Príspevky užívateľa

>>> Les na úpatí

Byla ráda, že Tim i přes rizika souhlasil. Měla teď spolupachatele a to mohlo znamenat lepší výsledky.. jen bude Tima muset usměrnit. Nemohla ho nechat dělat ty jeho pletichy, protože by mohl něco zničit nebo pokazit. V hloubi duše mi však věřila, že bude více nápomocný a bude si dávat pozor.
O jeho rodičích toho zrovna moc nevěděla, protože je poznala spíš v době kdy se Tim narodil a to byla jen chvilka než odešli. Od vlčete je neznala skoro vůbec, no Raviho možná trochu. “Víš Time, jsi hodně podobný tátovi. Také byl jiný…” řekla. Byl posranej z rituálu a radši utekl… “Neměl odvahu takovou, jakou mám třeba já, ale byl to dobrý vlk… Neublížil by ani mouše..” snažila se mu říct aspoň něco, jen to bylo dost těžké. Sayeru neznala už skoro vůbec, to i Renfri znala asi lépe.

Měla našpicované uši a dívala se jak dělá, že umírá. Nevypadalo to vůbec reálně, ale bylo to dost vtipné. Byla celá vysmátá dokud neležela na zemi. Vyvalila na něho oči v překvapení a ztuhla. Když se role obrátily, začala být nesvá. Zase takovou důvěru v něm neměla, aby mu ukázala své slabiny. Stáhla uši a tiše zavrčela s nohama blízko u sebe v obranářském znamení. Nic by jí pravděpodobně neudělal, ale byl zatím stále cizí. Natolik nevěřila asi nikomu, aby mohla odhalit své slabiny. Svým vrčením nedávala najevo agresi, spíše ho jen varovala, že jí to není příjemné, ale taky by mu nic neudělala.

Zasmála se když začal hrát tu stejnou hru co ona. Bavilo jí jak dělal zděšené volání o pomoc a na to konto ho chytila zubama pod krkem a dělala, že ho dusí a trhá na kusy. Kdyby je někdo viděl, bůhví co by si myslel, ale pro ně byla tohle sranda. Rya ani nijak pořádně nestiskla, jen prostě předstírala, že právě vraždí svou kořist. Po chvíli ho pustila. “Ha! Vyhrála jsem, jsem nejlepší lovec v Norestu!” předstírala hrdý výraz a vypjala hruď. Nakonec poodstoupila o něco dál, aby mohl Ev vstát.

Vyčkávala připravená a zároveň přilepená ke stromu. Ani nepípla a kontrolovala si své okolí. Najednou se přiblížil opravdu velmi blízko a Ry podle jeho hlasu dokázala určit jeho polohu. To byla velká chyba z jeho strany. Okamžitě vyskočila na kmen a z něj na Everetta. Povalila ho na zem a zůstala stát nad ním upírajíc na něj svůj vysmátý pohled. “Mam tě,” zazubila se a vrtěla ocasem jak malé vlče když si hraje. Opravdu jí dost nahrál, ale pravděpodobně to udělal schválně, rudíž to nebrala jako nepozornost.

S šibalským úsměvem se plížila kolem stromu a nahlížela, pokud náhodou ho někde neuvidí. Strom byl opravdu velký a kdyby byl Ev potichu, mohl ji v klidu přepadnout třeba zezadu. Věděla to takže se občas rozhlédla okolo sebe pro případ, že by tam někde byl, ale neviděla ho, slyšela jen kroky a když byl hodně blízko tak ho slyšela i čenichat okolo. V tu chvíli zadržela dech a natiskla se na kmen stromu, aby ji nenašel. Neměla zatím v plánu na něj bafnout, protože nedokázala určit přesně jeho polohu a pravděpodobně by vyskočila někde jinde. To by jí zkazilo celý vtip.

