Príspevky užívateľa

Rya se nechtěla zrovna vzdalovat od hranic smečky, teď když bylo jasně vidět, že je v očekávání, to byl velký risk, ale ona musela jít aspoň kousek. Vedle řeky Cayny totiž rostla bylinka, kterou dnes vyplácala a Tim nebyl nikde poblíž. Vydala se tedy sama a snažila se pospíšit si.
Bylinku zanedlouho našla, ovšem nenašla jen tu. Podél řeky se procházel mladý vlk, podle pachu Nihilan, ale zvláštní na něm bylo, že byl Ry povědomý. Minimálně byl někomu podobný. "Zdravíčko," zahuhlala přes kytku v tlamě.

Z tohoto mladého vlka začínal růst další silný Milagovec. Začínal se dost podobat svému otci, tomu nebylo divu, hodně si jich bylo podobných. Rya předpokládala, že to má na svědomí stejný rodový výběr jako měli Estreláci. Nedivila by se tomu. Tyto rody byly vždy velmi vážené a výběr partnerů se také často nesměl vymykat kontrole. Všimla si už, že jejich tmavý Nox si vybíral pro své potomky světlé matky. Asi jakási tradice.
Musela se zasmát nad jeho slovy. Nejen, že vypadal dosti nervózně v její přítomnosti, dokonce ji nazval i nemocnou. Ať už Evar'la po svém otci pochytil jakoukoliv bezcitnost, Ryumee v ní byla zatím lepší, v tomhle byla i ona S'Arikovi podobná. Bez emoční a neutrální chování. Za ta léta již bylo možná těžké věřit, že by mohla k někomu něco cítit, ale i tak se to stalo. Nebylo pro ni tudíž zas tak těžké prohlédnout vlčkovu masku. Hlavně díky tónu hlasu. "Nikoli, nejsem nemocná, naopak bývám nemocná jen výjimečně.. Jsem v očekávání, za chvíli budu mít vlčata, můžeš se někdy přijít podívat," pousmála se, aby nepůsobila ve své dobré náladě tak přísně.

Setkala se již se spoustou vlků, většina z nich byla jejími pacienty. V léčení se vyučila za hranicemi ve staré rodinné smečce, ale vždy se chtěla vrátit na rodnou půdu za svými, bohužel když to udělala, zjistila, že již téměř nikdo nezbyl a ti, kteří zde byli potom stejně odešli. Zůstala tu vlastně jen se sestřenicí a nově nalezeným bratrancem. Co z toho však? I ona se musela doslechnout, že Marielle je nyní v Ignisu a dle všeho je teď po boku alfy. Nevěděla ovšem, zda si tato vlčice nechala jméno, ale kdyby ano, nejradši by jí ho zbavila. Nenáviděla ohnivou smečku, bylo špatně z toho, že řezala znaky někomu takovému. Kdyby to tehdy věděla, nikdy by s tím nesouhlasila. I když s vlčicí z jedné strany soucítila, tohle neodpustí.
U hráze se probudila z myšlenek a zavětřila. Ucítila známý pach jednoho ze S'Arikových potomků. Pamatovala se, že i jeho několikrát ošetřovala jako malého. Vždy na ní tak zvláštně koukal, ale to už hold některý prckové dělávají. Evar'la patřil i Nwod. Tuhle vlčici dobře znala, dokonce tušila, že je k jejich normálně bezcitnému Noxovi o něco blíže. Bylo to možná jen naoko, ale i tak.
Vlčice se s břichem jako balvanem dovalila k mladému Evar'lovi. "Přeji hezký letní den," pozdravila slušně jako vždy. Měla dobrou náladu, bylo to vidět. Dnes ji výjimečně nic nebolelo, tedy aspoň zatím ne. S Everettem už jen vyčkávali kdy to přijde, za chvíli už měla termín. Doufala jen, že jich nebude moc. Už tak měla dost práce.

