Príspevky užívateľa

<< Nora léčitele

♫

Obloha začínala rudnout, když dorazil. Močály byly k centru území překvapivě blízko, a přecijen poskytovaly klid. Smečka toto teritorium sice považovala za své, ale vládla tu divočina, stejně jako třeba v horách. Nikdo nemohl říct, co vystřelí z vysoké trávy, když se okolo ní projdete, a kdy zakopnete o kořen, který tu ještě před dvěma dny nebyl. Nad pevninou mozaikovanou loužemi, keři a jezírky se vznášela řídká mlha a dodávala skutečnou přízračnou atmosféru. Z tůní bylo slyšet žabích orchestrů, od jezera ptačí námluvy a z dálky z louky zase symfonie rovnokřídlých. Klima nad močály poskytovalo po dnu plného slunce příjemný chlad. Jeden by se skoro divil, že tu dnes nikdo nebyl, ale nebyl. Lex tu byl sám, a přesně tak to chtěl. Jeho zrak chřadnoucí věkem se po ztrátě vidění v levém oku ještě zhoršil, ale znal to tu dobře, a tak si dokázal tento moment užívat i ostatními smysly. Byl stár, velmi stár, a přežil toho víc, než by mnozí považovali za možné. Dlouhé měsíce svému konci odolával, ale nyní už došel do bodu, kdy už i odpočinek byl unavující. Cítil, že z něj prchá život, a že zubatá už skutečně klepe na dveře - a jako divoké zvíře si přál u toho být sám. Nemohl odejít v boji, jak si přál kdysi, tak si hodlal dopřát aspoň důstojné soukromí. Hodiny tikaly - ale on měl svůj čas. Nespěchal. I kdyby nakonec neměly odbít dnes, toto mohl být pěkný moment.
Zamířil k části území, kde se nacházelo ještě dost suché půdy. Znal to tu dobře. Přízrační mu byli domovem, rodinou, po dlouhá léta. Kolik s nimi zažil zim? Pět? Prožil tu větší část svého života, než v zemi, ze které pocházel, a která tolik definovala jeho charakter. Teritorium prošel sto a víckrát, hlavně v dobách, kdy to tu byla jeho zodpovědnost. Působil tu jako zvědavý poustevník, bojovník, vůdce i mentor, zatímco v rodné zemi býval do čela posazován už od mladého věku a zkoušel si různé pozice a profese rychle a intenzivně, zdánlivě kvůli seberozvoji. Možná i to se naučil na Norestu mít rád - vše mělo čas. Život byl jednoduchý a mnohdy většině stačilo ke štěstí málo - střecha nad hlavou, co jíst, co pít a s kým si občas popovídat. Žila tu jen hrstka vlků, kteří skutečně něco znamenali pro širší svět, a přesto i každý z těch prostých pěšáků žil z plných plic. Někteří pro lásku a přijetí, jako Roihu, jiní pro vyšší cíl, kterému nikdy nerozuměl, jako třeba Vulon. Další v průběhu zjišťovali, že svět není tak jednoduchý, a možná se jim rozpadal před očima. Ať už to byla smrt blízkého, zrada či odsouzení, umělo to v jednom napáchat škody. I s katastrofami se vlk musel naučit žít.
Jak potom jeden definoval, kde tedy leží jeho skutečný domov? A byl to pro S'Arika Henob či Norest? Je domov tam, odkud si jeden nese myšlenky, kterých se drží, nebo tam, kde zůstává a kde se cítí přijat? Nebo obojí? Nic z toho? Pro S'Arika to nyní znamenalo asi... Asi místo - a nejen místo, ale i vlky a myšlenky - za které stojí za to bojovat. Nemusela to být oáza klidu ani tréninkové pole, byla to záležitost, ve které jeden nacházel význam. Pravého domova se jeden nepouštěl. Až do konce. Ať už chtěli nebo ne, Norest - a hlavně Přízrační samotní byli S'Arikovi tím pravým domovem. I jejich chování, leč mu ne vždy rozuměl, ho přimělo přemýšlet nad sebou samým a nad zvyky své domoviny. A to bylo správně.
Těžko se smiřovat s tím, že budoucnost všech těch vlků, které potkal i se kterými žil, už se nedozví. Každý kdo kráčel životem a měl trochu sebereflexe si ale musel v jeden moment stejně uvědomit, že nemá vše pod kontrolou, ač by třeba moc chtěl a přineslo by to jeho duši klid. Schopnost smířit se s realitou považoval za k životu potřebnou - schopnost snažit se realitu předvídat a rozhodovat o směru dřív, než se rozhodne sám, za důležitou. Nemělo smysl sedět a hrabat se v hlíně, když jeden mohl poznávat, budovat a posouvat tím společnost dál.
Vědění. Záležitost, o které si myslel, že bude jeho parketou, a ona to tak docela nyní přebírala nová generace. Rozhodnutí, že právě v Norestu založí rodinu, nebylo od začátku pouze jeho, ale bylo nutné ho učinit. Nebyl to jednoduchý úkol, stát se znovu otcem, ale on byl ochoten přetrpět porodní bolesti tohoto nápadu, a klidně obětovat pár nepovedených jedinců ve prospěch zbytku. Nemohl říct, že je se všemi spokojen, ale vkládal ve své pokolení naděje. A'Kaza s Evar'lou převezmou jeho místo, Arrakis má potenciál i příležitost vystavět nové Společenství a M'Raan založit rodinu a připomínat Přízračným, jaké jsou jejich cíle. Jestli mladší generace učil dobře a jestli se budou držet v kolejích či vystavějí nové, své vlastní, to už bylo na nich. A on sem přicházel smířen s tím, že jeho problém už to nebude. Nebylo to nakonec... Uklidňující? Nastane pokoj, až srdce přestane bít, až přestane dýchat? Našel pokoj i Aikan? Artemisia, Silhouette, Brisa, Ghu'lass? Nevěřil v posmrtný život, nepovedlo se mu ho potvrdit ani vyvrátit. Stejně jako síly nadpřirozena, jako byly magie, nepřirozené bytosti a přírodní jevy a znamení hvězd, nerozuměl jim. A možná to tak bylo lepší, protože by se je pokusil ovládat. A některé věci... Byly bezpečnější, když nebyly v moci nikoho.
A třeba... Třeba se skutečně setká s Nwod'reokou a se svými syny. Postrádal je. Když nad tím přemýšlel, byl by radši, kdyby tu s ním nyní byli.
Vzduchem se ozvalo šustění křídel a když se stařec zastavil, aby se kochal svým okolím, na blízký suchý strom usedl velký krkavec. Seveřan si byl vědom toho, že už byl chvíli pronásledován, že na nebi kroužil černý pták. Chytrý tvor ale dnes mlčel. Možná si uvědomoval povahu situace, a chtěl být svému pánu nablízku, možná jen čekal na snadný žvanec, a nechtěl zvát své druhy, aby na něj zbylo víc. Kde by jindy byl S'Arik jeho přítomnost odmítal, nyní byl za společnost rád. Byl to sice tichý, smuteční průvod, ale uvnitř i ten vítal. Byl za to rád, že někdo přetrpí ten okamžik s ním, protože každá další sekunda mu ukazovala, že ať už se svým osudem mohl být smířen jakkoli, cítil strach.
Uronil slzu. A ještě jednu. Západ slunce... Byl tak krásný. Proč si to neuvědomil, když ho ještě dobře viděl? Když ho mohl sdílet s ostatními? Litoval teď jednoho - že nikdy neporozuměl humoru, že mu nebyl ochoten věnovat čas. Z něj pramenící radost... Cítil by se teď nyní lépe? Možná to bylo ultimátní moudro života, klíčem ke spokojenosti: Radost totiž byla skutečná jen v případě, kdy byla sdílená. A sdílená bolest mohla být dvakrát menší.
Lex Přízračných pomalu padl na kolena, hlavu si položil přes tlapku. Zavřel oči. Mohl teď odpočívat, aniž by byl kýmkoli rušen. Navždy.
A tak vydechl naposledy.

