Príspevky užívateľa

Hleděla na něj očima, ve kterých byla spousta slov, ale vlastně nevěděla, co by měla říct. Nic nevystihovalo, jak se zrovna cítila a nic nebylo dost dobré. Směsice silných pocitů jí otřásala tělem a ona neustále přešlapovala na místě. Kolik slz padlo pro vlky, kteří odešli a kolik jich ještě padne? Chtěla se ptát na otce, ale tušila, že by neměla. Prostě jen mlčela a ten moment ticha jí přišel jako věčnost. Prožívala si znovu všechno to utrpení, ale tentokrát cítila i nadšení. Nechápala, že se musel vrátit zrovna teď. Měla rodinu a posunula se dál, její život měl nový smysl. "Tak dlouho jsem na tebe čekala..." zašeptala. Již to bylo pěkných pár let a stejně jako u otce, strýce i Everetta si myslela, že už se nikdy nevrátí. Nechají ji zde samotnou se všemi starostmi a bude vychovávat syna. Sama. Úplně sama.
Odstoupila od něj a podívala se mu hluboce do očí. Ten, jenž přichází prosit o odpuštění a chce býti tím, čím se narodil. Ten, který to vše nechal za sebou, za svými zády a zmizel bez rozloučení. Odvrátila zrak. "Co teď ode mne čekáš? Co si myslíš, že se stane?" Stane se, co se má stát. Povzdechla si. Chtěla být silná, ale sotva udržela slzy. Tak hrozně ráda ho opět viděla, ale nemohla ho jen tak přijmout. Nechtěla, aby si s ní hrál, aby si s ní zahrávali i ostatní. Nesměla ukázat slabost, pokud si chtěla zachovat svou hrdost. Pohled na něj ji bolel víc než dost. Kde jsi byl? Kdes byl když jsem tě nejvíce potřebovala! Kdes byl! Nevyřčená slova, která navždy zůstanou jen myšlenkami. Nebude na něj křičet, nesmí.

Anjel a Roiha vzbudil Tim než vůbec stačila dojít. Jistě už tedy o velké vodě věděli. Rya rychle zkontrolovala, jestli jsou vlčata všechna a rozhlédla se po ostatních. Bylo jich tak akorát, aby odnesli všechna do bezpečí. "Máme jít k horní hranici Hvozdu, ale držme se dál od řeky k Půlnoční studánce, není to prý bezpečné. V nejhorším případě máme jít do Lesa na úpatí," přetlumočila slova Ordova. Tulipánka měla před sebou. "Potřebujete s něčím pomoct?" ptala se hned. Tušila, že Tim nejspíše ponese své dítko, protože bylo pravděpodobně nejlehčí. Nechala je však rozhodnout samotné a přizpůsobila se. Hlavně aby se rozhodli rychle.

Tmavý léčitel měl zase pro jednou pravdu. Pro Ryu bylo automatické téměř vše, co dělala v zájmu smečky nebo rodiny. Nikdy obzvláště nepřemýšlela nad chodem a funkcí různých věcí a nečekala nic na oplátku, co se takových vlků týkalo. Dělala hold co bylo třeba a byla ráda, že to nepřišlo vniveč. "Za málo," řekla už jen tak pro ukončení tématu. Po delší době se opravdu usmívala. Onen úsměv ji však přešel hned, jak dostala první dávku medicíny zabalené v listu šalvěje. Nebylo to nic moc dobrého, ale to nebyla většina věcí v tomhle oboru. Spolkla poslední kousek a hned měla lepší pocit. Ne tedy, že by směs zabrala tak rychle, spíše byla ráda, že přišla hned, jak mohla. "Za mě asi dobré," dala Timkovi hned zhodnocení, ale nemohla sama nic zatím vědět, dokud to nebude brát déle.

