Príspevky užívateľa

Ryu její rozhodnutí nijak nepřekvapilo. Většina vědomostí rodu, do kterého M'Raan patřila, se dala uplatnit jak mezi astrály, tak mezi rimory. Konec konců, bylo to přeci její rozhodnutí. "Dobrá tedy." Fialová vlčice se odmlčela, aby mohla přemýšlet o vhodném úkolu. Kéž by měla nějakou sbírku nápadů...
"Jak dobře ovládáš svou magii?" Optala se po chvilce. Věděla, že většina Milag má jistou magii, díky které smí pohlédnout do minulosti jiných. Tato schopnost mohla M'Raan pomoci v získávání informací jakožto rimorovi. Na nějaké velké výpravy ji vysílat nechtěla, ale úkol týkajíc se její magie mohl být vhodný.

Ačkoliv byla Rya ve své funkci jen chvíli, zadala již více úkolů než čekala. Bylo to jen tím, že se všichni rozhodli ukázat ve stejnou dobu, nebo to takhle bylo neustále? Těžko říci. Práci S'Arika ráda sledovala, avšak nikdy nebyla u zadávání jiné zkoušky, než té své. "To ráda slyším. Tedy M'Raan, o jaké funkci ve smečce uvažuješ?" O této mladé vlčici nic moc nevěděla. Jen málo se zapojovala do aktivit smečky. Měla jisté tušení, že bude chtít následovat svou rodinu, která převážně zastupovala funkci Astrála, avšak byla by možná radši, kdyby si vybrala něco jiného. Učitelů bylo ve smečce hned několik, zato na jiných pozicích jim chyběly počty. Nemohla ale bránit nikomu ve volbě, ve které šlo hlavně o přednosti vlka.

Jak již bylo tradicí, Rya zavedla vlky, kteří nesli tělo jejího syna, ke studánce. Chtěla mu udělat krásný pohřeb, který vlkům připomene, že smrt člena smečky není jen nějaká zbytečnost. Neumřel přeci jen člen smečky, ale člen jedné velké rodiny! "Položte ho sem," dala povel a ukázala na místo, kde chtěla, aby Guláš ležel. Na nic se neptala, prostě doufala, že budou její požadavky v této smutné chvíli splněny. Jakmile tak Hari s Everettem učinili, začala trhat květiny v okolí a skládat je nedaleko od těla. Naaranžovala Guláška do pozice, při které vypadal, jakoby spal. Poté se posadila a smutně vzdychla. Netrvalo dlouho, než se ozvalo zavytí, které mělo svolat členy smečky právě na toto místo, aby uctili památku mladého vlka. Jistě to spoustu vlků zasáhne, tím si byla jista. Hlavně o Tima a vlčata se bála, milovali ho. Květiny zatím nezaplétala. Chtěla, aby to rodina udělala společně, nejspíše jako poslední rozloučení, které si všichni zasloužili. Nebyla si ani jistá, jestli bude schopná proslovu, bylo to na ni jednoduše moc. "Našla ho Azarynská vlčice, ale vím, že to neudělala. Nerozumím tomu," pronesla, zády k oběma vlkům a čelem ke svému synovi. V očích měla slzy když mluvila. Tušila, že je to zajímá, protože jiný pach se v okolí nenacházel. Doufala, že tím odpověděla na nevyřčené otázky a zmírnila jejich touhu po pomstě. Nebylo na kom vykonat spravedlnost...
Když začali vlci přicházet, setřela si slzy od očí a zaujala pevný postoj vedle těla Guláše. Bylo na ní vidět, že není zcela v pořádku, ale snažila se zůstat klidná, kvůli smečce a hlavně rodině. Teď nemohla projevit slabost.

Se zájmem sledovala svého bratrance při práci. Vzpomněla si, jak ho prvně léčitelství učila. Bylo to již tak dávno, že tomu ani nechtěla věřit. Nyní byl z Tima Coelo a ona Fortis. Tolik se toho změnilo.
Všimla si, že se Asty nehýbe tolik, co obvykle, nejspíše proto, aby zmírnil bolest. Cítil se provinile, což vůbec nemusel. Rya ani nikdo jiný by mu za to, že si chtěl hrát, jistě nehuboval. Nebo snad někdo ano? Hájil se snad proto, že mu již někdo vynadal? První možností byl Everett, avšak nechtělo se jí věřit, že by zrovna on řešil takové prkotiny. Nechala to prozatím plavat a v tichosti vyčkávala, co bratránek zjistí.

Na další otázky naštěstí už nemusela odpovídat, aspoň v to doufala. Astyho pozornost nyní upoutal jeho strýček Tim. Doufala, že najde aspoň chvíli klidu mezitím, co se budou věnovat zraněním. "Asteri se zasekl mezi kameny, bolí ho krk. Odřeniny jsem mu ošetřila, ale pro jistotu jsme ještě došli sem." Více už asi doplňovat nemusela. Tim jako léčitel jistě už tušil, že může jít o nějaké vnitřní zranění. Rya tušila, že jde jen o něco malého, možná skřípnutý nerv, ale jistota byla jistota. Posadila se nedaleko od vchodu a nechala bratrance dělat svou práci. Jako bývalá léčitelka mohla malého nakonec vyšetřit i sama, ale poslední dobou se do toho nijak nehrnula. Raději předávala pacienty mladšímu a nepochybně znalejšímu medicovi.