Pro Přízračné to konec nebyl, a mít tak víc času, mile rád by se díval dál. Nic hezkého ale netrvá věčně, a všichni ví, že každý jednou umře. Někteří dříve, jiní později. S'Arik si vážil doktorova přístupu - vždycky tak nadějný, ale realistický. V jeho přítomnosti necítil tu konstantní připomínku, že brzy přijde jeho čas. Připomínal si ji sám. Přikývl na jeho příslib a sledoval, jak se na jeho přání doktor zvedl. "Děkuji." Pohledem setrval na východu, a až několik sekund, co byl Timothée pryč, se vrátil pohledem ke své práci. Tlapkou urovnal papíry k sobě, psací potřeby rovněž. Poslal medika pro spis, který nebyl snadno nalezitelný - nebyl totiž tam, kde všechny ostatní jeho spisy. Nacházel se schovaný za pelechem, protože do něj stařec už párkrát v nepřítomnosti dalších osob nahlížel. V noře osaměl. Toto místo kdysi bývalo soukromým útočištěm alf, nyní patřilo lepšímu záměru - zdraví smečky. A kdyby se na jeho základě soudila celá smečka, mohli by být spokojeni.
Stařec věděl, že přichází jeho čas. Špatné dýchání ho už pár dní neopouštělo, nitro se hroutilo. Už ani necítil tu pravou bolest. Pokud to ale opravdu mělo být dnes, tady ale zhynout nehodlal. Jedním pohybem si sundal přívěšek, který označoval členy smečky, a pomalu se zvedl na nohy. Věnoval uspořádanému místu poslední letmý pohled, než se opřel do nohou bývalého válečníka, a poručil jim vydat se na procházku.

