Príspevky užívateľa

Ryumee překročila hranice a byla opět na území Norestu. Moc toho nepoznávala, bylo to pro ni celkem dávno co byla naposled tady v horách. Viděla, že už se na území vrátilo jaro a začalo probouzet přírodu. Musela nad tím v mysli pousmát. Byla zpět. Celkem ji zajímalo jestli se něco změnilo. Jen matně si pamatovala cestu k Přízračným. Nebyla si jistá kudy přesně tam jít, ale i tak vypadla na venek naprosto klidně. Konečně zpomalila, bolely ji packy z cesty, ale to jí neodrazovalo. Procházela mezi horami hrdá na to, že je doma. Určitě ji přivítají s otevřenou náručí jako starou členku, která se vrátila ještě lepší než když odcházela. Ta myšlenka se jí líbila. Těšila se až zase uvidí rodinu, ale říkat na hlas se jí to nechtělo. Byla celkem zvědavá kam to dotáhl její bratr, určitě ne moc daleko.. zasmála se v duchu té myšlence.
Už se blížila území smečky přízračných. Nebyla si tím jistá, ale blížila se. Potřebovala se trochu porozhlédnout a odpočinout si. Vylezla na jednu z vyšších hor a posadila se na jeden z výstupků. Začala si čistit srst a hledala stopy po nějakých zranění. Nic nenašla, ale i kdyby ano, věděla co na to dát. Zadívala se do dálky a cítila vítr v kožichu. Bylo to uklidňující. Zavřela oči a chvíli v klidu odpočívala.

Užívala si pohľad na more a snažila sa načerpať energiu z neho. Bolo to však dosť ťažké. Nedokázala sa sústrediť pri hluku narážajúcich vĺn na breh. Potrebovala trénovať koncentráciu, chcela sa vžiť so prírodných živlov a pomáhať prírode žiť v harmónii presne tak, ako to robia kvety a zvieratá. Nu, to bude môcť robiť niekde v jaskyni, v absolútnom tichu, kde sa bude dať meditovať.
Svoj pohľad však zamerala niekam inam. Na horizont, kde sa črtala práve postava nejakého ďalšieho vlka. Očividne stál, keďže pohyb či už smerom k nej alebo druhým smerom bol takmer minimálny. Zo zadu jej mierne pripomínal otca, lenže vedela, že od pravdy to má dosť ďaleko. Jej otec by tu nemal čo robiť. On bol vo svorke spolu s jej bratom a ostatnými. Mohla sa cudzincovi vyhnúť, však čo ak by prišla o nejaké cenné skúsenosti, ktoré jej môže odovzdať? Nikto nám do života nevstupuje len tak a je potrebné využívať všetky šance, ktoré sa nám naskytnú. Preto pomalým krokom kráčala práve k onomu zmieňovanému vlkovi či vlčici. Elegantne, vystreto, presne tak, ako sa na pravú dámu patrí. Nikam sa netreba ponáhľať. Ak čakal doteraz, isto počká tých pár chvíľ.
Ako sa ta dostala, zdvorilo pozdravila, ako ju to doma učili.

Opäť sa ocitla tu, na území miesta, kde sa narodila. No bolo to ďalej na severe. Južné časti nemala vôbec preskúmané a preto sa rozhodla využiť situáciu, keď o nej ešte nikto nevie. Navyše sa tu nachádzalo veľa byliniek a rastlín, ktoré mohla použiť, či nejaké nové objaviť. A to ju fascinovalo, ako boli rastliny prispôsobené na to, aby prežili aj v najhorších podmienkach. Mohli také niečo dosiahnuť aj vlci? Dokázali by sa prispôsobiť aj vlci takým extrémnym podmienkam? Nuž nemala to ako vyskúšať, ale chcela o tom zistiť viac.
Tam vonku si uvedomila, aký je svet rozľahlý a obrovský a že sa tu nachádza kopa krásnych miest. Jedným z nich bolo aj toto. Nikdy sa jej oku nepodarilo vidieť krásu, ktorá sa tu ukrývala. Voda obmývala brehy a vydávala mohutné, chlácholivé zvuky. Ryaanachvíľu privrela oči. Jej myšlienky utíchli a ona vnímala pokoj a hormóniu celého tohto miesta. A hoci bola zima, jej labky sa neborili v snehu, ale v piesku, čo podtrhovalo výnimočnosť celej tejto situácie. Prítomnosti inej vlčice si nevšímala. Nie, že by chcela, nuž bola od nej dosť ďaleko a jej zmysli to navyše ani nechceli vnímať. Vnútorná harmónia bola to, čo vyhľadávala a k čomu bola na svojich cestách vedená.

