Príspevky užívateľa

Fialová vlčice, která už mohla opravdu jen sotva chodit, se opatrně toulala krajinou své smečky. Zanedlouho si bude přát, aby vlčata už byla na světě a nemusela je nosit všude s sebou. Byla si jistá, že tohle bude opravdu poslední vrh.
Jelikož byla o něco těžší, musela překračovat močály se zvýšenou opatrností. Za normálních okolností sem chodila ráda, nyní však chtěla pevnou půdu pod nohama. Pokračovala směrem ke Starému hvozdu, netušíc, že zde takhle k večeru potká mladou vlčici s důležitým dotazem.

Ohlédla se za rodinou, která přišla s ní. Téměř nikdo nemluvil a všichni vyčkávali na ní a Ankiho, až se vydají vstříc slané vodě. Plášť a všechny ostatní drobnosti nechala ležet opodál a čekala, než si Ancunín odloží své věci u Tima. Tušila, že to bude podobné rituálu, který podstupovala ve dvou letech. Prostě vstoupí do vody a odříkají přísahu. Tentokrát však bez krve a bolesti. Tlapky jí omývaly vlny. Pohled věnovala i Guláškovi, který trpělivě postával jen kus od nich. Za chvíli ho to čekalo také. Ryumee ještě netušila, že v den, kdy bude ubližovat svým dětem nejspíš pochopí, proč Tim znaky nechtěl. I pro Alo-pého muselo být bolestivé vidět svou dceru krvácet a trpět.
Pohlédla na Ankiho a kývla hlavou. Sama vstoupila do vody, podobně jako kdysi a pak se otočila k přítomným vlkům čelem. Chvíli čekala, než začala odříkávat přísahu. "Já Ryumee Estrela do Norte se odevzdávám dávné přísaze. Slibuji, že se nikdy nenechám zastrašit temnotou. Vždy prokáži milost těm, kteří si ji zaslouží. Nikdy nedovolím, aby zbrklost, hloupost anebo lži zatemnili moji mysl. Přísahám, že budu čestná ke svým blízkým a ochráním ty, kteří budou o moji pomoc stát. Že se nikdy neobrátím zády ke své rodině, protože já jsem Ryumee z rodu Estrela do Norte. Hvězdy mi udávají směr, Hvězdy zářily při mém narození a budou zářit při mé smrti."
Pohlédla k nebi, stejně jako tehdy a vyčkala na přísahu Ancunína.

Ryby ve vodě, jakoby ani nevěděly, že nad nimi sklání hlavu. Neměla v úmyslu je lovit, neměla by je stejnak kam dát. Z rozjímání ji však vyrušila společnost, kterou prvně cítila a potom teprve slyšela. Otočila hlavu tím směrem a spatřila známé barvy. Když navštěvovala Nihil, potkala tam malé vlče, prince a potomka A'Kazy. Pamatovala si jméno Rakis, ovšem si nebyla jistá, zda to bylo celé jméno. Ani rodem si nebyla úplně jistá, i když tušila, že ho mladý vlček zdědil po matce. "Přeji krásného dne," pozdravila jako obvykle. Měla jisté tušení, že se zde nesetkávají jenom tak. Možná to souviselo s odchodem Toshiho a zprávách o Bell.

Nevěděla, co si myslet. Často jí přišlo, že Guláška vlastně ani nezná, byla hrozná matka. Nevěděla, jak by mohl reagovat a ani to nedokázala vytušit. Spousta jiných vlčic znala svoje mladé skrz na skrz a ona? Katastrofa. Jenže on nejspíš již tušil, o čem tohle všechno bylo. Pokud se něco od Timka naučil, tak asi i musel. "To ano," pousmála se. Pro změnu si nebyla jistá, jak má teď reagovat ona. Nezlobil se na ni. Představovala si všemožné scénáře, ale ne ten, který měl dopadnout dobře. "Jsi opravdu výjimečný mladý hoch," řekla nakonec a šla údolím dál, dokud nenarazili na otvor v zemi. Že by nora?

