Príspevky užívateľa

Po nějaké době odpočívání, dokonce i Mey usnula. Měla vždy lehký spánek a každý zvuk ji mohl probudit, ale spala. Jako vždy už ze zvyku vstávala za svítání a ani dnes tomu nebylo jinak. Když jí na čumáku přistál první paprsek slunce, vlčice zvedla hlavu, rozlepila oči a rozhlédla se okolo sebe. Vypadalo to, že by mohlo být hezky. Ihned pocítila podivnou bolest na jizvách a pochopila, že to byla její magie oznamující, že se musí vydat k útesům za Marielle. Měla by to tedy rozhodně udělat co nejdříve. Minimálně musela sestřenici vyhledat, aby se ujistila, že jí magie nelže.
Pomalu se zvedla a podívala se směrem k Noctře. Zřejmě moc nenaspala, ale nevypadala vyčerpaná. "Můj odchod se rychle blíží, mám ovšem ještě chvíli volna, tak bych tě mohla něco málo naučit. Nuže?" kývla směrem od jeskyně, aby jí dala najevo, že odchází. Viděla to tak, že si udělají procházku po lese a potom k vodě.

Tak tu stála znovu. Moc dobře si pamatovala jak toto místo už jednou procházela, plná hrdosti, vyhlížejíc svého otce, jenž byl ještě hrdější. Pamatovala si tu neuvěřitelnou bolest, když jí byly vyřezány znaky a krev smývala slaná voda. Trpěla, ale slzy v očích byly přeci jen plné radosti. Tohle byl ten moment, kterého se nemohla celé mládí vůbec dočkat. V očích otce mohla být někým, mohl být pyšný, že má takovou dceru. Obzvlášť když Val se rozhodl odstoupit. Taková zbabělost... Copak si nevážil svého rodu? Nechtěl se sem narodit? A kam vůbec zmizel? Neměla ho v lásce, ale byl také její rodinou a proto ho respektovala.
Při vzpomínce na svůj rituál si vzpomněla na výrazy všech členů rodu Estrela do Norte. Alo-pé, Aaavos a jeho rodina, dokonce i strýc, kterého ani nepoznala tam byl. Bylo tam dost členů rodiny a mohla za to být ráda, protože teď už tu nezbyl skoro nikdo. Byla tu jen ona a Marielle. A přesně kvůli této vlčici tu dnes byla. Nečekala, že bude muset vykonat rituál zcela sama. Dokonce chápala jak se musí mladá vlčice cítit když tu nebyl ani její otec. Nakrčila nad tím čumák. City nebyly zrovna Meyina silná stránka, ale musela teď být tady a být tu pro Marielle aspoň tak jak si sama přála, aby tu byl Lopi pro ni. Musela teď nahradit celou rodinu.
Sestoupila k mladé vlčici, jež stála o kousek dál očividně přemýšlejíc nad něčím zřejmě podobným jako předtím myslila i Ryumee. Pokusila se o lehký povzbudivý úsměv a pokývala hlavou na pozdrav. "Zdravím Marielle... Připravena?" zeptala se rovnou. Možná bude lepší když to bude rychleji za nimi.

Rozhlížela se po jeskyni a kontrolovala všechny bylinky. Byla ráda, že Noctru tyto věci zajímají, sama se ráda učila novým věcem a černá to měla očividně stejně. Nechala ji prohlédnout si bylinky v jeskyni a pak jí ukázala kam si může lehnout a odpočinout si. Sama si potom lehla na své obvyklé místo a odpočívala. Nechtělo se jí spát, nebyla unavená, jen ležela a koukala okolo. Možná jen chtěla mít klidnou chvilku sama pro sebe. Přivřela trochu oči.

Šedá vlčice mířila pomalejším tempem do tábora přízračných. Normálně chodila rychle, ale normálně chodila sama. S bylinkami v tlamě se jí blbě mluvilo, ale šlo to skloubit dohromady. “Děkuji...” řekla jen krátce, protože bylinky jí v tlamě začaly tvořit nepříjemnou pachuť - asi do jedné omylem kousla.
Prošla s Noctrou několika větvemi a stromy a pak zamířila do kopce a do tábora. Zavedla ji k léčitelskému doupěti kde odhodila bylinky. Čumákem je potom srovnala k ostatním a rozhlédla se. Udržovala všechno čerstvé, takže by neměl být s ničím problém. I když možná by měla nasbírat něco nového než to shnije.

