Príspevky užívateľa

Timothée měl jistě radost, že se mohl starat o vlče s jeho partnerem. Proti takovým vztahům Ryumee absolutně nic neměla, naopak je podporovala, hlavně potom Tima s Harim. Potomka jim přála z celého srdce, věděla, že měl bratranec rád vlčata a jistě musel být dobrým otcem. Měl velké srdce, to bylo jisté. "Jsem ráda, že se mu daří, budu ráda když nás někdy navštívíte." Také se usmála.
Jeho reakce ji maličko překvapila. Možná by jí pomohlo slyšet, že je pitomá, že už se jednou spálila a dělá to znova. Asi se prostě nechtěl na toto téma tolik vyjadřovat. "Děkuji. I já se konečně těším. Nejdřív jsem je nechtěla, tedy hlavně kvůli Guláškovi, ale ten už je skoro dospělý. Chybí mi když byl malý. Nakonec je to lepší i pro rod a vůbec, přijdu si víc připravená.." Povídala s úsměvem, ale i ten ji brzy přešel. "Jen doufám, že to neublíží Gulášovi." To ji stále trápilo. Milovala ho nadevšechno na světě, i když to možná nedávala najevo tak, jak by měla.
Podívala se na Tima. "Zatím se mi zdá vše v pořádku. Cítím se stejně jako minule. Přišla jsem ti hlavně říct tu novinu," znovu se pousmála. Tentokrát neměla ani strach z porodu a rodičovství.

Upřímně nevěděla, co řekne Timkovi dřív. To, že věci měnily bylo jisté, ovšem těch věcí bylo opravdu hodně a z toho jednu musela vyřídit až se S'Arikem, tudíž nad ní teď nemusela tak docela přemýšlet. "Timothée, ráda tě vidím. Jak se vám daří s Harim? A co malý, roste? Je zdravý?" Začala se zdvořilým optáním na jeho život. Od svého léčení se s bratrancem moc neviděla, měla mu hodně co povědět. Malého zde neviděla, hádala tedy, že je Tim sám.
"Nejsem si jistá, jak to říct, no... Zatím to nikdo neví, tedy až na Everetta samozřejmě... Myslím, že za měsíc budu mít vlčata," řekla nakonec. Váhala, jestli to vůbec říct, jestli nebylo moc brzy. Jako medic by to Tim stejně asi poznal a nakonec to bylo asi tak lepší. Tušila, co si o tom asi myslí, jelikož viděl její složité pouto ke Gulášovi. Vlastně mu to ani nemohla rozmlouvat. "Stalo se toho hodně od zimy. Myslím, že už bude všechno lepší." Slova téměř šeptala. Nebyla si jistá ničím, vždycky se mohlo všechno podělat. Ovšem velmi doufala, že už život zůstane takový jaký je, aspoň co se týkalo jejího partnera. Tam už žádné drámo nepotřebovala.

Fialová vlčice opět navštívila dobře známou noru, kde i ona kdysi trávila dost času. Nyní sem chodila už jen když měla sama nějaké trápení. Nebo v tomhle případě potěšení, které přemýšlela, jak vysvětlí. Byla na Everetta dlouho naštvaná, Timkovi se s tím svěřovala a věděla, že ho kvůli ní nemá moc v lásce. No a najednou se tu má objevit s rostoucím břichem jako by nic. Sama si nebyla moc jistá, co si z toho vzít, ale tentokrát aspoň věděla, že ta vlčata chtěla i ona sama. Kdyby se jen její milovaná polovička občas neutrhla ze řetězu, bylo by to rozhodně lepší.
Vecpala se do nory a pohledem zapátrala po tmavém vlkovi. "Přeji hezký den!" zvolala ihned, aniž by věděla, jestli tu někdo vůbec byl.

