Príspevky užívateľa

Smutně se usmála. "Také tě mám ráda. Bála jsem se, že už se nevrátíš, víš?" Přiznala mu. Nebyla si jistá, jak se cítí, ale věděla, že chce zpět svou rodinu a štěstí pro ně pro všechny. "Mám starosti o smečku. Ordo je teď pod dohledem, má také tu nemoc. Bojím se, že smečka bude strádat, nevím jestli dokážu být stejně dobrá jako S'Arik. Naštěstí mám ještě Coely, ale co bychom si počali kdyby náhodou zemřel? Ani na to nechci myslet..." Stáhla ouška. Upřímně se bála, obzvláště pokud by pak musela převzít velení sama. Pravděpodobně by ji smečka asi neměla moc v oblibě a hlavně její vize s rodinou by šly asi stranou.

Fialová vlčice vylezla z pelíšku a protáhla si tělo. Všimla si, že zde není její partner, ale jeho pach zatím ještě visel ve vzduchu. Rye to nepřišlo nijak divné, spíše ji překvapilo, že ji jeho odchod neprobudil. Vylezla tedy ven a oklepala se. Byl jeden z dalších jarních dnů, kdy rostly první kytičky, ale stále bylo všechno mokré od tajícího sněhu. Mohl to být hezký den, kdyby se nic zvláštního nedělo.
Estrelačka se rozhodla následovat Everettovi stopy, které vedly ke Starému hvozdu. Nestačila však ani projít celý tábor a černý vlk už se hnal k ní. "Co se děje? Vypadáš vyděšeně," zeptala se překvapeně. Nevěděla, co od toho čekat, ale doufala, že zase nikdo neumřel.

Rya už několik dní cítila, že nemoc neustupuje, naopak ještě nabírá na síle. Snažila se uzdravit sama jako obvykle, ale tahle nemoc se zdála být jiná a mnohem horší. Nedokázala se z toho dostat, i když Everett už vypadal o dost lépe. Rozhodla se navštívit svého bratrance, který byl teď asi její jedinou nadějí.
Odkašlala si před vstupem do nory, aby uvnitř neroznášela bacily. Timothée nejspíše odpočíval. Dlouho ho nenavštívila, protože hlídala svého partnera, aby se někam nevypařil a nepřišel pak znovu v tom hrozném stavu. "Hezký den přeji, Time," řekla na pozdrav a rozhlédla se kolem. Hned co jí oči přivykly na šero uvnitř, spatřila malého mrňouse. "Páni," začala a také zakončila větu. Vůbec nevěděla, co na to říci. Podívala se z vlčete na Tima a zase zpět. Byl mu podobný, ale to také Harimu. To je nemožné... Stála tam chvíli zaražená. "Kdopak to je?" Nakonec se optala s velmi překvapeným výrazem. Na nemoc jakoby zapomněla, teď bylo důležitější, co se vlastně stalo.

Starala se o svého partnera několik dní, ale nebyla si přesně jistá, co zde léčí za nemoc. Věděla, že jí má on i jejich syn, kterého léčil Tim. Musela za ním také zajít, protože, věřte nevěřte, se též nakazila od své rodiny a nedokázala se pravděpodobně vyléčit sama.
Její pohled padl opět k Everettovi. Vypadal už v pořádku. Sice nebyl úplně zdravý, ale byl na tom o mnoho lépe. "Jsem ráda, že jsi přišel za mnou," usmála se na něho. Ani ji nepřekvapilo, že přiložil svůj čumák na ten její, posledních pár dní už zde totiž nevládla ta napjatá atmosféra. Rya už svému partnerovi odpustila, naopak byla ráda, že se vrátil a věci se mohly konečně změnit k lepšímu. Snad i Guláš by mohl mít radost, že už se nehádají.
"Jsem v pohodě, s tou nemocí budu muset zajít za Timem," odpověděla krátce. Nechtěla, aby se o ni strachoval, uměla si poradit. Hlavně teď chtěla zapracovat i sama na sobě, aby se mohla věnovat rodině i smečce.

Dívala se na něj stejně jako na Guláše. Nemohla tomu věřit. Měla teď všechno, rodinu, přátele, smečku, dokonce byla vysoce postavená, ale přišlo jí, že neměla vlastně vůbec nic. Čím více se na Everetta dívala, tím více o sobě pochybovala. Nebyla dobrou matkou ani partnerkou, přišlo jí, že se jí oba vlci vyhýbají. Byla na ně moc tvrdá, nedávala najevo tolik lásky, kolik k nim cítila. Najednou jí přišlo, že není ani dobrou Lex. Jako léčitelka si přišla užitečnější, protože nyní, i když částečně vedla smečku, si přišla jen jako důležitá nána, která se stará jen o sebe.
Povzdychla si. Musela to nějak změnit, přestat být důležitá jen sama pro sebe a hledět pouze na své cíle. Ohýnek nechala hořet, aby bylo Evíkovi teplo a lehla si nedaleko od něj. "Klidně spi... Až se z toho dostaneš, bude líp, slibuju." Trochu se pousmála a nechala ho usnout.