Nízké hory >>> Nora

Ryumee si trochu pozdě uvědomila, že svá slova- ať už je zamýšlela podat jakkoliv - asi nemusela ani plýtvat. Noctru očividně moc nezajímal její pohled na věc, nebo možná jen se už takto nechtěla bavit. Ryu to odradilo od dalších delších proslovů, ale i přes to pořád vnímala. Se svým klasickým neutrálním výrazem, který jí možná podával bezcitnou masku, pozorovala vlčici. Opravdu se jí zeptala jestli bude v pořádku? Ona? Nevěděla jestli by se měla zasmát či urazit, každopádně se rozhodla jako vždy stejně. Nechat si stejný neutrální výraz co vždy. "Samozřejmě. Jde o rodinný rituál, pro vlky mého rodu velmi důležitý.." prozradila Noctře. Možná se mohlo zdát, že ji nechala nahlédnout pod pokličku svého života, ale na to byla až moc opatrná. Samozřejmě, že nechala černou vlčku vědět malinko víc, ale kdyby to neudělala nebyla by její opatrnost moc očividná? Mey uměla ze všeho vytáhnout všeobecné informace, kdy se vlk něco dozvěděl, ale přitom nic nezjistil. Byla to taktika, kterou ráda využívala dokud někoho nepoznala a opravdu většinou fungovala.

Přikývla. Ona sama tedy nevěděla odkud se berou lidé a nevěděla moc ani o lovcích. Mohla by se zeptat, ale možná byla radši když o lidech nic nevěděla. Měla dojem, že sem prostě nepatří, nebyli jako jiná zvířata a nebyli ani zajímavý. "Jsem podobného názoru, ale někteří vlci nejsou tak vyspělý či chytří, aby si tohle uvědomili. Ovšem jsou mezi nimi i ti inteligentní, ovšem u nich zase nemůžeme tušit proč se rozhodli pro zlo. Možná minulostí, možná šlo jen o černé myšlenky a psychické nemoci... I když nechceš bojovat a nechceš problémy, pořád může nastat situace, že potkáš tyto vlky a nebo budou tvoji blízcí v nebezpečí. V takových situacích samozřejmě nepřemýšlíš..." odpověděla Noctře moudře a hleděla přitom na nebe. Trochu se usmála a potom se podívala zpět na ni. Líbilo se jí jak promluvila o smečce. Bylo vidět. že v hlavě to bude mít srovnané podle všeho. Lehce přikývla a souhlasně zavrtěla ocasem. "Dobrá.. Zavedu tě do tábora... Můžeš si tam odpočinout a nabrat síly. Až budeš připravená, můžeš jít dál nebo zůstat, to je na tobě. Můžu ti ukázat nějaké bylinky když toužíš zjistit více, ale nezabere to dlouho.. Čekám, že budu muset brzy podniknout důležitou cestu přes území," nabídla vlčici mile, stále s lehčím podezřením, ale již s menší důvěrou.

Mey vycítila, že je vlčice nesvá a překvapená. Upřímně si nebyla jistá co udělala špatně. Němělo by se o tom moc mluvit, ale přízrační nabídli přístřešek každému kdo ho potřeboval. Černá vlčka o sobě opravdu dost pověděla takže asi pochopila o co šlo. ”Ano chápu... Je pravdou, že tady je dost zvěře a co se týká lidí, je tu bezpečno... Řekla bych, že jediné komplikace si dělají vlci navzájem a nebo se pomate příroda..” dodala. Noctra měla v některých věcech pravdu. Například Ryumee by neměla problém přežít sama. Uměla lovit, vyznala se v přírodě a byla i dobrá bojovnice když na to došlo. Sice neměla jizvy z boje, jen ty vypálené do kůže z rituálu, ale i tak by se dokázala aspoň ubránit. “Ve smečce jsem se narodila, v bylinkách se vyznám díky otci.. Potom to bylo komplikovanější” řekla aniž by prozradila něco o svém životě. Možná kdyby se Noctra přidala ke smečce, bylo by to jiné, ale teď pro ni byla cizí a Mey nemohla tušit co se v ní skrývá. “Řekněme, že by tu někde žila smečka, která je ochotná přijmout i poutníky na cestách. Ovšem pokud by ses rozhodla odejít, udrž tábor v tajnosti...” zašeptala. Mluvila zcela vážně, dokonce probodla vlčici podezíravým pohledem. Kdyby něco prozradila, byla by to chyba Mey... Tohle někomu nabízela poprvé.

