Príspevky užívateľa

Občas si Guláš odkašlal. Všimla si toho u něj už předtím, dokonce i u Everetta. Doufala, že se ti dva obrátí na Tima, nebo alespoň na ni když už nic, ale zdálo se, že jsou na to až příliš hrdinští. U Everetta jí to bylo upřímně jedno, protože byl už dospělý a měl by vědět líp, ale Guláš ji trápil. Byl to sice jen kašel, ale takhle v zimě to bylo nebezpečné. "Slib mi, že zajdeš s tím kašlem za strejdou, ano?" Poslední dobou byla opatrná i co se rodiny týkalo. Netušila, co má se synkem dělat, aby byl s ní šťastný. Přišlo jí, že utíká naschvál. Možná ho moc omezovala nebo měl prostě jen takovou povahu, každopádně si to velmi vyčítala. "To je hezké," řekla aniž si uvědomila, jak fake to znělo. Díky myšlenkám na to, jak hrozná matka je, ji zaplavil pocit smutku.
Zahlédla zvláštní jeskyňku. Nebylo to nic zvláštního ani velkého, ale bůh ví z jakého důvodu ji lákalo tam jít. Nahlédla tedy dovnitř. Stejně tu byli oba hlavně kvůli průzkumu, proto neotálela a začala zkoumat.

Očichávala zrovna kmen nějakého stromu. Jako Lex už se k ní zprávy o smrti Aikana donesly. Byly to smutné zprávy, ovšem divila se, že s několika nemocnými vlky ji Tim ještě nevolal na pomoc. Nejspíše zatím zvládal ošetřovat raněné sám. V okolí stromu cítila slabý pach krve, musel ho tlumit ten mráz. Dál to Rya nijak více nezkoumala, zaslechla totiž nedaleko kroky a nově příchozího by mohla rozrušit svým objevem. Odstoupila od kmene stromu a hledala dále nějaké užitečné věci.
"Hezký den, Hari," pozdravila bílo-černého vlka. "Nikoliv, vyšla jsem si jen pročistit hlavu a sesbírat pár užitečných věcí. Nikdy nevím kdy se mohou hodit," vysvětlila. Měla přátelský tón, byl hezký na poslech, ale málokdo tušil i to, že byl falešný. Ani fialová vlčice nebyla v těchto dnech zrovna usměvavá, ale přišlo jí vhodné tak aspoň znít pro klid smečky. Stačilo, že byl ztrátou velmi raněn jejich Ordo. "Můžeš jít se mnou, hledání zbytečností zabavuje mysl," snažila se na to téma konkrétně nenarážet, i když věděla, že na to myslí oba. Nechala ho aspoň se rozhodnout po svém.

Zůstávala spíše v pozadí. Celou dobu plánování poslouchala a získávala důležité informace, neměla čím přispět. Při rozdělení úkolů se nehlásila, byla schopná více věcí, proto se rozhodla, že přispěje tam, kde bude třeba. Nakonec ji S'Arik přidělil k běžcům, prostě jen kývla a popošla k Norek, aby se připravila. Neměla důvod protestovat, tady byla spíše jako výpomoc než důležitý článek.
"Připravena?" pousmála se na Norek povzbudivě. Pro smečku byl tento lov důležitý, musel vyjít. Vyčkávala než přijdou na řadu. Její pohled tedy padl na Finna a Hariho, ti měli první štafetu.

Fialová vlčice se vydala na průzkum kousek od tábora. Nebyl to žádný velký průzkum, spíše se pokoušela najít něco, co by se jim mohlo v budoucnu hodit. Ve své brašničce tahala spousty zajímavých drobnůstek, ale dokud bylo místo, pořád si mohla ještě pár věcí schovat. Díky sněhu bylo těžké cokoliv hledat, ale všechno jde když se chce. Uložila si do tašky trochu čerstvého mechu, který seškrábla ze stromu a s ním trochu kůry. Nebylo snadné je dostat, všechno bylo přimrzlé a tlapky ji zebaly, ale kdo ví, jestli se to nebude k něčemu hodit.

Rya se vydala na průzkum hvězdné jeskyně se svým synem. Normálně by ho s sebou ani nebrala při takové zimě, ale bála se ho nechat i samotného. Začínala mít pocit, že zanedbává výchovu, když viděla, jak se občas chová. Ne, že by byl zlý, to by vůbec neřekla, spíše dělal věci, které by mohl ve svém věku již vyhodnotit jako lehkomyslné. Do všeho šel naprosto bezmyšlenkovitě a nerad se vyhýbal nebezpečí. Mey to doslova drásalo nervy. Jistě byl smutný, že se s tatínkem hádala, ale proč na to vsázel vlastní život? Možná by měla něco říct, aby ho uklidnila, nebo zkusila zjistit co s ním je. "Tatínek se poslední dobou hodně snaží, že? Je hezké ho mít poblíž," začala konverzaci vlídnými slovy. Myslela je vážně, už nebyla na Everetta naštvaná, teď ji spíše trápil Guláš.

