Príspevky užívateľa

Tmavý zrovna zvedal hlavu od pití, když si všiml přicházející siluety. Jeho Iptar zůstal zabodnutý ve sněhu u něho, aby ho jeho majitel mohl snadno vzít a použít k nutné obraně či útoku. Nevěděl, jestli jeho zbraň neznámý viděl a náhodně zaujala jeho zraky, nebo jestli byl sledován. Nicméně, narovnal se, aby společnost pozdravil s náležitou formalitou. Jeho zbraň byla ukázkou síly, proti které jeden obvykle jít nechtěl, ale přesto zůstával ostražitý. Ušima poslouchal okolí, zatímco své pronikavé oči zasazené na ledově klidné tváře upíral směrem k vlku, kterým byl osloven. Bez známky emoce, přesto s jistou hrdostí. "Zdravím," oplatil pozdrav. Nebylo jeho stylem cizím při prvním setkání lichotit, nemohl tedy světlému jeho gesto zvědavosti oplatit. "Jedná se o zbraň. Pakliže nejste nepřítel, její ostří pro vás nepředstavuje nebezpečí." S'Arik vynechal omáčku kolem, ale upřímný byl i s tímto tvrzením. Nebyla to výhružka.
Mimo pláště si na neznámém všiml vícero povědomých rysů. Postava, nohy, vlasy... K vyvážení situace, ani vůdce Přízračných nebyl hloupý, byl od smečky informován, kdo se zdržuje v okolí jeho smečky. Měl obrázek, o koho by se mohlo jednat. Některé věci byly očividnější, než jiné. "Nepředpokládal jsem, že se s dalším členem vašeho rodu setkám zrovna v těchto podmínkách." Byl si docela sebevědomý svým tvrzením, nechával však na rudookém, aby odhalil svou identitu sám.

Chodit takhle daleko bylo v zimě nepraktické a nebezpečné, ale S'Arik chtěl zjistit, co se ve světě děje. Kolik potká kořisti? Kolik vlků? Sněžilo, ale vítr nefoukal, a vysoký starý Ordo pokračoval po levém břehu řeky směrem na jih, dál od Přízračných, dál od jejich jezera. Stopy dřívější přítomnosti zapadávaly novým sněhem, a tak si jen párkrát všiml stop zvěře. Čerstvý pach... Ani jeden. Žalostné. Kdyby neulovili včas, smečka by na severu dost možná znatelně hladověla. Už tak měli problémů slušné množství - zima, otřesení z útoku šavlozubého irbisa, smrt důležitého člena, čerstvě narozená vlčata, nemožnost bezpečně kontaktovat spojeneckou smečku... Mnoho starostí tmavý vůdce měl, až příliš mnoho.
Zastavil se, aby se napil, jenže led byl i zde u břehu tlustý. Sundal proto tmavou čepel své wary z postroje, uchopil ji do zubů a třemi přesně směřovanými zásahy probořil led natolik, aby kus odpadl a odplaval, odkrývajíc místečko pro pití. Zůstával ostražitý, kontrolujíc své okolí. Až potom se sehnul a napil se ledové vody.

Byla zkušenost více než magie? S'Arik o pro rod nevšední magii svého syna věděl, ale nepředpokládal, že ji při zkoušce použije, minimálně ne ve velkém měřítku. Zřejmě se v něčem pletl! To bude ještě zajímavé. Nerovnost souboje mohla být vyrovnána mnoha faktory. Ordo měl výhodu síly, zkušenosti a těžší zbraně s větší úderovou plochou. Čím se vytasí mladík, na to se těšil i on. Toto bylo konec konců celé výchovné - chránil Hariuhu, svého budoucího kolegu.
Teď bylo krásně vidět, jak jeho ledová tvář do bojového prostředí zapadá. Neprozrazoval protivníkovi nic svou mimikou ani očima, ve kterých se běžně zobrazovalo nejvíc strategie, byl nečitelnou deskou. V těch A'Kazových četl... Připravenost. I Ordo kývl a... Jeho první akcí nebyl útok. Ne, on začal kroužit, obcházet obránce. Přinutí syna k pohybu, přinutí ho opustit svou stabilní "připravenost". Bude muset mít oči na více místech, než je možné. Zvládne si udržet vhodnou mezi útočníkem, sebou a Hariuhou? Poleví na pozornosti, dávajíc S'Arikovi příležitost k snadnému zásahu? Nebo mu dojde trpělivost a provede první útok? Byl by pro něj výhodný nebo riskantní? Šedý se držel u země, svaly napjaté, vypočítavé oči na obránci i svém cíli.