>> Močály

Pousmál se. Sice to nebylo dlouhé pousmání, ale je to tak. Vtipná to myšlenka, že azaryňan utíká před jejich členem. Znal sice zbytek příběhu, takže znal i jisté reality, které ono prchají před námi docela smétaly ze stolu, ale aspoň na chvilku, aspoň chvilku se nad tím přeci pobavit mohli. Co jiného zbývalo? "V životě se neztratí." Dodal ještě. Kéžby to mohl říct i o všech, co odchoval on, jenže... Existovala Norek. Někde. Pokud pobrala aspoň nějaký rozum, už se v blízkosti rodiny neukáže.
Běžně by v tuhle chvíli řekl, že si půjde promluvit s Ryumee, ale... Hodiny tikaly. Čas se vlekl jako smrad, a přesto ho bylo nedostatek. Nemyslel to tak, že by se vedení mělo změnit hned teď, to ne - jen... Fantazíroval. Přemýšlel, uvažoval, přepočítával možnosti. Ty jeho vlastní už nikam nesahaly, tak aspoň ty cizí. "Ne tolik, kolik jsem chtěl." Odvětil potichu na vyjádření obdivu. Vždycky je kam se zlepšovat. Ale ano, přiznával si kredit - některé věci se povedly. Měli stabilní zázemí, jméno ve světě a sami si vychovávali další generace. "Ale doufám, že pro Přízračné je to teprve začátek." Hledíc na to vše, uvědomoval si své nedostatky - například křehký balanc mezi povinnostmi k smečce a povinnostmi k rodině. Až po zřeknutí se role vůdce měl čas se jim věnovat více. K čemu to bylo nyní, když je nemohl ani prakticky učit? Už dávno nebyl schopen dojít do Nihilu. Názorně bojovat mu také zakazovalo stáří a mysl? Tu neměl od splynutí s Apollyonem dostatečně pod kontrolou, aby kohokoliv pustil dovnitř, natož v rámci tréninku. "Dobrá. To je dostatečné." Mohl teď umřít v pokoji? "Věrnost je nejcennější vlastnost. Takové členy potřebujeme. Důmyslné, kritické, ale věrné a vytrvalé." Věřil, že nejnovější přírůstky tomu pomůžou.
Tlapkou sbalil svitek, co zrovna měl před sebou. Hleděl kamsi do nicoty před sebe, unaveně. "Timothée. Přinesl bys mi prosím jeden svitek ze smečkové nory? Má červené uvázání. Ne hnědé, ne zelené, červené." Mohl ještě jednou checknout, co napsal do závěti, že?

Pokýval. "Z jejího vyprávění to znělo, že před ní utekl." To tomu ovšem přidávalo korunu, a to tím dobrým způsobem. Na to se ale konec konců mohl zeptat sám, pokud o tom už neslyšel. "To nemusí být od věci. Hlavně ať přemýšlí správně." Takže ne nad tím, jestli existuje bůh, ale jestli je tu a támhleto dobrý nápad, a jestli to někoho neohrozí. Snad povede život dobře. S'Arik jí to mládí přál - všem ho přál. A trochu teskně po něm hleděl.
Sám rohatý medik taky rozhodně nebyl nejmladší, ale v očích seveřana byl stále dost mladý na to, aby padal spíše pod mladší generaci. Mluvila z něj teď jistá frustrace z toho, že už s tím nic neudělá, ale může někoho přimět, aby nad tím přemýšlel, a něco s tím udělal. Doktoři byli těmi, kdo konal, když bylo třeba, a tak si byl jist svým adresováním problému budoucnost mladé generace i budoucnost smečky. Podrbal se za uchem, než odpověděl. "Timothée, láska ke smečce a rodině je správný základ - na něm se dá stavět. Jako medik nekonáš slepě, zvažuješ nebezpečí, ale tvé srdce vidí mezi vlky i za hranici smečky. Jak by vůdce měl. A už jsi konec konců před smečkou ve vůdčí pozici stanul." Třeba při oznamování důležitých záležitostí. A v očích lexových to byl výkon úctyhodný, na to, že nebyl k vůdcovství vychován. Uvelebil se a položil si hlavu. "Jsi dobrý medik. A dobrý vlk. S Hariuhovou pomocí, s jeho nezkrotnou válečnickou rozhodností byste dokázali pozvednout Přízračné tam, kam jsem já nedokázal. Přízrační by s vámi mohli být hlasem míru a bezpečí. Nejen pro toto malé teritorium." Jeho sen. Doufal, že ho sdílí celá smečka. Prosperita, vzdělanost, mír - pilíře úspěšného žití. S'Arik si podložil hlavu tlapkou a mělce zakašlal, pohledem skenujíc své spisy.

Medik se objevil, a stařec jen pootočil uchem. Jeho přítomnost byla příjemná, narozdíl od zbytku smečky - a vlastně už rád pozoroval při práci. Dělal ji tak... Přirozeně. Od srdce, tak se tomu říkalo, že? "Čekanka. Potkala Pstruha azarynského, a tázala se ho na morální otázku, jestli je cenější obyčejný kámen darovaný přítelem nebo vzácný kámen darovaný náhodným vlkem, co ten předchozí ztratil." Setkávání s dalšími náboženskými fanatiky bylo nebezpečné, a nadšen z toho nebyl, ale filosofická kuráž mladé vlčice ho zaujala. Možná už o tom někomu říkal? Možná ne. Nevěděl. Pobaveně nad tím frkl a zvedl hlavu.
Byla čirá pravda, že to oni mladým cestu dláždili. Sarik byl ale už dlaždičem v důchodu, a neměl pocit, že by dělal svoji práci zle - jenže nad tim samozřejmě musel kriticky přemýšlet, a uznávat chyby. Nebo... Nebo kritizovat vše. "Víc zápřahu a víc odhodlání! To by potřebovali. Co po nás zůstane, je jedna věc, ale to oni se o to budou starat. Některé záležitosti jediná generace nevyřeší, musí se předávat. Učili jsme je dobře?" Řečnická otázka - to totiž ukáže čas. On už to neuvidí. Povzdechl si a jeho tón zvážněl. Pohled zase zabodl do spisů, ale po přečtení několika vět zase promluvil. "Pokud Ryumee nebude schopna Přízračné vést k prosperitě, měl by jsi to převzít ty a Hariuha." Ačkoli to už nemusel být jeho problém, zajímal se. Přemýšlet dobudoucna byla jedna z dovedností, co by měli všechny své mladé učit.

