Príspevky užívateľa

Tima si v poslední době opravdu oblíbila. Dokázala si představit, že by stejně vycházela i s Mari, kdyby na to přišlo a možná už tehdy bylo pozdě. Uvědomovala si, že Tim ztratil všechno včetně paměti a ač by zapomenutí v tomhle případě bylo sebelepší, nemohlo to tak zůstat. I kdyby si nevzpoměl na všechno, muselo se to aspoň zkusit a muselo se mu připomenout věci staré. “Podle mého výzkumu máme na jarní bylinky ještě čas.. Naštěstí ještě zbyly nějaké zásoby na zimu, takže se nemusíme bát, každopádně mne S’ Arik varoval před stálým nebezpečím mlžných jelenů a ignisanů. Nesmíme se nikde dlouho zdržovat, každá minuta bez léčitele může být smečce osudná…” pronesla vážně. Rozešla se pak lesem a vysvětlovala k čemu jsou různé kořínky dobré. Povídala, že ty, které budou používat hned, musí nejdříve opláchnout a některé taky musí rozžvýkat, aby se daly použít jako mastička. Hned co s povídáním přestala, začala hrabat v zemi, aby řekla Timovi, jak kořínky rozpoznat a k čemu jsou.

Na dnešní sraz s Timem přišla přesně na čas. Normálně chodila dřív, ale dnes se zdržela po cestě zkoumáním, jestli už náhodou něco neroste. Zjistila, že v zemi už se probouzí mladé kořínky nových rostlin a brzy vylezou na povrch.
Tim již byl na místě když Rya dorazila. “Přeji krásný den Time, jak se dnes máš?” začala se svou obvyklou slušností a přívětivě se usmála. “Již na cestě jsem zkoumala, jestli nejdeme moc brzy… V zemi jsou zatím jen malé kořínky, ale mohli bychom je přenést k noře a nechat je dorůst tam. Některé kořínky můžeme používat rovnou, takže je pak budeme muset rozdělit. Dnešek bude hlavně o správném dělení… Nezapomeň tedy vše důkladně očichat,” věděla, že má v určitých věcech stále bordel, dávala mu naschvál těžší úkoly jak na mysl, tak na jeho nedostatky. Chtěla ho naučit soustředěnosti čistou myslí a pevnými nervy.

Přikývla. Mlžní jeleni byli snad větší problém než zima samotná a Ry se jim snažila vyhýbat na každém kroku. Také o Ignisu věděla, poznávala u hranic stále více čerstvých pachů patříc zrovna jim. Její názor na tyto vlky nebyl v žádném případě dobrý a odsuzovala Marielle za její rozhodnutí se k nim přidat. Rozuměla tomu, že se změnila když rodina odešla a Ry ji neuměla pomoct, ale takhle už ji ani nebrala jako rodinu. Kdyby mohla, rodu by ji nejradši zbavila, ale to nemohla, sestřenice neporušila žádné zásady rodu, aspoň o tom tedy nevěděla. Musela to tedy nechat být. “Ano Timothée, mám ho dokonce v učení. Je součástí mé rodiny a tudíž je mou povinností, abych mu připomněla staré zvyky a tradice. Často asistuje u mé práce, je opravdu učenlivý…” pochválila svého bratrance. Tim teď Rye nahrazoval Montyho, který býval v léčitelské noře s ní. Bylo lepší mít někoho dalšího u sebe v případu nouze.
Jen co S’ Arik zmínil, že tu je kvůli její roli ve smečce, zamyslela se. Vrátila se myšlenkami do nedaleké minulosti, aby si připomněla, na co by mohl Nox narážet. Velmi se vyhýbala věcem, které by mohly ohrozit její pozici a neutrální chování, proto bylo logické, že pro ni nemá špatné zprávy. Napadlo ji, že vlk mohl očekávat blížící se zlo a chtěl ji na to připravit, ale radši to nechala být a poslechla si oč tu jde.

Za malou chvíli se konečně dočkala příchodu Noxe. Poklonila se a hned na to odpověděla. "Vám také S' Ariku," řekla. Tím oslovením si nebyla moc jistá, nerada říkala alfám jménem, ale snad by jí to odpustil. Jejím uším nemohla uniknou pochvala její pilné práce. Jakby také ne, být medicem smečky byl její sen a nora byla celá její. To by bylo, aby tam neměla pořádek. Svou profesí žila. "Vlastně nic neobvyklého. Zima mi letos přinesla dost nemocných, ale nic vážného, zásoby vystačily naprosto perfektně a hned jak bude po sněhu, vydám se pro čerstvé jarní bylinky... Gwynn mi naštěstí pomohl se sběrem navíc, takže nebudu muset vyrazit moc brzy... Jinak je vše v naprostém pořádku," ukončila hlášení. Byla pravda, že zima letos nepřinesla žádné větší oběti. Každý, kdo za ní přišel byl většinou jen nachlazený a to Ry po dobu vykonávání své profese již považovala za zázrak. Bylo zvykem, že zima přinášela větší oběti.

