Príspevky užívateľa

Zasmála se. Teď jí přišlo, že se chovají jako dvě vlčata, no proč vlastně ne? Jestli ani jeden z nich neměl pořádné dětství, bylo to docela logické, že se chovali takhle divně. Ovšem Riko moc tuhle zábavu nechápal a hlavně neměl v lásce cizí vlky, kteří si ho moc všímali. Skoro jako to dělají kočky, profackoval Everettovi čumák a odhopsal o kousek dál. Rya se smála. “Ten ti dal, asi se mu nelíbíš..” zazubila se. Z jejího pohledu to vypadalo dost vtipně. Schválně co na to tmavý vlk.

Nepochopila sice proč dělal teď brikule když se jí předtím zalekl, ale nebránila se. Spíš se na jeho slova usmála a zůstala jen v klidu stát. Skoro jako socha, pozorovala jeho zvláštní změnu chování. “Co? Chceš pochvalu?” ušklíbla se a otočila se k němu zády. Došla pro zaječí kůži a rozhodla se popojít dál. Mezi obláčky už vykukovaly první paprsky slunce toho dne a bylo jen otázkou času, kdy se budou moct vyhřívat na slunci. Rya nenašla jen široký kámen, na kterém mohla vysušit svou kůži, našla také králíka. “Já věděla, že tu někde jsi, co tu děláš?” ptala se Rika. Nedokázal jí sice odpovědět, nemluvil, ale vždy na ni tak zvláštně koukal, jako by jí rozumněl.

Když odstoupil, skončila se svými žertíky. Nechtěla, aby si přišel zas tak blbě, chtěla se jen pobavit. Taky by se normálně bavila nebýt to zrovna on, kdo před ní ustupoval. Nechala ho být a rozhodla se ustoupit také. "No dobře no... Nech to být, byla to jen sranda.." povzdechla si trochu a znovu se oklepala. Asi žádný její kamarád nebyl pro tuhle divnou srandu, možná ji tak ani nikdo jiný neznal. Každopádně to nebylo nic, co by si Ry opravdu myslela, jen prostě říkala co ji napadlo.

Zase se k ní přiblížil. Šibalsky se usmála. Ryuška byla moc chytrá a spousta věcí jí docházela velmi rychle, byla taková intoška... Jediné, co jí nikdy nedocházelo bylo ale to důležité. Neměla moc social skills a tak všechno brala s hroznou lehkostí. Teprve až kdyby jí někdo do očí řekl, že ji miluje, pak by jí to možná došlo úplně. Jenže ona prostě všechno brala jako znaky kamarádství, nebo aspoň "škádlení" blbě řečeno. Každopádně se právě rozhodla dát Everettovi tu jeho přilnavost sežrat. "Copak, máš strach abych nenastydla? Aby ses pak o mne nemusel celé dny starat jako o chudinku, nebo? Jen pojď blíž, ještě! Cítím jak se klepeš jen když se tě dotknu.." smála se a dívala se mu u toho v klidu do očí. Ona to opravdu brala tak nevinně, ale ráda měla hold navrch. To občas obsahovalo i šikanu.

Nebyla zrovna šťastná, že ji někdo poučuje o tom, co by měla a neměla dělat. Byla přece dospělá a samostatná! Taky měla zvláštní úchylku na to mít větší moc... asi proto byla Coelou. Hold asi věděla jak na to, hlavně díky svým Estreláckým kořenům. Potom se obrátila jeho pozornost k jejímu králíčkovi. "Ano, je to... dejme tomu mazlíček, mám ho od táty... Jmenuje se Ririko, je někde poblíž, má podobné barvy jako já," uculila se. Everett očividně neměl zájem na mokré srsti. Docela ji pobavilo jak rychle odstoupil.