Rya se na chvíli zamyslela. Měla dál vysvětlovat, nebo to zamluvit? "Odteče pryč a vsákne se do země. Kytičky a stromy pak mají dost vody, aby hezky rostly," řekla snad dosti jednoduše, aby nic víc nevymyslel. Nechtěla mu bránit v rozvoji myšlení a vědomostí, ale už opravdu začínala mít tik v oku.
Došla, snad co nejrychleji, jak to šlo, k noře alf. Trochu si oddychla a podívala se na Asteriho. Cesta ho snad aspoň lehce unavila. "Ty spletené kytičky, které nosí, tomu se říká věneček," pousmála se a vstoupila do nory. Jakmile Timka zahlédla, pokývla hlavou na pozdrav. "Přeji krásný den, vedu ti malého pacienta," nechala Astyho ji předejít, pokud chtěl také pozdravit.

Otázky byly čím dál těžší a Rya věděla, že jakmile řekne něco o hrázi, přijdou další. "Většinou pak odteče sama," řekla to nejjednodušší co zrovna vymyslela. Pak už se snažila jen přidat do kroku, protože už byla v koncích. Jak mu měla vysvětlit, že je ten kámen moc těžký, aby ho zvedl, ale pohnul se když prolézal škvírou? Náročné...
Doufala, že odvede jeho pozornost tedy jinam. "Strýček Tim sbírá hezké kytičky, že? Možná ti uplete věneček, jako má on, když ho hezky poprosíš," změnila téma úplně k něčemu jinému. Doufala, že to zabere.

>> Nora alf

Neustále ho sledovala. "Potopa je velká voda. Když hodně prší, nebo roztaje třeba hodně sněhu, což se stalo minulou zimu, zvedne se hladina vody a zatopí to krajinu," stále zapomínala, jak málo slov vlčata znají. "To nevím, možná se uvolnil když ses snažil prolézt. I zvířata mohou způsobit, že menší věci pohnou, když nejsou úplně na svém místě. V horách je kamenů spousta a všechny nejsou pevně na svém místě, je proto lepší si dávat pozor." Začínala mít ze všeho toho vysvětlování sama popletenou hlavu. Zvedla se proto a udělala krok směrem k táboru Přízračných. "Navštívíme Timka, co myslíš?" Sice se zeptala, ale nedala vlčeti moc velký prostor odpovědět, protože hned na to se rozešla pryč od Hvězdné jeskyně.

Viděla strach v jeho očích. Tohle byl nejspíš ten věk, kdy vlčata všechno zkoumala a začala uvažovat nad tím, jaké má co následky, nebo proč je na ně život zlý. Bohužel si však Rya v téhle konverzaci zavařila sama. "Nemusíš se bát. Občas se stávají takové věci, ale rozhodně to není každý den a už vůbec ne při sluníčku. Takové věci většinou zaviní vítr, potopa nebo třeba sníh, ale v takových případech je smečka v bezpečí a všichni se chrání navzájem. Není čeho se bát, ani já se nebojím." Uklidňovala ho. Doufala, že na něj zabere použití příkladu sama sebe stejně, jako předtím. Měla pocit, že jí malý Asteri uctíval, jak nějakého boha, ale věděla, že u vlčat bylo toto normální. Viděla to často u jiných. Mladí často napodobovali rodiče, proto chtěla jít dobrým příkladem všem svým dětem.

Netušila, proč na ni tak fascinovaně kouká, trochu ji to znervóznilo, ale pohled od něj neodtrhla. Co si vlčata myslí o svém okolí pro ni vždy bude záhadou, prostě to nedokázala pochopit. Byly to malé potvůrky skoro jako z jiného světa, ale když vyrostou, jsou z nich normální z vlci. Aspoň z většiny. Ryumee byla od malička stejná, možná hravější, ale jinak stále stejná, asi proto nedokázala pochopit spoustu věcí, které se týkaly pocitů druhých.
Naklonila hlavu mírně na stranu, když vyšlo další kníknutí. "Prostě se uvolnil. Strom taky může stát na jednom místě několik let, ale když zafouká pořádný vítr, spadne. Nic nevydrží věčně," snažila se vysvětlit, jak věci fungují. Bylo to těžké. Normálně se takovým věcem vůbec nevěnovala. "Občas se něco takového stane, ale většinou se neděje jen tak, stejně jako s tím stromem. Kdyby vítr nefoukal, mohl by stát tisíc let, jenže se to občas stane a nikdo to neovlivní. Takhle funguje příroda," dopověděla. Tušila, že si s tou přírodou naběhla, že se teď Asteri bude vyptávat ještě víc. Zvědavé to bylo vlče, to zajisté.

