Príspevky užívateľa

K tématu již další poznámka nepřišla. Nejspíše byl mladý pán spokojen, že před ním uznala svou chybu a nechtěl se v tom již nimrat. Dobré znamení bylo, že nabídnul i udržování komunikace, avšak prostřednictvím dopisů. Ryumee se již něco málo naučila, co se písma týkalo. Zatím ji učil S'Arik, dokud byl živ. "Nemám námitek. Henobštinu ovládám jen málo, navrhuji proto S'Arikova syna, - Evar'lu - aby se postaral o korespondenci." Starého vlka měla též na mysli, ale nechtěla ho na stará kolena zatěžovat dalšími věcmi. Přeci jen odstoupil z funkce právě proto, aby si udělal více času na rodinu. Ivarovi věřila, znala ho přeci od dětství a to velmi dobře. Dokud byl vlčetem, nemoci se ho držely zuby nehty a on pomalu v léčitelské noře bydlel. Bylo sice jasné, že se změnil, ale věřila, že jen a pouze k dobrému. Mimo to jistě nabral ve světě spoustu zkušeností a písmo ovládal také dobře.
Rya podezírala mladého Arrakise, že by mohl vyzrazovat tajemství Přízračných nepřátelské smečce. To by bylo jistě nemilé zjištění. I ona by něco podobného udělala, kdyby šlo o členy její smečky, kteří byli v potenciálním ohrožení, proč tedy ne on? Byl to přeci jednoduchý způsob, jak získat přízeň cizího alfy. "Rozumím," odmlčela se vlčice na chvíli, aby si promyslela, jak položí svou otázku. "O jakých benefitech se tedy bavíme? Smím-li se zeptat..." Rakis už nejspíš dle téhle věty musel tušit, kam míří. Záleželo jen na odpovědi. Chtěla to slyšet od něho samotného.

Zdálo se, že mladý vlk nebyl velice spokojený s její odpovědí, ale to jí nijak zvláště nevadilo. Hleděla na něj svým klasickým neutrálním pohledem a poslouchala, jak si stěžuje. Měl však v jedné věci pravdu. Nepřišli se osobně zajímat, jak to vlastně bylo. Ryumee totiž v té době měla břich jako balon a jít přes celý Norest bylo velice nebezpečné. Samozřejmě zde stále byla možnost někoho vyslat. Avšak na druhou stranu, jakmile přijala Toshiho s dětmi, sešla se právě s Arrakisem a měla menší dojem, že zrovna on jí vyprávěl o dění v Nihilu svýma očima. Nehodlala však toto všechno rozebírat, protože zde byla velká šance, že by Rakis vyhrál tenhle slovní fight. Bylo nyní lepší i výhodnější stáhnout ocas mezi nohy. "Máte pravdu, ovšem. V tomto ohledu vám dlužím omluvu, avšak neberte to jako náš nezájem. V této době jsme i v naší smečce řešili spousty problémů a měli dosti práce. Nejednalo se tedy o lhostejnost. Uznávám však, že jsme to mohli řešit jinak. V tomto je pochybení zase na naší straně," vyřkla poslední větu stejně, jako on předtím. Konverzace chvíli stála a v Ryi pohledu se kolem Nihilského panovníka vytvořilo dalších několik otazníků. Nezdálo se jí, že by chtěl dohodu rušit, avšak nemohla nic vědět určitě. Zatím bylo spojenectví výhodné, ale zůstane to tak i nadále? Na jeho další slova přikývla. Ona nakonec také sdělila svůj názor, i když se možná vlku zdálo, že se chce dohadovat. "Přijali jsme Toshiho a dva jeho potomky, avšak rozhodl se zůstat pouze jeden, Ravonny." Sdělila mu tuto informaci, i když nemohla říct, že by z toho měla velkou radost. Bylo to však potřebné. "Vaše mírová dohoda s Azarynskou smečkou, povězte mi o ní více." Něco věděla, ale kolik? Mohl jí dobrovolně říci něco víc, než co se dozvěděla od svých vlků. Jistě by to přispělo situaci.