Dožívat se vyššího věku nebylo pro Milagovce nic nezvyklého. Aktivní život se pojil se službou, ten pasivní... S aktivitami, kterým by se možná taky dalo říkat služba. Už ani rozdávání rad a moudrosti starého lexe ale nebavilo, a přestože si dlouho držel před členy smečky svou důstojnost aspoň chytrými slovy a netknutelným výrazem, ledy tály a S'Arik chřadl a přestával předstírat, že je spokojen a nad věcí. Poslední dny trávil víc a víc času odpočinkem a rezignovaným mlčením, než skutečnými interakcemi s členy smečky nad rámec pozdravu a zájmu o to, co se děje na území. Chuchvalce stříbrných chlupů zůstávaly v pelechu, kdykoli se odhodlal se dojít najíst či napít, až s tím přestal docela. Nebyl užitečný - a to v jeho očích znamenalo, že nemá na potravu nárok.
Možná to byla stařecká paranoia, možná zkreslená realita, ale ve smečkové noře už odpočinek taky nepůsobil jako odpočinek. Slyšel šuškání, že je starý a v podstatě mrtvý, že to přece už nemůže dlouho trvat, než konečně zaklepe, a že je vlastně už skoro po něm. Na to ten večer vstal, čapl jen tašku s náhodnými svitky a psacími potřebami, a přesunul se do nory léčitele, kde doufal, že nalezne trochu klidu a zase se zotaví.
Ráno vypadal poněkud spokojeněji, a celé dopoledne a část odpoledne v leže pročítal texty - útržky smečkových záznamů, spisů, rodokmenů. Pokusil se do jednoho hovořícího o nedávných událostech něco připsat, ale když zjistil, jak moc se mu třese tlapka, vzdal to a psací potřeby zase odložil. "Že prý jestli má cenu náhodný kamínek, co je darován," zamumlal S'arik, znějíc skoro pobaveně - vybavoval si totiž zrovna svou konverzaci s Čekankou. "Apokalypsy, odplaty, zlí bohové, dlouhé vlasy a hloupá tajemství. Hlouposti! Ty mladické fantazie - jak fascinující. Kam náš svět spěje..." Úsměvný výhled na budoucnost překvapivě nebyl hlavním předmětem jeho strachu. Zcela sobecky teď přemítal nad sebou. Věděl, že budoucnosti totiž už součástí nebude.

Lirtheni se v zimě vydala zpět do Henobu, aby jakožto kronikář doručila aktuality z Norestu. Jak frustrující, že nyní by svému rodnému světu mohli říct dalších sto věcí, další vývoj situace. Vash'ti ale setrvala, a S'Arik na to pohlížel jako na ctnost. Paradoxně i ji ale hodlal poslat pryč - jen jiným, bližším směrem.
Otázka se ale setkala s otázkou. "Vzpomínám na něj, samozřejmě," vydechl smířlivě. Chvíli Vash'ti okem zkoumal, než ho přesměroval kamsi do rozmazaných dálek za jezerem. Možná si uvědomil, že je členkou jeho rodiny, že v jejím výrazu nic nevyčte. To možná byla jedna z věcí, co ho život v Norestu naučil. Co ale byl domov? Místo odkud přišli, nebo kde se jeden cítil doma? Tuto otázku si i přes její zcestnou formulaci už několikrát pokládal. "Zdejší nikdy neměli disciplínu, odhodlání a motivaci potřebnou k dosažení vyšších cílů. Norest je krajem prostých mravů, jednoduchou divočinou bez větších konfliktů, vhodnou k obydlení - ale přesto příliš divokou a nevyzpytatelnou, bránící milníkům historie, které by to zvrátily k lepšímu. Henobu se nerovná." Chaotičnost, nespolehlivost a nevyzpytatelnost byly v jejich rodném kraji v běžném životě nechtěné vlastnosti. Až otravné, překážející, stejně jako emoce, které za nimi stály. A přesto tu, kraji nekontrolovaných emocí, byl seveřan ochoten strávit mnoho času. Myšlenka, že tu žil už déle, než ve Společenství, ho mírně znepokojovala. Doby, kdy si připadal tak velmi cizí, ale už byly pryč. "S časem a pílí. Vlci napříč kulturami jsou rozdílní, ale ne tolik, jak by se zdálo. Všechny spojuje stejný, primitivní cíl a touhy, a jak se jich dopracujeme a kolik toho vyřešíme v průběhu, to už je otázka inteligence." Rozum byl předpoklad pokroku. S'Arik rád mluvil - obzvlášť nyní, když se svým chřadnoucím tělem nezmohl mnoho jiného. Ubíjelo ho to. Rozdával rady ale už předtím, než se stal seniorem, takže aspoň něco zůstalo stejné. "Chtěl jsem s tebou mluvit." Už nevykal příbuzným, kteří od něho byli věkově vzdálení. Privilegium staršího, které rovněž pochytil zde. Nyní ale k tématu?

