Príspevky užívateľa

Nadzvedla obočí. Nikdy ji nenapadlo, že by měla ještě další děti mimo Guláše. Už s ním to bylo problémové a k tomu další vlčata. Hlavně teď když měla tolik práce se vším. "To nemůžeš ani myslet vážně, ne?" Její prvotní reakce zněla velmi prudce a agresivně vůči tmavému vlkovi. Byla to bohužel Ryi přirozená reakce před jakýmkoli přemýšlením nad celou věcí. Upřímně ani nechtěla přemýšlet. "Mít s tebou další potomky, protože u toho, kterého máme už je pozdě? Páni, ty opravdu chápeš snad méně než já, co to je rodič." Zavrtěla hlavou. Nechtěla na něj být zlá, opravdu, ale nemohla přihlížet, jak odkopává milovaného synka, protože má být nepovedený.

Everett x Ryumee



Huntley x Suteki-shin


Rufus x Verdandi

Co se brouků týkalo, ty Rya moc nemusela, ale rozhodně by jediného nezabila jen tak nadarmo. Neplýtvala ostatně v přírodě ničím a nenáviděla když to dělali jiní. Sice by nejraději zničila všechny pavouky, kteří jí právě viseli z kožichu, ale začala už tušit, že by si nepomohla. No, co však měla malému vlčeti říct? Mělo by to asi stejný efekt, jako zakázat Gulášovi, aby chodil na místa, kde riskuje svůj kožich. Ten se stejnak vždy někam vypařil a pak se snažil předstírat, že nic špatného nedělal. Mey to přivádělo k myšlenkám, jestli mu nenadává tolik, aby jí přestal věřit. Nechtěla být takovou matkou, ale co naplat? Nejspíš už byla.
Hlavu sklonila k broukovi, kterého tmavý vlček rozšlápl. Odhadovala ho na chrobáka, ale těžko říct z jeho zbytků. "Ničíš brouky rád?" Podívala se zase na štěně. "Já jsem tu na procházce," řekla jednoduše. Tušila, že tak malému vlčeti je stejně jedno, co tu má vlčice z cizí smečky na práci.

Zaslechla nedaleko šustění trávy. Přestala se slunit a otevřela oči, aby zjistila, že kolem nikdo není. Možná jen vítr si hrál se stébly trávy a vyrušil fialovou vlčici z rozjímání. Znovu se rozhlédla a zahlédla další pohyb. Vypadalo to, že se něco malého, možná jako králík, snaží najít si cestu květinami.
Rya se zvedla, aby prozkoumala ono místo, kde se stébla kymácela, jako by zde bojovali myši. Ve vzduchu se jí podařilo zachytit pach. Nebylo to tedy malé zvířátko, nýbrž malé vlče, které si zde nejspíše hrála. Mey se nad tou myšlenkou pousmála. I když neměla nikdy ráda vlčata, od doby, co byla sama matkou změkla, a to dokonce i v tomto ohledu.
"Ahoj, co tu děláš?" promluvila na vlče, když ho konečně spatřila. Bylo malé, těžko říci jestli vůbec umělo mluvit. I kdyby však ne, ona s ním stejně mluvit mohla, akorát jí to k ničemu nebude.

Fialová vlčice nemohla při návštěvě Nihilu vynechat i prohlídku okolních míst. Často na tato daleká místa nechodila, ale když už zde mohla být, musela se porozhlédnout i po bylinkách, které tato místa ukrývala. Cestou k řece jich pár nasbírala, obzvláště ty, které se v horách, kde sídlili Přízrační, moc nevyskytovaly. Samozřejmě jich nebylo zas tolik hned z jara, ale nějaké již sebrat mohla.
Dorazila k řece, kde si ihned dopřála pár doušků studené vody. Postřehla nedaleko společnost dalšího vlka. Ještě aby ne, když jeho kožich zdobily pestré barvy. Zvedla hlavu a ohlédla se za ním. Zdálo se, že jde o vlčici z Nihilu, což nebylo nijak překvapující, když byla jen kousek od jejich území. Rya přikývla na pozdrav a dopřála si další doušek vody.