Dostala svůj úkol, který zněl jasně, musela tedy okamžitě jednat a dostat vlky z tábora pryč. Věděla, že Timothée vzal z léčitelské nory potřebné věci, bylo tedy na místě, aby vzala ona věci z nory smečky. Hned, jak S'Arik odešel společně s jejím partnerem a novou členkou, Mal, prohledala smečkové doupě a pobrala vše, co by se mohlo hodit. Měla v brašničce akorát věci k rozdělání ohně, pár věcí se tam tedy ještě vešlo. Brala jen věci, které se zdály potřebné. Kožešiny mohla smečka usušit nebo udělat nové, ale vysušené bylinky a drobnosti patřící vlkům, zde nechávat nechtěla.
Hned poté se vydala v Timových stopách nesoucí Tulipánka a sbírala vlky, které v okolí našla. Byla nervózní, nikde nemohla najít Guláše. Doufala, že ho potká Ordova výprava po cestě, nebo aspoň přijde po jejich stopě. Jeden nikdy nevěděl, kde se ten mladík toulá.
S bratrancem se setkala u vlčat Anjel a Roiha. "Musíme jít, máme všechna vlčata?" Ihned se ptala, aby mohli vyrazit k horní hranici Hvozdu. Doufala, že nepřítomní budou mít dost rozumu, aby šli za nimi. Že to bude nebezpečné už nejspíše všichni věděli.

Rya si ani neuvědomila kolik Estreláckých "zběhů" již prošlo Norestem. Nejdříve uprchlíci ze staré smečky a teď i jejich děti, včetně ní. Bylo to vcelku komické, obzvláště co se smečky Přízračných týkalo. Vždyť zde právě stejně všichni pobývali. Nakonec se i největší obavy, že zde zůstane sama, nevyplnily. Byla za to velmi vděčná, ale často přemýšlela nad návratem její nejbližší rodiny. U otce i bratra stále doufala, že se s nimi jednoho dne znovu setká a nevěřila, že se to stane realitou. Nejraději by byla samozřejmě s Lopim, ale nemohla si vybírat, byla ráda za vše.
Zamžourala do mlhy, aby zjistila, že se vlk přibližuje. Byla připravená se bránit, ale maličký drobeček naděje říkal, že je to opravdu on. Je to Val. Zůstala sedět, téměř se nehnula a najednou tu stáli tváří v tvář. Vydechla. Směsice pocitů naplňovala její tělo až ke špičce ocasu a lehce se chvěla. "Bratře.." řekla hned po něm. Nevěděla, co dělat, měla vztek, že odešel bez rozloučení, ale měla hlavně radost, strach a slzy na krajíčku. Kde se tu vzal? Proč se neozval? Měla hrozně moc otázek a žádnou odpověď.

Po nějaké době k ní vítr přivál známý pach. Byl jiný než si ho pamatovala, ale nevěřila, že by ho ještě někdy znovu ucítila. V její hlavě se zrodil obraz, vzpomínka, kdy měla Mey dva roky. Bylo to dávno, ale pamatovala si ten den, jakoby byl včera. Stála v moři, po jejím boku stál otec, po druhém strýcové. Krev z jejího těla stékala do moře a sůl štípala v otevřených ranách. Bylo hrozné tam stát, ale i přihlížet, byl to bolestivý proces. Pro jiné vlky nesmyslné týrání, ale pro ni to znamenalo vše. Byla právoplatným členem rodu Estrela a dokázala to svou bolestí. Valérián stál tehdy na břehu a díval se, jak jeho sestře vyřezávají znaky. Sám se k tomu neměl, Rya jím proto často opovrhovala, ale díky Timovi změnila názor na vlky bez rituálu. Bratranec změnil její pohled na různé situace, učila se stejně od něj, jako on od ní.
Ze vzpomínání ji vyrušil jakýsi zvuk. V mlze zahlédla stín, ale nechápala čí mohl být. Jediný pach, který cítila byl stejně jen v jejích vzpomínkách, nebo ne? Že by to byl opravdu Val? "Haló?" Zavolala. Vlk byl ještě daleko, neviděla, kdo to byl.

Čekala na svůj lék dlouho, nechtěla chodit od Everetta když si nebyla jistá, že už to zvládne nějakým způsobem sám. Ve stavu, ve kterém dorazil do nory by ho rozhodně samotného ani nechávat nechtěla. Nakonec si však mohla pro medicínu dojít i sama, protože partner už zvládal sám chodit kolem.
Příznaky byly jasné, čekala tedy na směs, kterou jí Timek slíbil. "Já jsem si všimla. Jsi moc dobrý medic, když jsem byla na tom workshopu, uvědomila jsem si, že asi lepší než jsem byla já. Není se ani čemu divit, když jsem ti předala vše co vím a ještě ses naučil od jiných," zasmála se tiše a hned na to začala znovu kašlat. Pro jistotu už zmlkla, aby se nezadávila a pozorovala bratrance.

