Príspevky užívateľa

Ryumee měla dnes náladu projít si území. Už toho spoustu prošla, ale nevzdalovala se od rodiny a po nějaké chvíli se vždy vrátila na území přízračných. Zatím mezi ně nepatřila, ale věděla že bude. Držela se své rodiny i všeho v co věřila. Každopádně dnes se vydala na cestu, které by mohla litovat. Neprošla územím ignisu, tomu se radši vyhnula, ale byla poblíž a i to mohlo znamenat srážku s někým z této smečky. Někteří vlci byli vcelku normální, temní a zvláštní, ale jinak normální. Horší bylo narazit na ty, kteří na ostatních viděli jen krev a trofej. Těm se radši vyhýbala, protože zatím zemřít nechtěla.
Dostala se do lesa. Nevypadal nijak strašidelně, spíše naopak. Ryu věděla, že tady ještě nebyla a to znamenalo jediné. Musí ho prozkoumat! Okamžitě se po nějaké cestě vydala hluboko do lesa. Nikoho poblíž neviděla, ale cítila někoho kdo tu byl chvilku před ní. Nevěděla jestli se s tím někým chce setkat, takže to nechala náhodě a vydala se vlastní cestou.

Zasmála se. Takže to mrně přeci jen něco umělo. Sice toho nebylo moc, ale o prosté děkuju se taky pokusila. "Sice ti to mluvení moc nejde, ale rozumíš mi, že jo?" zeptala se jí a natočila hlavu na stranu. Nutilo ji to se zamyslet. Kdy se vlastně naučila mluvit ona? Přišlo to hned nebo byla taky tak nemotorná jako tahle malá? Moc si nepamatovala. Sotva si pamatovala Sescaru, její matku. I na ni už skoro zapomněla nebýt toho, že se setkaly když se vrátila na území. Pamatovala si svoje okolí. Ne moc, ale něco si pamatovala. Dokonce poznávala území Přízračných a jiná místa. Nejlépe si pamatovala otce a Vala, ale už skoro zapomněla jaká byla jako malá. Celkem ji to zamrzelo, ale i to okamžitě přešlo. Už to bylo dávno, je to stejně jedno... řekla si v mysli.
"Kde máš rodiče?" zkusila se jí zeptat. Už ji nebavilo dělat chůvu, to bylo moc práce. Tímhle hlídáním si jen potvrzovala to, že svoje vlastní vlčata nechce. A i kdyby se tak stalo, asi by je zabila. Ne že by s nimi měla problém když jen spí a pijou mléko, ale jakmile by ji začaly otravovat, tak by na to neměla nervy.

Schovala se za strom a pozorovala malou vlčici zpovzdálí. Musela uznat že se snažila, ale ten správný způsob pořád ne a ne najít. Ryu protočila oči. Chtěla ještě chvíli počkat, nic přece není zdarma a zvláště v životě jako je tento. Každopádně tohle bylo ještě vlče, které by vedle sebe mělo mít dohled a pokud by teď opravdu odešla, tak by to mohlo zemřít. Což nechtěla riskovat aniž by věděla komu patří. Z myšlenek ji opět vyrušilo to malý stvoření. Už tomu docházely síly a nápady jak se vymanit. Mey se jen ušklíbla a došla pomalu zpět. "Máš se ještě co učit prcku... Nikdo ti za zadkem pořád stát nebude, aby ti pomohl," řekla a chvíli na ni koukala. Nakonec se rozhodla, že ji vytáhne ven. Vzala ji za kůži za krkem a zabrala. Sice byla malá zaseklá pořádně, ale nakonec s trochou štěstí se Ryumee povedlo ji vytáhnout v celku. Položila ji zpět na zem a odfrkla si.

