Príspevky užívateľa

Ryumee se tedy odhodlaně vydala hledat všechno možné, co v tuhle dobu ještě rostlo. Nebyla si jistá kam přesně chodit, sice se tu už chvíli procházela, ale popravdě se po bylinkách nekoukala. Nikdy se po nich nekoukala jen tak bezdůvodně. Jedině tedy pokud jistou bylinu neznala, potom se jí věnovala, ale Mey už většinu na tomto území znala už odmalička a jen málokterá ji překvapila.
Předtím než vyšla na cestu samozřejmě řádně zkontrolovala jeskyni a prohledala každý kout. Snažila se třeba i podle čichu zjistit co chybí. Nu pro začátek potřebovala stejně jen pár základních bylin, které se používaly často a nebo na těžší zranění. Nakonec se rozhodla, že se trochu projde po lese.

Nora >>> Starý hvozd

Ryumee pravděpodobně dosáhla svého cíle. I když si strašně moc přála na místě kam měla nastoupit vidět svého otce a dokázat mu, že si své jméno plně zasloužila. Určitě se jí stýskalo, ten pocit kdy věděla, že už ho asi neuvidí byl moc nepříjemný. Naštěstí mladá vlčice uměla dobře skrýt tento pocit a jednala logicky a rozumně. Věděla, že co vypustí z tlamy je pravda, ovšem chvíle kdy byla sama a mohla se nad tím pořádně zamyslet jí dokazovaly opak. Nebyla tak bezcitná jak vypadala a možná tak někomu přišla. Co se týkalo rodiny, tu milovala, pro ni by život položila.
Přikývla na Noxova slova a rozešla se za ním k úkrytu. Nakoukla do léčitelské jeskyně a očima ji procházela sem a tam. Cítila, že v poslední době se tu moc vlků nezdrželo, cítila opravdu jen pach vlčice s vlčaty. Tyto pachy se mísily ještě s jedním, teď už dosti slabým, ale přesto pro Mey velmi známým. V mysli se nad tím pousmála. Potom se otočila k S' Arikovi. "Rozumím, provedu," kývla na něj. Byla odhodlaná splnit co po ní žádal. Pokud byla její domněnka o tom, že tahle pozice aspoň lehce pomůže zbavit se pocitu samoty pravdivá, udělala by pro ni i více.

Byla připravená na cokoliv, tudíž jí jeho slova nerozhodila. Tušila, že se bude muset prokázat, možná obhájit svou rodinu, ale i na to čekala. Nox na jednu stranu musel vědět, že její rodina, hlavně otec jakožto Medic, zde nikdy nebyla jen hladovými krky navíc. Stejně jako ti co odešli i Ryumee se vyznala ve spoustě věcech včetně lékařství a hvězd. Na druhou stranu, většina jich nakonec odešla a on už jim nemusel tolika důvěřovat. Díky tomu, že dění sledovala z obou stran, dokázala se i dobře obhájit.
"Vím o odchodu mé rodiny. Upřímně netuším za jakým účelem museli odejít a určitě to pro mne byla smutná zpráva, protože jsem se nedávno sama vrátila na území Norestu. Znám však svůj rod, proto vím, že můj smutek jim nepomůže," řekla velmi sebejistě a pokračovala: "Chci pokračovat v práci mého otce a pomoct smečce jak nejlépe umím." Mey měla ve svých slovech jasno, věděla co a proč říká a touha jít v Lopiho stopách z ní v tuhle chvíli téměř vyzařovala. Nechtěla si dovolit udělat chybu. Nemohla si dovolit udělat chybu. Už od doby co se vrátila, doufala, že mu bude moct pomáhat. Chtěla být znovu s rodinou a stihnout věci, které prošvihla svým odchodem, ale bohužel. Bylo již pozdě. Chvíli si také myslela, že by měla otce následovat, nakonec došla sem. Zůstane to tak jak to měla v plánu, jediný rozdíl je, že na všechno teď bude sama. Na S' Arikova slova lehce přikývla. "Ano, v léčení se vyznám," potvrdila jeho otázku. Asi chápala, že tohle povede k jakési zkoušce.