Plakala tiše, nemohl jí slyšet a přesto přišel. Rye to zatím nedocházelo, nemyslela si, že by to mohla způsobovat jeho magie, že se teď cítil stejně. Upřímně si myslela, že mají mezi sebou jakési pouto, což ji ještě ujišťovalo v tom, že k sobě patří. Podívala se mu do očí, když jí stíral slzy. "Zlato moje, ani nevíš jak tě miluju..." pošeptala mu. Myslela to vážně. Nezlobila se na něj snad za nic, vždycky vše vyčítala sobě, říkala si, že jeho chování je výsledek jejich výchovy. Nevěděla co mu říct jiného, nikdy necítila, že by měla rodinu tak blízko a zároveň tak daleko.
Přestala bulet a zatřepala hlavou. Půjdeme dál," řekla jen tak do vzduchu a rozešla se šnečím krokem. Litovala svého rozhodnutí mít vlčata, nezvládala to, dokonce i přes všechnu podporu, kterou měla, nemyslela si, že to někdy zvládne.

Nebylo nutno dodávat, že na tom byl Everett opravdu špatně. Bylo to očividné, možná to dokonce nemusel zvládnout do dalšího dne. Rya ještě neviděla nikoho v takovém stavu s touto nemocí, proto nedokázala odhadnout, jak dlouho to musel skrývat. Jenže teď bylo jedno všechno, co si o tom myslela, musela zakročit dokud byl tmavý vlk ještě při vědomí. Začala rozdělávat poblíž oheň, aby mu mohla uvařit teplý čaj a přikryla ho svým pláštěm, aby nemrznul. Později donesla kožešinu, protože jí bez pláště byla také zima a nechtěla, aby se její nemoc zhoršila. Zakryla ho tedy velkým kožichem a olízla mu čelo. Nezdálo se jí, že by měl horečku.
Kontrolovala jeho stav než se dovařil čaj, který mu potom dala vypít. Doufala, že mu to trochu pomůže. "Kdybys něco potřeboval, budu tady, hlavně nikam nechoď..." řekla mu starostlivě. Musela zjistit jestli má Tim nějaký lék na tuhle nemoc.

První na svatbě se objevil Roihu, Anjel a vlčata. Rya věděla, že mají potomky na cestě a hlavně dnes byla upřímně ráda, že konečně nějaké mají. Pokývala hlavou na pozdrav a usmála se. Po nich přišla i její rodina, konkrétně Everett a Guláš. Její partner si poslední dobou nenechal ujít snad jedinou akci a celkově se teď hodně snažil. Ry měla pocit, že byl čas nechat špatné věci jít a zaměřit se na budoucnost. Pousmála se na tmavého vlka a prvně po dlouhé době přiložila svůj čumák k tomu jeho. Bylo to jen na malou chvíli, protože hned na to si všimla Guláše s bodláky. "Jasně, že tu můžeš být, když teda nikoho nenakazíš, hlavně ne vlčata," řekla klidně. Možná to bylo tím dnem, ale Rya byla naměklá. Čekala už jen až tu budou všichni a budou moct začít.

Ryumee:

- Zúčastnila se smečkového lovu na prase bobroocasé
- Pomáhala udržovat tábor Přízračných a snažila se být pro vlky podporou v těžké době
- Uspořádala pro vlky menší workshop o zpracování kůže (stále probíhá)
- Léčila svého partnera Everetta, poté se také setkala s nemocí, kterou stále má, pokusila se léčit ji sama, ale bez úspěchu (stále probíhá)
- Poté, co onemocněl i Ordo, převzala s Coelami velení (out-rpg mám pocit)

Její vtip nebyl bohužel pochopen, jak by si přála. Samozřejmě ji trápila spousta věcí, ale všechny si nechávala pro sebe. Byla Lex, beta smečky, samozřejmě toho měla hodně na talíři, ale stejně tak věděla, že vyzrazovat tulákům své životní trable není cesta. Aspoň to jí zůstávalo teď na paměti. "Nemohu říci, i kdyby mne něco trápilo. Jakožto tulák byste toho mohl užít proti mé osobě, doufám, že to chápete," řekla narovinu. Mohl být sebevíc hodný a už ho nemusela nikdy vidět, ale riziko toho, že by mohl být špeh tu stále bylo. I kdyby nebyl, mohl by se jím později stát.

