Príspevky užívateľa

Ryumee na příchozího Everetta slovně nereagovala. Nakonec se o všem mohl přesvědčit sám, stačilo se podívat. Nebyla ani schopná utrousit nějakou poznámku typu "také jsem léčitelka, nebylo by třeba volat Tima". Nedokázala přemýšlet nad ničím a rozhodně o tom nechtěla mluvit. "Můžeme ho prosím vzít domů? V tichosti..." Požádala Everetta se zoufalým pohledem ve tváři. Kdyby teď o všem musela mluvit, rozbrečela by se jako malé děcko, což si před nimi nechtěla dovolit. Nešlo o to, že by to nechápali, šlo spíše o to, že musela zůstat silná, ať už se dělo cokoliv. Kdyby se složil vůdce, šla by s ním k zemi i smečka. Tím se Rya řídila, proto nechtěla, aby ji viděli bezmocnou. Počkala, pokud vlci splní její žádost a pokud tomu tak bylo, vydala se domů.

Na pomoc přiběhnul Hariuha. Černobílý vlk s červenými rohy, naprosto vyděšený z pohledu na mrtvé tělo mladého vlka. Dívala se na něj smutnýma očima, ve kterých nebyl kousek naděje. Co mu měla říct? Chtěla si zachovat kamennou tvář a čistou mysl, ale bylo to velice obtížné. Mohla své pocity skrývat jakkoliv chtěla, ale stejně by ji Hari prokouknul. Nic se nedokázalo vyrovnat smutku matky, která ztratila dítě.
"Odneseme ho k nám, ano?" Vstala od Guláškova těla a postavila se o kus dál. Nechtěla nic vysvětlovat, ne teď, pokud tedy Hariuha chtěl, mohl se podívat sám. Jakoby jednu chvíli žil a druhou zemřel. Nechtěla teď opravdu nic, než ho pohřbít a být chvíli sama.

Dávat Azarynu za vinu smrt jejího syna by teď byla ta lepší možnost. Mohla by někoho nenávidět, pomstít se, ale to nyní nebylo možné. Bylo by to lepší, než nevědět vůbec nic. Trpěl, nebo byl jeho odchod klidný? Nejspíš se to nikdy nedozví. Asphodelle ji opravdu jen zavedla k tělu vlka její smečky, žádný podraz, nic. Bylo to přesně tak, jak vlčice řekla. Ryumee dlouhou dobu stála nad Guláškem a nemohla věřit svým očím. Pokaždé když je zavřela, mohla si nalhávat, že jen sní a nic z toho není pravda, jenže ta bolest zlomeného srdce byla tak opravdová a silná, že by se musela již dávno probudit. Slzy kapaly na světlý kožíšek a ona ani nezareagovala na odcházející vlčici. Byla jí teď zcela jedno.
Jakmile odešla, podlomily se nešťastné Rye nohy a s hlavou opřenou o nehybné tělo jen ležela, mezitím co vyjadřovala svůj smutek tichým kňučením. Vydržela takhle dlouho, potřebovala teď být sama a rozloučit se. Vzpomínala na období, kdy byl Gulášek maličký. Když ho učila plavat u studánky a neustále ho nacházela se strýčkem Timem v léčitelské noře. Vzpomněla si dokonce na bodláky, které jí přinesl jako kytici, když byla jmenovaná Lexem smečky. Jak spolu našli plášť jejího otce a také doupě, kde nyní žila celá jejich rodina. Jak se se ztrátou poperou ostatní? Guláš byl důležitý snad pro všechny členy rodiny, ať už to byli ti nejmenší sourozenci nebo strýcové. Bude to rána pro spoustu vlků, ale hlavně pro milující matku.
Vstala. Nebyla si jistá, jak dlouho takhle ležela a plakala, ale nějakou dobu to jistě bylo. Měla v tlapách mravence, proto se prošla sem a tam, než zase usedla na své místo vedle nehybného vlka. Chtěla ho pohřbít. Řádně. Bohužel sama určitě nebyla fyzicky schopná ho dotáhnout aspoň k hranicím. Potřebovala pomoc. Dlouze teskně zavyla, tak aby se její hlas donesl až k Přízračným. Jistě ji musel někdo slyšet, poznat po hlase. Někdo brzy přijde. Položila opět hlavu synkovi na rameno a pomalu si lehla. Začala si potichu broukat jednu ukolébavku, kterou znala. Možná ji i Guláš někdy od ní slyšel, ale to nevěděla jistě.