Udivilo ji, že Valův pach byl roztroušen kolem hranic a téměř nikde jinde. Její milý bratříček nejspíše opravdu toužil být zpět u rodiny. Aspoň doufala, že to bylo tím, protože mu nesla dobré zprávy. Nasála čerstvý pach, který ji zavedl opět na Severní louku, kde se s ním setkala minule. Šla pomalu, jakoby uvažovala nad každým krokem. Vlastně ano, uvažovala. Sice dala druhou šanci i Everettovi, který ji dokázal naštvat mnohem více, než kdokoliv jiný, ale to bylo jiné než s Valérianem. Její partner byl spíše jistým prostředkem k udržení rodu. Jistě k němu měla city, možná proto mu tolik odpouštěla. Naštěstí byl submisivní a většinu rozhodnutí nechával na ní. Jenže Val? Byl její rodinou od malička. Vždy ho brala jako otravu, který má svojí hlavu a rod ho vůbec nebere, ale to byla mladá. Nyní pro ni byl jeho návrat srdcovou záležitostí. Pociťovala to opravdu rozdílně, i když to tak v očích někoho jiného vypadat rozdílně nemuselo.
Dorazila na místo, kde byl pach silný. "Vale?" Z nějakého důvodu se tu často táhla mlha a dnešek nebyl výjimkou. Možná to bylo tím, že se Rya rozhodla zajít sem časně ráno. Typické. Vždy byla ranní ptáče.
Udělala pár dalších kroků do prázdna a zanedlouho zahlédla siluetu vlka. "Vale." Oslovila vlka před sebou. Aspoň doufala, že to je on. Jiný silnější pach zde necítila, bylo tedy více než pravděpodobné, že silueta patří jejímu bratrovi.

Pozorně naslouchala. Byla pravda, že ona ve svém otci viděla velký vzor, u svého syna si tím nebyla ani tak jistá, ale jako vůdce bude nejspíše vzorem i ostatních. To si uvědomila s překvapením až teď. Z nějakého důvodu si vzpomněla znovu na Evar'lu, který na ni jako malé vlče také koukal s jakýmsi obdivem. Možná ho kdysi inspirovala.
S'Arik mluvil o velící pozici, jako by to většinu času nebylo moc práce. Je sice pravdou, že jako lex dělala Ryumee dost, ale nebylo to tolik náročné jako být medicem. Možná to nakonec nebyla taková změna, o jakou se bála. Samozřejmě až na pár situací. Měla by mít přeci svoje coely a nového lexe, kteří jí s tím ochotně pomohou.
Pokývala opět hlavou. "Budu ochotně pokračovat v tom, co jsi zde vybudoval, nemusíš se bát." Chtěla tmavého vlka ubezpečit, že svěřuje smečku v dobrých tlapách, i když zatím to nikdo nevěděl. Mohlo se stát cokoliv. Naštěstí povedou ještě nějakou dobu oba vlci společně.
Neměla toho již moc, co říct, spíše vůbec nic. S Ordem souhlasila. Všechny otázky, jakoby se vypařily a v hlavě byl najednou klid. Stále měla sice jisté obavy, ale díky S'Arikovi tušila, že to zvládne. Neměla vlastně moc na výběr, když vše přijala. "Zatím ne, uvidíme se tedy zítra. Přeji hezký zbytek dne," rozloučila se a kývla ještě na pozdrav.

Úroveň vzdělanosti, samozřejmě až na psaní a čtení, mohla pozvednout i Ryumee. Hloupá vlčice to nebyla a v oboru léčitelství se vyznala. Sice už neměla takové znalosti, jako bratránek Tim, který byl již o mnoho dál, než byla kdy ona, ale stále to z ní nedělalo nějakého nevzdělance. Alespoň v lektvarech mu mohla stále pomáhat. Na druhou stranu, projevovala i jistý zájem o umění písma, což by nyní nemuselo být na škodu. K rodům už nic neříkala, už nebylo co probírat. Ani nynější Estreláci už nedostávali zásadám rodu, jako tomu bylo ve staré domovině. Časy se měnily, ale bylo tomu tak vždy. I Rya by rozhodně viděla radši na vedoucí pozici svého otce, ale co naplat. Maličko se pousmála na S'Arikova slova. Ráda slyšela něco takového od jiných vlků, překládala si to, jako úspěch. Aspoň z něčeho mohla mít teď radost.
Vyslechla si závěr. Přišla si mladá na to být alfou smečky. Většinou se těchto pozic zhostil někdo starší, plný zkušeností, třeba jako právě S'Arik. Ona také nebyla sice nejmladší, ale nemyslela si, že má dost zkušeností. Možná to bylo jen v její hlavě, ale podceňovala se. "Ráda se od tebe budu učit, bude to pro mne dobrá zkušenost," dívala se mu do očí. Občas oční kontakt přerušila, ale jen na malou chvíli. Doufala, že vedoucí post zastane aspoň tak dobře, jako Ordo doposud. Už jako Lex se snažila naslouchat vlkům a jejich přání. Už teď měla na mysli jednu změnu, kterou by mohla ve smečce udělat, ale všechno mělo svůj čas. Nejdříve musela vůbec zjistit, jak se na ni budou ostatní tvářit. Výraz Roiha si uměla představit už teď, neměla však v plánu mu nijak uškodit. Naopak by ráda posílila dobré vztahy se všemi. Přikývla na další slova tmavého vlka. "Zatím bych si přála, abys zůstal jako Lex. Pokud budeš chtít ještě více času s rodinou, ráda tě uvidím i jako Coela. Jsem ráda, že mi s tím pomůžeš, opravdu, vážím si toho." Hlava jí teď jela na plné obrátky. Přemýšlela, co bude dělat, a jak co udělá. Bude se muset více hlídat, chyby se na tak vysokých postech málo tolerovaly.