Tentokrát nedokázala zadržet aspoň maličký úsměv, který zase hned skryla. Rya byla většinu času nad věcí a sypala ze sebe jedno moudro za druhým, přesně jak to mají Estrely v povaze. Tentokrát se změnilo jediné, nechtěla se povyšovat nad vlkem, který pro ni byl kamarádem. Neměla kamarády, možná díky té povýšenosti, ale když už nějakého měla, uměla si ho udržet. Když zjistila, že tam Everett jen tak sedí, podívala se za ním a šla potom dál. Udělala jen pár kroků než dostala nápad rozběhnout se mezi stromy a tam se schovat. Nechtěla se vracet, to nebylo moc její, ale odcházení také ne. Vymyslela to tedy tak, aby měla dost času najít si úkryt. A také našla! Schovala se za jedním z velkých spadlých padlých stromů a vyčkávala příchodu černého vlka.

Měla problémy zadržet v určitých situacích smích, třeba když si nabil čumák když se moc rychle zvedal. Teď měla Rya teprve dobrou náladu, tohle byla ona. Už neměla mindrák, že se změnila a bůh ví co, teď si dokázala rejpnout do své kořisti. Zdálo se, že ho měla už pod palcem. "Nic? No já nevím, vypadalo to jinak ještě před chvílí..." polkla všechen smích a mluvila již s vážnou tváří. Samozřejmě všechno hrála, ale šlo jí to dobře. S pohrdavým výrazem ho obešla a čekala, co udělá tentokrát. Docela se bavila. Jak již Everett mohl poznat předtím a hlavně teď, tahle vlčice měla ráda když šly věci podle jejího a čím víc se jí chytal na prut, tím byla šťastnější. Ovšem do určité míry. Byla také určitá hranice, kdy už by to ze srandy přešlo k opravdové pohrdavosti druhým vlkem. Občas byla i taková, to byla její další temná stránka, která moc nevylézala na povrch.

Začala se smát. Její plán vyšel naprosto perfektně. Trochu se zaskočila, když vydal jakýsi nářek, ale když se na něj tak koukala... Nespadl zrovna z velké výšky. Pozvedla jedno obočí podobně, jako kdyby slyšela mluvit svého bratrance. Měla svůj klasický pohled říkajíc are you serious? "Pokud si dokážeš ublížit i z takové výšky, možná jsem se v tobě spletla.." švihla ocasem. "V tom případě bych to přijímáni měla Noxovi rozmluvit," rejpla do něj a dělala, jakoby se dávala na odchod k táboru. Kdyby mu něco bylo, samozřejmě by mu pomohla, ale nepředpokládala, že by si opravdu dokázal ublížit. Spíš na ni byl uražený za to, co mu provedla a zkazila jeho vystoupení. V tom se Ry docela vyžívala.

Ryu napadala spousta možností, jak se pobavit. Všechny by však obnášely něco, co v sobě nemá a vypadalo by to u ní opravdu divně. Chvíli jen seděla a koukala na věci, které předváděl a potom viděla, že se k ní nebezpečně blíží. Zvedla se ze sedu, aby mohla ucouvnout, ale Ev to měl pod kontrolou. Přiblížili se k sobě čumáky a v tu chvíli nenapadlo Ry nic lepšího, než vyvést černého vlka z míry. Přiložila tedy svůj čumák k tomu jeho a koukala mu do očí. Tohle už bylo trochu zvláštní gesto, ale nemělo to za význam nic jiného, než vidět Everetta spadnout povolením magie. Musela mu dát nějaký důvod k neklidu. Pro jistotu mu čumák i olízla.

Až teď na vlastní oči viděla vznášet se vlka. S křídly to nebylo nic neobvyklého, ale tohle? Uznale přikývla. Zamyslela se i nad tím, jak říkal, že musí být v klidu, aby se mohl vznášet a to tedy znamenalo, že s ní nebyl nijak nervózní. Nebyla si úplně jistá jestli je to dobré nebo ne, ale to nakonec nechala být. Obešla ho a dívala se, co všechno ta jeho levitace umí. "To je všechno?" zeptala se s šibalským úsměvem. Nemyslela to nijak zle a tak to i vyznělo. Chtěla ho tím povzbudit, aby jí něco předvedl.