>> Cayna

Následovala vlčici z ohnivé smečky k troskám. Nic neříkala, nebylo to třeba. Stále nevěřila, že by zde mohla najít někoho od Přízračných. Možná tomu jen věřit nechtěla, radši si myslela, že je to léčka a byla nedůvěřivá. Sama na sobě však cítila nervozitu, čím blíže k troskám byli. Nedávala na sobě ale nic znát, aby to vlčice nepoužila proti ní.
Jakmile byly na místě, ucítila Rya známý pach. Až příliš známý. Drželi ho snad v zajetí? Byla to opravdu past? Klusem následovala pach, dokud nestála jen kus od těla. Jakoby na místě zkameněla, zírala na svého syna. "To ne..." vydechla. V očích měla slzy a v hlavě pomstu. Pomstu všem Azarynským vlkům.
Po chvíli přistoupila blíž, aby tělo očichala. Žádné stopy po souboji, žádný cizí pach, zranění a dokonce ani známky otravy. Jako by v jednu chvíli žil a další zemřel. K jejímu zklamání nebylo komu se pomstít.

Ačkoliv si fialová vlčice nemohla být jistá, že je vše pravda, rozhodla se v tuto chvíli nechat zášť stranou. "Dobrá, ukaž mi, kde leží." Možná na tuhle větu mohla doplatit, uvědomovala si, že i přes všechna slova útěchy to stále může být past. Nehodlala však nechávat hnít člena své smečky v nějakých troskách. Byla zvědavá, zda tam opravdu něco najde, nebo spíš někoho. A pokud ano, koho. Přízrační často opouštěli své území, ať už pro jakýkoliv důvod.

Se svými myšlenkami se vlčici svěřovat nehodlala. Byla by hloupá kdyby jí ještě dávala nápady, jenže jak se dobere pravdě, to také netušila. "Jak tedy mohu vědět, že to není past?" Nadzvedla zvědavě jedno obočí. Kdyby patřila vlčice k Nihilu, jistě by se takto hloupě neptala, ale co mohla dělat? Nevěděla ani, jestli náhodou Azarynští nevědí o tom, že ona je alfou. Už nejednou je špehovali, mohli znovu. Nechtěla se nechat nachytat, na druhou stranu zde stále byla možnost, že někdo opravdu zemřel a tato vlčice jej pro svou smůlu našla. Jistě by se to nestalo poprvé. Zadívala se vlčici do očí, aby se mohla pokusit odhalit náznak lži. "Jak jsi toho vlka našla?" Samozřejmě chtěla vědět, jestli ho nezabila ona sama, jenže už podle pohledu to mohla vyloučit, pokud by šlo o souboj.

Poklidně seděla a odpočívala. Asteri byl hravý a zvědavý hoch, nechala ho tedy zkoumat okolí a sama hleděla k jeskyni. Vzpomínala na časy, kdy zde snila a snažila se přijít na to, o čem ony sny byly. Pořádně si vzpomínala snad jen na ten první, při příjímání do smečky.
Najednou zaslechla nářek svého syna, což ji okamžitě přivedlo do reality a za chvíli už byla u něj. "Co se děje?" Ptala se, jen co dobíhala k němu a viděla, že nejspíše uvíznul. "Hlavně klid, ano? Když se budeš moc kroutit, bude to horší," řekla mu. Sama potřebovala chvíli času na rozmyšlení. "Zkus se pěkně pomalu vrátit." Pobídla ho, aby zjistila, kde je chyba.

Fialová vlčice, s již dosti vážným výrazem, zvážněla ještě více, jakmile zaslechla, že pro ni má Azaryňanka zprávu. Co jí může chtít někdo takový? Nic si o tom nemyslela, samozřejmě dokud neslyšela další slova. Bez reakce na ni hleděla. Ta drzost... Ryumee si samozřejmě myslela, že Azaryn byla smečka plná vrahů, proto by jim samozřejmě ihned dávala za vinu smrt člena její smečky. Vztahy se možná poslední dobou díky různým akcím lepšily, ale stále nebyly dobré. "Máte nějaké důkazy?" Mohla to být léčka. Ona sama vlčice se jí moc nezdála, byla přesně taková, která lákala ostatní do pasti. Ať už svou krásou, nebo čímkoliv jiným, prostě se jí nelíbila a nevěřila jí čumák mezi ušima.

Ryumee dala vlčicím dost času. Jakmile se vydaly plnit úkoly, odešla do svého doupěte. Vlčata byla s Everettem, spali. S.undala proto tiše jen pár usušených bylinek a složila je do své brašny. Podzim bylo období nemocí, brávala si tedy s sebou několik lístků první pomoci. Něco nechala na jednom z kamenů, aby si později mohla uvařit čaj. Kéž by přišla na způsob, jak získat nádoby.
Vydala se poté do Starého hvozdu, aby sesbírala vše užitečné, co mohla využít na zimu. Různé kůry a samozřejmě bylinky. Byla vybavena vším, co vlastnila. Plášť skrýval její stopu, avšak pach mohl stále napovídat, kde se zrovna nachází.
Po nějaké době narazila na pach Lirtheni. Nejspíše již byla na místě, možná i se sestrou. Ukončila tedy své hledání a klusem následovala onen pach.
"Opět vás zdravím. Jak jste si vedly?" Zpomalila, jakmile byla nedaleko. Čekala, která z nich se ozve první, jistě měly zajímavé informace a zkušenosti nejen pro ni.

