Príspevky užívateľa

Přikývla. Jistě, nějakou rovnováhu tam najít musí, to byla pravda. Občas se mezi vším tím zoufáním nachytala, jak si svoje malé vysnívala. Občas ji ta mateřská láska přeci jen trochu přepadla a přemýšlela jaké hezké to asi bude. Potom si však uvědomila, že to vůbec není ona a ještě víc si zoufala. "No... Everett se mi líbil hlavně znaky Estreláků, ta láska přišla až později..." objasnila mu. Rya už si ve spoustě ohledech připadala vcelku nemocná, jak pořád dbala na rod.
Z Timečka to lezlo jako z chlupaté deky, ale konečně se aspoň dostali k jednomu jménu. "Hmm... Hariuha? Dobrý kamarád? No dobře no," uculila se trochu. Opravdu ji bavilo bratránka pošťuchovat. Nikdy si nemyslela, že se bude někdy bavit s někým takhle.

Vyčerpáním se jí zavíraly oči. Dívala se na Tima, jak připravuje bylinky na ošetření jejích ran a všimla si koutkem oka zvláštního hada. Nešlo si ho nevšimnout. Syčel a pomalu se blížil k Cielovi. "P-Počkej, co to je?" trochu se nadzvedla. Nikdy toho hada neviděla, i když bylo o Cielovi celkem známé, že měl svého mazlíčka. Ona ho ovšem neznala, tudíž jí to přišlo divné.
Nechala se ošetřit a pohled stále upírala na spícího vlka. Nevěděli, jestli se probudí v normální podobě, či v té démonické. Hlídala ho tedy, dokud byl Tim u bylinek a staral se o ni. Cielo se za nějakou dobu probudil, ale začal se smát a plácat tlapkami ve vzduchu. To muselo znamenat, že byl ještě pod vlivem drog, ale už byl zpět.

Pozorně sledovala všechno dění u východu z nory. Vše se očividně dařilo. Bylinky byly na správném místě a Timovi se nic nestalo. Trochu v ní hrklo, když Cielo všechno vyzvracel. Lekla se, že se najednou postaví a oba je tam zmasakruje. Jenže místo toho se vlk složil na zem a začal jen postupně oddychovat. Usnul snad? Mohl to hrát a vyčkat, než se mohl do někoho z nich zakousnout. Jenže co si budeme povídat... I na Ryu toho bylo hodně. Usoudila po chvíli, že Cio bude spát, nechala ho. "Zvládli jsme to..." oddechla si a mrskla sebou o zem. Rána ji bolela a byla vyčerpaná. Neměla ani sílu si to ošetřit. "Vyčistíš mi prosím tu ránu?" pohlédla znaveně na Tima. Nepřicházelo ani v úvahu, že by mu ještě teď říkala, že je možná březí. Akorát by to v něm vyvolalo paniku.

Musela uznat, že bratranec ji znal už docela dobře. Nemohl chápat její mozkové pochody, to asi nikdo nikoho. Nemohli by přece všichni přemýšlet stejně, byla by to nuda. "Nemůžu přestat pracovat jen tak, dokud nemáme Lexe, byl by na to S'Arik sám a to je moc práce pro jednoho. Což o to, léčení můžeš klidně zastoupit ty, ale nikdo mě nezastoupí jako Coela.." Říkala to často, ale byla to stále pravda. Tím, že Nox ještě nevybral nikoho, komu by mohl důvěřovat na vyšším postavení, nedával Rye moc možností. Jistě by byl radši, aby se postarala o rodinu, ale ona ho v tom nechtěla nechat. Její práce pro ni byla důležitější než cokoliv jiného. Aspoň zatím. "Já si to myslela taky Time... Láska mi nikdy nic neříkala. No to uvidíš sám," odpověděla na jeho poslední větu.
Svou otázkou ho očividně přivedla do rozpaků. Tušila to, ale on se odpovědi snažil vyhnout. Jenže to se mu před Ryou nepodaří jen tak! Byla to chtivá holka, uměla si postavit hlavu. "Nemyslela jsem to doslova takhle, ale jsem ráda, že si s Přízračnými rozumíš. A s někým víc než s jinými, nemám pravdu?" pokračovala v pošťuchování.

