Príspevky užívateľa

Nechala ho ať si dělá co chce, problém její to nebude. Pokrčila jen jednoduše rameny a rozhlédla se po kraji, zde vyrostla a vrátila se zpět. Změnil se od první chvíle až do této. Nemohla zabránit povzdechu. Krajina krásná a pomalu zimní, zde vítr hučel v překrásné písni. Vlčice seděla chvíli tiše a klidně, hleděla na vlka, usmívala se. Sledovala všechny jeho kroky z opatrnosti a ze zvědavosti. Zrak padl její na vodní hladinu, pravila: "Ano. Jako malá milovala jsem to tu, ale to je již dávno... Teď si užívají jiní vody, hlavně tady na hrázi. Já mám své práce dost," odmlčela se na chvíli. "Naše smečka má normálně hranice otevřené a přístupné každému, snad by to vadit nemělo..." dopověděla. Chtěla se také na něco zeptat, ale nápady neměla. Třeba červený něco vymyslí.

Velmi ji překvapila reakce vlka, nepochopil ji. Že by se pletla? Ne! Nemohla se splést, nemohl ji zmást. Přesně věděla s kým měla tu čest. Trochu však v překvapení uši stáhla a znovu nasála známý pach. Bylo v něm něco zvláštního, ale byl to on, znala ho. Jakožto nejvyšší zástupce rodu Estrela, vzpomnět se snažila na jméno vlka. Bohužel na jména paměť nesloužila jí, důležitější věci měla v paměti. “Nevíš kdo jsem? Kdo jsi ty?” zeptala se zmateně vlka rodu svého, ale očividně i neznámého. V mysli něco ji hryzalo, něco nesedělo, co se to tu dělo. I stará smečka ji poznala a tenhle vlk ne? “Nemýlím-li se, měl si dvě sestry, nebo to nejsi ty? Tvůj otec byl mým strýcem, Aaravos se jmenoval, nebo ne?” ptala se zmateně dál, protože vlk ji očividně nepoznal. Stalo se mu něco? A kde vůbec byl? Na území Norestu se narodil, že by ho opustil? Mey sama myslela, že umřel též jako Caelin, ale zřejmě ne.

Všechny bylinky byly již tytam. Teď už tu rostlo jen naprosté minimum všeho co by bylo užitečné a i to co zde zůstalo již bylo připravené zimovat. Omrzlé lístky a studená země naznačovala jistý příchod zimy a s tím i víc práce pro Ryumee. Nyní byly nemoci na denním pořádku a mladá vlčice mohla být ráda, že vůbec stihla usušit dost bylinek. Kdyby vedle sebe neměla i dalšího medica, asi by se ani nedostala z území Přízračných a toho by dnešní den určitě velmi litovala.
U řeky ucítila zvláštní pach. Byl jí povědomý a přitom tak cizí. Znala dvě vlčice, které měly podobný pach a jedna z nich byla mrtvá. Caelin... Poznala ji jako malého drobka než zemřela a potom Mari. Tu viděla naposled při obřadu a od té doby vůbec. Kdyby jen tušila kde byla teď, možná by ji vydědila.
Rozběhla se po stopě a zanedlouho už stála před mladým vlkem. Sic neznala jeho jméno, věděla kde měl kořeny a doufala, že i jemu to dojde. Pamatovala si ho od strýce Raviho když je občas potkala. Musela se pousmát. "Kde ses tady vzal?"

Začala se v ní vařit krev hned, co spatřila zrzavou srst a ucítila ten pach. V duchu protočila oči, ale stále se jí nějak povedlo udržet klid. "Matko," řekla potom co ona oslovila ji. To slovo jí bylo velmi proti srsti. Nikdy nikomu takhle neřekla a teď musela tuhle cizinku nazývat matkou? Proč? To, že svedla otce a nepotratila ji neznamenalo, že tu pro ni někdy byla a přispěla do výchovy. Mey se proto rozhodla, že odteď jí bude říkat jménem. To bylo rozhodně mnohem příjemnější. "To je řečnická otázka, nebo tě to opravdu zajímá?" hleděla na ni svým nejpohrdavějším výrazem. Možná by jí někdy dokázala odpustit, ale to by se musela snažit víc, než ji navštívit dvakrát za život a zeptat se jak se má. Takhle to prostě nefungovalo.

