Príspevky užívateľa

Ryumee cítila nervozitu. Bylo to normální v této situaci, protože nevěděla jakou bolest bude muset snést, ale Mey i tak hrdě stála a čekala na slova otce. Byla připravená zkoušku podstoupit. Kývla na otce a stoupla si na místo, které ji ukázal. Poznala ty dva vlky, mezi kterými panovalo napětí. Tušila kdo jsou, ale jistá si byla možná u jednoho. Alo-pé začal mluvit. Mluvil o tom co už věděla. Chápala co přísaha znamená pro rod i pro ni a věděla i o testu. Poslední větou se potvrdila její myšlenka. Ti dva vlci byli její strýcové, přesně jak tušila. Najednou vzal otec nůž a Ryu pochopila, že teď už opravdu není cesty zpět. Ona však chtěla trpět, chtěla cítit bolest, která jí mohla v budoucnu pomoct najít směr, proto ani nemrkla. "Já, Ryumee se oddávám dávné přísaže. Slibuji, že se nikdy nenechám zastrašit temnotou.." zopakovala a zatla zuby. Zvládneš to, pomyslela si a stále hrdě koukala před sebe. Nebála se, každopádně se v ní pocity mísily jak jen mohly.

Z přemýšlení jí vytrhl řev. Nejdřív se celkem lekla, ale když se všimla, že se nic neděje, povzdechla si. Hlavně na ní nesmí být příliš drsná. "Neřvi!" zařvala Ryu na malou. Přišla k ní blíž. "Pomáhat ti nebudu, nic by ses nenaučila.. Ale řvát nemusíš, ten kořen tě fakt nesežere..." povzdechla si a otráveně zavrtěla hlavou. Chápala, že jí asi nerozumí, ale možná pochopí z jejího klidného tónu, že o nic nejde. Posadila se k ní a zkontrolovala jestli jí opravdu nic není. Nic nezvyklého neviděla, pravděpodobně se mrně jen zaseklo. "Zaber nebo tě tu nechám..." ušklíbla se a pomalu se zvedla. Začala pomaličku odcházet pryč jakoby to myslela opravdu vážně a občas se ohlédla. Nevěděla jestli to bude fungovat, ale za zkoušku nic nedá.

Ryumee byla celý den někde úplně jinde. Přemýšlela o rituálu. Zajímalo ji jak to bude probíhat... Sice ji na to připravovali, ale ne tady, takže jí to přišlo celé úplně jinak. Každým krokem co udělala, věděla, že se blíží k poslední šanci k tomu, aby vycouvala. Nechtěla. Rozhodně nechtěla vycouvat z něčeho tak důležitého pro ni i pro jejího otce, i když poslední dobou se jí v hlavě zobrazovalo několik hrůzných obrázků o jejím znetvořeném těle. Nedávno se jí zdálo, že omdlela v moři celá od krve a když se probudila, nikdo tam nebyl. Její sen skončil předtím než umřela. Ryumee se ten den už nepodařilo usnout, ale nepřikládala tomu nějakou zbytečně velkou pozornost, věřila, že by jí tam Alo-pé nenechal. Každopádně nad tím musela přemýšlet.
Jako obvykle vypadala navenek mnohem rozhodnutější než ve skutečnosti byla. Až tedy do chvíle než přišla na místo a celé tohle divadlo začalo. Sedla si s bratrem blíž k vodě, přesně jak otec řekl a čekala. Koukala převážně na něj, ale nemohla si odpustit pohled na dva vlky, kteří tam byli s nimi. Jednoho znala, byl to Aaravos. Kdyby nevěděla, že to je on, asi by ho nepoznala, přeci-jen dlouho ho neviděla a moc ho neznala. Druhého vlka neznala, ale cítila napětí mezi oběma vlky. Byl to někdo koho by měla znát? Byla celkem zmatená, stejně jako její myšlenky.
Otec si ji přivolal k sobě. Byl čas. Čas pro Ryumee se rozhodnout jestli půjde za ním, přesně tak jak chtěli oba a nebo jestli si to rozmyslí. Viděla Lopovo pohled, jeho oči jí hleděly snad až přímo do duše. Chápala vůbec vážnost svého rozhodnutí? Bylo to vlastně jen na ní a na nikom jiném jestli půjde nebo ne. Všichni tu byli kvůli tomu, aby viděli ji a Vala vstoupit do té vody, ale ani jeden z nich nemusel. Možná o to víc chtěla jít ve stopách svého otce. Rozešla se do vody jen malou chvilku po tom co byla vyzvána. Vypadalo to, že moc neváhala, ovšem kdyby někdo slyšel její myšlenky, asi by to viděl jinak.
Voda se dotkla její tlapky. Už se nemohla otočit a byla za to ráda. Celou dobu si říkala, že pokud dojde až do vody, pak už to nevzdá. Bude tam, i kdyby zažila tu nejhorší bolest. Musela se trochu pousmát, stále sledující otce. Konečně došla k němu. Zhluboka se nadechla a hrdě se napřímila. Teď už jen přežít to nejhorší...