Pochopila, že vlčice se snaží udělat lepší dojem a mluví o sobě. To bylo samozřejmě pozitivní, ale Mey to pořád nedalo a chtěla si ji proklepnout trochu víc. "Dejme tomu, že bych ti mohla nabídnout částečný úkryt aspoň než se tedy vzpamatuješ a postavíš se pořádně na nohy..." řekla potichu. Cesty bývají dlouhé a sama věděla moc dobře, že po dlouhém cestování by si vlk měl odpočinout. "Nechci nic říkat, jen vím co obnáší dlouhé cesty..." dodala k tomu. Pokusila se získat Noctry reakci a hlavně než jí něco slíbí tak se musí více přesvědčit o nevinnosti vlčice.

Vlčice se představila a vysvětlila o co půjde. Ach ano hvězdy, Mey čekala kdy se něco takového dozví a byla na to připravená. Ostatní nováčci byli možná vyděšení z toho, že budou mít cosi s hvězdami, ona však ne. Však tady vyrůstala! "Těší mne, jsem Ryumee Estrela do Norte," představila se také a jako vždy uvedla hrdě celé své jméno. Nevěděla ani, že Waya tu byla kdysi dávno s Lopim, který ji možná uváděl stejně jako ona teď Ryu. Nedokázala si ani představit kolik vlků sem za svůj život musel uvést. Byl přeci jen vysoce postaven ve smečce a Tenebris mu důvěřovala. Teď tu stála jeho dcera, jedna z posledních z rodu, kteří tu ještě zůstali. Stála na místě kde mohl kdysi stát i on se stejnými pocity. Nebála se, k hvězdám měla dobrý vztah a ráda se na ně obracela ať už něco říkaly nebo ne. Občas v nich možná dokonce naivně hledala odpovědi, které nemohla dostat.
Přikývla a pousmála se. "Děkuji moc," řekla a sklonila hlavu na znamení díků před Aestou smečky. Odebrala se do jeskyně.
Pomalu našlapovala tlapku po tlapce a rozhlížela se po jeskyni. Nevypadalo to tu nijak obyčejně, minimálně ta energie tedy nebyla. Posadila se více do středu a zavřela oči. Vnímala své okolí a čekala až k ní hvězdy promluví a nebo budou mlčet navždy. Nebylo se však čeho bát, zanedlouho si Ryumee připadala jakoby usnula, možná meditovala. Nevěděla vůbec co ji čeká, ale nebála se.
Zaslechla hlasy. Nebyla si jistá o co přesně šlo, hlas byl slabý, šeptal a byl hrozně daleko. Snažila se zjistit co se děje, ale kolem ní byla jen tma. Za chvilku zahlédla pár vzdálených světélek. Hvězdy!
"Tak už je konečně tady?" zaslechla hlas. Sama radši nic neřekla.
"Podívejme se.. Takže se nakonec rozhodla vrátit na rodnou půdu?" zaslechla další hlas.
"Ano ano, smečka teď potřebuje trochu podpory, ale dělá to opravdu jen z loajality k hvězdám a staré smečce?"
"Předtím se mi zdálo, že jí o to nejde, ale teď... Udělala už dost práce a skoro nikdo jí tu nezbyl.." hlasy mluvily přes sebe. Nemohla ani rozpoznat o co přesně jde.
"Ryumee" promluvil jeden z hlasů když to vypadalo, že domluvili. "co by sis přála teď ze všeho nejvíce?"
"Chtěla bych spousty věcí, ale význam slova chtít nemá takovou sílu jako slovo potřebovat a vím, že smečka potřebuje mě..." řekla Mey odhodlaně.
Nejvíc si přála být zase s rodinou, litovala toho, že je opustila. Zjistila, že neměla dost času, aby si užila Lopiho, nemohla poznat lépe strýce a jeho novou rodinu. Všichni odešli tak strašně brzy.
Hvězdy najednou zmizely a byla opět tma. Začala si trochu připadat jako ve snu, obzvlášť když se okolo začaly míhat sem a tam barvy. Nezbylo jí než důvěřovat hvězdám a počkat.
Zaslechla další hlas, tentokrát... povědomý? Ano! Znala tento hlas moc dobře, věděla přesně komu patří. "Tati?" oči se jí zaleskly. Ať už se právě dělo cokoliv, byla šťastná. Možná to byla hloupá vzpomínka, možná si to sama představovala nebo jí hvězdy opravdu nechaly jen vidět naposled její velký vzor. Věděla, že to není opravdové a neděje se to, ale to jí nevadilo.
"Ryumee, věřím v tebe" ozval se znovu hlas. Zdálo se jí jakoby někde v té tmě zahlédla otcův huňatý kožich jak se jen na chvilinku objevil a hned na to opět zmizel. Od oka jí ukápla slza. Najednou jí to celé přišlo jako sen, nezdálo se to opravdové.
"Byla by skvělým Medicem... Také po tom i touží"
"To ano, ale dokázala by i jiné věci. Mohla by být silnou válečnicí nebo lovkyní! opět slyšela hvězdy jak si povídají. Opravdu se jí to asi jen zdálo...
"Výběr bude nakonec stejně na ní a sama si vybere Medica... Nikdo jí to nerozmluví"
"Ach... To ano..."
Hlasy se rozplynuly a Ryu začala procitat. Když otevřela oči, viděla, že slunce se snaží dostat dovnitř. Pochopila. Bylo ráno. Hvězdy ji přijaly přesně jak doufala a na zvláštní sen o otci skoro zapomněla. Byla to sice silně emoční záležitost, ale ke konci vlastně ani netušila co se opravdu stalo. Byl tam vůbec opravdu s ní? Nebo se jen pletla?
Po nějaké chvíli vyšla ven z jeskyně kde čekala Waya. "Hvězdy promluvily..." řekla na začátek s úsměvem a pak jí stručně vyložila co se celý večer dělo uvnitř jeskyně.