Nemusela se hnědobílého těla ani dotknout, aby poznala, že se nedá nic dělat, ale Kettu to tak očividně nebral. Zareagoval poněkud přehnaně zlostně a Rya urychleně odstoupila stranou, aby se po ní neohnal. Zažila už podobný přístup. Nebylo to poprvé, co se dostala do podobné situace a viděla mrtvé tělo. Bylo by podivné, kdyby se to v její léčitelské praxi ještě nestalo.
Každý se vyrovnával se smrtí jinak, oranžový vlk očividně potřeboval prostor, aby se mohl rozloučit. "Nejsem tu, abych ti ji sebrala. Jsem Ryumee, neublížím ti, slibuju." Řekla klidným hlasem z uctivé vzdálenosti od obou vlků. I když to nešlo vidět, srdce jí bilo jako o závod. Bylo těžké se dívat, jak mladý vlk přichází o svou milovanou, i když to Rya samozřejmě netušila.

Bylo jí to jasné. Nic nevěděl, pro něj se nic nezměnilo a ani netušil, že ona už není na tom stejném místě, kde bývala. Měla jiné věci, důležité, měla rodinu a smečku. Nic z toho ho nejspíše ani nenapadlo. Ani ji by nenapadlo před pár lety, že by něco takového mohla mít, bylo to nové pro všechny, ale byli už dospělí. Nemohli předpokládat, že zůstanou navždy stejní přeci.
"Všichni jsme byli mladí, Vale, i já jsem byla mladá, ale to mě neopravňovalo k tomu, abych nechala všechno za sebou. Abych byla upřímná, nemáš jenom mě. Našel bys tu mnohem víc než jednoho člena rodiny, víš? Nemohla jsem čekat jestli se někdo z vás vrátí, já-" odmlčela se. Nebyla připravená mluvit o své rodině před svou druhou rodinou. Bylo to k zbláznění. Stane se, co se má stát... Bohužel o tom, co se stane rozhodne nejspíše ona. Nebyla připravená vzít takovou zodpovědnost, nemohla držet v tlapách osud svého bratra. Mohla ho vyhnat nebo přijmout. Ať už to bylo jakkoliv složité, přikláněla se více na druhou stranu. Nemohla vyhnat vlastního bratra, ne? "Žádáš mne, abych tě přijala zpět? Myslíš to opravdu vážně?" zeptala se pro jistotu znovu.

Zavrtěla hlavou. Přemýšlela, čím by ji mohl získat, ale sama si nebyla jistá. "Nevím jestli je něco, čím by sis mohl získat mojí důvěru. Měls ji když se Guláš narodil a pak jsi odešel. Nevím jestli je možnost to napravit," podívala se do země. Nechtěla být tyran, který mu zakáže opouštět území a bavit se s jinými vlky než s rodinou. Věděla, že i kdyby to chtěla udělat, stejně by to ničemu nepomohlo, takhle by jejich vztah prostě nefungoval. "Prostě mi nedávej důvod, abych ti nevěřila. Budu radši, když se budu mýlit a neopustíš nás, než abych měla pravdu a už tě nikdy neviděla," dodala na závěr.
"Nemluvme o tom, ano?" požádala ho. Nechtěla teď mluvit o tak chmurných věcech, nemohla ani pomyslet, že by se Ordovi něco stalo. Zatřepala lehce hlavou, aby vyhnala tyto myšlenky ven. "Stane se to, co se má stát..." řekla ještě a povzdychla si.

