Príspevky užívateľa

Podívala se vstříc slunci na krátkou chvíli a hned šla zase dál. "Duhový most. To je hezký výraz, slyším ho prvně. Chápu, co máte s bratrem, také jsem jednoho měla, bylo to stejné." Bylo až udivující, jak málo si na něj vzpomínala, ale i přes to, měli spolu vlastně podobný vztah. Lehce se nad tou myšlenkou pousmála. Už to byla nějaká doba, ale nakonec nezůstala zcela sama.
"Jistě, je zbytečné nad tím polemizovat." Uzavřela téma touto větou, měl přeci jen pravdu. Bohužel už jí docházely otázky, doufala tedy, že jí Gil na chvíli zaskočí, pokud tedy netoužil po procházce v tichosti.

Nadzvedla hlavu s důležitým pohledem ve tváři. Dle všeho byl Ancunín o něco mladší, nejspíše mezi nimi pár let bylo, hádala. To by jistě znamenalo, že ho nemohla vidět ve staré domovině, protože jistě ještě nebyl na světě.
"Ach tak. Zdá se, že je to stále stejně přísné co bývalo. Jistě chápu, že je těžké o tom mluvit, obzvláště co se týká pravidel rodu a tak dále. Také chápu, že se stále cítíte vázán k rodině, proto jste vyhledal nás. Nebo ne?" Opět hlavu sklonila a na maličkou chvíli její oči uvázly na jizvě milosrdenství. Některá pravidla byla hold krutá, ovšem Rya stále věřila i tomu, že díky nim se poznali ti, kteří byli opravdu hodni rodového jména. Nikoho ovšem nevinila, Tim, Everett, Guláš, každý byl jiný a všichni přitom stejného rodu. Povaha se prostě nedá určit jménem, i to poslední dobou vnímala více. Vyrostla do toho.
"A vaši rodiče? Mohla bych je znát spíš, také budu potřebovat pár podrobností přímo o vás, třeba magii, nějaké povahové rysy, dobré a špatné vlastnosti... Ovšem jedině pokud se chcete přidat ke smečce," dokončila větu a mávla ocasem. Týpek nevypadal moc jako hrozba, jistě o něm řekne S'Arikovi a pak se uvidí, co s ním.

Vzpomínala často na staré časy, ať už zde, či ve staré domovině Estrel. Zapadla by mezi nimi, na rozdíl od Estreláků zde, i s těmi, co odešli, ona byla typickým příslušníkem rodu. Hrdá a rozumná, měla čistou hlavu a hodně znalostí, měla na těle znaky a snažila se býti spravedlivou. Občas měla zkrat, nevhodný vtípek a nejednala úplně dle představ, ale to byly momenty, které nepopisovaly její osobnost. Byly to opravdu jen zkraty. Občas uvažovala, zda by tam nebyla šťastnější, ale nakonec měla tu pravou rodinu zde a chtěla zůstat s nimi.
Jeho odpověď úplně nesplnila její očekávání, ale aspoň teď věděla, proč tu je. "Nu dobrá, ale proč již nejste vítán ve staré domovině, že vyhledáváte rodinu zde?" Zeptala se mnohem konkrétněji. Normálně by dodala něco jako: "Pokud to tedy smím vědět." Tentokrát ale nic takového neřekla, a to hlavně z důvodu, že to byla důležitá informace.

Zachytila jeho povzdech. Něco se na chvíli změnilo v jeho projevu. “Nezdáte se být nadšený z jeho přítomnosti v Norestu nadšený, nebo se mýlím?” Samozřejmě, musela se zeptat. Co by dala ona za to, že by zde byla její rodina s ní. Tedy, rodinu zde měla, ale toužila vidět třeba otce, bratra.. Ti už zde dávno nebyli. “Naprosto souhlasím, vlků je zde opravdu hodně, udivuje mne, že se zde stále objevují nové tváře v takovém množství a to i s příchodem zimy,” zamyslela se. Staří znamí odcházeli, mladí přicházeli, vlčata se hojně rodila a bohužel se zde nacházely i případy smrti, ale to všechno byl život. Nakonec byla Ry ještě ráda, že vede ten svůj v klidu smečky.

