Príspevky užívateľa

Měla zvláštní směs pocitů. Nebyla si jistá, co teď právě chce, co si myslí. Trvalo jí dlouho odpovědět. "Zcela teoreticky ano... V praktickém pohledu na věc si již nejsem tolik jistá, zda je dobré rozhodnutí něco takového dovolit..." začala a bylo na ní hodně vidět, že o tom opravdu velmi uvažuje. "Fakta jsou taková, že jsi zde nový a to může působit jisté problémy, bylo by to rozhodně proti mým zásadám," pokračovala nejistě. Z pohledu do jeho očí jí bylo těžko. Asi se oba cítili podobně. "Faktem je také to, že to asi cítím stejně..." zašeptala už opravdu velmi nervózně a na chvíli přerušila oční kontakt. "Chci tě slyšet to říct," znovu se na něj podívala. Chtěla se ujistit, že to myslí vážně a neblafuje.

Rya v klidu poslouchala jeho slova a přikyvovala. Sama se spíše soustředila na jeho hlas, než na to, co vlastně říkal. Stejnak to byly všechno věci, které neměly takový význam, zato jeho hlas byl tak uklidňující. Dokonce si dovolila zavřít oči. Tedy až do chvíle než zmínil ji. Samozřejmě ho vnímala, ne zcela, ale tohle nepřeslechla určitě. "Já? Chceš tím říct, že ze všeho co zde je by sis vybral mne?" podivila se tomu a napřímila uši. Chvíli trvalo než jí to došlo. "Počkat... Myslíš to tak, že jsem hezká nebo ke mně chováš cosi hlubšího, jako city, které se obvykle nazývají láskou?" natočila uši na stranu a dívala se mu udiveně do očí. Teď když nad tím tak přemýšlela, bylo jí docela divné, že se na něco takového vůbec zeptala. Sama vlastně nevěděla, co by na takovou otázku odpověděla.

Pevně věřila, že osud je svedl dohromady, ale u štěňat už asi nebyl. Sama tušila, že všechno, všecičko mezi nimi, si provedli sami a teď jim ten osud možná dá děti. Rya ovšem upřímně věřila jen hvězdám, nenazývala je Osudem ani ničím jiným, byly to hvězdy, které na ni dohlížely a radily jí. Mluvila s nimi často, ale většinou ne o ostatních jako byl zde Roihu. "Hold si musíš příště rozmyslet, co děláš. Jste jen děti, které budou mít děti, není to nic, s čím by jste si neporadili snad... Od toho tu je pro vás smečka," řekla na závěr. Roiha už snad naučila vše, co bylo potřeba. Hlavně mu nahnala trochu strach, aby nebyl pak překvapený, nebo radši přišel s Anjel za ní. Nakonec to bylo už na nich. "Věřím v hvězdy, ale rozhodně se k nim nemodlím... Možná už bys měl jít, a vyřiď Anjel, že ji tu ráda uvidím, kdyby cokoliv potřebovala," dodala ještě a pak se začala zase věnovat svým bylinkám.

Magii vlk měl a znal, tudíž bylo jasné, že z toho to nebude. "Hmm... Dobrá... Magie je tedy vyloučena, aspoň prozatím, mohl jste získat i jinou, ale na to přijdem. To co jste popsal může být ovlivněno minulostí, máte nějaké trauma, či se potýkáte s něčím, čeho litujete? Mohl by to být spouštěč, pokud jste utrpěl ránu na duši. Vlci se tímto často mění..." začala zase z jiného soudku. Moc možností zde nebylo, ale doufala, že se trefí aspoň někde, aby mohli začít s léčbou a zkoumáním nezvyklého chování. "Ujišťuji vás, že pokud se léčba povede, budete určitě radši když budu mít já pár škrábanců než aby vaše porucha někoho zabila..." řekla významně. Fakta jsou fakta, ty Ry zbožňuje.

