Príspevky užívateľa

Zanedlouho od zavytí se někdo ukázal. Ryumee byla sotva schopná otevřít oči, natož aby věděla, kdo to byl. Avšak ten někdo brzy promluvil. Byla to vlčice. Musela to být jistě ta nová, protože si nedokázala vybavit tvář podle hlasu. Aspoň někdo. Pokusila se nadzvednout a bolestně u toho kňučela. Přišlo jí, že gravitace teď na ni působí nějak silněji. "Někdo-" Začala se zaťatými zuby, ale hned jak to dořekla, zase padla k zemi. Skoro jí ani nebylo rozumět. Oddychovala teď rychleji. Musím zjistit, o koho jde. Musím ho zachránit! Pokusila se znovu zvednout, ale marně. Bolelo jí celé tělo.
Chvíli mlčela, když si Aria lehla k ní. Ani zima jí nebyla. Spíše naopak, jakoby byla v jednom ohni! "Někdo zemře..." vychrlila ze sebe rychle. Už jednou tohle zažila, věděla tedy co přijde jako další. Bohužel nevěděla, kdo z rodiny to bude.

Fialová vlčice si trochu přivstala, měla v plánu udělat dost věcí do odpoledne, aby potom měla klid a čas na smečku i rodinu. Prvně si v Údolí, u svého úkrytu spravila cestičku, kterou stékala dovnitř voda. Nechtěla, aby tam po zimě byla potopa, a proto každý den něco v okolí upravovala. Jakmile byla hotova, vydala se do Starého hvozdu, kde měla v plánu sesbírat odloupanou kůru ze stromů. Jeden nikdy nevěděl, kdy se bude opět hodit a bylo lepší ji mít v zásobě.
Procházela lesem a prohlížela stromy, když ji zabolelo u srdce. Bolest byla tak silná, že již nedokázala pokračovat v cestě dál. Jako léčitelka tušila, co to může znamenat. Zaťala zuby a snažila se překonat a zůstat při smyslech. Bohužel jí to nebylo nic platné, za okamžik už ležela na zemi a těžce a nepravidelně oddechovala. Bolest postupovala pomalu celým tělem. Ale proč? Tohle se nedělo často, jen...
Z posledních sil ještě nadzvedla hlavu a tiše zavyla. Snad ji uslyší aspoň v táboře. U očí měla slzy a jen občasný pohyb nebo mrknutí naznačovalo, že je ještě při vědomí.

Mlčky svého syna poslouchala. Sama byla z celé situace v rozpacích a když takhle mluvil i o jejich víře a o všem, co si prožil, zapochybovala i ona. Nikomu jinému by nevěřila, kdyby řekl to stejné. Jenže proč by duše vlků stále bloudily po Norestu? Nedávalo to smysl. Doslova ji z toho rozbolela hlava. Ačkoli nic nechápala, byla ráda, že aspoň Gulášek žije, že o něj nepřišla. Jenže co měla říct? Měla vůbec mluvit? Asi bylo lepší to nechat prozatím uležet, než se z toho bude snažit něco vyvodit.
Povzdychla si. "Půjdeme domů, sami. Co ty na to? Všichni budou nejspíš v táboře, takže budeme mít klid, hm?" Pokusila se ho přemluvit. Poslední co teď chtěla bylo, aby odešel. Kývla také na Tima, že už může jít.