Fakt, že Timothée často navštěvoval Nihilskou smečku, jí byl známý. Sám o léku mluvil, když se k němu přišla léčit s onou záhadnou nemocí. Navštěvovala ho čas od času a poslouchala, co je nového. I Guláš za strýčkem moc rád chodil, upřímně tam byl pečený vařený. Tim mu nejspíš šel za lepší vzor než oba rodičové dohromady, což Ryumee znepokojovalo. O Ancunínově zkoušce také zaslechla. Byla ráda, že mezi Přízračnými mohli mít dalšího člena rodu. "Ano, s tím nemohu nesouhlasit, spojenectví je výhodné jistě pro obě smečky." Pokývala hlavou. Nejspíše by i ona měla více utužovat vztahy, co by to byla za Lex, kdyby se nestarala o takové věci?
"Pravda, je důležité je vést, ale nebojím se, že by to nezvládli. Myslím, že i naši otcové vedli podobné konverzace a přitom by dnes mohli být hrdí." Samozřejmě přemýšlela nad svým otcem. Tušila totiž, že on by na ni hrdý jistě byl, stejně jako je ona na svého syna. Nevěděla sice, v jaké rodinné situaci byl kdysi S'Arik, ale přesto doufala, že její slova pochopí správně. Starosti o rod si nechávala radši pro sebe.
Bylo jí upřímně líto Ordova syna. Věděla, že už zde pár potomků neměl a stále přicházel o další. Opravdu doufala, že se někde najde. Neuměla si představit, jaké by to bylo přijít o vlastní dítě. "Ghu'lass je odmalička dobrodruh, zatím se nezmínil, co by chtěl dělat, ale tipovala bych, že z něj bude rimor. Ovšem jeho velkým vzorem je Tim, možná tedy bude medic," odpověděla S'Arikovi stručně. Přišla si zvláštně, že o synkovi nevěděla takové důležité informace. Nebyla si jistá, jestli se pouze málo vyptávala, nebo se nechtěl svěřovat. Jejich vztah byl oříškem, který Rya ne a ne rozlousknout.
Sama věděla, že není dokonalá, ani nikdy nebyla. Dovolila by si hádat, že kdyby měl tmavý vlk možnost, bez váhání by ji vyměnil za její předchůdkyni. Nebyl to sice příjemný pocit, ale tušila, že už to tak bude. Věděla, že S'Arik viděl její snahu když byla medic, teď si tím však nebyla úplně jistá. Kteroukoliv chybu udělala, snažila se na ní zapracovat, nebo ji aspoň zakrýt usilovnou prací. Nenáviděla na sobě, jak chtěla všechno dělat správně a nikdy se nemýlit, proto to raději pohřbila hluboko do sebe. Našpicovala uši, když začal Ordo opět mluvit. Vyslechla si, co měl na srdci a poté natočila ucho na stranu na znak překvapení. Bylo vidět, že přemýšlí. Nevěděla, co říct. Když tu byla ještě ta neznámá nemoc, mluvila o vedení s Everettem. V té konverzaci projevila obavy, zda ji smečka vůbec přijme, kdyby se jejich vůdci něco stalo. Přemýšlela, kdo by ho nejlépe nahradil, ale nebyla si jistá nikým, a už vůbec sama sebou. Teď už jí bylo o něco lépe, když zjistila, že jí ve vedení věří. Pohled mu opětovala. "Jestli si to opravdu přeješ, udělám, co bude v mých silách, abych nezklamala Tebe, ani smečku." Měla v hlavě hned několik otázek. Stále byla zaskočená a nejistá, ale doufala, že dělá dobrou věc.

