Príspevky užívateľa

Byla úplně rozzuřená, ale její vztek nesměřoval jen k jednomu vlku. Už toho měla sama dost a nechtěla tohle celé nijak prodlužovat. Everett ji jistě naprosto dopálil, ale ona měla vztek i na sebe. Díky všemu okolo se nedokázala pořádně soustředit vůbec na nic, všechno moc řešila a musela nad tím pořád přemýšlet. Nechtěla ani žrát, jen aby mohla víc pracovat. Nebo spíše přemýšlet než doopravdy něco dělat, to z nějakého důvodu přestávalo jít.
Pak přišel i on a vyřkl vše, co měl na srdci. Rya to tolik nevnímala, neměla totiž náladu poslouchat výmluvy ohledně toho, proč otec nedokáže vychovat svoje děcko. Prostě ho jen nechala dokončit poslední větu a povzdechla si. "Seber se." Její tón byl chladný, stejně tak i pohled. Neměla na něj náladu. "Tohle není práce pro jednoho," dodala.

Pečlivě ho pozorovala, nechtěla přeci, aby se jí synáček utopil. Také si po chvíli uvědomila, že jí nejspíše lhal, že umí plavat. Buď s tím totiž měl špatnou zkušenost, nebo to neuměl, každopádně se bál. Bylo na něm vidět, že neví co dělat.
Ry se k němu sklonila. “Potřebuješ poradit?” pousmála se. Štouchla do něho čumákem a popošla do větší hloubky. “Neboj se, pořádně kopej nohama, skoro jako když běžíš. Kdyby něco, jsem tady, nic se neboj,” povzbudila ho a čekala, jestli k ní poplave.

Jak by jen Rya mohla tušit, že se stane něco takového? Zrovna hned, co řekla, že se v emocích nevyzná, nějaké přišly. Každý by mohl říct, že není přeci hloupá a udělala to schválně, aby Roiha dostala pod sebe, do situace, kdy bude ona mít navrch a on nebude moci odporovat. Jenže každý, kdo by to řekl, by se mýlil. Opravdu to neudělala schválně, sama si spíše připadala zahnaná do kouta a nevěděla, jak jen pokračovat. Vytáhla teď to nejhorší možné téma a uvědomění přišlo až s Roihovými emocemi. Na chvíli litovala svých slov, na druhou stranu by se možná mohli někam posunou. Možná. Každopádně teď si ani nebyla jistá, co říct. "Nemyslím to zle, opravdu, chci se jen omluvit, protože jsem... nikdy jsem se neomluvila, neřekla jsem skoro nic," podívala se do země. Tohle bylo snad poprvé, co chtěla urovnat vztahy, ještě k tomu na citlivé téma. Musela hodně improvizovat, snažit se, aby neřekla něco, co by vztahy mohlo ještě zhoršit. Pokud tedy už teď nebylo příliš pozdě. Jeho další slova se jí dotkla. Nechtěla, aby její syn odnášel vztek ostatních kvůli ní a bylo to tady. Roihu byl naštvaný i na Guláše, jen proto, že žil. "On za nic nemůže..." řekla potichu. Ať si vybije vztek na ní, ale na něj ne.

Podívala se na něj, na oheň a pokrčila rameny. "Mohlo by to být zajímavé. Třeba to zabere víc než odvar z bylinek, chceš-li čaj, myslím, že lektvary jsou právě o experimentování. Jednou jsem slyšela o výbuchu lektvaru, nebo tak.. Každopádně chci říct, že bylinky samotné ti výbuch neudělají, aspoň tedy ve většině..." Uvažovala nahlas.
Timek přihodil zeleň do vody. Chvíli počkala, než začala míchat. Byla teď ráda, že tu malou větvičku nespálila s ostatními. "Opravdu si nejsem jistá, jak moc velké experimenty můžeme dělat, nakonec, třeba nám to nepůjde a zůstaneme u čajů," dodala ještě a sledovala, jak bylinky ve vodě vypouští nažloutlou barvu.

Zamyslela se. Pokud její partner ani nevěděl, co udělal špatně, a že to bylo velmi očividné, udělala dobře, že se s ním dala dohromady? Mohla tím perfektně vymazat dobré znaky Estreláků, třeba jejich prozíravost, důstojnost... Everett se choval spíše jako přerostlé vlče, ale ona byla nejspíš láskou zaslepená, aby to na něm viděla. Možná byla naopak teď tak moc naštvaná, že jí to tak jen přišlo, kdo ví. "Vážně ti to nedochází? Víš, že mi můžeš říct o všem, jo, ale pak se vypaříš jak pára někam do háje. Našeho syna vychovává Tim, jeho strýc, ale jeho táta?" Snažila se mluvit potichu, aby nerušila ostatní, hlavně, aby neslyšeli, o čem se baví. Měla vztek, ale musela pamatovat i na to, že je na veřejném místě a nikdo nestojí o rušený spánek. Odfrkla si. "Mezitím, co ze mě je Lex, ty si nepovýšil ani na Aestu. Stydím se za tebe," zamračila se. Poté se zvedla a odešla před noru. Potřebovala trochu čerstvého vzduchu a uklidnit se.