Nemusela čekat dlouho a z hor se začal klouzat dolů obrys vlka. Rya sledovala, jestli nebude mít ve sněhu potíže, ale dostal se k ní snáz. Byla ráda, že zprávu pochopil a nemusela ona za ním. Přeměřila si ho důležitým pohledem od hlavy k patě, i tento vlk svou poklonkou jistě poznal, že zde bude nejdůležitějším zástupcem rodu. “Přeji hezký den, Ancuníne, ano poznávám vaše jméno. Řeknu na rovinu, že nemám moc času, ale ráda vám část věnuji. Jsem Ryumee Estrela do Norte,” představila se rovnou. “Jaké jsou vaše úmysly zde v Norestu?” neotálela a rovnou položila otázku. Doufala, že jí řekne vše popravdě a nejlépe stručně.

Vlčice: Hel, Hiisi, Asphodelle

Vlci: Ar'kadien, Timothée, Gilgamesh

Vlídné slovo Ry jistě poskytnout mohla, bohužel by se to neobešlo bez obvyklého shit sendviče, kterého se nemohla nabažit. Sendvič byl vlastně na bázi toho, že řekne něco dobrého, špatného a pak zase dobrého. "O Anjel se myslím bát ani nemusíš. Na poslední kontrole podle všeho vypadala v pořádku, jistě to bylo jen Osudem. Nechtěl dovolit, aby vlčata měla vlčata. Ani jeden z vás se nezdáte být nemocní a věřím, že špatného už bylo dost. Zkus se tím nenechat tolik unést," mluvila neobvykle vlídným, přátelským tónem. Samotnou ji udivilo, jak jemný byl. Ať už Roihu další vlčata chtěl nebo ne, trochu tušila, že jeho družka už na to bude mít jiný názor. Sice ji neznala, jen věděla, že je to dobrá a schopná vlčice, jistě silná. Doufala, že to nevzdají, to by mohlo být horší než znovu neuspět.

Zuby opatrně vzala lahvičku, ve které se nad ohněm vařily listy bylinek a položila ji na zem. Zdálo se jí to již hotové, protože voda už byla naoranžovělá a lístky přestaly barvu vypouštět. "Jistě, jen počkáme až to vychladne..." Klacíkem zalovila v úzkém hrdle a vytáhla rozmočené bylinky. "Nikdy je v tom nenechávám, někde jsem slyšela, že pak vypouštějí i škodlivé látky. Mám pocit, že i ve staré domovině našich otců to tak dělávali, ale to už dost dávno. Moc si toho z té doby nepamatuji, budeme tedy muset zkoušet vše sami," řekla když větvičku vyplivla. Ohýnek mezitím téměř uhasl a na zemi se válely povětšinou už jen žhavé uhlíky. Rya foukla do lahvičky, aby tekutina rychleji vychladla a za pár minut se dokonce už napila. "Je to... Takové hořké, ale jinak asi fajn. Teď počkáme kdy to se mnou šlehne," zasmála se potichu. Byla zvědavá, co jí to udělá.

Rozešla se dála se sluncem v zádech. Bylo to opravdu příjemné, téměř snové ráno, které měli. S Gillem nemohla nesouhlasit, vždyť i ona se sem vydala jen kvůli tomu, že slunce již sláblo. Občas se zdálo, že právě ráno mělo největší sílu, oproti létu, kdy bylo nejtepleji odpoledne. "Jistě, všimla jsem si, ani já jsem tam nebyla pro zábavu, tedy když nebudu počítat ten tanec. Rodinu mám u sebe stále a jiné vlky téměř neznám... A co vy? Jste tu sám, nebo zde v Norestu máte i rodinu? Tedy pokud nevadí, že se ptám." Pokračovala stále v konverzaci. Trapné ticho by akorát zkazilo všechno to kouzelné okolí.

Rya, sic dorazila o něco později, se také rozhodla přidat k lovu. Čím víc posil budou mít, tím lépe si povedou, proto nebylo důležité, jestli přijde pozdě, ale jestli vůbec přijde. Posadila se kousek dál od skupinky a vyslechla, co kdo ví. Neslyšela toho moc, ale aspoň nějaké důležité informace jejím uším neunikly. Bude se hodit vědět, do čeho jdou, aby se dokázali připravit. Do konverzace se fialová vlčice nezapojila, neměla žádné své poznatky, hlavně měla pocit, že se do věcí až příliš plete, proto by se měla občas držet zpátky a nechat i ostatní, aby se prokázali.

