Príspevky užívateľa

Měla to teď holka trochu těžké. Jak Tim řekl, její tělo asi nebylo ještě úplně zregenerované, ale její psychika na tom byla asi hůř. Bylo známo, že se Mey nikomu nesvěřovala, a to téměř nikdy. Ale Tim? Měla pocit, že v Norestu o ní věděl nejvíc a ona mu taky nejvíce věřila. Měla ho opravdu moc ráda. "Rozumím.." Přikývla a mírně se pousmála. "Hmm... Je mi fajn, nemám žádné problémy," odpověděla. Mluvila pravdu, i když to tak možná nemuselo vyznít. "Bojím se spíš o... něj..." stáhla maličko uši. Sice Guláš neměl žádné zdravotní problémy, a kdyby jo, ona by je velmi rychle vyřešila, ale nebyla si jistá, jestli k sobě správně přirostli.

Rya se zamyslela nad ostatními matkami. Některé vlčice si vlastně ani nemohly vybrat, třeba byly znásilněné a o svá vlčata se stále staraly a některé je i milovaly. Nechápala ten přístup. Vždyť musí jejich potomci vypadat jako ten násilník. Při těchto myšlenkách si vlčice uvědomovala, že to mohlo být horší a možná se jen díky svému synovi zbytečně bojí, aby nebyla stejně špatnou matkou jako Sescara. Co na tom? Možná kdyby se její mozek nezaobíral takovýma blbostma, mohla si ke Ghulovi už dávno najít cestu. Bohužel to s tím nebylo tak jednoduché. Ach, jak ráda by občas vypojila mozek a užívala si života. "Ahoj, Time. Co ty tady?" ohlédla se ke svému příbuznému. Skoro si ho nevšimla přicházet v zápalu myšlenek. "Musela jsem na chvíli vypadnout..." Na víc se nezmohla. Nerada mluvila o svém vztahu k malému nevinnému vlčeti. Ani za nic nemohlo a teď už skoro vyrůstalo v neúplné rodině. Litovala ho, ale čekala ji ještě dlouhá cesta k tomu, to změnit.

Nechala v noře svého partnera i potomka a šla na pořádnou procházku na čerstvý vzduch. Měla teprve chvíli po porodu a zdála se být čím dál zoufalejší. Celý tento pocit pramenil jen a jen z toho, že její syn měl barvu hlavy své babičky, Ryiny matky. Nesmí se to brát tak zle, jak to vypadá, není to žádnou hrdostí. Mey jen nikdy nevyrůstala po boku vlčice a teď, když byla sama rodičem, její dítě má znaky vlků, kteří ji opustili. Těžko nesla dívat se na svého potomka a zároveň vzpomínat na své rodiče. Proč jim jen byl Ghu'Lass tak podobný?
Posadila se u potoka a oddychla si. Milovala ho, ale byla by radši kdyby nebyl. Doufala, že tenhle pocit brzy přejde a ona ho bude milovat bezpodmínečně, jako matka má milovat své dítě. Jenže co když ne? Bylo toho na ní hodně v téhle chvíli. Asi měla opravdu deprese.

Poslední dobou, i když nerada, Rya často jen polehávala. Její jediná kratochvíle byly bylinky a občasné procházky do tábora. Mezitím byla neustále po ruce Noxovi a i když se zdálo, že toho má na březí vlčici až až, jí to bylo málo. Klasická Mey. Byla vždy taková workoholička, bylo to tak nezdravé, že už si to ani neuvědomovala. "Ani nevíš jak ráda bych ti řekla, že se o sebe postarám. Ale v tomhle stavu? Sotva jsem došla za tebou... Ta směs bude jistě fajn," odpověděla trochu poražená. Jak ji mohlo takhle zmáhat její vlastní tělo, bylo až neuvěřitelné.
Zdálo se nyní, že jejich konverzace došla do konce. Možná to bylo to mateřství, co ji lezlo na mozek, ale nyní měla fialová vlčice dokonce i chuť sbírat s Timem kytičky. Normálně by slušně odmítla, ale dnes? "Můžu ti pomoct, nikam nespěchám.." Zamrkala na Timka a opatrně se zvedla.