Nebylo divu, že toto bylo pro synka pohodlnějším tématem k řešení. S'Arik se k jeho projevu pohodlně posadil a narovnal se, Iptar položil před sebe. Baštil každé slovo, každý detail, i když tak jeho kamenný face nejspíš nevypadal. Znalosti měl jistě dostačující a hlavně o nich uměl mluvit. Obzvláště kosy popsal přesně, všiml si. Byl rád, že zmínil i domovinu jejich rodu. Ten střípek, co sem přinesli mimo svého genetického materiálu. Úroveň, kterou mohli nabídnout zdejšímu... Upadlejšímu, leč nadějnému kraji.
Ordo přikývl, když A'Kaza skončil. Vypadal spokojeněji, než v první části. Jen chvíli mlčel, nechávajíc synka nabrat vzduch do plic. Na následující aktivitu ho přecijen bude potřebovat. "Dobrá. Pojďme nemrhat časem, tedy." Zvedl se, popadl Iptar a odporoučil se pár vlčích délek dál. "Tvým úkolem bude chránit Hariuhu. Souboj končí v moment, kdy je jeden z nás v ohrožení života." Pravidla byla jednoduchá, průběh boje bude omnoho těžší. A'Kaza měl to neštěstí, že stál při obou soubojích proti zkušenějším, větším soupeřům. Na druhou stranu - mohl se učit. A mohl se předvést. Byla zkušenost více než pohotové myšlení a odhodlání? Diskutabilní, měl ale příležitost mýty vyvrátit. "Využívej své znalosti." S tím se S'Arik postavil do bojové pozice s nižším těžištěm a vydal se blíže. Stále si držel bezpečnou vzdálenost od kosy, ale naznačoval, že je kdykoli připraven vyrazit. Jeho cíl byl Hariuha. Jakou komplikací to pro obránce bude?

Přestože byl primární cíl tohoto cvičení zjistit, jestli je syn Orda hoden role umbry, samozřejmě, že se za tím skrýval větší plán. Jeho manévr k čapnutí Hariuhova krku nebyla jen názorná ukázka, ale svým způsobem i ověření jeho sebeovládání. Bylo toho spoustu, co mohl A'Kazovi ukázat nejlépe na druhých, ne, když s ním sám bojoval. Hariho po chvilce zase pustil. "Umbra chrání smečku. Umí nejen bojovat, ale i zvážit situaci. Rovněž umět se ovládat a spolupracovat patří mezi vlastnosti, bez kterých tuto profesi nemůžete zastávat." Stejně jako... Účastnit se celého smečkového života. S'Arik si myslel, že oba toto ovládají, ale když už dával lekci, proč to nezmínit. "Děkuji, Hariuho. Zůstaň prosím jako divák." Věnoval mu kývnutí hlavou. A'Kaza měl prozatím čas si oddechnout, ale ne nadlouho.
O pár kroků dál sebral šedý ze země Veritas, smečkovou kosu. Položil ji před synka, zatímco se sám posadil a sundaval svůj Iptar z postroje. "Jak jsem slíbil, druhá část tvé zkoušky je boj se zbraní. Než začneme prakticky - pověz mi o nich něco." A'Kaza se nehlásil o profesi učitele, ale přesto Ordo očekával nějaké znalosti. Domníval se, že otevřená teoretická otázka mu umožní se předvést lépe, než v praxi, přestože věděl, že v boji se zbraní jistě zazáří. K tomu ho vedl - tady se třeba naopak bílý umbra bude moci přiučit. Ať už se rozhodne mluvit o materiálech, úderné ploše, významu, strategiích či typech zbraní, nic nebylo vyloženě špatně.