>>> Tmavozelená planina

Přišla s Everettem k jezeru a bez váhání vyrazila k vodě. Nebyla to řeka, třeba jako Cayna, byla to voda bez proudu a proto nemusela váhat smočit tělo své i kůži zaječí. Na své cestě ovšem poblíž cítila další známý pach, nebyl ani starý. Šlo o jejího mazlíčka Ririka, králíka v barvách podobných těm jejím. Někde tu byl. To, že nebyl s Ryou neustále už si zvykla, ale věděla, že se vždy zdržuje mezi přízračnými. Vždy se však schovával, aby ho nikdo neulovil a vlčka se divila, že ještě pořád žije díky svému toulání. Zdejší vlci už povětšinou věděli, že patří k ní, trávil spoustu času také s ní v noře, ale nikdo nikdy neví.
Vlezla po břicho do vody a umyla kůži, potom sebe. Když byla hotová, vylezla a oklepala se. Bylo sice zatím ráno, ale vypadalo to, že zanedlouho začne hezký den a tudíž mohla nechat vše mokré oschnout venku na slunci. "Za chvíli bude léto, voda už není tak studená.." vzala do tlamy kožich a začala házet hlavou, aby z něho také vylítala přebytečná voda. Už vypadal hezky čistě, jenom usušit! "Kdybys tu někde viděl králíka, nezabíjej ho prosím..." podívala se směrem k černému vlkovi. "Je mým společníkem."

Byla si vědoma toho, že to co říkal byla řečnická otázka, jen si do něj chtěla rejpnout. To snad nebylo trestné. "To je fajn.." vstala a oklepala se. Vzala kůži, přehodila ji kolem krku, tak aby mohla mluvit a podívala se na Everetta. "Jdeš taky?" zeptala se ho vlídně. Nechtěla ho nutit, stejně to bylo jen na něm jestli se mu chce.

>>> Dlouhé jezero

Zamyslela se. Pomoc nijak zvlášť nepotřebovala, krev schla rychle a špatně se potom sundavala. Sama měla vlastně problém jí ze sebe sundat. Dlouhé chlupy se jí lepily na jazyk a dalo by dost práce i jemu. Mohli by pak spolu kašlat chuchvalce. “Není třeba, musím ten kožich umýt, tak se rovnou umyju také..” odpověděla. Možná potom by pomoc využila.
“Jsem medic, ne zpovědnice, nevím jak se k tomu dostali, vím, že se to stalo…” ušklíbla se na něj. “Zajímavé… Takže se zde hodláš usadit? Pořád lepší než odcházet…” zamyslela se. Ona sama nad vlčaty také nikdy nepřemýšlela. Dokonce tušila, že svá nikdy mít nebude, maximálně kvůli zachování rodu.

Moc jí ta krev dolu nešla, ale bylo to vcelku jedno, stejně musela umít toho zajíce tak rovnou umyje i sebe. Voda už teď nebyla tak hrozně studená a hlavně už nebyli tak daleko domovu. Mohla se pak jít osušit. ”O ano jistě, jedna mladá vlčice. Ale bojím se o ně, ani jednomu z rodičů nejsou ani dva roky. Vlčata by se nemusela vůbec narodit, obávám se…” podotkla. Na její druhou otázku odpověděl podobně jako když se poznali. “Přemýšlel si o rodině? Když tak koukám kolik už tu bylo vlčat narozených… Jen mě tak napadlo se zeptat…”

Opravdu teď byla znát Ryi velká trpělivost. Jako Aesta by ho možná poslala do háje, tak nějak slušně, ale teď? Co by byla kdyby mu řekla ať jde pryč když zrovna neměla co na práci. Kdyby měla co dělat, měla by aspoň výmluvu, ale teď mohla tak maximálně tiše trpět. “Obykle je vlčice březí dva měsíce. Může ovšem také porodit dříve, či naopak později… Nebo může vlčata potratit pokud je něco špatně…” vysvětlila mu.
Dále přišlo na vysvětlení porodních detailů a procesu. “Předpokládám, že jsi u porodu ještě nebyl… Celé to vlastně začne když si vlčice začne hrabat pelech a lehne si. Potom začnou bolesti, už při těch je potřeba být Anjel oporou a je důležité, aby pořádně dýchala,” předvedla mu jak by měla asi dýchat. “Další důležitá věc pro tebe je, abys hlídal jak vyjdou štěňata na svět a přisunul je ke zdroji potravy, k cecíkům… Zbytek je důležitý pro Anjel, možná můžeš pomoct sundat placentu, to už záleží na situaci… Hlavně ať ti neomdlí, to by byl problém…” trochu se rozkecala a dokonce už zapomněla, že s nim musí mluvit polopaticky.

