Príspevky užívateľa

Ušklíbla se. Takže tohle byla dcera nějakého Ignisáka? Nevypadala na to, že si smečku vybrala sama to bylo jisté. Většina od nich byla drzá na první potkání a říct Mey to samé co jí, vyletěli by z kůže. Nebo se tak snad jen publikovali? No první dojem to rozhodně dobrý nebyl tak o co jim šlo? To bylo jedno, teď se nebylo dobré strácet v myšlenkách. “Myslela jsem tím naše hranice… Nevadí” protočila trochu očima. Hned se zase vrátila pohledem k ní. Nechtěla být nepříjemná a nechat pocity ovládat ji, ale musela dávat pozor.

Za chvíli zahlédla vlčici. Byla možná mladší než Mey, ale to bylo stejně jedno. Hlavou jí proběhlo několik myšlenek. "Zdravím, co tu děláš?" šla rovnou k věci. Většinou vlkům vykala, ale to by k nim musela mít respekt. U téhle to chtěla mít rychle za sebou. Poblíž ní se zastavila. "Pokud vím, hranice jsou uzavřené a očividně hlídané..." varovala ji předem. Vlčice zatím nevypadala problémově, ale jeden nikdy neví.

Mey si povzdechla. Chtěla mít klidný večer, koukat na západ slunce a snad i později mluvit s hvězdami, nebo je aspoň pozorovat. Neměla být nikým rušena a strom, pod kterým seděla, jí měl přidat na troše nenápadnosti. ALE NE, vždycky se musí objevit někdo, kdo to všechno-... Zavrtěla hlavou. Zrovna Ryu byla vždy neutrální, i když v nitru Ignisáky nenáviděla. Nebylo tomu ani dnes jinak. I když na ní někdo zařval a ona už tušila problémy, zachovala si kamennou tvář a chladnou hlavu. Dokud k ní nepřijde, nebude to řešit.

Mey velmi výjimečně obcházela zrovna hranice mezi nimi a Ignisem. Nechodila tu ráda, ti vlci na druhé straně to neměli v hlavě v pořádku. Kdo si po narození řekne, že je velký zlý vlk a bude z něho vrah? Rozuměla faktu, že nic není jen tak. Fajn někomu v hlavě prostě rupne, ale aby z toho byla smečka? Jediní, které dokázala jen tak tak tolerovat, byli vlci, kteří se tam narodili a jsou tam kvůli rodině nebo vysoké pozdější pozici, i když nejsou zlý. Takové však ještě nepoznala takže celý Ignis jí přišel vadný.
Z myšlenek ji však vyrušil pach, neznámý, ovšem patřil těm na druhý straně. Tenhle někdo se pohyboval velmi blízko, dokonce možná už na jejich hranicích. To nemohla dopustit. Pokud sem přišel nezvaný host v toto období, musí ho okamžitě vyprovodit. Rozešla se tedy za pachem, který nebyl vůbec daleko.

Ryumee se rozhodla udělat si klidný večer aspoň na chvíli zase mimo smečku. Snažila se být dobrou léčitelkou a skoro celý den se nezastavila. Po několika předešlých událostech, kdy neměla čas na bylinky, musela vše dohnat. Vydala se tedy k řece, měla ráda tu krajinu okolo a vždy si tam odpočala. Pro jistotu se nepřibližovala k území Ignisu. Tihle vlci si rádi vše přivlastňují.. pomyslela si když řeku obcházela bezpečnější stranou. Nebála se, ale po tak dlouhém dni si chtěla odpočnout u západu slunce a ne řešit blbečky z Ignisu. Posadila se pod nedaleký strom, kde nemusela být tak nápadná jako u břehu. Cítila společnost, možná i tušila jakou a právě proto si zabrala místo dřív, než na toho někoho narazí. I když ony řeči jako: "Já tu byla první" by jí stejnak nepomohly.