Zkontrolovala mu ještě část krku, u které kníknul když ji protahoval. Nic závažného však nenašla, jen ránu, kterou už ošetřovala. Usoudila tedy, že o nic vážného nepůjde, ale pro jistotu ho později stejnak zavede ještě k Timkovi na prohlídku.
Dívala se na něj a na jeho otázku přikývla hlavou. Nebyla dokonalá, bez chyb by se nedostala tam, kde byla teď. "Ten kámen se uvolnil když jsi prolézal. Stačilo ho nadzvednout, abys měl víc prostoru." Snažila se mluvit jednoduše, aby byl schopný situaci pochopit.

Začala malému olizovat rány na krku. Nebylo to nic hrozného, jen pár odřenin a kapek krve. Naštěstí s sebou všude nosila svou, již dosti starou, ale udržovanou, brašnu. Vytáhla s ní pár sušených lístků, které rozžvýkala a pak přiložila Asterimu na rány. Jazykem mu léčivé bylinky vmasírovala do srsti. "Nikde se moc neotírej, možná to bude nepříjemný, ale rychle se ti to zahojí," řekla mu. Vnější zranění tím byla vyřešená. "Teď opakuj po mě," začala zaklánět a předklánět hlavu. Poté ji ohýbala zase do stran, hezky pomaličku. Sledovala u toho vlče, aby zjistila, jestli nemá nějaký větší problém. "Kameny nejsou zlé, nežijí. Nemají city ani myšlenky. Nemůžeš ze svých chyb vinit něco, co nežije, ale nemusíš vinit ani sebe. Jsi ještě mladý a všechno se naučíš právě díky takovým zážitkům. Z každé chyby, kterou uděláš, se poučíš, i já dělám chyby, my všichni." Pousmála se maličko. Přesně takhle chtěla vést své děti. Nechtěla, aby se bály, ale učily se.

Ryumee se ze všech sil snažila kámen nadzvednout. Bylo to namáhavé, ale zdálo se, že to funguje. Asteri se také velice snažil. Podkluzovaly mu tlapičky a tiše nešťastně kňučel. Pro malé vlče musel tohle být silný zážitek, na který jen tak nezapomene. První větší strach.
Nakonec se však povedlo a mladý vlk byl zase volný. Okamžitě se přitulil k fialové srsti své maminky, která hned na to pustila kámen. Ten se sesunul ještě o něco níže, než byl původně. Ryu to vcelku vyděsilo, když si představila, že se to stejné mohlo stát, dokud byl Asteri uvězněn. "Tohle už mi nedělej," olízla malému hlavu a starostlivě se na něj podívala. Kontrolovala, jestli nemá nějaká zranění. "Bolí tě něco?" Zeptala se ještě pro jistotu. Samozřejmě si mohl odnést i nějaké vnitřní zranění. Občas stačilo málo, hlavně u dětí. Křehké to bytosti.

Upřímně se začala o své nebohé dítko bát, když viděla, že je stále uvězněné v otvoru. Ani její rada nikterak nepomohla. "To nevadí, jsem tu s tebou, ničeho se neboj." Musela Asteriho nějak uklidnit, aby nezačal jančit a nezhoršilo se to. Jak se tak hýbal, všimla si Rya kamene, který se zdál na první pohled pevný natolik, aby se s ním nedalo hýbat, ale opak byl pravdou. Byl to možná jen kousíček, o který se pohnul, ale stačilo to k tomu, aby jejího synka uvěznil.
Položila na něj obě tlapy a snažila se vší silou zatlačit nahoru, aby se mohl Asty protáhnout. "Zkus to znovu," pobídla malé vlče. Tentokrát už to muselo vyjít.

Fialová vlčice spokojeně přikývla, jakmile vyslechla poznatky od obou vlčic. "Velmi dobře. Obě jste odvedly dobrou práci, ráda vidím snahu a preciznost. Doufám, že si stejně povedete i nadále." Začala s pochvalou, která již naznačovala, že přijetí do smečky nebude žádný problém. "Nové poznatky se vám budou do začátku hodit, ať už to jsou zvířata, která se v okolí nacházejí, nebo spojenecké smečky," věnovala pohled každé z nich, podle toho, o jakém úkolu se zrovna zmiňovala. "S radostí vám mohu oznámit, že jste obě přijaty. Ještě však není všemu konec. Někdo z vlků smečky vás, každou zvlášť, odvede do Hvězdné jeskyně, kde se o vašem přijetí rozhodnou hvězdy. Pokud nebude žádný problém, dostanete smečkové přívěšky." Vysvětlila, co bude následovat a připravila se k odchodu. "Najděte si místo v jeskyni a odpočívejte, dokud pro vás někdo nepřijde. Přeji hezký zbytek dne" rozloučila se s nimi, a pokud neměly žádné další dotazy, odešla.