V otočce zahlédla vlka v letu. Byl mladý, znala ho ze smečky, možná proto se podivila tomu, že na ni útočil. Pokusila se hbitě vyhnout sražení na zem a skoro by se jí to povedlo, ovšem nebýt dlouhých vlasů. Vlk se zadrhl do jejích copů a srazil ji k zemi, přičemž se mu povedlo jí pár vlasů vyrvat. Rychle se zase zvedla na nohy a čelila modrému tváří v tvář. Cenil zuby. Tohle nevypadalo dobře a vůbec se jí nelíbil nulový rozestup mezi nima. "Ty zmetku.." zavrčela. Nikdy neútočila první, spíše se bránila, proto i teď po napadení radši uskočila, aby měla osobní prostor a stačila zareagovat včas. Byla dost rychlá, ale vlk se zdál rychlejší. Musela přemýšlet dopředu.

Červený vlk se jí začínal opravdu líbit. Musela uznat, že jeho cíle a odhodlání měly zřejmě velký význam, aspoň pro něj. "Musím přiznat, že o vlcích Ignisu toho moc nevím, ani nechci, tudíž budu sotva vědět jaké mají letce.." trochu se zasmála. Uvědomovala si, že v jejích slovech byl jedna určitá lež. Nemohla být vypozorována, svoje slova brala na velkou váhu, ale to, že nechce o Ignisu nic vědět nebyla tak úplná pravda. Moc dobře věděla, že čím víc nepřítele zná, tím lépe se dokáže bránit. Každopádně se o tom nechtěla bavit a proto to ukončila takhle. "Ráda bych pomohla, ale vypadá to, že byste pomoc nalezl možná jinde. Jestli tu ti vlci jsou, určitě už je někdo viděl..." doplnila jen a prohlédla si ho znovu.

Kdyby jen věděla, kdo se schovává nedaleko od nich a odposlouchává jejich konverzaci, asi by vyletěla z kůže. Tak moc nenáviděla Ignisské vlky a o to víc když se jí motali do života. Nejspíš by jí vztekem zrudly oči a roztrhala by vlka na malé kousíčky, mezitím co by Sage nejspíš utekl. O Mey to známé nebylo, ale měla dost temných stránek. Byla spravedlivá a rozvážná, byla dokonce dost chytrá a už v mladém věku měla dost zkušeností díky cestám. Tohle se o ní vědělo, tohle vypouštěla napovrch, ale to, že měla velké sklony k šílenosti hluboko uvnitř, nikdo NIKDO nevěděl. Vlastně taková byla až poslední dobou díky nesnesitelné fyzické i psychické bolesti, kterou utrpěla krátce po příchodu zpět do Norestu. Nejdříve vše přijmula, ale teď to snášela špatně, protože tu byla již sama.
Z myšlenek ji vytrhl zvědavý Sage. Oh ano Sage. Byla tu kvůli němu, aby mu řekla něco o sobě a svém rodě, nebyla tu kvůli přemítání nad svým právě mizerným životem. Stejně by to spravilo pár přátel nebo rozrůstající se rodina. Na otázku se trochu zarazila odpovědět. Znala ten příběh, ale říkali o něm i cizím? “Hmm.. Pravdu říct, nebylo to jen tak.. Podle starých pravidel rodu, která se dodržují v naší smečce daleko odsud, máme pro někoho možná kruté zvyky…. Náš rituál dospělosti je dosti bolestivý a někteří ho nezvládnou…” ukázala své jizvy. Vzpomněla si na hroznou bolest. “Podle starých pravidel se rituál musí dodržet u VŠECH dospívajících, proto musel strýc odejít ze staré smečky a můj otec šel díky poutu magie s ním. Proto jsme se dostali sem a také k Přízračným,” dopověděla. “Myslím si, že to tak mělo být…” podívala se se Sagem na hvězdy a rozzářily se jí oči “Náš rod je kulturou a rodinou zároveň. Máme své zvyky a pravidla a naši vlci jsou velmi vážení. Naše vlčata přijímají hodně znaků a schopností našeho rodu a mají jinou výchovu než vy. Léčitelství s námi úzce souvisí a stejně tak hvězdy, musíme býti znalí spoustě věcem již od malička a být jedním z nás není jednoduché… Ale možná by se našly slavnosti, které bys mohl navštívit… Možná nás v té době už bude víc,” pousmála se a koukla na něj.

