Príspevky užívateľa

Ať už se cítila jakkoliv, jednou to končit muselo a jak se tak říká - čím dřív, tim líp. Po další dlouhé chvíli se podívala na Everetta a usmála se. ”Děkuji..” zašeptala, vstala a oklepala se. Konečně si přišla trochu lépe. Konečně už nebyla prosáklá vodou a nebyla jí zima. “Říkal jsi, že umíš levitovat.. Smím to vidět? Ve vzduchu jsem vlka viděla jen když měl křídla,” řekla a doufala, že ji to ukáže. Nechtěla se s ním loučit, ale jejich společná chvíle už byla dost dlouhá a Rye už ani nebyla zima.

Zavřela oči a poslouchala. Občas krásné ticho vyrušil Everettův hlas, ale nebyl to ten nepříjemný rušivý element, měl zvučný hlas a Rye se moc hezky poslouchal. “Ne… Mám v učení Tima, ale není moc znalý, často potřebuje moji pomoc…” odpověděla. Stále bylo těžké se odpoutat od příjemného pocitu a jít konat své povinnosti. Ještě chvíli, ještě maličkou chvilku zůstane a pak půjde. Snad se to chvilku nezblázní. Nebyla tak daleko od hranic a vytí by slyšela. Mohla tu zůstat ještě chvíli, moc si to přála.

Opřela svou hlavu o jeho hruď a naslouchala jeho slovům. Nějaký tichý hlásek v hlavě na ni volal ať se s tulákem netahá, že ji to nebude svědčit, ale ona neposlouchala. Normálně by jí v hlavě hučely sirény, ale teď bylo ticho. Vlastně doopravdy bylo ticho, naslouchala, ale jediné, co se ozývalo byl vítr a voda. Takové ticho a v takové chvíli. Slyšela, jak se Everettův jazyk prodíral srstí její a občas zaslechla zvuk zvířat kolem nich a jinak ticho. ”Možná bych se měla vrátit do tábora. Touhle dobou bych mohla být potřebná…” řekla, ale nehodlala se zvedat. Její slova nebyla lží, ale tak jak je řekla, tak také zůstala. Poslední, co by si teď přála bylo zničit tuhle chvíli.

Pochopila, že se Tim obával například výbuchu, přeci jen, lektvary už nebyly jen bylinky a mastičky. ”Podívej se na to takhle… Jakmile si vyzkoušíme pár kektvarů, zjistíme, jakou technikou se dělají… Možná to nebezpečné bude, ale my se budeme učit na těch jednoduchých, souhlasíš?” zkusila mu to objasnit. Rozhodně neměla v plánu je zatáhnout do potíží, ale věděla, že některé lektvary by značně urychlily proces léčení a hodlala je zkusit. Trochu doufala, že i Tim si na něco vzpomene když koukal občas Lopimu pod tlapky. Oba se toho od něj jistě naučili hodně.
Vydali se tedy na cestu. Tim jí hned požehnal svou klasickou otázkou o rodině, ale to jí vůbec nevadilo. “Jistě, co bys rád věděl?” zeptala se ho nazpět a usmála se. Klidně by mu řekla všechno, ale musí si stejnak nejdřív postupně vzpomenou. Díky znalosti rodu i za Norestem mu mohla opravdu povědět hodně.

>>> Močály

Tázavě se na něj podívala. Proč jí tohle říkal? Nemyslel si snad, že je hloupá a nebude vůbec tušit, o co tu jde, že ne? “To já vím… Ale je to prostě zvláštní… Jsem tu už 3 roky sama, poslední půlrok teď akorát s bratrancem Timem. Vlci za mnou chodí s prosbami a zraněními, ale to je vše. Je hezké po tak dlouhé době cítit teplo cizího těla…. Ale proč to vykládám zrovna tobě?” ukončila svou řeč tichým smíchem. Sice jen přemýšlela nahlas, ale bylo to i tak hloupé. On to musel mít těžší když byl sám celou tu dobu.
Ucítila lehký dotek a přelezl ji mráz po zádech. Proč byla v této pozici, byla vždy přeci samostatná? Možná už i Ryumee si uvědomila, že nechce být navždy sama. Už měla smečku a skvělé postavení, ale pořád jí v tom životě něco chybělo. Mohl být tohle ten správný krok, aby se posunula zase o něco dál?

Měla stále sklopená ouška, aby mu nevadila v obličeji. Rya byla přeci jen docela vysoká a musela se tedy trochu shrbit, aby mu nevadila. "Tahle situace... Pamatuji se na podobnou od vlčete, ale teď je to jiné... Nedokážu to k ničemu přirovnat," pokusila se mu objasnit své myšlenky. Zároveň sklonila lehce hlavu a povolila mu tím dotknout se její srsti. Nebyla hloupá, tušila co přijde. No, nepanikařit, byla by v pořádku a kdyby jí vadilo, co mělo nastat, šla by se uklidit do nory. Teď se musela rozhodnout pro variantu, která bude lepší než mrznout.

Nakonec to bylo vcelku přirozené. Vlci by si navzájem pomáhat měli a hlavně smečka, do které by za chvíli Ev pravděpodobně také patřil. Jediné, co na tom bylo zvláštní, bylo, jak k sobě přirostli za pouhá dvě setkání. Nebo aspoň Rya začala přirůstat. Už byla v klidu, nepanikařila. Přišla si sice divně, takhle se naposledy tulila k otci, ale mělo to své kouzlo. "Snad ani ne..." odvětila při vzpomínce na moře. Jeho oči spadly k jejím vlasům, všimla si toho pohledu a oplatila mu jej. "Není to zvláštní? Nechci nic říkat, jen mi to přijde takové neznámé, nemyslíš?" zeptala se. Teď už byla jistojistě zase normální. Na předchozí událost by snad radši zapomněla. Potom se podívala zpět do dálky. Jak dlouho tomu bylo, co cítila teplo z cizího kožichu takhle blízko?