Nechala se ještě prohlédnout, aby si mohli být jisti, že je to opravdu všechno. Tak moc jak nesnášela cizí dotek, tak při prohmatu opravdu trpěla. Nebylo to nijak zvlášť bolestivé, ale pro vlčici velmi nepříjemné, ještě takhle po porodu. Everettova očka se nyní upírala pouze jen na malé kvíkle a ani své partnerce nevěnoval tolik pozornosti. Tedy aspoň než promluvil. "Přijde mi sobecké tu pro něj nebýt, i když bych šla ráda hned... Nemůžu si pomoct, vypadá trochu jako Sescara..." zašeptala skoro tak potichu, jakoby to říkala jen tak pro sebe. Nebyla si jistá, jestli ji ti dva slyšeli a už vůbec jestli ví kdo je Sesca. Podívala se na Tima asi tím nejsmutnějším pohledem, který uměla. Vlastně vypadala pořád stejně, jen se jí leskly oči a měla stažené koutky a lehce svěšené uši. "Já to asi nezvládnu.." Po chvíli se podívala na svou drahou polovičku. Ten skoro vypadal, že byl v jiném světě plném duhy.
Naštěstí tu Timothée zůstal a pomohl jim přemýšlet nad jménem. Rya nad tím vlastně vůbec nepřemýšlela, věděla jen, že chce nějaké hezké a honosné Estrelácké jméno. "Je to hezké, ale nezní to moc... rodově... víš co myslím?" Snažila se sama nad něčím přemýšlet, ale bylo to hold docela těžké.

Pokud by ani Tim nebyl tím správným zpovědníkem, nevěděla kdo by byl. Sic byla pravda, že asi Cio nebyl úplně šťastný se zdrogováním, ale dost pravděpodobně o tom možná ani nevěděl. "Možná s tebou bude mluvit víc než se mnou.. Hlavně bych se asi neměla moc vzdalovat od nory a odpovědi se nám hodí co nejdřív," podotkla. Nějak to stejně nakonec vyjít muselo a pokud se chtěl Cielo toho lumpa zbavit, bude mluvit. "Nevím, ale musím mu to říct. I kdyby se nenašlo žádné řešení, měl by o tom vědět, byl to od nás důležitý krok..." podívala se po okolí a zpět zase na Tima.
Rya na jeho teorie jen přikyvovala. Ona ji přeci neviděla, nemohla tedy soudit. "No hlavně že to dobře dopadlo... Nerada bych o tebe přišla a smečka určitě také ne," zamrkala na něj. Určitě mohl být Harimu vděčný.

Všichni si vlastně mohli oddechnout. Rodina se rozrostla o jedno krásné vlčátko. Rya se na něj musela pořád dívat, ale bohužel ne z radosti, ale kvůli barvě. Ne, nebyla rasistická, ale hlava novorozeněte byla světlá. Po babičce... I přes to, že ona i Everett byli tmavší, tohle malé nějakým zázrakem ještě pochytilo barvu po Sescaře. "Pokud chceš, možná to bude lepší, pro jistotu." Ani se na Timothéeho nepodívala a stále upírala zrak na mrně. Každého normálně myslícího vlka by teď napadlo, že něco není v pořádku. Vždyť byla matkou a protrpěla si své, aby mohlo tohle vlče na svět, přeci ho teď nemůže jen tak nenávidět kvůli vlastní matce! No spíš se s tím bude těžko smiřovat. Díky nenávistnému vztahu k Sesce to teď bylo velké sousto. "Jojo, dík," obrátila konečně pohled jinam. Ku podivu nevypadala zrovna šťastně. Docela se zdálo, že se jí vrátila její typická pesimisticko-realistická nálada, nebo to také mohlo být jen vyčerpáním. Zatím hlavně jen přemýšlela, co bude dál?
Tim k ní a malému položil dečku. Musel ji vyrobit díky své magii! Na to se Mey usmála, bylo to hezké gesto. "Děkujeme, je hezká..." zašeptala a zívla. Konečně ucítila, že na ni padá únava. "Můžeš klidně zůstat a pomoct nám vymyslet jméno," nabídla bratranci. Sice se jí chtělo spát, ale také chtěla mít celou rodinu pohromadě. Ovšem pokud tedy Tim nespěchá někam jinam... třeba za kamarádem.

