Príspevky užívateľa

Mey po chvilce přemýšlení dostala zvláštní pocit, že tu není sama. Moc se tomu nedivila, spousta vlků ji rádo vyrušovalo z přemýšlení, buď aby se seznámili nebo prostě jen tak. Začínala si rychle zvykat. Její oko zachytilo pohyb na obloze, sice byla tma, ale to jí nedělalo velké problémy, jelikož obloha tuto noc tolik tmavá nebyla. Rozpoznala vlčí tělo, ale to bylo tak všechno, nemohla zachytit žádný pach. Zvedla se a zacouvala kousek dál od vody, neznala vlkovi úmysly a radši si nechávala odstup. Neměla tušení jestli už ji náhodou spatřil, každopádně si takhle nebyla jistá kdo to je ani jak vypadá. Kdyby slétl za ní na zem, chtěla být v bezpečné vzdálenosti.

Ryumee se stále ještě procházela po území Norestu. Nemohla si pomoct, chtěla se přidat k přízračným, ale potom, co její otec odešel už pro to neměla takovou motivaci. Byla aspoň vděčná, že přízrační byli neutrální, nebyli ani hodní ani zlí. Někdo takový, jiný makový, aspoň si mohla vybrat s kým se bavit. Mey sama byla spíše neutrální. Už od pohledu nebyla hodná, jenom její pohrdavý pohled sám o sobě nevypadal moc přátelský. Jenže ona vlčice nebyla ani zlá.. Pokud by potkala někoho vyjímečného, přijala by ho velmi dobře, jenže většina vlků ji nepřišla moc zajímavých. Na takové vlky vždy koukala z výšky a nechala je si myslet, že je třeba narcisistická. Bylo jí to celkem jedno, co si o ní mysleli. Vůči rodině byla třeba vždy ochotná a snažila se být milá. Každopádně i přes to působila tajemně a nadřazeně, to věděla moc dobře i sama o sobě. Ráda i toho využívala. Milovala svou tajemnou stránku.
Seděla na břehu tohohle potemnělého jezera zamyšlená jako vždy. U vody se jí dobře přemýšlelo i když její poslední zkušenosti s vodou nebyly moc hezké. Rány už byly víceméně zahojené, pořád však svědily. Byla na ně pyšná, byl to znak pravého Estreláka... Vydechla a od huby jí vyšla pára. Už byla celkem zima. Naštěstí byla Rya vybavená hustou dlouhou srstí, zima jí tedy nebyla.

Ryumee by se svojí povahou a nynější zaneprázdněností zkoumat území nikdy nepřišla, natož ještě něco organizovala s vlčicí, která byla vlastně ještě štěně. Navíc byla velmi podobná Caelin, malé vlčici, kterou už měla taky tu čest potkat. Jenže když šlo o její rod a ještě o víc, neváhala. Rya neměla v lásce tyhle mrňavé kuličky chlupů, pro Mariino neštěstí se ani nedoslechla co se stalo jejím sourozencům. To se mohlo však brzy změnit, protože měla v plánu se zeptat na její sourozence, ne cíleně, aby jí ublížila, hold jen z nevědomosti. Naštěstí však nebyla hloupá a vycítila, že je zde něco špatně. Zpráva se k ní nedostala, protože se teprve vrátila z obhlídky území. Vrátila se kvůli rovnodennosti, o které zjistila, že se možná nebude konat.
No a tak byla tady. Měla v hlavě v tuto chvíli velký zmatek a myšlenky se dostavovaly jedna za druhou. Hlavně přemýšlela o tom, co se tu děje. Mari jí přišla celkem přešlá, akorát se nechtěla ptát proč, možná ji to ani nezajímalo pokud by si nespojila, že to může být ta věc, co se tu děje. Přišlo jí však hloupé se na osobní otázky ptát vlčice o které nic neví, akorát její jméno. Ať už se dělo cokoliv, Mey to nijak nerozhodilo a kráčela dál s lehce potemnělým výrazem jako obvykle a klasickou tajemností. Pomáhala Mari sbírat různé bylinky a připravovat vlastně celý tenhle obřad.
Vlčice po chvíli promluvila a tím vytrhla Ry z myšlenek. Už bylo taky na čase. "Hmm.." vydala ze sebe jen a dále se věnovala svým věcem. Ani Mariin hlas nezněl nijak vesele, i když její hlas mockrát tedy neslyšela. Strašně ráda by chtěla zjistit problém, avšak nechtěla být neslušná. Nechala to ležet ladem někde v hlavě a podívala se jak si zatím vedly. "Asi můžeme začít," jen to dořekla a všimla si dvou vlků. Otec a strýc. Musela se pousmát, doufala totiž, že jim tohle udělá radost po tom, co se neměla rovnodennost vůbec konat. Podívala se na Lopiho, který něco říkal Mari. "Vítejte," poušklíbla se na něj. Byla upřímně ráda, že ho opět vidí po těch dnech co zkoumala území.

