Príspevky užívateľa

Vysoký post ve smečce byl pro takovou vlčici jako stvořený. Byla tu již dlouho. Už dávno mohla být Coelou, kdyby ovšem neodešla. Vrátila se do Norestu ve dvou letech a od té doby je ve smečce. Už čtyři roky… zamyslela se nad tím. Nebylo divu, že se za tu dobu zasloužila o důvěru alfy smečky. Nejen to ji však dělalo dobrým rádcem, to bylo to její intošství. Rya byla moudrá a uměla hledat řešení i bez boje, i díky tomu byla určitě S’Arikovo pravou tlapou… tedy než najdou Lexe.
Byla si vlčaty velmi nejistá, nevěděla jestli to zvládne. Ať už to byl strach z porodu, nebo jen samotná nechuť mít vlčata. Jediné, co v tom viděla, bylo rozšíření rodu. Měla určitou naději, že to bude jinak, ale moc tomu nevěřila… Asi by záleželo na povaze vlčat. “Určitě ano…” pousmála se.

Nechala Ciela vysvětlil oč jde a potom se ujala slova ona. “Ano, přemýšlela jsem nad příčinou téhle poruchy, ale nic co mi zde Cielo řekl, nebylo nápomocné. Pozvala jsem ho tedy za náma a řekla jsem, že se to pokusíme vyřešit v přímém dění. Ovšem, nebylo by dobré zahájit výzkum jen tak nepřipraveně. Došlo mi, že pro bezpečí všech účastněných bude nejlepší Ciela svázat, s jeho souhlasem samozřejmě… Dostaneme souhlas?” obrátila se na černo modrého vlka. Tušila, že souhlas dostanou, přecijen už přišel a byl ochotný to vyřešit.
Postavila se co nejblíže k Timovi a šeptala do jeho ucha. “Nejlepší by bylo mu kouknout na mozek, ale to je vyloučeno. Je mi jasné, co si myslíš…” ušklíbla se. Bratrancův pohled jí naznačoval, že z něj již byl zkušený medic, který již sám dokázal přijít na příčinu. Už ji nemusel skoro ani poslouchat, byli teď spíše kolegové. Byla na něj pyšná.

K jeho slovům o vlčatech přikývla. Ryumee souhlasila s tím, že pro takhle mladé vlky by to ani příroda nechtěla, ale zároveň soucítila s nimi. Sama se k tomu moc nevyjádřila, ale věděla přesně, co si o tom myslet. Jenže teď nemuseli smutnit, měli by se radovat, tedy minimálně Everett by měl. “Já vím, znáš mě… Ale ano, S’Arik by měl vědět, že čekáme mladé, mohu mu to oznámit až ho uvidím. Myslím, že ho vídám častěji než ty,” zašklebila se na něj. Jako Coelo měla teď více přístupu k Noxovi. Ještě aby ne! Vždyť byla něco jako rádce, a teď když ostatní odešli, byla už jediný rádce. Byla zvědavá, kdo bude novým Lexem. “Noo, těším se… svým způsobem… Nemám moc ráda vlčata, ale ty naše budou jiná, doufám…” začala z ní mluvit nejistota.

Divila se, že mu to nedošlo. Minule se divil, že vůbec dva ani ne dvouroční vlci mohou mít vlčata. “Vlčata jednich mladých… Anjel a Roihu… Nejen oni…” mluvila tiše. Ovšem nadšení, které přišlo potom odneslo všechny chmury s sebou. Everett se rozzářil jako hvězda a byla z něj cítit radost. “Ano! Budeme mít potomky!” neodpustila si spisovnou mluvu i v téhle situaci. Znělo to víc divně, než říci děti, ale Rya byla Rya. Mluvila jak učebnice. “Těšíš se?” já ne… pomyslela si. Ovšem pro partnera to přežije. Vydrží to.

Usmála se a zaposlouchala do vyprávění. Bylo uklidňující opět slyšet ten známý hlas. I když tenhle tmavý vlk skládal zkoušku skoro na druhém konci Norestu, stejně byl stále zvědavý. Věřila mu a neměla tudíž podezření, že by odešel schválně. Prostě ho nechala a na nic se již nevyptávala. “Já? Byla jsem tu a dělala to, co obvykle… I s Timothéem po mém boku, se zde najde dost pacientů… Poslední dobou jsou to těžké a smutné případy… Ztráta vlčat, nebo psychické záležitosti, měli jsme tu starosti…” povyprávěla mu, co se zde dělo. O Anjel a Roihovi mu už říkala, ale o mrtvých vlčatech ještě ne. Nechtěla však kazit příjemnou atmosféru. “Každopádně se už nějakou chvilku cítím… No zvláštně, nevím jak to popsat, ale myslím, že vím, o co jde… Vzhledem k událostem bylo vlastně docela jednoduché na to přijít…” podívala se partnerovi do očí a maličko se pousmála. Nechala ho chvíli v napětí. Chtěla, aby se také zamyslel nad vším, co se mezi nimi stalo. “Jsem březí… Budeš táta,” řekla nakonec potichu.

