Príspevky užívateľa

Rya se na chvíli zamyslela. Měla dál vysvětlovat, nebo to zamluvit? "Odteče pryč a vsákne se do země. Kytičky a stromy pak mají dost vody, aby hezky rostly," řekla snad dosti jednoduše, aby nic víc nevymyslel. Nechtěla mu bránit v rozvoji myšlení a vědomostí, ale už opravdu začínala mít tik v oku.
Došla, snad co nejrychleji, jak to šlo, k noře alf. Trochu si oddychla a podívala se na Asteriho. Cesta ho snad aspoň lehce unavila. "Ty spletené kytičky, které nosí, tomu se říká věneček," pousmála se a vstoupila do nory. Jakmile Timka zahlédla, pokývla hlavou na pozdrav. "Přeji krásný den, vedu ti malého pacienta," nechala Astyho ji předejít, pokud chtěl také pozdravit.

Otázky byly čím dál těžší a Rya věděla, že jakmile řekne něco o hrázi, přijdou další. "Většinou pak odteče sama," řekla to nejjednodušší co zrovna vymyslela. Pak už se snažila jen přidat do kroku, protože už byla v koncích. Jak mu měla vysvětlit, že je ten kámen moc těžký, aby ho zvedl, ale pohnul se když prolézal škvírou? Náročné...
Doufala, že odvede jeho pozornost tedy jinam. "Strýček Tim sbírá hezké kytičky, že? Možná ti uplete věneček, jako má on, když ho hezky poprosíš," změnila téma úplně k něčemu jinému. Doufala, že to zabere.

>> Nora alf

Neustále ho sledovala. "Potopa je velká voda. Když hodně prší, nebo roztaje třeba hodně sněhu, což se stalo minulou zimu, zvedne se hladina vody a zatopí to krajinu," stále zapomínala, jak málo slov vlčata znají. "To nevím, možná se uvolnil když ses snažil prolézt. I zvířata mohou způsobit, že menší věci pohnou, když nejsou úplně na svém místě. V horách je kamenů spousta a všechny nejsou pevně na svém místě, je proto lepší si dávat pozor." Začínala mít ze všeho toho vysvětlování sama popletenou hlavu. Zvedla se proto a udělala krok směrem k táboru Přízračných. "Navštívíme Timka, co myslíš?" Sice se zeptala, ale nedala vlčeti moc velký prostor odpovědět, protože hned na to se rozešla pryč od Hvězdné jeskyně.

Viděla strach v jeho očích. Tohle byl nejspíš ten věk, kdy vlčata všechno zkoumala a začala uvažovat nad tím, jaké má co následky, nebo proč je na ně život zlý. Bohužel si však Rya v téhle konverzaci zavařila sama. "Nemusíš se bát. Občas se stávají takové věci, ale rozhodně to není každý den a už vůbec ne při sluníčku. Takové věci většinou zaviní vítr, potopa nebo třeba sníh, ale v takových případech je smečka v bezpečí a všichni se chrání navzájem. Není čeho se bát, ani já se nebojím." Uklidňovala ho. Doufala, že na něj zabere použití příkladu sama sebe stejně, jako předtím. Měla pocit, že jí malý Asteri uctíval, jak nějakého boha, ale věděla, že u vlčat bylo toto normální. Viděla to často u jiných. Mladí často napodobovali rodiče, proto chtěla jít dobrým příkladem všem svým dětem.