Jen tak ztuhlá koukala na Evera a přemýšlela. Nevěděla, zda to udělat. Byla jí zima i přes hustý kožich, proč udělala takovou hloupost? Připadala si na chvíli jako svůj bratranec, který také tropil podobné věci. Nebo jako Adain, který uprostřed zimy skočil z hráze přímo do vody. Tehdy byl pro ni blázen on. Po krátkém rozmýšlení se rozhodla k Everettovi přitulit. Zavrtala se do jeho měkkého kožíšku a poprvé za tak dlouhou dobu si přišla spokojená a v bezpečí. "Vlastně ani nemám ráda vodu," zasmála se.

Voda jí začala stékat i po zádech. Dobře, tohle bylo opravdu pitomé. Určitě by teď ocenila teplo své nory, ale ta byla dost daleko. Měla dvě možnosti, zmrznout nebo pravděpodobně opravdu zešílet ze svých pocitů. Ale vždyť si řekla, že bude v pohodě! Byla to přece Ryumee. Bezcitná a záhadná. To si o ní většina myslela. "To je celkem přesné, no.." přiznala a sklopila uši. Uculila se jako malé mokré štěně. Co se sebou měla asi teď dělat? Přišla si tam tak hrozně stupidně.

Oddechla si. Hlava jí zase fungovala normálně. "Musím něco probrat s Timem, ano..." podívala se na Everetta. "Promiň, chtěla jsem něco vyzkoušet, takový lékařský pokus.." pokusila se o nevinnou lež. Nebyla blázen, ale nebyla ráda, že se jí něco děje. Něco velmi zvláštního a nelíbilo se jí to. "Omlouvám se, musím vypadat jako blázen," ušklíbla se. Co to vůbec udělala? Teď měla mokré vlasy a byla jí zima. Znovu se oklepala a lehce se otřásla zimou.

Po přerušení očního kontaktu se zvedla a předníma vlezla do vody. Tam potom ponořila hlavu, aby se jí schladila a ihned se oklepala. "Je zajímavé, že voda není tak studená. Ale to se mi možná zdá, třeba jsem opravdu nemocná, možná jsem omylem..." vzpomněla si na nedávnou výpravu s Timem ke kořínkům. Co když se jí něco omylem dostalo do pusy? Možná nějaký z těch jedovatých prokousla a teď... Ale to by jí bylo špatně už předtím. Velmi zvláštní. Jen si něco pro sebe zamumlala a vylezla z vody. Nemohla na nic přijít a to mohlo asi znamenat jediné. Musí se uklidnit. Musí být taková, jaká vždy, musí být stejná. Ať už přijde cokoliv, musela to být ona.

Pořád se na něj trochu nervózně dívala. Mezitím, co on byl naprosto v klidu, ona lehce panikařila v duchu. "No já nevím... Možná jsem nemocná? Je mi zvláštně, je mi hrozně hezky a kvůli ničemu... Možná jsem něco špatného snědla..." přemýšlela. V diagnostice byla dobrá u ostatních, ale sebe diagnostikovat nedokázala. Dokázala odhadnout různé nemoci a léky na ně, ale city? Občas se zdálo, že je dokonce ani neměla a teď? "Ty jsi takovýhle normálně? Tak hodný a... všechno?" nespouštěla z něj oči, i když už to začínalo být nepříjemné.

Bylo jí opravdu zvláštně. Připadala si s ním podobně, jako s otcem, až na to, že tohle nebylo tak nevinné a platonické. Že by byla nemocná? To by určitě mohlo být, mohla mít třeba teplotu. Sáhla si tedy tlapkou na čelo, ale nic necítila. Muselo to něco být! Přece se nemohla jen tak z ničeho nic rozhodnout, že se bude k někomu chovat jinak. "Stejně?" napřímila ouška. Co se to právě dělo? Možná by měla jít, asi už jí bylo opravdu špatně! Podívala se na něj a zachytila jeho pohled. Oční kontakt nebyla zrovna její věc.

Nemohla čekat odpuštění, mohla v něj akorát doufat. Naštěstí pro ni, S'Arik jí očividně věřil a to dokonce natolik, že se rozhodl dát na její slovo. V duchu si oddechla. Díky tomu, jak se právě teď cítila, znovu už by stejnou chybu neudělala, i kdyby jí bylo sebevíc špatně. Mohla jen děkovat hvězdám a povaze Noxe, že z toho vyklouzla tak dobře.
Přikývla na jeho slova, opravdu ho za věrohodného kadeta pokládala, aspoň si to sama tedy myslela. Potom, co byla propuštěna, odešla zpět do léčitelské jeskyně. Musela si teď vyčistit hlavu a doplnit zásoby, tedy aspoň toho, co bylo v tuhle dobu k nalezení.

Rya už si ani nepřišla sama sebou, ale byla šťastná. Velmi zvláštní. Dobrá tedy... Tušila jsem, že se dlouho nezdržíš, ale takhle... Musím přiznat, že mi je dobře... S tebou... Naprosto formálně, samozřejmě!" podívala se na svůj odraz ve vodě. Nevěděla už kam má koukat, protože jí bylo možná trapné koukat na něho. Obzvlášť mezi touhle konverzací.