Panovala slušná, trpělivá nálada - jen cosi nervózního S'Arik viděl na Everettovi, a jakési emoční náznaky a gesta směrem k příchozím i na jeho synovi. Nijak na to však neupozorňoval. Oni byli oproti němu emoční všichni. Ordo si je přeměřil a pokyvoval hlavou, snad se i pousmál. Skutečně, mladí a silní jedinci by se jim hodili. Navíc s křídly! Bonus. Museli vyrovnat azarynské letectvo. "Kováře? Co taková práce obnáší?" Everett podal doplňující otázku, zatímco S'Arik si zaujatě prohlížel Báthory a vybavení obou přijímaných. O tomhle mu syn říkal, o schopnosti vytvářet zbraně - a byl to jeden z důvodů, proč o Lancelota ve smečce stál, i kdyby byl charakterem... Vedle. Nemohli totiž nechat jiné smečky mít vlka s takovou schopností.
"Evar'lu, mého syna. Ano." Přitakal stařec na Lancelotovu zmínku cest. Popovídat o tom si ale mohli později. "Takže kovář - a jste schopný boje, Lancelote? A Báthory... všestranec." Ordo už se zamýšlel nad zkouškou, než zpozoroval lexův očekávající pohled. "No, první ale toto - co o Přízračných už víte? A co očekáváte, že vám členství u nás poskytne?" Srovnat očekávání. Lex dbal na to, aby se v vlky jednalo upřímně, když to zrovna... Bylo možné, a neohrožovalo to smečku. A taky se tímhle způsobem dozví, jak o sobě Přízrační nechávají šířit informace.
Nastala chvíle pro odpovědi, než se nadechl i modrooký lex. Pamatoval si, co říkal Evar'la, a nyní v tom hledal jakékoli mezery v charakteru a motivaci těchto dvou tuláků. Jak měl jako vysoce postavený v popisu práce. "Přicházíte z prostředí rodu, i smečkový systém už jste zažili. Zažili jste ztrátu, museli jste domov opustit, je to tak? Utéct. Jakou záruku můžete dát Přízračným, že při první příležitosti, kdy bude za váš nový domov třeba bojovat, neutečete znovu?" Věrnost. To byla vlastnost, které si stařec cenil opravdu výrazně. A se kterou i vlci jako Roihu v jeho očích získali respekt.

Takže i o své smečce říkal Pstruh zlé věci? To znamenalo, že Azaryn s ním vírou vážně něco dělá. Hurá, měli nějaký rozum. Stále to nebyla garance toho, že měli rozum ve všem, ale aspoň měli společnou řeč. "Co ti pověděl o Azarynu?" Něco hodnotné pro smečku? Pokud jim nebyl věrný, mohl to být snadný zdroj informací. Bohužel však zřejmě nespolehlivý, vzhledem k víře v boha. "Čekanko. Jak vypadalo jeho zranění? Chyběla mu půlka tváře?" Oko, to bylo zřejmě další pojidlo Apollyona a tohoto azarynského hocha. Chutnalo to trpce, to uvědomění, že kdyby víru z šedého vybili dříve, možná by bylo ovlivněno méně životů. Tížilo mu to hlavu, a to moc - obzvlášť teď, když už se z nory nevzdaloval příliš daleko. No, kdyby Pstruhovi chyběla půlka tváře, mohla v tom být nějaká další magie. V hlavě mu svitla ještě další věc. Pstruh by mohl být indicií k nálezu Apollyona, jehož hlava dosud S'Arikovi před pelechem nepřistála.
"Nesmysly," protočil očima nad těmi bláboly, a vlastně tím chválil Čekančin postoj. "To slepost k realitě a skutečně důležitým hodnotám - třeba těm, které poskytuje smečka - toho mládence může svést do hrobu. Vyvolený? Vyvolený! Vyvolený tak mezi blázny." Poslední věty si spíše pohoršeně zabručel. S'Arik se skoro bavil - jakou míru deziluze musel jeden mít, aby se takto nazýval? Bohužel to bylo až příliš známé. Stařec se smát nemohl. Příliš životů bylo ztraceno. A jeho šedí zkalené levé oko už nikdy neuvidí. Byl starý, neschopný a ještě k tomu mrzák. "Pstruh vyznává stejnou víru, co Apollyon, Čekanko. Buď okolo něj opatrnější, pokud na něj příště narazíš. Může se zdát jako hlupák, ale i hlupáci bohužel mají zuby." Toť ke kárání za chození k hranicím. O Apollyonovi musela vědět. Stařec zněl trpce. "A moc. Moc ve špatných tlapkách dokáže přinášet destrukci. To je pravá zkáza." Apokalypsa mohla být ve výsledku skutečností - ale stařec si byl jistý tím, že bude mít jinou podobu, než si vysnila fantazie bláznů.
Trochu se nechal unést do myšlenek. Cože to řešili? Ach ano, tu podivnou otázku o hodnotě neživých věcí. "Ano? A co jsi čekala, že v odpovědi vyčteš?" Neodpovědět na otázku nebylo slušné, ale hádal, že zrzečka v tom hledá nějaký význam.