Ležela v noře a olizovala si tlapy. Zrovinka dojedla zajíce, který ležel ve smečkových zásobách asi nejdéle ze všech. Ryumee nerada plýtvala čímkoliv a mezitím, co si jiní členové ulovili své, nebo si raději vzali čerstvé, ona dávala příležitost i méně chtěným kouskům masa. Tenhle zajíc byl nechtěný možná díky své vychrtlé postavě, ale i přes to si na něm fialová pochutnala. Zatím bylo potravy dost, jiné to jistě bude s příchodem zimy.
Od očišťování ji vyrušila mladá vlčice s tmavou srstí. Zvedla k ní zrak a k pírku, které leželo na zemi. Onen předmět, kterým byla obdarována, zajímavější, než Rya čekala. "Hezký den i tobě. Vidím, že jsi uspěla ve svém úkolu, výborně. Povídej tedy, jak to probíhalo?" Optala se s neskrývanou zvědavostí. Jeden ze zajímavějších úkolů, které zadala, ještě aby se nezajímala!

Byla vděčná, že se vedení tohoto pochodu ujal její nejstarší syn. Sama toho měla hodně a byla ráda, že se chvíli mohla soustředit na své myšlenky během chůze. Byl to hezký a klidný výlet, alespoň dokud nedošli ke kotlině a nezačali stoupat. Obzvláště Asteri měl s tímto problém. Ryumee zatím zvládala výšlap dobře. Stáří jí postupně ubíralo na zraku, avšak pohyb jí nedělal velký problém. Nebýt toho zraku, přišla by si ještě jako mladice. I když i ona byla vděčná za každou pauzu, kterou měli.
Než se dostali na vrch, přemýšlela o rodině. Ne však nad tou, kterou měla u sebe, nýbrž nad tou, která ji opustila. Nejvíc jí chyběl otec, bratra měla totiž možnost vidět. Sice se opět velice dlouhou dobu neukázal, i když říkal, jak moc chce všechno napravit a být s rodinou, ale její city k němu nebyly tak silné, jako k Lopimu. Jestlipak byl ještě naživu?
Jakmile se vyškrábala na vrch, její pohled padl na Guláška, který jí pohled oplácel. Ani ona si nebyla úplně jistá, co by se mělo přesně dít, protože tuto slavnost neprožila. Maličko nadzvedla koutky a kývla na syna. Asteri a Ary mezitím už začali pozorovat hvězdy a ona se šla přidat k nim. Nechají prostě čas plynout.

Její menší vtípek partnera jaksi zasáhl. Stávalo se to častěji, než si myslela. Vždy, když se snažila být alespoň z části normální a pokusila se třebas jen pousmát, vlci to nebrali zrovna dobře. Možná to bylo tím, jak se projevovala normálně, nebo prostě byla tolik špatná v projevování pocitů, že vždy řekla či udělala něco špatně. Těžko soudit. Avšak Everett se z toho šoku také dostal a začal mluvit o své myšlence. "Ano, jistě. Je velice mladý..." Mohla by mluvit o svých pochybnostech, o všem, co si myslela, že Arrakis skrýval, bohužel se to zrovna nehodilo. Ne tady, ne na plese. "Stane se, co se má stát." Řekla pouze. I tmavý vlk si jistě uvědomil, jak je tato konverzace zrovna zde nevhodná, nejspíše proto změnil téma.
Ryumee už si přišla moc stará na nějaké lichotky. Vedla přeci smečku! Její mysl se točila hlavně kolem ní a dospívání vlčat. Na nějakou lásku již bohužel neměla zrovna moc pomyšlení a doufala, že Everett to chápe. Měli spolu sice ještě nějaké chvilky, ale nebylo jich již tolik. Fialová na tyto věci prostě nebyla. "Děkuji," odpověděla mu pouze.