Sledovala jak přicházel další vlk. Dva znaky už měla vyřezané do kůže a cítila jak se jí klepou nohy. Byla upřímně ráda že stojí, protože ta bolest byla opravdu horší než si kdy v životě představovala. Kdyby jí rány nevyplachovala slaná voda, možná by na tom byla líp, ale takhle to bylo skoro k nevydržení. Každý její pohyb nebo pohyb vody byl bolestivý, s každou větší vlnou zadržovala dech.
Podívala se na vlka, který nyní předříkával další část přísahy. Nasucho polkla a nadechla se. Už to chtěla mít konečně za sebou, ale stejně tak měla nutkání zmizet pryč, aby to mohlo konečně přestat. Zatla zuby a podívala se ke břehu. Musela vydržet, zklamala by sama sebe kdyby to nevydržela.
"Nikdy nedovolím, aby zbrklost, hloupost a lži zatemnili mou mysl" zopakovala. Cítila jak jí otec začal vyřezávat další znak. Opět jen zaúpěla bolestně a snažila se zůstat stát klidně na svém místě.

Ryu se připravovala psychicky na bolest, která měla přijít po první větě. Zaťala zuby. To co cítila se ani zdaleka neblížilo k tomu, na co se připravovala. Zařvala bolestí, protože tohle opravdu bolelo. Na chvíli se jí zatmělo před očima, ale pak začala bolest ustupovat. Už aspoň věděla jak moc to bolí a mohla se připravit i na ten zbytek. Otevřela znovu oči a rozkoukala se. Podívala se na strýce, který měl odříkat další část přísahy. Ryu se nadechla a snažila se uklidnit. "Vždy prokážu milost těm, kteří si ji zaslouží " zopakovala po Ravim. Zadržela dech a znovu zaťala zuby. Byl ji vypálen další znak... Kupodivu už to nebolelo tolik jako ten předtím. Pravděpodobně se na to líp připravila, ale i tak bylo vidět, že hodně trpí. Nebylo ji zrovna dobře a připadala si jakoby měla každou chvíli omdlýt. Klepaly se ji nohy, ale nechtěla dávat najevo slabost. Znovu hrdě zvedla hlavu a vyčkávala na další část přísahy a další značku.

Ryumee cítila nervozitu. Bylo to normální v této situaci, protože nevěděla jakou bolest bude muset snést, ale Mey i tak hrdě stála a čekala na slova otce. Byla připravená zkoušku podstoupit. Kývla na otce a stoupla si na místo, které ji ukázal. Poznala ty dva vlky, mezi kterými panovalo napětí. Tušila kdo jsou, ale jistá si byla možná u jednoho. Alo-pé začal mluvit. Mluvil o tom co už věděla. Chápala co přísaha znamená pro rod i pro ni a věděla i o testu. Poslední větou se potvrdila její myšlenka. Ti dva vlci byli její strýcové, přesně jak tušila. Najednou vzal otec nůž a Ryu pochopila, že teď už opravdu není cesty zpět. Ona však chtěla trpět, chtěla cítit bolest, která jí mohla v budoucnu pomoct najít směr, proto ani nemrkla. "Já, Ryumee se oddávám dávné přísaže. Slibuji, že se nikdy nenechám zastrašit temnotou.." zopakovala a zatla zuby. Zvládneš to, pomyslela si a stále hrdě koukala před sebe. Nebála se, každopádně se v ní pocity mísily jak jen mohly.

Z přemýšlení jí vytrhl řev. Nejdřív se celkem lekla, ale když se všimla, že se nic neděje, povzdechla si. Hlavně na ní nesmí být příliš drsná. "Neřvi!" zařvala Ryu na malou. Přišla k ní blíž. "Pomáhat ti nebudu, nic by ses nenaučila.. Ale řvát nemusíš, ten kořen tě fakt nesežere..." povzdechla si a otráveně zavrtěla hlavou. Chápala, že jí asi nerozumí, ale možná pochopí z jejího klidného tónu, že o nic nejde. Posadila se k ní a zkontrolovala jestli jí opravdu nic není. Nic nezvyklého neviděla, pravděpodobně se mrně jen zaseklo. "Zaber nebo tě tu nechám..." ušklíbla se a pomalu se zvedla. Začala pomaličku odcházet pryč jakoby to myslela opravdu vážně a občas se ohlédla. Nevěděla jestli to bude fungovat, ale za zkoušku nic nedá.