Ryumee vyčkávala. Stála na stejném místě co kdysi, akorát že tentokrát nekráčela ona vstříc bolesti. Nyní byla na tomto místě Marielle. Již dospělá dcera Aaravose, vlka, který odešel společně s většinou Estreláků. Tudíž namísto toho, aby tu stál on a jeho bratři, stála tu mladá vlčice, která již převzala kontrolu nad Estreláky území Norestu. Nebyl tu nikdo než ona a druhá mladší vlčice. Jediná škoda byla, že spolu ty dvě nevycházely, možná si však spíše jen neměly co říct.
Mey se zamyslela. Když tu byla ona, stála před třemi vlky, jenž odříkávali slova a ona je opakovala mezitím, co jí otec vyřezával do kůže znaky. Kladla si tudíž otázku... Zvládne odříkat celou přísahu sama a vyřezat Elle symboly při tom? Odpověď závisela však na celé situaci a to vedlo k další otázce. Ustojí to Mari? V tuhle chvíli už to však nebyl problém fialové vlčky a tak se pustila do práce. "Já Marielle Estrela do Norte se oddávám dávné přísaze. Slibuju, že se nikdy nenechám zastrašit temnotou..." začala první větou, kterou musela ta druhá zopakovat. Mezitím se připravila na vyřezání prvního znaku.

Mohlo se zdát, že Mey opět vyrazila pro bylinky, ale tentokrát ne. Tentokrát si potřebovala pořádně pročistit hlavu. Musela. Poslední dobou měla nějaký špatný pocit a ani nevěděla proč. Normálně by si řekla, že to bude magií, ale ta teď nějakou dobu nebyla mezi vlky z Norestu. Ryumee mluvila často s hvězdami, ale zdálo se jí jakoby neodpovídaly. Nechápala to a celá tahle situace přinášela stres a obavy. I ona je měla, jen nevycházely napovrch. Také proto chodila častěji na procházky nebo místa kde nikdo nebude. Přemýšlela a to jediné jí pomáhalo aspoň trochu se uklidnit a přemoci všechny špatné pocity hrnoucí se na vlky Norestu.

Arxi očividně navázal na její chování. Odtrhl si svou část z úlovku a také odešel si to v tichosti sežrat opodál. Podezřívavá vlčice teď musela přemýšlet co má za lubem. Jaké pletichy tu na ni chystá?
Vždy radši opatrnosti než přijít k úhoně, proto Mey nikdy nenapadlo, aby věřila v čisté úmysly vlka. I když byl vlk zcela neškodný, snažila se ho prokouknout. To samé se dělo i teď, ovšem tenhle vlk nevypadal tak zblble jako jiní... když pomine to tykání na první pohled. Možná by s ním i mohla komunikovat.

Přikývla. Všimla jak se vlk uklonil, Mey na tohle byla dost... pyšná, dalo by se říct. Ukláněla se jen ve vlastní smečce před vyššími a alfami. Ovšem ráda si nechala líbat tlapky. Bohužel pro ty, kteří to dělali, neznamenali nic. Nebyli to přátelé, neměli v jejích očích žádné postavení. Byli to rohožky. Ale to nikdy nikomu neříkala. Všechny černé myšlenky si společně s emocemi pěstovala někde hluboko uvnitř a nenechávala je vylézt napovrch.
Trochu sklopila uši. Neměla ráda když ji někdo pozoroval u jídla. Taky se jí nelíbilo, že jí tykal, ale na to si zvykla od jiných. Odtrhla tedy kus masa a popošla s ním o něco dál. Lehla si a s ušima u hlavy začala žvýkat kousky svalů ze zvířete. Konverzaci nezačínala, buď vlk odejde a nebo bude muset mluvit on.

Když vlk přiskočil na pomoc, bylo už jasné, že laň nemá žádnou šanci. Mey byla možná samostatná a celkem i samotářská, ale pomoc při lovu by asi i ocenila. Když pak nasála vlkův pach, už nebyla ani tolik dotčená, že jí sebral vytouženou kořist a zaútočil první. Nihilák. Tihle vlci jí nevadili. Někteří byli sice sluníčkáři, ty také nemusela, ale pořád lepší než aby byl z Ignisu.
Přikývla hlavou. "Ryumee Estrela do Norte... Těší mne" řekla a oplatila mu pohled do očí, ovšem jen krátce. Doufala, hlavně že se pustí do jídla, protože už měla opravdu celkem hlad.

Aniž by si to uvědomila, vyrazila na lov stejné laně jako někdo jiný. Dříve než vyrazila, všimla si toho někoho nedaleko v trávě a zamračila se. Tohle byla její kořist. Bohužel, vlk vyrazil dřív než ona a očividně si jí ani nevšiml. Mey měla teď dvě možnosti. Vzdát se a jít pryč a nebo spolupracovat. Jelikož se vzdávala jen výjimečně, radši si odfrkla a rozeběhla se obrovskou rychlostí za nimi. Vlk se zakousl lani do nohy a visel tam. Mey se tomu podivila. Na co čekal? Až ho kopne nebo se unaví? To nebylo moudré... Ona sama se v plné rychlosti odrazila, zakousla se zvířeti do krku - přičemž doufala, že trefí tepnu - a tím ji srazila na zem. Mohla doufat v pomoc druhého vlka, ale radši se spoléhala jen sama na sebe. Zakousla se znovu pořádně a čekala jaká bude reakce.