Rya jistě dost času věnovala myšlenkám na to, zda bude Guláš chtít rituálem projít. Ona byla vždy rozhodnutá, hned od doby, co o něm poprvé slyšela, ale její děti, ani nikdo jiný z rodu, nemusel být stejně tak rozhodnutý. Tim i jeho otec byli důkazem toho, že ne každý touží po zjizveném těle. Její syn mohl být mezi těmito vlky také, proto byla možná nesvá, ale jistě by ho milovala i tak.
Jakmile přistoupil blíže a pokývl hlavou, napětí v jejím těle lehce povolilo, avšak nevypadala tak docela šťastně. Ještě mu bude muset vyřezat značky. Očividně mu nechtěla ubližovat, byl to přeci její milovaný synek, ale stejně jako ona i její předkové nevycouval a rozhodl se rituál podstoupit. Byla na něj hrdá.
Pokynula Guláškovi, aby se přidal k nim ve slané vodě a podívala se na Ankiho. Chtěla vědět, jestli je také připravený. "Postav se sem," ukázala čumákem na místo mezi ní a světlým vlkem. Znovu bude opakovat slova, která prvně slyšela od svého otce. Ta slova jí v tu chvíli dodávala naději a cítila se býti důležitou. "Rozhodl jsi se potvrdit svou loajalitu k rodu a vést život v jeho ideálech. Přísaha, kterou se chystáš složit má velkou hodnotu a každé porušení pravidel bude následovat trest. Opakuj nyní po mne a Ancunínovi," začala. Mluvila nahlas, aby ji bylo slyšet. To zvládneš. Uchopila nůž, jehož čepel směřovala k tělu jejího nejstaršího syna. Kéž by nemusela. "Já, Ghu'Lass Estrela do Norte se oddávám dávné přísaze. Slibuji, že se nikdy nenechám zastrašit temnotou.." Nyní musel zopakovat, aby mu mohla vyřezat znak odvahy. Věděla, že je silný a odhodlaný, avšak toto byl velice bolestivý proces. Nebyla si jistá, zda to zvládne, ale věřila, že ano.

Vashti se po Ryi slovech odebrala směrem k horám. To bylo moudré, i ona by šla stejným směrem. Nyní se však musela věnovat druhé vlčici, která čekala na svůj úkol. Vysvětlila jí postup, kterým se se sestrou rozhodly prozkoumat území. Líbil se jí ten nápad, bylo to rychlejší, šetrnější. Také vyslechla, jak potkali Ciela, který jim pověděl o smečkách. "Výborně. Ráda slyším, že vám Norest není úplně cizí. Nihilští vlci jsou našimi spojenci, chci, abyste šla k jejich hranicím a udělala si obrázek o tom, jak se k nim bezpečně a rychle dostat. Hranice však nepřekračujte. Tato cesta bude i pro vás jistě užitečná, protože se na území Nihilu nacházejí i vlci vašeho rodu." Začala s fakty, než přešla k tomu důležitějšímu. "Abych poznala, že jste tam opravdu byla, přinesete mi mušli, kterou najdete u moře. Všechno jasné?" dávala vlčici prostor, aby prozkoumala lépe území. "Až budete zpět, najdete mne též ve Starém hvozdě. Budu čekat," pokývala hlavou na znamení, že může jít, pokud již nic nepotřebuje.

Rya neměla žádnou zprávu, kterou by Nihilské monarchii potřebovala sdělit. O změnách vůdce se již bavila s Arrakisem, synem panovnice, věřila tedy, že již smečka věděla o všem důležitém. Byli to právě oni, od kterých po útoku Bell nepřišlo žádné další info. "Nikoliv. Všechny důležité změny jsem již zmiňovala princi. Vztahy s Azarynem jsou, zdá se, stále stejné a mimo to plánuji zachovat dobré vztahy s Nihilem, ale i o tom již věděli..." Hodila pohledem po S'Arikovi, který začal synovi dávat side quest. Nebyla proti. Kdyby měla rodinu v Nihilu, jistě by udělala totéž, proto jej nesoudila. "Za mne je to vše, přeji vám krásný zbytek dne." Řekla oběma vlkům a postavila se. Na oba ještě kývla a vyčkala, zda neměli dalších otázek. Pokud ne, odešla zpět za rodinou.