Ryumee byla celý den někde úplně jinde. Přemýšlela o rituálu. Zajímalo ji jak to bude probíhat... Sice ji na to připravovali, ale ne tady, takže jí to přišlo celé úplně jinak. Každým krokem co udělala, věděla, že se blíží k poslední šanci k tomu, aby vycouvala. Nechtěla. Rozhodně nechtěla vycouvat z něčeho tak důležitého pro ni i pro jejího otce, i když poslední dobou se jí v hlavě zobrazovalo několik hrůzných obrázků o jejím znetvořeném těle. Nedávno se jí zdálo, že omdlela v moři celá od krve a když se probudila, nikdo tam nebyl. Její sen skončil předtím než umřela. Ryumee se ten den už nepodařilo usnout, ale nepřikládala tomu nějakou zbytečně velkou pozornost, věřila, že by jí tam Alo-pé nenechal. Každopádně nad tím musela přemýšlet.
Jako obvykle vypadala navenek mnohem rozhodnutější než ve skutečnosti byla. Až tedy do chvíle než přišla na místo a celé tohle divadlo začalo. Sedla si s bratrem blíž k vodě, přesně jak otec řekl a čekala. Koukala převážně na něj, ale nemohla si odpustit pohled na dva vlky, kteří tam byli s nimi. Jednoho znala, byl to Aaravos. Kdyby nevěděla, že to je on, asi by ho nepoznala, přeci-jen dlouho ho neviděla a moc ho neznala. Druhého vlka neznala, ale cítila napětí mezi oběma vlky. Byl to někdo koho by měla znát? Byla celkem zmatená, stejně jako její myšlenky.
Otec si ji přivolal k sobě. Byl čas. Čas pro Ryumee se rozhodnout jestli půjde za ním, přesně tak jak chtěli oba a nebo jestli si to rozmyslí. Viděla Lopovo pohled, jeho oči jí hleděly snad až přímo do duše. Chápala vůbec vážnost svého rozhodnutí? Bylo to vlastně jen na ní a na nikom jiném jestli půjde nebo ne. Všichni tu byli kvůli tomu, aby viděli ji a Vala vstoupit do té vody, ale ani jeden z nich nemusel. Možná o to víc chtěla jít ve stopách svého otce. Rozešla se do vody jen malou chvilku po tom co byla vyzvána. Vypadalo to, že moc neváhala, ovšem kdyby někdo slyšel její myšlenky, asi by to viděl jinak.
Voda se dotkla její tlapky. Už se nemohla otočit a byla za to ráda. Celou dobu si říkala, že pokud dojde až do vody, pak už to nevzdá. Bude tam, i kdyby zažila tu nejhorší bolest. Musela se trochu pousmát, stále sledující otce. Konečně došla k němu. Zhluboka se nadechla a hrdě se napřímila. Teď už jen přežít to nejhorší...

Ryu se ušklíbla. Tohle mrně bylo celkem vytrvalé. Líbilo se jí jak se snažila porazit větev, ani už jí nevěnovala pozornost. Mey napadlo, že by mohla odejít nebo se aspoň schovat, ale nemyslela si, že by bylo rozumné tady tu malou nechat i kdyby sebevíc chtěla. Jen si povzdechla a odpočívala. Mohla by zkusit někoho najít, možná potom potká rodinu a taky zjistí jestli je tohle vlče opravdu Estrelák. Nebyl to zrovna špatný nápad, ale jak mrněti říct, že chce aby ji zavedla za rodiči když vypadá, že nerozumí jedinému slovu? Koukala na ni jak stále bojuje s kořenem a přemýšlela u toho co by měla udělat.