Ač mohlo fialovou vlčici překvapit, že její partner začal protestovat, rozhodně ji to nerozhodilo. Zamračila se. Zamyslela nad vším, co k Everettovi kdy cítila a pomalu vydechla. Mohlo se v prvních chvílích zdát, že našla někoho, koho opravdu milovala, ale tahle poblázněnost jí tedy dlouho nevydržela. Bylo možné, že se stále hledala, kam patří a ke komu. "Taky, že s tebou souhlasit nebudu. Nepřijde mi vhodné zkoušet něco znovu, pokud sám říkáš, že se Guláš nepovedl. Co kdyby se to stejné stalo dalším našim potomkům? Měli bychom snad mít další, abys to napravil? Já vím, že to s námi není lehké, s dalšími vlčaty by to lehčí nebylo..." mluvila s chladným klidem a hleděla mu skoro až do duše. Nezačala by se s ním hádat, nestálo to za to. V hloubi duše tušila, že je to jen hodný kluk, který neumí používat správně slova. Nebyl přesně takový jakého ho poznala, ale byl svůj a ona si ho vzala. Vlk musí pracovat s tím co má. "Vidím okolo sebe, nemysli si, že nevím, jak se snažíš. Spíš se zamysli, jak věci znějí než je řekneš," odvrátila zrak. Zůstávala navenek klidná, i když vnitřně zuřila. Dřív by si na něm nejspíše smlsla, ale přišla si už stará na takové věci.

Začínala mít pocit, že by měla jít domů. Byl to sice její bratr, ale nechtěla nechat toto rozhodnutí jen tak na sobě. Byla zde jistá pravidla a jisté city. Měla popletenou mysl, neuvažovala jasně a s čistou myslí. S tímhle rozhodnutím bude nejspíše potřebovat pomoct.
Povšimla si, že Valovi nedošlo, o čem mluvila. "Mám svou rodinu... Vale..." řekla opatrně, aby dokázala sledovat jeho reakci na její slova. Nechtěla se zatím zmiňovat o jménech a konkrétních vlcích. Vlk, který zde před ní stál neměl nejspíše ani tušení, že se narodila vlčata i Ravimu.
Povzdychla si. Nakonec měli pravdu oba, nezáleželo už, co by zde slyšela. "Já půjdu domů, dobře? Potřebuju si to urovnat v hlavě a.. No uvidíme, najdu tě, až budu připravená..." slova jí uvízla v krku. Skoro nedokázala mluvit, natož odejít, ale neměla jinou možnost. Povolila by.

Hádala správně, toto vlče bylo rozhodně potomkem A'Kazy a jeho družky. Tu též potkala, na plese, za smečku a rodinu jí donesla lektvar. Ten byl ovšem v začátcích. Pokývala tedy jen hlavou. "Páni, to se máš," řekla jednoduše. Nebude přece vlčeti něco rozmlouvat. Sama sice nevěděla, jak to v Nihilu chodí, ale jistě uplyne dlouhá doba, než by se tento vlk stal králem.
Mimo kytek si s vlčaty neměla moc co povídat, to jediné znala nejlépe. Brouci ji sotva zajímali, což vlastně asi nebylo tak hrozné, protože toho stejně zajisté věděla víc než vlče. U něj však tušila, že o nich znát nechce.
Hmm... Princ Nihilský," zněla jako kdyby ho uznávala. Nebyla stále jistá, jak s ním komunikovat. Hlavně nevěděla, jestli se jmenuje Lakis, nebo Rakis. Ve vlčecím žvatlání si moc jistá nebyla.

