Príspevky užívateľa

Povzdychla si a na chvíli hodila vše za hlavu. Vřelo to v ní, ale nechtěla nic kazit ani rozebírat, důležité bylo, že z jejich syna nebyl sirotek a Everett neodešel navždy. I když měla sto chutí mu říct, jak si dokáže jen tak v klídku nakráčet a sednout si k ní jakoby nic, polkla svůj vztek a uložila ho někam do temného zákoutí její osobnosti. "Promluvíme si jindy," řekla již v klidu a stejně neutrálně, jako vždy každému. Hlavně doufala, že je Guláš nebude nenávidět až vyroste, to by bylo horší. Ale bůh ví, jestli mu byli dobrými rodiči, i když neměli tolik času. Kdo mohl také říct s jistotou, že byli špatní?

Začala pomalu rozdělávat oheň, u čehož se ještě sem tam podívala na Tima s nějakou odpovědí. "Je to zvláštní, vlčata chtěl víc než já. Bez něj bych Guláše asi neměla, ale občas si říkám, že by to mohlo být tak lepší. Teda pro něj, bojím se, že mě bude nenávidět až dospěje. Když si to tak vezmu, moje matka se mnou také nebyla a já ji v lásce nemám, vlastně ani nevím jestli pořád žije..." povzdechla si. Rodina se zdála být složitější uskupení než smečka. Ani nevěděla kde jí stojí hlava z toho všeho.
"Připravíš zatím, co do toho dáme?" Sama už začala foukat do jisker, jestli náhodou nechytí.
"Víš, já vím, že je to se mnou těžké a občas umím být... Všeljaká, ale taky si z toho tolik nedělám nakonec. U porodu už mi pár vlčat umřelo, kdybych si brala k srdci každé jedno, mohla bych se už oběsit. Je nakonec těžké udržet vztahy v klidu, když vypadá vlk lhostejně k problémům jiných, ale otupěla jsem. Nebýt Lex, nejspíše to nechám být, ne že by na tom nezáleželo, ale spíš bych stejně nic nevyřešila. To možná ani teď ne, ale aspoň to zkusím..." Znovu si povzdechla a foukla do jisker. Konečně to chytlo. Přihodila k malému plamínku trochu suchého listí a pár větviček a vyčkávala.

Kdyby Rya slyšela Roihovo myšlenky, nejspíš by hořel celý les, nad jeho slovy se mohla jen zasmát, ale neudělala to. Zůstala v klidu a myslela si svoje. Nikdy se nepřestala snažit být neutrální, i když jí ten druhý třeba vytáčel až do někam, no tenhle jedinec, který tu teď před ní stál, byl dokonalým příkladem. To, že si o něm vlci mysleli, že je buran, to si Rya myslela také, už jen stylem, kterým hovořil. Nezdál se být zrovna vzdělaným jedincem, ale nic o něm nevěděla, proto radši pomlčela. Vlastně se ani nedivila, že měli špatný vztah, jejich osobnosti byly naprosto rozdílné a jeden druhému nerozuměl. "Chtěla jsem spíše říct, že by bylo dobré spolu vycházet, oba můžeme od toho druhého někdy něco potřebovat. Chápu, že jsi na mě naštvaný, ale já už nic z minulosti nezměním, chci, aby to příště dopadlo jinak, aby jsme komunikovali normálně. Už jen v zájmu smečky," zkusila vysvětlit svůj postoj. Tušila, že to nikam nepovede a Roihu jí bude mít pořád za tu špatnou, co nehne ani prstem, ale jak se říká: "I snaha se cení"