Mey se po kratší obhlídce území vrátila k přízračným. Pokud si tedy dobře pamatovala, mělo začínat právě tady na téhle louce. Ririco - její králičí mazlíček - jí byl v patách. Bylo až zvláštní, že s ní šel celou tu cestu jen kvůli obhlídce. Konečně si mohli na chvíli odpočinout po dlouhé cestě. Rya se uvelebila v trávě a byl jí jedno nějaký podzim. Kožich ji hřál a možná jí bylo i víc fajn než jako v létě. Ri si lehnul kousek dál od ní a zavřel oči. Zřejmě měl dost. Pro mladou vlčici to ještě nic nebylo, ušla už i delší trasy. Rozhodla se očistit si svoje nedávno vytvořené, avšak už hojící se jizvy od znaků. Jen při vzpomínce na rituál dospělosti ji rozbolelo celé tělo.

Rye se vůbec nelíbil tón ani postavení s jakým s ní vlčice hovořila. Byla snad nějaké malé štěně? Už dávno ne... Tahle cizinka zřejmě neměla ani ponětí s kým mluví, či dokonce jí to bylo i jedno. Podle toho co z ní Mey cítila, nepatřila mezi vlky, kteří by se pozastavovali nad něčím jako byla zdvořilost, inteligence nebo snad rozum. Tito vlci se podle ní pouze slepě hnali za svými ideály, které za moc nestály. Jak jinak? Co taky mohlo vyřešit násilí? Občas by mohlo být užitečné, ale ne pořád a už vůbec ne pokud šlo o Igniskou smečku. Pořád se snažila o jakýsi osobní prostor, který cizinka zřejmě neznala. Jelikož však nebyla blbá, neustupovala. Nechtěla a nemohla projevit slabost. Rozum jí radil, aby se držela dál a bránila jakémukoliv kontaktu s vlčicí, aby co nejrychleji odešla a ukončila tento rozhovor. Na druhou stranu se jí líbila ta myšlenka někomu vyprášit kožich, i kdyby ji to stálo její vlastní. Vždy dávala přednost rozumu a tyto myšlenky nechávala stranou a ignorovala je, každopádně tam i přes její veškerou snahu byly a ona o nich věděla. "Pokud bych měla specifikovat co cítím.. Zřejmě bych řekla, že Ignis a zdechlinu, každopádně tohle necítím po celém lese takže se zdržím komentáře," řekla chladným výrazem a nechala si svůj úšklebek sama pro sebe. Chtěla dojít ještě dneska domů.

Snažila se vytříbit si myšlenky. Bylo tu krásné ticho a Ryu neměla nic na práci což znamenalo, že mohla být chvíli sama se sebou a svýma myšlenkama. Každopádně to by nebylo ono kdyby se z ničeho nic odněkud nevynořila společnost a celé to krásné ticho zkazila. Ryumee už na to byla zvyklá, protože tohle se jí stávalo poslední dobu často, každopádně nad tím vždy jen protočila oči a odešla. Tentokrát si to však rozmyslela hned jak ucítila byť jen slabý pach ignisu v srsti vlčice. Ne že by se bála, ale nikdy se k nikomu takovému neotáčela zády. Vlčici zkrátka nevěřila. "Vskutku... Tajemná atmosféra tomuto lesu rozhodně nechybí," podotkla a zůstala stát na místě kus od vlčice. Držela si odstup. Měla přeci jen ráda svůj osobní prostor, zvláště co se týkalo cizinců. "Pokud vím, tento les nikomu nepatří.. Nemám pravdu?" zeptala se pro případ. Nechtěla stát na cizím území kde by byla nechtěná.

Přikývla. Chvíli jí trvalo překroutit si její žvatlání na opravdová slova, ale nakonec jí to došlo. Její otec byl Ravi a Lopiho znala také. Musela být její příbuzná."Vida... Takže já už mám sestřenici.." ušklíbla se. Potom co to dořekla si uvědomila, že Lin asi pojem sestřenice ještě neslyšela. Nebo aspoň si to tedy myslela. Musí jí to proto nějak zjednodušit. "Alo-pé je můj táta a Aaravos můj strejda... Chápeš?" zkusila jí to vysvětlit jednoduše. Tohle musela pochopit, ale pořád nemusela chápat to, že jsou příbuzné. Nebo taky jinak - z jedné rodiny. Ryumee teď už opravdu jen doufala, že jí to nebude muset vysvětlovat nějak jinak a nebude to na dlouho. Nebavilo jí mluvit o věcech, které pro ni byly jasné a tohle bylo naprosto jasné.

