Príspevky užívateľa

Sledovala okolí a kochala se jarní krásou tohoto místa. Ucítila neklid v duši znamenající cizí přítomnost, ale nebála se, musel to být někdo ze smečky. Očividně někdo nový. Otočila se za hlasem, přičemž jí vlasy zakryly obličej. Pohodila hlavou, aby je dostala z očí a poposedla si směrem k příchozímu vlkovi. "Zdravíčko. Samozřejmě můžete, jste tu nový?" odpověděla slušně, i když společnost často nevyhledávala. Byla už ale Coelem a nemohla si tedy dovolovat tolik lhostejnosti jako dříve. Nebo ne, že by nemohla, spíše by to bylo vcelku neprofesionální. Tudíž už nikoho neodmítala, neignorovala a byla milá. Ne vždy, ale aspoň většinou. Byla nyní spokojená sama se sebou i se svým životem. Všechno se začalo trochu zlepšovat konečně, možná až na pár maličkostí. Ale to je tak vždy...

Špatně se jí Timovi něco vysvětlovalo. Od strýcovi strany znala všechny jen pomálu, ale znala je asi víc, než svou vlastní matku. "Hele, to, o čem mluvím, je vlastně to, proč tvůj tatík s tím mým byli zde, a proč my jsme se tu narodili. On totiž Aaravos neměl tu odvahu, aby podstoupil rituál dospělosti a to se v našem rodě dříve trestalo... Ty jsi jako tvůj otec, trochu i jako můj bratr v tomhle směru. Bojíte se... Nevidím na tom nic tak špatného, bohužel pro vás, dřív tohle od nás bylo vyžadováno. Ale neboj Time, teď už je to jinak, protože kdyby ne, nebyl bys tu teď se mnou.." vysvětlila mu trochu v naději, že to pochopí. Tyhle věci okolo rodu mu zatím asi nebyly moc jasné.

Studánka bylo velmi příjemné a krásné místo, kam Rya vždy ráda zavítala. Přišla se sem porozhlédnout po bylinkách, které by se mohly hodit do zásob léčitelské nory. Cítila tu čerstvé pachy, vlci sem chodili tedy často, to ji potěšilo. Mezi pachy pochytila i některé známé. Nebyla tu však kvůli nim, a proto začala hledat, co kde roste. Mezi stromy tu nepronikalo nikdo moc světla a to vytvářelo kouzelný efekt. Přízrační měli vlastně spoustu takových míst, včetně hvězdné jeskyně, která sloužila ke zvláštním věcem. Spojení s hvězdami přišlo Rye blízké, ale že by se tam každému něco zjevilo bylo zvláštní. Ta jeskyně měla zvláštní moc, občas jí v hlavě hryzala myšlenka, jestli náhodou tam není něco… možná jedovaté. Rozhodně to nebylo běžné.

Na Everetta se ani omylem nezlobila, ale rozhodně nebyla zvyklá na tolik kontaktu s jinými vlky. Situace byla trochu trapná a Rya už by mohla být v táboře opravdu potřebná. “Co takhle se vrátit? Můžem si povídat i po cestě, ale nechci riskovat těžká zranění za doby, co jsem mimo smečku… Hlavně v této době…” poslední větu zašeptala spíše tak pro sebe, ale mohl ji slyšet. Byla ze začátku jara více potřebná obvykle.. Také i kvůli tomu jaru a hormonům…

Mohlo se to možná zdát nefér, protože ona udělala před chvílí to samé, ale bylo to spíše jen tím, že Rya byla velmi nedůvěřivá vlčice a každý krok si pečlivě promyslela. Jednou dokázala vytočit pořádně jednoho Ignisana a to jen svou chladnou hlavou a čistou myslí. Tím, že si promyslela každé slovo, mu dokázala dát odpověď, kterou nevystál. Vlastně se to odehrálo také zde u Cayny.
Zvedla se a oklepala. “Za to se omlouvám, byl to můj první instinkt…” řekla. Neměla v úmyslu na něj nějak vyjet.