Nihilský panovník se vyjadřoval přesně dle očekávání a k jejímu potěšení šel rovnou k věci. Samozřejmě nebyla zrovna nadšená ze skutečnosti, že musela na tato slova čekat hodnou chvíli, ale rozhodla se z toho nedělat problém. Na seznamu problému bylo toto vlastně až na posledním místě. V tuto chvíli se spíše snažila odhadnout záměry mladého vlka, nad kterým viselo hned několik otazníků. Byl mladý a nezkušený, přišlo jí, že se bere až moc vážně, což nemuselo být pro spojenectví výhodné. Napadlo ji, že by nemusel dokonce spojenectví dále potřebovat, nebo by se raději obrátil na Azarynské. Mladý vlk byl však na svůj věk dosti neutrální, co se týkalo vyjadřování a to co neřekl či neudělal, se Ryumee nemohla dozvědět. K tomu by nejspíše potřebovala magii Milagovců.
Pokývala hlavou. "Dobrá, chápu vaši situaci," odpověděla jen krátce, než Arrakis stihl vypustit jednu nemístnou poznámku. Pokud ji tím však mínil jen rozhodit, neuspěl. "Neberu vám váš názor na věc, avšak dle mého by neměl nevinný vlk zodpovídat za činy vinného. Obzvláště v případě, kdy se jedná o vlče. Dodnes jsem nenabyla dojmu, že by Bellanny rodina v čemkoli podpořila její konání," řekla s naprostým klidem. Mohli je považovat za nepřátele monarchie, podezřívat je, protože se rozhodli utéct, avšak bez nestranného soudu by nemohli být spravedlivě potrestáni. Alespoň to si Ryumee myslela a věřila v to.

Její neustále neutrální výraz by mohl nejednomu vlkovi napovědět, že zde není z čirého potěšení, avšak mohlo se v jistých chvílích také zdát, že mnohé v mysli odsuzuje. Naštěstí se na ni nedívalo moc vlků, aby mohli spatřit její občasně zamračenou tvář. Čímpak to? Ryumee přeci nebyla z těch, kteří by dávali najevo emoce, natož tímto způsobem. Odpověď byla však velice jednoduchá. Jakmile jí začalo stáří šlapat na paty, bralo si s sebou i její zrak, bylo tedy těžké někoho hledat ve tmě při ohníčku, když už fialová neviděla tolik, co dříve.
Z davu se však vynořila známá postava a mířila k ní. Tmavá srst a bílé vlasy, toho vlka přeci velice dobře znala. Přestala se mračit a vyčkala, než došel až k ní. Takhle na blízko už jej viděla velice dobře. "Mám-li býti upřímná, nemyslím, že bychom vůbec někdy mysleli na to samé," řekla sic neutrálně, avšak v pokusu o menší vtípek. "Ráda si však poslechnu tu tvou myšlenku, drahý," mrkla na něj, než odvrátila zrak zpět k ostatním v lese.

Fialová samozřejmě věděla o slavnosti, jako byl Kosuth'laes, dokonce se jednou přišla na onu slavnost podívat. Možná proto ji nepřekvapilo, že po příchodu k hranicím zahlédla právě panovníka Nihilského. Věděla již, že se žezlo předalo mladšímu vlkovi, ať už to bylo dobrovolné či nikoliv. Nechtěla však uvažovat zbytečně dopředu. Jakmile byla poblíž, pokojně kývla na pozdrav. "Přeji krásný den, Vaše Veličenstvo." Oslovila mladého vlka bez známky citu v hlase. Pokud by měla hádat, hádala by, že celá konverzace se povede ve stejném tónu na obou stranách. Totiž první dojem, který si u ní tento jedinec udělal, nebyl nijak dobrý. I když byl poté vyspělejší, vedli konverzaci krátkou a bez emocí. Neočekávala dnes nic jiného, byla však zvědavá, co jí sdělí.