Ryumee kolem uší profukoval studený vítr. Pamatovala si, že období zimy nebylo vůbec snadné snad nikdy pro nikoho.. Možná proto se rozhodla přijít až teď, kdy se objevovalo víc vlků s potížemi. Poznala, že se tu toho dost změnilo, ovšem ona sama si skoro nepamatovala. Až na rodinu a přátele tedy. Nebyla si moc jistá koho hledá a jestli jde dobrým směrem, ale čumák ji tím směrem vedl, zkusila mu pro jednou věřit. Už tady byla skoro sama. Už jí tu zbyl jen Val, kterého od obřadu neviděla, a.. jak se ta vlčka jmenovala.. zamyslela se. Nebyla si tím jistá, viděla ji jen jednou a to chvíli. Určitě to byla Mari.. řekla si v duchu. Byla to sestra Caelin, která tu už taky nebyla. Ryumee ovšem neznala důvod proč zbyla jen Mari, ale radši se po tom ani nepídila.
Okem spatřila tmavého vlka. Zastavila kousek od něj, poznala kdo to byl. Nového Noxe sice ještě neviděla, ale poznala, že to byl tenhle vlk. Tak přeci jen jí nos nevedl špatně. "Zdravím Vás," přikývla uctivě na pozdrav. Stejně jako Ryumee i tenhle vlk již věděl ke komu mladá vlčice patří. Samozřejmě, že to věděl, byl hlavou smečky kde většina vlků jejího rodu pobývalo. Jeho tón byl však k jejímu překvapení velmi chladný. Od přízračných nikdy mnoho nečekala, každý byl svůj ať už milý či chladný. I ona sama patřila spíše k těm tajemnějším, ale S'Arik na ni působil trochu jinak. Tak nějak bez citu, bez empatie. Své myšlenky teď ale musela posunout stranou. "Těší mne, že se nezapomnělo, kdo v těchto lesích své první kroky udělal. Ryumee Estrela do Norte jméno mé, hádám že poznáváte," řekla stejně neutrálně jak se i tvářila. "Přišla jsem požádat o místo ve smečce. Mým úmyslem to bylo již dříve, ovšem teď budu smečce jako učeň mého otce a naší rodiny větším přínosem. Zimy bývají kruté a pokud mohu nabídnout pomocnou tlapku, budu ráda když zvážíte moje přijetí," domluvila. Sama občas zapomínala kde se naučila mluvit tak dospěle když ještě nedávno byla štěně. Její rod přesně na tomhle však lpěl, nemohla si dovolit mluvit k někomu výše postavenému jako ke svému příteli.

Mey se konečně po tak dlouhé době podívala do tábora přízračných. Konkrétněji stála u nory a dívala se jak členové smečky pochodují sem a tam. Neznala snad nikoho kdo tu byl. Už to bylo dlouho co tu byla naposled. Akorát teď litovala, že sem nepřišla dřív. Viděla by Artemisii i svého otce, kteří by ji určitě přivítali jako nového starého člena. Na to už bohužel bylo pozdě... I tak se Ryumee rozhodla ke smečce nakonec přidat. Chtěla aspoň být se zbytkem rodiny, taky doufala, že bude moct zastoupit roli Alo-peho, protože to byl její sen už od doby kdy byla malinká.
Já vím, že jsem odešla první.. To neznamená, že jste museli odejít také.. podívala se na nebe jako by chtěla tuto zprávu doručit kamkoliv kde teď její je. Doufala jen, že stále žijí. Povzdechla si a rozešla se hledat nového alfu, kterým měl být tentokráte vlk.