Na otázce Azarynu se tedy víceméně shodli. Byl to dlouhodobý plán a svým způsobem krok do neznáma. V historii Milagy bylo spolehlivější si smečky rebelské přiženit, ale to první někdo musel přichystat půdu. "Když nad tím přemýšlím, nepovažoval bych to za útok vůbec," dodal, spíše pro sebe. Nesměli o tom tak přemýšlet. Myšlenky se totiž mohly stát vsugerovanou realitou, a to by mohl být konec. Nyní měli jasno - krátkodobý plán byl Azarynu sdělit o Apollovi. Dlouhodobý? Infiltrace. Plus mínus.
Tajemství se lépe střežilo ve dvou. A jak to bývalo, někdo si ho musel vzít i do hrobu. Kdoví, jestli se S'Arikem stále házely cizí emoce nebo to bylo jeho vlastní rozčílení a úvaha, ale ani A'Kazovi a Arrakisovi o tomto nehodlal vzkázat. Nebyla to informace, která by měla velmi ovlivnit jejich život. Narozdíl od pravdy o Daňkovi.
Přijít o svou mysl nechtěl, ale nemohl lhát - necítil se dobře. Fyzicky ani psychicky. Takovéhle to bylo, být na dně? Držel se jen toho lana, které měl ještě pod kontrolou - Přízračné. "Čas může být u magií ovládající mysl klamný. Stejně tak prostor a cizí dojmy," takže... Nemohli věřit už zhola ničemu, pokud byly častější. Všímal si, že členi Přízračných neoplývají mimo několika výjimek magiemi vhodnými k boji... Tak se musí naučit využívat mysl. "Nenávidí nás." Apollyon rozhodně mohl natropil mnoho - třeba to, že už se děd opakoval. Skutečně už jeho tělo hlasitě volalo, že touží po jediném. Odpočinek.
Dostat se do bezpečí ovšem nebude snadné. Děd cítil své stáří snad dvojnásob. Motala se mu hlava, obzvlášť když udělal pár prvních kroků, ale vůle ho držela na nohou. "Otři z ní krev," aby nebyla špinavá? "Divá zvěř by se mohla vydat po jeho stopě." A dokončit špinavou práci za ně. Nedivil by se, kdyby už byli na cestě.
Ochotně se nechal podepřít, když mu to bylo nabídnuto. Po cestě už měl jen jednu poznámku. "Timothée." Starcovou rolí už nebude bojovat, ale stále mohl mladší generace učit. "Vím, že tvou profesí je životy zachraňovat. Ale víš, že jsou situace, kdy je nutné je brát?" Jako třeba ta, co z výslechu plynula. V návaznosti na medikovo chování u toho úkonu musel soudit... "Dokážeš prolít krev a zabít, až se setká nutnost s příležitostí?" I Tim chtěl chránit své bližní, to lex věděl. Jak daleko pro to byl ale ochoten jít?

To znělo jako ono měnění výpovědí. Podezřelé. "Uveď příklad, vzpomínáš-li si," pobídl ji. Pokud to byl skutečně Pstruh, nemyslel si, že to má smysl, ale... Třeba to bylo jen mládežnické nepochopení. Ač S'Arik nechápal humor a často ani změněné tóny hlasu, kupodivu i on sám zažil momenty, kdy v brzkém věku nechápal odpovědi starších.
Jenže on to nejspíš Pstruh byl. Lexův pohled trochu zchladl, ale rozhodl se s odhalením počkat na později. Chtěl přecijen stále slyšet objektivní, neovlivněnou pravdu, a až pak se pouštět do diskuzí. Jenže ona legendární otázka s dvěma možnostmi, co Čekanka v příštím momentě vybalila, ho málem nenechala chladným. Proč si představovat, že zjevně bezcený kus horniny má hodnotu, když nemá?? Neměl pochopení bohužel ani pro umisťování emoční hodnoty do bezúčelných předmětů, ale dobře, zatl mozkové buňky a pokusil se si tento koncept představit. Ještěže Čekanka nečekala odpověď od něj, hm? Protože by asi šla daleko mimo původní dvě volby.
"Inu," hlesl diplomaticky, v hlase úvaha. "O čem jste mluvili předtím a copak jsi očekávala, že ti odpoví?" Vlčecí smýšlení bylo komplikované. Čekance se ale muselo uznat jedno - byla výřečná. Pokud byla odpověď wtf co to meleš a proč je to důležitý, vlastně by se nedivil nikomu. Jeden nechtěl sdílet své názory, pokud se bál být souzen. Pokud už existoval důvod, aby byl souzen.
No, S'Arik náhodné icebreakery oddalující skutečný předmět konverzace taky rád neměl. Měla snad Čekanka s tímto nějaký záměr?