Procházela území, jako to dělala poslední dobou často. Těhotenství ji omezovalo, ale nedalo se svítit, sama si to vybrala. I když možná ne zprvu dobrovolně... Neměla zrovna tolik práce a sedět někde na zadku také nechtěla, rozhodla se tedy, že zkontroluje hranice. Od Toshiho návštěvy to bylo asi vhodné učinit. Šla pomaleji než normálně, ale to bylo nejspíše jen tou váhou navíc. Přemýšlela, že by bylo možná zajímavé otevřít opět hranice, jak to bylo již dříve, ale podvědomě ten nápad zavrhovala. Na území bylo stále dost vlčat. Někteří tuláci mohli být nebezpeční a Ryu děsila představa, že by o své potomky přišla, protože učinila špatné rozhodnutí. Hlavně nechtěla dělat zatím velké změny.
Zastavila se na chvíli, aby se podrbala za uchem. Pavouci v její srsti jí rozhodně život neusnadňovali. Doufala, že se jich po zimě zbaví, ale jakoby je snad přitahovala. Začínala tušit, že to možná bude pravda, akorát si nebyla jistá jak to funguje.

Rya nerada chodila kolem Azarynských hranic, ale díky tomu, že byli sousedé, neměla jinou možnost. I když nebyla přímo u hranic a kráčela po neutrální půdě, přišla si sledovaná. Nyní v těhotenství dokonce ohrožená. Břicho jí rostlo každým dnem a pomalu, ale jistě, jí to znemožňovalo dlouhé procházky. Dnes byla finální destinací právě řeka Igna, kam se vydala pro pár bylinek do vlastní spíže. Od doby, co měla svůj úkryt, měla aspoň kam je dávat a ty sušené si vždy schovala do brašny pro případ nouze.
Seděla na jednom z kamenů a pozorovala ryby ve vodě. Myšlenky se jí už tak točily kolem Nihilu a Bellany, co o ní slyšela od Toshiho. Nebyla si jistá, co přesně se tam stalo a musela si to srovnat v hlavě.

Přikývla a vzhlédla obloze. I ona v den, kdy se měnilo vedení smečky, viděla na obloze souhvězdí, které nikdy jindy nesvítilo. Nejspíše to dokazovalo, že víra v hvězdy nebyla jen hloupost, kterou si kdysi Přízrační vymysleli. "Dám ti tolik času, kolik budeš potřebovat." Podívala se zpět na Finna. V takovýchto situacích musela být podporou pro své vlky. Nedalo se nic dělat, čekala, že taková velká změna vyvolá různé reakce. Ani nedoufala, že budou všechny dobré, obzvláště když je opouštěl vlk, jako byl S'Arik.
Zaslechla hlasy, které se blížily k nim. Zpozorněla a vyčkávala nějakých slov nebo činů od nově příchozích. Bylo možné, že dojde k útoku, což by těhotná vlčice nejspíše nezvládla dobře. I Finn jistě zpozoroval, že zde nejsou sami. Nečekali dlouho a ozval se nějaký vlk s prosbou. "Počkej tu prosím," řekla svému společníkovi a odešla se podívat, kdo je vyrušil.
V šeru rozpoznala dospělého vlka a tři vlčata, měli pach Nihilu. Ryumee to nijak neuklidňovalo, předem již tušila, že se stalo něco zlého. Co by tady jinak dělali takhle večer a žádali Orda?
"Hádám hledáte Orda S'Arika. Ten již bohužel není ve své funkci. Smečku nyní vedu já, Ryumee Estrela do Norte, Fortis Přízračných. Smím znát důvod Vaší návštěvy?" Snažila se působit co nejklidněji, i když ji přemáhala zvědavost. Rozhlédla se po vlčatech. Bellana. Jejich vzhled jí připomínal modrou vlčici, se kterou se nedávno setkala. Pokud to však byly její vlčata, kde byla ona?