Ryumee se nad její reakcí jen uculila. Věděla už, že měla pravdu. A Ry miluje ten pocit když má pravdu. Lepší pocit může mít už jen když se jí naskytne možnost pro "já to říkala". Každopádně pochopila, že Lin o tom moc vědět nebude i když se zřejmě už setkala s názvem rodu. "Koukám, že jsme asi stejného rodu... Znáš jména tvých rodičů? Nebo možná jméno Alo-pé nebo Aaravos?" zkoušela jí říct něco čím by zjistila ke komu patří. Pochopila sice co myslela tím papá, ale co je šjeda cjupáč jí nijak zvlášť nic moc neříkalo. Každopádně si uměla najít způsob jak zjistit co chce vědět. Možná Lin nakonec nebude úplně k zahození jako ostatní vlčata než trochu dospějí. Sice neuměla mluvit, ale možná to taky mohla být její sestřenice. Možná až trochu vyroste tak si budou rozumět, kdo ví.

Zasmála se. Vlčka se opravdu snažila i na to, že byla furt mrňavá. Každopádně moc jí nepomohla když řekla jen svou přezdívku. Jediná za co byla Ry opravdu ráda bylo to, že jí malá Lin rozuměla i když neuměla dobře odpovědět. Musela se zamyslet. Nepřišlo jí zrovna nejvhodnější říct, aby ji zavedla za svými rodiči. Měla čas než se rozhodne vidět zbytek rodiny. Pokud by ji tedy Lin nezavedla za někým, koho nezná. To by nebylo tak trapné jako vidět svého strýce, ale ani to nechtěla. Musela přijít na jiný způsob jak zjistit původ téhle malé nohaté kuličky chlupů.
"Hmm... Já jsem Ryumee Estrela do Norte," představila se celým jménem. Tohle byla možná ta chvíle kdy zjistí jestli si nejsou příbuzné. Avšak Ryumee očekávala i to, že Lin nezná svůj rod, pokud tedy nějaký má. Byla opravdu skoro jistá, že potkala štěně stejného rodu, přeci jen měla znaky Estreláků a byly si trochu podobné, ale Mey to potřebovala vědět stoprocentně. Nemohla se jen domnívat, chtěla fakta. A to nejen ze zvědavosti... Hlídání už jí omrzelo a chtěla si jít po svých. Ale ne bez odpovědí!

Trochu se pousmála když malá přikývla. Rozuměla jí. Takže jediný problém bylo mluvit, možná s tím měla problém. Ryu si sice nepamatovala kdy začala mluvit, ale podle toho jak už tohle mrně bylo velký by řekla, že by mluvit měla aspoň trochu. Zamyslela se. Nakonec to však nechala být, nebylo to nic důležitého konec konců.
Když jí odpověděla, musela se Mey zamyslet. Co to mele? noe, nojže, nouže... V noře! nakonec jí to došlo. "Jak se jmenuješ?" zeptala a doufala, že nemá složité jméno na vyslovení. Ráda by se ho dozvěděla ještě dneska.

Ryumee měla dnes náladu projít si území. Už toho spoustu prošla, ale nevzdalovala se od rodiny a po nějaké chvíli se vždy vrátila na území přízračných. Zatím mezi ně nepatřila, ale věděla že bude. Držela se své rodiny i všeho v co věřila. Každopádně dnes se vydala na cestu, které by mohla litovat. Neprošla územím ignisu, tomu se radši vyhnula, ale byla poblíž a i to mohlo znamenat srážku s někým z této smečky. Někteří vlci byli vcelku normální, temní a zvláštní, ale jinak normální. Horší bylo narazit na ty, kteří na ostatních viděli jen krev a trofej. Těm se radši vyhýbala, protože zatím zemřít nechtěla.
Dostala se do lesa. Nevypadal nijak strašidelně, spíše naopak. Ryu věděla, že tady ještě nebyla a to znamenalo jediné. Musí ho prozkoumat! Okamžitě se po nějaké cestě vydala hluboko do lesa. Nikoho poblíž neviděla, ale cítila někoho kdo tu byl chvilku před ní. Nevěděla jestli se s tím někým chce setkat, takže to nechala náhodě a vydala se vlastní cestou.