Mey po chvilce přemýšlení dostala zvláštní pocit, že tu není sama. Moc se tomu nedivila, spousta vlků ji rádo vyrušovalo z přemýšlení, buď aby se seznámili nebo prostě jen tak. Začínala si rychle zvykat. Její oko zachytilo pohyb na obloze, sice byla tma, ale to jí nedělalo velké problémy, jelikož obloha tuto noc tolik tmavá nebyla. Rozpoznala vlčí tělo, ale to bylo tak všechno, nemohla zachytit žádný pach. Zvedla se a zacouvala kousek dál od vody, neznala vlkovi úmysly a radši si nechávala odstup. Neměla tušení jestli už ji náhodou spatřil, každopádně si takhle nebyla jistá kdo to je ani jak vypadá. Kdyby slétl za ní na zem, chtěla být v bezpečné vzdálenosti.

Ryumee se stále ještě procházela po území Norestu. Nemohla si pomoct, chtěla se přidat k přízračným, ale potom, co její otec odešel už pro to neměla takovou motivaci. Byla aspoň vděčná, že přízrační byli neutrální, nebyli ani hodní ani zlí. Někdo takový, jiný makový, aspoň si mohla vybrat s kým se bavit. Mey sama byla spíše neutrální. Už od pohledu nebyla hodná, jenom její pohrdavý pohled sám o sobě nevypadal moc přátelský. Jenže ona vlčice nebyla ani zlá.. Pokud by potkala někoho vyjímečného, přijala by ho velmi dobře, jenže většina vlků ji nepřišla moc zajímavých. Na takové vlky vždy koukala z výšky a nechala je si myslet, že je třeba narcisistická. Bylo jí to celkem jedno, co si o ní mysleli. Vůči rodině byla třeba vždy ochotná a snažila se být milá. Každopádně i přes to působila tajemně a nadřazeně, to věděla moc dobře i sama o sobě. Ráda i toho využívala. Milovala svou tajemnou stránku.
Seděla na břehu tohohle potemnělého jezera zamyšlená jako vždy. U vody se jí dobře přemýšlelo i když její poslední zkušenosti s vodou nebyly moc hezké. Rány už byly víceméně zahojené, pořád však svědily. Byla na ně pyšná, byl to znak pravého Estreláka... Vydechla a od huby jí vyšla pára. Už byla celkem zima. Naštěstí byla Rya vybavená hustou dlouhou srstí, zima jí tedy nebyla.

Ryumee by se svojí povahou a nynější zaneprázdněností zkoumat území nikdy nepřišla, natož ještě něco organizovala s vlčicí, která byla vlastně ještě štěně. Navíc byla velmi podobná Caelin, malé vlčici, kterou už měla taky tu čest potkat. Jenže když šlo o její rod a ještě o víc, neváhala. Rya neměla v lásce tyhle mrňavé kuličky chlupů, pro Mariino neštěstí se ani nedoslechla co se stalo jejím sourozencům. To se mohlo však brzy změnit, protože měla v plánu se zeptat na její sourozence, ne cíleně, aby jí ublížila, hold jen z nevědomosti. Naštěstí však nebyla hloupá a vycítila, že je zde něco špatně. Zpráva se k ní nedostala, protože se teprve vrátila z obhlídky území. Vrátila se kvůli rovnodennosti, o které zjistila, že se možná nebude konat.
No a tak byla tady. Měla v hlavě v tuto chvíli velký zmatek a myšlenky se dostavovaly jedna za druhou. Hlavně přemýšlela o tom, co se tu děje. Mari jí přišla celkem přešlá, akorát se nechtěla ptát proč, možná ji to ani nezajímalo pokud by si nespojila, že to může být ta věc, co se tu děje. Přišlo jí však hloupé se na osobní otázky ptát vlčice o které nic neví, akorát její jméno. Ať už se dělo cokoliv, Mey to nijak nerozhodilo a kráčela dál s lehce potemnělým výrazem jako obvykle a klasickou tajemností. Pomáhala Mari sbírat různé bylinky a připravovat vlastně celý tenhle obřad.
Vlčice po chvíli promluvila a tím vytrhla Ry z myšlenek. Už bylo taky na čase. "Hmm.." vydala ze sebe jen a dále se věnovala svým věcem. Ani Mariin hlas nezněl nijak vesele, i když její hlas mockrát tedy neslyšela. Strašně ráda by chtěla zjistit problém, avšak nechtěla být neslušná. Nechala to ležet ladem někde v hlavě a podívala se jak si zatím vedly. "Asi můžeme začít," jen to dořekla a všimla si dvou vlků. Otec a strýc. Musela se pousmát, doufala totiž, že jim tohle udělá radost po tom, co se neměla rovnodennost vůbec konat. Podívala se na Lopiho, který něco říkal Mari. "Vítejte," poušklíbla se na něj. Byla upřímně ráda, že ho opět vidí po těch dnech co zkoumala území.