Ronnie si spokojeně pochrupovala stočená do klubíčka v tom nejměkčím mechu, který za svůj krátký život našla. Nijak ji netížilo, že by zde mohla být snadnou kořistí pro jakéhokoli predátora, nerušený spánek v tak měkoučkém pelíšku jí byl hold přednější. No, ne že by si možné nebezpečí jakkoli uvědomovala. Na tlapce měla uvázaný květinový náramek, který téhož rána stihla vyrobit. Stále nevypadal nějak nádherně, ale pomalu ale jistě se Ryuminy pletací dovednosti přece jenom zlepšovali. No, Ryumee vždy ze svého výtvoru byla maximálně nadšená, připadal jí perfektní ačkoli by většina vlků nepoznala, že to měl být věneček či náramek. Sebe chvála ji hold rozhodně nechyběla.

,,No přece tadyy.'' Zachichotala se. A rozhlížela se, jestli svého milovaného tatínka někde neuvidí přicházet.
Ve chvíli, kdy ho uviděla, nadšeně vyskočila a už to pelášila k němu. ,,Tatí, podívej, jaký jsem si udělala věneček. Líbí se ti? Chceš taky nějaký vyrobit?'' Zasypala ho okamžitě kopou otázek. Byla tak ráda, že ho zase vidí, i když už ho dnes mnohokrát viděla.
,,Aa, copak to neseš? To je svačina? Mňaaaaam. '' Změnila okamžitě téma svých otázek, jak viděla bezvládné tělo zajíce, kterého nesl její otec v tlamě. Mlsně se oblízla. Od rána nic nejedla, usoudila tedy, že je vhodný čas ke svačině. V bříšku jí hlasitě zakručelo.

Ronnie zrovna soustředěně pracovala na novém květinovém věnečku, který si plánovala pak dát na hlavu, jako jakousi pomyslnou korunku. V tlamičce si na tohle místo nanosila spoustu různých krásných květinek, které hrály všemi možnými veselými barvami. Mohla klidně zůstat na rozkvetlé louce, ale nějak se jí tady v lese líbilo víc. Bylo tady větší ticho, takže se tu lépe mohla soustředit.
Její výtvor vypadal, no. Vypadal všelijak, jenom ne pěkně. Přece jenom, s packami toho moc udělat neuměla a ty její navíc stále byly velmi nemotorné. Jí to však nijak nevadilo.
Dokončila svůj věneček zrovna, když ucítila velmi známý pach. Její nosánek toho ještě moc rozeznat neuměl, ale pach svého tatínka už uměla poznat opravdu skvěle. Musel být někdy blízko, protože na velkou dálku ještě pachy rozeznávat neuměla.
Opatrně si nandala svůj výtvor, na který byla mimořádně hrdá, na hlavu a rozhlédla se po lese. ,,Tatííí, kdepak jsi?'' Řekla nahlas svým pisklavým hláskem, který se díky ozvěně rozezněl po skoro celém lese.

Zatím co její bratr spokojeně ťapal kolem, ona jen klidně seděla a pozorovala ty nádherné červené květiny, které byly všude kolem. Do nosíku se ji dostávalo tolik zajímavých květinových vůní, až ji to přinutilo k hlasitému kýchnutí.
Za tu dobu co poprvé spatřila krásu světa už uplynulo spoustu dní a ona se tak nějak ještě nestihla zapojit do typického vlčecího života. Částé cestování ji totiž velmi unavovalo, takže na hraní nezbývalo dost energie. I teď se ji lehce klížily očka, ale zatím se ji úspěšně dařilo je nechat otevřená. Kam se asi poděla maminka? Zeptala se sama sebe. Byla by se zeptala svého milovaného tatínka, který je hlídal, ale vždy když se pokusila ze sebe cokoli vysoukat, vzešlo z toho jen nepovedené kňučení.

Ronnie polila zima. Ne, tohle nebyla zima, tohle byl mráz. Z teplého bezpečného místa v maminčině bříšku se Ronnie ocitla na světě. Najednou cítila spoustu pachů, ale všude byla tma, jako kdyby najednou slunce zmizelo a už se nikdy nemělo vrátit. Strach, to bylo to co teď malá Ryu pociťovala snad ještě více než zimu a hlad. Její instinkty jí okamžitě začali říkat, že musí najít úkryt a potravu. Zmateně se pomalu začala kolébat směrem k teplu, které vyzařovala srst její maminky. Musela na to vynaložit příšerně moc energie a několikrát to dokonce chtěla vzdát, ale nakonec se pomaličku doplazila až do teplého kožíšku, který ji okamžitě začal příjemně hřát. Zachumlala se do něj jak nejvíce mohla a po pár pokusech se ji podařilo najít zdroj mléka. Nevěděla co se děje, byla vystrašená a zmatená, ale jakoby jí nějaký vnitřní hlas říkal, že to co udělala je správně.
Když se její bříško dostatečně zaplnilo spokojeně se kousíček odtáhla, ale ne tolik, aby na ní nedosáhlo maminčino teplo. Párkrát se jí podařilo vydat jakési zapískání, aby dala o sobě vědět, že je tady. Připravená pustit se do života a začít svůj příběh. Ovšem až po tom co se pořádně vyspí.