Ryumee seděla v tichosti ve společnosti S'Arika a dvou Ignisanek - Roo a Saturejky. Poslouchala a dávala dobrý pozor na řeč těla obou vlčic. Byla připravená kdykoliv zasáhnout, i když se zdálo, že nebude třeba. Také tomu tak bylo. Fialová vlčice přihlížela výpravě Saturejky s Hariuhou. Spolu s Betou Ignisu potom společně vyčkávali než se jejich člen vrátí zpět se zprávami o příchodu ohnivé smečky k hranicím.

Seděla nedaleko S'Arika když se objevila Lunary, která nesla bezvládné tělo. Patřilo Silhouette, nevýrazné a dle Ryi celkem otravné člence Přízračných. Bůh ví proč tuto vlčici neměla ráda. Možná to byla tím, že se téměř pelešila s jejím otcem, i když ona sama to popírala. Zase na druhou stranu, Lopi si podle všeho zamanul i Artemis, ale tu měla ráda. Důvod byl tedy stále neznámý. Jenže tady teď nešlo o to, koho měla a neměla Ryumee ráda. Ležel tu teď před nimi člen smečky nasáklý pachem Ignisu. Dovolila si přijít blíže k tělu a prozkoumat ho. Trvalo to jen chvíli, důvod smrti byl zcela jasný. "Má zlomený vaz. Na krku má rány po zubech..." diagnostikovala smrt a podívala se na Timothéeho. Tohle nebylo dobré. "Byla zavražděná," oznámila i zbytku smečky. Věřila, že nikdo zde nechtěl vést boj s Ignisem, ale bylo to teď ještě možné? Oni křivě obvinili jejich smečku z vraždy a sami někoho zabijí. Svůj pohled teď přísně upírala na Roo a bylo vidět, že je plná vzteku. Necítila sice zášť přímo k této vlčici, ale k její smečce. Obě byly skoro na stejném postavení a Rya moc dobře věděla, že přebírala také část zodpovědnosti, i když o činu pravděpodobně nevěděla.
Napětí přerušil až Hariuha, který nesl zprávu o setkání na hranicích. Vlčice by normálně šla po boku Noxe, ovšem teď si musela vyčistit hlavu. "Pokud dovolíte Noxi, ráda bych se vydala okolo hranic na místo setkání. Chtěla bych se ujistit, že tam nebude nikdo další," řekla a vyčkala než si ostatní přidělí role ve výpravě. Poté se vydala na cestu. Její pohled nenesl v tuhle chvíli ani jedinou známku výskytu emocí. Nebylo to tak neobvyklé u ní, jenže tentokrát Rya nevypadala, že by uvnitř jejího těla byla vůbec nějaká duše. Měla úplně prázdné oči bez výrazu.

Ryumee měla spíše jen nervy a strach než depresi. I když tu poporodní ještě mít nemohla když měla před porodem, haha. Jestli měla mít někdy nějakou depku, bylo to po odchodu Alo-pého. To ji ranilo hodně. Zůstala v té tmě úplně sama, úplně bezradná a musela se vyškrábat na povrch. Jenže teď? Měla Tima, Everetta a čekala mladé... Byla tedy opravdu jen ustrašená, že se stane svou vlastní matkou. "Já vím, děkuju." podívala se na oblohu. V tu chvíli jim vítr začal pročesávat srst a Rye bylo najednou lépe. Bylo to jako kdyby si vítr odnesl všechny její problémy. "Znáš mě... Bude to těžké i s mateřskými pudy, pořád musím přemýšlet, ale čím víc přemýšlím, tím víc mě to trápí. Je to začarovaný kruh s láskou nebo bez lásky..." Svěřila se konečně. Její city byly opravdovou záhadou. Chvíli byla tam a pak zase tady, i když u Tima se jí to zdálo podobné. "No a co ty? Všimla jsem si, že si dobře rozumíš s některými členy smečky," mrkla na něj. Chtěla je na chvíli odvést od tématu a hlavně chtěla vědět něco z jeho života. Nebude snad mluvit jen o sobě.

