Príspevky užívateľa

Aniž by si to uvědomila, vyrazila na lov stejné laně jako někdo jiný. Dříve než vyrazila, všimla si toho někoho nedaleko v trávě a zamračila se. Tohle byla její kořist. Bohužel, vlk vyrazil dřív než ona a očividně si jí ani nevšiml. Mey měla teď dvě možnosti. Vzdát se a jít pryč a nebo spolupracovat. Jelikož se vzdávala jen výjimečně, radši si odfrkla a rozeběhla se obrovskou rychlostí za nimi. Vlk se zakousl lani do nohy a visel tam. Mey se tomu podivila. Na co čekal? Až ho kopne nebo se unaví? To nebylo moudré... Ona sama se v plné rychlosti odrazila, zakousla se zvířeti do krku - přičemž doufala, že trefí tepnu - a tím ji srazila na zem. Mohla doufat v pomoc druhého vlka, ale radši se spoléhala jen sama na sebe. Zakousla se znovu pořádně a čekala jaká bude reakce.

Mey se probudila časně ráno a šla obstarat bylinky. Potřebovala se v nynější situaci připravit na nejhorší. Nikdo netušil co se stalo, ale každý to cítil. Musela býti opatrná, proto dělala vše s rozmyslem. Svou činnost ukončila zcela hladová, avšak ne vyčerpaná. Rozhodla se tedy vyjít si na lov i přes to, že v táboře nějaké úlovky od ventorů zbyly.
Přišla k severní louce. Měla to tu ráda a ráda zde i lovila. Do čumáku ji hned udeřil pach zvěře. Laň! Nenechala si ujít svoji příležitost a rozhodla se k lovu.

Mey netušila, že by Icee znal jejího otce “ze vzpomínek někoho jiného”, nikdy nic takového nezažila. Myslela si tedy, že ví o kom je řeč a proto to nechala být. Na poděkování jen přikývla. Nikdy nebyla moc výřečná když se to po ní nevyžadovalo. Musela se přemáhat, aby komunikovala s cizími, ale jinou možnost neměla a nikdo to na ní nepoznal. Všechny své pocity ukryla hluboko v sobě a tam si je řešila. Na povrch byla jak kámen.
“Já se zde pohybuji velmi často... Mám to tu ráda,” odpověděla s povzdechem, ne však smutným, spíše se potřebovala uvolnit. Icee byl příjemnou společností, zdál se býti podobný povahově k ní. Takových vlků bylo opravdu málo. “Nikdy jste nebyl v těchto horách?” zeptala se, aby řeč nestála.

Celkem očekávala otázky na otce, akorát možná trochu jiné. Icee podle rozhovoru očividně tušil o kom se mluví. Také položil Mey otázku, která se jí moc nelíbila, ale byla ochotná mu odpustit když se okamžitě omluvil. "Hmm... Řekla bych, že je jasné o kom mluvíme, nemýlím-li se?" nadzvedla jedno obočí. Obvykle mluvila o těchhle věcech nadřazeným tónem, který byl vlkům nepříjemným, ale tentokrát to řekla spíše jako normální otázku. Takhle se obvykle nechovala. Většina vlků, které poznala, byli spíše neslušní tuláci a nebo přátelští sluníčkáři. Oběma skupinami pohrdala, co si budem... Ale Icee přemýšlel jinak a proto se k němu chovala jinak a nenasazovala už na první potkání svůj pyšný postoj a tón. Situaci vyhodnotila tak, že by to mohl být její první kamarád. Přinejmenším alespoň první vlk mimo Estreláků, kterého brala jako rovnocenného. Líbil se jí.. Povahově samozřejmě, ale možná trochu i vzhledem.
Také švihla ocasem na znamení, že není čeho se bát. "Děkuji. Mohla bych říct to samé o vás," odpověděla, prohlížejíc si jeho vlasy. Měl pravdu.. Také moc vlků s hezkými vlasy nepotkala. Lehce střihla ouškama když si Icee lehnul a nechal jí prostor vedle něho. Byla to lákavá pozvánka, ale zatím si dovolila ji odmítnout, nebyla si ničím jistá a opatrnost pro ni byla důležitá.

Zpozorovala, že se vlk stále chová divně. Otázka byla zda byl prostě takový, nebo byl problém v Mey. Jak se to celé zdálo, problém byl v ní... Tak zvláštně si ji prohlížel, dokonce bylo i vidět jak usilovně přemýšlí když zrovna nemluví. "Mne také" odpověděla. Takže vlk se jmenoval Icee, nikoho takového neznala tak proč na ni tak koukal? Nedalo jí to musela se zeptat.. On byl však rychlejší. To se dalo čekat, byla mu povědomá. Ale počkat.. Jediný vlk, kterému byla podobná byl její otec a ještě možná pár vlků z rodu. Došlo jí to rychle a odvodila si, že to asi nebude náhoda a musí nahodit prut. "Možná jste znal mou rodinu, konkrétně spíše otce.." řekla zdvořile, přitom mířila jasným směrem. Měla již kdovíjaké myšlenky a úmysly, zatím je však nechávala pod pokličkou.