Hleděla na něj již bez úsměvu. Nebyla si jistá, jestli je nutno říkat víc, ale myslela, že by to bylo vhodné. Musela volit ta správná slova, která chtěla Finnovi sdělit, i když tušila, že to s ním nijak nepohne. Aspoň mu to mohlo pomoct pochopit ji i její úmysly. "Rozumím, že mne bereš jinak, ale mám pocit, že se i ty, stejně jako smečka bojíte, kam vás zavedu. Ovšem má funkce v této smečce není vám rozkazovat, to ani nechci, mou funkcí bude poslouchat a plnit vaše přání. Budu rozhodovat, pokud si nebudeme vědět rady, nebo se neshodneme. Já nezastupuji sebe, nýbrž nás všechny jako rodinu. Takhle nás dal S'Arik dohromady, abychom byli rodina a já to pouto zpřetrhávat rozhodně nebudu. Vím, že tohle všechno už asi víš, ale přijde mi, že se na to hodně zapomíná..." mluvila klidně. Byla naprosto v klidu a působila tak. Jednoduše věděla, že to chce čas a všechno bude v pořádku.

Zastavila vedle něj. Chápala, že někteří vlci měli obavy. Ona prostě udělala, co se po ní chtělo a jestli si byl S'Arik jistý tím, že má být novým vůdcem, potom neprotestovala. Měla sice obavy, ale spíše o rodinu, možná částečně o to, jak ji ostatní přijmou, ale neměla nikdy strach, jestli to dokáže. Nepřemýšlela nad takovými věcmi, asi hold neměla tu potřebu. Prostě a jednoduše chtěla následovat S'Arikovy stopy a dovést smečku k lepším zítřkům. Nemyslela si, že tu jsou oni pro ni, ale ona pro ně.
"Víš, i já se bála, že mne vlci nepřijmou. Ani já nechtěla, aby S'Arik sestoupil z funkce, ale nikdo z nás tu není přeci navždy. I já budu muset své místo později přenechat dalším generacím. Je to velká změna, ale další velké změny dělat dlouho nebudu, tedy aspoň ne teď. Chtěla bych jít v Ordových stopách a nechat smečku růst," řekla mu o svých plánech, aby si mohl věci uspořádat v hlavě.

Nebrala si Finnovu reakci tolika k srdci, neudělal žádnou scénu a pocity, mohl mít vlk jaké chtěl nakonec. Nikdy si nemyslela, že by spolu měli problém a ne každý si zvykal rychle. Jistě to chtělo jen čas a porozumění. "V pořádku?" optala se mile a s menším úsměvem. Úsměv byl samozřejmě falešný. Rya moc dobře věděla, že se svou kamennou tváří moc vlků nepotěší, proto se čas od času nutila k úsměvu, aby působila jaksi mileji.
Nebyla si jistá, jak s Finnem komunikovat, ale chtělo to... něco. Pocity nebyly zrovna její silná stránka, doufala tedy aspoň, že nic nezkazí.

Ryumee měla problém poznat vlčici, nereagovala proto hned. Potkávala spousty vlků a paměť na jména přestávala jaksi sloužit. Uplynula již nějaká doba od výměnného pobytu. "Dobrý večer i vám. Bell, nemýlím-li se?" Poslední větu vyřkla s menší nejistotou. Doufala, že se barevná vlčice nebude zlobit, pokud si nepamatovala přesně její jméno. Vlky z Nihilské smečky se snažila poslední dobou více poznávat, navštěvovat je. Zatím si pamatovala jen pár a to většinou ty výše postavené.