Nejdříve měla na mysli zkoušku, která by se týkala různých listin, možná přepisování nebo jiných nudných záležitostí, ale nakonec změnila názor. Možná jí něco napovídalo, že by se měla ujistit, jak je na tom smečka Nihilská. Snad měla brouka v hlavě a nedobrý pocit z budoucího panovníka. A jaké nové informace o jejich spojenecké smečce vůbec poslední dobou měli? Snad jen ty o Bellanně, která panovnici zranila a byla vyhnána. Konverzace s Arrakisem byla tehdy velice napjatá, atmosféra se dala přímo krájet.
Přešlápla na místě, než pokračovala. Nic víc teď nebylo třeba říkat. Ryumee tušila, že času mluvit o klasickém životě budou mít oba vlci dostatek i v budoucnu. Přicházejícího S'Arika si zatím nevšimla, pokud na něj Evar'la přímo neupozornil. "Velice dobře. Nu, v poslední době máme od naší spojenecké smečky minimum informací. Myslím, že jsi vhodný k tomu, abych tě vyslala k Nihilu a zjistil jsi, jestli se v poslední době dělo něco zajímavého, či důležitého." Znala ho, proto mu s tímto úkolem věřila. "Vrátíš se poté za mnou a sejdeme se ve Starém hvozdu, kde mi tyto informace předáš." Obrátila hlavu, protože se jí zdálo, že někdo narušuje jejich konverzaci. Nikterak ji nepřekvapovalo, že vidí zrovna svého lexe. I ona by přišla, kdyby vyl její syn. Přikývla na pozdrav. "Krásný den přeji, S'Ariku," mluvila klidně. Nebyla si moc jistá, jaký mají mezi sebou tito Milagové vztah a nehodlala se do toho motat. Možná bývalý Ordo zaslechl, o čem se baví, ale nemohla to vědět jistě. Každopádně v tom neviděla nijak veliký problém.

Tušila, že se Vashti honí v hlavě různé myšlenky. Proč by ji vysílala fialová na průzkum, když bylo ono zvíře nebezpečné? Měla však naštěstí vše dobře promyšlené a rozhodně nechtěla vlčici vystavovat nebezpečí, jen kvůli přijetí do smečky. Nebyla hloupá, jen se shodou náhod zrovna tato milá vlčka hodila pro získání dalších informací.
Jak Ryumee předpokládala, neměla o mlžném jelenovi žádné informace. "Jedinou nápovědou by mohlo být, že jsou masožraví, ale nevíme o nich tolik, abych vám mohla více poradit. Nemyslím, že by měli charakteristický pach, ale nebude třeba sledovat různé pachy, zapamatujte si ty, které pro vás budou úplně cizí a také kde jste je nalezla, ovšem pokud se rozhodnete stopy následovat, buďte velice opatrná. Kdyby šlo opravdu o onoho tvora, nepřibližujte se k němu, není to bezpečné. Cokoliv zjistíte mi ohlásíte. Budu čekat ve Starém hvozdě, již na území smečky. Věřím, že mne najdete," dala vlčici zbytek instrukcí a vyčkala, zda bude mít ještě nějaké otázky. "Můžete vyrazit," dodala a otočila se k její sestře. Měla pro ni úplně jiný úkol, proto vyslala Vashti na cestu.
Pohled nyní upírala na Lirtheni, pro kterou měla o něco méně nebezpečný úkol, avšak zahrnoval docela velký kus cesty. "Jak dobře znáte území Norestské?" Tušila, že sestry hledaly spíše svůj rod a smečku, než aby prozkoumaly celé území, avšak i to bylo potřebné. Nemohla však nic vědět určitě, třeba ji tmavá vlčice překvapí.

Ryumee netušila zatím o předmětech, které se objevily na území Norestu, ani o tom, že byly jaksi kouzelné. Měla dobrou náladu a myslela si, že ji nemůže nic pokazit. Štěstí, které jí přinesla rodina bez častých hádek a různých dalších špatných věcí, jí dokázaly na chvíli odpoutat od reality. Jen tak šla přemýšlela, úplně zabraná do svých snů. Možná to zavinilo pomalejší reakci na pozdrav od cizí vlčice.
Její pohled padnul na Azarynskou betu, která měla zřejmé úmysly s ní komunikovat. Každý, kdo Ryu znal trochu lépe věděl, že Azaryn nenáviděla, hlavně po tom, co zabili jednu jejich členku, ale i předtím. Oči se jí zúžily, navenek však zůstávala klidná. Nechtěla dávat najevo tu zášť, kterou k vlčici cítila, ale i ona musela zaznamenat náhlou změnu v chování. Na pozdrav jen kývla. "Přejete si?" řekla velice vážně.