Zájem a znalosti děcek, obzvláště Belly ji zahřál na srdíčku. Na její rychlou reakci přikývla a pochválila ji. Dva nejmenší vlčkové poznali pampelišku a i to ji potěšilo, hlavně proto, že byli tak mladí. "Správně, tomu se říká pampeliška," usmála se mile a obrátila se k Rio. Ta zase poznala sedmikrásku. Čekala možná víc, ale stejně byla ráda. Nemohla od nich moc čekat v tomhle věku, hlavně pokud neměli zájem být léčitelé a to ještě nikdo nemohl vědět. "Myslím, že to by ti moc nepomohlo," zasmála se nad Sluníčkovo poznámkou. Mák byl vcelku nebezpečný při špatném užití a mírnil spíš velkou bolest při vážnějších zraněních. "A něco dalšího, možná popsat bylinky co už jste poznali? Nebo se chcete na něco zeptat?" zeptala se jich. Pokud by už nic neměli, představila by jim další základní bylinky.

Ryumee chvíli čekala, ale ani jí to nevadilo díky vyčerpanosti z vlčat a příjemnému počasí spojeném s noční oblohou. Hvězdy, jaké to krásné malé tečky s obrovským významem a minulostí. Milovala tento pohled a vydržela takhle klidně celou noc až do svítání. Kdyby Sage nepřišel, možná by vydržela do rána a ani by jí to nevadilo, možná by si ani nevšimla. Byla zamyšlená s hlavou ve hvězdách, ale přítomnost dokázala stále vycítit a když viděla malého vlčka, vrátila se do reálného světa a počkala na něj. Na jeho slova přikývla a pozdravila zpět. Bylo pravdou, že území bylo velké oproti jiným, nedivila se mu. Ovšem co ji překvapilo, bylo to, že vlk byl neskutečně zdvořilý a umírněný na svůj věk. Ani by si ho nespojila s jiným vlčetem z Nihilu nebýt pachu.
Další otázka ji celkem potěšila. Možná o rodu nic neslyšel, ale už stihl něco zjistit a to ji velmi potěšilo. Doufala však, že to bude jediná věc, protože kdyby rod znal, co by mu pak říkala? Přikývla tedy a začala. "Dalo by se to tak brát... Náš rod má kořeny někde jinde než na území Norestu, zde jsme až od doby, co sem přišel můj otec Alo-pé se strýcem Aaravosem. Otec se zde uchytil jako léčitel ve smečce Přízračných a měl mne s bratrem Valeriánem. Bratra jsem věru dosti dlouho neviděla, zůstala jsem zde skoro sama, ale pořád zde míním reprezentovat rod a rozšířit ho..." začala s vyprávěním. Normálně se takto nesvěřovala, ale tohle byl Nihilan a také její povinnost mu něco říct. O zvědovi zatím vůbec nevěděla. Jeho přítomnost možná vycítila, ale byla zatím až příliš zamyšlená.

Nebyla si moc jistá, zda se mýlila či nikoliv. Nebyla hloupá, ale nechtěla čekat na nic pokud by se mýlila. I zvířata dělala hluk, i když co by to bylo za zvíře, aby radši neuteklo před vlkem? Měla z toho zvláštní zlý pocit. Takový, který již dlouho neměla. Chvíli jí to trvalo a rozešla se mezitím dál. Za pár metrů už byla v obraze a v rychlosti se otočila. Začala být ostražitá.Ten pocit byla její magie, něco se mělo stát a ona na to skoro doplatila. “Vylez!” zavrčela. Něco tady nesedělo.

Po lekci léčitelství, kterou ukončila v podvečer, se odebrala na další schůzku. Ta už naštěstí nebyla o bylinkách, protože z toho už se jí motal slušně jazyk. No jo... Předposlední den má vždy něco svého a pokud měla soudit, byl vždy ze všech nejhorší, ať už v dobrém či špatném smyslu. Teď už to musela vydržet, teď si mohla v klidu sednout a mluvit. Věřila, že schůzka se měla uskutečnit zde v údolí a tak zbylo jen počkat na nějakém viditelném bodě a vyhlížet.