Nebyla zvyklá sdělovat své pocity takhle napřímo a syn to měl nejspíše po ní. I přes to se však zmohli říct si aspoň pár hezkých slov, než se rozhodli jít dále. Nebylo na tom nic špatného, ale Rya se stále cítila zvláštně. Řekla, co měla na srdci a stejně se nic nestalo, pocity měla stále stejné a vyčítala si, že si není se synkem tolik blízká.
Z chmurných myšlenek ji vyrušil Gulášův hlas. Podívala se na něj, na plášť, který našel a skoro jí zaskočilo. "To neudělal Tim..." Přišla blíže a plášť si prohlédla. Opatrně přičichla k látce, ve které zůstal ještě slabý pach známého vlka. Spokojeně vydechla, jakoby vůně mohla vlčici navrátit všechny vzpomínky, které z dětství měla. "To je plášť, který patřil tvému dědečkovi. Musel ho tu nechat," dodala. Už skoro zapomněla, jak vlastně vypadal. Bylo to tak dávno. Kde se tady vzal?

Nemusela čekat dlouho a zaslechla nedaleké kroky. Podívala se tím směrem, odkud přicházely. Doprovázel je jakýsi zvláštní šustivý zvuk, jako by za sebou Ordo něco táhnul. Rya si nebyla jistá, o co šlo, ale zůstala i nadále v naprostém klidu. Oproti S'Arikovi měla slabost pro krásné šperky a i kdyby se jí to třeba jen pokusil rozmluvit, nenechala by ho změnit její názor. I když tedy neměli ani jeden důvod vést tuto konverzaci. Fialová vlčice mlčky seděla, dokud staršího vůdce smečky nezahlédla. Ihned na to vstala a pokynula hlavou. "Přeji krásný den S'Ariku." Byla ráda, že neotálel a ihned vysvětlil důvod jejich setkání. Ryumee si tak alespoň nemusela namáhat hlavinku nad tím, co mohla a nemusela udělat špatně. Ne tedy, že by si byla vědoma nějaké velké chyby, kterou udělala v poslední době. Udělala snad jen jedinou od doby, kdy zastávala vysoké postavení, a tou bylo přivedení Everetta na území. Měla tehdy motýly v žaludku a nepřemýšlela nad ničím, ale už se poučila.
Přikývla. "Jistě. Nadehzda byla dobrou vlčicí, jsem ráda, že jsem ji mohla poznat," řekla s uznáním ve tváři. Nikdy ani nedoufala, že by zaujmula její pozici. Ve smečce bylo spousta vlků, kteří ji mohli nahradit, ale S'Arik vybral právě ji. Pro Mey to byla velká pocta, i když radost nikterak moc neprojevovala, spíše překvapení. "Já se mám dobře. Já i má rodina jsme si teď prošli tou nemocí, ale jsme naštěstí v pořádku. S Everettem to bylo složité, ovšem to už se také tak nějak vyřešilo. Snad bude vše lepší s příchodem tepla," odpověděla. O Guláškovi se nezmínila. Mladý vlk si teď procházel zvláštním obdobím puberty, kdy se raději toulal a dělal lumpárny. Stejně jako otec. "Jak se daří tobě a tvé rodině?" zeptala se na oplátku. Slyšela, že se A'Kaza teď připojil k Nihilské královské rodině, třeba by byl Ordo ochotný sdělit pár podrobností, a i kdyby ne, aspoň se slušně zeptala.

Hleděla na něj jakoby chtěla vidět pravdu, která se v nitru skrývala. Nevěděla, zda vysloví přesně to, co má na srdci, třeba se ji pokusí klamat, aby mu odpustila. Chtěla věřit, že by to neudělal, ale nebyla si jistá. Stále nechápala, co si myslel, že se stane. Stál tu a mluvil o nějakém dobrodružství a o hvězdách. “Nic z toho nevysvětluje, proč si nemohl ani nic říct.. Kdybys neodešel jen tak, možná bych ti mohla věřit,” odvrátila zrak. Nechtěla teď koukat do těch očí. Srdce jí měklo když je viděla. “Tak co tu děláš, když jsi zde nebyl šťastný?” zavrtěla hlavou a odstoupila kousek dál, aby se na něj nemusela dívat. Nebyla rozhodnutá, co mu řekne, jak se rozhodne. Musela si rozmyslet, zda ho přijme zpět do rodiny.