Vskutku si z jeho povzbuzení nic nevzala. Valerián, její bratr, byl opravdu jediným rodinným příslušníkem, se kterým se nedokázala navázat ani přes hvězdy. U otce vždy tak nějak tušila, že by se mohl mít dobře, i když ho také už dlouho neviděla. Přišlo jí, že ho může kontaktovat přes hvězdy, Vala však nikoliv. Neměla dobré či špatné pocity když na něj myslela, nevěřila, že je mrtvý, ale bylo možné, že zpřetrhal kontakty. Kdo ví, stejně to bylo všechno jen hádání.
"Jo, snad se má aspoň tak jako já. I když mu tím nepřeji tedy moc hezkého," zasmála se. Byl to očividný vtip, tedy pro ni, bůh ví jak pro Gilla. Jistě, že měla dobrý život, těžkosti měl každý, to se nedalo moc počítat, ale takového Guláška už každý neměl. To byla teprve radost.

Pokývala hlavou. Byl to hezký výraz, bylo vcelku možné, že i ona sama ho jednou použije. Měla ráda hezké výrazy, metafory i další prostředky, kterými se jazyk obohacoval. Bohužel poslední dobou měla nějaký zkrat, často se chovala lehkovážně. Dávala to za vinu citům, které měla k Everettovi, protože ji dosti trápila celá rodinná situace.
"V pořádku, vlastně k tomu nemám ani co říct. Naposledy jsem ho viděla u jedné z rodových akcí a pak zmizel. Ani se nerozloučil, nic, prostě zmizel. Nevím jestli stále žije, ale snad někde ano..." Mluvila o něm hezky. Vždycky měli mezi sebou sourozenecké pře, ale to už přešlo, obzvláště, když už to bylo pár let dozadu, co se bavili naposled.

Fialová vlčice se chytila své šance. Jako bývalá léčitelka často obstarávala pelechy, což znamenalo nejen suchou trávu, ale i kožešiny. Brzy se naučila, že zvěř nebyla jen k jídlu, všechno se dalo využít. Dokonce i kosti byly výborným zdrojem živin, byla tedy škoda je nechat ležet ladem.
Rya přitáhla k noře pár kusů zvěře ze skladu. Nechtěla pendlovat sem a tam během práce, proto si vše předpřipravila. Bohužel nevlastnila nůž na rozpárání kůže, musela tedy najít ostrý kámen. To jí trvalo snad nejdéle. Kolem poledne byla připravena začít. Přizvala smečku k noře, aby je mohla naučit stejnému umění, které ovládala ona. Rozhodně by to pak ve více tlapách odsýpalo rychleji, ale kdo ví jestli někdo přijde. Nakonec tu byla spousta dalších věcí, které bylo třeba udělat.

Rya se řídila radou, kterou dostala, nikdy bylinky nenechala dlouho louhovat, proto také nevěděla, že mohou dělat takový bordel ve vlku. Ovšem Timek už tu zkušenost nejspíše měl, také díky tomu se aspoň potvrdila její teorie. Začínala si připadat dost staře když viděla bratrance, jak dobře si vede a ví co kdy dělat. Měl takový jiný pohled na svět. Mezitím, co on se učil od různých vlků, nebo sám, Rya měla jen zažité praktiky, které se naučila v mládí. Nedalo se říct, že byla špatná léčitelka, hlavně když byla Coelem, na druhou stranu ji nahradil někdo lepší. Byla ráda.
Chvíli jen seděla, možná půl hodiny. "Cítím se unavenější, ani se mi nechce zvednout. Myslím, že první lektvar byl úspěšný," dívala se na něj a klimbala. Pokusila se zvednout, ale zavrávorala a radši se znovu posadila.

Na chvíli zaváhala. V takových chvílích existovaly dva typy rodičů a ona nevěděla, kterým chce být. Byl tu jeden, kdy své dítko mohla podpořit a pomoct mu. Pak také ten druhý, kdy se musí ten parchant odrazit sám, aby se něco naučil. Oba přístupy měly něco do sebe, ale který byl pro Guláše lepší? "Hlavně klid, dýchej. Není to nic těžkého. Zkus zabrat zadníma nohama," snažila se mu poradit, ale vlastně ani ona sama moc netušila, jak přesně plavat. Prostě jen pořádně švihat tlapama a je to.

