Príspevky užívateľa

Po lekci léčitelství, kterou ukončila v podvečer, se odebrala na další schůzku. Ta už naštěstí nebyla o bylinkách, protože z toho už se jí motal slušně jazyk. No jo... Předposlední den má vždy něco svého a pokud měla soudit, byl vždy ze všech nejhorší, ať už v dobrém či špatném smyslu. Teď už to musela vydržet, teď si mohla v klidu sednout a mluvit. Věřila, že schůzka se měla uskutečnit zde v údolí a tak zbylo jen počkat na nějakém viditelném bodě a vyhlížet.

Už měla docela dost. Ten první a druhý den byl fajn a měla energii na přežití vlčat. Byla sice pořád celkem zmatená z toho, jak se k nim chovat a jak mluvit, neuměla to a s její nelibostí vlčat se ani nedivila. Nebyla k tomu uzpůsobená. Už třetí den byla celkem vyčerpaná z toho všeho a nechtěla už nic slyšet. Dnes se vyspala dobře, už měla vizi klidu, protože zítra to všechno končilo a Nihilští se vraceli domů. Dokonce k jejímu potěšení s sebou budou brát i vlčata Přízračných a to znamenalo klid. Konečně. Ale zatím musela ještě vydržet, protože měla dopoledne druhou lekci léčitelství. Byla to ta hezky zbarvená, natěšená vlčice. Její jméno si také pamatovala, Rio. Ke srazu vybrala místo, které již navštívila a nemohla se tedy ztratit. Teď už jen čekala až se mladá objeví a budou moct začít.

Chodila a dívala se na zajímavé věci. Moc jich tu nebylo, ale musela se nějak zabavit, hlavně svoji mysl. Potřeboval zaměstnat hlavu, aby neměla své zvrhlé myšlenky v náladě, kterou měla. O takových věcech nikdo nevěděl a sama je potlačovala. Její myšlenky často, hlavně poslední dobou, směřovaly neznámým směrem. Mey tušila, že mohla trpět nějakou vadou na psychice po krušném dětství, i když možná ani tak ne po tom, jako po odchodu rodiny. Do té doby byla v pořádku. Celý její život byla s rodinou, ať už v jakékoli části světa a teď, po jejím návratu do svého rodného kraje, všichni odešli. Jelikož měla od té doby zvrhlé myšlenky, myslela si, že to je buď tím a nebo nudou. Bohužel to nedokázala ještě určit. Zatím se jí dařilo zůstat normální, ale cítila, že něco potřebovala, aby dosáhla svého cíle a neustále přemýšlela. Hledala způsob jak z toho ven.
Z myšlenek a bloumání ji vyrušil nějaký zvuk. Možná jen obyčejné zvíře nedaleko od ní, ale přesto zavětřila. Špeh? Opět si myslela, že je moc paranoidní a nic se neděje, ale byla sama. Co kdyby? "Vylez ven, vím o tobě..." řekla naprosto vážně a s kamenným výrazem. Vlastně ani netušila, jestli tam někdo byl, ale pokud ano, mohla to teď zjistit. I tak si radši dávala pozor.

Šla se projít a vyjímečně vyrazila na místo kam moc nechodila. Měla takovou náladu nenáladu a spoustu energie. Ale co měla dělat? Jako medic se nikam moc nepodívala a když už, sbírala bylinky. Jenže dnes měla volno a žádné nemocné jedince zrovna neměli, šla se tedy vybít aspoň procházkou. Nebylo to nic moc, ale nebylo to sezení na prdeli někde uprostřed tábora.

Dokonce i Mey se cítila v konverzaci příjemně, ani nečekala, že se to někdy stalo a nálada jí takhle vydržela. Tohle mimo rodiny měla s jedním jediným vlkem a o něm už dlouho nic neslyšela. Možná taky odešel… Myšlenky pak odložila stranou, aby se mohla znovu konverzaci. “Vypadáte docela mile, možná bych vám mohla doporučit se těm hranicím moc nepřibližovat… Byla by vás asi škoda,” uchechtla se nakonec. Nebyla si jistá jak dlouho jí ty vtípky vydrží, ale zatím se bavila. Možná jí chyběl nějaký kamarád, moc jich neměla.. Teď už vlastně možná nikoho. “Denně potkávám hodně vlků, ale takhle přímo se zrovna nepamatuji. Jsem si celkem jista, že kdyby se mnou někdo takový mluvil, pamatovala bych se, ale ne, bohužel…” pátrala v paměti, ale nic z toho. Nikdo ji nenapadal.