Ordo zadal úkol, teď sledoval jeho plnění. Přestože si byl jistý, že jeho syn si pozici umbry zaslouží, sám ho mnohokrát trénoval, nehodlal mu nic dát zadarmo. Jen ať se snaží, ať dokáže svou hodnost. Viděl rozdíl v stavbě i stylu obou bojovníků, o to víc ho zajímalo, jak si jeho syn poradí s větším a mohutnějším sokem. A'Kazovy úhybné manévry byly působivé, stejně tak Hariuhovo rychlé uvažování. Bylo vidět, kdo má více zkušeností. Jakmile parohatý tmavého uzemnil a uplynulo oněch pět sekund, vítěz byl jasný. "Kaer," ukončil souboj S'Arik. Henobská alternativa k dost, slovo, kterým se uzavíraly zkušební a rituální střety. "Zvítězil Hariuha." Nevypadal nadšeně, ale těžko říct, protože jeho tvář se nezměnila. Vstal a rozešel se k nim, obcházejíc je v kruhu. "A'Kazo, tvá obratnost byla klíčovou vlastností k poražení Hariuhy. Selhal jsi, protože se ti nepovedlo ve vhodnou chvíli a přesně zasáhnout nebo vyvést protivníka z rovnováhy." Samozřejmě, že k tomu jejich souboji měl víc než jedno slovo. Nedostál by svého titulu válečníka, kdyby své zkušenosti a vhled nenabídl mladším. "Hariuha neplýtval energií, volil strategii vyčkávání a správného načasování. Přesto nevyužil první situace tě dostat na lopatky ani své hrubé síly." Mluvil sice ke svému synovi, ale i na Hariho se podíval, přibližujíc se k němu. Kritika patřila i jemu, proto ho sem přeci pozval. Aby viděl, jak bojuje. "Paroží je paradoxně méně nebezpečné, když se k jeho majiteli nacházíš blíž a ve vhodné pozici." S těmi slovy udělal S'Arik prudký pohyb směrem k bílému. Chtěl ho čelistmi čapnout za krk, v místě hned za hlavou. Dokázat svůj point, že parožím takto bez extra síly nezasáhne. Samozřejmě necílil žádnou velkou silou, nehodlal mu ani prokousnout kůži.

S'Arik neuměl docenit jejich projevy lítosti. Své rodině by řekl, že jejich lítost je ve velkém měřítku událostí irelevantní, a že jí nic nezmění... Ale když si ta slova přehrál v hlavě a představil si, že je říká Timovi, který se mu kdysi všechno to dýlování se zármutkem snažil přiblížit, mohl by se tím nešikovně doznat, že pokrok v tomto úplně neudělal. Staré způsoby byly vždycky jeho oporami, ale nechtěl vypadat, že neovládá svá slova. Nechtěl vypadat, že si necení jejich podpory. Ne, že by mu bylo příliš do řeči. Ujišťovat, že je v pořádku, musel i sám sebe. Aspoň něco se změnilo.
Hariuha mu potvrdil teorii o zbytku událostí. Vybavil si okamžik, co viděl Ha'tleh ležet ve sněhu. "V naší domovině by odcizení zbraně padlého válečníka bylo bráno za zneuctění jeho památky, pokud nehrozí hrozba pádu do nepřátelských tlap či netrvá nebezpečí. Dobře jste udělali." Ano, skutečně si myslel, že to byl chytrý krok, vzít si zbraň na pomoc, ale vlastně... Zbytečný. Parohatého ale nakonec se zbraní bojovat neviděl. Znamenalo to, že byla Aikanova smrt poskvrněna nadarmo? Ne. Tohle nebyl Henob, tohle byl Norest, a S'Arik jim nevyčítal neznalost. Možná jen sám sebe potřeboval přesvědčit, že v tom byl smysl.
Bílý zmínil, že by ho zavedl k tělu. O to měl zájem, samozřejmě. Vlastně by neměl problém vyrazit hned. Doktorovo doporučení si však musel poslechnout, však? A ukázalo se být hlubším, než čekal. Zvedl se do sedu. "Má paměť je poznamenána výjevy z války už roky zpátky, včetně vraždy mého otce a syna. Vidět bratra v podobném stavu pro mě může být... Nemilé, ale pochybuji, že působivě poškozující. Cením si vaší starosti, ale není jí třeba. Je mou povinností uctit Aikanovu památku, jak jako bratr, tak jako Ordo smečky, které zaslíbil poslední roky svého života." Možná až příliš málo přemýšlel nad tím, co říká, ale aspoň to šlo od srdíčka. Zněl rozhodně, přesvědčeně o svých slovech... Ledově. Pokud nevěřili v jeho schopnost zotavit se, musel je o ní přesvědčit. Podceňoval varování? "Pokud mne doprovodíš, Hariuho, budu vděčný, avšak nežádám to od tebe. Oba jste dnes předvedli, že jste schopnými a odhodlanými členy Přízračných, a zasloužíte si odpočinek. Děkuji vám za pohotové jednání." Uznával a obdivoval jejich zásluhy, skutečně ano. Zachránili život, i když jeden přišel nazmar. Neodpustil si pohled na Anjel. Rád by zůstal, než se probudí, ale cítil, že by radši strávil zbytek dne aktivitou. Timothée toto měl pod tlapkou.

