Príspevky užívateľa

Po boku svého Noxe sledovala okolí. Oproti němu, ona měla vyzdobený kožich různými květinami studených barev, aby ladily s barvou její srsti a s náhrdelníkem, který dostala od otce než odešel. Zapletla si vlasy do copů, vlastně jako vždy, ale tentokrát do nich vpletla i kvítky. Tohle normálně nedělala, ale tohle byla slavnost a ještě k tomu Nihilská. Musela vypadat přeci k světu. Na druhou stranu, chápala svého společníka, že se nenastrojil. Opustit smečku bez většího dozoru mu muselo hrát pěkně na nervy, Ryumee to také vlastně několikrát proběhlo hlavou, ale ona se bála spíše o Guláše než o smečku. Její většina byla na plese. V táboře zůstal snad jen Cio a její syn, což jí trochu nahánělo hrůzu, ale zároveň doufala, že ví, co dělá. Kdyby se malému Ghulimu něco stalo, vyletěla by z kůže.
Oči jí sklouzávaly po výzdobě. Nihilští si museli dát velkou práci s tím, aby všechno všechno rozvěsili a přichystali, bylo by tedy na místě jejich práci ocenit. Byla tu velmi příjemná atmosféra, a to dokonce i s mezismečkovými spory, třeba právě zrovna s Ignisem. Zdálo se, že ani oni nejevili zájem o konflikt, což Ryumee velmi překvapilo. Její pozornost však stejně nejvíce zaujali svítící rostliny, to asi každého. Přemýšlela nad nimi než S'Arik promluvil a zdálo se, že myslí na to samé. "Musím přiznat, že kdyby se ptal kdokoliv jiný, možná bych si něco vymyslela, ale budu upřímná když řeknu, že jsem takové snad nikdy neviděla..." podívala se na něj s podobně kamenným výrazem jako měl on. Ač to bylo nezvykle zvláštní, tihle dva vlci měli společné víc než by se zdálo. Ani jeden z nich úplně nerozuměl citům a jejich výraz napovídal tomu, že žádné nemají. Možná i to z nich dělalo dobré diplomaty. To a jejich mozek.
Ozval se něčí hlas a Ry přestala přemítat nad výzdobou a životem švába, otočila hlavu za zvukem. Byla to panovnice Nihilské smečky Voltaire a její sestra, princezna Rivera. Zaposlouchala se do proslovu. Hezky zde všechny přivítali a potom si k sobě vzali tři dobrovolníky. Mey nepřekvapilo, že se od nich přihlásil zrovna Hariuha, i ona by tam klidně šla být mladší a nemuset být nutně středem pozornosti. Teď už chtěla přenechat všechny tyhle srandy mladším jedincům. Možná i proto ji překvapilo, že někteří nenechali jít jejich mladé vrstevníky a přenechat hezkou zkušenost i další generaci. Avšak konec konců, bylo jí do toho vlastně víc než málo. "Jsem ráda, že zde mohu být s tebou, vlastně mimo svou rodinu pochybuji, že tu je někdo, kdo by mne mohl více poctít svou přítomností. Jistě půjdu ráda když si to budeš přát, ovšem potom si půjdu najít jinou zábavu..." Opravdu, fialovou vlčici zde nemohlo nic překvapit. Neměla bůh ví kolik přátel, vlastně mohla být ráda, že má Tima a svojí mini rodinku. Pokud zde očekávala někoho, koho znala mimo smečku, byla to Marielle a tu jestli potká, tak ať si ji nepřeje. Zde sice nic dělat nemohla, ale chraň ji tlapa Estrelácká, kdyby ji potkala jinde.

Nad územím Přízračných se jako obvykle vznášela mlha. Někteří by mohli říct, že to je smutné, či depresivní být zahalen v mlze, ovšem Ryumee ji milovala. Myslela si, že je tajemná a kouzelná. Nebyla zrovna vlkem, který měl rád slunné počasí, proto byl tohle naprostý ideál. Její syn pomalu, ale jistě dospíval a Ry si od svého posledního snu hodně přehodnotila vztah s ním. Vše se stalo v Hvězdné jeskyni, kam chodila občas rozjímat a hledat odpovědi. K hvězdám před tím moc nemluvila, tedy aspoň ne o vztahu s rodinou, řešila důležité věci. Nyní však pochopila, že práce není vše a bylinky také ne a pokud chtěla radši to, měla si stát za svým názorem a neměla se do ničeho pouštět. Jenže proč vlastně měla ke Gulášovi takový vztah? Bylo to nevinné vlče, které přebralo barvu srsti po babičce. Nebyl zde důvod ho nenávidět. Rozhodla se ho vzít na procházku právě sem na planinu, chtěla se s ním více sblížit a pokusit se možná změnit názor.
Malý měl už okolo tří měsíců, bylo známo, že to je ideální věk se sblížit s vlčetem. Možná to nebyla pravda, ale za zkoušku nic nedáš. Obzvláště po tom, co viděla ve snu. "Už máš nějaké kamarády?" zeptala se malého cestou. Pořád si nebyla úplně jistá, jestli jí rozumí, ale snažila se používat jednoduchá slova, aby toho dosáhla.