Tyto konverzace nebyly jedny z těch, které dvojice často vedla. Bylo to naopak něco úplně nového. Rya ovšem tušila, že Tim ví již vše, i to co neví ona. Možná i odkud je, protože s tím se synek nechtěl moc svěřovat. Musel pro to nejspíš mít své důvody, což hodlala respektovat. "Dobrá dobrá, nechám to být..." Na jeho druhý dialog však nebyla vůbec připravená a vyvalila jen oči. Nevěděla, co na to říct a na chvíli se jí to dokonce dotklo, aspoň dokud nezmínil, že to tak nemyslel. Byl nejspíš čas jít s pravdou ven. "Vlastně jsem o tom s tebou chtěla mluvit, proto jsem tě vzala sem. Doufám, že to nic nezmění, víš, že tě budu mít ráda pořád stejně. No, budeš mít nejspíš sourozence, mladší," pousmála se trochu nejistě a vyčkala, jakou to vyvolá reakci. Nebyla si vůbec jistá, zda je schopný to odhadnout když se učil u strýčka, proto byla velmi nesvá.

Komplikace ve vztazích obou vlků se zdály podobné. Ani Ryumee nepřišla na to, co ona láska vlastně znamená, ale věděla, že opustit Everetta by ji bolelo. Každá hádka přibila hřebíček do jejího srdce, neměla je ráda, ale přesto se jim nevyvarovala. Hezké chvilky naopak byly jako náplasti, které zase slepovaly její srdéčko a přinášely radost.
"Ale jistě," nechápala, že to znělo tak neuvěřitelně. Bylo přeci jasné, že ho musela zmínit, pokud se chtěl vrátit. "Vlastně ano, je ti vcelku podobný řekla bych," odpověděla zamyšlená nad Guláškovo chováním. Val též raději coural okolo, než aby se angažoval do rodových věcí, minimálně ne tolik, co Rya. I když byl Gulášek již seznámen s těmito věcmi, stále by si raději dělal své. "No... Uvidíš sám," řekla nekonkrétně. Konkrétní odpověď na toto asi neměla. Rodina byla složitá věc, i když neměl Valérian vlastní, určitě aspoň trochu pozná z té její.
Na zbytek slov jen přikývla. Otec byl v pořádku, a i když si moc přála, aby tu mohl být také, nebylo to možné.

Pousmála se. Možná netušila, proč se do něj zamilovala, ale zůstalo jí to. Nebylo to jen zakoukání, kdy ty city po všem přejdou. Tohle byl opravdový vztah. Byl velmi složitý, ale nějakým způsobem fungoval. Start byl sice velmi rychlý, což nebylo zrovna v povaze fialové vlčice, ale stejně to vydrželo. Everett byl jejím protikladem. Nedomýšlivý, málo pracoval a dokázal pokazit i nejjednodušší věc. Nebyl to žádný řečník, ani rozený diplomat. Byl společenský a rád se bavil. Opravdu byl úplným protikladem k Rye, proto si myslela, že to funguje. Když ji partner zrovna nenaštval, vždy u něj mohla hledat podporu a jakýsi domov. Nakonec pro jejich lásku chtěla bojovat a doufala, že on také.
Nápovědy vedly k jasnému závěru, který Evík uhodnul správně. "Ano, už měsíc. Příští měsíc budeme mít vlčátka," usmála se a nechala ho, aby ji objal, pokud chtěl. Neviděla u něj toto nadšení prvně, doufala, že nepřejde jako minule. "Máš mou důvěru. Nezklam mne prosím," pošeptala mu do ucha.

Pozorovala Guláška s úsměvem a velmi zvědavým pohledem. Nenechala se odradit ničím, byla tak moc ráda, že prožívá normální dětství. Dětské lásky a přátelství byly běžné, i když Rya sama jich teda moc neměla. Takovou lásku neměla nikdy, dokud ovšem nepřišel Everett, ale ani u něj se necítila, jako její syn vedle své milé. Její největší radostí bylo paradoxně to dítko, které nechtěla. "Nikomu to nepovím, slibuju." Jeho vyprávění bylo velmi procítěné. Cítila jak jí bije srdíčko. "Proč by si měl být magor? Je hezké, že se ti někdo líbí, děláš mi radost. Jak se jmenuje? A odkud je?" Dál se vyptávala, aby nepřerušila tuhle pěknou chvilku. Oddalovala tím sice ten pravý důvod, proč Guláška vytáhla na procházku, ale bála se, jak bude reagovat.