Už měla docela dost. Ten první a druhý den byl fajn a měla energii na přežití vlčat. Byla sice pořád celkem zmatená z toho, jak se k nim chovat a jak mluvit, neuměla to a s její nelibostí vlčat se ani nedivila. Nebyla k tomu uzpůsobená. Už třetí den byla celkem vyčerpaná z toho všeho a nechtěla už nic slyšet. Dnes se vyspala dobře, už měla vizi klidu, protože zítra to všechno končilo a Nihilští se vraceli domů. Dokonce k jejímu potěšení s sebou budou brát i vlčata Přízračných a to znamenalo klid. Konečně. Ale zatím musela ještě vydržet, protože měla dopoledne druhou lekci léčitelství. Byla to ta hezky zbarvená, natěšená vlčice. Její jméno si také pamatovala, Rio. Ke srazu vybrala místo, které již navštívila a nemohla se tedy ztratit. Teď už jen čekala až se mladá objeví a budou moct začít.

Chodila a dívala se na zajímavé věci. Moc jich tu nebylo, ale musela se nějak zabavit, hlavně svoji mysl. Potřeboval zaměstnat hlavu, aby neměla své zvrhlé myšlenky v náladě, kterou měla. O takových věcech nikdo nevěděl a sama je potlačovala. Její myšlenky často, hlavně poslední dobou, směřovaly neznámým směrem. Mey tušila, že mohla trpět nějakou vadou na psychice po krušném dětství, i když možná ani tak ne po tom, jako po odchodu rodiny. Do té doby byla v pořádku. Celý její život byla s rodinou, ať už v jakékoli části světa a teď, po jejím návratu do svého rodného kraje, všichni odešli. Jelikož měla od té doby zvrhlé myšlenky, myslela si, že to je buď tím a nebo nudou. Bohužel to nedokázala ještě určit. Zatím se jí dařilo zůstat normální, ale cítila, že něco potřebovala, aby dosáhla svého cíle a neustále přemýšlela. Hledala způsob jak z toho ven.
Z myšlenek a bloumání ji vyrušil nějaký zvuk. Možná jen obyčejné zvíře nedaleko od ní, ale přesto zavětřila. Špeh? Opět si myslela, že je moc paranoidní a nic se neděje, ale byla sama. Co kdyby? "Vylez ven, vím o tobě..." řekla naprosto vážně a s kamenným výrazem. Vlastně ani netušila, jestli tam někdo byl, ale pokud ano, mohla to teď zjistit. I tak si radši dávala pozor.

Šla se projít a vyjímečně vyrazila na místo kam moc nechodila. Měla takovou náladu nenáladu a spoustu energie. Ale co měla dělat? Jako medic se nikam moc nepodívala a když už, sbírala bylinky. Jenže dnes měla volno a žádné nemocné jedince zrovna neměli, šla se tedy vybít aspoň procházkou. Nebylo to nic moc, ale nebylo to sezení na prdeli někde uprostřed tábora.

Dokonce i Mey se cítila v konverzaci příjemně, ani nečekala, že se to někdy stalo a nálada jí takhle vydržela. Tohle mimo rodiny měla s jedním jediným vlkem a o něm už dlouho nic neslyšela. Možná taky odešel… Myšlenky pak odložila stranou, aby se mohla znovu konverzaci. “Vypadáte docela mile, možná bych vám mohla doporučit se těm hranicím moc nepřibližovat… Byla by vás asi škoda,” uchechtla se nakonec. Nebyla si jistá jak dlouho jí ty vtípky vydrží, ale zatím se bavila. Možná jí chyběl nějaký kamarád, moc jich neměla.. Teď už vlastně možná nikoho. “Denně potkávám hodně vlků, ale takhle přímo se zrovna nepamatuji. Jsem si celkem jista, že kdyby se mnou někdo takový mluvil, pamatovala bych se, ale ne, bohužel…” pátrala v paměti, ale nic z toho. Nikdo ji nenapadal.