Ryu měla namířeno domů, ale to nemohla upřímně moc říkat. Ne, že by Noctru z něčeho podezřívala, ale nikdy nemohla vědět na koho narazí. Musela si dát pozor. Netušila jestli i jiné smečky mají špehy, ale vědět to nemusela, aby byla opatrná. Nikdy toho ani o sobě novým vlkům moc neříkala a už vůbec ke komu patří a kde se smečka nachází. Stačila jediný přešlap a přízrační mohli být v nebezpečí. Nebylo jich málo, aby se neubránili, to ne, ale nebylo jich ani moc a ještě míň schopných bojovníků.
Po chvíli cesty položila bylinky na zem, aby se mohla zbavit té pachuti na jazyku. "Oproti otci se mám stále co učit.." poznamenala. "Přemýšlela jsem, že bych mohla posbírat ještě nějaké lístky než půjdu. Co ty? Máš kde složit hlavu? Třeba u nějaké smečky?" optala se snad co nejvíc nenápadně jak jen mohla. Sbírala zatím jen informace, aby si mohla udělat obrázek. A možná by se jí povedlo dovést do smečky pomocnou tlapu. Nebo možná jen další hladový krk?

Trochu se ušklíbla. Musela uznat, že to nebylo nic moc nosit něco takového v tlamě, ale bylo to potřeba dopravit na své místo. Po té době už ani nekýchala jako teď Noctra, ale Mey byla přeci jen znalejší a měla s bylinkami zkušenosti. "Chápu, že ti to přijde nechutné, ale musíš myslet hlavně na to komu to může pomoct... Kašel zní jako blbost, ale občas nemusí být nejpříjemnější..." vysvětlila jí upřímně situaci. Vzala lístky opět do tlamy a rozešla se dolů z hor. Nechala Noctru aby ji následovala. "Není tak těžké se to naučit, jsem takto znalá od malička, ale nesmím se splést jinak je tu velké riziko, že bych mohla vlku více uškodit než pomoct... Je to zodpovědnost," snažila se mluvit co nejvíce srozumitelně a přitom držela bylinky. "Infekce? To se stane když se ti dostane špína do rány. Většinou potom začne hnisat a může to být velmi nebezpečné.." vysvětlila zkráceně.