Zásady rodu dobře znala, věděla, že by Anki nemusel mít šanci se dostat zpět do rodiny. Vlastně to bylo více nepravděpodobné než pravděpodobné. Bohužel ho neznala, měl znaky rodu i totéž jméno, ale díky tomu ho nemohla jen tak přijmout. Musela ho prověřit a získat si k němu jistou důvěru. Nebyl to přeci Timothée, kterého znala a znovu učila. "Dobrá, rozumím." Řekla velmi zkráceně a nechala mluvit hlavně jeho. Bohužel jména jeho rodičů se jí nijak nevybavovala, ale to se dalo čekat, dlouho se na území nezdržela a také to bylo již dávno.
"A vaše přednosti? Jakým přínosem byste byl smečce?" Ptala se stále dál. Lezlo to z něj jak z chlupaté deky. "Obávám se, že k získání mé důvěry bude třeba znát vaši magii. Obzvláště pokud o ní mluvíte takto, zajímá mě to ještě více," přiznala. Bylo jí jedno jestli jí o tom jen řekne nebo to rovnou předvede, hlavně ať ví, do čeho jde.

S nadšením pozorovala svého synka, jak se snaží plavat. Chvíli si nebyla jistá, zda to opravdu zvládne, ale věřila mu. Pomalu postupovala dál do vody, aby měl Guláš motivaci stále plavat. Vypadalo to, že už mu to začíná opravdu jít, sám z toho měl hoch velkou radost. "Výborně, jen tak dál!" zasmála se. Konečně si aspoň trochu připadala, že k němu opravdu patří. Mohla se také pro jednou ukázat jako hodná maminka, ne jen mu něco zakazovat nebo ho učit o rodu. Na druhou stranu, i tohle mohla být jakási příprava na rituál, mohla být tedy spokojená i sama se sebou.

Maličko se pousmála, aniž by tušila, co víc k tomu říct. Nechtěla ho kárat, ale jak jinak mu vysvětlit, že by to mohlo být horší než je? Povzdychla si. "Stejně se za Timem zastav, bude rád, že tě uvidí..." Možná to bylo to nejlepší, co ze sebe mohla dostat zrovna teď. Možná když mu řekne, že ho strýček rád uvidí, zastaví se za ním a Timothée také uvidí, že je nemocný. Najednou ji zase zachvátil pocit, který měla už předtím. Trpěla jakousi poporodní depresí a měla utkvělou představu, že je špatná matka a její vlastní dítko ji nenávidí. Tento zvláštní pocit se opět dostavil. Vehnalo jí to slzy do očí, protože vůbec netušila, jestli ji má Guláš opravdu rád. V ten samý okamžik se zastavil a Rya udělala pár dalších kroků než si toho všimla. Neodvážila se obrátit, nechtěla, aby ji viděl plakat.

Nebyla si jistá, jestli by bylo rozumné vést nějakou větší konverzaci. Sama ji v takové situaci nepreferovala, ale možná byl Hari jiný, možná se potřeboval vypovídat ze všech myšlenek, které ho tížily. "Hledám, co se může hodit. Třeba mech, opadanou kůru, cokoliv co není nejlíp přimrzlé..." řekla jednoduše. "Kdybys viděl něco užitečného, dones mi to." Bylo jí ho líto. Možná by si od něj vzala i šutr kdyby jí ho donesl. Sice to nebylo nic užitečného, ale rozhodně nebylo vhodně, aby ho teď ještě navrch poučovala.

Dnes byl den D. Rya se na tento den moc těšila, protože mohla přijmout nového člena do rodiny. Tentokrát ale vůbec nešlo o rod jako normálně, dnes mohla sdílet radost se svým bratrancem a jeho snad největším životním rozhodnutím. Od rána už tancovala kolem studánky, aby Hariho s Timem překvapila a udělala výzdobu. Zabralo jí to půl dne, ale nakonec bylo vše naprosto dokonalé. Chtěla vyzdobit celé místo do bílé barvy na znak čistoty a krásy. Alespoň tak to zamýšlela. Natrhala tedy bílé jmelí a rozvěsila jej kolem dokola. Přidala ještě sněženky, medvědí česnek, sasanky, bledule a vše, co dokázala na území smečky ještě najít a nazdobila jimi kůru dvou stromů, které se nakláněly k sobě a připomínaly tvarem oltář.
Ve zbytku času, který měla se připravila sama. Zapletla si vlasy do copů a přidala do nich bílé kvítky. Řeč měla připravenou, vše zatím perfektně klapalo. V podvečer už byla opět u studánky a dořešila pár detailů. Místo teď bylo osvětlené září úplňku a několika světluškami, které se přiletěly podívat, co se zde bude dít.
Byla trochu nervózní, ale měla radost. Nemohla se dočkat až uvidí tváře Hariho a Tima, jakmile dorazí na místo, zatím však byl její úděl vítat hosty.