Príspevky užívateľa

Po nějaké době k ní vítr přivál známý pach. Byl jiný než si ho pamatovala, ale nevěřila, že by ho ještě někdy znovu ucítila. V její hlavě se zrodil obraz, vzpomínka, kdy měla Mey dva roky. Bylo to dávno, ale pamatovala si ten den, jakoby byl včera. Stála v moři, po jejím boku stál otec, po druhém strýcové. Krev z jejího těla stékala do moře a sůl štípala v otevřených ranách. Bylo hrozné tam stát, ale i přihlížet, byl to bolestivý proces. Pro jiné vlky nesmyslné týrání, ale pro ni to znamenalo vše. Byla právoplatným členem rodu Estrela a dokázala to svou bolestí. Valérián stál tehdy na břehu a díval se, jak jeho sestře vyřezávají znaky. Sám se k tomu neměl, Rya jím proto často opovrhovala, ale díky Timovi změnila názor na vlky bez rituálu. Bratranec změnil její pohled na různé situace, učila se stejně od něj, jako on od ní.
Ze vzpomínání ji vyrušil jakýsi zvuk. V mlze zahlédla stín, ale nechápala čí mohl být. Jediný pach, který cítila byl stejně jen v jejích vzpomínkách, nebo ne? Že by to byl opravdu Val? "Haló?" Zavolala. Vlk byl ještě daleko, neviděla, kdo to byl.

Čekala na svůj lék dlouho, nechtěla chodit od Everetta když si nebyla jistá, že už to zvládne nějakým způsobem sám. Ve stavu, ve kterém dorazil do nory by ho rozhodně samotného ani nechávat nechtěla. Nakonec si však mohla pro medicínu dojít i sama, protože partner už zvládal sám chodit kolem.
Příznaky byly jasné, čekala tedy na směs, kterou jí Timek slíbil. "Já jsem si všimla. Jsi moc dobrý medic, když jsem byla na tom workshopu, uvědomila jsem si, že asi lepší než jsem byla já. Není se ani čemu divit, když jsem ti předala vše co vím a ještě ses naučil od jiných," zasmála se tiše a hned na to začala znovu kašlat. Pro jistotu už zmlkla, aby se nezadávila a pozorovala bratrance.

Rye nebylo tolika do povídání, ale nechala Eva mluvit. Slova se ujímala jen tehdy, když byla třeba něco vysvětlit, ale hlavně přemýšlela nad tím, jestli má její partner pravdu. Nemyslela si, že dokáže být stejná nebo lepší než S'Arik. "Nevrátíš. Prostě odejdeš a necháš nás tu s Gulášem samotné, víš? Pořád se bojím," přiznala nakonec. Sice neměla stejný strach, co kdysi, ale stále zůstával. Přeci jen se mohl Ev zatoulat, ublížit si a už by se nevrátil ani kdyby chtěl. V Norestu by ho snad ještě našla, ale nepřála si, aby chodil mimo něj.
"Říkáš to tak.. Jakoby to snad bylo snadné. Vždyť ani nevíme, jestli by mne smečka chtěla, hlavně hvězdy. Možná by nebyly na mé straně, co pak? Je to složitější než si myslíš, nemyslím, že rozumíš hvězdám jako já. Nebudeme to přivolávat, S'Arik se uzdraví a já budu Lex," uzavřela to téma nakonec. Nechtěla ani přemýšlet, co všechno by mohla pokazit. Už teď nebyla dokonalá a to ji štvalo víc než dost.

