Príspevky užívateľa

Vůbec se jí nechtělo ho nechat jít do studené vody. Věděla, že si to moc přeje, ale když onemocní, bude to její chyba jako zkušené léčitelky. Zároveň se nemuselo stát nic, vždyť i deštěm se vlk namočí. Bylo to složité rozhodování, ale nakonec souhlasila. Hlavně, aby byl šťastný. "Dobrá tedy, ale budeš opatrný, ano?" podívala se mu do očí.
Sama vešla do chladné vody a vyčkala na něj. Chtěla ho mít na očích. Nebyla tu sice hloubka, ale i tak by se tu Guláš mohl utopit. Byl přeci jen ještě malý.

Prosím malý přívěšek Ryumee, jaký je mi jedno, barevně kdyžtak nějaký modrý/fialový. Děkuji ^^

Nebyla si úplně jistá, jak reagovat na činy svého partnera. Občas se snažil, uměl to, ale na druhou stranu to bylo jen když tu byl on sám. Takže nijak moc. Podívala se na jeho úlovek a chvíli přemýšlela. Kdyby ho odmítla, bylo by všem zde jasné, že něco není v pořádku, ale přijímat ho také úplně nechtěla. Dala by tím najevo, že jí Everettova nepřítomnost je lhostejná, a to nebyla.
Trochu se zamračila. "Děkuji," řekla, ale nic neudělala. Lehla si o kousek dál od černého vlka a vyhlížela, ne zrovna nadšeně. Začala si olizovat mokrou srst na tlapách, kterou nasbírala cestou sem.

Na chvíli uhnula pohledem. Zahlédla pohyb, ale byla to naštěstí jen sýkorka, podívala se tedy zpět na Gilla. Konečně mohla s někým vést normální konverzaci, s někým novým dokonce. Všichni se s ní bavili, jakoby se potkali někde na hnojíčku při měsíčku, ale ona nebyla žádná koza. Byla to slušně vychovaná vlčice, jenže komu to tak asi bude vyprávět, nikoho to nezajímá. "Nikoliv," odpověděla. Chtěla se ještě podívat někam dál, než napadne sníh. Samozřejmě i v zimě si vyjde na procházku, možná postavit sněhuláka s Gulášem, trhat rampouchy a jmelí, ale zatím využívala podzimního sluníčka dokud mohla.
Lehce se zarazila při zmínce o dalším příslušníkovi rodu, ale nechtěla dávat najevo své upřímné překvapení. Nezatvářila se nijak jinak než předtím. "Dříve nás tu bývalo mnohem více, dnes tomu tak není, ale to je život, vlci rádi cestují, nemyslíte?" odvedla konverzaci jinam. Jestli na území dorazili další bližní, mohl by z toho být problém. To ovšem nikdo cizí nepotřeboval vědět.
"Máte zajímavé rohy, je to rodinný znak?" pokračovala v konverzaci, aby odvedla pozornost od toho Ancunína. Bude si ho muset někde najít, pokud tedy nenajde on ji. Snad se díky němu splní její přání a vrátí se sem její otec a strýc.

Dál se již v rodinných záležitostech a špatných vztazích nebabrala. Měli práci a ta se sama neudělá, obzvláště, když se konečně posunuli dál. "Mám dojem, že se lektvary dají míchat i s normálně nepoužitelnými věcmi... Nevím přesně o co jde, ale představuji si pod tím třeba brouky, části těla, možná samotnou krev?" Zamyslela se. Byla zvědavá, co na to řekne Tim, možná to byly všechno jen žvásty.
Vzala vodu a opatrně ji přelila do nádobky, kterou nalezla. Tu položila na oheň a pozorovala, jak pomalu přichází k varu. "Tak, teď tam můžeme dát ty bylinky, voda se vaří," podívala se na bratránka a sama přiložila do ohně, aby jim plamínek nepohasl. Jeden klacík si nechala u sebe, aby mohla směs promíchávat.