Ani Ryumee nevlastnila nožík, i když by byl velice užitečný. Několikrát přemýšlela, že by si mohla něco podobného aspoň vyrobit, ale nakonec to odpískala. Neměla ráda zbraně, byly určeny pro boj a tomu se chtěla vyhýbat, jak to jen šlo. Všechno ale naštěstí zvládala kamínky a jinými předměty s ostrou hranou.
Asteri přišel jako první, což jistě ocenila. Byla ráda, že chtěl jít v jejích stopách, určitě bude dobrým zástupcem rodu a to ji velice těšilo. Chtěla, aby ze všech jejích dětí vyrostli silní vlci, kteří budou zastupovat rod, jak nejlépe dovedou. I když možná chtěla moc... "Ahoj, Asty." Pousmála se na synka.
Hned za ním přišel Apollyon a pak i zbytek. Rya vstala, aby na ni všichni dobře viděli. "Vítejte. Než začneme, ráda bych, abyste si každý zvolil zvíře, jehož kožich chcete využít. Několik jsem jich již přinesla, ale pokud máte zájem, můžete si sehnat vlastní." Zvířata na hromadě, která přitáhla ze zásob, byla spíše menší. Přeci by se netahala se srnou! Bylo také jednodušší získat kožešinu z nich, než z nějakého obra. "Měli jste si také donést ostré předměty, pokud jste tak neučinili, nebo se vám během naší činnosti poničí, mám zde několik náhradních. Neváhejte je využít a samozřejmě se i zeptat, kdyby nebylo něco srozumitelné," dopověděla a rozpustila prozatím skupinu. Musela nyní počkat, než si každý najde, co bude potřebovat.

Vlci začali přicházet krátce po sobě. První byli, jak jinak, než její děti. Asty a Ary se nejspíš velice těšili, že se dozví něco o hvězdách a samozřejmě i víc o svém rodu, který byl s hvězdami úzce spojený. "Ahoj, děti moje," usmála se na ně a olízla oběma hlavičky. Všimla si, že Asteri si dokonce donesl papír, což nebylo tak docela v zadání. Na druhou stranu měli mít barvy, což někteří nesplnili. Nezodpovědnost... Pousmála se na Berryho, který došel o něco později, než jeho sourozenci. Ráda zde viděla i Ariu, která byla ve smečce nejnovější. Velice ji však překvapilo, že se účastnil i Apo. Nebyla si úplně jistá, že by tu měl být. Jestli by vůbec měl být ve smečce. Gulášek se kvůli němu necítil dobře, samozřejmě proto, že si Apollyon myslel, že je vyvolený. Též se jí nelíbila jeho víra v "Boha", o čemž si myslela, že je to hrozná hloupost, ale dokud to nebylo nutné, nechtěla ho vyhazovat, byl přeci jen pořád vlčetem.
Zavrtěla hlavou, aby vyhnala špatné myšlenky a stoupla si před všechny přítomné. "Všechny vás zdravím, vítejte. Než začneme, vyberte si každý někoho do dvojice. Pokud jste si nepřinesli nic ke kreslení, najděte si někoho, kdo tak učinil. Každý z vás dostane do té dvojice jeden papír, abyste si mohli zakreslit různé hvězdy, souhvězdí a jejich polohu na obloze. Též děkuji Asterimu, který přinesl kůru, využijeme ji jako podložku. Až budete připraveni, začneme," promluvila k vlkům a vyčkala, než se rozdělí do dvojic a poté každému dala jeden papír.

Ryumee, ještě před západem slunce, dorazila na místo. V brašně nesla 4 kusy papíru, které si před chvíli vypůjčila od S'Arika. Bohužel už se do brašny nevešlo nic jiného, a proto doufala, že si zúčastnění přinesou psací potřeby a barvy vlastní. Chvíli si odpočala a vyhlížela první hvězdy. Z louky šly vidět krásně. Lepší místo už bylo jedině v horách, ale kvůli Nimlogům tam nechtěla vlčata s nováčky tahat. Tenhle večer chtěla prožít v klidu.
Hleděla na nebe, dokud slunce nezašlo za obzor. To byl čas, kdy se zde měli všichni sejít. Pozdě si fialová uvědomila, že nemá nic, na co by papíry položila a zpanikařila. Zase se nechala unést! Čas rychle plynul, když se jeden zasnil. Chvíli přelítávala očima po louce, ale věděla, že bylo již pozdě na nějaké akce. Nádech. Výdech. Klid. Prostě zadá první úkol, aby si každý našel svojí podložku. Jak prosté...