Starší vlčice již neměla dlouho touhu protančit noc. Ani naposledy a také poprvé, kdy se plesu účastnila. Ovšem i přesto, že by chladnou noc nejraději strávila ve svém malém doupátku při ohníčku a obklopena rodinou, rozhodla se i ona navštívit tuto událost. Nestála však o spousty pohledů a dary, společně s poděkováním, převzali jiní členové smečky. Byla za to vlastně vděčná. Nevěděla, co si o Arrakisovi myslet, ani o jejich spojenectví a jeho pokračování. Přistupovala k celé situaci opatrně a snažila se nešlápnout vedle. Bohužel i to bylo v této době jaksi složité, jelikož to sama neměla zrovna jednoduché a spolu s ní i další členové, o které se chtěla postarat.
Seděla při kraji, v ústraní. Spíše pozorovala, než aby se účastnila. Vyhlížela však svého partnera, jelikož věděla, že se někde na tomto místě také nachází.

Jeho situaci naprosto chápala. Ačkoliv to viděla z druhé strany, byla u toho taky a stejně tak nerozuměla tomu, co se stalo. Přikývla tedy, když se jí zeptal, zda si umí představit jeho situaci. Věděla, že mu musí teď být oporou, to i chtěla. Jako léčitelka také ale věděla, že by se taková věc měla prošetřit. "Nenechám je na tebe sáhnout, pokud to nechceš, ale musíš mi říct, co všechno se ti dneska stalo. Musím něco vymyslet, aby tě nechali být..." mluvila teď velice tiše. Šeptala Guláškovi přímo do ucha. Nebylo to správně, moc dobře to věděla, jenže šlo o jejího syna. Jejího milovaného synka, kterého teď chtěli zkoumat jako nějakého pokusného králíka. "Nemá cenu ho řešit, je to hlupák, malé vlče, které se velice silně praštilo do hlavy..." Jenže on začal hned na to mluvit o Azarynské vlčici, která ji k němu dovedla. Zdálo se, že jako duch viděl vše, co se dělo. Nejen to. Něco k té vlčici cítil. Že by kamarádka? To se Rye moc nelíbilo, ale nechala to být. "Tak to určitě není. Ona... Moc dobře věděla, jak špatně to vypadá, když tam je." Pokusila se to nějak zamluvit, i když si nebyla jistá, proč by vlastně měla. Jednoduše nechtěla, aby byl tak zničený.

Chvíli šla po jeho boku, než se otočil a vyštěkl po ní. Jen se zastavila a dívala se, jak na ni křičí. Nehnulo to s ní ani o píď. Po tom, co právě viděla a co všechno se událo už na ni žádná jeho slova neměla vliv. Věděla, že ho neopustí jen tak. Jediné, co ji překvapilo, byla zmínka o tom, že se díval, jak ho zahrabávali do země. Přišlo jí zajímavé, že toho byl svědkem, jenže nechtěla zatím rozebírat podrobnosti. Očividně se to nehodilo. "Toto chování si vyprošuji," řekla přísně, avšak odpustila mu, jakmile se začal omlouvat. Popošla o něco blíže k němu a dotkla se čumákem jeho čela. "Jsem tu pro tebe..." Zavřela oči a doufala, že tentokrát ji neodmítne. Chtěla ho obejmout, ale nebyla si jistá, jestli už by to nebylo moc. Kéž by dokázala číst jeho myšlenky...

Rufus, Remus, Rou-que: malý přívěšek (podrobnosti v ticketu)
Ryumee: fauna mazlíček - pavouk druhu Amplex

Zdálo se, že i přes její přísný pohled, se i nadále S'Arik ujímal vedení. Nezareagovala na jeho pokyn smečce, avšak nebyla zrovna nadšená. Chtěla, aby se všichni vrátili v bezpečí do tábora, místo toho vydal lex rozkaz, aby se vrátili ke svým povinnostem. Prozatím to nechala být. Tmavý vlk byl jistě rozčilený ze všeho toho blábolení o bohu. I když ho to neomlouvalo. Jenže Rya měla nyní jiné starosti. Její syn, přesně jak očekávala, nestál o přítomnost své matky. Byl frustrovaný. Chtěla na něj být milá a pouze mu dělat doprovod, jenže si nebyla jistá, jestli ho to nerozčílí ještě více. "Nemusíme mluvit, ale chci jít s tebou Guláši. Pochop, nechci tě ztratit znovu..." Maličko odstoupila, aby mu dala více prostoru, pokud ho tolik chtěl, ale neodcházela.

