Príspevky užívateľa

Jen tak se dívat ji nebavilo. Říkala si, že by mohla odejít, stejně neměla o čem mluvit. Vlk ji sice zase zaujal, ale byl na ni moc. Jeho radost a názory, které byly dost odlišné od jejích, ji nezajímaly. Třeba by mohla být užitečná jinde než tady. "Nu, počítám, že asi půjdete zkoumat okolí. Nebudu rušit," začala nenápadně a dívala se na promočenou červenou srst. Z Adaina kapala voda skoro doslova proudem. Musela se zasmát jeho nerozvážnému chování. Přesně takhle začínaly nemoci a pak už se jen šířily dál.

S obdivem skrytým jen přihlížela. Možná čekal od vlčice, že skočí za ním jako střela. Ta jen stála beze slov. Možná chtěla něco říci, možná ne, to už se nedozví. Nezmohla se na půl slova a už stejně nemusela. Adain zmizel ve vodě. Jen popošla po hrázi a počkala až se vynoří. Všimla si, že jeho křídla, na vodě ho nadnášela. Ona ani nikdo z rodu, pokud pamatovala se dobře, křídla nikdy nezkusili. To jen kvůli znalostem se tomu faktu nedivila. Zavrtěla hlavou zlehka, sama do vody by nešla. Na břeh posadila se, na Adaina hledíce. "Nabídneš vlkovi drápek a ukousne ti celou tlapu... Netušila jsem, že slovo 'někdy' může znamenat i hned" protočila oči v sloup, avšak usmívajíc se. Hrubost zde nebyla rozhodně na místě.

Měla úmysly zavést ho do nory, tam bylinky a pelíšek její. Od chvíle co alfa jinde žil, nazvali medicové prostor svým a dobře tomu tak. Prostoru moc a klidu víc než dost. Cestou mohl si vlček připomenout, kde žil a paměť trochu oživil. Ušima zastříhala když slyšela tu větu a otočila hlavu svou. "Marielle? Řekni, měla na sobě stejné jizvy?" otázala se. Obě prošly rituálem, už to bylo nějakou chvíli. Třeba jí teď bude věřit a nechá se odvésti.
"Do tvé rodné smečky," odpověděla krátce a hned zase rozešla se. Podél řeky šli tak dlouho, než zahlédli než zahlédli rodnou půdu, hráz a lesy. Zavedla ho do své nory a vzala to oklikou. Musela mu ukázat tu krajinu rozsáhlou.

>> Nora alf

Vzpomněla si na své dětství. Nebylo to lehké, nelitovala však ani chvíli. Na vše co ji připravili, to by se jiným mohlo zdát. Vše teď bylo dávno za ní... Viděla spravedlnost, nenaučila se smát. Do vody ji brali často, bohužel jen pro přípravu na rituál dospělosti. Nepoznala vlčí hrátky po odchodu z Norestu. Za hranicemi z ní vlčí paní, sic měla jen pár měsíců. Vzpomínek měla i dobrých, to se nemusela bát. Však výchova bylo to hlavní, zvyky, slavnosti a rituál. Naposledy ve vodě, slané a ledové, stála po pas od krve a koukala do nebe. Otec hned po jejím boku svíral v tlamě ostrou dýku, z ní krev kape do moře. Mey také již od té doby nemá vodu v oblibě. "To máš pravdu, mně přijde, že už to byly roky..." zasmála se maličko. "Věř, že ano, zkoušela. Nic příjemného..." zašklebila se na něj.

Na chvíli upadla z tváře maska její, měla pravdu. Usmála se. Rodinu poznala ať byla kdekoliv. Byl sice trochu jiný od ostatních, ale znaky měl po Estrelácích. Než masku zpět si nasadila, znala problém a tím ztráta paměti byla. Čumák lehce nakrčený napovídal zamyšlení. Mari hledat nemohla. Čím by mu tak pomohla? " Znám tě, znala jsem tvou rodinu. Pamatovat si mne nebudeš, byl si ještě malé štěně když jsem tě viděla naposled, ale jsem tvá sestřenice. Ryumee Estrela do Norte a tobě patří stejný rod. Vše ti vysvětlím, pojď se mnou..." otočila se a vydala se k území své smečky. Dříve k ní i on patřil, mohl by si vzpomenout.