Ryu se ušklíbla. Tohle mrně bylo celkem vytrvalé. Líbilo se jí jak se snažila porazit větev, ani už jí nevěnovala pozornost. Mey napadlo, že by mohla odejít nebo se aspoň schovat, ale nemyslela si, že by bylo rozumné tady tu malou nechat i kdyby sebevíc chtěla. Jen si povzdechla a odpočívala. Mohla by zkusit někoho najít, možná potom potká rodinu a taky zjistí jestli je tohle vlče opravdu Estrelák. Nebyl to zrovna špatný nápad, ale jak mrněti říct, že chce aby ji zavedla za rodiči když vypadá, že nerozumí jedinému slovu? Koukala na ni jak stále bojuje s kořenem a přemýšlela u toho co by měla udělat.

Sem tam popoběhla. Byla ráda, že nemusí nějak namáhat, aby škvrně zabavila. Překračovala kořeny a popobíhala. Najednou však malá zakopla. Jen se zastavila a sledovala ji jak leží na zemi. Celkem si oddechla když se zvedla, nechtěla za ni mít zodpovědnost. Konečně se však mohla na chvilku posadit. Vlasy a ocas už nebyly tolik zajímavé jako kořen, se kterým se začala prát. Ryu byla stejná, pamatovala si to, že se prala se vším co jí přišlo do cesty. Už vzdala i mluvení na vlče, protože odpovídat to stejně neumělo. Proto ji jen sledovala a přemýšlela. Pokud patřila Ravimu, nehledal ji? Ryumee sice netušila jak stará Cae byla, ale jak tak na ni koukala, moc asi ne. Vážně ji tu bude muset hlídat? Co když dostane hlad? Nevěděla jestli jí má něco ulovit nebo ji dovést domů. Bylo to moc složité když si neuměla říct co chce.

Celá tahle situace ji trochu smrděla. Dívala se na vlčici a cítila jak ji k ní něco táhne. Zatím se ovládala, ale nevěděla jak dlouho. Ryu si přišla silná a nebála se. Nelekla se ani otcova pohledu a zůstala na svém místě. Zaujalo ji jedno slovo. Chvíli hledala podobnost mezi sebou a vlčicí před sebou. Sama musela uznat, že měly něco podobného, nu její bratr jí byl určitě podobnější. Přimhouřila oči a potom se trochu ušklíbla. "Moje matka?" zasmála se a šeptem dodala "tak určitě..." Probodla vlčici pohledem, ale stále cítila sílu, která ji k ní táhla. Chápala sice, že to byla její matka, ale jediné co s ní chtěla mít společné, byla krev. Možná neměla zájem si s ní ani povídat a už vůbec se jí nelíbilo, že byla všude okolo ta omamná vůně, která ji mátla. "Jak bych mohla? Už je to dlouhá doba a ty ses ani jednou neukázala... Nemáme o čem mluvit," odpověděla Sesce, otočila se a šla pryč, přesně jak chtěl otec. Nechtěla být dobrou dcerou a poslechnout, spíše se chtěla dostat co nejdál od moci, která ji táhla k matce. Nebyla si jistá co to přesně bylo, ale odhadovala, že to bude magie. Musela působit klidně a nenechat na sobě nic znát, bylo to však těžké. Přesto se jí zatím dařilo udržet si chladnou hlavu a jít hledat přízračné.