Po chvilce dorazil další vlček. Byl podobný Teovi a jmenoval se Sol. Přikývla na pozdrav a zamyslela se. Byli tu 4, to by mělo být všechno. Aspoň myslela, že napočítala včera 4 když se přihlašovali. Tudíž byli kompletní. Byla dost ráda, že se nikdo neztratil a nebo se nic nestalo, z toho by měla průšvih.
Střihla uchem, na malou chvilku se jí zdálo, že jsou pozorováni, ale okolo nikdo nevítaný nebyl. Ihned ji napadlo, že ten někdo bude možná v utajení, ale ihned to zavrhla. Klidně by si nechala říkat paranoidní, ale takovýto pocit měla celkem často a většinou se stejně nic nestalo. Hlavně byli v táboře a tady byla spousta vlků, uklidnila se tak, že to byl omyl a opět se věnovala mrňatům. "Dobrá tedy... Vypadá to, že už máte dost zkušeností, někteří, i tak začneme zlehka a povíme si základy. Víc na vás bude čekat v lekcích navíc!" pousmála se. Divila se, že chtěli lekce navíc a hlavně se divila, že je chtěli skoro všichni.
Malému Solovi pak vysvětlila, co už říkala předtím než přišel a odebrala se s vlčaty do léčitelské jeskyně. V zadním koutě se usídlil Ririko, její králičí mazlíček. Byl s ní buď tady a nebo pobíhal dlouhé dny někde venku. Byl tak zvyklý a Mey to nevadilo, byla vždy překvapená když se objevil z ničeho nic v jejím pelíšku, ale také si zvykla. "Toho králíka si prosím nevšímejte, je to můj kamarád.." řekla stručně. Ririko stejně po chvíli odhopsal pryč, bylo tam na něj moc vlků.
"Tak jo, pro začátek, tady jsou všechny bylinky, které používáme. Některé již došly, ale těch základních tu je dost, poznáte nějakou?" zeptala se. Čekala, že se ozvou hlavně Bella s Rio, ti druzí dva byli ještě dost maličcí, ale určitě se také posnaží. Nechala je bylinky očichat a hlídala je, aby náhodou nic nesnědli.

Mey si všimla i dalšího vlčete, vypadal nejmladší a přišel jí celkem stydlivý, ale to bylo pochopitelné. Byla hlavně ráda, že se tihle mladí vlci zajímali o své okolí a o profese. “Hmm.. Začnu pomalu, než se do toho dáme. Zajímáte se někdo o léčitelství, nebo chcete být léčitelem?” zeptala se potom, co se každý představil. Takže Bella, Rio a Teo… To si mohla pamatovat. Chvíli počkala a pak pokračovala “Až tu budeme všichni, začneme s teorií, takže si budeme povídat o rostlinách. Naučím vás jen ty základní věci, třeba užitečné a jedovaté rostliny a jak se používají, potom se vydáme po území smečky, já vám ukážu, které kytičky rostou teď na podzim a možná si vás nakonec i vyzkouším tak dobře poslouchejte!” ušklíbla se šibalsky Rya. Uvědomila si, že tu má i mladší vlčata a nesmí používat složitá slova, snažila se tak používat jen ta obecná, aby je nemátla. Bylo to docela těžké, protože byla zvyklá mluvit spíše diplomaticky a hlavně v metaforách či řečnických otázkách. Mluvila prostě tajuplně s hlavou ve hvězdách a teď si musela dávat pozor, aby to nedělala. “Takže takhle to dneska bude. Když se vám to zalíbí, můžete mi říct a sejdeme se až budete mít čas na další lekci, kdy vám ukážu víc bylinek. Pokud chcete být v budoucnu léčitelé a zajímá vás to, klidně si o další lekci můžete říct hned!” usmála se a znovu si prohlédla své učedníky. Vlčata opravdu neměla v lásce, ale tihle vypadali v pohodě, možná až na chvíli kdy Rio odešla. Možná měla až moc energie a chtěla se uklidnit. Bohužel tohle Rya moc nezažila, byla vychována přísně a byla ráda, když si mohla chvíli hrát s ostatními hezky v klídku.

