Príspevky užívateľa

Také zavrtěla ocasem. Byla ráda, že je její druh v pořádku, neuměla si představit, co by bez něj dělala. Sice spolu byli jen krátce, ale zasloužil si její důvěru, lásku i jméno. Ryumee by nedala jen tak někomu svůj milovaný rod. Byla na to asi moc hrdá. Ona i Everett se k ostatním chovali podobně. Byli k nim neutrální a spíše si hleděli svého. Ovšem k vlčatům měl on jiný vztah a Ry to dobře věděla.”Mám se dobře, víš… Já ti musím něco říct… Ale klidně to počká, kde jsi byl?” začala. Opravdu s ním chtěla mluvit, ale nechtěla na něj spěchat. Ona sice byla neustále někde poblíž, ale on teď déle ne. Mohl by jí říct kde byl a co dělal. Byla dost zvědavá.

Fialová vlčice začínala pomalu, ale jistě pociťovat příznaky daru života. Bylo jí zvláštně, občas i špatně. Vypadalo to, že opravdu zabřezla. Musela to říct svému partnerovi, ale nějakou chvíli ho teď neviděla. Vzala si ráno nějaké bylinky na bolest a pak se šla projít. Chtěla, aby byl Everett ten první, který to bude vědět. Sama z toho nebyla zrovna nadšená, ale chtěla to pro rod i pro ně. Vlčata v lásce neměla, ale její polovička ano a třeba to nebude tak hrozné. Zatím z toho měla vcelku radost, ale to jí ještě nepištěly chlupaté koule do ucha.
Nechodila teď moc daleko, šla se projít jen po území, ale zachytila pach. Velmi známý. Šla tedy za ním a v hlavě si přehrávala, co řekne. Těšila se na jeho reakci a zároveň byla nervózní.
Našla ho o kousek dál. “Evi?” zašeptala, aby ho nevyděsila a usmála se. Šla hned za ním, ale nevypadal zrovna v klídku jako obvykle. Viděl snad něco, nebo slyšel? “Děje se něco?”

Rya občas potřebovala svůj klid na přemýšlení, ale Timek to tak asi nebral. On sám jí přišel takový, že spíše dříve koná než myslí, tudíž asi svůj čas zamyšlenosti neměl. Ovšem povšimla si, že často uklízel v noře. Byl tu více než vítaný a ona mu za to také byla vděčná. Bude ho tu potřeba vzhledem k událostem, které se blížily. Ještě s ním o tom nemluvila, to vlastně s nikým, i když Everett by měl vědět, k čemu jejich hrátky povedou. Určitě už jen čekal na příznaky. Ale Tim? Ten ještě neměl ponětí, co se na něj chystá.
“Hmm.. Dobrý nápad, můžeme jít klidně spolu, ale ne dnes… Dnes očekávám návštěvu a budu ráda za pomoc,” řekla mu. Pochopila i jeho narážku, ale nevěnovala jí moc pozornosti. Za chvíli už přišel i jejich pacient. “Zdravím Cielo, jsi připravený?” zeptala se a zvedla se. Teď ještě vysvětlit bratranci, o co půjde a mohli začít. “Time, ty víš o poruše, kterou Cielo trpí? Dnes se totiž pokusíme zjistit v čem je problém…” přišla k oboum vlkům blíže a počkala, než pokračovala s vysvětlováním, až si ti dva řeknou své.

Byla ráda, že vlk takto spolupracoval. Bylo to sice logické když chtěl on něco po ní, ale občas se našli i jiní jedinci. Tenhle byl v pohodě, dalo se s ním v klidu mluvit. To měla Ry ráda. "Najdete mne v léčitelské jeskyni. Budu vás očekávat," odpověděla. Vyslechla ještě jeho poslední slova a kývla. Byl čas se vrátit. Chodila sice sem a tam po území, ale vždy musela být někde poblíž v případu nouze. "Tak zatím..." řekla a pomalu odešla pryč. Nad tímhle bude dlouho přemýšlet.