Také zavrtěla ocasem. Byla ráda, že je její druh v pořádku, neuměla si představit, co by bez něj dělala. Sice spolu byli jen krátce, ale zasloužil si její důvěru, lásku i jméno. Ryumee by nedala jen tak někomu svůj milovaný rod. Byla na to asi moc hrdá. Ona i Everett se k ostatním chovali podobně. Byli k nim neutrální a spíše si hleděli svého. Ovšem k vlčatům měl on jiný vztah a Ry to dobře věděla.”Mám se dobře, víš… Já ti musím něco říct… Ale klidně to počká, kde jsi byl?” začala. Opravdu s ním chtěla mluvit, ale nechtěla na něj spěchat. Ona sice byla neustále někde poblíž, ale on teď déle ne. Mohl by jí říct kde byl a co dělal. Byla dost zvědavá.

Fialová vlčice začínala pomalu, ale jistě pociťovat příznaky daru života. Bylo jí zvláštně, občas i špatně. Vypadalo to, že opravdu zabřezla. Musela to říct svému partnerovi, ale nějakou chvíli ho teď neviděla. Vzala si ráno nějaké bylinky na bolest a pak se šla projít. Chtěla, aby byl Everett ten první, který to bude vědět. Sama z toho nebyla zrovna nadšená, ale chtěla to pro rod i pro ně. Vlčata v lásce neměla, ale její polovička ano a třeba to nebude tak hrozné. Zatím z toho měla vcelku radost, ale to jí ještě nepištěly chlupaté koule do ucha.
Nechodila teď moc daleko, šla se projít jen po území, ale zachytila pach. Velmi známý. Šla tedy za ním a v hlavě si přehrávala, co řekne. Těšila se na jeho reakci a zároveň byla nervózní.
Našla ho o kousek dál. “Evi?” zašeptala, aby ho nevyděsila a usmála se. Šla hned za ním, ale nevypadal zrovna v klídku jako obvykle. Viděl snad něco, nebo slyšel? “Děje se něco?”

Rya občas potřebovala svůj klid na přemýšlení, ale Timek to tak asi nebral. On sám jí přišel takový, že spíše dříve koná než myslí, tudíž asi svůj čas zamyšlenosti neměl. Ovšem povšimla si, že často uklízel v noře. Byl tu více než vítaný a ona mu za to také byla vděčná. Bude ho tu potřeba vzhledem k událostem, které se blížily. Ještě s ním o tom nemluvila, to vlastně s nikým, i když Everett by měl vědět, k čemu jejich hrátky povedou. Určitě už jen čekal na příznaky. Ale Tim? Ten ještě neměl ponětí, co se na něj chystá.
“Hmm.. Dobrý nápad, můžeme jít klidně spolu, ale ne dnes… Dnes očekávám návštěvu a budu ráda za pomoc,” řekla mu. Pochopila i jeho narážku, ale nevěnovala jí moc pozornosti. Za chvíli už přišel i jejich pacient. “Zdravím Cielo, jsi připravený?” zeptala se a zvedla se. Teď ještě vysvětlit bratranci, o co půjde a mohli začít. “Time, ty víš o poruše, kterou Cielo trpí? Dnes se totiž pokusíme zjistit v čem je problém…” přišla k oboum vlkům blíže a počkala, než pokračovala s vysvětlováním, až si ti dva řeknou své.

Byla ráda, že vlk takto spolupracoval. Bylo to sice logické když chtěl on něco po ní, ale občas se našli i jiní jedinci. Tenhle byl v pohodě, dalo se s ním v klidu mluvit. To měla Ry ráda. "Najdete mne v léčitelské jeskyni. Budu vás očekávat," odpověděla. Vyslechla ještě jeho poslední slova a kývla. Byl čas se vrátit. Chodila sice sem a tam po území, ale vždy musela být někde poblíž v případu nouze. "Tak zatím..." řekla a pomalu odešla pryč. Nad tímhle bude dlouho přemýšlet.

