Príspevky užívateľa

Vlčice: Hel, Hiisi, Asphodelle

Vlci: Ar'kadien, Timothée, Gilgamesh

Vlídné slovo Ry jistě poskytnout mohla, bohužel by se to neobešlo bez obvyklého shit sendviče, kterého se nemohla nabažit. Sendvič byl vlastně na bázi toho, že řekne něco dobrého, špatného a pak zase dobrého. "O Anjel se myslím bát ani nemusíš. Na poslední kontrole podle všeho vypadala v pořádku, jistě to bylo jen Osudem. Nechtěl dovolit, aby vlčata měla vlčata. Ani jeden z vás se nezdáte být nemocní a věřím, že špatného už bylo dost. Zkus se tím nenechat tolik unést," mluvila neobvykle vlídným, přátelským tónem. Samotnou ji udivilo, jak jemný byl. Ať už Roihu další vlčata chtěl nebo ne, trochu tušila, že jeho družka už na to bude mít jiný názor. Sice ji neznala, jen věděla, že je to dobrá a schopná vlčice, jistě silná. Doufala, že to nevzdají, to by mohlo být horší než znovu neuspět.

Zuby opatrně vzala lahvičku, ve které se nad ohněm vařily listy bylinek a položila ji na zem. Zdálo se jí to již hotové, protože voda už byla naoranžovělá a lístky přestaly barvu vypouštět. "Jistě, jen počkáme až to vychladne..." Klacíkem zalovila v úzkém hrdle a vytáhla rozmočené bylinky. "Nikdy je v tom nenechávám, někde jsem slyšela, že pak vypouštějí i škodlivé látky. Mám pocit, že i ve staré domovině našich otců to tak dělávali, ale to už dost dávno. Moc si toho z té doby nepamatuji, budeme tedy muset zkoušet vše sami," řekla když větvičku vyplivla. Ohýnek mezitím téměř uhasl a na zemi se válely povětšinou už jen žhavé uhlíky. Rya foukla do lahvičky, aby tekutina rychleji vychladla a za pár minut se dokonce už napila. "Je to... Takové hořké, ale jinak asi fajn. Teď počkáme kdy to se mnou šlehne," zasmála se potichu. Byla zvědavá, co jí to udělá.

Rozešla se dála se sluncem v zádech. Bylo to opravdu příjemné, téměř snové ráno, které měli. S Gillem nemohla nesouhlasit, vždyť i ona se sem vydala jen kvůli tomu, že slunce již sláblo. Občas se zdálo, že právě ráno mělo největší sílu, oproti létu, kdy bylo nejtepleji odpoledne. "Jistě, všimla jsem si, ani já jsem tam nebyla pro zábavu, tedy když nebudu počítat ten tanec. Rodinu mám u sebe stále a jiné vlky téměř neznám... A co vy? Jste tu sám, nebo zde v Norestu máte i rodinu? Tedy pokud nevadí, že se ptám." Pokračovala stále v konverzaci. Trapné ticho by akorát zkazilo všechno to kouzelné okolí.

Rya, sic dorazila o něco později, se také rozhodla přidat k lovu. Čím víc posil budou mít, tím lépe si povedou, proto nebylo důležité, jestli přijde pozdě, ale jestli vůbec přijde. Posadila se kousek dál od skupinky a vyslechla, co kdo ví. Neslyšela toho moc, ale aspoň nějaké důležité informace jejím uším neunikly. Bude se hodit vědět, do čeho jdou, aby se dokázali připravit. Do konverzace se fialová vlčice nezapojila, neměla žádné své poznatky, hlavně měla pocit, že se do věcí až příliš plete, proto by se měla občas držet zpátky a nechat i ostatní, aby se prokázali.

Přinesla se k jejím uším zvláštní novina. Velice ji zajímalo, s kým se to její bratranec setkal, kdo další zde nosil jméno Estrela. Potuloval se kolem hranic, dle stop ve sněhu a pachu, který se nacházel téměř všude kolem hranic, našla svého příbuzného velmi rychle. Díky zimě si nemohla dovolit být dlouho pryč, tohle setkání muselo proběhnout rychle.
Pach ji zavedl dál než čekala, obzvláště nečekala, že se světlý vlk bude nacházet v horách. Proti gustu... Věděla o něm jen málo, co jí Tim mohl říci. Ancunín Estrela do Norte, člen rodu, pravděpodobně narazil na problémy, hledal azyl a zajímá se o smečku. Nevěděla toho moc, ale i to málo stačilo, prozatím.
Vzhlédla. Nacházela se přímo pod vrchy, kam ji zavedly stopy, nechtělo se jí nahoru, ale možná ten někdo, koho zde hledá, půjde dolů. Byla přecijen zvědavá, s kým má tu čest. Krátce zavyla, jen tak, aby ji nebylo slyšet nijak daleko. Doufala, že zpráva bude doručena a pochopena.