Členi smečky teď byli S'Arikovi jedinou spojkou se světem, a to znamenalo, že si samozřejmě rád vyslechl jakékoli zprávy. Protáhl si tlapy, a vyslechl si příběh o Čekančině setkání. Neslyšel rád, že byla sama okolo hranic, obzvlášť teď po Apollyonově úniku, kdy pravidla zpřísnili. Na druhou stranu si nenechala informace o svém setkání pro sebe, což bylo lepší, než kdyby je zatajila. Tohle znělo přesně jako ten případ, kde konverzací a radou mohl předejít zkažení nové generace. Na zmínku oka S'Arika bodla kousavá připomínka vlastního handicapu, kterým teď na Čekanku hleděl taky. Pokud byla bystrá natolik, že tázala moralitu zaujetí postoje v závislosti na rozdílností názorů, něčeho takového si už předtím musela všimnout. Co si myslela? Že je to znakem slabosti a neschopnosti, hloupého pohybu v boji? Tak by totiž přemýšlel on. Zahnal tyto myšlenky a soustředil se na sdělení.
Vůči cizincovi okamžitě pocítil nevoli. Přesně toto byly důvody, proč existovaly hranice, a proč za hranice mladí nesměli, nicméně... Byla to zkušenost. Při zmínce víry nastražil uši, protože to bylo povědomé. Od studánky uplynula nějaká doba, nyní už měl S'Arik za sebou pár meditací - a měl pocit, že už z popisu daného jedince zná. Byl ze smečky - mohlo jít o Apollyonova přívržence ze vzpomínky na ples? Otázky na to, jak se v Azarynu víra drží, byly zodpovězeny - špatně. Přineslo to jistou úlevu. Doposlechl si, co měla vlčice na srdci, ale bylo jasné, že příběh pokračuje. A že možná... Čeká pochvalu. No, zda si ji zaslouží, to ukáže zbytek. "Někteří vlci říkají lži tak často, až jim začnou sami věřit, aniž by se snažili dopátrat skutečnosti. Je to líný přístup ke světu - takový, který by diplomat ani v nejmenším neměl mít. Tito choří jedinci bohužel stále mluví se svým okolím a nerozumně smýšlející jedinci těmto lžím mohou propadnout. Říká se, že lež má krátké nohy. To znamená, že pokud umíš poslouchat a kriticky nad tím přemýšlíš, tážeš se a pátráš, prohlédneš ji." Byla to skutečná taktika výslechů, nutit jednoho říct celý příběh několikrát za sebou. Když se sled událostí či fakta měnila, bylo jasné, že skutečnost má jinou podobu. "Myslím, že mám ponětí o mladíkovi, kterého jsi potkala. Pruh- ne, Pstruh azarynský. Bílý vlk s flíčky, o něco starší jak ty, je to tak?" Mírně pootočil hlavu. Nejen kvůli snaze si potvrdit teorii, ale i aby lépe viděl.
"Pokračuj," pobídl ji. Nutil se k trpělivosti - zbytek svých myšlenek třeba řekne později. Pokud na ně nezapomene, jako často jeho hráč.

Byly momenty, kdy S'Arik neměl rád cizí společnost. Jejich kecy, jejich přítomnost... Pohled na jejich mladá, silná těla, zatímco on byl unaven z jediné procházky po okolí, až z toho měl další šediny. Po události, která vedla k vyhnání Apollyona byl děd nerudnější, a mohl za to i jeho stav. Být tak o pár let mladší, sám se chopí zbraně a vytáhne na misi toho výrostka usmrtit - a jakože kdysi býval vojvůdce, skoro se sázel, že by byl úspěšný. Jenže nyní se své někdejší velikosti už sotva mohl rovnat a náležitě ho to žralo. Na zraněné levé oko, které se nyní v jeho tváři vyjímalo jako nechtěný, mrtvolně šedý krystal, a který obklopovala zčervenalá tkáň, už neviděl zhola nic. Ani rány po kousancích sarančat už starcovo tělo nezhojilo tak, jak by mělo. Jen tvrdohlavá hrdost mu bránila v tom přiznat, že bolesti, svědění a občasný ztracený chuchvalec srsti mu vadí natolik, aby s tím šel konfrontovat mediky. Když nebyl užitečný, neměl právo na péči.
Paradoxně ale i nevrlý a k introverzi navrácený lex taky rád držel strážné oko nad smečkou, a to znamenalo tu společnost občas přetrpět. Byla to rutina, které se držel už léta v Přízračných, a bylo to něco, co mohl i jako neschopný stařec dělat, když zrovna někomu nepromlouval do duše. Zrovna ležel ve svém pelechu, slepé oko mířící ke stěně, když vešla nejmladší členka smečky. Plánoval předstírat, že spí, jenže ono ho to asi desítiměsíční mládě oslovilo, a tak rezignovaně zvedl hlavu. "Čekanko." Také ji pozdravil. No, aspoň se mohl dozvědět, co dnes dělala, hm? Jenže než se stihl ke konverzaci rozhoupat a položit otázku, vlčice jich položila čtyřnásobek. Skrýval svůj zájem za klidným, ledovým výrazem, leč zdaleka ne tak dokonale jako kdysi. Copak ji přimělo nad tím přemýšlet? Chtěla se stát diplomatem? "Diplomat - delegát by měl být trpělivý, vzdělaný a znalý strategií," vznesl a posbíral se do sedu. Byl vskutku rán, že přišla řeč na něco takového, protože to bylo jeho téma. Nejdříve ale potřeboval získat více informací. "Umí naslouchat a objektivně vyhodnocovat informace, zároveň bádá po pravdě a nebojí se ji uznat. Zná rozsáhlý obraz situace a zná své cíle, kterých se umí držet, ale stejnětak umí učinit kompromis, pokud stále slouží k účelu. Nicméně - copak tě vede k takovým otázkám? Pojď blíž, posaď se." Některé odpovědi se rozhodl pozdržet, dokud nebude vědět víc.