Moc jí toho sice neřekl, ale aspoň neměl špatné zprávy když už nic jiného. Uvědomila si, že vůbec neví, jak rozproudit konverzaci. Snad to nikdy ani nedělala, vždy byla radši tázána. "Na začátku to tak většinou bývá. Být sigmou je vcelku nuda občas, hlavně co se smečky týče, je to o ničem. Každý se ovšem musí nějak prokázat než vyšplhá nahoru..." podotkla. I ona musela někde začít, pamatovala si, jak byla hrozně ráda, že se stala Aestou, ale největší radost měla jako Coelo. To byl vrchol všeho. Počítala tedy s tím, že výš se již nedostane. "Ale musím uznat, že máme jednu z nejhezčích krajin, které jsem kdy prošla. Vlk tu má i sám co dělat... Nu, to je vlastně jedno..." lehla si vedle něj. "Co se ti líbí na Norestu nejvíc?" zeptala se. Ona sama milovala bohatou flóru a faunu, ale také to, že zde našla rodinu. Ať už v jakémkoli směru.

Sledovala smečku i svého příbuzného, toho tedy hlavně. Nebyla si sice nejdříve jistá, jestli se toho Tim už dost naučil, nebo spíš jestli zvládne pracovat pod tlakem před celou smečkou. To, co dělal, nebylo nic těžkého, takže tu šlo asi spíše o to, jak moc bude nervózní.
K jejímu překvapení to zvládl výborně, Rya na něj byla velmi pyšná, a také na sebe jako na učitelku. Když se na ni podíval, významně přikývla. "Výborně Time," pochválila ho ještě. Sama sice nevěděla, co vlčici bylo, bez prohlídky by to ani nezjistila, ale rozhodla se bratranci důvěřovat. Neudělal přeci jen nic špatně a diagnózu určil vcelku sebevědomě. "Pokud, Saturejko, něco chcete, Tim to donese. Pokud ne, následujte mne prosím za Noxem, čeká na nás.." pronesla diplomaticky a vyčkala na její odpověď. Vypozorovala, že se Ignisské vlčici moc nezamlouvala, očividně z ní měla respekt jako většina. Nebylo to nic neobvyklého, Ryumee se uměla tvářit zle a nejeden vlk si radši rozmyslel s ní rozmlouvat.

Ona i její myšlenky nakonec dorazily k cíli. Mile se usmívala již z dálky, hned jak ho spatřila. "Tobě také, jak se máš?" zeptala se klidným tónem hlasu, který obvykle měla. Zatím na ní nebylo nic znát, ale uvnitř se cítila jako malé vlče, které si chce hrát. Takhle se cítila většinou v jeho přítomnosti. Bylo to jiné, ale uklidňující. Za poslední dobu si často všímala otázek mířených na ni a její minulost, dnes byla připravená všechny zodpovědět. Stačilo se zeptat. Normálně se tomu bránila, chtěla mít své soukromí a tak... Něco jí však říkalo, že může do Everetta vložit důvěru a říct mu vše. "Je něco nového? Já mám po zimě konečně noru zase vystlanou a jsou v ní nové věci..." řekla. Minule se o tom přeci bavili, pokud se dobře pamatovala. Mohla mu tedy dát nějaký update o její práci. Ovšem nejvíc ji zajímalo, co má on pro ni, jestli tedy něco.

Bylo skoro snad až vtipné, jak si mladý vlk zoufal. Normálně ty porody nebyly tak hrozné, ale i ty vzácné případy bylo důležité zmínit. Možná hlavně v téhle situaci. Ry si poslední dobou ráda dělala z vlků srandu, ale z Roiha tentokrát fakt ne. “Uklidni se.. Pokud přijdete, není co řešit.. Ovšem pokud ne, budeš muset být připraven na všechno a to jak na otcovský život, tak i na to nejhorší…” poznamenala nakonec.
Ještě dál pokračovala panika v noře a to se Roihu i doprošoval modlitby. “Nevím, za co mne máš, ale já věřící nejsem. Dovolím si říct, že nemám ani sebemenší osobní zájem na tvých problémech, pokud vynechám své lékařské povinnosti. Mám svých problémů dost…” odbyla ho jednoduše.

O svém rodu už neměla v zájmu se bavit, jen přikývla, nic víc. Ovšem ji zajímalo to druhé téma a když slyšela, že má povolení ho prozkoumat, zablýsklo se jí v očích. Milovala výzvy a tohle byla jen další navrch. Nechtěla sice ublížit, ani být zraněná a proto už vymýšlela plán. Její intošská hlavinka už měla jeden na mysli. “O mne se nebojte, nejsek laik… Mám dokonce i pomocníka, určitě dáme něco dohromady. Jistě nechci, aby se někomu něco stalo, chci jen analyzovat podivné chování a přijít se závěrem čistě lékařským. Prosím, popište mi svou magii?” snažila se už teď vyvodit závěr, ale bylo spíše jak vařit z horké vody. Musí přidat ony důležité intgredience.