O Timovi Rya nikdy nepochybovala. Ze začátku možná ano, protože si nebyla jistá, co ta ztráta paměti dokázala, ale spíše se o něj často strachovala. Nyní byl dospělým jedincem, který ovládal snad vše, co ona sama a ještě více. Byl mladý a stále se učil novým věcem, měl zajímavé možnosti, které ona nikdy neměla. Možná to bylo jinou dobou, nebo tím, že se jednoduše nezajímala tolik, co on. Teď už ani nemusela, léčitelkou již nebyla a jediné, co ji zajímalo nyní, byla smečka jako celek.
Na jeho slova pokývala hlavou. "Dobrá tedy," pronesla klasicky a posadila se na jedno z lůžek, aby ji mohl bratranec prohlédnout. Otevřela tlamu a maličko vyplazila jazyk. Fleky na něm byly, proto bylo jasné, že šlo o tu nemoc, která teď spoustu vlků postihla. Možná to bylo právě tím, ale Mey se cítila taková emocionální. "Sice jsem tvé rodiče moc neznala, ale trochu mi je připomínáš. Pamatuji se, že měli dobré srdce, jako ty." Znovu si odkašlala. Měla zvláštní nutkání mu říct, jak se cítí. Nikdy to nedělala, ale chtěla, aby věděl, že se na ní může spolehnout.

Rya seděla v ranní mlze u stromu na louce. Pozorovala východ slunce. Poslední dobou brzy vstávala, hlavně po záplavách, které postihly smečku. Jejich Ordo už byl starší vlk, proto obcházení hranic, jejich obnovování a prohlídku okolí, často zastávala sama. Jistě ne úplně sama, několik členů smečky dělalo totéž, ale fialová vlčice chodila častěji sama. Byl to její způsob, jak si pročistit hlavu a zachovávat klid při situacích, které se neřešily snadno. Opravdu se snažila být nejlepší verzí sama sebe, musela, to nejen pro smečku, ale hlavně pro svou rodinu.

Fialová vlčice čekala, že bude vlku výslech nepříjemný, proto se ani neurazila jeho jízlivou poznámkou. Naopak měla chuť se maličko pousmát, ale zachovala si svůj chladný výraz a pokračovala dále. "Rozumím nad čím uvažujete, ale věřte nebo ne, myslím, že se vám toto jednou oplatí," odpověděla, aniž by mu vyzradila svůj postoj ve smečce. Stačilo mu vědět, že zde byla nejstarší z rodu, už proto měla býti vcelku vážená, nehledě na to, že byla ještě betou. Jako Lex mohla hrát důležitou roli v jeho příjímání i životě ve smečce.
Vyslechla popis jeho magie a přikývla. "Dobrá tedy, to bude ode mě vše. Uvidím, co se dá dělat a velice doufám, že se ještě setkáme. Zatím nashledanou Ancuníne," řekla ve zkratce a nechala vlka bez jasné odpovědi. Samozřejmě mu ji zatím poskytnout ani nemohla, ale jistě si u ní udělal malé plus, i když nyní mohl mít třeba vztek. Ani jí by se všechno to vyslýchání nelíbilo, ovšem udělala to, co brala za nutné.

Nebyla si vůbec jistá, jestli je dobrý nápad mít vlče v léčitelské noře, kam chodili nakažení a ranění, ale nebylo asi vhodné nic říkat. I když byl malý Tulipánek mimo dění, bylo to stále riskantní, ale poté si vzpomněla, že i ona zde měla Guláška když se narodil. Také ho potřebovala mít u sebe a neuměla si představit, že by ho nechala s někým jiným, už vůbec ne s Everettem, který se v tu dobu prostě vypařil. I když měl Tim Hariuhu, nakonec se mu nemohla ani divit, že měl vlče u sebe.
"Dobrá," řekla a pokusila se zadržet kašel než došli k lůžkům. "Přijdeš mi.. Unavený. Děje se něco? Nepotřebuješ pomoct?" řekla ihned. I nemocná měla stále nutkání starat se. "No, ano. Chytila jsem to nejspíš od Guláše nebo Everetta, pokusila jsem se léčit sama, ale nic nepomáhalo.." potvrdila příznaky své nemoci a hned nato si odkašlala stranou. Stále však měla starosti o bratrance. Nevypadal o moc lépe než ona.