Prohlédla si vlka pořádně. Přišel jí zajímavý, už jen těmi rohy, ale hlavně zbarvením. Bylo trochu očividné, že si ho prohlížela jak k ní přicházel. Pořád ještě nevěděla co čekat, ale byla si téměř jistá, že už ho někde viděla. Nejspíše o něj okem zavadila na plese. Z jeho postavení vyzařovala jakási osobnost, na to měla Rya cit, celý její rod vyzařoval podobným způsobem. Nad silou jeho hlasu se maličko zarazila, ale nedala na sobě nic znát, jako obvykle. "Přeji krásný den, snad neruším." Rozhodla se pro slušný pozdrav. Oproti některým jedincům, tenhle vlk nevypadal jako nějaký buran z Buranova. Mey neměla takové zrovna v lásce, Ignis jimi dříve přímo oplýval. "Jmenuji se Ryumee Estrela do Norte," představila se ihned.

hlásím se

Už už se chystala za Gulášem. Zdálo se jí, že tam Roihovi dělá naschvály, protože se hnědý vlk tvářil podrážděně. Stačilo, že měl vztek na ni, nedej bůh ještě na jejího syna. Pozorovala je už nějakou chvíli, ale zdálo se, že už se to tam uklidnilo. Nejspíše díky Anjel, která se zdála být potěšena přítomností Guláše.
Vedle ní se objevil tmavý vlk s rohy. Velmi dobře ho znala a ráda ho zde viděla, jen by byla radši, kdyby ho viděla častěji. "Jsem ráda, že ses taky ukázal," řekla chladným tónem. Snažila se mluvit tak, aby ji slyšel jen on. Stále upírala zrak k Timovi a na Everetta se ani nepodívala. Byl by to nehezký pohled. Nemít spolu syna, asi by ji to tolik nevadilo, ale takhle byla vcelku vytočená. Obzvláště že nevěděla, kam její partner vůbec pořád mizí. Nechtěla zde dělat haló, proto jen dělala, jako by bylo vše normální, žádné překvápko.

Co na to říct? Rya už si všimla, že vlci očekávali to nejhorší, když s nimi chtěl mluvit někdo výše postavený, jen nerozuměla proč tomu tak je. Ona se nikdy nebála jít za S'Arikem když ji k sobě zavolal. Očekávala spíše konverzaci o dění ve smečce a stavu bylinek, nyní teda mluvili často spíše o smečce. "Nic jsi neprovedl. Všimla jsem si, že mne nevidíš příliš rád. Chtěla bych to změnit, obzvláště když má být smečka rodinou," zavedla svá slova opět k jádru věci. Nebylo k ničemu chodit kolem horké kaše, čím dřív byl problém za nimi, tím dřív si mohli jít každý po svém.

Přemýšlela nad svou rodinou často, nevěděla, zda dělá věci dobře. Vždy si myslela, že s mateřstvím přijde i nějaké uvědomění, místo toho však nevěděla, jestli třeba Gulášovi není špatnou matkou. Její činy nemusely být vždy dobré, ne všechno se povede, ale snažila se. To vlastně vždy se vším. "Ano... Občas tu je, ale není tomu tak často, jak bych si přála," odpověděla jednoduše. Tim zde byl pro malého asi nejvíce z nich, potom ona. Bylo to tak zvláštně pochmurné, ale možná to tak cítila jen díky příchodu zimy. Ta už klepala na na dveře a všichni se museli řádně připravit.
Přikývla. "Ano, někde Tu byl. I křemen, myslím tedy. Občas jsem je používala k rozdělání ohně," začala šmejdit po noře. Takové věci si schovala vždy někam do kouta, prohledala je tedy.
Za chvíli se vrátila za Timem se vším vybavením. "Tušila jsem, že to tu pořád bude," pousmála se.
"V tom případě nás vinní nejspíš oba. Doufám jen, že neviní Guláše, za nic nemůže," dodala ještě. I za ní se Roihu tehdá stavil pro radu. Kdo ví, co by se stalo kdyby Anjel rodila zde. Mohli by je vůbec zachránit? Možná by jim to pak vyčítali mnohem víc než nyní kdyby ne.