Vlkova slova změnila její názor. On totiž očividně znal ji i sebe, měl tedy přístup k paměti Cielově, důležitá informace. Jeho hloupé urážky si vůbec nevšímala, už jich schytala několik od sousedů Ignisanů, tudíž také věděla, že nejvíc je naštve ignorace. Bez známek strachu a vzteku se na něj dále dívala svým přísným pohledem. "Nejsi Cielo, jsi ubohá téměř zapomenutá vzpomínka, že? Co se stalo tak hrozného v tvém bezvýznamném životě?" Ryumee byla nucena přejít na obrácenou metodu otázek. Vlk sice odpovídal, ale nedokázal jim prozradit nic potřebného, držel si svůj štít u těla. Byla to troufalá slova, která Ryu použila, měla teď větší obavy o zdraví Tima, ale musela zjistit, co v tom je, nemohla nechat Cia trpět. "Drž se zpátky a hlídej mi záda, mám plán," sykla po Timovi a začala ho tlačit k východu z nory. Nesměli ho vypustit ven.
Vlkovi se povedlo vymanit jednu tlapu z pevných lan a hned na to vstal. Teď byl ten čas, šel si pro ně. Natáhla se pro písek, který měla připravený a hodila mu ho do očí. Doufala, že se jí povede ho na chvíli oslepit a podráždí ho tím natolik, aby nezmizel pryč a soustředil se na ni. Vypustit ho do tábora by mohla být obrovská katastrofa. Ne, že by se přízrační neubránili, ale byla tam také vlčata přeci.

Vlčici problesklo hlavou, že ta ranní nevolnost nemusela být jen kvůli jejímu stavu, bylo možné, že to celé způsobila její magie. Tohle předvídání bylo na nic, nelíbilo se jí, že může odhadnout kdy se komu co stane, ale nemohla nad tím přemýšlet, musela jednat. Cielo se již očividně proměnil, ale nejevil se, že by si pamatoval souhlas se svázáním. Prozatím musela usoudit, že to něco možná nemá přístup k mysli. "Kdo jsi a co děláš v Cielově těle?" řekla nahlas a pokusila se tak vlka rozptýlit od provazů, které nesměl rozvázat. Napadlo ji, že možná neumí takhle použít magii. Nebo si s nimi zatím jednoduše hraje. Musela z něj vytáhnout co nejvíce informací dokud mohla. "Co tě nutí k agresi?" ptala se dál. Rya již předtím přemýšlela nad zpomalením útočníka, měla připravených několik věcí a to nejen bylinky. Kousek od sebe měla nahrabaný písek, který mohla vlkovi fouknout do obličeje aby neviděl. Litovala jen, že s Timem nestihli připravit žádný lektvar, mohl přijít vhod.

Vyšla si na procházku. Částečně si chtěla odpočinout od ruchu a částečně šla hledat nějaké bylinky do zásob mediců. Její břicho už bylo dost viditelné a každý teď na ni zíral jak na přízrak. Asi smečka nečekala, že by zrovna ona, ta tajemná nepříjemná vlčice, mohla mít také někdy rodinu. Ale stalo se. Byla teď ráda, že se může rod rozrůst zase dál, ale zároveň nevěděla, jestli bude schopná se o vlčata postarat. Ona sama nepoznala matku, která by jí mohla být matkou, nevěděla tedy jestli to sama zvládne. Hlavu však nevěšela a nesla se hrdě i s velkým břichem. Jediné, co jí dělalo starosti, byla její funkce ve smečce, hlavně tedy její vykonávání spolu se staráním se o vlčata.

Byla ráda, že tu pro ni Ev byl i tímto způsobem. Podporoval ji a to i ona jeho. Vlčata už pro ni hold byla jakousi přítěží, ale udělala si je a musela s tím počítat už když je počínali, že nebude mít čas. Bylo jí to líto kvůli němu i vůči vlčatům, která nevyrostou v nejlepší rodině, ale bylo to tak. Rya musela zvládnout obě funkce najednou, byla jen ráda, že na léčení nebyla teď sama. Poté co jejího bratrance povýšil Nox na Aestu, byla teď mnohem klidnější a z Tima už byl výjimečný Medic. "Víš co... Necháme to náhodě, buď tu pro malé budeš ty, nebo my oba. Snad bude vše v pořádku a rodina bude fungovat i s mým postavením... Stejnak většinu času strávím v noře..." pokusila se celou situaci uklidnit a trochu se pousmála na svého partnera. Nic přeci není ztraceno.