Věděla, že její zoufalost bude ostatním připadat zbytečná. Nekaž si tak úžasný zážitek tak pochmurnýma myšlenkama... úplně to své okolí slyšela. Také proto Rya často nemluvila a už vůbec ne o tomhle. Neměla z toho prostě dobrý pocit, bylo to snad tak špatné? "Ale sama se s malými nezachráním když bude třeba... Nikdy nevíš, co se může přihodit," namítla. Ať už měla zkušeností kolik chtěla, mohlo by jí to v nouzi stejně být k ničemu. Obzvlášť kdyby při porodu omdlela nebo tak. "Není to tak jednoduché. Ani já jsem pořádně neměla matku a teď mám jednou být? No nevím... Co když mě pak ta vlčata nebudou mít ráda? Nevím ani co mám dělat..." Povzdechla si. Bylo toho na ní moc.

Nevěděla ani jestli jí jeho radost překvapuje. Rozhodně měl vlčata radši a všimla si, že co se jich týče, Tim je nakloněn spíše k nim, než k dospělým. Ona byla naprosto přesný opak, ale teď už to mohlo být stejně jedno. Vždyť čekala svoje! Pořád si vyčítala, co ji to vůbec napadlo. "Zatím se zdá být vše v pořádku... Musela jsem akorát častěji chodit pro bylinky, nebylo mi moc dobře první týdny, ale teď si připadám v pohodě. To stejně uvidíme až při porodu," odpověděla stručně. Vše, co si vzala také kdysi dávala budoucím matkám, věděla tedy, že se nic nestane. Už měla své zkušenosti, i když tedy za porodní bábu se nepovažovala. Vždy asistovala jen v případu nouze, či při potížích. "Snad ano... Léčitelské vybavení zabírá už tak dost místa a teď ještě rodina... No, nevím." Pochybnosti se na Rye neustále projevovaly. Bylo to k bláznění, nejen pro ni. "V pořádku. Sama si nejsem jistá, jestli zvládnu být matkou... S tvou pomocí se nám určitě povede lépe," trochu se pousmála. Nezdálo se, že by to pro ni bylo šťastné téma jako pro ostatní. Brala to prostě jinak.

Uvnitř byla celkem nervózní. Už když Tim připravoval harmalu měla ten pocit. Věděla, že pokud neodměří správné množství, mohlo by to špatně dopadnout. Každopádně věděla jistě, že bude Ciela muset chytit a narvat mu drogu do tlamy. "Podržím ho, ale musíš si pospíšit, neudržím ho dlouho.." Podívala se na bratrance a potom na toho zvláštního démona. Poznala z jeho reakce, že se začal bát. Možná kosil vlky kudy chodil, ale proti řádně připravenému léčiteli byl bezmocný. Ač někteří možná neuměli bojovat, vždy měli triky v rukávu. Sice to byla často hra na náhodu, třeba jako teď, nebo předtím s nezralým mákem, ale i Cielův démon měl teď strach. Čím blíž k němu Rya byla, tím více postupoval dozadu a když se rozběhl, lekla se, že z nory uteče a nezbývalo než po něm skočit a srazit ho k zemi. V tomhle momentu překvapení měla chvíli navrch. Vší silou ho držela a snažila vyhnout dalšímu kousnutí. Počkala až mu Tim podá harmalu a hned se běžela postavit k východu z nory, aby tím zamezila útěku. (pokud tedy někdo neudělá něco, co jí v tomhle postupu zamezí)

Zřejmě ho vyrušila při sběru květin. Věděla, že to byla Timova oblíbená kratochvíle, kterou obvykle zakončil hezky barevným věncem, který potom nosil na hlavě. Ona sama ke květinám moc netíhla, určitě ne v tomhle směru, ale musela uznat, že on byl v pletení věnců dobrý. Akorát vypadal jako malé vlče vždy když to dělal. "Rovnou přeskočím očividné fakty a přejdu k hlavnímu tématu," začala. Bylo zbytečné poukazovat teď na to, že je v očekávání. "Termín mám odpočítaný někdy ke konci měsíce. Chtěla bych abys tam u toho byl, kdyby se náhodou něco stalo..." Vzpomněla si na dva mladé vlky, Roiha a Anjel, jimž vlčata zemřela. I když vlčata zrovna v lásce neměla, byla by nerada, kdyby se jí stalo něco podobného. "I přes to, že nás bude v noře teď s vlčaty a Everettem víc, stále si přeji abys zůstal a pokud bys chtěl, tak klidně i pomohl s výchovou. Jako Coelo možná často nebudu poblíž, ale hlavně jsi také rodina, nemám důvod tě z nory vystrčit ven," navrhla mu. Byla si téměř jistá, že takhle hezky s ním skoro nikdy ještě nemluvila.