>>> Les na úpatí

Byla ráda, že Tim i přes rizika souhlasil. Měla teď spolupachatele a to mohlo znamenat lepší výsledky.. jen bude Tima muset usměrnit. Nemohla ho nechat dělat ty jeho pletichy, protože by mohl něco zničit nebo pokazit. V hloubi duše mi však věřila, že bude více nápomocný a bude si dávat pozor.
O jeho rodičích toho zrovna moc nevěděla, protože je poznala spíš v době kdy se Tim narodil a to byla jen chvilka než odešli. Od vlčete je neznala skoro vůbec, no Raviho možná trochu. “Víš Time, jsi hodně podobný tátovi. Také byl jiný…” řekla. Byl posranej z rituálu a radši utekl… “Neměl odvahu takovou, jakou mám třeba já, ale byl to dobrý vlk… Neublížil by ani mouše..” snažila se mu říct aspoň něco, jen to bylo dost těžké. Sayeru neznala už skoro vůbec, to i Renfri znala asi lépe.

Měla našpicované uši a dívala se jak dělá, že umírá. Nevypadalo to vůbec reálně, ale bylo to dost vtipné. Byla celá vysmátá dokud neležela na zemi. Vyvalila na něho oči v překvapení a ztuhla. Když se role obrátily, začala být nesvá. Zase takovou důvěru v něm neměla, aby mu ukázala své slabiny. Stáhla uši a tiše zavrčela s nohama blízko u sebe v obranářském znamení. Nic by jí pravděpodobně neudělal, ale byl zatím stále cizí. Natolik nevěřila asi nikomu, aby mohla odhalit své slabiny. Svým vrčením nedávala najevo agresi, spíše ho jen varovala, že jí to není příjemné, ale taky by mu nic neudělala.

Zasmála se když začal hrát tu stejnou hru co ona. Bavilo jí jak dělal zděšené volání o pomoc a na to konto ho chytila zubama pod krkem a dělala, že ho dusí a trhá na kusy. Kdyby je někdo viděl, bůhví co by si myslel, ale pro ně byla tohle sranda. Rya ani nijak pořádně nestiskla, jen prostě předstírala, že právě vraždí svou kořist. Po chvíli ho pustila. “Ha! Vyhrála jsem, jsem nejlepší lovec v Norestu!” předstírala hrdý výraz a vypjala hruď. Nakonec poodstoupila o něco dál, aby mohl Ev vstát.

Vyčkávala připravená a zároveň přilepená ke stromu. Ani nepípla a kontrolovala si své okolí. Najednou se přiblížil opravdu velmi blízko a Ry podle jeho hlasu dokázala určit jeho polohu. To byla velká chyba z jeho strany. Okamžitě vyskočila na kmen a z něj na Everetta. Povalila ho na zem a zůstala stát nad ním upírajíc na něj svůj vysmátý pohled. “Mam tě,” zazubila se a vrtěla ocasem jak malé vlče když si hraje. Opravdu jí dost nahrál, ale pravděpodobně to udělal schválně, rudíž to nebrala jako nepozornost.

S šibalským úsměvem se plížila kolem stromu a nahlížela, pokud náhodou ho někde neuvidí. Strom byl opravdu velký a kdyby byl Ev potichu, mohl ji v klidu přepadnout třeba zezadu. Věděla to takže se občas rozhlédla okolo sebe pro případ, že by tam někde byl, ale neviděla ho, slyšela jen kroky a když byl hodně blízko tak ho slyšela i čenichat okolo. V tu chvíli zadržela dech a natiskla se na kmen stromu, aby ji nenašel. Neměla zatím v plánu na něj bafnout, protože nedokázala určit přesně jeho polohu a pravděpodobně by vyskočila někde jinde. To by jí zkazilo celý vtip.