Mey se po kratší obhlídce území vrátila k přízračným. Pokud si tedy dobře pamatovala, mělo začínat právě tady na téhle louce. Ririco - její králičí mazlíček - jí byl v patách. Bylo až zvláštní, že s ní šel celou tu cestu jen kvůli obhlídce. Konečně si mohli na chvíli odpočinout po dlouhé cestě. Rya se uvelebila v trávě a byl jí jedno nějaký podzim. Kožich ji hřál a možná jí bylo i víc fajn než jako v létě. Ri si lehnul kousek dál od ní a zavřel oči. Zřejmě měl dost. Pro mladou vlčici to ještě nic nebylo, ušla už i delší trasy. Rozhodla se očistit si svoje nedávno vytvořené, avšak už hojící se jizvy od znaků. Jen při vzpomínce na rituál dospělosti ji rozbolelo celé tělo.

Rye se vůbec nelíbil tón ani postavení s jakým s ní vlčice hovořila. Byla snad nějaké malé štěně? Už dávno ne... Tahle cizinka zřejmě neměla ani ponětí s kým mluví, či dokonce jí to bylo i jedno. Podle toho co z ní Mey cítila, nepatřila mezi vlky, kteří by se pozastavovali nad něčím jako byla zdvořilost, inteligence nebo snad rozum. Tito vlci se podle ní pouze slepě hnali za svými ideály, které za moc nestály. Jak jinak? Co taky mohlo vyřešit násilí? Občas by mohlo být užitečné, ale ne pořád a už vůbec ne pokud šlo o Igniskou smečku. Pořád se snažila o jakýsi osobní prostor, který cizinka zřejmě neznala. Jelikož však nebyla blbá, neustupovala. Nechtěla a nemohla projevit slabost. Rozum jí radil, aby se držela dál a bránila jakémukoliv kontaktu s vlčicí, aby co nejrychleji odešla a ukončila tento rozhovor. Na druhou stranu se jí líbila ta myšlenka někomu vyprášit kožich, i kdyby ji to stálo její vlastní. Vždy dávala přednost rozumu a tyto myšlenky nechávala stranou a ignorovala je, každopádně tam i přes její veškerou snahu byly a ona o nich věděla. "Pokud bych měla specifikovat co cítím.. Zřejmě bych řekla, že Ignis a zdechlinu, každopádně tohle necítím po celém lese takže se zdržím komentáře," řekla chladným výrazem a nechala si svůj úšklebek sama pro sebe. Chtěla dojít ještě dneska domů.

Snažila se vytříbit si myšlenky. Bylo tu krásné ticho a Ryu neměla nic na práci což znamenalo, že mohla být chvíli sama se sebou a svýma myšlenkama. Každopádně to by nebylo ono kdyby se z ničeho nic odněkud nevynořila společnost a celé to krásné ticho zkazila. Ryumee už na to byla zvyklá, protože tohle se jí stávalo poslední dobu často, každopádně nad tím vždy jen protočila oči a odešla. Tentokrát si to však rozmyslela hned jak ucítila byť jen slabý pach ignisu v srsti vlčice. Ne že by se bála, ale nikdy se k nikomu takovému neotáčela zády. Vlčici zkrátka nevěřila. "Vskutku... Tajemná atmosféra tomuto lesu rozhodně nechybí," podotkla a zůstala stát na místě kus od vlčice. Držela si odstup. Měla přeci jen ráda svůj osobní prostor, zvláště co se týkalo cizinců. "Pokud vím, tento les nikomu nepatří.. Nemám pravdu?" zeptala se pro případ. Nechtěla stát na cizím území kde by byla nechtěná.