Nějakou chvíli čekala a koukala na kolemjdoucí vlky. Jen odhadovala kdo jde kam aby se nenudila. Věděla, že bude možná chvíli čekat, ale aspoň pro doubrou věc. Ti zájemci o její lekce jí přišli docela motivovaní a měla z toho sama radost.
Po chvíli přišla malá vlčice a vrtěla ocáskem tak radostně, že by mohla uklidit celý tábor od napadaného listí. Ryu se pousmála nad jejím nadšením a na otázky přikývla. Než stihla něco říct, všimla si další mladé vlčice jak se blíží k nim a tak počkala i na ni. Představila se jako Bellanna a přisedla si k nim. “Vidím, že už se pomalu scházíme, dobrá tedy. Já jsem Ryumee Estrela do Norte, budu vás dnes učit léčitelství, přesně dle včerejší dohody,” představila se a úsměv na její tváři nechyběl. Všimla si i pohledu Belly, ale nijak jí to nevyvedlo z míry. “Než dorazí zbytek tak vám vysvětlím program. Dnes si dáme teorii i praxi, bude to jen rychlovka, samé základy, ale pokud máte zájem, můžu se přizpůsobit a udělat lekci navíc, kdy se do léčitelství trošku ponoříme. Jakékoliv otázky jsou na místě a nemusíte se bát kdykoliv cokoliv říct. Od toho jsem přece tady,” řekla na její poměry dost mile.

Mey si nebyla moc jistá jestli má radost nebo ne. Měla se setkat s vlčaty Nihilské smečky a vlčata neměla zrovna v lásce. Na druhou stranu to dělala pro smečku a chtěla udělat maximum, protože si tímhle mohla hezky šplhnout. Ten den, co Nihiláci přišli z toho bylo docela haló, aspoň jí to tak přišlo. Ona sama si podle zadání oznámila co se chystá a co nabízí, pár vlčat se k ní přihlásilo a ona oznámila rozvrh na další den. Lekce léčitelství, ráno v léčitelské jeskyňi. Jak se ráno probudila, hned prošla tábor a potom čekala na své učně na viditelném místě. Docela se těšila, mohla mluvit o své nejmilejší věci a možná i o rodu Estrela když se poštěstí. Asi měla přecijen radost.

Ušklíbla se. Znamení, že vlk nebyl urážlivý bylo moc dobré, protože Mey měla opravdu zvláštní náladu. Většinou takové nemívala, ale nezlobila se za to. Na Adova slova jen přikývla a poprvé se upřímně usmála. Samotnou ji to překvapilo. “To je pravda… Hmm, no naše území je hned na okraji Norestu. Sahá odsud až po ty hory tam vzadu..” ukázala k Nízkým horám. ”Tudíž nám připadá jezero, les a kus těch hor… Hned vedle nás je Igniská smečka, o té moc nevím..” řekla nakonec a podívala se směrem k Ignisu.

Vlk měl dlouhý proslov. Aspoň teda Mey se to zdálo dlouhé, protože měla v hlavě spoustu věcí a zrovna tolik nevnímala. Ale jeho pointu pochopila a nechala to být. “Ryumee Estrela do Norte, z výšky musíte mít problém jistě, ale ze země bývají teritoria cítit… Nu nevadí, občas je moudřejší otázka, když je komu ji položit,” pokývla s úšklebkem na vlka. Narážky moc často nedělala, ale tuto malou si nemohla odpustit. Měla pro ně zvláštní nezdravou slabost, i když je většinou nechávala uzamčené v hlavě. Schovávala si je pro hloupé jedince či Ignisáky, ano, ty si vždy ráda vychutnala.
Trochu zaklepala hlavou, aby opět vyhnala černé myšlenky na její nezdravé koníčky. Musela teď vnímat Adaina, vlka před sebou. Vypadal celkem nesvůj. “Jakou představu máte o velkém území? To naše se mi zdá akorát, ale možná máme každý jinou představu…” odpověděla. Hlavně se musela krotit, aby zase něco nevypustila, začínala mít rejpavou náladu.