Upíral oči směrem k Hariuhovi, který se rozhoupával k tomu říct pravdu. Tak už to řekni, stěžoval by si, nemít trpělivost jako skála. Hlášení z jejich cesty do hor chtěl slyšet tak jako tak, ať už bylo sdělení jakékoli. Vlastně o to víc, když obsahovalo špatné zprávy, kvůli hrozbám přeci na prvním místě vyhlásili tyto průzkumy. Jenže kolik jich dnes ještě bude, špatných zpráv?
Nepřístupnost Hvězdné jeskyně ho nepřekvapovala. Možná to bylo důležité místo pro kulturu, kam před zimou i rád chodil ukojit vlastní irracionální potřeby, ale nebylo to tak, že by bez oné jeskyně smečka nemohla existovat. S'Arik vlastně vítal, že se projednou mohli odpoutat od hor a plně si uvědomovat, o čem smečka je - o tom mít jeden druhého, držet spolu i v nejhorším. To ho tedy netrápilo. Hari však s výkladem ještě neskončil.
Zachovat si nehybnou tvář při zprávě o úmrtí jeho bratra bylo v tu chvíli poněkud těžké i pro šedého vůdce. Cuklo mu v uchu, ale jinak se donutil ke klidu, nepřerušujíc oční kontakt. V nich se nezračil smutek, křivda ani vztek, spíše... Se na ten moment stal prázdným. Vrhl pohled na Tima, snad pro potvrzení, že tohle byla pravda, že skutečně šlo o klinickou smrt. "Údolí?" Ptal se na polohu. Z toho směru museli přijít do lesa, jestli šli z Hvězdné jeskyně. "Můj bratr si vždy přál zemřít v boji." Jako mnoho dalších. S tím pohled odklonil někam před sebe do skály, zamyšlen. Dostalo se mu toho? Nevěděl, jestli to chce vědět. Okřídlený irbis byl silným protivníkem i pro dva vlky, až příliš silným pro osamoceného válečníka. V Henobu mívali podobné šelmy, ale Společenství je naučilo, že zahrávat si s nimi není radno. Možná nastal čas... Eliminovat kusy i zde. Svým způsobem však mohl být rád, že Aikan nepadl ostřím jejich rodiného nepřítele, jako mnoho dalších. No, rozhodně se v něm zmítaly emoce, ať už vypadal jakkoli klidně. Vzpomínky jak na mládí, tak na nedávné dny. Aikan byl jeho smečkový buddy, bratři při sobě drželi ve skutcích i myšlenkách. Jako kdysi. "Zbytku událostí jsem byl svědkem, předpokládám? Irbis napadl Anjel, vy jste přiběhli na pomoc." Otočil zrak zase k nim a lépe se uvelebil v ležení. Musel se doptat, kdyby mu náhodou ještě něco neříkali narovinu. Taky ctil potřebu přesměrovat konverzaci, nechtěl před svými členy vypadat zranitelně ani jim to dávat za vinu, přestože... I to ho napadlo. Čas toto zpracovat si najde teprve, až se na vlastní oči přesvědčí o bratrově úmrtí.