Jak bylo ve zvyku fialové vlčice, přišla i na tenhle sraz dřív. Očekávala zde noxe smečky, třeba pro ni něco měl. Možná nějaký úkol, možná nemco víc. To se teprve měla dozvědět. S nějakou nepříjemnou zprávou nepočítala, protože své povolání zastávala dobře. Musela tedy vyčkat S’ Arikova příchodu, aby se dozvěděla co pro ni má. Trpělivě seděla a dívala se na stále zasněženou krajinu uzemí její smečky. Nedávala najevo nic, žádnou netrpělivost, netrpělivá ani nebyla. Naslouchala šumu lesa a hukotu větru, vyčkávala na náznak příchodu toho váženého vlka.

Pozorovala Gwynna při jeho práci. Pečlivě kontrovala vše co sebral a udělal. Vypadal, že se ve svém oboru vyzná podobně jako Ry, a že nebude žádný problém. Začala mít lepší pocit z celé téhle výpravy a uvolnila se. “Jistě, mám své místo blízko vody. Je tam spousta bylinek, jen co oko dohlédne. Chodím tam velmi často, ale v tomto období už tam toho tolika neporoste, co ještě nedávno… Zavedu nás tam..” odpověděla mu milejším tónem. “Možná nejsem moc výřečná, ale pokud vás něco zajímá, klidně se ptejte. Řeknu co říci mohu..” Podívala se na něj po cestě k vodě a čekala na nějakou otázku. Tušila, že by stejně po dobu cesty nebylo ticho.

>>> Dlouhé jezero

Mey zpozorněla. Stála na místě a koutkem oka vlčici pozorovala, tiše. Nelíbila se jí. Možná byla jen zvědavá, ale i to byla věc, kterou zrovna nemusela. Pochopila zvědavost vlčat, pochopila zvědavost i jiných, ale nenáviděla zvědavost, když se jí někdo vyptával pod tlakem. "Hmm.. Ano..." odpověděla na jizvy. Zmínka o náhrdelníku jí vložila plameny do očí. "To vás nemusí zajímat, je to osobní..." řekla trochu podrážděně a odstoupila. Nenáviděla takovéhle situace. "Asi abych radši šla," odstoupila ještě dál stále stejně opatrně jako prvně. Zatím byla připravená se bránit, dokud neodešla bezpečně daleko. Situace takové jako tyhle, to nebylo nic pro ni.

Zaregistrovala zmatení ve tváři vlka. Aspoň si ověřila, že neměl v plánu jí podrazit nohy. Často se setkala s vlky, kteří pochybovali o metodách druhých. Takové všudybyli a všechnoviděli nenáviděla. Gwynn se ovšem zdál jako dobrý společník a zvědavý nováček, spíš než někdo takový. Uklidnilo ji to a vrátila se zpět k normálnímu chování. "V klidu, chtěla jsem jen vidět, jestli vám mohu věřit se svými slovy. Věřím Noxovi, když řekne, že vás máme brát jako smečku, ovšem osobně vás neznám. Mohu důvěřovat, ale radši prověřuji..." řekla jen tak. Už ho nehodlala trápit, mohla se tedy přiznat. "To je pravda, že to tu znám. Dá se říct, že znám každý kout území přízračných, viděla jsem i zbytek Norestu, ne možná všude jsem byla, ale vím kam jdu, když něco potřebuji..." dodala ještě a nechala prostor dalším otázkám. Odběhl potom někam pro první bylinku, počkala na něho někde poblíž.

Vlčice neměla v plánu moc mluvit. O svých bylinkách určitě měla dobrý přehled. Mohlo se zdát, že její paměť vynechává občas pár detailů při setkáních, ale o zásobách věděla. Pamatovala si vlky, které ošetřovala a co na ně použila, pamatovala si kde co nasbírala i co bylo vypotřebováno. V noře přespávala, jako ve své vlastní. Jediné, co Gwynn podotkl, o čem nepřemýšlela, byli pavouci. Věděla, že by tam s ní být měli, ale málokdy si tam nějakého všimla, sama sbírala pavučiny z okolí.
"Narodila jsem se tu. Potom jsem sice asi na rok odešla, ale jinak jsem zde celý život. Můj otec byl také medik této smečky, nezdá se Vám snad můj přístup správný?" usmála se na něj svým zvláštním, ďábelským úsměvem, asi jako když se vrah usměje na svou oběť. Metody v léčitelství měl každý své, tudíž tohle byla od Mey podpásovka. Věděla to. Právě proto svým úsměvem chtěla naznačit, že žádná odpověď není správná. Hlavní bylo, když ty metody fungovaly.