Takové zacházení Rya nezažila od doby, co zde rodina nebyla. Bylo jí z toho moc fajn, doslova ji to zahřálo u jejího kamenného srdíčka. Skoro se až začervenala když tu větu dořekl. “Jo..” vydechla a začala se umývat od krve. Zajíc byl úspěšně stažen z kůže a teď už zbývalo jen opláchnout krev ve vodě. Pokud na tom měl někdo ležet, chtěla, aby to bylo v čistotě. ”No.. První do sbírky… Jaro je fakt plné překvapení, do smečky možná přibudou další malé hladové krky. Možná..” začala jiné téma. Poslední dobou měli Přízrační spoustu štěňat a ty dospělí ubývalo. Aspoň jí to tak přišlo. “Co ty a rodina?” položila náhodnou nevinnou otázku.

S’Arikova slova pro ni znamenala hodně. To, že ji chtěl mít vedle sebe když mluvil s Ignisem znamenalo, že má jeho důvěru. Zároveň využil i jejích léčitelských schopností a požádal ji o ošetření hnědé vlčice Saturejky. Rya se vůbec netajila tím, že Ignis z celého srdce nenávidí a jejich vlky odsuzuje, ale slova Noxe pro ni byla důležitá. Překousla svou nenávist a s neutráním výrazem se vydala k zajatkyni. Kývla u toho na Tima, jejího učně a bratrance. ”Zdravím, jsem Ryumee… Smím vědět, co se vám stalo?” zeptala se. Bez toho by přeci nemohla raněnou pořádně ošetřit. Nebo mohla, ale musela by hádat a to ona nerada. Potom se obrátila na Timothéeho. “Nechám to na tobě, postarej se o ni.. Budeš potřebovat mou pomoc?” zašeptala, aby Ignisanka nezjistila, že z ní bude menší experiment Timových znalostí. Nechtěla ho podceňovat, ale nechtěla ani udělat smečce špatnou reputaci, hlavně potom tedy jejím medicům.

Ev o Timovi pravděpodně moc nevěděl, zajímalo ji jestli vůbec zjistil, že jsou příbuzní, ale to asi ano. Bylo by zvláštní kdyby ne. Moc to ovšem neřešila nakonec a spíše se soustředila na kuchání zajíce. Už s ním byla skoro hotová. “Zajímavé, vskutku…” podotkla, aby nezůstala se slovy pozadu, ale více se k tomu nevracela. Ev otočil téma na ni, to ji překvapilo. Ne tedy, že by si myslela, že tenhle vlk nebyl zdvořilý to ne, jen o sobě s nikým moc nemluvila. Vlastně to stejně bylo většinou jen ze slušnosti. To ovšem nebypadalo jako tento případ. “Já? No mám se docela fajn… Nemůžu si stěžovat na nic. Práce mám jako vždy stejně, jediné co mám navíc je učení, ale jinak? Nemám vlastně ani nic moc nového, nic důležitého tedy nyslím…” odpověděla mu. Ať už se dělo cokoliv, jeho se to zrovna netýkalo takže co by měla říct?

Poslouchala a divila se, že dostal takový zvláštní úkol. Nebyl nijak těžký, ale lehký také ne. Norest byl přeci jen velký a dojít k moři trvalo. Jen na tu odpověď přikývla a pousmála se. Neměla vlastně moc co k tomu říct.
Když zmínil jejího bratrance, zablýsklo se jí v očích. "Tima, jo?" pořád na něho měla vcelku vztek, ale usoudila, že to je jen mezi nimi. Byl možná jen hloupý v jejích očích, a proto říkal blbosti. Nakonec to bylo asi jedno. Musela se teď přeci věnovat novému členovi.

Nejen, že byla Ry normálně vyšší než on, teď si připadala ještě mnohem větší a silnější. Snad by za tu dobu mohl Tim pochopit, že jeho sestřenka si potrpí na své jméno a všechny pravidla i tradice. Poslední dobou se jí vymykala z tlapek její dříve skrytá šílenost, ale tu už také pomalu zaháněla zpět do kouta. I když ne zrovna teď. "Jak se opovažuješ zpochybňovat přede mnou svoji rodinu! Mluvit o našich rituálech jako o sebepoškozování! Co kdybys projevil aspoň trochu respektu zbabělče..." mluvila skrz vyceněné tesáky. Pro dnešní den bylo jasné, že žádné bylinky již nebudou. Tohle si chlapeček bude žehlit dlouho a pravděpodobně už na to nezapomene.