Ryumee se celkem bavila. Občas někam popošla a jinak sledovala vlčici jak se za ní snaží dopotácet. Vypadala dost vtipně. Bylo vidět, že vlče vůbec nechápe k čemu se nohy a tlama používají a ani mluvit ještě neuměla. Škoda, mohla se jí totiž zeptat ke komu patří a kdyby to bylo obyčejné vlče, mohla mít konečně pokoj. Rye se vážně nechtělo nechávat někoho aby se s ní tahal o její vlasy nebo ocas. Chtěla mít klid a nebo si normálně s někým popovídat, ale ne tohle. Zatím byla v klidu, stačilo jen udělat pár kroků a mrně už bylo daleko za ní. Zasmála se. "Baví tě to?" ušklíbla se. Nečekala ani odpověď. Rozhlédla se okolo sebe a pak se podívala zpátky na vlče. Chvilku počkala a pak pokračovala v utíkání.

Ryumee si všimla, že ji vlče zpozorovalo a začalo se k ní potácet. Udělala něco čím by na sebe snad upozornila? Nemohla si odpustit obvyklé protáčení očima. Povzdechla si a posadila se. Sice ji teď už nemusela hlídat, ale musela snést pozornost. A ještě k tomu nechtěnou pozornost. Maličká vlčice si před ní sedla a koukala. Mey jen nadzvedla obočí a pozorovala ji. "Co chceš?" zeptala se. Ani nevěděla jestli čekat odpověď, nebyla si jistá v kolika měsících byla schopna mluvit. Stejně z té malé něco vyšlo, ale bylo to celkem vzdálené slovu. "Co?" zamračila se. Nechápala sice co řekla, ale viděla její zájem o vlasy. Ryiny vlasy... Přesně to nesnášela, přesně proto neměla ráda vlčata. Vždycky si chtěla jen hrát a tahat se o věci. Proč jen to musely vždy být vlasy, uši a ocas? A proč se zrovna ona stala vždy tou hračkou?
Pozorovala jak malé kuličce chlupů nejde skoro ani vstát. Ušklíbla se a popošla kousek dál. Možná když za ní bude běhat tak se unaví a dá jí pokoj. To znělo jako plán!

Sedla si a pozorovala to škvrně jak sotva chodí. Normálně by jen pozorovala, možná by potom odešla a bylo by jí všechno jedno, ale čím déle se koukala, tím více jí tu něco nehrálo. Nejen, že pach vlčete byl lehce povědomý, ale i to jak vypadalo jí něco říkalo. Koho ji jen připomínala takhle malá vlčice? Už jen to, že se tím Ryu zaobírala nebylo obvyklé, nu mohla to svést na to, že nic podobného nečekala, že uvidí. Odhadovala, že prckovi nemohlo být víc než 5 možná 6 měsíců. Co tady pohledává? Nemá někde poblíž rodiče? Mey neměla v lásce vlčata a už vůbec ne takhle malé, ale co když to opravdu bylo tak jak se domnívala a tohle opravdu byla dcera Raviho? To situaci komplikovalo. Cítila, že ji musí ohlídat pokud tu je sama. Vlastně už jen kvůli tomu, že je z rodiny. Povzdechla si a začala ji sledovat. Nešla k ní nijak blízko, ale byla poblíž v případě, že by se něco jí něco stalo. Už teď to byla otrava. Kdo mohl tušit, že zrovna když chce být Rya sama jí do toho vleze něco takového? Pořád neměla potvrzenou svou teorii, ale byla si jí skoro jistá.