Nevěděla, že ho zklamala, vlastně ani nepostřehla, že by ho něco mrzelo. Její věčně kamenná tvář dokazovala tomu, že jí emoce moc neříkaly, bohužel nedokázala ani odhadnout, co by Guláš mohl opravdu chtít. Byla jen ráda, že ho má a že je jaký je. Nic víc si ani nepřála. Zamyslela se nad tím, co by zde mohli dělat. Mohla by mu povídat spoustu věcí o rodě, něčemu ho přiučit. Sám přeci řekl, že je hrdý na svůj rod, mohla by pokračovat. Ale co.. Učení bude ještě spousta. Pohlédla směrem k vodě, poté opět ke Guláškovi. "Co bys chtěl dělat?" Trochu se pousmála.

Na malou chvíli zavřela oči a užívala si chvíli o samotě na tak krásném místě. Klidně by tu strávila celý den, jen kdyby neměla povinnosti. Sluneční paprsky ji šimraly na čumáku, mezitím, co jí tráva chladila hřbet.
Zaslechla rámus a v okamžiku byla na nohou. Rozhlédla se okolo, ale nikde nikdo. Teprve až po chvíli zahlédla vlka, jak se sápe ven z úkrytu. Nejspíš to byl on, jehož pach zachytila předtím, i on teď jistě věděl, že má společnost. Ovšem zdálo se, že z úkrytu to nejde snadno ven, dal si načas. Rya povolila svaly, tušila, že žádný souboj se konat nebude, to by vše vypadalo jinak. I když neočekávala žádný útok, stále čekala, co se bude vlastně dít. Vlk si nemusel jít jen popovídat, zůstala připravená se bránit.

Vlčice od úlovku, ani od ní, nehodlala odejít. Ry nechtěla startovat a dělat problémy, ale nechtěla se ani dělit, či vybavovat. Aspoň ne teď hned. I když svým způsobem tušila, že by měla. Myšlenky ji zavedly do kouta. Rozhodla se na ně tolik nesoustředit a věnovala všechnu svou pozornost modravé vlčici. Ta právě natahovala krk po Ryumině srsti s větším zájmem než předtím o kořist. Na to se fialová jen zamračila. Naprosto přesně věděla, o co jí jde. "Taky že jo," řekla trochu nevrle. Už začínala mít všech těch pavouků po krk. Hrozně jí z nich všude šimralo a co víc, dělali si na ní pavučiny. Bylo to nepříjemné, proto i Rya byla nepříjemná.
"Já je vidim, nejsem slepá." zavrčela vztekle a poškrabala se za uchem. Poté vstala a oklepala se, ale ničemu to nepomohlo. Pavouci se drželi vší silou a ti, co odletěli, byli za chvíli zase zpět. Utrápeně si vzdychla.

V tichosti kráčela ke studánce, nechtěla svého syna posílat do ledové vody, na druhou stranu Estreláci takto připravovali své potomky na rituál dospělosti. Akorát tedy ne zrovna v takové zimě, ještě by mohl onemocnět. Díky léčitelským znalostem, ani ji nenapadlo, že by Guláška na sílu měla hnát do vody, kvůli tomu tu také ani nebyli.
Ohlédla se za ním. Pozoroval vodu a okolí. Neměl možnost si to zde zatím prohlédnout, vždyť zde byli za noci a hlavně kvůli jejímu povýšení na Lexe. Ani by se nedivila, kdyby Guláš nevěděl, kde jsou. Popošla tedy o něco dál a posadila se nedaleko vody, čekajíc na malé vlče. Tak strašně jí připomínal rodinu, mimo matky také bratra, který byl světlý jako ona. "Není mi zima, mám hustý kožich, jen si to nech.." S úsměvem mu vzala deku, kterou mu hned zavázala okolo krku. Měl z ní teď spíše takový plášť, akorát menší než byly pláště obvykle. "Už si slyšel hodně o svém jménu. Čím větší budeš, tím víc se dozvíš, kým opravdu jsi. Měl bys být opravdu hrdý, že jsi Estrela." Usmála se na něj.