Vůbec se jí nechtělo ho nechat jít do studené vody. Věděla, že si to moc přeje, ale když onemocní, bude to její chyba jako zkušené léčitelky. Zároveň se nemuselo stát nic, vždyť i deštěm se vlk namočí. Bylo to složité rozhodování, ale nakonec souhlasila. Hlavně, aby byl šťastný. "Dobrá tedy, ale budeš opatrný, ano?" podívala se mu do očí.
Sama vešla do chladné vody a vyčkala na něj. Chtěla ho mít na očích. Nebyla tu sice hloubka, ale i tak by se tu Guláš mohl utopit. Byl přeci jen ještě malý.

Prosím malý přívěšek Ryumee, jaký je mi jedno, barevně kdyžtak nějaký modrý/fialový. Děkuji ^^

Nebyla si úplně jistá, jak reagovat na činy svého partnera. Občas se snažil, uměl to, ale na druhou stranu to bylo jen když tu byl on sám. Takže nijak moc. Podívala se na jeho úlovek a chvíli přemýšlela. Kdyby ho odmítla, bylo by všem zde jasné, že něco není v pořádku, ale přijímat ho také úplně nechtěla. Dala by tím najevo, že jí Everettova nepřítomnost je lhostejná, a to nebyla.
Trochu se zamračila. "Děkuji," řekla, ale nic neudělala. Lehla si o kousek dál od černého vlka a vyhlížela, ne zrovna nadšeně. Začala si olizovat mokrou srst na tlapách, kterou nasbírala cestou sem.

Na chvíli uhnula pohledem. Zahlédla pohyb, ale byla to naštěstí jen sýkorka, podívala se tedy zpět na Gilla. Konečně mohla s někým vést normální konverzaci, s někým novým dokonce. Všichni se s ní bavili, jakoby se potkali někde na hnojíčku při měsíčku, ale ona nebyla žádná koza. Byla to slušně vychovaná vlčice, jenže komu to tak asi bude vyprávět, nikoho to nezajímá. "Nikoliv," odpověděla. Chtěla se ještě podívat někam dál, než napadne sníh. Samozřejmě i v zimě si vyjde na procházku, možná postavit sněhuláka s Gulášem, trhat rampouchy a jmelí, ale zatím využívala podzimního sluníčka dokud mohla.
Lehce se zarazila při zmínce o dalším příslušníkovi rodu, ale nechtěla dávat najevo své upřímné překvapení. Nezatvářila se nijak jinak než předtím. "Dříve nás tu bývalo mnohem více, dnes tomu tak není, ale to je život, vlci rádi cestují, nemyslíte?" odvedla konverzaci jinam. Jestli na území dorazili další bližní, mohl by z toho být problém. To ovšem nikdo cizí nepotřeboval vědět.
"Máte zajímavé rohy, je to rodinný znak?" pokračovala v konverzaci, aby odvedla pozornost od toho Ancunína. Bude si ho muset někde najít, pokud tedy nenajde on ji. Snad se díky němu splní její přání a vrátí se sem její otec a strýc.

Dál se již v rodinných záležitostech a špatných vztazích nebabrala. Měli práci a ta se sama neudělá, obzvláště, když se konečně posunuli dál. "Mám dojem, že se lektvary dají míchat i s normálně nepoužitelnými věcmi... Nevím přesně o co jde, ale představuji si pod tím třeba brouky, části těla, možná samotnou krev?" Zamyslela se. Byla zvědavá, co na to řekne Tim, možná to byly všechno jen žvásty.
Vzala vodu a opatrně ji přelila do nádobky, kterou nalezla. Tu položila na oheň a pozorovala, jak pomalu přichází k varu. "Tak, teď tam můžeme dát ty bylinky, voda se vaří," podívala se na bratránka a sama přiložila do ohně, aby jim plamínek nepohasl. Jeden klacík si nechala u sebe, aby mohla směs promíchávat.