Zasmála se. Takže to mrně přeci jen něco umělo. Sice toho nebylo moc, ale o prosté děkuju se taky pokusila. "Sice ti to mluvení moc nejde, ale rozumíš mi, že jo?" zeptala se jí a natočila hlavu na stranu. Nutilo ji to se zamyslet. Kdy se vlastně naučila mluvit ona? Přišlo to hned nebo byla taky tak nemotorná jako tahle malá? Moc si nepamatovala. Sotva si pamatovala Sescaru, její matku. I na ni už skoro zapomněla nebýt toho, že se setkaly když se vrátila na území. Pamatovala si svoje okolí. Ne moc, ale něco si pamatovala. Dokonce poznávala území Přízračných a jiná místa. Nejlépe si pamatovala otce a Vala, ale už skoro zapomněla jaká byla jako malá. Celkem ji to zamrzelo, ale i to okamžitě přešlo. Už to bylo dávno, je to stejně jedno... řekla si v mysli.
"Kde máš rodiče?" zkusila se jí zeptat. Už ji nebavilo dělat chůvu, to bylo moc práce. Tímhle hlídáním si jen potvrzovala to, že svoje vlastní vlčata nechce. A i kdyby se tak stalo, asi by je zabila. Ne že by s nimi měla problém když jen spí a pijou mléko, ale jakmile by ji začaly otravovat, tak by na to neměla nervy.

Schovala se za strom a pozorovala malou vlčici zpovzdálí. Musela uznat že se snažila, ale ten správný způsob pořád ne a ne najít. Ryu protočila oči. Chtěla ještě chvíli počkat, nic přece není zdarma a zvláště v životě jako je tento. Každopádně tohle bylo ještě vlče, které by vedle sebe mělo mít dohled a pokud by teď opravdu odešla, tak by to mohlo zemřít. Což nechtěla riskovat aniž by věděla komu patří. Z myšlenek ji opět vyrušilo to malý stvoření. Už tomu docházely síly a nápady jak se vymanit. Mey se jen ušklíbla a došla pomalu zpět. "Máš se ještě co učit prcku... Nikdo ti za zadkem pořád stát nebude, aby ti pomohl," řekla a chvíli na ni koukala. Nakonec se rozhodla, že ji vytáhne ven. Vzala ji za kůži za krkem a zabrala. Sice byla malá zaseklá pořádně, ale nakonec s trochou štěstí se Ryumee povedlo ji vytáhnout v celku. Položila ji zpět na zem a odfrkla si.

Sledovala jak přicházel další vlk. Dva znaky už měla vyřezané do kůže a cítila jak se jí klepou nohy. Byla upřímně ráda že stojí, protože ta bolest byla opravdu horší než si kdy v životě představovala. Kdyby jí rány nevyplachovala slaná voda, možná by na tom byla líp, ale takhle to bylo skoro k nevydržení. Každý její pohyb nebo pohyb vody byl bolestivý, s každou větší vlnou zadržovala dech.
Podívala se na vlka, který nyní předříkával další část přísahy. Nasucho polkla a nadechla se. Už to chtěla mít konečně za sebou, ale stejně tak měla nutkání zmizet pryč, aby to mohlo konečně přestat. Zatla zuby a podívala se ke břehu. Musela vydržet, zklamala by sama sebe kdyby to nevydržela.
"Nikdy nedovolím, aby zbrklost, hloupost a lži zatemnili mou mysl" zopakovala. Cítila jak jí otec začal vyřezávat další znak. Opět jen zaúpěla bolestně a snažila se zůstat stát klidně na svém místě.

Ryu se připravovala psychicky na bolest, která měla přijít po první větě. Zaťala zuby. To co cítila se ani zdaleka neblížilo k tomu, na co se připravovala. Zařvala bolestí, protože tohle opravdu bolelo. Na chvíli se jí zatmělo před očima, ale pak začala bolest ustupovat. Už aspoň věděla jak moc to bolí a mohla se připravit i na ten zbytek. Otevřela znovu oči a rozkoukala se. Podívala se na strýce, který měl odříkat další část přísahy. Ryu se nadechla a snažila se uklidnit. "Vždy prokážu milost těm, kteří si ji zaslouží " zopakovala po Ravim. Zadržela dech a znovu zaťala zuby. Byl ji vypálen další znak... Kupodivu už to nebolelo tolik jako ten předtím. Pravděpodobně se na to líp připravila, ale i tak bylo vidět, že hodně trpí. Nebylo ji zrovna dobře a připadala si jakoby měla každou chvíli omdlýt. Klepaly se ji nohy, ale nechtěla dávat najevo slabost. Znovu hrdě zvedla hlavu a vyčkávala na další část přísahy a další značku.