Konverzace byla pro fialovou více než nepříjemná. Překonávala zde sama sebe a nutkání říct, že je Roihu egoistickej blbec, což jí z jeho chování vcelku přišlo. Ale to si ona myslela o více vlcích, kteří dávali najevo, že si přijdou lepší a chytřejší než ona. Nepopírala, že by se někdo takový nenašel, ale to by to ten jedinec musel taky dokázat, ne jen o tom mluvit. Oddechla si, aby se uklidnila vnitřně a odpověděla mu. "Budu k tobě naprosto upřímná... Jsem tu hlavně kvůli tomu, že tuším odkud tvůj vztek pramení, Roihu, je mi těch vlčat líto, mrzí mě, že jsem tam nebyla a nic pro ně neudělala, není mi to úplně jedno, pokud si to myslíš. Pochop, že tohle nejsou první mrtvá vlčata, která se mi nepovedlo zachránit a občas ani nemůžeš nic dělat, tvářím se k tomu lhostejně, ale kdybych se kvůli tomu trápila, nebyla bych zde. Nezáleží mi tolik ani na tom, co si o mě kdo pomyslí, ale stejně jsem tady a chci ti tímto dokázat, že ty, Anjel, smečka, záleží na vás, na každém jednotlivci záleží..." vychrlila ze sebe a udělala kratší pauzu. "Poznání emocí nebývá mou silnou stránkou, ale chápu, že tvé jsou silné v jistých ohledech. Jestli máš na srdci cokoliv, co mi chceš sdělit, do toho, nebudu tě soudit ani trestat. Potřebuju znát tvůj názor, sama ho z tvého pohledu nevyčtu," dodala už o něco pomaleji. Vyložila všechny své karty na stůl, už neměla co říct, doufala jen, že si z ní teď vlk nezačne utahovat jaká je hloupá.

Jeho otázka ji velmi překvapila, netušila, že má takový zájem o plavání. "Je to hloupé, samozřejmě. Je už zima a můžeš nachladnout, možná i hůř..." Její odpověď ho jistě neuspokojila, ale Rya přemýšlela dál. Byl sice studený podzim a nemoci se okolím hemžily, ale byla to letos poslední možnost. Až bude teplo, bude možná vše jinak, nikdo nemohl vědět, co si pro ně osud připraví. Možná už by bylo pozdě. Vlci byli odolná zvířata, museli snést i tu nejhorší zimu, nějak jí prostě přežít a od malička se otužovat bylo konec konců zdravé. Guláš byl už dost velký na to, aby nabíral zkušenosti a poučoval se ze svých i cizích chyb. "Umíš plavat?" Zeptala se z ničeho nic. Normálně by silně protestovala, ale co se týkalo radosti jejího syna, neuměla vždy říct ne, i kdyby toho později mohla litovat.

Další slova, už ani nevěděla, jak na ně reagovat. Chtěla jen lepší vztah mezi nimi a vyřešit věci, které pro to byly překážkou, ale očividně to bylo jen z jedné strany. Mezitím, co se Rya snažila urovnávat vztahy, Roihu se jí chtěl jen zbavit. "Dobrá tedy, chápu, že nemáš zájem se se mnou nyní bavit. Ale promysli to, kdybys měl náhodou cokoliv, co bys mi chtěl říct, jsem k dispozici..." Řekla ještě nakonec. Nucená konverzace nebyla tou správnou cestou k dobrým vztahům, to fialová vlčice dobře věděla. I když měla za potřebné vyřešit problém, nemohla si dovolovat nic, co by ostatním mohlo přijít nepříjemné. Nakonec, pokud by Roihu stál o lepší vztah, jistě by k tomu přistoupil jinak. Nechám mu čas.

Byla vděčná, že ji bratranec dokázal podpořit takovým způsobem, obzvláště když tu pro ni nebyl její partner. Neměla nikoho než rodinu, komu by se svěřovala, ale tu teď právě tvořil hlavně jen Tim, aneb Guláš byl pro takové rozhovory ještě moc malý. "Děkuju ti, za všechno." Podívala se na něj a věnovala mu menší úsměv. Takové chvíle dokazovaly, že pro ni byla rodina vším.
Ohýnek už začal plápolat a Rya k němu přidávala dřevo, aby nezhasnul. Naštěstí ho nemusela nijak ohraničovat, v okolí nebylo nic, co by mohlo chytit. Podívala se znovu na Timothéeho. "Co teď? Asi začneme s vodou, máme?" Zeptala se a soustředila se teď více na lektvary než na vztahy. Byl čas něco udělat.

Vracela se z obhlídky hranic. Sic to nebylo zrovna to, co zde dělala příliš často, ale potřebovala se na chvíli projít a uklidnit mysl. Z těch věcí kolem se jí hlava skoro točila, bylo toho dost a přitom skoro nic. Vzpomínala na časy, kdy ještě byla Aestou a práce medica byla spíše koníčkem. Vzpomněla si i na svého otce, který ji tomu všemu naučil a ona poté zastoupila jeho místo. Její mysl dokonce vyprodukovala i obrázek Vala, jejího bratra. Kde mu byl konec, to opravdu netušila. Naposled ho viděla u rituálu, který nepodstoupil spolu s ní, ale přihlížel. Od tlamy jí šla pára, bylo již chladno.
Vstoupila do jeskyně a její zrak vyhledal tmavého vlka. Skoro ani nevěřila, že tu je. "Everette?" přistoupila k němu a tiše ho oslovila. Spal?