Konverzace byla pro fialovou více než nepříjemná. Překonávala zde sama sebe a nutkání říct, že je Roihu egoistickej blbec, což jí z jeho chování vcelku přišlo. Ale to si ona myslela o více vlcích, kteří dávali najevo, že si přijdou lepší a chytřejší než ona. Nepopírala, že by se někdo takový nenašel, ale to by to ten jedinec musel taky dokázat, ne jen o tom mluvit. Oddechla si, aby se uklidnila vnitřně a odpověděla mu. "Budu k tobě naprosto upřímná... Jsem tu hlavně kvůli tomu, že tuším odkud tvůj vztek pramení, Roihu, je mi těch vlčat líto, mrzí mě, že jsem tam nebyla a nic pro ně neudělala, není mi to úplně jedno, pokud si to myslíš. Pochop, že tohle nejsou první mrtvá vlčata, která se mi nepovedlo zachránit a občas ani nemůžeš nic dělat, tvářím se k tomu lhostejně, ale kdybych se kvůli tomu trápila, nebyla bych zde. Nezáleží mi tolik ani na tom, co si o mě kdo pomyslí, ale stejně jsem tady a chci ti tímto dokázat, že ty, Anjel, smečka, záleží na vás, na každém jednotlivci záleží..." vychrlila ze sebe a udělala kratší pauzu. "Poznání emocí nebývá mou silnou stránkou, ale chápu, že tvé jsou silné v jistých ohledech. Jestli máš na srdci cokoliv, co mi chceš sdělit, do toho, nebudu tě soudit ani trestat. Potřebuju znát tvůj názor, sama ho z tvého pohledu nevyčtu," dodala už o něco pomaleji. Vyložila všechny své karty na stůl, už neměla co říct, doufala jen, že si z ní teď vlk nezačne utahovat jaká je hloupá.

Jeho otázka ji velmi překvapila, netušila, že má takový zájem o plavání. "Je to hloupé, samozřejmě. Je už zima a můžeš nachladnout, možná i hůř..." Její odpověď ho jistě neuspokojila, ale Rya přemýšlela dál. Byl sice studený podzim a nemoci se okolím hemžily, ale byla to letos poslední možnost. Až bude teplo, bude možná vše jinak, nikdo nemohl vědět, co si pro ně osud připraví. Možná už by bylo pozdě. Vlci byli odolná zvířata, museli snést i tu nejhorší zimu, nějak jí prostě přežít a od malička se otužovat bylo konec konců zdravé. Guláš byl už dost velký na to, aby nabíral zkušenosti a poučoval se ze svých i cizích chyb. "Umíš plavat?" Zeptala se z ničeho nic. Normálně by silně protestovala, ale co se týkalo radosti jejího syna, neuměla vždy říct ne, i kdyby toho později mohla litovat.

Další slova, už ani nevěděla, jak na ně reagovat. Chtěla jen lepší vztah mezi nimi a vyřešit věci, které pro to byly překážkou, ale očividně to bylo jen z jedné strany. Mezitím, co se Rya snažila urovnávat vztahy, Roihu se jí chtěl jen zbavit. "Dobrá tedy, chápu, že nemáš zájem se se mnou nyní bavit. Ale promysli to, kdybys měl náhodou cokoliv, co bys mi chtěl říct, jsem k dispozici..." Řekla ještě nakonec. Nucená konverzace nebyla tou správnou cestou k dobrým vztahům, to fialová vlčice dobře věděla. I když měla za potřebné vyřešit problém, nemohla si dovolovat nic, co by ostatním mohlo přijít nepříjemné. Nakonec, pokud by Roihu stál o lepší vztah, jistě by k tomu přistoupil jinak. Nechám mu čas.

Byla vděčná, že ji bratranec dokázal podpořit takovým způsobem, obzvláště když tu pro ni nebyl její partner. Neměla nikoho než rodinu, komu by se svěřovala, ale tu teď právě tvořil hlavně jen Tim, aneb Guláš byl pro takové rozhovory ještě moc malý. "Děkuju ti, za všechno." Podívala se na něj a věnovala mu menší úsměv. Takové chvíle dokazovaly, že pro ni byla rodina vším.
Ohýnek už začal plápolat a Rya k němu přidávala dřevo, aby nezhasnul. Naštěstí ho nemusela nijak ohraničovat, v okolí nebylo nic, co by mohlo chytit. Podívala se znovu na Timothéeho. "Co teď? Asi začneme s vodou, máme?" Zeptala se a soustředila se teď více na lektvary než na vztahy. Byl čas něco udělat.

Vracela se z obhlídky hranic. Sic to nebylo zrovna to, co zde dělala příliš často, ale potřebovala se na chvíli projít a uklidnit mysl. Z těch věcí kolem se jí hlava skoro točila, bylo toho dost a přitom skoro nic. Vzpomínala na časy, kdy ještě byla Aestou a práce medica byla spíše koníčkem. Vzpomněla si i na svého otce, který ji tomu všemu naučil a ona poté zastoupila jeho místo. Její mysl dokonce vyprodukovala i obrázek Vala, jejího bratra. Kde mu byl konec, to opravdu netušila. Naposled ho viděla u rituálu, který nepodstoupil spolu s ní, ale přihlížel. Od tlamy jí šla pára, bylo již chladno.
Vstoupila do jeskyně a její zrak vyhledal tmavého vlka. Skoro ani nevěřila, že tu je. "Everette?" přistoupila k němu a tiše ho oslovila. Spal?