Přízračným začal festival vědění, kde si mohli ve větších skupinách předávat své znalosti. Jakožto Estrela, by mohla fialová vlčice předat spoustu užitečných znalostí, ale rozhodla se pouze pro dvě menší "akce". Chtěla mladším generacím ukázat něco, co jim bude užitečné, obzvláště v této smečce.
Nikdy moc do výzdoby nebyla, ale chtěla připravit noru, aby vypadala útulněji. Rozdělala ohýnek, aby bylo všem teplo, nanosila zvěř ze zásob, aby si každý mohl vybrat a pro jistotu nasbírala i pár ostrých předmětů, kdyby snad někdo zapomněl. Ke konci již pociťovala bolest v zádech a musela si na chvíli lehnout. Přemýšlela, jestli to bylo stářím, které ji asi rychle dohánělo, nebo projev magie. I to mohla být příčina. Vlastně jí to přišlo více než pravděpodobné, jelikož si nerada přiznávala svůj věk. Tak či tak, ležela takhle u ohýnku, dokud se nezačali objevovat vlci.

Samozřejmě, dělala pro svou rodinu první poslední, jen aby byli všichni šťastní a spokojení. Jenže jak mohla nechat tohoto vlka projít, jestliže měla stát jako vůdce aspoň za něco. Možná jí to budou ostatní vyčítat, ale Cielo již druhou šanci dostal a ani zdaleka nesplnil očekávání. Pravidla byla stejná pro všechny. "Já ale nejednám lehkomyslně," pohlédla na něj přísně. Byla to přeci jeho volba. Chtěl vlčata s vlčicí z Kultu, která se o ně nepostará. Věděl přeci co to obnáší, a přesto nebyl zdaleka spokojen. Neměl právo na ni být nyní naštvaný.
Sebrala ze země přívěšek. "Sbohem," odpověděla a chvíli se dívala, jak odchází. Poté se sama otočila zády k němu a zamířila na území své smečky.

Podezírala ho hlavně proto, že měla takovou povahu. Očekávání nejhoršího neplatilo jen vůči Arrakisovi, bylo to pro ni tak vždy, a proto ji také málo která věc dokázala překvapit. Radši předvídala, co všechno by se mohlo stát. "Nikoliv," odpověděla. Měl pravdu v tom, že ho chce mít z krku. Takové konverzace, jako byla tato, ji dokázaly unavit a byla by již radši řešila své. Ovšem i věci týkající se spojenectví byli důležité a nemohla se jim vyhnout.
Tušila, že na plese budou Azarynští, byli zvaní všichni. Až na Toshiho a Ravonnyho, jak sám Rakis řekl. "Oznámím jim to," řekla pouze. Co nakonec mohla dělat víc? Aspoň tedy aby jí to nebylo proti srsti. Než přišla odmlka, byl ještě nabídnut nocleh, za který Rya samozřejmě slušně poděkovala za všechny, kteří se budou účastnit.
Konverzace se zdála blížit ke svému konci, za což byla opravdu ráda. Každá vteřina se zdála být dlouhá jako minuta. "Rozumím. Přízrační, i se mnou, jsou v počtu 22 vlků, z toho 7 vlčat," sdělila, aby věděl, že podle smlouvy mohou žádat o podporu, pokud by bylo třeba. Více však sdělovat nemusela, nebylo to třeba. Obzvláště se situací ohledně Ciela a Kultu se svěřovat nechtěla. "Vlka, o kterém se zmiňujete, jsem neviděla a ujišťuji vás, že mezi námi není ani se nepokoušel žádat o přijetí. Pokud by se něco změnilo, budu vás o tom informovat," řekla klidně. Neslíbila mu sice, že ho nepřijme, ale i jí bylo jasné, že kdyby tak učinila, ohrozila by tím spojenectví. Neměla to tedy v plánu.

Vyslechla hlášení, ze kterého Evar'la očividně vybral jen to nejdůležitější. Svěřil se, že jeho informátor nebyl zrovna výřečný, ale nakonec úkol splnil tak či tak. Detaily nepotřebovala. "Velmi dobře. Jistě jsi po cestě unavený, odpočiň si, než půjdeš do Hvězdné jeskyně," řekla jen krátce, ale mladý vlk jistě poznal, že uspěl. Nechtěla jej nijak zdržovat. Pro smečku nové vědomosti budou užitečné, obzvláště informace o magii Ghaa'yel a vydrách. Pokývla na Ivara a pokud již neměl další otázky, sama se navrátila ke svým povinnostem a hlavně vlčatům.