Rye nebylo tolika do povídání, ale nechala Eva mluvit. Slova se ujímala jen tehdy, když byla třeba něco vysvětlit, ale hlavně přemýšlela nad tím, jestli má její partner pravdu. Nemyslela si, že dokáže být stejná nebo lepší než S'Arik. "Nevrátíš. Prostě odejdeš a necháš nás tu s Gulášem samotné, víš? Pořád se bojím," přiznala nakonec. Sice neměla stejný strach, co kdysi, ale stále zůstával. Přeci jen se mohl Ev zatoulat, ublížit si a už by se nevrátil ani kdyby chtěl. V Norestu by ho snad ještě našla, ale nepřála si, aby chodil mimo něj.
"Říkáš to tak.. Jakoby to snad bylo snadné. Vždyť ani nevíme, jestli by mne smečka chtěla, hlavně hvězdy. Možná by nebyly na mé straně, co pak? Je to složitější než si myslíš, nemyslím, že rozumíš hvězdám jako já. Nebudeme to přivolávat, S'Arik se uzdraví a já budu Lex," uzavřela to téma nakonec. Nechtěla ani přemýšlet, co všechno by mohla pokazit. Už teď nebyla dokonalá a to ji štvalo víc než dost.

O Timovi Rya nikdy nepochybovala. Ze začátku možná ano, protože si nebyla jistá, co ta ztráta paměti dokázala, ale spíše se o něj často strachovala. Nyní byl dospělým jedincem, který ovládal snad vše, co ona sama a ještě více. Byl mladý a stále se učil novým věcem, měl zajímavé možnosti, které ona nikdy neměla. Možná to bylo jinou dobou, nebo tím, že se jednoduše nezajímala tolik, co on. Teď už ani nemusela, léčitelkou již nebyla a jediné, co ji zajímalo nyní, byla smečka jako celek.
Na jeho slova pokývala hlavou. "Dobrá tedy," pronesla klasicky a posadila se na jedno z lůžek, aby ji mohl bratranec prohlédnout. Otevřela tlamu a maličko vyplazila jazyk. Fleky na něm byly, proto bylo jasné, že šlo o tu nemoc, která teď spoustu vlků postihla. Možná to bylo právě tím, ale Mey se cítila taková emocionální. "Sice jsem tvé rodiče moc neznala, ale trochu mi je připomínáš. Pamatuji se, že měli dobré srdce, jako ty." Znovu si odkašlala. Měla zvláštní nutkání mu říct, jak se cítí. Nikdy to nedělala, ale chtěla, aby věděl, že se na ní může spolehnout.

Rya seděla v ranní mlze u stromu na louce. Pozorovala východ slunce. Poslední dobou brzy vstávala, hlavně po záplavách, které postihly smečku. Jejich Ordo už byl starší vlk, proto obcházení hranic, jejich obnovování a prohlídku okolí, často zastávala sama. Jistě ne úplně sama, několik členů smečky dělalo totéž, ale fialová vlčice chodila častěji sama. Byl to její způsob, jak si pročistit hlavu a zachovávat klid při situacích, které se neřešily snadno. Opravdu se snažila být nejlepší verzí sama sebe, musela, to nejen pro smečku, ale hlavně pro svou rodinu.

Fialová vlčice čekala, že bude vlku výslech nepříjemný, proto se ani neurazila jeho jízlivou poznámkou. Naopak měla chuť se maličko pousmát, ale zachovala si svůj chladný výraz a pokračovala dále. "Rozumím nad čím uvažujete, ale věřte nebo ne, myslím, že se vám toto jednou oplatí," odpověděla, aniž by mu vyzradila svůj postoj ve smečce. Stačilo mu vědět, že zde byla nejstarší z rodu, už proto měla býti vcelku vážená, nehledě na to, že byla ještě betou. Jako Lex mohla hrát důležitou roli v jeho příjímání i životě ve smečce.
Vyslechla popis jeho magie a přikývla. "Dobrá tedy, to bude ode mě vše. Uvidím, co se dá dělat a velice doufám, že se ještě setkáme. Zatím nashledanou Ancuníne," řekla ve zkratce a nechala vlka bez jasné odpovědi. Samozřejmě mu ji zatím poskytnout ani nemohla, ale jistě si u ní udělal malé plus, i když nyní mohl mít třeba vztek. Ani jí by se všechno to vyslýchání nelíbilo, ovšem udělala to, co brala za nutné.