Vlk jí přišel trochu nervózní, doufala, že z toho nevzejde konflikt nebo něco. Po chvíli však zklidnil. "V pořádku, omlouvám se... Jsem Ryumee Estela do Norte" představila se okamžitě jak měla ve zvyku. Teď když vlka viděla líp, mohla si ho prohlédnout. Byl pro ni velice zajímavý, ovšem nechtěla to dávat moc najevo. Přisedla poblíž, stále v bezpečně příjemné vzdálenosti od cizince a podívala se okolo. Asi pochopila proč tu vysedával, bylo tu příjemně.
"Je tu jistá možnost, že ano, proč?" obrátila otázku okamžitě a podívala se zpět na vlka. Byla opatrná, velmi opatrná. A to víceméně vždy a na všechno.

Ryumee sklonila hlavu pře S' Arikem, který za nimi také přišel. Hlavy smečky se těšily z nově narozených. Mey osobně už tak nadšená nebyla, dělala jen svou práci. Na poděkování přikývla, byla ráda za dobře odvedenou práci. Byla zpět na svém místě, tam kam patřila a už by to neměnila. Teď ovšem cítila, že byl čas nechat rodinu o samotě a jít si po svých. Chtěla odejít hned, ale Nade ji ještě na chvíli zarazila. "Dobrá, vyřídím..." souhlasila. Věděla o koho jde, proto to mohla slíbit. Rozloučila se tedy a vydala se vlastním směrem.

Obě vlčice dorazily do jeskyně. Mey začala postupně ukládat všechny bylinky na své místo, nechala proto chvíli Noctru jen stát. Mohla pomoct, ovšem Mey radši tyhle věci dělala sama, neměla ráda když se do toho někdo míchal. Vadilo jí to i u Montyho, nejraději by tu byla sama, ovšem s tím se nedalo nic dělat a akceptovala to. Hold to někdy nejde jinak než si zvyknout.
Otočila se zpět k černé vlčici. "Moc jsem ti toho neukázala, však čas se mi krátí a nemůžu zůstat déle.. Mohu tě doprovodit pokud máš cestu směrem k moři, ovšem se mnou jít nemůžeš. Můžeš tu klidně chvíli zůstat, ale v tom případě se rozloučíme" vysvětlila jí a kývla k východu z jeskyně.

Jak již bylo Meyiným zvykem, chodila přes jaro i léto často pro bylinky. Letos to nebyla výjimka, už jich také dost nasbírala a léčitelské doupě se jen zelenalo. Občas si vyšla jen se podívat po okolí a stejně se vracela s plnou tlamou listí. Upřímně ona vlastně ani neměla nic jiného na práci, neměla moc přátel, nikomu nevěřila a rodina tu již také nebyla. Dalo by se říct, že většinu času trávila jen svými zálibami jako lovem a právě léčitelstvím. Nemohla říct, že by jí to vadilo, jen jí jednoduše chyběl ten vlčí kontakt a přátelství. Znovu se proto vydala do hor, kde již potkala pár skvělých vlků a doufala snad, že někoho potká. Také že ano. Po nějaké době, co procházela toto krásné místo, ucítila pach. Čumák jí nikdy nelhal, někdo tu poblíž byl. Na chvíli se rozmyslela a řekla si, že se jí nechce někoho pronásledovat, ale nakonec se umoudřila a vydala se za pachem neznámého. Seděl u potůčku a na něco se díval, byl k ní zády. Všimla si, že má snad možná delší srst než ona a z hlavy mu něco roste. Vypadá podobně strýčkovi Ravimu.. zamyslela se Mey. Neznámý vlk jí několika znaky připomínal vlky z rodu Estrela, ovšem nikdy ho neviděla ani o něm neslyšela. Musela to býti jen náhoda. Lehce si odkašlala a promluvila. "Neruším?"

Na své klasické obhlídce území by Ryumee určitě nečekala, že by mohla potkat matku. Její máma pro ni byla cizí, znala ji skoro jen z vyprávění. Naposled ji viděla v horách s otcem a nebylo to velmi přátelské setkání. Vlastně vůbec. Jako štěně doufala, že se jí maminka vrátí, čekala a čekala, ale nic se nestalo. Odešla a zapomněla na ni a najednou po dvou letech ji potká když se vrátí. Upřímně k ní již nic necítila, ani takové to zvláštní pouto mezi matkou a dcerou. Nic. Neznamenala nic. Ani tu vlčici neznala. A s takovýmto názorem obcházela beztrestně území Norestu jakoby tu již nikdo kromě ní a Marielle nezbyl. Právě proto byla velmi překvapená když ji u jezera do nosu uhodil známý pach. V duchu zavrčela. O co tu jde?