Gillova přítomnost v ní probudila nějaký zdroj energie, o kterém ani nevěděla. Bylo zvláštní po dlouhé době mluvit s někým slušným. Na druhou stranu, celá jejich konverzace přestala být pro oba zajímavá, díky tématu prostě pošla. "Je hezky, půjdeme se projít? Chtěla jsem se tu ještě porozhlédnout než půjdu," navrhla. Už bylo téměř nepravděpodobné, že by se pokusil zaútočit, pokud by ho teda něco nepopadlo. Nemusela si už více hlídat kožich tak ostražitě, jako předtím. "Mám pocit, že jsem vás zahlédla na plese?" pokračovala v mluvě, aby řeč nestála a pomalu se rozešla krajinou. Vyčkala však, jestli se Gill přidá.

Roihu se začal uklidňovat, poznala na něm, že mu to je líto a nechce ji vinit, ani Guláše, jak ostatně již řekl. Byly to emoce, které Rya téměř neznala. Už viděla párkrát smrt, i smrt blízkého jedince, ale svého dítěte nikdy. Hlavně jako léčitelka musela zůstat klidná, nejen kvůli sobě, ale i pro ostatní, nemohla se jen tak složit když ji smečka potřebovala. Prostě brala věci jinak, po svém. "To tak bývá. Musí to být těžké, nepřemýšlíš nad tím, dokud se to neposere. Zase by byla hloupost to všechno vzdát, třeba se vám podaří další vlčata," pokusila se ho podpořit, i když vlastně moc netušila jak. Neznala ho dost na to, aby věděla, co potřebuje, proto tam jen tak stála a chvílemi odvracela pohled, aby si Roihu nepřišel jak pod dozorem. "Omlouvám se, že jsem to zmínila, nebylo ode mně hezké se v tom takhle šťourat... Stále ani nechci nic jiného než vše urovnat, proto to prosím neber jako útok," dodala ještě a nechala ho rozhodnout, zda tu ještě chvíli postojí, nebo tomu dají čas.

I když byly speciální přísady její nápad, nebyla si vůbec jistá, co přesně by měli přihodit. Přemýšlela, co by mohlo Ciela uklidnit, ale nic jiného než rostliny ji nenapadlo. "Nějaké větší experimentování bych nechala na později, teď je důležité aspoň někde začít..." Řekla trochu poraženě, nakonec však měla pravdu, že by měli začít bezpečně než to okolo bude vybuchovat.
Přikývla. "Bylo by dobré, kdyby ochutnal jen jeden z nás, pokaždé, můžeme se střídat. Nechci se tu s tebou společně otrávit, kdo by se pak staral o ostatní?" lehce se pousmála na znak toho, že to nemyslí tak vážně, jak to řekla, ale přeci je na tom kus pravdy. Nemyslela si tedy, že by se otrávili z tohodle vývaru, spíše u dalších lektvarů, ale to Timkovi jistě došlo.

Poprosím velký přívěšek pro Ryu (dám pak vědět co) a slot na postavu, díky moc!

Byla úplně rozzuřená, ale její vztek nesměřoval jen k jednomu vlku. Už toho měla sama dost a nechtěla tohle celé nijak prodlužovat. Everett ji jistě naprosto dopálil, ale ona měla vztek i na sebe. Díky všemu okolo se nedokázala pořádně soustředit vůbec na nic, všechno moc řešila a musela nad tím pořád přemýšlet. Nechtěla ani žrát, jen aby mohla víc pracovat. Nebo spíše přemýšlet než doopravdy něco dělat, to z nějakého důvodu přestávalo jít.
Pak přišel i on a vyřkl vše, co měl na srdci. Rya to tolik nevnímala, neměla totiž náladu poslouchat výmluvy ohledně toho, proč otec nedokáže vychovat svoje děcko. Prostě ho jen nechala dokončit poslední větu a povzdechla si. "Seber se." Její tón byl chladný, stejně tak i pohled. Neměla na něj náladu. "Tohle není práce pro jednoho," dodala.