Po tom, co se smečka poměrně drastickým způsobem konečně dozvěděla pravdu o svém bývalém členovi se lex léčil a přemítal. Konečně nemusel na hlavě nosit šátek, jehož dotek akorát vyvolával nebezpečné pocity ztotožnění s poslední myslí, na kterou použil rodovou magii, bylo však jasné, že na levé oko už nikdy neuvidí. Ztratilo původní lesk, zůstalo jen mrtvě šedé. A S'Arik, vlk už tak chřadnoucí věkem, se musel naučit s tímto handicapem, který by za normálních okolností u kohokoli jiného označil za vylučující ze života, umět fungovat. Nemohl překousnout, že by snad přestal být užitečný, a tak dělal aspoň to, co mu ještě osud umožňoval - mluvil a vymýšlel.
Jezero nebylo daleko, takže když jednou za pár dnů posbíral síly, chodil mile rád právě sem. Dávno nedohlédl na druhý břeh a ostrov viděl jen jako mlhavý obrys neurčité barvy, ale i ta rozpíjející modrá plocha před očima byla něčím... Uklidňující. Odmítal přemítat nad tím, jestli tohle bude to, co uvidí, až vydechne naposled - a že to čekal brzy - ale bylo těžší a těžší se těm myšlenkám bránit. I dnes tu ale zahlédl naději na odreagování a příležitost k řešení záležitostí, o kterých zatím řekl pouze Timothému. Zatímco Lirtheni se vydala za hranice Norestu vyhledat kmen Wisseyů, dávných známých ze S'Arikových cest, aby se pomocí jejich portálů dopravila zpět do Henobu, Va'shti setrvala zde. Děd byl z jejich přítomnosti od začátku nadšený - opět žít se členy rodu, které nezkazily podmínky Norestu, představovalo úlevné připomenutí, že někde se stále žije civilizovaně. A S'Arik měl plán, jak toho náležitě využít. Nyní ale sestrám svěřoval hlavně pokračování spisů, co o smečce vedl, a měl tedy o starost méně.
Možná právě na nich Va'shti pracovala? Nedokázal říct, nedohlédl na ně. Události ohledně Apollyona musely být každopádně zaznamenány v celé své komplikovanosti. "Verle'dah, Va'shti?" Pozdravil otázkou v henobštině. Byl to pozdrav, který by se dal přirovnat nejblíže asi ke zdejšímu prostému jak jde život či o co kráčí, akorát se ta formule používala spíše v pracovním kruhu. Napůl slepý stařec se posadil nalevo od vlčice, aby na ni hleděl zdravým okem, a pohled zvedl z papírů na svou příbuznou.

//Manipulace za Everetta povolena

Takže zájemci o smečku na konci zimy. To rozhodně vypadalo lépe než kdyby přišli na začátku zimy a jednalo se pouze o vyžírky. S'Arik si trpělivě poslechl Asteriho vysvětlení a sledoval každý pohyb, co mladík udělal. Viděl zlepšení v jeho dříve roztěkaném vystupování - a dokonce i řešení toho, že brát tuláky na území je nepřípustné. Rostl, bylo to vidět. Everett se na svého syna povzbudivě usmál. "To jsem rád, Asteri, že jsi si přivedl své přátele a možnou posilu Přízračným. Určitě to stojí za řeč." Souhlasil se synem a musel mu dát najevo svou chloubu. "Nuže, pojďme se na to podívat," prohlásil S'Arik diplomaticky. Nebyl ochotný se zdržovat nedůležitými rodinnými interakcemi, když měli práci před sebou. Pak už se vydali těch pár kroků k hranici, kde čekali dotyční.
Oba vlci tedy došli. Tuláci slušně pozdravili, to bylo dobré znamení. Modré oči starce okamžitě tiše vystřelily k zvědavému průzkumu, zatímco Everett zaujal mírně uvolněnější postoj a ujal se slova. "Zdravím vás. Jsem Everett Estrela do Norte, Ordo Přízračných. A otec Asteriho. Tohle je S'Arik Dasurk Milaga, náš lex." Seveřan kývl. Seděl bokem za Everettem, ale aktivně vnímal, připraven se ptát a zapojit taky. V jeho očích toto byla zkouška i pro vůdčího bělovláska. Zvládne Ordo náležitě vyřídit tento požadavek od tuláků? Otestuje je vhodným způsobem? "Rádi slyšíme o vašem zájmu, vstup do smečky ale nebereme na lehkou váhu. Přízrační jsou jako rodina a rádi bychom o vás něco věděli, než se rozhodneme o vašem přijetí. Jistě chápete." Rozhodnutí o přijetí či nepřijetí, leč to nebral jako možnost. Co by se museli dozvědět, aby je nepřijali? "Co můžete Přízračným nabídnout? A proč jste vybrali právě tuto smečku?" Otázky, co Everettovi kdysi pokládal i S'Arik.