K uším této vlčice se dostalo oznámení o Nihilském plesu. Nejdříve jít nechtěla, měla by přeci hlídat své jediné dítě, hlavně když se Everett tak málo ukazoval. Její láska začala slábnout, sotva už ho viděla. Ani nepřemýšlela nad tím, že by se zúčastnila, dokud tedy neměla partnera. S'Arik, Nox Přízračných, se pravděpodobně rozhodnul, že chce s Ryumee reprezentovat smečku a pozval ji. Přišlo jí to zvláštní, přeci i on měl někoho jiného na srdci, nebo snad ne?
Její konečné rozhodnutí už muselo být všem jasné, byla tu, ať už reprezentativně nebo za zábavou, stejnak dorazila. Guláška nechala doma, už to snad mohl zvládnout chvíli bez ní. Po chvíli přestala myslet na domov a na to, proč zrovna Nox pozval ji a začala se rozhlížet kolem. Nihilčané vyvěsili výzdobu a atmosféra se zdála být velmi příjemná. To dokonce i přes to, že zde byl Ignis.

Ať už byla Rya jakákoliv, neměla zrovna v plánu dělat z tohoto setkání trapnou situaci. Jo, možná si do Timka občas rejpla, ale to už bylo jen tak z legrace, nepotřebovala ho ztrapňovat. Celá situace se stejnak zdála býti docela napjatá a všude vládlo trapné ticho, které přerušoval akorát Timothée. Hariuha se tvářil, že by se měl každou chvíli do země propadnout hanbou. Jen malý Guláš, jako by věděl co dělat, začal se šourat pryč od maminky a kníkal po nově příchozích vlcích. Ani nestačila nic říct a bratranec už malého mimíska představil. "Myslím, že bude v pohodě, najde si kamarády rychle, věřím tomu," doplnila Tima. Doufala v to, opravdu. Ne jen kvůli Ghulimu, ale i kvůli své práci.

Poslouchala slova jejího bratrance, i když jí toho moc neřekla. To všechno už přece dávno věděla. Přemýšlela nad tím vším už stokrát noc co noc, vždy když Guláš spal a když byla sama. Měla toho plnou hlavu a stále se snažila najít odpověď, nebo aspoň důvod ke svým činům. Necítila se dobře, bylo jí líto toho, co udělala a hlavně komu to udělala. Litovala svého syna, že má takovou matku jako je ona.
Pohlédla na Tima a pokusila se pousmát. "Jsem ráda, že tě mám a Guláš bude určitě taky rád. Myslím, že půjdu do Hvězdné jeskyně, třeba tam zjistím víc..." povzdechla si. Asi by opravdu měla jít a na chvíli si odpočinout. Nejednou v jeskyni našla odpovědi, třeba to vyjde i tentokrát.

Byla schopna mu vůbec vysvětlit čeho se tak bála? A i kdyby, nemusel to vůbec pochopit. "Ne, nechci nikoho opouštět, spíš... Já jen... Slyšel si, že pokud nejsou některá zvířata vychovaná rodiči, nemusí to umět ani oni sami? Nejsem si jistá, co je na tom pravdy mezi vlky, ale bojím se, že by to mohla být pravda. A pak je tu ta věc, že nemám moc sympatií k vlčatům a vůbec..." povzdechla si. "Měla jsem jen Alo-pého a bratra..." pošeptala mu. Netušila jestli o tom věděl, ale aspoň mu to řekla teď. Bohužel jeho další slova ji zamrzela. "Chtěla jsem vlčata kvůli rodu a Everettovi. Také jsem netušila, že to bude potom takové, doufala jsem, že se ve mně něco změní, zlomí, nevim... Jsem hloupá, že jsem si mohla myslet, že můžu zvládnout všechno naráz a nezhroutit se z toho,"odpověděla. Bylo jí smutno.