Mladý vlk ji očividně také poznal. Dokonce si vzpomněl na její jméno, to bylo trochu trapné, ona už si jeho nepamatovala. Ovšem při pohledu na něj si vzpomněla aspoň na to, kde se potkali. Bylo to na výměnném pobytu, kde vlčata Nihilu učila léčitelství. I tenhle vlček byl jedním ze skupinky. "Velmi mě těší, že si na mne pamatuješ, můžeš mi připomenout tvé jméno, prosím?" začala hned zjišťovat zapomenuté informace. Mladý si ji prohlédl, no nebrala na to moc velikou váhu, poslední dobou se pohledům nemohla vyhnout nikde. "Přišla jsem sem pro jednu bylinku, která nám v noře došla..." vysvětlila. "Děkuji," odpověděla na gratulaci.

Pach bratrance se zdál být stále blíž a blíž každým krokem. Sice měla Rya teď těžké chvíle vůbec chodit, ale stále si nepřipadala, že by měla nějak obrovské břicho. Trochu jí to napovídalo, že vlčat nebude zas tak moc. To pro ni bylo dobré znamení. Stále si však připadala jako chodící balón. Za chvíli zahlédla známou postavu, vypadalo to, že Tim ji také ucítil a zůstal na místě. Díky bohu! Nemusela aspoň chodit ještě dál a mohla si konečně na chvíli odpočinout od zátěže. V takových chvílích litovala, že vůbec projevila sebemenší zájem o vlčata. Bylo náročné vůbec žít...
Došla k Timothéemu a posadila se. "Ahoj, chci s tebou o něčem mluvit..." začala trochu neformálně. Byla trochu udýchaná z cesty i z vedra, které dnešní den přinesl. Takové klasické letní počasí.

Na Timovo slova jen kývla. Musela mu teď důvěřovat, protože sama už toho měla dost. Zároveň byla pořád připravena bránit se, protože vlk to očividně pořád nechtěl vzdát. Doufala, že bude mák ještě nějakou dobu působit, i když si teď nebyla jistá ničím. Nikdy ho nikomu takhle nepodala. Teď musel bratranec vymyslet, jak bude pokračovat, nechá to na něm, ona bude jen připravená k boji a za každou cenu ochrání smečku i jeho.
Ucukla když se Cielo přiblížil a chňapl po ní. Už byla připravená ho srovnat, ale on zase odstoupil. Nechala ho tedy na pokoji. Teď byla Timovo šance zazářit.

Své těhotenství již nemohlo být skryto zrakům smečky, ovšem pořádně o něm mluvila jen s Everettem. Další, komu by o tom asi měla říct, i když už věděl, že je v očekávání, byl Tim. Byl sice pomalejší, ale určitě ne slepý, ani on nemohl přehlédnout ten velký fakt. Stejně s ním však chtěla mluvit a jeho pach ji zavedl sem na louku. Nebyla si jistá, co tu dělal, nebo jestli nešel ještě dál za hranice, ale opravdu s ním chtěla mluvit a dnes už by opravdu měla, protože musela nechat bratrance, aby se psychicky připravil na asistenci u porodu. Celkem se těšila na jinou odrůdu života, ale zároveň vůbec. Hlavně doufala, že vlčata nebudou podobná jejich babičce, to by snad nepřežila.

Nemusela mu věřit ani slovo, ale vše co doposud řekl se shodovalo s výpovědí Ciela u studánky. Chvíli jen přemýšlela a pozorovala ho. Nic neřekla, ale bylo na ní vidět, že ji ta situace již netrápí. "Napadá tě, jak ho dostaneme zpátky?" zašeptala směrem k Timovi. Popravdě nad tím skoro nepřemýšlela, tušila, že se nakonec promění sám na svou původní podobu. Napadlo jí vyčkat, uspat ho, nebo mu donést nějakou zvířecí oběť. Zatím na něj mohla však jen mluvit. "Dobrá, to mi stačí," řekla mu. Prozatím to bylo opravdu vše, co potřebovala vědět. Už neměla víc slov, teď bylo důležité probrat normálního Cia z tranzu. Doufala, že Tima aspoň něco napadne, protože ona byla vyčerpaná a bolela jí čerstvá rána, kterou si chtěla co nejdříve ošetřit.