Príspevky užívateľa

Měla stále sklopená ouška, aby mu nevadila v obličeji. Rya byla přeci jen docela vysoká a musela se tedy trochu shrbit, aby mu nevadila. "Tahle situace... Pamatuji se na podobnou od vlčete, ale teď je to jiné... Nedokážu to k ničemu přirovnat," pokusila se mu objasnit své myšlenky. Zároveň sklonila lehce hlavu a povolila mu tím dotknout se její srsti. Nebyla hloupá, tušila co přijde. No, nepanikařit, byla by v pořádku a kdyby jí vadilo, co mělo nastat, šla by se uklidit do nory. Teď se musela rozhodnout pro variantu, která bude lepší než mrznout.

Nakonec to bylo vcelku přirozené. Vlci by si navzájem pomáhat měli a hlavně smečka, do které by za chvíli Ev pravděpodobně také patřil. Jediné, co na tom bylo zvláštní, bylo, jak k sobě přirostli za pouhá dvě setkání. Nebo aspoň Rya začala přirůstat. Už byla v klidu, nepanikařila. Přišla si sice divně, takhle se naposledy tulila k otci, ale mělo to své kouzlo. "Snad ani ne..." odvětila při vzpomínce na moře. Jeho oči spadly k jejím vlasům, všimla si toho pohledu a oplatila mu jej. "Není to zvláštní? Nechci nic říkat, jen mi to přijde takové neznámé, nemyslíš?" zeptala se. Teď už byla jistojistě zase normální. Na předchozí událost by snad radši zapomněla. Potom se podívala zpět do dálky. Jak dlouho tomu bylo, co cítila teplo z cizího kožichu takhle blízko?

Jen tak ztuhlá koukala na Evera a přemýšlela. Nevěděla, zda to udělat. Byla jí zima i přes hustý kožich, proč udělala takovou hloupost? Připadala si na chvíli jako svůj bratranec, který také tropil podobné věci. Nebo jako Adain, který uprostřed zimy skočil z hráze přímo do vody. Tehdy byl pro ni blázen on. Po krátkém rozmýšlení se rozhodla k Everettovi přitulit. Zavrtala se do jeho měkkého kožíšku a poprvé za tak dlouhou dobu si přišla spokojená a v bezpečí. "Vlastně ani nemám ráda vodu," zasmála se.

Voda jí začala stékat i po zádech. Dobře, tohle bylo opravdu pitomé. Určitě by teď ocenila teplo své nory, ale ta byla dost daleko. Měla dvě možnosti, zmrznout nebo pravděpodobně opravdu zešílet ze svých pocitů. Ale vždyť si řekla, že bude v pohodě! Byla to přece Ryumee. Bezcitná a záhadná. To si o ní většina myslela. "To je celkem přesné, no.." přiznala a sklopila uši. Uculila se jako malé mokré štěně. Co se sebou měla asi teď dělat? Přišla si tam tak hrozně stupidně.

Oddechla si. Hlava jí zase fungovala normálně. "Musím něco probrat s Timem, ano..." podívala se na Everetta. "Promiň, chtěla jsem něco vyzkoušet, takový lékařský pokus.." pokusila se o nevinnou lež. Nebyla blázen, ale nebyla ráda, že se jí něco děje. Něco velmi zvláštního a nelíbilo se jí to. "Omlouvám se, musím vypadat jako blázen," ušklíbla se. Co to vůbec udělala? Teď měla mokré vlasy a byla jí zima. Znovu se oklepala a lehce se otřásla zimou.

Po přerušení očního kontaktu se zvedla a předníma vlezla do vody. Tam potom ponořila hlavu, aby se jí schladila a ihned se oklepala. "Je zajímavé, že voda není tak studená. Ale to se mi možná zdá, třeba jsem opravdu nemocná, možná jsem omylem..." vzpomněla si na nedávnou výpravu s Timem ke kořínkům. Co když se jí něco omylem dostalo do pusy? Možná nějaký z těch jedovatých prokousla a teď... Ale to by jí bylo špatně už předtím. Velmi zvláštní. Jen si něco pro sebe zamumlala a vylezla z vody. Nemohla na nic přijít a to mohlo asi znamenat jediné. Musí se uklidnit. Musí být taková, jaká vždy, musí být stejná. Ať už přijde cokoliv, musela to být ona.

Pořád se na něj trochu nervózně dívala. Mezitím, co on byl naprosto v klidu, ona lehce panikařila v duchu. "No já nevím... Možná jsem nemocná? Je mi zvláštně, je mi hrozně hezky a kvůli ničemu... Možná jsem něco špatného snědla..." přemýšlela. V diagnostice byla dobrá u ostatních, ale sebe diagnostikovat nedokázala. Dokázala odhadnout různé nemoci a léky na ně, ale city? Občas se zdálo, že je dokonce ani neměla a teď? "Ty jsi takovýhle normálně? Tak hodný a... všechno?" nespouštěla z něj oči, i když už to začínalo být nepříjemné.

Bylo jí opravdu zvláštně. Připadala si s ním podobně, jako s otcem, až na to, že tohle nebylo tak nevinné a platonické. Že by byla nemocná? To by určitě mohlo být, mohla mít třeba teplotu. Sáhla si tedy tlapkou na čelo, ale nic necítila. Muselo to něco být! Přece se nemohla jen tak z ničeho nic rozhodnout, že se bude k někomu chovat jinak. "Stejně?" napřímila ouška. Co se to právě dělo? Možná by měla jít, asi už jí bylo opravdu špatně! Podívala se na něj a zachytila jeho pohled. Oční kontakt nebyla zrovna její věc.