Malej Guláš se začal ozývat hned krátce potom, co se vzbudila i Rya. Podívala se na něj a začala ho olizovat. Nechala ho dělat si, co zrovna potřeboval, rostl jako z vody. Díky tomu už taky bude moct fialová vlčice brzy zpět do práce. Zatím sice nechodil, ale už se začal pomalu rozhlížet po světě. Očíčka už upíral na svou rodinu a vypadal u toho, že nechápal, kdo jsou. Aspoň Mey to tak přišlo.
Najednou její pozornost upoutal bílý vlk u vchodu do nory. Hariuha. Ano, čekala ho. Přítomnost Tima také naznačovala, že byl zde vítaný. Sice to vypadalo, že se její bratranec zatím nerozhoupal, aby mu řekl jinak než velmi dobrý kamarád, ale Ry tušila nějaké pouto mezi nimi. No, rozhodla se to nevytahovat a chovat se normálně a co nejvíce přátelsky. "Zdravím a vítám tě v naší noře," pousmála se. Timothée byl určitě pyšný na své první odrozené vlče a zároveň dalšího člena rodu. Nezbylo než aby se teď na ně chodila smečka dívat jak do ZOO.

Již dlouho fialová vlčice polehávala v noře, ne však nadarmo. Chránila svým tělem to nejdražší, co mohl svět nabídnout. Nový život. A tenhle maličký už měl taky pár dní za sebou. Ryumee spala spolu s ním v pelíšku a pravidelně oddychovala. Měla zvláštní sen. Viděla v něm samu sebe úplně malou, ale starší než byl Guláš. Sen byl o jejím dětství, ne však úplně přesně. Něco si její hlava trochu pozměnila.
Když se probudila, stále ležela stejně jako předtím. Měla otevřené oči a dívala se na svého syna. Něco tušila, možná by měla promluvit s hvězdami. Určitě by měla, mohly by jí pomoct najít cestu ven z té podivné temnoty a otevřely by jí oči. Třeba by konečně mohla být šťastná s rodinou.

Vždy když se tihle dva medici sešli, nemuselo být řečeno jediné slovo. Stačilo snad kdyby se jeden druhému podívali do očí a bylo. Aspoň Rye to tedy tak přišlo. Ona když se podívala na něj, viděla, že má obavy o ni i o její rodinu. Nedivila se, byla to částečně i jeho rodina. Také věděla, že si Tim dokáže představit, čím prochází. Normálně to tak ovšem nebylo, tak proč vlastně teď? No protože z ní byla učebnicová ukázka nešťastné matky v depkách. A co se dalo naučit jako z učebnice, to oba znali. Nemuselo toho být mnoho řečeno, aby oba věděli, o čem se budou bavit. "Jsem špatná matka, vím to... Nechci aby dopadl jako já, bez maminky. Je přece tak... úžasný," slova se z ní drala jako z chlupaté deky. Posledních pár dnů nemyslela na nic jiného.

Ry už na to téma moc neřekla. Cítila se poražena všemi útěchami a věděla, že možná je v nich střípeček pravdy a hlavně naděje. Možná to nakonec přeci jen nebude tak hrozné! Třeba je jen unavená a zmatená po porodu. Určitě nebyla jediná na světě s takovým názorem. Přikyvovala na Timova slova a říkala si, že to je určitě pravda. Sama však věděla, že není a nebude. Ale je dobré, že nad tím teď nemusela tak přemýšlet a smutnit. Nic ještě nebylo ztraceno.
Podívala se znovu na malé stvoření, které právě dosvačilo její mléko a začalo znovu kničet. Začala ho olizovat a jazykem mu masírovala bříško. Všechno dělala instinktivně, nepotřebovala k tomu něco vědět. "Neboj se maličký, jsem tady..." zašeptala na vlče a přikryla ho dečkou. Omotala kolem něj ocas a počkala až usne. "Líbilo se mi Ghoul, ale také to nezní moc rodově.. Ghul... Co Ghu'Lass? Není to nejlepší, ale nic jiného mě nenapadá, jsem unavená.." Zívla. Byl čas jít spát a nechat konverzace na jindy.

Měla to teď holka trochu těžké. Jak Tim řekl, její tělo asi nebylo ještě úplně zregenerované, ale její psychika na tom byla asi hůř. Bylo známo, že se Mey nikomu nesvěřovala, a to téměř nikdy. Ale Tim? Měla pocit, že v Norestu o ní věděl nejvíc a ona mu taky nejvíce věřila. Měla ho opravdu moc ráda. "Rozumím.." Přikývla a mírně se pousmála. "Hmm... Je mi fajn, nemám žádné problémy," odpověděla. Mluvila pravdu, i když to tak možná nemuselo vyznít. "Bojím se spíš o... něj..." stáhla maličko uši. Sice Guláš neměl žádné zdravotní problémy, a kdyby jo, ona by je velmi rychle vyřešila, ale nebyla si jistá, jestli k sobě správně přirostli.