Ať už se cítila jakkoliv, jednou to končit muselo a jak se tak říká - čím dřív, tim líp. Po další dlouhé chvíli se podívala na Everetta a usmála se. ”Děkuji..” zašeptala, vstala a oklepala se. Konečně si přišla trochu lépe. Konečně už nebyla prosáklá vodou a nebyla jí zima. “Říkal jsi, že umíš levitovat.. Smím to vidět? Ve vzduchu jsem vlka viděla jen když měl křídla,” řekla a doufala, že ji to ukáže. Nechtěla se s ním loučit, ale jejich společná chvíle už byla dost dlouhá a Rye už ani nebyla zima.

Zavřela oči a poslouchala. Občas krásné ticho vyrušil Everettův hlas, ale nebyl to ten nepříjemný rušivý element, měl zvučný hlas a Rye se moc hezky poslouchal. “Ne… Mám v učení Tima, ale není moc znalý, často potřebuje moji pomoc…” odpověděla. Stále bylo těžké se odpoutat od příjemného pocitu a jít konat své povinnosti. Ještě chvíli, ještě maličkou chvilku zůstane a pak půjde. Snad se to chvilku nezblázní. Nebyla tak daleko od hranic a vytí by slyšela. Mohla tu zůstat ještě chvíli, moc si to přála.

Opřela svou hlavu o jeho hruď a naslouchala jeho slovům. Nějaký tichý hlásek v hlavě na ni volal ať se s tulákem netahá, že ji to nebude svědčit, ale ona neposlouchala. Normálně by jí v hlavě hučely sirény, ale teď bylo ticho. Vlastně doopravdy bylo ticho, naslouchala, ale jediné, co se ozývalo byl vítr a voda. Takové ticho a v takové chvíli. Slyšela, jak se Everettův jazyk prodíral srstí její a občas zaslechla zvuk zvířat kolem nich a jinak ticho. ”Možná bych se měla vrátit do tábora. Touhle dobou bych mohla být potřebná…” řekla, ale nehodlala se zvedat. Její slova nebyla lží, ale tak jak je řekla, tak také zůstala. Poslední, co by si teď přála bylo zničit tuhle chvíli.

Pochopila, že se Tim obával například výbuchu, přeci jen, lektvary už nebyly jen bylinky a mastičky. ”Podívej se na to takhle… Jakmile si vyzkoušíme pár kektvarů, zjistíme, jakou technikou se dělají… Možná to nebezpečné bude, ale my se budeme učit na těch jednoduchých, souhlasíš?” zkusila mu to objasnit. Rozhodně neměla v plánu je zatáhnout do potíží, ale věděla, že některé lektvary by značně urychlily proces léčení a hodlala je zkusit. Trochu doufala, že i Tim si na něco vzpomene když koukal občas Lopimu pod tlapky. Oba se toho od něj jistě naučili hodně.
Vydali se tedy na cestu. Tim jí hned požehnal svou klasickou otázkou o rodině, ale to jí vůbec nevadilo. “Jistě, co bys rád věděl?” zeptala se ho nazpět a usmála se. Klidně by mu řekla všechno, ale musí si stejnak nejdřív postupně vzpomenou. Díky znalosti rodu i za Norestem mu mohla opravdu povědět hodně.

>>> Močály

Tázavě se na něj podívala. Proč jí tohle říkal? Nemyslel si snad, že je hloupá a nebude vůbec tušit, o co tu jde, že ne? “To já vím… Ale je to prostě zvláštní… Jsem tu už 3 roky sama, poslední půlrok teď akorát s bratrancem Timem. Vlci za mnou chodí s prosbami a zraněními, ale to je vše. Je hezké po tak dlouhé době cítit teplo cizího těla…. Ale proč to vykládám zrovna tobě?” ukončila svou řeč tichým smíchem. Sice jen přemýšlela nahlas, ale bylo to i tak hloupé. On to musel mít těžší když byl sám celou tu dobu.
Ucítila lehký dotek a přelezl ji mráz po zádech. Proč byla v této pozici, byla vždy přeci samostatná? Možná už i Ryumee si uvědomila, že nechce být navždy sama. Už měla smečku a skvělé postavení, ale pořád jí v tom životě něco chybělo. Mohl být tohle ten správný krok, aby se posunula zase o něco dál?