Zatím si vlka nevyšímala, nebylo proč. Hleděl si svého a hranice ještě nepřekročil. Vlastně si teď nebyla jistá jestli už jsou otevřené, možná ano… I tak si šla po svém, na co otravovat někoho, kdo si jí nevšímá? Ale to také netrvalo dlouho, vlk s ní za chvíli začal interagovat. Zamručela když přešel hned k tykání. Další nevychovanec. Ale co? Byl aspoň natolik vychovaný, aby se zeptal na hranice území a to jí trochu zlepšilo náladu. Přišla blíž k němu. Opravdu se jí nechtělo na něj hulákat z dálky a pochopila, že on za ní nepřijde kvůli teritoriu. Říkala si sice proč vlk nevyužije své smysly, aby zjistil kde někdo sídlí, ale co už.. Poznala i takové, kteří tohle vůbec nerozeznali, nebo jim určitý smysl chyběl. Byla ráda, že byla plně vybavená, taky se mohla narodit s vadou…
“Zdravím, ano, stojíte na hranicích smečky, podle mě jste však ještě v pohodě…” řekla klidným tónem. Měla dnes fajn náladu, nechtěla si ji zkazit.

V tomhle ročním období měla Ryumee poslední možnost najít bylinky na zimu. Chodila po území i mimo území, jen aby našla to správné ve správnou dobu a nejlépe i v souladu s počasím, protože to všechno pak musela usušit na zimu. Zrovna procházela okolí vod na území přízračných a dostala se až k hrázi. Vzpomněla si na setkání s Roo. Byla to milá vlčka, ale bohužel na špatné straně hranic.
Z myšlenek ji vytrhl zvuk z výšky. Podívala se nahoru a spatřila vlka, dokud byl za hranicemi, byla s tím v pohodě.

Mey se setkala se Silhouette již v táboře před odchodem. Chvíli se bavily, hlavně tedy o rodě Estrela, to Tee zajímalo nejvíc hned po Lopim, ale na toho se tolik neptala, tušila, že by ji Ryu asi odbyla. Šly spolu i na setkání a než dorazily, stačily se aspoň trochu poznat. Pravdu říct, moc si teda nerozumněly. Ryumee vnímala Sil jako hloupou a neschopnou, nemohla za to ano, ale byla slabá byla lehkomyslná… Jak takhle mohla žít? Líbily se jí však krystaly, doslova ji fascinovaly. To měla asi po otci, slabost pro lesklé a krásné věci. Každopádně ta její povaha a nedostatky… Sama by z toho zešílela.
Silhouette na druhou stranu čekala od Mey chování podobné otci, ale toho se nedočkala. Šedá vlčka měla tvrdou slupku a nenechala se jen tak ukecat. Pravděpodobně se nikomu neotvírala, možná jen rodině a kamarádům a to bůh ví kolik jich bylo. Každopádně pochopila, že u ní nepochodí, ale aspoň už věděla kdo to je.
Došly na místo a tam se rozdělily, každá si šla po svém. Stejně už se neměly o čem bavit. Mey se šla podívat okolo a pak si dřepla a koukala na hvězdy. Tee se snažila najít někoho nového nebo známého a možná se i přiučit něco o hvězdách.

Nemohla si odpustit lehký úšklebek. Vyhrávala svou trpělivostí a chladností a bylo to hodně znát na vlkovi. Když si uvědomil, že Mey není hloupá, ale naopak velmi chytrá a seběvědomá, rozhodl se odkráčet pryč. “Já také něvěřím, že jsem se prosila o společnost a i tak jsem ji dostala… vše je možné i když někteří jsou tomu uzavřeni,” řekla svůj skromný názor a v mysli se hrozně šklebila nad tím kolik vlk strácel nervů při konverzaci s ní. Její ledový klid ho určitě vyváděl z míry.