Fialová vlčice si postupně předělávala svou léčitelskou noru k obrazu svému a už nemusela stahovat zvířata z kůže. To už měla za sebou. Vždy když někde viděla něco ležet, klidně i paroží, okamžitě si to hrdě odnesla a využila. Na paroží zavěsila sušené bylinky, nebo si z něho udělala stolek a z kožešin měla pelech. Všechno se dalo nějak využít, stačilo vědět jak. Dokonce už si nastěhovala pár pavouků, v rohu nory už byly malé pavučinky. Dnes se ovšem nevydala na výpravu po území, která obnášela donést nějaké věcičky, dnes se rozhodla jít po pachu tmavého vlka, který se jí poslední dobou zamlouval. Dokonce už začala mít smíšené pocity v jeho přítomnosti a vycítila jakési pouto mezi nimi. Bylo to zvláštní. Ry většinou nic z toho nikdy neměla, ale s Everettem to bylo jiné. On sám se většinou postaral, aby to bylo jiné. Dokonce i Ryumee nakonec neměla kamenné srdce a vystoupily napovrch nějaké city, které tak pečlivě potkačovala.

Přišla si zase o něco mladší a vybavovaly se jí hezké vzpomínky. Především asi na rodinu, tu Ry milovala nejvíc. Nepochopila zrovna proč na ni tak civěl až se musel otočit a začala být díky tomu docela nervózní. "Mám snad něco na obličeji?" nakrčila čumák a podívala se na sebe. No na sobě neměla nic, možná fakt něco na obličeji. Zatím jí pořád nedocházelo skoro nic, ale to se mohlo brzo změnit. Možná za chvíli nějaký elektrikář v její hlavince propojí drátky a jí se rozsvítí! Možná...

Pozorovala právě hejno vlaštovek. Možná po zimě přilétaly zpět z teplých krajin, ale to bylo vlastně stejně jedno. Upoutaly na chvíli její pozornost. Neměla už v sobě moc energie ani nálady na potrestání Everettových troufalých činů a slov a bůh ví co ještě, přišlo jí, že teď měli zase hezkou chvilku a přemýšlela, jestli by se neměla chovat víc dospěle. "No jo.." zašeptala. Ptala se hlavně proto, že jí to přišlo podezřelé. Pak se na něj znovu podívala a zjistila, že on na ni koukal už nějakou dobu. "Jsem s tebou ráda šílený blázen.." zase se zasmála.

Byla dost nepřipravená na tenhle okamžik. Nerozuměla proč, za co.. Ale hlavní otázka: co to znamenalo? Pro Ry nic moc, samozřejmě. Fakt nebyla nejlepší v pocitech, obzvláště těch svých, ale přeci něco ucítila. Nebylo to moc, jen nějaký zvláštní pocit v žaludku. Proč mu vlastně dovolila jí tykat? Nebylo to teď zvláštní kvůli tomu? "To už jsi říkal předtím.. Stejně jsi divnej, obzvlášť teď když se bavíš s bláznivou doktorkou.." zasmála se a také se podívala nahoru.

Dívala se druhému vlku do očí. Přišlo jí to celé dost hezké, moc fajn, ale bylo to zvláštní. Za poslední dobu se setkávali hodně často a to se Rye nestávalo. Poslední dobou za ní chodili vlci jen když něco potřebovali. Ale tenhle? "Ty mne pronásleduješ.." zakřenila se. Pořád za ní běhal od doby, co mu řekla ať jde blíž. Co ji to vůbec napadlo před tím? Nebyla náhodou diplomatka?

Bylo to vcelku vtipné, Riko takhle často nereagoval, ale asi neměl zrovna v danou chvíli náladu. Také sluníčko se začalo probouzet. Rya tedy pokropila Eva ještě trochou vody a rozběhla se naproti paprskům. Tam se svalila do trávy a koukala do nebe. “Dneska bude fakt hezky, nemyslíš?” podívala se na černého a usmála. S nohama ve zduchu se válela v trávě a doufala, že vlhko zmizí z její srsti před koncem dne.