Mey si dosti hlídala odstup od vlčice, nepotřebovala mít o další jizvu navíc, a to že už jich měla. Na její slova přikývla. Neuvědomila si tolik, že slovo medik je ostatním neznalým cizí, ale tahle to slovo znala. Hiisi se jmenovala. Bez rodu. Ovšem, většina vlků nepocházela z rodin s rodokmenem váženým a hlídaným. Občas přemýšlela, že by to bylo hezké netrávit celé dětství přípravou na dospělost a celý zbytek života potom s pravidly v hlavě, ale byla oddaná své rodině. Rod pro ni byl chloubou, kdyby jí ho někdo sebral, asi by radši zemřela. "Hmm... Ano, byl a stále je to významný rod. Je to dlouhá generace léčitelů, známá kus za tímto územím a teď již pár let i zde v Norestu. Jsme si v rodině dost podobní.." odpověděla na otázku. Tušila, že tu není žádaná, ale nebyla ani vyhazovaná. Vycítila zvláštní situaci a přestávalo se jí to pomalu líbit.

Lehce zavrtěla hlavou na náznak, že jí to nevadí. Měla spoustu věcí a mohla klidně zapomenout na to, že má někdo přijít. Stejně jí to vůbec nevadilo. Byla zvyklá, že za ní vlci chodí s různými prosbami a otravují ji vším možným. Tohle jí nemohlo vyvést z míry. Navíc Gwynn jí měl ulehčit práci a to nemohla odmítnout. Po dobu, kterou mluvil a hledal chybějící věci, často jen přikyvovala. "Vidím, že se vyznáte, můžeme tedy klidně vyrazit," řekla nakonec. Tohle pro ní bude procházka růžovým sadem

Blížíc se k cizímu vlku, poznávala v něm vlčici. Normálně by se asi ani neotočila, ale musela zkontrolovat situaci. Vlčici brzy došlo, že tam je a jde k ní. Měla zajímavé zbarvení opravdu, Mey se líbilo takové. Zastavila se na břehu o kus dál cizince, uhýbajíc vlnkám, aby se nemohly dostat k jejím tlapkám. "Obdivovatel možná není správný výraz, bohužel jako medik mám špatný zvyk kontrolovat zvláštní situace... Ale jak tak koukám, asi se nehodláte utopit.." odvětila s kamenným výrazem. Další tykavec, jak je nenáviděla. "Jsem Ryumee z rodu Estrela do Norte, vy?" přeměřila si ji pohledem s neutrálním výrazem a naklonila tázavě hlavu. Vycítila něco zvláštního v jejím tóně. Zajímalo ji o co tedy jde.

Ryumee se po dvou děsivých zkušenostech rozhodla vrátit na toto místo. Prvně seděla na útesech jako kdysi již dvakrát. Potom sestupovala pomalu dolů na pláž a vybavovaly se jí všechny ty vzpomínky. Prvně tu bylo dost vlků, kteří sledovali jak z ní stékala krev do slané vody a omývala jí rány. Po druhé tu byly jen ve dvou a Mey musela působit tu stejnou bolest někomu jinému. Jako by ji ty staré jizvy znovu pálily při pohledu na moře.
Procházela se po pláže s hlavou plnou myšlenek a vzpomínek na to všechno. Koutkem oka zahlédla společnost. Nikoho by tu nečekala. Černobílý vlk, možná vlčice z dálky postupovala do moře. Blázní? V tuto dobu se může vlk jen otužovat nebo utopit. Pro jistotu přišla blíž, kdyby náhodou šlo o něco víc.

Vlčici štípala rána na krku. Musela být opravdu hluboká, ale naštěstí to neohrožovalo její životní situaci. Stála na místě a pozorně sledovala pohyby vlka. Snažila se odtušit. kdy znovu zaútočí. Místo útoku však jen odpověděl na otázku. Jméno "Chris" neznala, to ji dosti překvapilo, byla si jistá, že vlka musí znát aspoň z doslechu, ale tohle jméno slyšela prvně. Zamračila se a prohlédla si ho. To druhé jméno již znala. Znala členku smečky, která již nebyla mezi nimi. Pravděpodobně odešla. Rod "de Amaryllis" již slyšela ve spojení s ní. Tohle tedy musel být její potomek. O Huntleyovi již také slyšela, patřil k nim tedy určitě od narození. Ale kdo byl teda Chris? "Proč si říkáš Chris, Huntley?" cílila otázku na jméno, které jí bylo povědomé. O druhé podobě vlka neměla zatím ani tušení.

Ryumee samozřejmě věděla o rodince vlků S’ Arikovi blízké, ovšem neměla ani ponětí o tom, že jeden z nich přijde rovnou za ní. Představil se jako Gwynn. Přikývla. “Ano, slyšela jsem od Noxe o vaší přítomnosti. Nezmínil se, že přijdete za mnou…” odpověděla vlkovi okamžitě. Neměla velkou radost, že jí někdo ruší v myšlenkách zrovna když jsou důležité, ale to už bohužel bylo součástí povoláni. Většinu času ji vlci rušili v novhodnou dobu. “To je v pořádku, půjdu také. Mohu vám věřit, ale radši prověřuji předem. Klidně se podívejte do nory co chybi sesbírat. Jako medik budete zajisté vědět…” dala mu jeho první zkoušku. Potřebovala ho otestovat než mu svěří sběr. Mohl to být jen egoista, který si myslí, že ví, možná to byl slušný vlk a mluvil pravdu. Musela ho prověřit.