Nechala ho ať si dělá co chce, problém její to nebude. Pokrčila jen jednoduše rameny a rozhlédla se po kraji, zde vyrostla a vrátila se zpět. Změnil se od první chvíle až do této. Nemohla zabránit povzdechu. Krajina krásná a pomalu zimní, zde vítr hučel v překrásné písni. Vlčice seděla chvíli tiše a klidně, hleděla na vlka, usmívala se. Sledovala všechny jeho kroky z opatrnosti a ze zvědavosti. Zrak padl její na vodní hladinu, pravila: "Ano. Jako malá milovala jsem to tu, ale to je již dávno... Teď si užívají jiní vody, hlavně tady na hrázi. Já mám své práce dost," odmlčela se na chvíli. "Naše smečka má normálně hranice otevřené a přístupné každému, snad by to vadit nemělo..." dopověděla. Chtěla se také na něco zeptat, ale nápady neměla. Třeba červený něco vymyslí.

Velmi ji překvapila reakce vlka, nepochopil ji. Že by se pletla? Ne! Nemohla se splést, nemohl ji zmást. Přesně věděla s kým měla tu čest. Trochu však v překvapení uši stáhla a znovu nasála známý pach. Bylo v něm něco zvláštního, ale byl to on, znala ho. Jakožto nejvyšší zástupce rodu Estrela, vzpomnět se snažila na jméno vlka. Bohužel na jména paměť nesloužila jí, důležitější věci měla v paměti. “Nevíš kdo jsem? Kdo jsi ty?” zeptala se zmateně vlka rodu svého, ale očividně i neznámého. V mysli něco ji hryzalo, něco nesedělo, co se to tu dělo. I stará smečka ji poznala a tenhle vlk ne? “Nemýlím-li se, měl si dvě sestry, nebo to nejsi ty? Tvůj otec byl mým strýcem, Aaravos se jmenoval, nebo ne?” ptala se zmateně dál, protože vlk ji očividně nepoznal. Stalo se mu něco? A kde vůbec byl? Na území Norestu se narodil, že by ho opustil? Mey sama myslela, že umřel též jako Caelin, ale zřejmě ne.

Všechny bylinky byly již tytam. Teď už tu rostlo jen naprosté minimum všeho co by bylo užitečné a i to co zde zůstalo již bylo připravené zimovat. Omrzlé lístky a studená země naznačovala jistý příchod zimy a s tím i víc práce pro Ryumee. Nyní byly nemoci na denním pořádku a mladá vlčice mohla být ráda, že vůbec stihla usušit dost bylinek. Kdyby vedle sebe neměla i dalšího medica, asi by se ani nedostala z území Přízračných a toho by dnešní den určitě velmi litovala.
U řeky ucítila zvláštní pach. Byl jí povědomý a přitom tak cizí. Znala dvě vlčice, které měly podobný pach a jedna z nich byla mrtvá. Caelin... Poznala ji jako malého drobka než zemřela a potom Mari. Tu viděla naposled při obřadu a od té doby vůbec. Kdyby jen tušila kde byla teď, možná by ji vydědila.
Rozběhla se po stopě a zanedlouho už stála před mladým vlkem. Sic neznala jeho jméno, věděla kde měl kořeny a doufala, že i jemu to dojde. Pamatovala si ho od strýce Raviho když je občas potkala. Musela se pousmát. "Kde ses tady vzal?"

Začala se v ní vařit krev hned, co spatřila zrzavou srst a ucítila ten pach. V duchu protočila oči, ale stále se jí nějak povedlo udržet klid. "Matko," řekla potom co ona oslovila ji. To slovo jí bylo velmi proti srsti. Nikdy nikomu takhle neřekla a teď musela tuhle cizinku nazývat matkou? Proč? To, že svedla otce a nepotratila ji neznamenalo, že tu pro ni někdy byla a přispěla do výchovy. Mey se proto rozhodla, že odteď jí bude říkat jménem. To bylo rozhodně mnohem příjemnější. "To je řečnická otázka, nebo tě to opravdu zajímá?" hleděla na ni svým nejpohrdavějším výrazem. Možná by jí někdy dokázala odpustit, ale to by se musela snažit víc, než ji navštívit dvakrát za život a zeptat se jak se má. Takhle to prostě nefungovalo.