Netušila, proč na ni tak fascinovaně kouká, trochu ji to znervóznilo, ale pohled od něj neodtrhla. Co si vlčata myslí o svém okolí pro ni vždy bude záhadou, prostě to nedokázala pochopit. Byly to malé potvůrky skoro jako z jiného světa, ale když vyrostou, jsou z nich normální z vlci. Aspoň z většiny. Ryumee byla od malička stejná, možná hravější, ale jinak stále stejná, asi proto nedokázala pochopit spoustu věcí, které se týkaly pocitů druhých.
Naklonila hlavu mírně na stranu, když vyšlo další kníknutí. "Prostě se uvolnil. Strom taky může stát na jednom místě několik let, ale když zafouká pořádný vítr, spadne. Nic nevydrží věčně," snažila se vysvětlit, jak věci fungují. Bylo to těžké. Normálně se takovým věcem vůbec nevěnovala. "Občas se něco takového stane, ale většinou se neděje jen tak, stejně jako s tím stromem. Kdyby vítr nefoukal, mohl by stát tisíc let, jenže se to občas stane a nikdo to neovlivní. Takhle funguje příroda," dopověděla. Tušila, že si s tou přírodou naběhla, že se teď Asteri bude vyptávat ještě víc. Zvědavé to bylo vlče, to zajisté.

Zkontrolovala mu ještě část krku, u které kníknul když ji protahoval. Nic závažného však nenašla, jen ránu, kterou už ošetřovala. Usoudila tedy, že o nic vážného nepůjde, ale pro jistotu ho později stejnak zavede ještě k Timkovi na prohlídku.
Dívala se na něj a na jeho otázku přikývla hlavou. Nebyla dokonalá, bez chyb by se nedostala tam, kde byla teď. "Ten kámen se uvolnil když jsi prolézal. Stačilo ho nadzvednout, abys měl víc prostoru." Snažila se mluvit jednoduše, aby byl schopný situaci pochopit.

Začala malému olizovat rány na krku. Nebylo to nic hrozného, jen pár odřenin a kapek krve. Naštěstí s sebou všude nosila svou, již dosti starou, ale udržovanou, brašnu. Vytáhla s ní pár sušených lístků, které rozžvýkala a pak přiložila Asterimu na rány. Jazykem mu léčivé bylinky vmasírovala do srsti. "Nikde se moc neotírej, možná to bude nepříjemný, ale rychle se ti to zahojí," řekla mu. Vnější zranění tím byla vyřešená. "Teď opakuj po mě," začala zaklánět a předklánět hlavu. Poté ji ohýbala zase do stran, hezky pomaličku. Sledovala u toho vlče, aby zjistila, jestli nemá nějaký větší problém. "Kameny nejsou zlé, nežijí. Nemají city ani myšlenky. Nemůžeš ze svých chyb vinit něco, co nežije, ale nemusíš vinit ani sebe. Jsi ještě mladý a všechno se naučíš právě díky takovým zážitkům. Z každé chyby, kterou uděláš, se poučíš, i já dělám chyby, my všichni." Pousmála se maličko. Přesně takhle chtěla vést své děti. Nechtěla, aby se bály, ale učily se.

Ryumee se ze všech sil snažila kámen nadzvednout. Bylo to namáhavé, ale zdálo se, že to funguje. Asteri se také velice snažil. Podkluzovaly mu tlapičky a tiše nešťastně kňučel. Pro malé vlče musel tohle být silný zážitek, na který jen tak nezapomene. První větší strach.
Nakonec se však povedlo a mladý vlk byl zase volný. Okamžitě se přitulil k fialové srsti své maminky, která hned na to pustila kámen. Ten se sesunul ještě o něco níže, než byl původně. Ryu to vcelku vyděsilo, když si představila, že se to stejné mohlo stát, dokud byl Asteri uvězněn. "Tohle už mi nedělej," olízla malému hlavu a starostlivě se na něj podívala. Kontrolovala, jestli nemá nějaká zranění. "Bolí tě něco?" Zeptala se ještě pro jistotu. Samozřejmě si mohl odnést i nějaké vnitřní zranění. Občas stačilo málo, hlavně u dětí. Křehké to bytosti.