Pokývala hlavou. Všechny ty věci okolo Cia byly na povážení. "Můžeš s ním promluvit. Řekla bych, že bude radši mluvit o svých problémech s někým přátelštějším... Já o tom promluvím s Noxem. Chtěla bych navrhnout, aby se mu dostalo nějaké léčby, ovšem tedy z té psychické stránky," odpověděla. Rya rozhodně nebyla ten typ vlka, komu by se ostatní rádi svěřovali se svou psychikou a minulostí, pokud to nebylo nutné. O tom hadovi toho tedy moc nevěděli. Možná by bylo dobré, kdyby se i na něj Tim zeptal, ale to ho určitě napadne samotného. Možná byl trochu pomalejší, ale byl medic, určitě mu nemusela říkat každou blbost.
Vyslechla si jeho příběh o napadení tou cizinkou. V hlavě jí vrtalo, kdo by to mohl být, ale určitě ještě nikoho takového neviděla. "Myslíš, že to byla tulačka? To je velmi zvláštní, proč by něco takového dělala?" zamyslela se nahlas. "Jsem ráda, že jsi na živu, ty i Hari, můžeš být rád, že tam byl. Vůbec se nestresuj tím, kdo komu ublížil. Uvědom si, že jsi ve smečce a pomáháme si, pokládáme za ostatní své životy, je to takhle normální a je to dobře. Pokud je teď ta vlčice mrtvá, Osud tomu určitě tak chtěl. Umíš si představit, co by se stalo, kdyby se dostala do tábora mezi vlčata?" Zkusila ho trochu povzbudit. Sama už měla pár podobných potyček, nejen s tulákama, ale i s Ignisem. Dokonce i s dvěma vlastními vlky. Tehdy třeba s Huntleyem, nebo-li Chrisem. Také měla namále.

Ve vlčici se objevila ještě jedna poslední vlny síly. Podpora obou vlků jí pomohla k tomu, aby dostala na svět nový život. Ještě chvíli se sice prala s bolestí a nutkáním si na chvíli odpočinout, dokud nebylo vlče opravdu na světě. Dvakrát si oddechla a ihned se o vlčátko začala starat. Celé ho olízala a dívala se, jak to malé otevírá tlamičku a pokouší se pohybovat. Určitě bylo také zesláblé a unavené, stejně jako jeho maminku. Po řádném očištění ho navedla k mléku a už jen zhluboka pravidelně dýchala. "Vypadá to, že je jen jedno.." Bolest pomalu odeznívala a to značilo jediné - potomek byl jen jeden. Trochu smutně se podívala na svého partnera. Věděla, že vlčata moc chtěl a nebyla si úplně jistá, zda ho to jedno vůbec potěší. Ovšem sama neviděla důvod proč by nemělo. Podívala se také na Timothéeho a usmála se. "Děkuju.." I on musel mít určitě radost. Konečně se zase rozrostli o dalšího člena rodu a nejen to, mohl být strýcem! Teoreticky.

Rychle oddychovala a snažila se soustředit na Timothéeho a jeho hlas. Pomáhalo jí to zůstat v realitě a hlavně také při vědomí. Netušila sice, kde se Everett tolik zdržoval, měl by tu být přece s ní! Moc se tím ovšem netrápila, měla teď úplně jiné problémy. Bylinky, které jí bratranec dával, vcelku pomáhaly během těhotenství, ovšem teď si připadala, že by jí nepomohly ani čtyři tucty zrnek máku. "Bolí to..." vzdychla si.
Pravidelně dýchala a soustředila se na okolí, mezitím co tlačila. Neuniklo jí proto ani když Everett konečně dorazil. Jen na něj mezi činností zamrkala, na víc se ani nezmohla. Konečně přišla psychická podpora, už si myslela, že to celé prožije jen s bratránkem. Po chvíli námahy už cítila, že se nějaké to malé konečně dere ven. Dodalo jí to další vlnu síly a snažila se malému pomoct, co nejvíce dokázala. "Už?" vyhrkla ze sebe jenom a znovu mezi bolestí pořádně zatlačila. Už se jí z toho procesu točila hlava. Štěně už bylo skoro na světě, cítila to.

Vskutku se jejich konverzace konečně vrátila do starých kolejí. Oba se mohli vlastně nazývat workoholiky, hlavně tedy Rya, ta jím byla snad celý život. "To je dobře, také mě to velmi láká, někdy se do toho jistě pustíme. Ovšem případ Cielův, pokud si mohu dovolit hádat, je čistě mentální. Potřeboval by spíše psychologa než nějaký lektvar. Také záleží, zda ten jeho vnitřní démon nelhal, nevylučuji to, ale vše, co mi Cielo řekl tehdy u studánky sedělo k tomu, co říkal v druhé podobě. Je to zvláštní, ale musíme brát v potaz i to, že ho z jeho minulosti může někdo ovládat. Možná třeba magií. Také mi přijde zvláštní, že nepoužil mlhu, aby se od nás dostal pryč. A potom je tu ten had... Prvně jsem si ho vůbec nevšimla, ale zajímal by mne i jeho příběh," uvažovala vlčice nahlas. Všechno okolo Cia jí přišlo zvláštní, část toho všeho do sebe zapadala, ale část také ne. "Hmm... Rozumím, slyšela jsem, že se něco stalo. Nevadí, když se tě zeptám, o co šlo?" Bližší informace k tomu mohla získat jedině od něj. Věděla, že to byl nějaký případ s cizincem a zbraní, ale o co tam přesně šlo, to už se nedoslechla.