Přinesla se k jejím uším zvláštní novina. Velice ji zajímalo, s kým se to její bratranec setkal, kdo další zde nosil jméno Estrela. Potuloval se kolem hranic, dle stop ve sněhu a pachu, který se nacházel téměř všude kolem hranic, našla svého příbuzného velmi rychle. Díky zimě si nemohla dovolit být dlouho pryč, tohle setkání muselo proběhnout rychle.
Pach ji zavedl dál než čekala, obzvláště nečekala, že se světlý vlk bude nacházet v horách. Proti gustu... Věděla o něm jen málo, co jí Tim mohl říci. Ancunín Estrela do Norte, člen rodu, pravděpodobně narazil na problémy, hledal azyl a zajímá se o smečku. Nevěděla toho moc, ale i to málo stačilo, prozatím.
Vzhlédla. Nacházela se přímo pod vrchy, kam ji zavedly stopy, nechtělo se jí nahoru, ale možná ten někdo, koho zde hledá, půjde dolů. Byla přecijen zvědavá, s kým má tu čest. Krátce zavyla, jen tak, aby ji nebylo slyšet nijak daleko. Doufala, že zpráva bude doručena a pochopena.

Gillova přítomnost v ní probudila nějaký zdroj energie, o kterém ani nevěděla. Bylo zvláštní po dlouhé době mluvit s někým slušným. Na druhou stranu, celá jejich konverzace přestala být pro oba zajímavá, díky tématu prostě pošla. "Je hezky, půjdeme se projít? Chtěla jsem se tu ještě porozhlédnout než půjdu," navrhla. Už bylo téměř nepravděpodobné, že by se pokusil zaútočit, pokud by ho teda něco nepopadlo. Nemusela si už více hlídat kožich tak ostražitě, jako předtím. "Mám pocit, že jsem vás zahlédla na plese?" pokračovala v mluvě, aby řeč nestála a pomalu se rozešla krajinou. Vyčkala však, jestli se Gill přidá.

Roihu se začal uklidňovat, poznala na něm, že mu to je líto a nechce ji vinit, ani Guláše, jak ostatně již řekl. Byly to emoce, které Rya téměř neznala. Už viděla párkrát smrt, i smrt blízkého jedince, ale svého dítěte nikdy. Hlavně jako léčitelka musela zůstat klidná, nejen kvůli sobě, ale i pro ostatní, nemohla se jen tak složit když ji smečka potřebovala. Prostě brala věci jinak, po svém. "To tak bývá. Musí to být těžké, nepřemýšlíš nad tím, dokud se to neposere. Zase by byla hloupost to všechno vzdát, třeba se vám podaří další vlčata," pokusila se ho podpořit, i když vlastně moc netušila jak. Neznala ho dost na to, aby věděla, co potřebuje, proto tam jen tak stála a chvílemi odvracela pohled, aby si Roihu nepřišel jak pod dozorem. "Omlouvám se, že jsem to zmínila, nebylo ode mně hezké se v tom takhle šťourat... Stále ani nechci nic jiného než vše urovnat, proto to prosím neber jako útok," dodala ještě a nechala ho rozhodnout, zda tu ještě chvíli postojí, nebo tomu dají čas.

I když byly speciální přísady její nápad, nebyla si vůbec jistá, co přesně by měli přihodit. Přemýšlela, co by mohlo Ciela uklidnit, ale nic jiného než rostliny ji nenapadlo. "Nějaké větší experimentování bych nechala na později, teď je důležité aspoň někde začít..." Řekla trochu poraženě, nakonec však měla pravdu, že by měli začít bezpečně než to okolo bude vybuchovat.
Přikývla. "Bylo by dobré, kdyby ochutnal jen jeden z nás, pokaždé, můžeme se střídat. Nechci se tu s tebou společně otrávit, kdo by se pak staral o ostatní?" lehce se pousmála na znak toho, že to nemyslí tak vážně, jak to řekla, ale přeci je na tom kus pravdy. Nemyslela si tedy, že by se otrávili z tohodle vývaru, spíše u dalších lektvarů, ale to Timkovi jistě došlo.

Poprosím velký přívěšek pro Ryu (dám pak vědět co) a slot na postavu, díky moc!