Již skoro dospělá vlčice kráčela lesem, čumák hrdě nahoru a hruď vypjatou. Jako vždy však kráčela sama. Neměla nikoho poblíž, aby ji dělal chůvu díkybohu. Přišla do lesa smečky, aby zde našla trochu klidu. Obcházela území sem a tam už od doby co se vrátila. Chtěla vidět krajinu, na kterou skoro zapomněla a vlky, které už si skoro nepamatovala. Byla pryč opravdu dlouho a zajímalo ji co se změnilo. Neměla tušení, že se rod Estrela ještě o něco rozrostl a ani že měla potkat někoho, kdo má být její sestřenice. Upřímně doufala, že si najde chvilku na sebe a neměla ani nějak náladu na ostatní. Avšak musela vnímat okolí a co se nestalo. Pach vlčete! Jak moc Ryumee nemusela ty malé kuličky co se potácely kolem a otravovaly ji. Pochybovala o tom, že někdy bude mít své vlastní děti. Kdyby jí jen nikdo neříkal ať si najde svou drahou polovičku, možná by se tím ani nezabývala. Však na to nebyla ani dost stará! Aspoň to si opravdu myslela. Doufala jen, že ji vlče projde a nebude se snažit s ní navázat kontakt. Nu hned na to zaslechla kýchnutí. Nebylo to daleko. Stačilo se jen dobře podívat a obě vlčice by na sebe už mohly krásně vidět. Když se tedy Mey podívala mezi stromy, zahlédla malou chlupatou kuličku. Nadšená z toho zrovna nebyla.

Řekla jen to co si opravdu myslela. Bylo zřejmé, že už dospívala a že měla svůj rozum. Musela se trochu pousmát, dlouho jí nikdo nepochválil. Sice nepotřebovala slova ani nic jiného jako pochvalu, samozřejmě, ale právě teď za ni byla i celkem ráda, protože byla právě od Lopa. Hrdě zvedla hlavu, cítila, že je připravená projít zkouškou ať to stojí cokoliv. V tu chvíli se v otci ale něco hnulo a jeho výraz se změnil. Nepoznala co přesně se změnilo. Potom i Ryumee ucítila povědomý pach. Odkud ho jen znala? Možná se zmýlila, ale toho pocitu, že vlčici zná se nemohla zbavit. Oba vlky to vyvedlo z míry, ale proč vlastně? Rozhodně to musela zjistit.
"Proč? Je něco špatně?" zeptala se jakoby vůbec nechápala co se děje. Samozřejmě, že věděla, že jde o příchozí vlčici. Její plán byl, že bude hrát blbou dokud nezjistí o co tu jde a tak to i udělala. V tomhle byla dobrá, takže nemohl poznat, že vlastně jen hraje, že neví. Snažila se co nejrychleji najít pohledem nově příchozí. Když ji spatřila, došlo jí, že vlčici odněkud opravdu zná. Měla v hlavě jen matnou vzpomínku, ale i ta dala mladé vlčici nápovědu. Ten kdo teď před ní stál pro ni byl nějakým způsobem... Důležitý?