Poslední dobou měla v hlavě větší bordel než jindy. Doufala, že zima proběhne v klidu, protože zastávat ještě práci medica, by zabilo snad i jejího pracovního ducha. "Jistě, když bude třeba mé pomoci, stačí říct, ale doufám, že zima bude i letos klidná. Všimla jsem si, Guláš s tebou moc rád tráví čas. Jsem ráda, že má aspoň někoho..." odpověděla mu.
Přikývla na souhlas. "To ano, stejně si nejsem moc jistá, jak se ty lektvary dělaly... Už je to docela dávno. Musíme vyzkoušet vše. Já zatím vytvářela spíše čaje," řekla mu. Přemýšlela nad více věcmi najednou, lektvary, oheň, Guláš, vztahy... Její mysl nezůstala chvíli v klidu. "Rozdělat oheň bude nejtěžší, ale můžeme použít suché listí, nebo starou kožešinu, aby oheň měl na čem chytit," navrhla. Mohla by už spíše přijít s něčím užitečným, co by trochu pořešilo jejich důležitější problémy, ale co?
Aspoň ke konverzaci byla trochu více nakloněná. Nad tím se jí tolik nepařila hlava od myšlenek. "Je to teď těžší, ale s tím jsem počítala. Snažím se vylepšit vztahy, hlavně s Roihem. Pochopila jsem, že je na mně naštvaný, do budoucna by to mohlo dělat problémy.." Podívala se zamyšleně po bylinkách. "Takže mák, heřmánek... Listy droemmu budeme muset sehnat," zopakovala, co zatím mohou použít.

Stále plavala mezi myšlenkami, ale také jí neunikl nový pach, který se blížil jejím směrem. Tenhle byl ovšem známý, dokonce patřil vlkovi, se kterým potřebovala mluvit již menší chvilku. Podívala se jeho směrem když byl téměř u ní a poznala, že jí očividně rád vidí. Ne, že by byla zrovna expert na různé pocity a výrazy, ale Roihův otrávený pohled byl nádherně čitelný. Jeho tón ovšem také. "Zdravím, Roihu. Potřebovala bych s tebou mluvit, pokud tedy neruším." Klasická Ry, přešla rovnou k věci. Musela se teď hodně hlídat, aby neřekla něco špatně. Přeci jen komunikace celkově nebyla její silnou stránkou, natož řešení situací, hlavně těch špatných. Jenže co jiného mohla dělat? Nechat všechno být a nechat vlky, aby se cítili ublížení, nedej bůh ohrožení jejím jednáním? To se nezdálo být správnou volbou, pokud chtěla svou funkci zastávat správně a spravedlivě.

Zvedla hlavu do výšky, čumákem k obloze. Nasála všechny vůně zdejší podzimní krajiny a mezi nimi nějaký pach. Nebyl jí nijak známý, ale zdál se býti vlčím. Nejspíše přicházel z nějakého úkrytu protože byl velmi slabý a Rya ho sotva rozeznala. Také bylo možné, že byl starý, to tu byla většina, ale bylo to méně pravděpodobné.
Bylo to tu poklidné, velmi příjemné. Rozeběhla se trávou za účelem, užít si podzimního rána, kterých bylo čím dál méně. Chtěla cítit paprsky slunce na své srsti a také trochu radosti ze života. Na území Přízračných se držela spíše mlha a celkově to tam bylo spíše temné. Byla ráda, že se mohla na chvilku vzdálit.
Cizí pach už také neřešila, ale byla pořád opatrná. Nemohla však vědět, že se cizímu vlku dostane do výhledu. Mohl ji nyní pozorovat, jak se válí v mokré trávě a pozoruje mraky na obloze zabarvené do žluta, jak jimi prosvitovalo slunce.