Ticho a poznámky doktora, co provázely jeho metodické kroky, mu dávaly dost prostoru k tomu přemýšlet a znovu si přehrát všechno, co se stalo. Situace byla vcelku očividná, přesto už teď přemítal nad tím, co byla okřídlená kočka zač. Chtěl jít její tělo ještě řádně prozkoumat, až se toto uzavře. Zajímal se o vlastnosti endemických druhů, obzvláště, pokud se jejich ostatky daly využít k něčemu dobrému. Byl mrazivý dotek také daný fyziologií, či to byla magie? Měl otázky i k celé situaci a figurování tří přítomných členů smečky, ale nechával si je pro sebe. Timothée si na svou práci zasloužil svatý klid.
Dostalo se mu pozornosti první. Neprotestoval, bylo to logické rozhodnutí, postarat se o vůdce a staršího první. Zůstal poslušně sedět, snažil se být uvolněný, i když to šlo těžko. Při prvním desinfikování sebou nepatrně cukl, ale výraz na jeho tváři se nezměnil. Tímhle prošel nesčetněkrát - dnešní jizvy byly akorát dalšími do sbírky těch, co si nesl v podstatě po celém těle. Nesl si je pod srstí skrytě stejně jako emoce pod maskou z ledu. Ještě jednou mu zacukalo v tváři, když Tim čistil rameno. Musel ale uznat, že snad nikdy nezažil doktora, co by si dával s ošetřováním takovou péči. No, aspoň mohl díky dnešku ohodnotit práci dvorního doktora skutečně ze všech stran. "Děkuji," řekl, když skončil. S asistencí svá zranění i na stará kolena jistě rozchodí v cuku letu.
S'Arik si dovolil se na chvíli položit, očka upřená na Anjel. Její a Roihova vlčata se nejspíš měla narodit brzy, a bál se, že vybudovat zpět víru jejich rodičů v bezpečí území smečky by mohlo být... Problematické. Co udělat, aby se podobný útok neopakoval? Mohli přijmout opatření? Nejdřív potřeboval slyšet víc. Odklonil od ní pohled, když Tim hodnotil i Hariuhu. Jeho zdraví bylo stejně důležité, ne-li důležitější, než to Ordovo. Byl mladým, nadějným vlkem, první linií obrany. Efektivní, jak se dnes ukázalo. Zvláštní etologický jev se mu odehrával před očima, Tim vyhledal oční kontakt s bílým umbrou. S'Arik by si téměř šel zapisovat poznámky, že co toto dlouhé gesto asi znamenalo. Která emoce byla toto? Starost? Péče? Vědění? Láska?? "O jaké záležitosti jsi chtěl mluvit zpátky ve hvozdě, Hariuho?" Dovolil si vložit se do ticha, které se pro něj teď náhle stávalo trapným. Ještě nebylo dořešíno, měl ten pocit.

<< Hvozd

Mise přenášení dopadla úspěšně, všichni zranění se dostavili do Timovy pracovny, kde se měli podrobit lékařské prohlídce. Díky za pomoc přešel, nebylo totiž ještě dokonáno. A pomoc byla přeci samozřejmostí. I on ale bude muset poděkovat oběma vlkům za dobře odvedenou práci, až skončí pohotovost.
Spolupracoval s Harim, aby Anjel jemně položili na místo určené. Cítil zahřání z dobře odvedené práce nebo z únavy? No, teď měli teprve šanci oddechnout, a S'Arik toho využil. Posadil se a opět dostal zrychlený tlukot srdce pod kontrolu. Sledoval medika při práci. Neodpustil si úlevné přikývnutí na zprávu, že vlčata jsou v pořádku. Odráželo se to vlastně na potomcích, když byl rodič v bezvědomí? Bylo tu stále riziko, i když byla stabilizována? Medicínské odpovědi na toto neznal, ale stejně nevlastnil žádný prostředek, kterým by pomohl. V tomto oboru byl pro teď bezmocný.
Při nahlašování zranění dal přednost Hariuhovi, sám se zatím jal toho si sundat postroj. Nebyl poškozený, ale popruhy nebyly daleko jeho ranám. Domníval se, že se k ranám medik lépe dostane bez něj. Přetáhl si ho přes hlavu pomocí své nezraněné končetiny. "Mám rány od drápů. Levý bok, pravé rameno... Hruď." Oznámil věcně, nezmiňujíc, jak se cítí. Té hrudi si předtím nevšiml. Jeho hustá severská srst komplikovala přístup k ranám, řídil se jen svým cítěním a krví na srsti. Nedivil by se, kdyby Tim našel další poškození. Dopadalo na něj i rozbolavění z pádu na zem pod vahou nepřítele, ale trpělivě - a vlastně i s nějakou hrdostí, odmítajíc bolest - čekal, než se mu dostane pozornosti.