Nebyla si vůbec jistá, jestli je dobrý nápad mít vlče v léčitelské noře, kam chodili nakažení a ranění, ale nebylo asi vhodné nic říkat. I když byl malý Tulipánek mimo dění, bylo to stále riskantní, ale poté si vzpomněla, že i ona zde měla Guláška když se narodil. Také ho potřebovala mít u sebe a neuměla si představit, že by ho nechala s někým jiným, už vůbec ne s Everettem, který se v tu dobu prostě vypařil. I když měl Tim Hariuhu, nakonec se mu nemohla ani divit, že měl vlče u sebe.
"Dobrá," řekla a pokusila se zadržet kašel než došli k lůžkům. "Přijdeš mi.. Unavený. Děje se něco? Nepotřebuješ pomoct?" řekla ihned. I nemocná měla stále nutkání starat se. "No, ano. Chytila jsem to nejspíš od Guláše nebo Everetta, pokusila jsem se léčit sama, ale nic nepomáhalo.." potvrdila příznaky své nemoci a hned nato si odkašlala stranou. Stále však měla starosti o bratrance. Nevypadal o moc lépe než ona.

Rya byla celá zadýchaná. "Voda stoupá... Sníh taje... Z hor..." snažila se vysvětlit Timkovi rychle, ale musela mezitím pořádně oddychovat. "Musíme do tábora a evakuovat se. Vezmu Tulipánka, pojď," vyhrkla ze sebe co nejrychleji, aby jí bylo rozumět. Cítila, že je její bratranec oslabený. Netušila sice čím, možná přepracováním nebo starostmi s vlčetem, ale rozhodla se mu ulevit aspoň přenesením Tulipánka.
Bez většího přemýšlení ho opatrně vzala za kůži za krkem a nesla ho k táboru, kde už se začali vlci shromažďovat. Malé vlče opatrně položila a otočila se naposled za Timem, jestli jí stíhá.
"Měli bychom přemístit vlčata a nemocné do hor, voda tu brzy bude," navrhla. Sama nebyla úplně zdravá, spíše naopak. Cestou si často odkašlávala, ale byla odhodlaná nenechat smečku v louži.

Rya si nebyla jistá, zda by zde měla zůstat když tu měl bratránek dítko. Nebyla si jistá, kde ho Timek vzal, už vůbec nechápala, že se to ihned nerozneslo kolem, ale nechala to být. Teď potřebovala hlavně pomoct s nemocí, nebyla tu, aby vyslýchala člena rodiny. Upřímně mu věřila, doufala tedy, že neudělal žádnou blbost. "Hmm.. Dobrá tedy. No... Přišla jsem za tebou, protože si myslím, že jsem také nakažená, tou... Nemocí," odříkávala mezitím, co si prohlížela malého Tulipánka. "Mám jít ven? Nechtěla bych ho nakazit.." Podívala se konečně na mladého léčitele a pousmála se.

Tmavý vlk se zdál velmi rozrušený. "Cože? Co to povídáš?" ptala se ho s údivem. Nakonec se rozhodl, že má běžet za ním. Rya se rozeběhla, co jí nohy stačily a snažila se udržet tempo. Nemluvila, nebylo třeba, ale byla velmi zvědavá, co jí chce její partner ukázat.
Když dorazili na místo, byla Rya naprosto ohromená tím, co vidí. Byla překvapená, i přes to, že ji to mohlo napadnout. "Hladina se po zimě zvedá, voda ztéká z hor. Máš pravdu, zvedá se rychle." Promluvila téměř hned, jak se zastavila a rozhlížela se kolem. Najednou se podívala na Everetta. "Musíme evakuovat tábor než bude pozdě! Honem!" rozeběhla se zpět co nejrychleji to šlo. Bylo sice brzy a vlci ještě spali, ale bylo nezbytné je přemístit výše do hor.
V táboře se na chvíli zastavila. "Běž do nory, vzbuď všechny, které najdeš a řekni jim, co se stalo. Já poběžím za Timem a posbírám ostatní. Sejdeme se tady a něco vymyslíme," hned jak to dořekla, obrátila se na patě a běžela k noře alf.
Nevěděla, jestli tam někdo bude, ale doufala, že tam najde aspoň svého bratrance. "Time, jste tu? Time musíme pryč!" Volala, jak se blížila k léčitelské noře.