Nebylo to časté, ale i Lex smečky Přízračných čas od času navštívila spojeneckou smečku. Zdejší území neměla tolika probádané, jako vlastní, což bylo logické, ale mohlo se to napravit. Přeci měla vysoké postavení, bylo by dobré znát i vlky odsud. Pár jich sice poznala, ale většinou byli také výše postavení, nebo výřeční. Pamatovala si Kettua, kterého viděla na plese a Volt s Riverou. Vzpomněla si i na Toshiho. Ovšem slyšela, že se teď narodilo několik vlčat a mezi nimi i vlčata Ordova syna, což byla dobrá zpráva.
Procházela územím, které nikterak nepoznávala, ale líbilo se jí. Už z jara zde bylo krásně a teplo. Kvítí na loukách vůbec nechybělo, jak ostatně očekávala a vzduch tu byl jiný než u nich. U hor, kde se Přízrační usadili byla většinou mlha, ale tady? Rya si užívala této chvíle, kdy se mohla slunit.

Byla zrovna poblíž sbírat bylinky do své brašny, když najednou zaslechla vytí. I když nemusela, chtěla mít něco v zásobě, kdyby náhodou. Zavřela zrovna brašnu a ozval se ten hlas. Bylo to zvláštní, něco se muselo stát.
Okamžitě se sebrala a běžela ke kaňonu, který byl normálně tak krásným místem. Cítila zde dva vlky, ale žádného neviděla. Rozhlédla se kolem dokola a poté následovala pach.
Zaslechla zvuky, které byly podobné pláči, možná to pláč dokonce byl. Doběhla zbytek cesty po sluchu, než narazila na Kettua. Oranžový vlk seděl nad mrtvým tělem hnědé barvy a zoufal si. Rya rychle přiběhla k němu. "Co se stalo?" Zeptala se, i když při pohledu na tělo odhadla, že vlčice spadla. Bylo to velmi nešťastné, ale mělo to aspoň rychlý konec.

Bylo konečně po zimě. Radovat se sice smečka moc nemohla, protože měli problém se spoustou vody, ale nebylo to už takové, jako předtím. I Rya se konečně pořádně dostávala z té nemoci, kterou chytila od svého partnera. Všechno se schylovalo k vytouženému dobrému konci.
Fialová vlčice se dostavila k Hvězdné jeskyni, kde s ní chtěl mluvit Ordo smečky. Bylo to pravděpodobně něco důležitého, jinak by s ní mohl mluvit na méně posvátném místě. Trochu se obávala, že půjde o špatnou věc, něco, co nemůže vyřešit sám, ale nechtěla předcházet situaci. Udržovala si klidnou mysl a nemyslela na to nejhorší, aspoň se o to snažila. Posadila se u vchodu k jeskyni a obtočila si ocásek kolem tlapek. Měla na sobě plášť po Lopim, nosila ho poslední dobu neustále. Bylo to snad to jediné, co ještě zbylo po otci. Nosila vlastně všechny šperky a drobnůstky, které vlastnila. Nejvíce využívala svou brašnu, do které schovávala různé základní bylinky a další potřebné předměty. Měla třeba kamínek na křesání, aby mohla rozdělat oheň kdykoliv bylo třeba.
Podívala se k nebi a přemítala nad svým životem. Poslední dobou myslela často na setkání s bratrem. Nevěděla, co si z něj vzít, ale tušila, že se nakonec bude muset rozhodnout. A to správně.

Samozřejmě, že to Ryunce nechutnalo, ale už byla zvyklá na takové různé nechutné věcičky, že to zhodnotila jako dobré oproti ostatním věcem. "No není to nejhorší," dodala ještě, aby se Timek tolik nedivil. "Dobře, pokusím se relaxovat," pokývala hlavou a položila ji na tlapky. Jako bývalá léčitelka, že nic nejde hned a ani práce nesvědčí uzdravování. Hold si bude muset nějakou chvíli pospinkat.