Rya se zamyslela nad ostatními matkami. Některé vlčice si vlastně ani nemohly vybrat, třeba byly znásilněné a o svá vlčata se stále staraly a některé je i milovaly. Nechápala ten přístup. Vždyť musí jejich potomci vypadat jako ten násilník. Při těchto myšlenkách si vlčice uvědomovala, že to mohlo být horší a možná se jen díky svému synovi zbytečně bojí, aby nebyla stejně špatnou matkou jako Sescara. Co na tom? Možná kdyby se její mozek nezaobíral takovýma blbostma, mohla si ke Ghulovi už dávno najít cestu. Bohužel to s tím nebylo tak jednoduché. Ach, jak ráda by občas vypojila mozek a užívala si života. "Ahoj, Time. Co ty tady?" ohlédla se ke svému příbuznému. Skoro si ho nevšimla přicházet v zápalu myšlenek. "Musela jsem na chvíli vypadnout..." Na víc se nezmohla. Nerada mluvila o svém vztahu k malému nevinnému vlčeti. Ani za nic nemohlo a teď už skoro vyrůstalo v neúplné rodině. Litovala ho, ale čekala ji ještě dlouhá cesta k tomu, to změnit.

Nechala v noře svého partnera i potomka a šla na pořádnou procházku na čerstvý vzduch. Měla teprve chvíli po porodu a zdála se být čím dál zoufalejší. Celý tento pocit pramenil jen a jen z toho, že její syn měl barvu hlavy své babičky, Ryiny matky. Nesmí se to brát tak zle, jak to vypadá, není to žádnou hrdostí. Mey jen nikdy nevyrůstala po boku vlčice a teď, když byla sama rodičem, její dítě má znaky vlků, kteří ji opustili. Těžko nesla dívat se na svého potomka a zároveň vzpomínat na své rodiče. Proč jim jen byl Ghu'Lass tak podobný?
Posadila se u potoka a oddychla si. Milovala ho, ale byla by radši kdyby nebyl. Doufala, že tenhle pocit brzy přejde a ona ho bude milovat bezpodmínečně, jako matka má milovat své dítě. Jenže co když ne? Bylo toho na ní hodně v téhle chvíli. Asi měla opravdu deprese.

Poslední dobou, i když nerada, Rya často jen polehávala. Její jediná kratochvíle byly bylinky a občasné procházky do tábora. Mezitím byla neustále po ruce Noxovi a i když se zdálo, že toho má na březí vlčici až až, jí to bylo málo. Klasická Mey. Byla vždy taková workoholička, bylo to tak nezdravé, že už si to ani neuvědomovala. "Ani nevíš jak ráda bych ti řekla, že se o sebe postarám. Ale v tomhle stavu? Sotva jsem došla za tebou... Ta směs bude jistě fajn," odpověděla trochu poražená. Jak ji mohlo takhle zmáhat její vlastní tělo, bylo až neuvěřitelné.
Zdálo se nyní, že jejich konverzace došla do konce. Možná to bylo to mateřství, co ji lezlo na mozek, ale nyní měla fialová vlčice dokonce i chuť sbírat s Timem kytičky. Normálně by slušně odmítla, ale dnes? "Můžu ti pomoct, nikam nespěchám.." Zamrkala na Timka a opatrně se zvedla.

Nechala se ještě prohlédnout, aby si mohli být jisti, že je to opravdu všechno. Tak moc jak nesnášela cizí dotek, tak při prohmatu opravdu trpěla. Nebylo to nijak zvlášť bolestivé, ale pro vlčici velmi nepříjemné, ještě takhle po porodu. Everettova očka se nyní upírala pouze jen na malé kvíkle a ani své partnerce nevěnoval tolik pozornosti. Tedy aspoň než promluvil. "Přijde mi sobecké tu pro něj nebýt, i když bych šla ráda hned... Nemůžu si pomoct, vypadá trochu jako Sescara..." zašeptala skoro tak potichu, jakoby to říkala jen tak pro sebe. Nebyla si jistá, jestli ji ti dva slyšeli a už vůbec jestli ví kdo je Sesca. Podívala se na Tima asi tím nejsmutnějším pohledem, který uměla. Vlastně vypadala pořád stejně, jen se jí leskly oči a měla stažené koutky a lehce svěšené uši. "Já to asi nezvládnu.." Po chvíli se podívala na svou drahou polovičku. Ten skoro vypadal, že byl v jiném světě plném duhy.
Naštěstí tu Timothée zůstal a pomohl jim přemýšlet nad jménem. Rya nad tím vlastně vůbec nepřemýšlela, věděla jen, že chce nějaké hezké a honosné Estrelácké jméno. "Je to hezké, ale nezní to moc... rodově... víš co myslím?" Snažila se sama nad něčím přemýšlet, ale bylo to hold docela těžké.