Mey se probudila časně ráno a šla obstarat bylinky. Potřebovala se v nynější situaci připravit na nejhorší. Nikdo netušil co se stalo, ale každý to cítil. Musela býti opatrná, proto dělala vše s rozmyslem. Svou činnost ukončila zcela hladová, avšak ne vyčerpaná. Rozhodla se tedy vyjít si na lov i přes to, že v táboře nějaké úlovky od ventorů zbyly.
Přišla k severní louce. Měla to tu ráda a ráda zde i lovila. Do čumáku ji hned udeřil pach zvěře. Laň! Nenechala si ujít svoji příležitost a rozhodla se k lovu.

Mey netušila, že by Icee znal jejího otce “ze vzpomínek někoho jiného”, nikdy nic takového nezažila. Myslela si tedy, že ví o kom je řeč a proto to nechala být. Na poděkování jen přikývla. Nikdy nebyla moc výřečná když se to po ní nevyžadovalo. Musela se přemáhat, aby komunikovala s cizími, ale jinou možnost neměla a nikdo to na ní nepoznal. Všechny své pocity ukryla hluboko v sobě a tam si je řešila. Na povrch byla jak kámen.
“Já se zde pohybuji velmi často... Mám to tu ráda,” odpověděla s povzdechem, ne však smutným, spíše se potřebovala uvolnit. Icee byl příjemnou společností, zdál se býti podobný povahově k ní. Takových vlků bylo opravdu málo. “Nikdy jste nebyl v těchto horách?” zeptala se, aby řeč nestála.

Celkem očekávala otázky na otce, akorát možná trochu jiné. Icee podle rozhovoru očividně tušil o kom se mluví. Také položil Mey otázku, která se jí moc nelíbila, ale byla ochotná mu odpustit když se okamžitě omluvil. "Hmm... Řekla bych, že je jasné o kom mluvíme, nemýlím-li se?" nadzvedla jedno obočí. Obvykle mluvila o těchhle věcech nadřazeným tónem, který byl vlkům nepříjemným, ale tentokrát to řekla spíše jako normální otázku. Takhle se obvykle nechovala. Většina vlků, které poznala, byli spíše neslušní tuláci a nebo přátelští sluníčkáři. Oběma skupinami pohrdala, co si budem... Ale Icee přemýšlel jinak a proto se k němu chovala jinak a nenasazovala už na první potkání svůj pyšný postoj a tón. Situaci vyhodnotila tak, že by to mohl být její první kamarád. Přinejmenším alespoň první vlk mimo Estreláků, kterého brala jako rovnocenného. Líbil se jí.. Povahově samozřejmě, ale možná trochu i vzhledem.
Také švihla ocasem na znamení, že není čeho se bát. "Děkuji. Mohla bych říct to samé o vás," odpověděla, prohlížejíc si jeho vlasy. Měl pravdu.. Také moc vlků s hezkými vlasy nepotkala. Lehce střihla ouškama když si Icee lehnul a nechal jí prostor vedle něho. Byla to lákavá pozvánka, ale zatím si dovolila ji odmítnout, nebyla si ničím jistá a opatrnost pro ni byla důležitá.

Zpozorovala, že se vlk stále chová divně. Otázka byla zda byl prostě takový, nebo byl problém v Mey. Jak se to celé zdálo, problém byl v ní... Tak zvláštně si ji prohlížel, dokonce bylo i vidět jak usilovně přemýšlí když zrovna nemluví. "Mne také" odpověděla. Takže vlk se jmenoval Icee, nikoho takového neznala tak proč na ni tak koukal? Nedalo jí to musela se zeptat.. On byl však rychlejší. To se dalo čekat, byla mu povědomá. Ale počkat.. Jediný vlk, kterému byla podobná byl její otec a ještě možná pár vlků z rodu. Došlo jí to rychle a odvodila si, že to asi nebude náhoda a musí nahodit prut. "Možná jste znal mou rodinu, konkrétně spíše otce.." řekla zdvořile, přitom mířila jasným směrem. Měla již kdovíjaké myšlenky a úmysly, zatím je však nechávala pod pokličkou.