Nemohla čekat odpuštění, mohla v něj akorát doufat. Naštěstí pro ni, S'Arik jí očividně věřil a to dokonce natolik, že se rozhodl dát na její slovo. V duchu si oddechla. Díky tomu, jak se právě teď cítila, znovu už by stejnou chybu neudělala, i kdyby jí bylo sebevíc špatně. Mohla jen děkovat hvězdám a povaze Noxe, že z toho vyklouzla tak dobře.
Přikývla na jeho slova, opravdu ho za věrohodného kadeta pokládala, aspoň si to sama tedy myslela. Potom, co byla propuštěna, odešla zpět do léčitelské jeskyně. Musela si teď vyčistit hlavu a doplnit zásoby, tedy aspoň toho, co bylo v tuhle dobu k nalezení.

Rya už si ani nepřišla sama sebou, ale byla šťastná. Velmi zvláštní. Dobrá tedy... Tušila jsem, že se dlouho nezdržíš, ale takhle... Musím přiznat, že mi je dobře... S tebou... Naprosto formálně, samozřejmě!" podívala se na svůj odraz ve vodě. Nevěděla už kam má koukat, protože jí bylo možná trapné koukat na něho. Obzvlášť mezi touhle konverzací.

Zazubila se. "Neboj, později ti všechno vysvětlím... Bohužel jsem odkoukala asi jen dva, tak, abych si je zapamatovala. To znamená, že budeme také trochu experimentovat. Ale jsem ráda, že jdeš do toho se mnou, budu tě opravdu potřebovat," řekla mu a vydala se k jednomu stromu, který si pečlivě prohlédla. "U bažin bychom mohli najít mnohem víc, co ty na to? Ale musíš dávat pozor abys tam nezahučel..." varovala ho radši předem. Počkala na něho, pokud bude vůbec s cestou souhlasit.

Zamyslela se na chvíli opět nad rodinou. Jak se asi mají? Lopi, Ravi, Sayera, Yaga, Renfri, Flavius... Dokonce jí chyběli i ti, které moc v lásce neměla. A co Caelin? Jak se asi měla tam nahoře mezi hvězdami? Pohlédla na nebe jako kdyby hledala odpověď. Potom se podívala zpět na Everetta. "To ne... Ale to už je vcelku osobní. Možná někdy jindy," dala mu ještě možnost to zjistit, ale stejně pochybovala, že mu to někdy řekne. Pravděpodobně na to oba zapomenou. "Vím, že jsem prve odmítla, ale jste stále pro to si tykat?"

Nevěřila slovům, že by taková magie někomu zněla dobře. Očividně toho o ní moc nevěděl, ale možná to také byla jen Rya, které se magie nezdála normální. “Žiju zde s jedním členem rodiny. Zbytek rodiny už je pryč, ale má magie funguje i na ně a jelikož se mému bratranci nic nestalo, pravděpodobně to byl někdo za hranicemi. Mé rodině jste nic neudělal, není tedy možné, že by to bylo kvůli vám…” dořekla a zamyslela se. Možná už by mu mohla začít tykat. Poprosil ji o to už před tím a teď když si byli ještě bližší… Povolila. Taková nikdy nebyla, něco se s ní dělo. “Jsem silná, vím o tom, ale už jsem k tomu neměla daleko…” ušklíbla se.

Byla ráda, že ho to zajímalo. Po dlouhé době si taky přišla oblíbená ne jen jako léčitelka, ale i osobnost. “Tak tedy… Moje magie je úzce spojená s rodinou… Jde o to, že pokud se má někomu něco stát, udělá se mi špatně. Pokud je to něco malého, můžu mít jen špatný pocit, nebo bolest hlavy. V den našeho setkání se muselo stát něco horšího, bylo mi totiž špatně už od rána a bála jsem se. To je vše… Nic užitečného, maximálně mne ta magie přivede k šílenství,” zasmála se ke konci věty. Byla celkem pravda. “V rodině jsme většinou měli všichni podobné magie, aspoň mi to teda přišlo tak…” dodala ještě.

Neunikl jí letmý pohled Everetta, který se také usmál. Všimla si, že se díval na její odraz ve vodě. Připadala si trapně a lehce proto stáhla uši. Tohle bylo zvláštní, nikdy se takhle nechovala. Že by na ní vlk špatně působil? Nebyla si s ním přesně jistá jak se chovat, dokonce kvůli němu zapoměla na pravidla u hranic! Jenže kdyby na ni působil špatně, bylo by jí s ním pořád tak fajn? Že by ji zmanipuloval?! Ne! To by Rya nedovolila, muselo v tom být něco jiného.
Podívala se na vlka. “Moje magie?” otázka ji překvapila. Nečekala, že bude někdy mluvit sama o sobě před někým, jako byl on. Tihle vlci většinou přišli a potom někam zmizeli, jak neobvyklé. “Magii mám… Nemám ji moc v oblibě, dá se říci, že neslouží k ničemu dobrému a je těžké vysvětlit v čem spočívá… To by vás asi nezajímalo…” odpověděla. Kdyby na tom trval, magii by mu přiblížila, ale nikdo než rodina se o to nikdy nezajímal. Bylo zvláštní mluvit o magii před někým cizím, ale vlastně proč ne? Pokud bude chtít, vše mu vysvětlí.