Zaťal zuby, když s Harim vlčici zvedli. Jeho rozbolavělé tělo se ozývalo, jeho rameno upustilo další trochu krve, ale nebylo to tak hrozné, aby s tím nedošel do nory i s nákladem. Sázel na Tima, že pomůže, kdyby náhodou Anjel padala, a nebylo to ani třeba řikat. Ne, že by mu zbýval dech na přílišné konverzace. Synchronizoval krok s tím Hariho - a už jeli směrem nemocnice, neboli léčitelská nora. Dokonce vcelku stabilně, díky podobné výšce.
Scéna za nimi byla ponechána ve stavu destrukce. Rozvířený a udusaný sníh, cákance krve i samotné tělo padlého irbisa, v jehož krku se stále klínilo tmavé ostří wary. Ordo zatím netušil, co se stalo předtím v horách, ale už teď uznával, že takové neštěstí dlouho neměli. Zima byla krutější, než v Norestu kdy zažil... A to tu už jich tu zažil mnoho. Byla toto jedna z těch událostí, o které ho varovalo souhvězdí? O to víc se museli snažit předejít, aby se obětí stala i Anjelina vlčata.

---> nora

Jeho syn s přidělenou rolí souhlasil, samozřejmě. Bylo to logické rozhodnutí vzhledem k jeho zkušenostem, ani nečekal, že by to mohlo být jinak. Finn a S'Arik si vyměnili informace, byli tedy na stejné vlně. Tohle mohlo fungovat, byl o tom přesvědčený. O roli běžce se přihlásil Hariuha, Norek a Aikan. Svého bratra vůdce obdařil neurčitým pohledem, ale nic nenamítal. Sám věděl zvážit své síly. Obával se, že to stále nebylo dostačující množství a vhodné využití síly, ale museli pracovat s tím, co měli. "Tvá síla i magie se bude více hodit s přepadající skupinou," sdělil parohatému po krátkém rozhlédnutí po davu. Nevěděl, jak efektivního běhu by Hari ve sněhu dosáhl, a nechtěl to příliš testovat. Neměli zrovna příliš buff vlků, co by při první konfrontaci kořisti mohli působit výhružně. "S Finnem nasměrujete kořist správným směrem. Štafetu po vás přebere Norek a Ryumee, po nich Aikan s Everettem. Vy mi zároveň pomůžete zvíře oslabit u skal, než dorazí ostatní." Rozdal instrukce a zodpověděl otázky k průběhu, zbytek nechával v tlapkách jednotlivých skupin. Estrelští partneři mu nikdy nepřipadali jako příliš bojové tipy, proto je zařadil do běžecké skupiny. "Roihu, ty půjdeš s přepadající skupinou, podpořit počet, tvým hlavním úkolem bude ale sledovat okolí, že je lov stále bezpečný." Byl si vědom Roihova zranění, tudíž po něm nechtěl žádné velké běhání. Vědět o případném přicházejícím stádě se hodilo vědět dříve, než jednoho přejelo jako tank, tudíž to byl stále důležitý úkol. Ordo pohlédl krátce i na Tima, ale tomu plně důvěřoval, že si najde vhodné místo k bezpečnému pozorování zdraví členů.
Tím pádem se mohlo vše dát do pohybu. Finn si odvelel své - Ciela, A'Kazu, Hariho, Roiha a Norek s Ryumee, kterým pokyne v průběhu, kde mají čekat. Začal razit cestu sněhem, očekávajíc, že ostatní půjdou za ním. Jistě po cestě přepadajícím předal i nějaké rady, jak se taková velká zvěř loví. S'Arik mezitím kývl na Everetta a Aikana, kteří se měli pobrat s ním.

Timothée naštěstí nebyl raněn vůbec, ale to neznamenalo, že si z tohoto neodnáší špatné pocity, domníval se. Žádný doktor nebyl úplně v klidu, když mu někdo umíral v náručí, a zrovna tento doktor emoce podporoval, jak mu bylo známo. Ohrožení na životě se dle něj naštěstí u Anjel nedělo, ale stále byli v risku její potomci.
S'Arik musel uznat, že tuhle krizovku vlastně zatím zvládali krásně, pokud se to vůbec dá říct. Eliminovat nebezpečí, zajistit přežití. Konat, nezastavovat. Neznal však psychický stav přítomných - a přestože na něj v tuhle chvíli bral minimální důraz, emoce byly přeci na posledním místě, obzvlášť v takové situaci, uvědomoval si, že tohle jeden zkrátka nezapomene.
Plán už měli. "Dříví máme dost a další kožešiny jsou v noře smečky," přispěl jen do konverzace. Ta byla relativně po cestě, toho se dalo využít. Ráno doplňoval zásoby u ohnišť, tudíž i kdyby v táboře nehořelo teď, nebyl by problém s rozděláváním mokrým dřívím. Věřil, že opatřit teplo není problémem. Jen přesunout březí vlčici vysokého vzrůstu se zdálo být oříškem. V rychlosti neviděl lepší způsob, než na sílu - prostě ji odnesou. Jenže kvůli krvavé ráně nechtěl riskovat uchopení za kůži na krku. "Hariuho, na tři ji zvedneme," pokynul druhému titánovi, stavíc se z opačné strany k Anjel. S kooperací měli dobré šance na úspěch. Vsunul tlapu pod její přední tlapu, aby ji nějak odlepil od země, a dřepl si k ní, aby si při zvedání pomohl bokem. Krátce těkl pohledem po Harim, jestli je taky redy, a pokud byl, mohli chudáka Anjel odnášet. Opatrně, s ohledem na její bříško, samozřejmě.