Tentokrát nedokázala zadržet aspoň maličký úsměv, který zase hned skryla. Rya byla většinu času nad věcí a sypala ze sebe jedno moudro za druhým, přesně jak to mají Estrely v povaze. Tentokrát se změnilo jediné, nechtěla se povyšovat nad vlkem, který pro ni byl kamarádem. Neměla kamarády, možná díky té povýšenosti, ale když už nějakého měla, uměla si ho udržet. Když zjistila, že tam Everett jen tak sedí, podívala se za ním a šla potom dál. Udělala jen pár kroků než dostala nápad rozběhnout se mezi stromy a tam se schovat. Nechtěla se vracet, to nebylo moc její, ale odcházení také ne. Vymyslela to tedy tak, aby měla dost času najít si úkryt. A také našla! Schovala se za jedním z velkých spadlých padlých stromů a vyčkávala příchodu černého vlka.

Měla problémy zadržet v určitých situacích smích, třeba když si nabil čumák když se moc rychle zvedal. Teď měla Rya teprve dobrou náladu, tohle byla ona. Už neměla mindrák, že se změnila a bůh ví co, teď si dokázala rejpnout do své kořisti. Zdálo se, že ho měla už pod palcem. "Nic? No já nevím, vypadalo to jinak ještě před chvílí..." polkla všechen smích a mluvila již s vážnou tváří. Samozřejmě všechno hrála, ale šlo jí to dobře. S pohrdavým výrazem ho obešla a čekala, co udělá tentokrát. Docela se bavila. Jak již Everett mohl poznat předtím a hlavně teď, tahle vlčice měla ráda když šly věci podle jejího a čím víc se jí chytal na prut, tím byla šťastnější. Ovšem do určité míry. Byla také určitá hranice, kdy už by to ze srandy přešlo k opravdové pohrdavosti druhým vlkem. Občas byla i taková, to byla její další temná stránka, která moc nevylézala na povrch.

Začala se smát. Její plán vyšel naprosto perfektně. Trochu se zaskočila, když vydal jakýsi nářek, ale když se na něj tak koukala... Nespadl zrovna z velké výšky. Pozvedla jedno obočí podobně, jako kdyby slyšela mluvit svého bratrance. Měla svůj klasický pohled říkajíc are you serious? "Pokud si dokážeš ublížit i z takové výšky, možná jsem se v tobě spletla.." švihla ocasem. "V tom případě bych to přijímáni měla Noxovi rozmluvit," rejpla do něj a dělala, jakoby se dávala na odchod k táboru. Kdyby mu něco bylo, samozřejmě by mu pomohla, ale nepředpokládala, že by si opravdu dokázal ublížit. Spíš na ni byl uražený za to, co mu provedla a zkazila jeho vystoupení. V tom se Ry docela vyžívala.

Ryu napadala spousta možností, jak se pobavit. Všechny by však obnášely něco, co v sobě nemá a vypadalo by to u ní opravdu divně. Chvíli jen seděla a koukala na věci, které předváděl a potom viděla, že se k ní nebezpečně blíží. Zvedla se ze sedu, aby mohla ucouvnout, ale Ev to měl pod kontrolou. Přiblížili se k sobě čumáky a v tu chvíli nenapadlo Ry nic lepšího, než vyvést černého vlka z míry. Přiložila tedy svůj čumák k tomu jeho a koukala mu do očí. Tohle už bylo trochu zvláštní gesto, ale nemělo to za význam nic jiného, než vidět Everetta spadnout povolením magie. Musela mu dát nějaký důvod k neklidu. Pro jistotu mu čumák i olízla.

Až teď na vlastní oči viděla vznášet se vlka. S křídly to nebylo nic neobvyklého, ale tohle? Uznale přikývla. Zamyslela se i nad tím, jak říkal, že musí být v klidu, aby se mohl vznášet a to tedy znamenalo, že s ní nebyl nijak nervózní. Nebyla si úplně jistá jestli je to dobré nebo ne, ale to nakonec nechala být. Obešla ho a dívala se, co všechno ta jeho levitace umí. "To je všechno?" zeptala se s šibalským úsměvem. Nemyslela to nijak zle a tak to i vyznělo. Chtěla ho tím povzbudit, aby jí něco předvedl.