Povzdychla si a na chvíli hodila vše za hlavu. Vřelo to v ní, ale nechtěla nic kazit ani rozebírat, důležité bylo, že z jejich syna nebyl sirotek a Everett neodešel navždy. I když měla sto chutí mu říct, jak si dokáže jen tak v klídku nakráčet a sednout si k ní jakoby nic, polkla svůj vztek a uložila ho někam do temného zákoutí její osobnosti. "Promluvíme si jindy," řekla již v klidu a stejně neutrálně, jako vždy každému. Hlavně doufala, že je Guláš nebude nenávidět až vyroste, to by bylo horší. Ale bůh ví, jestli mu byli dobrými rodiči, i když neměli tolik času. Kdo mohl také říct s jistotou, že byli špatní?

Začala pomalu rozdělávat oheň, u čehož se ještě sem tam podívala na Tima s nějakou odpovědí. "Je to zvláštní, vlčata chtěl víc než já. Bez něj bych Guláše asi neměla, ale občas si říkám, že by to mohlo být tak lepší. Teda pro něj, bojím se, že mě bude nenávidět až dospěje. Když si to tak vezmu, moje matka se mnou také nebyla a já ji v lásce nemám, vlastně ani nevím jestli pořád žije..." povzdechla si. Rodina se zdála být složitější uskupení než smečka. Ani nevěděla kde jí stojí hlava z toho všeho.
"Připravíš zatím, co do toho dáme?" Sama už začala foukat do jisker, jestli náhodou nechytí.
"Víš, já vím, že je to se mnou těžké a občas umím být... Všeljaká, ale taky si z toho tolik nedělám nakonec. U porodu už mi pár vlčat umřelo, kdybych si brala k srdci každé jedno, mohla bych se už oběsit. Je nakonec těžké udržet vztahy v klidu, když vypadá vlk lhostejně k problémům jiných, ale otupěla jsem. Nebýt Lex, nejspíše to nechám být, ne že by na tom nezáleželo, ale spíš bych stejně nic nevyřešila. To možná ani teď ne, ale aspoň to zkusím..." Znovu si povzdechla a foukla do jisker. Konečně to chytlo. Přihodila k malému plamínku trochu suchého listí a pár větviček a vyčkávala.

Kdyby Rya slyšela Roihovo myšlenky, nejspíš by hořel celý les, nad jeho slovy se mohla jen zasmát, ale neudělala to. Zůstala v klidu a myslela si svoje. Nikdy se nepřestala snažit být neutrální, i když jí ten druhý třeba vytáčel až do někam, no tenhle jedinec, který tu teď před ní stál, byl dokonalým příkladem. To, že si o něm vlci mysleli, že je buran, to si Rya myslela také, už jen stylem, kterým hovořil. Nezdál se být zrovna vzdělaným jedincem, ale nic o něm nevěděla, proto radši pomlčela. Vlastně se ani nedivila, že měli špatný vztah, jejich osobnosti byly naprosto rozdílné a jeden druhému nerozuměl. "Chtěla jsem spíše říct, že by bylo dobré spolu vycházet, oba můžeme od toho druhého někdy něco potřebovat. Chápu, že jsi na mě naštvaný, ale já už nic z minulosti nezměním, chci, aby to příště dopadlo jinak, aby jsme komunikovali normálně. Už jen v zájmu smečky," zkusila vysvětlit svůj postoj. Tušila, že to nikam nepovede a Roihu jí bude mít pořád za tu špatnou, co nehne ani prstem, ale jak se říká: "I snaha se cení"

Prohlédla si vlka pořádně. Přišel jí zajímavý, už jen těmi rohy, ale hlavně zbarvením. Bylo trochu očividné, že si ho prohlížela jak k ní přicházel. Pořád ještě nevěděla co čekat, ale byla si téměř jistá, že už ho někde viděla. Nejspíše o něj okem zavadila na plese. Z jeho postavení vyzařovala jakási osobnost, na to měla Rya cit, celý její rod vyzařoval podobným způsobem. Nad silou jeho hlasu se maličko zarazila, ale nedala na sobě nic znát, jako obvykle. "Přeji krásný den, snad neruším." Rozhodla se pro slušný pozdrav. Oproti některým jedincům, tenhle vlk nevypadal jako nějaký buran z Buranova. Mey neměla takové zrovna v lásce, Ignis jimi dříve přímo oplýval. "Jmenuji se Ryumee Estrela do Norte," představila se ihned.

hlásím se