Sem tam popoběhla. Byla ráda, že nemusí nějak namáhat, aby škvrně zabavila. Překračovala kořeny a popobíhala. Najednou však malá zakopla. Jen se zastavila a sledovala ji jak leží na zemi. Celkem si oddechla když se zvedla, nechtěla za ni mít zodpovědnost. Konečně se však mohla na chvilku posadit. Vlasy a ocas už nebyly tolik zajímavé jako kořen, se kterým se začala prát. Ryu byla stejná, pamatovala si to, že se prala se vším co jí přišlo do cesty. Už vzdala i mluvení na vlče, protože odpovídat to stejně neumělo. Proto ji jen sledovala a přemýšlela. Pokud patřila Ravimu, nehledal ji? Ryumee sice netušila jak stará Cae byla, ale jak tak na ni koukala, moc asi ne. Vážně ji tu bude muset hlídat? Co když dostane hlad? Nevěděla jestli jí má něco ulovit nebo ji dovést domů. Bylo to moc složité když si neuměla říct co chce.

Celá tahle situace ji trochu smrděla. Dívala se na vlčici a cítila jak ji k ní něco táhne. Zatím se ovládala, ale nevěděla jak dlouho. Ryu si přišla silná a nebála se. Nelekla se ani otcova pohledu a zůstala na svém místě. Zaujalo ji jedno slovo. Chvíli hledala podobnost mezi sebou a vlčicí před sebou. Sama musela uznat, že měly něco podobného, nu její bratr jí byl určitě podobnější. Přimhouřila oči a potom se trochu ušklíbla. "Moje matka?" zasmála se a šeptem dodala "tak určitě..." Probodla vlčici pohledem, ale stále cítila sílu, která ji k ní táhla. Chápala sice, že to byla její matka, ale jediné co s ní chtěla mít společné, byla krev. Možná neměla zájem si s ní ani povídat a už vůbec se jí nelíbilo, že byla všude okolo ta omamná vůně, která ji mátla. "Jak bych mohla? Už je to dlouhá doba a ty ses ani jednou neukázala... Nemáme o čem mluvit," odpověděla Sesce, otočila se a šla pryč, přesně jak chtěl otec. Nechtěla být dobrou dcerou a poslechnout, spíše se chtěla dostat co nejdál od moci, která ji táhla k matce. Nebyla si jistá co to přesně bylo, ale odhadovala, že to bude magie. Musela působit klidně a nenechat na sobě nic znát, bylo to však těžké. Přesto se jí zatím dařilo udržet si chladnou hlavu a jít hledat přízračné.

Ryumee se celkem bavila. Občas někam popošla a jinak sledovala vlčici jak se za ní snaží dopotácet. Vypadala dost vtipně. Bylo vidět, že vlče vůbec nechápe k čemu se nohy a tlama používají a ani mluvit ještě neuměla. Škoda, mohla se jí totiž zeptat ke komu patří a kdyby to bylo obyčejné vlče, mohla mít konečně pokoj. Rye se vážně nechtělo nechávat někoho aby se s ní tahal o její vlasy nebo ocas. Chtěla mít klid a nebo si normálně s někým popovídat, ale ne tohle. Zatím byla v klidu, stačilo jen udělat pár kroků a mrně už bylo daleko za ní. Zasmála se. "Baví tě to?" ušklíbla se. Nečekala ani odpověď. Rozhlédla se okolo sebe a pak se podívala zpátky na vlče. Chvilku počkala a pak pokračovala v utíkání.