Rya doufala, že aspoň něco pomůže proti útoku od Ciela, doufala taky, že ho v tom tranzu nenapadne se změnit v mlhu. Nenapadlo ji nic jiného, neznala nikoho s magií, která by jim mohla pomoct. “Uděláme, co je v našich silách..” řekla bez emocí. Byla vcelku nesvá, ale nesměla to dát najevo. Začala pacienta svazovat a koukla na Tima, aby jí pomohl. Povšimla si, že už upadá do bezvědomí, za chvíli to mělo přijít. Oddechla si když upevnila lana k jeho tělu. “Věřím, že už jsi dobrý léčitel, nejsi již můj učeň.. Dělej co umíš, hlavně se nenech poranit..” řekla bratrancovi a začala připravovat možné bylinky, které se daly pro tuto událost využít.

Neměla to srdce mu kazit vize o tom, jak budou vychovávat štěňata. Ona sama to viděla jinak a to, co říkal bylo dosti idealistické. “Určitě sám víš, že není možné pro mě odstoupit z funkce… S’Arik by to sice pochopil, ale pokud nebudu výchovou povinna, budu chtít zastupovat smečku a také budu,” začala s trochou lítosti v tónu. To poslední co by chtěla, bylo ranit jeho city. “Obzvlášť pokud nebudeme mít Lexe, budu muset setrvat v rádcovství… Smečka mě potřebuje…” dodala. Samotnou ji ta slova ranila na duši. Jak ta štěňata pak budou vypadat? Bez matky. Bylo by to stejné jako se Sescarou, byla by stejná jako její matka. To nesměla. Musela si za každou cenu najít čas s rodinou a vychovávat své potomky. Ale zároveň chtěla zůstat ve funkci. Povzdechla si a sklopila uši k hlavě. Její obavy se již začaly projevovat na jejím postoji.

Nesdílela s ním stejnou radost, ale snažila se tak aspoň vypadat. Nechtěla mu kazit jeho potěšení svými obavami a nechutí. Každou chvíli ze sebe chtěla vypustit nějaké ironické “jupí” nebo “super”, ale radši si svoje poznámky nechala pro sebe. Měla aspoň radost, že má radost on. “Jo, to by bylo skvělý…” snažila se znít radostně. Rod opravdu chtěla rozšířit, ale to bylo více méně vše. Taky byla zvědavá, jak se zatváří na to, že Tim bude porodní bratr. Byl to sice její bratranec, ale Rya tušila, že ho nemá moc rád. Trávila s ním haldy času. Ani se mu moc nedivila.
“Ano, Lex je sice pryč, ale zatím jsme nikoho jiného nezvolili. Teď jsem Noxův rádce jen já… Mám hodně práce…” řekla s povzdechem. Netušila koho zvolí Lexem, ale doufala, že někoho normálního.

Vysoký post ve smečce byl pro takovou vlčici jako stvořený. Byla tu již dlouho. Už dávno mohla být Coelou, kdyby ovšem neodešla. Vrátila se do Norestu ve dvou letech a od té doby je ve smečce. Už čtyři roky… zamyslela se nad tím. Nebylo divu, že se za tu dobu zasloužila o důvěru alfy smečky. Nejen to ji však dělalo dobrým rádcem, to bylo to její intošství. Rya byla moudrá a uměla hledat řešení i bez boje, i díky tomu byla určitě S’Arikovo pravou tlapou… tedy než najdou Lexe.
Byla si vlčaty velmi nejistá, nevěděla jestli to zvládne. Ať už to byl strach z porodu, nebo jen samotná nechuť mít vlčata. Jediné, co v tom viděla, bylo rozšíření rodu. Měla určitou naději, že to bude jinak, ale moc tomu nevěřila… Asi by záleželo na povaze vlčat. “Určitě ano…” pousmála se.