Chvíli se na ni dívala, než zvedla hlavu ke hvězdám. Byla vděčná, že se ji dcera snažila rozveselit a tulila se k ní. Alespoň věděla, že k ní nemá odpor. Často se podceňovala jako matka, nedokázala uvěřit, že dělá dobrou práci, ale pokaždé, kdy jí nějaké z dítek projevilo náklonost, zlepšilo jí to náladu. Olízla Ary hlavičku a maličko nadzvedla koutky ve snaze se pousmát. "To jistě jsou." Opět vzhlédla k nebi. Očima chvíli pátrala a hledala různá souhvězdí. "Učila ses již o hvězdách?" Bylo dosti možné, že ze zvědavosti vyhledala někoho z astrálů, možná dokonce svého otce, aby ji poučil. O takovém tématu jistě musel vědět každý, kdo byl hodností alespoň aesta.

Smutnou chvíli narušil pohyb pod zemí. Jakoby byl její syn naživu a chtěl ven. Jenže to bylo zcela nemožné. Aspoň si to myslela, dokud neviděla tlapu od hlíny a následně i zbytek těla, jak se drápe z hrobu ven. Vyděsila se takovým způsobem, že to byl málem její konec. O krok ustoupila a s hrůzou v očích sledovala svého syna. Jak? Byla plná emocí, jako snad nikdy jindy. Srdce jí bilo, jakoby chtělo vyskočit ven a téměř zapomněla dýchat. Dlouhou chvíli nebyla schopna žádné reakce, jen slzy se jí draly do očí, jak skoro nemrkala.
O hulákajícího Apollyona se rozhodl postarat S'Arik. Bůh. Jakýpak bůh? Ryumee malému mrzákovi nevěřila ani slovo, vlastně byla sotva schopna jej poslouchat. Co však slyšela, byla Timova slova. Klinická smrt. Ten pojem znala, zatím však nic podobného nezažila. Klinická smrt. Znělo jí to v hlavě. Snažila se uklidnit. Párkrát zamrkala, když si uvědomila, že Guláš odchází. Musel to být šok i pro něj. Ona však nevěděla, co dřív. Za sebou slyšela naštvaného S'Arika s Apollyonem, který chtěl nyní slavit. Měla chuť ho umlčet, ale zároveň i běžet za svým synem. Poprvé, za celý její život, nastala chvíle, kdy nedokázala ovládat své myšlenky. Zavřela oči. Nádech. Výdech. Nádech... Nemohla si dovolit udělat špatné rozhodnutí. Tady, teď a před všemi.
Otočila se k lexovi. Věděla, že chce mladého vlka umlčet, než se mu povede rozšířit svou víru mezi ostatní. Nelíbilo se jí však, jakým způsobem to dělá. Normálně klidný vlk s kamennou tváří, nyní cenící zuby na vlče. Věnovala oběma přísný pohled, než se ohlédla za Guláškem, který odcházel pryč. "Klid prosím!" Mluvila nahlas, aby ji všichni dobře slyšeli. "Vraťte se k noře smečky. Hariuho, dohlédni, že dojdete všichni a v pořádku," pohlédla na vlka s červeným parožím a kývla jeho směrem. Poté se opět otočila k Timovi. "Zůstaň prosím poblíž, ano?" Poprosila bratrance a rychlým krokem vyrazila za svým synem.
Šel pomalu, netrvalo tedy dlouho, než ho dostihla. Když byla jen pár kroků od něj, zpomalila a chvíli v tichosti šla s ním. I kdyby jí vynadal, šla by vedle něj stále. Nechtěla ho nechat o samotě. Ne teď. "Bylo těžké o tebe přijít.." Mluvila nyní tiše, smutně. "Jsem ráda, že jsi zpět," dívala se do země. Bála se, že neuvítá její přítomnost, ani její slova, ale mohla by ho snad po tom všem nechat jít? Nedokázala by to.