V otočce zahlédla vlka v letu. Byl mladý, znala ho ze smečky, možná proto se podivila tomu, že na ni útočil. Pokusila se hbitě vyhnout sražení na zem a skoro by se jí to povedlo, ovšem nebýt dlouhých vlasů. Vlk se zadrhl do jejích copů a srazil ji k zemi, přičemž se mu povedlo jí pár vlasů vyrvat. Rychle se zase zvedla na nohy a čelila modrému tváří v tvář. Cenil zuby. Tohle nevypadalo dobře a vůbec se jí nelíbil nulový rozestup mezi nima. "Ty zmetku.." zavrčela. Nikdy neútočila první, spíše se bránila, proto i teď po napadení radši uskočila, aby měla osobní prostor a stačila zareagovat včas. Byla dost rychlá, ale vlk se zdál rychlejší. Musela přemýšlet dopředu.

Červený vlk se jí začínal opravdu líbit. Musela uznat, že jeho cíle a odhodlání měly zřejmě velký význam, aspoň pro něj. "Musím přiznat, že o vlcích Ignisu toho moc nevím, ani nechci, tudíž budu sotva vědět jaké mají letce.." trochu se zasmála. Uvědomovala si, že v jejích slovech byl jedna určitá lež. Nemohla být vypozorována, svoje slova brala na velkou váhu, ale to, že nechce o Ignisu nic vědět nebyla tak úplná pravda. Moc dobře věděla, že čím víc nepřítele zná, tím lépe se dokáže bránit. Každopádně se o tom nechtěla bavit a proto to ukončila takhle. "Ráda bych pomohla, ale vypadá to, že byste pomoc nalezl možná jinde. Jestli tu ti vlci jsou, určitě už je někdo viděl..." doplnila jen a prohlédla si ho znovu.

Kdyby jen věděla, kdo se schovává nedaleko od nich a odposlouchává jejich konverzaci, asi by vyletěla z kůže. Tak moc nenáviděla Ignisské vlky a o to víc když se jí motali do života. Nejspíš by jí vztekem zrudly oči a roztrhala by vlka na malé kousíčky, mezitím co by Sage nejspíš utekl. O Mey to známé nebylo, ale měla dost temných stránek. Byla spravedlivá a rozvážná, byla dokonce dost chytrá a už v mladém věku měla dost zkušeností díky cestám. Tohle se o ní vědělo, tohle vypouštěla napovrch, ale to, že měla velké sklony k šílenosti hluboko uvnitř, nikdo NIKDO nevěděl. Vlastně taková byla až poslední dobou díky nesnesitelné fyzické i psychické bolesti, kterou utrpěla krátce po příchodu zpět do Norestu. Nejdříve vše přijmula, ale teď to snášela špatně, protože tu byla již sama.
Z myšlenek ji vytrhl zvědavý Sage. Oh ano Sage. Byla tu kvůli němu, aby mu řekla něco o sobě a svém rodě, nebyla tu kvůli přemítání nad svým právě mizerným životem. Stejně by to spravilo pár přátel nebo rozrůstající se rodina. Na otázku se trochu zarazila odpovědět. Znala ten příběh, ale říkali o něm i cizím? “Hmm.. Pravdu říct, nebylo to jen tak.. Podle starých pravidel rodu, která se dodržují v naší smečce daleko odsud, máme pro někoho možná kruté zvyky…. Náš rituál dospělosti je dosti bolestivý a někteří ho nezvládnou…” ukázala své jizvy. Vzpomněla si na hroznou bolest. “Podle starých pravidel se rituál musí dodržet u VŠECH dospívajících, proto musel strýc odejít ze staré smečky a můj otec šel díky poutu magie s ním. Proto jsme se dostali sem a také k Přízračným,” dopověděla. “Myslím si, že to tak mělo být…” podívala se se Sagem na hvězdy a rozzářily se jí oči “Náš rod je kulturou a rodinou zároveň. Máme své zvyky a pravidla a naši vlci jsou velmi vážení. Naše vlčata přijímají hodně znaků a schopností našeho rodu a mají jinou výchovu než vy. Léčitelství s námi úzce souvisí a stejně tak hvězdy, musíme býti znalí spoustě věcem již od malička a být jedním z nás není jednoduché… Ale možná by se našly slavnosti, které bys mohl navštívit… Možná nás v té době už bude víc,” pousmála se a koukla na něj.