Pečlivě ho pozorovala, nechtěla přeci, aby se jí synáček utopil. Také si po chvíli uvědomila, že jí nejspíše lhal, že umí plavat. Buď s tím totiž měl špatnou zkušenost, nebo to neuměl, každopádně se bál. Bylo na něm vidět, že neví co dělat.
Ry se k němu sklonila. “Potřebuješ poradit?” pousmála se. Štouchla do něho čumákem a popošla do větší hloubky. “Neboj se, pořádně kopej nohama, skoro jako když běžíš. Kdyby něco, jsem tady, nic se neboj,” povzbudila ho a čekala, jestli k ní poplave.

Jak by jen Rya mohla tušit, že se stane něco takového? Zrovna hned, co řekla, že se v emocích nevyzná, nějaké přišly. Každý by mohl říct, že není přeci hloupá a udělala to schválně, aby Roiha dostala pod sebe, do situace, kdy bude ona mít navrch a on nebude moci odporovat. Jenže každý, kdo by to řekl, by se mýlil. Opravdu to neudělala schválně, sama si spíše připadala zahnaná do kouta a nevěděla, jak jen pokračovat. Vytáhla teď to nejhorší možné téma a uvědomění přišlo až s Roihovými emocemi. Na chvíli litovala svých slov, na druhou stranu by se možná mohli někam posunou. Možná. Každopádně teď si ani nebyla jistá, co říct. "Nemyslím to zle, opravdu, chci se jen omluvit, protože jsem... nikdy jsem se neomluvila, neřekla jsem skoro nic," podívala se do země. Tohle bylo snad poprvé, co chtěla urovnat vztahy, ještě k tomu na citlivé téma. Musela hodně improvizovat, snažit se, aby neřekla něco, co by vztahy mohlo ještě zhoršit. Pokud tedy už teď nebylo příliš pozdě. Jeho další slova se jí dotkla. Nechtěla, aby její syn odnášel vztek ostatních kvůli ní a bylo to tady. Roihu byl naštvaný i na Guláše, jen proto, že žil. "On za nic nemůže..." řekla potichu. Ať si vybije vztek na ní, ale na něj ne.

Podívala se na něj, na oheň a pokrčila rameny. "Mohlo by to být zajímavé. Třeba to zabere víc než odvar z bylinek, chceš-li čaj, myslím, že lektvary jsou právě o experimentování. Jednou jsem slyšela o výbuchu lektvaru, nebo tak.. Každopádně chci říct, že bylinky samotné ti výbuch neudělají, aspoň tedy ve většině..." Uvažovala nahlas.
Timek přihodil zeleň do vody. Chvíli počkala, než začala míchat. Byla teď ráda, že tu malou větvičku nespálila s ostatními. "Opravdu si nejsem jistá, jak moc velké experimenty můžeme dělat, nakonec, třeba nám to nepůjde a zůstaneme u čajů," dodala ještě a sledovala, jak bylinky ve vodě vypouští nažloutlou barvu.

Zamyslela se. Pokud její partner ani nevěděl, co udělal špatně, a že to bylo velmi očividné, udělala dobře, že se s ním dala dohromady? Mohla tím perfektně vymazat dobré znaky Estreláků, třeba jejich prozíravost, důstojnost... Everett se choval spíše jako přerostlé vlče, ale ona byla nejspíš láskou zaslepená, aby to na něm viděla. Možná byla naopak teď tak moc naštvaná, že jí to tak jen přišlo, kdo ví. "Vážně ti to nedochází? Víš, že mi můžeš říct o všem, jo, ale pak se vypaříš jak pára někam do háje. Našeho syna vychovává Tim, jeho strýc, ale jeho táta?" Snažila se mluvit potichu, aby nerušila ostatní, hlavně, aby neslyšeli, o čem se baví. Měla vztek, ale musela pamatovat i na to, že je na veřejném místě a nikdo nestojí o rušený spánek. Odfrkla si. "Mezitím, co ze mě je Lex, ty si nepovýšil ani na Aestu. Stydím se za tebe," zamračila se. Poté se zvedla a odešla před noru. Potřebovala trochu čerstvého vzduchu a uklidnit se.