Cítila, že přichází čas. Již předešlý večer si začala hrabat v noře pelíšek, který byl určený k porodu. Byla to kůže většího zvířete, možná srny nebo jelena a okolo bylo trochu sena. Byl to celkem luxus, rozhodně tedy lepší než rodit na louce někde v přírodě, kde mohla novorozená štěňata nastydnout od země. Rya už celý den nic nežrala, neměla ani chuť a to značilo, že se blíží její porod. Byla to věc, na kterou se těšila ze všeho nejméně a byla ráda, že má u sebe Tima a Everetta.
Ležela teď mezi senem a rychle oddychovala. Cítila tu bolest, už přicházela. Nejdřív jí bylo jen horko, ale to se rychle změnilo. "Už to začíná.." vydechla. Nevěděla jak dlouho to bude trvat, ale snad to bude rychle za ní. Byla teď hodně zvědavá, kolik bude vlčat a jestli se jí podaří zůstat při vědomí. Rya byla silná vlčice sama o sobě a měla pevnou vůli a všechno, ale porod byl pro každého jiný. I nejsilnější jedinec by mohl dokonce zemřít při určitých komplikacích, a proto tu byl Timothée, aby se pokusil tomu zabránit. Byla teď opravdu ráda, že ho má.
Hned, jak přišly první porodní stahy, zakňučela bolestí. Takovou bolest ještě necítila, byla jiná než ostatní. Hned na to zareagovala tím, že zatlačila. Vždy všem vlčicím říkala, co mají dělat, ale teď nebyla při smyslech natolik, aby to mohla říct i sobě. Uvědomovala si, jak byly ty rady důležité pro ty neznalé vlčky, protože i ona teď měla potíže přemýšlet nad tím, co dělat. Prostě jen tlačila s nadějí, že tím vlčátkům pomůže rychle na svět a zároveň co nejrychleji uniknout od té bolesti.

Zdálo se, že obě konverzace byly u konce. Ryu to lehce překvapilo, myslela si, že se budou bavit déle a budou řešit věci jako obvykle. Bohužel tyto témata se v určitou chvíli stala pro každého nepříjemná. Možná to chtělo téma lehce pozměnit. "No, kdy myslíš, že bychom mohli vyzkoušet ty lektvary? Určitě až budou mladí trochu starší, ale už je to nějakou dobu, co jsme se o tom bavili..." nadhodila jim další téma. Lektvary je zajímaly oba, mohlo to tedy být alespoň trochu příjemnější. Do hlavy mu opravdu neviděla, ale bylo jasné, že mluvit chvíli o jiných věcech jim prospěje. Hlavně když to bude o jejich práci.

Musela uznat, že měl Tim pravdu. Nemohla na to ostatně nic říct, protože se zaobírala především fakty a ty teď na ní bratranec vylil všechny. "Možná máš pravdu.. Bude to v pohodě," pokusila se trochu pousmát. Celá tahle konverzace je vedla do různých bodů Ryiny nejistoty a to se jí samozřejmě nelíbilo. Proto také samozřejmě pokračovala v jejich druhé konverzaci. "Mám tebe a Everetta, ale nevím jestli se to dá srovnávat..." Možná tedy s Everettem, pokud si myslela správně. "Na to určitě přijdeš i beze mě," zašklebila se. Nedokázala udržet smích ani svou popichovačnou náladu na uzdě. Už jen z toho, jak se Timothée tvářil jí bylo jasné, o co tu jde.

Tehdy u studánky Cielo žádného hada nepřivedl a nyní byla moc zaneprázdněná, aby si něčeho všimla. Možná ho však jen nezaregistrovala díky svým úžasným myšlenkám, které nechaly její hlavu zaměstnanou po celý den. Trochu si oddechla, že aspoň Tim znal tohoto plaza a uklidnila se. Po ošetření se postavila a prohlédla si noru. Bylo tu méně bordelu než čekala. "To bude asi nejlepší," zabloudila pohledem ke sjetému vlkovi, který už na ně koukal s obrovským úsměvem a mával ocasem jak malé vlče. Vypadal vcelku zábavně, ale Ry nebylo zrovna do smíchu. "Všechno je v pořádku, jak ti je?" Zamluvila jeho zvědavost svou otázkou. Cielo už byl před tím na prášky z toho, že by jim mohl ublížit. Nechtěla mu přivolat nějaký hororový stav halucinací, kdyby se dozvěděl o jejím zranění.