Přikývla. Chvíli jí trvalo překroutit si její žvatlání na opravdová slova, ale nakonec jí to došlo. Její otec byl Ravi a Lopiho znala také. Musela být její příbuzná."Vida... Takže já už mám sestřenici.." ušklíbla se. Potom co to dořekla si uvědomila, že Lin asi pojem sestřenice ještě neslyšela. Nebo aspoň si to tedy myslela. Musí jí to proto nějak zjednodušit. "Alo-pé je můj táta a Aaravos můj strejda... Chápeš?" zkusila jí to vysvětlit jednoduše. Tohle musela pochopit, ale pořád nemusela chápat to, že jsou příbuzné. Nebo taky jinak - z jedné rodiny. Ryumee teď už opravdu jen doufala, že jí to nebude muset vysvětlovat nějak jinak a nebude to na dlouho. Nebavilo jí mluvit o věcech, které pro ni byly jasné a tohle bylo naprosto jasné.

Ryumee se nad její reakcí jen uculila. Věděla už, že měla pravdu. A Ry miluje ten pocit když má pravdu. Lepší pocit může mít už jen když se jí naskytne možnost pro "já to říkala". Každopádně pochopila, že Lin o tom moc vědět nebude i když se zřejmě už setkala s názvem rodu. "Koukám, že jsme asi stejného rodu... Znáš jména tvých rodičů? Nebo možná jméno Alo-pé nebo Aaravos?" zkoušela jí říct něco čím by zjistila ke komu patří. Pochopila sice co myslela tím papá, ale co je šjeda cjupáč jí nijak zvlášť nic moc neříkalo. Každopádně si uměla najít způsob jak zjistit co chce vědět. Možná Lin nakonec nebude úplně k zahození jako ostatní vlčata než trochu dospějí. Sice neuměla mluvit, ale možná to taky mohla být její sestřenice. Možná až trochu vyroste tak si budou rozumět, kdo ví.

Zasmála se. Vlčka se opravdu snažila i na to, že byla furt mrňavá. Každopádně moc jí nepomohla když řekla jen svou přezdívku. Jediná za co byla Ry opravdu ráda bylo to, že jí malá Lin rozuměla i když neuměla dobře odpovědět. Musela se zamyslet. Nepřišlo jí zrovna nejvhodnější říct, aby ji zavedla za svými rodiči. Měla čas než se rozhodne vidět zbytek rodiny. Pokud by ji tedy Lin nezavedla za někým, koho nezná. To by nebylo tak trapné jako vidět svého strýce, ale ani to nechtěla. Musela přijít na jiný způsob jak zjistit původ téhle malé nohaté kuličky chlupů.
"Hmm... Já jsem Ryumee Estrela do Norte," představila se celým jménem. Tohle byla možná ta chvíle kdy zjistí jestli si nejsou příbuzné. Avšak Ryumee očekávala i to, že Lin nezná svůj rod, pokud tedy nějaký má. Byla opravdu skoro jistá, že potkala štěně stejného rodu, přeci jen měla znaky Estreláků a byly si trochu podobné, ale Mey to potřebovala vědět stoprocentně. Nemohla se jen domnívat, chtěla fakta. A to nejen ze zvědavosti... Hlídání už jí omrzelo a chtěla si jít po svých. Ale ne bez odpovědí!

Trochu se pousmála když malá přikývla. Rozuměla jí. Takže jediný problém bylo mluvit, možná s tím měla problém. Ryu si sice nepamatovala kdy začala mluvit, ale podle toho jak už tohle mrně bylo velký by řekla, že by mluvit měla aspoň trochu. Zamyslela se. Nakonec to však nechala být, nebylo to nic důležitého konec konců.
Když jí odpověděla, musela se Mey zamyslet. Co to mele? noe, nojže, nouže... V noře! nakonec jí to došlo. "Jak se jmenuješ?" zeptala a doufala, že nemá složité jméno na vyslovení. Ráda by se ho dozvěděla ještě dneska.