Zájem a znalosti děcek, obzvláště Belly ji zahřál na srdíčku. Na její rychlou reakci přikývla a pochválila ji. Dva nejmenší vlčkové poznali pampelišku a i to ji potěšilo, hlavně proto, že byli tak mladí. "Správně, tomu se říká pampeliška," usmála se mile a obrátila se k Rio. Ta zase poznala sedmikrásku. Čekala možná víc, ale stejně byla ráda. Nemohla od nich moc čekat v tomhle věku, hlavně pokud neměli zájem být léčitelé a to ještě nikdo nemohl vědět. "Myslím, že to by ti moc nepomohlo," zasmála se nad Sluníčkovo poznámkou. Mák byl vcelku nebezpečný při špatném užití a mírnil spíš velkou bolest při vážnějších zraněních. "A něco dalšího, možná popsat bylinky co už jste poznali? Nebo se chcete na něco zeptat?" zeptala se jich. Pokud by už nic neměli, představila by jim další základní bylinky.

Ryumee chvíli čekala, ale ani jí to nevadilo díky vyčerpanosti z vlčat a příjemnému počasí spojeném s noční oblohou. Hvězdy, jaké to krásné malé tečky s obrovským významem a minulostí. Milovala tento pohled a vydržela takhle klidně celou noc až do svítání. Kdyby Sage nepřišel, možná by vydržela do rána a ani by jí to nevadilo, možná by si ani nevšimla. Byla zamyšlená s hlavou ve hvězdách, ale přítomnost dokázala stále vycítit a když viděla malého vlčka, vrátila se do reálného světa a počkala na něj. Na jeho slova přikývla a pozdravila zpět. Bylo pravdou, že území bylo velké oproti jiným, nedivila se mu. Ovšem co ji překvapilo, bylo to, že vlk byl neskutečně zdvořilý a umírněný na svůj věk. Ani by si ho nespojila s jiným vlčetem z Nihilu nebýt pachu.
Další otázka ji celkem potěšila. Možná o rodu nic neslyšel, ale už stihl něco zjistit a to ji velmi potěšilo. Doufala však, že to bude jediná věc, protože kdyby rod znal, co by mu pak říkala? Přikývla tedy a začala. "Dalo by se to tak brát... Náš rod má kořeny někde jinde než na území Norestu, zde jsme až od doby, co sem přišel můj otec Alo-pé se strýcem Aaravosem. Otec se zde uchytil jako léčitel ve smečce Přízračných a měl mne s bratrem Valeriánem. Bratra jsem věru dosti dlouho neviděla, zůstala jsem zde skoro sama, ale pořád zde míním reprezentovat rod a rozšířit ho..." začala s vyprávěním. Normálně se takto nesvěřovala, ale tohle byl Nihilan a také její povinnost mu něco říct. O zvědovi zatím vůbec nevěděla. Jeho přítomnost možná vycítila, ale byla zatím až příliš zamyšlená.

Nebyla si moc jistá, zda se mýlila či nikoliv. Nebyla hloupá, ale nechtěla čekat na nic pokud by se mýlila. I zvířata dělala hluk, i když co by to bylo za zvíře, aby radši neuteklo před vlkem? Měla z toho zvláštní zlý pocit. Takový, který již dlouho neměla. Chvíli jí to trvalo a rozešla se mezitím dál. Za pár metrů už byla v obraze a v rychlosti se otočila. Začala být ostražitá.Ten pocit byla její magie, něco se mělo stát a ona na to skoro doplatila. “Vylez!” zavrčela. Něco tady nesedělo.