Rya byla celá zadýchaná. "Voda stoupá... Sníh taje... Z hor..." snažila se vysvětlit Timkovi rychle, ale musela mezitím pořádně oddychovat. "Musíme do tábora a evakuovat se. Vezmu Tulipánka, pojď," vyhrkla ze sebe co nejrychleji, aby jí bylo rozumět. Cítila, že je její bratranec oslabený. Netušila sice čím, možná přepracováním nebo starostmi s vlčetem, ale rozhodla se mu ulevit aspoň přenesením Tulipánka.
Bez většího přemýšlení ho opatrně vzala za kůži za krkem a nesla ho k táboru, kde už se začali vlci shromažďovat. Malé vlče opatrně položila a otočila se naposled za Timem, jestli jí stíhá.
"Měli bychom přemístit vlčata a nemocné do hor, voda tu brzy bude," navrhla. Sama nebyla úplně zdravá, spíše naopak. Cestou si často odkašlávala, ale byla odhodlaná nenechat smečku v louži.

Rya si nebyla jistá, zda by zde měla zůstat když tu měl bratránek dítko. Nebyla si jistá, kde ho Timek vzal, už vůbec nechápala, že se to ihned nerozneslo kolem, ale nechala to být. Teď potřebovala hlavně pomoct s nemocí, nebyla tu, aby vyslýchala člena rodiny. Upřímně mu věřila, doufala tedy, že neudělal žádnou blbost. "Hmm.. Dobrá tedy. No... Přišla jsem za tebou, protože si myslím, že jsem také nakažená, tou... Nemocí," odříkávala mezitím, co si prohlížela malého Tulipánka. "Mám jít ven? Nechtěla bych ho nakazit.." Podívala se konečně na mladého léčitele a pousmála se.

Tmavý vlk se zdál velmi rozrušený. "Cože? Co to povídáš?" ptala se ho s údivem. Nakonec se rozhodl, že má běžet za ním. Rya se rozeběhla, co jí nohy stačily a snažila se udržet tempo. Nemluvila, nebylo třeba, ale byla velmi zvědavá, co jí chce její partner ukázat.
Když dorazili na místo, byla Rya naprosto ohromená tím, co vidí. Byla překvapená, i přes to, že ji to mohlo napadnout. "Hladina se po zimě zvedá, voda ztéká z hor. Máš pravdu, zvedá se rychle." Promluvila téměř hned, jak se zastavila a rozhlížela se kolem. Najednou se podívala na Everetta. "Musíme evakuovat tábor než bude pozdě! Honem!" rozeběhla se zpět co nejrychleji to šlo. Bylo sice brzy a vlci ještě spali, ale bylo nezbytné je přemístit výše do hor.
V táboře se na chvíli zastavila. "Běž do nory, vzbuď všechny, které najdeš a řekni jim, co se stalo. Já poběžím za Timem a posbírám ostatní. Sejdeme se tady a něco vymyslíme," hned jak to dořekla, obrátila se na patě a běžela k noře alf.
Nevěděla, jestli tam někdo bude, ale doufala, že tam najde aspoň svého bratrance. "Time, jste tu? Time musíme pryč!" Volala, jak se blížila k léčitelské noře.

Smutně se usmála. "Také tě mám ráda. Bála jsem se, že už se nevrátíš, víš?" Přiznala mu. Nebyla si jistá, jak se cítí, ale věděla, že chce zpět svou rodinu a štěstí pro ně pro všechny. "Mám starosti o smečku. Ordo je teď pod dohledem, má také tu nemoc. Bojím se, že smečka bude strádat, nevím jestli dokážu být stejně dobrá jako S'Arik. Naštěstí mám ještě Coely, ale co bychom si počali kdyby náhodou zemřel? Ani na to nechci myslet..." Stáhla ouška. Upřímně se bála, obzvláště pokud by pak musela převzít velení sama. Pravděpodobně by ji smečka asi neměla moc v oblibě a hlavně její vize s rodinou by šly asi stranou.