Upřímně se začala o své nebohé dítko bát, když viděla, že je stále uvězněné v otvoru. Ani její rada nikterak nepomohla. "To nevadí, jsem tu s tebou, ničeho se neboj." Musela Asteriho nějak uklidnit, aby nezačal jančit a nezhoršilo se to. Jak se tak hýbal, všimla si Rya kamene, který se zdál na první pohled pevný natolik, aby se s ním nedalo hýbat, ale opak byl pravdou. Byl to možná jen kousíček, o který se pohnul, ale stačilo to k tomu, aby jejího synka uvěznil.
Položila na něj obě tlapy a snažila se vší silou zatlačit nahoru, aby se mohl Asty protáhnout. "Zkus to znovu," pobídla malé vlče. Tentokrát už to muselo vyjít.

Fialová vlčice spokojeně přikývla, jakmile vyslechla poznatky od obou vlčic. "Velmi dobře. Obě jste odvedly dobrou práci, ráda vidím snahu a preciznost. Doufám, že si stejně povedete i nadále." Začala s pochvalou, která již naznačovala, že přijetí do smečky nebude žádný problém. "Nové poznatky se vám budou do začátku hodit, ať už to jsou zvířata, která se v okolí nacházejí, nebo spojenecké smečky," věnovala pohled každé z nich, podle toho, o jakém úkolu se zrovna zmiňovala. "S radostí vám mohu oznámit, že jste obě přijaty. Ještě však není všemu konec. Někdo z vlků smečky vás, každou zvlášť, odvede do Hvězdné jeskyně, kde se o vašem přijetí rozhodnou hvězdy. Pokud nebude žádný problém, dostanete smečkové přívěšky." Vysvětlila, co bude následovat a připravila se k odchodu. "Najděte si místo v jeskyni a odpočívejte, dokud pro vás někdo nepřijde. Přeji hezký zbytek dne" rozloučila se s nimi, a pokud neměly žádné další dotazy, odešla.

Ryumee na příchozího Everetta slovně nereagovala. Nakonec se o všem mohl přesvědčit sám, stačilo se podívat. Nebyla ani schopná utrousit nějakou poznámku typu "také jsem léčitelka, nebylo by třeba volat Tima". Nedokázala přemýšlet nad ničím a rozhodně o tom nechtěla mluvit. "Můžeme ho prosím vzít domů? V tichosti..." Požádala Everetta se zoufalým pohledem ve tváři. Kdyby teď o všem musela mluvit, rozbrečela by se jako malé děcko, což si před nimi nechtěla dovolit. Nešlo o to, že by to nechápali, šlo spíše o to, že musela zůstat silná, ať už se dělo cokoliv. Kdyby se složil vůdce, šla by s ním k zemi i smečka. Tím se Rya řídila, proto nechtěla, aby ji viděli bezmocnou. Počkala, pokud vlci splní její žádost a pokud tomu tak bylo, vydala se domů.

Na pomoc přiběhnul Hariuha. Černobílý vlk s červenými rohy, naprosto vyděšený z pohledu na mrtvé tělo mladého vlka. Dívala se na něj smutnýma očima, ve kterých nebyl kousek naděje. Co mu měla říct? Chtěla si zachovat kamennou tvář a čistou mysl, ale bylo to velice obtížné. Mohla své pocity skrývat jakkoliv chtěla, ale stejně by ji Hari prokouknul. Nic se nedokázalo vyrovnat smutku matky, která ztratila dítě.
"Odneseme ho k nám, ano?" Vstala od Guláškova těla a postavila se o kus dál. Nechtěla nic vysvětlovat, ne teď, pokud tedy Hariuha chtěl, mohl se podívat sám. Jakoby jednu chvíli žil a druhou zemřel. Nechtěla teď opravdu nic, než ho pohřbít a být chvíli sama.