Zdálo se, že Lopi vzal její odpověď dosti doslovně. Nečekala, že to bude tolik rozebírat. Tím co Ryu řekla nemyslela, že obřad je nesmyslný nebo tak. Kdyby si to myslela tak by ho asi nepodstupovala, nechala však otce domluvit. To co říkal už slyšela několikrát v rodné smečce, aspoň tedy něco z toho. Když domluvil, přikývla. "Neříkám, že je to nesmyslné, to si nemyslím... Přemýšlela jsem akorát nad tím, že pokud tím někdo jako Aaravos nemůže projít, proč ho soudit?" řekla netušíc jestli to řekla smysluplně. Doufala, že to otec pochopí.
Další přišla zvláštní otázka. Musela se nad ní celkem zamyslet. Nebyla přeci připravovaná na nějakou bolest, to jí bylo jen řečeno. Sice tu bolest ještě nezažila a neuměla si představit jak hrozné to bude, ale bylo jí to řečeno tolikrát, že nic hezkého neočekávala. "Hmm.. Řekla bych, že příprava na rituál je přípravou na život.. Náš život je spojený s hvězdami, ale i je to i mnohem víc než to. Naše zvyky jsou jiné než zvyky ostatních vlků a od štěněte se nepřipravujeme na bolest, kterou projdeme když dospějeme, ale spíše na to co znamená patřit do rodu. Určitě se držíme i ideálů... Dokud tu bolest nezažiju, nebudu tušit co mě čeká, ale jsem hrdá na svůj rod a proto to chci udělat."

Upřímně nic moc nečekala. Sice byla Lopovo dcera, ale to neznamenalo, že by jí musel něco říkat. Zvlášť něco co ho tak tížilo. Nad jeho první odpovědí se nijak nepozastavovala. Viděla jak se připravuje na delší proslov. Pravděpodobně příběh toho jak odešli. A přesně jak si myslela, otec začal vyprávět. Snažila se to chápat z jeho strany a i ze strany staré smečky, která jí moc neřekla, ale aspoň to minimum věděla. Celou dobu pozorně poslouchala. Se svým bratrem neměla vztah jako Lopi a Ravi, ale měla Vala vcelku ráda. Byl to konec konců její bratr. Ryumee si zažila to co oni. Smečka jí říkala, že zkoušku dělat bude a připravovali ji na ni celé dva roky. Chápala tu bolest i když ji zatím nezažila a pochopila, že ne každý takovou bolest byl ochotný snést jen pro své jméno. Přikývla mezi otcovo slovy. Souhlasila s ním. I Ryu měla magii týkající se rodiny a cítila když se mělo někomu něco stát. Musela tedy cítit jaké to asi bylo rozhodnout se mezi někým pro Lopa tak důležitým a mezi něčím jako byla minulost a zbytek rodiny. Už ho neměla snad ani proč soudit, protože by možná v takové situaci udělala to samé. Doposlechla si příběh a podívala se na nebe. Po chvíli svůj zrak upřela zase na otce. "Chápu co říkáš... Nesoudím ani Aaravose, ani tebe. Musím uznat, že sama jsem několikrát uvažovala nad tím, proč vlci musí projít takovou bolestí kvůli svému jménu a pokud to takhle cítíš, budu to respektovat," pousmála se na znamení, že to myslí vážně. Byla by blázen kdyby o své rodině pochybovala po tom, co znala pravdu. "Pokud jde o mě... Nechci, aby ty roky přípravy na zkoušku byly k ničemu... Už jsem se rozhodla,"

Alo-ette nebo Alopette


A Amron

Tušila, že se tam něco stalo. Nu teprve teď se dozvěděla co. Jen se na něj dívala s neutrálním pohledem. Nikdy se s nikým o otci moc nebavila, ale cítila jak se změnila atmosféra když ho zmínila. Musela uznat, že na ně byli určitě hodně naštvaní, ale i tak ji přijali když potřebovala. "Už aspoň chápu ty naštvané pohledy..." přikývla a zamyslela se. Nevěděla jak se zachovat. Musela se smířit s tím, že její otec je zrádce a strýc zbabělec. Měla být na jeho straně? "Víc opatrná? Nepamatuju si, že by ses o tom zmínil" podívala se mu do očí. Bylo na ní vidět, že o tom přemýšlí. Začínala snad o otci pochybovat? Vždy k němu vzhlížela, ale najednou nevěděla co si myslet. "Co se tam stalo?" zeptala se nakonec. Myslela si, že by o tom měla vědět. Pokud na ní smečka měla být zlá kvůli němu, chtěla aspoň znát důvod. Nikdy ho neviděla takhle znepokojeného takže hádala, že to bylo něco horšího než jen útěk.