Ryumee si všimla, že ji vlče zpozorovalo a začalo se k ní potácet. Udělala něco čím by na sebe snad upozornila? Nemohla si odpustit obvyklé protáčení očima. Povzdechla si a posadila se. Sice ji teď už nemusela hlídat, ale musela snést pozornost. A ještě k tomu nechtěnou pozornost. Maličká vlčice si před ní sedla a koukala. Mey jen nadzvedla obočí a pozorovala ji. "Co chceš?" zeptala se. Ani nevěděla jestli čekat odpověď, nebyla si jistá v kolika měsících byla schopna mluvit. Stejně z té malé něco vyšlo, ale bylo to celkem vzdálené slovu. "Co?" zamračila se. Nechápala sice co řekla, ale viděla její zájem o vlasy. Ryiny vlasy... Přesně to nesnášela, přesně proto neměla ráda vlčata. Vždycky si chtěla jen hrát a tahat se o věci. Proč jen to musely vždy být vlasy, uši a ocas? A proč se zrovna ona stala vždy tou hračkou?
Pozorovala jak malé kuličce chlupů nejde skoro ani vstát. Ušklíbla se a popošla kousek dál. Možná když za ní bude běhat tak se unaví a dá jí pokoj. To znělo jako plán!

Sedla si a pozorovala to škvrně jak sotva chodí. Normálně by jen pozorovala, možná by potom odešla a bylo by jí všechno jedno, ale čím déle se koukala, tím více jí tu něco nehrálo. Nejen, že pach vlčete byl lehce povědomý, ale i to jak vypadalo jí něco říkalo. Koho ji jen připomínala takhle malá vlčice? Už jen to, že se tím Ryu zaobírala nebylo obvyklé, nu mohla to svést na to, že nic podobného nečekala, že uvidí. Odhadovala, že prckovi nemohlo být víc než 5 možná 6 měsíců. Co tady pohledává? Nemá někde poblíž rodiče? Mey neměla v lásce vlčata a už vůbec ne takhle malé, ale co když to opravdu bylo tak jak se domnívala a tohle opravdu byla dcera Raviho? To situaci komplikovalo. Cítila, že ji musí ohlídat pokud tu je sama. Vlastně už jen kvůli tomu, že je z rodiny. Povzdechla si a začala ji sledovat. Nešla k ní nijak blízko, ale byla poblíž v případě, že by se něco jí něco stalo. Už teď to byla otrava. Kdo mohl tušit, že zrovna když chce být Rya sama jí do toho vleze něco takového? Pořád neměla potvrzenou svou teorii, ale byla si jí skoro jistá.

Již skoro dospělá vlčice kráčela lesem, čumák hrdě nahoru a hruď vypjatou. Jako vždy však kráčela sama. Neměla nikoho poblíž, aby ji dělal chůvu díkybohu. Přišla do lesa smečky, aby zde našla trochu klidu. Obcházela území sem a tam už od doby co se vrátila. Chtěla vidět krajinu, na kterou skoro zapomněla a vlky, které už si skoro nepamatovala. Byla pryč opravdu dlouho a zajímalo ji co se změnilo. Neměla tušení, že se rod Estrela ještě o něco rozrostl a ani že měla potkat někoho, kdo má být její sestřenice. Upřímně doufala, že si najde chvilku na sebe a neměla ani nějak náladu na ostatní. Avšak musela vnímat okolí a co se nestalo. Pach vlčete! Jak moc Ryumee nemusela ty malé kuličky co se potácely kolem a otravovaly ji. Pochybovala o tom, že někdy bude mít své vlastní děti. Kdyby jí jen nikdo neříkal ať si najde svou drahou polovičku, možná by se tím ani nezabývala. Však na to nebyla ani dost stará! Aspoň to si opravdu myslela. Doufala jen, že ji vlče projde a nebude se snažit s ní navázat kontakt. Nu hned na to zaslechla kýchnutí. Nebylo to daleko. Stačilo se jen dobře podívat a obě vlčice by na sebe už mohly krásně vidět. Když se tedy Mey podívala mezi stromy, zahlédla malou chlupatou kuličku. Nadšená z toho zrovna nebyla.