Mohla snad jen lítostivě přihlížet celé situaci. Byla naštěstí trpělivá, obzvláště v takových situacích. Nechala Kettua, aby ze sebe emoce dostal, protože to očividně potřeboval. Nechtěl nejspíše, aby chodila blíž, zůstala tedy stát stále opodál a přemýšlela, jak ho zklidnit. "Až budeš připravený," řekla klidně.
Volal nějaká cizí slova. Nerozhodilo ji to, možná spíše překvapilo a byla zvědavá, co znamenají. I když to v této situaci možná tušila.

Svoje zlomené srdíčko před rodinou moc neodhalovala, nechtěla, aby ji viděli takovou. Tušila, že svůj smutek převedla i na ně a to nechtěla už vůbec. "Je to možné," odpověděla synovi. Tu myšlenku nezavrhovala, i když tušila, že stejně tak mohl být i pro něj. Třeba se Alo-pé dozvěděl, že má vnuka a rozhodl se mu plášť odkázat. Pousmála se. Guli bude tak či tak jeho dědicem, ovšem prvně bude muset dorůst v dospělého jedince. Možná právě proto s ním Ry souhlasila.
Přišla k látce a přehodila si ji přes záda. Nasála u toho pach svého otce a zavřela u toho oči. Stále jí to přišlo jako pohádka nebo třeba sen. "Jednou bude tvůj," podívala se na své dítě s úsměvem. V tu chvíli ji všechny chmurné myšlenky opustily.

Svou předchůdkyni neznala tolik jako S'Arik, upřímně měla asi více společného s ním, i když tušila, že on by nejspíše nesouhlasil. Na rodině a zdálo se, že i Nadehzdě mu záleželo, nejspíše stejně jako Rye na její rodině, spíše si nebyla jistá, jestli byly tyto konverzace nutné. Svého Orda znala sice tím, že se vždy slušně optal, jak se jí dařilo a co nového, ovšem nikdy nezjistila, zda se ptal ze zvědavosti, nebo ze slušnosti. Nebylo to důležité, to vůbec, nyní jí to však chvíli zůstalo na mysli.
Pomalu přikývla. "Doufejme," vyřkla přání s nadějí a vírou k hvězdám. "Jistě, zaslechla jsem, že se A'Kaza přidal k Nihilu. Snad také někdy vyrazím je navštívit," maličko zvedla koutky. "Ovšem s tím musím také souhlasit, Guláš je sice pracovitý, ale nepřijde mi, že by se k rodovým zásadám přikláněl. Mladí už jsou dnes nejspíše jiní," odpověděla znovu krátce. Nechtěla zde vést nějaký dlouhý monolog.
"Evar'lu jsem vskutku celou zimu neviděla. Je mi to líto," sklonila pohled na chvíli k zemi. Doufala, že se nakonec mladý vlk někde ukáže, i když by to byl zázrak. Zmizel beze stopy, aspoň to si Rya myslela.

Stále postávala dál od zrzavého vlka. Nechtěla mu nahánět pocit strachu, ovšem potřebovala, aby se uklidnil. Takhle mu pomoct nemohla. "Jsem ze smečky Přízračných, bývala jsem léčitelkou a přivolalo mne tvé vytí. Chci ti pomoct, nemusíš se bát..." Mluvila pomalu a klidně. Nechala Kettua, aby vstřebal své emoce, což muselo být více než těžké tak krátce po smrti blízkého. "Můžu ti pomoct se rozloučit, chceš?" optala se opatrně. Nebyla si jistá, jestli nebylo na taková slova ještě příliš brzy, ale dávala mu čas. Nespěchala nikam, ani na něj.

Přikývla. Rozhodla se, že bude raději držet jazyk za zuby a přenechá výchovu rodičům, které při pohledu na vlče nejspíše i znala. "Jak se jmenujou tvoji rodiče?" zeptala se. Tušila, že patří k A'Kazovi a jeho družce, byl mu podobný. I po pachu ho lehce poznávala. "Ne, já nehledám brouky, kytky možná, ale brouky nesbírám." Zavrtěla lehce hlavou a rozhlédla se okolo. "Máš rád kytičky?" Mohla mu jich pár ukázat, třeba těch základních.
"Jmenuju se Ryumee, a ty?" Optala se také na oplátku. Úplně jí vypadlo, že nezná jeho jméno a už tady somruje jména rodičů.