Přikývla. To bylo pochopitelné, když se musela vše učit sama po svém. "Rozumím," přikývla znovu. Noctra očividně jevila velký zájem o bylinky. Upřímně jí připomněla samu sebe když byla štěně a koukala otci pořád pod tlapy. "Jistěže.. Neřekla bych, že mají zrovna příjemné aroma, ale aspoň pomáhají. Tyhle jsou na kašel. Teď k jaru se celkem hodí, protože spousta vlků často onemocní, obzvláště tedy vlčata řekla bych" vysvětlila mladé vlčici. Zanedlouho jí řekla odkud je. Neměla na to moc co říct tak jen přikývla. Lidé. Tady na území měli nějaké stavby pokud si dobře pamatovala, ale nikdy žádné lidi neviděla.

Ryumee nesouhlasně švihla ocasem. Přišlo jí, ze mladá černá vlčice je spíše jen skromná, ale vlci se uráželi i z maličkostí občas i přehnaně moc. “Dle mého usouzení bych řekla, že budeme podobně staré. Nemusíš se stydět za neznalost pokud máš touhu se přiučit.. Někteří z nás mohou mít jinou minulost či předpoklady, ovšem ani to nemusí znamenat, že jsi hloupá” řekla aby vysvětlila svůj pohled na věc. Mohla působit moudře a spravedlivě - což také chtěla aby si o ní ostatní mysleli - ale popravdě se i ráda pochlubila. “Ano, vlci léčitelé, nebo-li medici pokud chceš, opravdu existují. Celkově je to spíše jen o znalostech a zručnosti, vlk se musí naučit spoustu věcí o přírodě a potom může například urychlit hojení ran, nebo zabrání infekci..” vysvětlila jen tak okrajově.
Vlčice se představila jako Noctra. Mey kývla hlavou na znamení díků když jí bylo pochváleno jméno. Byla to celkem ironie, ona sama si ho přece nevybrala.. “Těší mě Noctro.. Smím se zeptat odkud jsi?”

Mey poznala, že na vlčici je něco zvláštního... Byla taková.. Možná by se dalo říci neznalá? Rozhodně se tedy musela divit tomu, jak na ni Ryumee mluvila. Nevypadala, že by byla zvyklá zdvořilé mluvě. Nijak to nebylo možná potřeba, ovšem pro rod Etreláků to nebylo nic neobvyklého. Možná by se v duchu smála nad takovou neznalostí, ale nechtěla působit špatným dojmem, vlčice byla přeci jen zvědavá. “Ah, určitě myslíš toto,” ukázala čumákem k bylinkám. “Nechctěla bych se dotknou tvé znalosti, avšak nikdy jsi neviděla vlka v umění léčitelství?” řekla snad dostatečně zdvořile. Ryumee sice nemohla nic vědět, ale odtušila, že místní vlčice nebude. Dokonce ani neznala její jméno, možná neměla zvykem se představovat. “Jsem Ryumee Estrela do Norte, a ty?” optala se a nadzvihla lehce obočí.

Zamyšlená sbírala bylinky ani si nevšimla společnosti. Neznámý pach ucítila až ve chvíli kdy se vítr na minutu obrátil a poznala, že se někdo blíží. Otočila se a viděla vlčici blížící se k ní. S bylinkami v tlamě ji pozorovala dokud se nezastavila před ní. Pozdravila. Na Meyin vkus trochu neformálně, ale nijak se nad tím nepozastavovala. U obyčejných vlků to bylo naprosto běžné. “Zdravím,” odpověla a položila bylinky na zem. “Mohu nějak pomoci?” zeptala se přestože vlčice si zřejmě chtěla jen popovídat.