Podívala se vstříc slunci na krátkou chvíli a hned šla zase dál. "Duhový most. To je hezký výraz, slyším ho prvně. Chápu, co máte s bratrem, také jsem jednoho měla, bylo to stejné." Bylo až udivující, jak málo si na něj vzpomínala, ale i přes to, měli spolu vlastně podobný vztah. Lehce se nad tou myšlenkou pousmála. Už to byla nějaká doba, ale nakonec nezůstala zcela sama.
"Jistě, je zbytečné nad tím polemizovat." Uzavřela téma touto větou, měl přeci jen pravdu. Bohužel už jí docházely otázky, doufala tedy, že jí Gil na chvíli zaskočí, pokud tedy netoužil po procházce v tichosti.

Nadzvedla hlavu s důležitým pohledem ve tváři. Dle všeho byl Ancunín o něco mladší, nejspíše mezi nimi pár let bylo, hádala. To by jistě znamenalo, že ho nemohla vidět ve staré domovině, protože jistě ještě nebyl na světě.
"Ach tak. Zdá se, že je to stále stejně přísné co bývalo. Jistě chápu, že je těžké o tom mluvit, obzvláště co se týká pravidel rodu a tak dále. Také chápu, že se stále cítíte vázán k rodině, proto jste vyhledal nás. Nebo ne?" Opět hlavu sklonila a na maličkou chvíli její oči uvázly na jizvě milosrdenství. Některá pravidla byla hold krutá, ovšem Rya stále věřila i tomu, že díky nim se poznali ti, kteří byli opravdu hodni rodového jména. Nikoho ovšem nevinila, Tim, Everett, Guláš, každý byl jiný a všichni přitom stejného rodu. Povaha se prostě nedá určit jménem, i to poslední dobou vnímala více. Vyrostla do toho.
"A vaši rodiče? Mohla bych je znát spíš, také budu potřebovat pár podrobností přímo o vás, třeba magii, nějaké povahové rysy, dobré a špatné vlastnosti... Ovšem jedině pokud se chcete přidat ke smečce," dokončila větu a mávla ocasem. Týpek nevypadal moc jako hrozba, jistě o něm řekne S'Arikovi a pak se uvidí, co s ním.

Vzpomínala často na staré časy, ať už zde, či ve staré domovině Estrel. Zapadla by mezi nimi, na rozdíl od Estreláků zde, i s těmi, co odešli, ona byla typickým příslušníkem rodu. Hrdá a rozumná, měla čistou hlavu a hodně znalostí, měla na těle znaky a snažila se býti spravedlivou. Občas měla zkrat, nevhodný vtípek a nejednala úplně dle představ, ale to byly momenty, které nepopisovaly její osobnost. Byly to opravdu jen zkraty. Občas uvažovala, zda by tam nebyla šťastnější, ale nakonec měla tu pravou rodinu zde a chtěla zůstat s nimi.
Jeho odpověď úplně nesplnila její očekávání, ale aspoň teď věděla, proč tu je. "Nu dobrá, ale proč již nejste vítán ve staré domovině, že vyhledáváte rodinu zde?" Zeptala se mnohem konkrétněji. Normálně by dodala něco jako: "Pokud to tedy smím vědět." Tentokrát ale nic takového neřekla, a to hlavně z důvodu, že to byla důležitá informace.

Zachytila jeho povzdech. Něco se na chvíli změnilo v jeho projevu. “Nezdáte se být nadšený z jeho přítomnosti v Norestu nadšený, nebo se mýlím?” Samozřejmě, musela se zeptat. Co by dala ona za to, že by zde byla její rodina s ní. Tedy, rodinu zde měla, ale toužila vidět třeba otce, bratra.. Ti už zde dávno nebyli. “Naprosto souhlasím, vlků je zde opravdu hodně, udivuje mne, že se zde stále objevují nové tváře v takovém množství a to i s příchodem zimy,” zamyslela se. Staří znamí odcházeli, mladí přicházeli, vlčata se hojně rodila a bohužel se zde nacházely i případy smrti, ale to všechno byl život. Nakonec byla Ry ještě ráda, že vede ten svůj v klidu smečky.

Nemusela čekat dlouho a z hor se začal klouzat dolů obrys vlka. Rya sledovala, jestli nebude mít ve sněhu potíže, ale dostal se k ní snáz. Byla ráda, že zprávu pochopil a nemusela ona za ním. Přeměřila si ho důležitým pohledem od hlavy k patě, i tento vlk svou poklonkou jistě poznal, že zde bude nejdůležitějším zástupcem rodu. “Přeji hezký den, Ancuníne, ano poznávám vaše jméno. Řeknu na rovinu, že nemám moc času, ale ráda vám část věnuji. Jsem Ryumee Estrela do Norte,” představila se rovnou. “Jaké jsou vaše úmysly zde v Norestu?” neotálela a rovnou položila otázku. Doufala, že jí řekne vše popravdě a nejlépe stručně.