Rya ležela v jeskyni a přemýšlela. Věděla o porodu mladé Anjel, ke kterému se nijak zvláště nevyjádřila. Uměla být drsná a mladí rodiče by nejspíše špatně nesli její vyjádření o mrtvých dětech. Samozřejmě se změnila od doby, kdy se stala Coelem. Nejvíce se změnila hlavně díky Everettovi. Tenhle vlk dokázal skoro nemožné, probudit v Ry city. Zůstávala stále za svou neutrální maskou, ale už nebyla taková, jako předtím, konečně zase měla nějakou rodinu. Možná kdyby se měla vyjádřit k porodu, řekla by, že by neměli věšet hlavy a zkusit to až budou oba připravení. Dokonce až taková změna u ní proběhla!
Zároveň si uvědomovala další věc. Byli to dva týdny, co naposledy mluvila s Cielem. Byl to zvláštní vlk, jehož provázela nějaká porucha. Ryumee chtěla zjistit, co za tím vězí a doufala, že ji i Tima tento vlk co nejdříve navštíví.

Zamýšlela se nad tím, kam tahle porucha vlastně může zasahovat. Z toho, co vyslechla, zde byly také určité intervaly v projevování téhle nemoci. Přišlo jí to velmi zajímavé, tohle ještě jistě neviděla. "Tak za dva týdny... Určitě přijďte, udělám si na vás čas, slibuji..." na zbytek slov nijak nereagovala, musela nad nimi pořád přemýšlet. "Zkuste se prosím zamyslet nad příčinou. Chápu, že to musí být těžké, nebudu vás tedy vyslíchat, ale vraťte se v paměti do toho dne a zkuste hledat změny... Může to být cokoliv, kousnutí, škrábnutí, seznámení s někým novým, možná i špatná slova mířená k vám.. Zkusíme zjistit, co se děje za dva týdny..." kývla k němu a potom se zahleděla zamyšleně do dálky. Jak krásné a tajemné tohle místo bylo, aby zde vedli takové konverzace. Och, velmi..

Znovu spokojeně zavrtěla ocáskem. "Většinou se zde uzavírá partnerství, pokud jsou věci oficiální... Musíme to jen oznámit Noxovi.." pokusila se mu to jednoduše vysvětlit, protože vypadal opravdu zděšeně. Asi to na něj bylo hodně rychlé všechno. "A já to s tebou myslím vážně, chci s tebou zůstat, miluji tě.." řekla to znovu. Bylo to fakt zvláštní takhle mluvit, ale začínalo se jí to líbit. Neustále se usmívala, jako malé děcko o Vánocích když dostává dárky. "Super!" řekla jen. Aspoň se svého rodu nemusela vzdát. Spíš než to by možná radši nebyla s ním. Na rodu jí záleželo opravdu hodně, možná víc než na smečce.

Bylo dost znát, že štěstí bylo na stranách obou vlků. Rya už ale přemýšlela nad dalším krokem, který byl nezbytný pro to, aby byli spolu. Museli to oznámit Noxovi a uzavřít partnerství. Everett tu nebyl tak dlouho, nečekala tedy, že to bude vědět, ale stejnak by od něho chtěla slyšet to, co musela teď říct ona. "Chtěl by sis mne vzít?" zeptala se ho. Když už měli být spolu, tak aspoň oficiálně. A Ry si ho chtěla fakt moc vzít, chtěla, aby měl její jméno a on byl její partner. "Budeš pak mít moje jméno, můj rod... Tedy pokud chceš, doufám, že bys chtěl..." usmála se na něj.

Rozuměla tomu, že její slova chápal jen málo kdo, občas měla fakt intošský kecy a občas plácala jednu myšlenku s další. Měla toho v hlavě fakt dost, obzvlášť v takových situacích jako byla tato. Ale Everett si její slova nakonec tak nějak spojil. Zaryla svůj pohled skoro až do jeho duše a snažila se rozpoznat, zda mluví vážně a pravdivě. K jejímu překvapení to řekl a vypadalo to, že to tak doslova cítil. K Rye se navalila zvláštní vlna pocitů, ale také odvahy. Někdo se do ní zamiloval, to byl úspěch sám o sobě. "Také tě miluji..." zašeptala a v jejích očích se zablýsklo cosi jako radost. Začala vrtět ocasem. Čekala už jen na jeho reakci.

Měla zvláštní směs pocitů. Nebyla si jistá, co teď právě chce, co si myslí. Trvalo jí dlouho odpovědět. "Zcela teoreticky ano... V praktickém pohledu na věc si již nejsem tolik jistá, zda je dobré rozhodnutí něco takového dovolit..." začala a bylo na ní hodně vidět, že o tom opravdu velmi uvažuje. "Fakta jsou taková, že jsi zde nový a to může působit jisté problémy, bylo by to rozhodně proti mým zásadám," pokračovala nejistě. Z pohledu do jeho očí jí bylo těžko. Asi se oba cítili podobně. "Faktem je také to, že to asi cítím stejně..." zašeptala už opravdu velmi nervózně a na chvíli přerušila oční kontakt. "Chci tě slyšet to říct," znovu se na něj podívala. Chtěla se ujistit, že to myslí vážně a neblafuje.