Fialová vlčice vylezla z pelíšku a protáhla si tělo. Všimla si, že zde není její partner, ale jeho pach zatím ještě visel ve vzduchu. Rye to nepřišlo nijak divné, spíše ji překvapilo, že ji jeho odchod neprobudil. Vylezla tedy ven a oklepala se. Byl jeden z dalších jarních dnů, kdy rostly první kytičky, ale stále bylo všechno mokré od tajícího sněhu. Mohl to být hezký den, kdyby se nic zvláštního nedělo.
Estrelačka se rozhodla následovat Everettovi stopy, které vedly ke Starému hvozdu. Nestačila však ani projít celý tábor a černý vlk už se hnal k ní. "Co se děje? Vypadáš vyděšeně," zeptala se překvapeně. Nevěděla, co od toho čekat, ale doufala, že zase nikdo neumřel.

Rya už několik dní cítila, že nemoc neustupuje, naopak ještě nabírá na síle. Snažila se uzdravit sama jako obvykle, ale tahle nemoc se zdála být jiná a mnohem horší. Nedokázala se z toho dostat, i když Everett už vypadal o dost lépe. Rozhodla se navštívit svého bratrance, který byl teď asi její jedinou nadějí.
Odkašlala si před vstupem do nory, aby uvnitř neroznášela bacily. Timothée nejspíše odpočíval. Dlouho ho nenavštívila, protože hlídala svého partnera, aby se někam nevypařil a nepřišel pak znovu v tom hrozném stavu. "Hezký den přeji, Time," řekla na pozdrav a rozhlédla se kolem. Hned co jí oči přivykly na šero uvnitř, spatřila malého mrňouse. "Páni," začala a také zakončila větu. Vůbec nevěděla, co na to říci. Podívala se z vlčete na Tima a zase zpět. Byl mu podobný, ale to také Harimu. To je nemožné... Stála tam chvíli zaražená. "Kdopak to je?" Nakonec se optala s velmi překvapeným výrazem. Na nemoc jakoby zapomněla, teď bylo důležitější, co se vlastně stalo.

Starala se o svého partnera několik dní, ale nebyla si přesně jistá, co zde léčí za nemoc. Věděla, že jí má on i jejich syn, kterého léčil Tim. Musela za ním také zajít, protože, věřte nevěřte, se též nakazila od své rodiny a nedokázala se pravděpodobně vyléčit sama.
Její pohled padl opět k Everettovi. Vypadal už v pořádku. Sice nebyl úplně zdravý, ale byl na tom o mnoho lépe. "Jsem ráda, že jsi přišel za mnou," usmála se na něho. Ani ji nepřekvapilo, že přiložil svůj čumák na ten její, posledních pár dní už zde totiž nevládla ta napjatá atmosféra. Rya už svému partnerovi odpustila, naopak byla ráda, že se vrátil a věci se mohly konečně změnit k lepšímu. Snad i Guláš by mohl mít radost, že už se nehádají.
"Jsem v pohodě, s tou nemocí budu muset zajít za Timem," odpověděla krátce. Nechtěla, aby se o ni strachoval, uměla si poradit. Hlavně teď chtěla zapracovat i sama na sobě, aby se mohla věnovat rodině i smečce.

Dívala se na něj stejně jako na Guláše. Nemohla tomu věřit. Měla teď všechno, rodinu, přátele, smečku, dokonce byla vysoce postavená, ale přišlo jí, že neměla vlastně vůbec nic. Čím více se na Everetta dívala, tím více o sobě pochybovala. Nebyla dobrou matkou ani partnerkou, přišlo jí, že se jí oba vlci vyhýbají. Byla na ně moc tvrdá, nedávala najevo tolik lásky, kolik k nim cítila. Najednou jí přišlo, že není ani dobrou Lex. Jako léčitelka si přišla užitečnější, protože nyní, i když částečně vedla smečku, si přišla jen jako důležitá nána, která se stará jen o sebe.
Povzdychla si. Musela to nějak změnit, přestat být důležitá jen sama pro sebe a hledět pouze na své cíle. Ohýnek nechala hořet, aby bylo Evíkovi teplo a lehla si nedaleko od něj. "Klidně spi... Až se z toho dostaneš, bude líp, slibuju." Trochu se pousmála a nechala ho usnout.