Rya ležela v jeskyni a přemýšlela. Věděla o porodu mladé Anjel, ke kterému se nijak zvláště nevyjádřila. Uměla být drsná a mladí rodiče by nejspíše špatně nesli její vyjádření o mrtvých dětech. Samozřejmě se změnila od doby, kdy se stala Coelem. Nejvíce se změnila hlavně díky Everettovi. Tenhle vlk dokázal skoro nemožné, probudit v Ry city. Zůstávala stále za svou neutrální maskou, ale už nebyla taková, jako předtím, konečně zase měla nějakou rodinu. Možná kdyby se měla vyjádřit k porodu, řekla by, že by neměli věšet hlavy a zkusit to až budou oba připravení. Dokonce až taková změna u ní proběhla!
Zároveň si uvědomovala další věc. Byli to dva týdny, co naposledy mluvila s Cielem. Byl to zvláštní vlk, jehož provázela nějaká porucha. Ryumee chtěla zjistit, co za tím vězí a doufala, že ji i Tima tento vlk co nejdříve navštíví.

Zamýšlela se nad tím, kam tahle porucha vlastně může zasahovat. Z toho, co vyslechla, zde byly také určité intervaly v projevování téhle nemoci. Přišlo jí to velmi zajímavé, tohle ještě jistě neviděla. "Tak za dva týdny... Určitě přijďte, udělám si na vás čas, slibuji..." na zbytek slov nijak nereagovala, musela nad nimi pořád přemýšlet. "Zkuste se prosím zamyslet nad příčinou. Chápu, že to musí být těžké, nebudu vás tedy vyslíchat, ale vraťte se v paměti do toho dne a zkuste hledat změny... Může to být cokoliv, kousnutí, škrábnutí, seznámení s někým novým, možná i špatná slova mířená k vám.. Zkusíme zjistit, co se děje za dva týdny..." kývla k němu a potom se zahleděla zamyšleně do dálky. Jak krásné a tajemné tohle místo bylo, aby zde vedli takové konverzace. Och, velmi..

Znovu spokojeně zavrtěla ocáskem. "Většinou se zde uzavírá partnerství, pokud jsou věci oficiální... Musíme to jen oznámit Noxovi.." pokusila se mu to jednoduše vysvětlit, protože vypadal opravdu zděšeně. Asi to na něj bylo hodně rychlé všechno. "A já to s tebou myslím vážně, chci s tebou zůstat, miluji tě.." řekla to znovu. Bylo to fakt zvláštní takhle mluvit, ale začínalo se jí to líbit. Neustále se usmívala, jako malé děcko o Vánocích když dostává dárky. "Super!" řekla jen. Aspoň se svého rodu nemusela vzdát. Spíš než to by možná radši nebyla s ním. Na rodu jí záleželo opravdu hodně, možná víc než na smečce.

Bylo dost znát, že štěstí bylo na stranách obou vlků. Rya už ale přemýšlela nad dalším krokem, který byl nezbytný pro to, aby byli spolu. Museli to oznámit Noxovi a uzavřít partnerství. Everett tu nebyl tak dlouho, nečekala tedy, že to bude vědět, ale stejnak by od něho chtěla slyšet to, co musela teď říct ona. "Chtěl by sis mne vzít?" zeptala se ho. Když už měli být spolu, tak aspoň oficiálně. A Ry si ho chtěla fakt moc vzít, chtěla, aby měl její jméno a on byl její partner. "Budeš pak mít moje jméno, můj rod... Tedy pokud chceš, doufám, že bys chtěl..." usmála se na něj.

Rozuměla tomu, že její slova chápal jen málo kdo, občas měla fakt intošský kecy a občas plácala jednu myšlenku s další. Měla toho v hlavě fakt dost, obzvlášť v takových situacích jako byla tato. Ale Everett si její slova nakonec tak nějak spojil. Zaryla svůj pohled skoro až do jeho duše a snažila se rozpoznat, zda mluví vážně a pravdivě. K jejímu překvapení to řekl a vypadalo to, že to tak doslova cítil. K Rye se navalila zvláštní vlna pocitů, ale také odvahy. Někdo se do ní zamiloval, to byl úspěch sám o sobě. "Také tě miluji..." zašeptala a v jejích očích se zablýsklo cosi jako radost. Začala vrtět ocasem. Čekala už jen na jeho reakci.