Rya v klidu poslouchala jeho slova a přikyvovala. Sama se spíše soustředila na jeho hlas, než na to, co vlastně říkal. Stejnak to byly všechno věci, které neměly takový význam, zato jeho hlas byl tak uklidňující. Dokonce si dovolila zavřít oči. Tedy až do chvíle než zmínil ji. Samozřejmě ho vnímala, ne zcela, ale tohle nepřeslechla určitě. "Já? Chceš tím říct, že ze všeho co zde je by sis vybral mne?" podivila se tomu a napřímila uši. Chvíli trvalo než jí to došlo. "Počkat... Myslíš to tak, že jsem hezká nebo ke mně chováš cosi hlubšího, jako city, které se obvykle nazývají láskou?" natočila uši na stranu a dívala se mu udiveně do očí. Teď když nad tím tak přemýšlela, bylo jí docela divné, že se na něco takového vůbec zeptala. Sama vlastně nevěděla, co by na takovou otázku odpověděla.

Pevně věřila, že osud je svedl dohromady, ale u štěňat už asi nebyl. Sama tušila, že všechno, všecičko mezi nimi, si provedli sami a teď jim ten osud možná dá děti. Rya ovšem upřímně věřila jen hvězdám, nenazývala je Osudem ani ničím jiným, byly to hvězdy, které na ni dohlížely a radily jí. Mluvila s nimi často, ale většinou ne o ostatních jako byl zde Roihu. "Hold si musíš příště rozmyslet, co děláš. Jste jen děti, které budou mít děti, není to nic, s čím by jste si neporadili snad... Od toho tu je pro vás smečka," řekla na závěr. Roiha už snad naučila vše, co bylo potřeba. Hlavně mu nahnala trochu strach, aby nebyl pak překvapený, nebo radši přišel s Anjel za ní. Nakonec to bylo už na nich. "Věřím v hvězdy, ale rozhodně se k nim nemodlím... Možná už bys měl jít, a vyřiď Anjel, že ji tu ráda uvidím, kdyby cokoliv potřebovala," dodala ještě a pak se začala zase věnovat svým bylinkám.

Magii vlk měl a znal, tudíž bylo jasné, že z toho to nebude. "Hmm... Dobrá... Magie je tedy vyloučena, aspoň prozatím, mohl jste získat i jinou, ale na to přijdem. To co jste popsal může být ovlivněno minulostí, máte nějaké trauma, či se potýkáte s něčím, čeho litujete? Mohl by to být spouštěč, pokud jste utrpěl ránu na duši. Vlci se tímto často mění..." začala zase z jiného soudku. Moc možností zde nebylo, ale doufala, že se trefí aspoň někde, aby mohli začít s léčbou a zkoumáním nezvyklého chování. "Ujišťuji vás, že pokud se léčba povede, budete určitě radši když budu mít já pár škrábanců než aby vaše porucha někoho zabila..." řekla významně. Fakta jsou fakta, ty Ry zbožňuje.

Moc jí toho sice neřekl, ale aspoň neměl špatné zprávy když už nic jiného. Uvědomila si, že vůbec neví, jak rozproudit konverzaci. Snad to nikdy ani nedělala, vždy byla radši tázána. "Na začátku to tak většinou bývá. Být sigmou je vcelku nuda občas, hlavně co se smečky týče, je to o ničem. Každý se ovšem musí nějak prokázat než vyšplhá nahoru..." podotkla. I ona musela někde začít, pamatovala si, jak byla hrozně ráda, že se stala Aestou, ale největší radost měla jako Coelo. To byl vrchol všeho. Počítala tedy s tím, že výš se již nedostane. "Ale musím uznat, že máme jednu z nejhezčích krajin, které jsem kdy prošla. Vlk tu má i sám co dělat... Nu, to je vlastně jedno..." lehla si vedle něj. "Co se ti líbí na Norestu nejvíc?" zeptala se. Ona sama milovala bohatou flóru a faunu, ale také to, že zde našla rodinu. Ať už v jakémkoli směru.