Dávat Azarynu za vinu smrt jejího syna by teď byla ta lepší možnost. Mohla by někoho nenávidět, pomstít se, ale to nyní nebylo možné. Bylo by to lepší, než nevědět vůbec nic. Trpěl, nebo byl jeho odchod klidný? Nejspíš se to nikdy nedozví. Asphodelle ji opravdu jen zavedla k tělu vlka její smečky, žádný podraz, nic. Bylo to přesně tak, jak vlčice řekla. Ryumee dlouhou dobu stála nad Guláškem a nemohla věřit svým očím. Pokaždé když je zavřela, mohla si nalhávat, že jen sní a nic z toho není pravda, jenže ta bolest zlomeného srdce byla tak opravdová a silná, že by se musela již dávno probudit. Slzy kapaly na světlý kožíšek a ona ani nezareagovala na odcházející vlčici. Byla jí teď zcela jedno.
Jakmile odešla, podlomily se nešťastné Rye nohy a s hlavou opřenou o nehybné tělo jen ležela, mezitím co vyjadřovala svůj smutek tichým kňučením. Vydržela takhle dlouho, potřebovala teď být sama a rozloučit se. Vzpomínala na období, kdy byl Gulášek maličký. Když ho učila plavat u studánky a neustále ho nacházela se strýčkem Timem v léčitelské noře. Vzpomněla si dokonce na bodláky, které jí přinesl jako kytici, když byla jmenovaná Lexem smečky. Jak spolu našli plášť jejího otce a také doupě, kde nyní žila celá jejich rodina. Jak se se ztrátou poperou ostatní? Guláš byl důležitý snad pro všechny členy rodiny, ať už to byli ti nejmenší sourozenci nebo strýcové. Bude to rána pro spoustu vlků, ale hlavně pro milující matku.
Vstala. Nebyla si jistá, jak dlouho takhle ležela a plakala, ale nějakou dobu to jistě bylo. Měla v tlapách mravence, proto se prošla sem a tam, než zase usedla na své místo vedle nehybného vlka. Chtěla ho pohřbít. Řádně. Bohužel sama určitě nebyla fyzicky schopná ho dotáhnout aspoň k hranicím. Potřebovala pomoc. Dlouze teskně zavyla, tak aby se její hlas donesl až k Přízračným. Jistě ji musel někdo slyšet, poznat po hlase. Někdo brzy přijde. Položila opět hlavu synkovi na rameno a pomalu si lehla. Začala si potichu broukat jednu ukolébavku, kterou znala. Možná ji i Guláš někdy od ní slyšel, ale to nevěděla jistě.

>> Cayna

Následovala vlčici z ohnivé smečky k troskám. Nic neříkala, nebylo to třeba. Stále nevěřila, že by zde mohla najít někoho od Přízračných. Možná tomu jen věřit nechtěla, radši si myslela, že je to léčka a byla nedůvěřivá. Sama na sobě však cítila nervozitu, čím blíže k troskám byli. Nedávala na sobě ale nic znát, aby to vlčice nepoužila proti ní.
Jakmile byly na místě, ucítila Rya známý pach. Až příliš známý. Drželi ho snad v zajetí? Byla to opravdu past? Klusem následovala pach, dokud nestála jen kus od těla. Jakoby na místě zkameněla, zírala na svého syna. "To ne..." vydechla. V očích měla slzy a v hlavě pomstu. Pomstu všem Azarynským vlkům.
Po chvíli přistoupila blíž, aby tělo očichala. Žádné stopy po souboji, žádný cizí pach, zranění a dokonce ani známky otravy. Jako by v jednu chvíli žil a další zemřel. K jejímu zklamání nebylo komu se pomstít.

Ačkoliv si fialová vlčice nemohla být jistá, že je vše pravda, rozhodla se v tuto chvíli nechat zášť stranou. "Dobrá, ukaž mi, kde leží." Možná na tuhle větu mohla doplatit, uvědomovala si, že i přes všechna slova útěchy to stále může být past. Nehodlala však nechávat hnít člena své smečky v nějakých troskách. Byla zvědavá, zda tam opravdu něco najde, nebo spíš někoho. A pokud ano, koho. Přízrační často opouštěli své území, ať už pro jakýkoliv důvod.