Nechala Ciela vysvětlil oč jde a potom se ujala slova ona. “Ano, přemýšlela jsem nad příčinou téhle poruchy, ale nic co mi zde Cielo řekl, nebylo nápomocné. Pozvala jsem ho tedy za náma a řekla jsem, že se to pokusíme vyřešit v přímém dění. Ovšem, nebylo by dobré zahájit výzkum jen tak nepřipraveně. Došlo mi, že pro bezpečí všech účastněných bude nejlepší Ciela svázat, s jeho souhlasem samozřejmě… Dostaneme souhlas?” obrátila se na černo modrého vlka. Tušila, že souhlas dostanou, přecijen už přišel a byl ochotný to vyřešit.
Postavila se co nejblíže k Timovi a šeptala do jeho ucha. “Nejlepší by bylo mu kouknout na mozek, ale to je vyloučeno. Je mi jasné, co si myslíš…” ušklíbla se. Bratrancův pohled jí naznačoval, že z něj již byl zkušený medic, který již sám dokázal přijít na příčinu. Už ji nemusel skoro ani poslouchat, byli teď spíše kolegové. Byla na něj pyšná.

K jeho slovům o vlčatech přikývla. Ryumee souhlasila s tím, že pro takhle mladé vlky by to ani příroda nechtěla, ale zároveň soucítila s nimi. Sama se k tomu moc nevyjádřila, ale věděla přesně, co si o tom myslet. Jenže teď nemuseli smutnit, měli by se radovat, tedy minimálně Everett by měl. “Já vím, znáš mě… Ale ano, S’Arik by měl vědět, že čekáme mladé, mohu mu to oznámit až ho uvidím. Myslím, že ho vídám častěji než ty,” zašklebila se na něj. Jako Coelo měla teď více přístupu k Noxovi. Ještě aby ne! Vždyť byla něco jako rádce, a teď když ostatní odešli, byla už jediný rádce. Byla zvědavá, kdo bude novým Lexem. “Noo, těším se… svým způsobem… Nemám moc ráda vlčata, ale ty naše budou jiná, doufám…” začala z ní mluvit nejistota.

Divila se, že mu to nedošlo. Minule se divil, že vůbec dva ani ne dvouroční vlci mohou mít vlčata. “Vlčata jednich mladých… Anjel a Roihu… Nejen oni…” mluvila tiše. Ovšem nadšení, které přišlo potom odneslo všechny chmury s sebou. Everett se rozzářil jako hvězda a byla z něj cítit radost. “Ano! Budeme mít potomky!” neodpustila si spisovnou mluvu i v téhle situaci. Znělo to víc divně, než říci děti, ale Rya byla Rya. Mluvila jak učebnice. “Těšíš se?” já ne… pomyslela si. Ovšem pro partnera to přežije. Vydrží to.

Usmála se a zaposlouchala do vyprávění. Bylo uklidňující opět slyšet ten známý hlas. I když tenhle tmavý vlk skládal zkoušku skoro na druhém konci Norestu, stejně byl stále zvědavý. Věřila mu a neměla tudíž podezření, že by odešel schválně. Prostě ho nechala a na nic se již nevyptávala. “Já? Byla jsem tu a dělala to, co obvykle… I s Timothéem po mém boku, se zde najde dost pacientů… Poslední dobou jsou to těžké a smutné případy… Ztráta vlčat, nebo psychické záležitosti, měli jsme tu starosti…” povyprávěla mu, co se zde dělo. O Anjel a Roihovi mu už říkala, ale o mrtvých vlčatech ještě ne. Nechtěla však kazit příjemnou atmosféru. “Každopádně se už nějakou chvilku cítím… No zvláštně, nevím jak to popsat, ale myslím, že vím, o co jde… Vzhledem k událostem bylo vlastně docela jednoduché na to přijít…” podívala se partnerovi do očí a maličko se pousmála. Nechala ho chvíli v napětí. Chtěla, aby se také zamyslel nad vším, co se mezi nimi stalo. “Jsem březí… Budeš táta,” řekla nakonec potichu.