Poprosím velký přívěšek, info dodám

Fialová se nějakou dobu věnovala svým povinnostem, dokud neusoudila, že je čas se vydat do Starého hvozdu a vyčkat příchodu Evar'ly. Čekala však dlouho. Mladý vlk měl zřejmě určité potíže v komunikaci, které ho zdržely, nebo si možná jen chtěl popovídat. Přesto však Ryumee neopouštěla své místo kousek od tábora a rozhodla se pro menší šlofíček, než Ivar dorazí.
Probudilo ji až krákání a poté známý hlas. Konečně. Pomalu se zvedla a šla tmavému vlku naproti. "Takže?" Vyzvala ho, aby vyprávěl, když k němu došla. Byla zvědavá co nového se dozví o spojenecké smečce. Snad se nestal další atentát nebo něco podobného.

vlci: Asteri, Danny, Zathrian
vlčice: Madox, Giuseppe, Valencia

Přikývla. Pokud se i jemu zdál Evar'la jako ideální volba, nechť je to tedy tak. "Samozřejmě," dodala ještě k jeho poslední větě. Počítala by s tím, i kdyby to nezmínil. Důležité věci si vyžadovaly jistě více než diktování a čtení textu. Tímto bylo téma nejspíše uzavřené a ona z celého srdce doufala, že už jej nebudou muset znovu otevírat. Pochybení přiznala již jednou, nebyl důvod ji k tomuto nutit znovu. Ovšem pokud měl Toshi pravdu, Rakis musel nyní spolknout fakt, že se nedočká svého.
I přes všechna ta slova ho nadále podezírala. Vždy se raději připravovala na nejhorší a to nejhorší, co ji zatím napadalo bylo, že by se mohly smečky spojit proti nim. To by dost pravděpodobně nedopadlo dobře. Jen těžko však může zjistit, jak to doopravdy bude nebo je, dokud jí to Arrakis neřekne. "Dobrá tedy. Je to vše?" Dala mu ještě šanci něco dodat, nebo načít jiné téma. Sama už k němu nic důležitého neměla, alespoň nic neměla zrovna na mysli.

Procházela zrovna planinou, zabrána do svých myšlenek, když ji v tu chvíli vyrušil hluk. Někdo k ní běžel. Neviděla, kdo to byl díky horšícímu se zraku, proto se postavila a napjala svaly, kdyby chtěl vlk útočit. Nakonec však poznala Ciela, jakmile doběhl blíže, a proto se znovu uvolnila. "Co-" Nestačila ani promluvit a on už začal všechno vysvětloval. Ryumee byla zmatená, nevěděla co se děje ani co by měla dělat. Bylo jí vlka líto. I vlčete, které spatřila s menším opožděním. Co teď? Nemohla dovolit, aby si dítě nechal. Neuposlechl a znovu porušil pravidla. Mimo to, Kult jistě bude chtít zpět svého mladšího člena, což by mohlo znamenat konflikt.
Dlouhou dobu mlčela, než našla správná slova a urovnala si své myšlenky. Ačkoli jí bylo líto vlčat, o které neměli v Kultu péči, pravidla zněla jasně. "Vlče právem náleží matce a smečce, ve které žije. Cielo, znovu jsi porušil pravidla a neuposlechl můj příkaz. Nezbývá mi, než tě vyloučit ze smečky, je mi líto." Řekla rázně. To bylo konečné rozhodnutí. "Odevzdej svůj přívěšek," dodala a zabodla do něj přísný pohled. "A radím ti dobře, to malé běž vrátit." Uvnitř zuřila, avšak navenek se snažila být klidná. Nechtěla tady po něm štěkat, přeci jen na jednu stranu také chápala jeho bolest. Kéž by to mohlo být jinak.