Mey pokývala hlavou na znamení, že souhlasí, ale neřekla vůbec nic. Očichala co Noctra našla a zavřela oči. Nechtěla se splést v žádné rostlině, nemohla tu vykládat blbosti. "Hmm... Tahle rostlina má složitější využití. Pokud ji správně identifikuješ, může pomoct s močákem... Je to složitější... Takovéto věci bych tě učila kdybys chtěla být mým učněm, ovšem nyní ti ukazuji jen ty jednoduché věci," poznamenala důležitě. Opravdu neměla celý den na to, aby vykládala tulačce všechno na světě. Její čas byl v tomto období drahocenný a Noctra mohla být ráda, že se jí vůbec věnuje aspoň lehce.
Bodlo ji na žebrech. Měla opravdu zvláštní pocit, který se však jednoduše odůvodnil sám. Magie. Musela si pospíšit. "Nemám již mnoho času, budu ráda když mi pomůžeš odnést vše ještě do doupěte a pak tě budu muset opustit..." řekla ve spěchu a došla natrhat zbytek bylinek co potřebovala u vody. Vypadaly jako květiny, byly velmi barevné a silně aromatické. Když byla hotova, kývla na černou vlčici a se spěchem vyrazila zpět k noře.

Dlouhé jezero >>> Nora přízračných

Noctra konverzaci radši dál nerozvíjela. Očividně dala šedá vlčice dala svůj nezájem více najevo než chtěla. No co, vlastně jí to nevadilo. Vlci se s ní většinou nebavili proto jaká byla a bylo to lepší než aby ji měli rádi, proto jaká není. Takže to vlastně ani neřešila.
Hledala další bylinky, obzvlášť ty, které potřebovala do doupěte, když v tom ji vyrušila Noctra, která také nějaké našla. Jiné ovšem. "Ano tyhle tam jsou taky, ale netrhej je.. Mám jich dost" poznamenala a přišla blíž.

Starý hvozd >>> Dlouhé jezero

Trochu si povzdechla. Přišlo jí to pořád dokola a přitom to bylo jednoduché! Neříkala jí tu přece nic tak příšerně složitého, jen co by jí mohlo pomoct v nouzi... "Řekla bych, že až se budeš chtít ošetřit tak ti bude jedno co je lepší, hlavně jak je to daleko.. V největší nouzi protrpíš i menší riziko," řekla. Nemluvila sama za sebe, Mey byla trochu znalejší a opatrnější na takové věci, ale když se někdo ošetřuje sám... Důležité je hlavně, aby nezemřel.
Další otázky přišly až u kraje lesa, když jí ukázala lístek. "Spíš rozžvýkat, ale je na tobě jak si poradíš," odpověděla okamžitě. Tahle otázka konečně nebyla úplně jednoduchá a tak na ni ráda odpověděla. Počkala než se Noctra seznámí s lístkem a mohly jít k vodě.

Dobře. Mey už asi ani tolik nevadilo to předešlé ticho, když se teď sypala jedna otázka za druhou. Nebyla zvyklá moc mluvit, - pokud se nepočítaly hvězdy - ale teď se zdálo, že dokonce nemá moc na výběr. Noctru fakt všechno zajímalo a chtěla se vše hned naučit. "Dá se to tak vzít, ano..." řekla jen tak krátce a koukala po zemi. Černá vlčice právě narazila svými slovy přesně na to, co hledala. Tudíž jen přikývla a s kůrou v tlamě hledala dál.
U kraje lesa na ten lístek přesně narazila. Položila kůru stromu na zem a počkala než bude Noctra připravena poslouchat, pak začala mluvit. "Tomuhle říkám lístek první pomoci. Jeho vnitřek přiložíš na ránu a mělo by to pomoct podobně jako voda z moře. Je bohužel spíše na menší rány, těm větším nepomůže.." vysvětlila jednoduše. Lístek byl lehce rozpoznatelný, vypadal jako kdyby měl bílou srst. Neměl skoro žádný pach a moc dobře určitě nechutnal, ale pomohl.

Šedá vlčice přikývla. Pohled, který na ni Marielle vytáhla ji nepřekvapil, ba ani neurazil. Ona sama sice skoro dospělou vlčici znala od vlčete, obzvlášť její sestru, která už tu také nebyla mezi nimi. Každopádně Mey si nikdy moc nehledala přátele sama, vlastně to fungovalo tak, že pracovala pro smečku jak to šlo, držela zvyky své rodiny a vlci přicházeli a odcházeli jak se jim zlíbilo. Nikdy se tak s Marielle nesblížila a možná nechtěla. Znala ji vlastně jen proto, že to byla její sestřenka. Nevěděla dokonce ani čeho chce ve smečce dosáhnout... Prostě ji neznala víc než jménem. To však nebránilo tomu, aby teď nebyla nápomocna při rituálu.
Sešla k vodě a na chvíli se zastavila. Ten pohled jí připomněl i její rituál dospělosti. Na jednu stranu to byly hezké vzpomínky, ale na tu druhou to byla jen bolest, krev a slzy. Vešla do vody a otočila se k Marielle. Byla připravena. "Přistup.. Budeš opakovat po mně," řekla klidným hlasem. V hlavě se jí ozýval hlas, který chtěl nahlas vyslovit, že je na ni hrdá, že toto podstupuje... Bohužel si vybral špatnou vlčici, Ryumee to bylo jedno.