Posadil se, snažíc se využít každé chvíle k odpočinku. Zvíře padlo, dílo bylo dokonáno. Sledoval, jak se z medvěda opět stal umbra s parožím, a na jeho otázku se otočil se ke svému pálícímu levému boku, aby prověřil svůj stav. Rána od zaťatých kočičích drápů nebyla zrovna mělká, ale nezasáhla důležitější orgány ani tepny. Slušně mu krvácelo ještě druhé rameno, ale zbytek byl zanedbatelný. Zvládat fyzickou bolest bývávalo hlavní náplní jeho práce, tohle neměl být jeho konec. Uměl vydržet dost. "Už jsem zažil horší," odpověděl. Dobré to nebylo, ale nebyl v ohrožení života. Jeho vlastní zdraví nebylo tím, co by ho teď trápilo. "Vy?" Pohlédl na ostatní a posbíral se na nohy, ochoten kdekoli nabídnout svou pomoc. U Hariuhy si také všiml ran, ale o něj největší obavy neměl. "Je Anjel naživu?" Tělo zrzavé leželo na zemi a nevypadalo zrovna funkčně, a to v S'Arikovi vzbuzovalo nemalé obavy. Nemohli o ni ani její vlčata přijít kvůli nějaké hloupé kočce. Zamířil za ní a Timem. Na otázku proč i jak se sem irbis dostal by odpověď našel... Ale Aikanův Ha'tleh, co koutkem oka zachytil ve sněhu opodál, by vyvolával otázky, nemít hlavu zaměstnanou něčím jiným.
Netušil, že zrovna o tom mu hodlal Hariuha povědět, když se ozval. Co mohlo být tak důležitého, aby nevyřešili první Anjel a zdravotní stav ostatních? "Pojďme první Anjel dostat do bezpečí." Boj skončil, ale krize ne, a S'Arik byl zvyklý nepolevovat, ať už prožíval jakýkoli diskomfort. Postavil se k Anjel, připraven pomoct s jejím transportem. Sám ji rozhodně odnést nedokáže.

Smečka v těchto krušných časech potřebovala pocit sounáležitosti a bezpečí víc než kdy jindy. Zima, počasí ani smrt nebyly záležitostmi jednoduchými ke zpracování. A ono zpracování smrti bratra šlo S'Arikovi... Špatně. Hůře než obvykle, snad i hůře než u Reoky, která také skonala také relativně nedávno. Méně dramatickým způsobem, naštěstí. Jenže život šel dál, a jak by sám řekl jinému: Mrtvé nevrátíš. Je nelogické zdržovat svou mysl přemýšlením nad jejich ztrátou. Bylo to těžší, když mu to připomínalo jeho vlastní rozbolavělé tělo.
Přesto přišel podpořit plán vyhotovit nové kožešiny, kterého se ujala jeho lex. Sám byl znalý základních postupů tohoto procesu, ale říkal si, že sledovat způsoby Ryumee by mohlo být zajímavé. Jeho hlavní důvod k jeho přítomnosti ale nebyla prostá zvědavost ani touha se na stará kolena něco přiučit - spíš se v okolí nory zdržoval opravdu často a mít teď členy smečky na očích mu poskytovalo překvapující dávku uklidnění. Dnes nepřicházel s hlavou vztyčenou, jako obvykle. Možná si nesl neprostupný kamenný výraz, ale vypadal znaveně. Jen krátký pohled věnoval přítomným i vzoru na kožešině irbisa, kterého s Hariuhou ukončili. Nezaznamenal žádné pořádné ostří, jak byl zvyklý obvykle na kůže používat on. "Ryumee, můžete použít Veritas nebo Iptar, bude-li třeba. Připojím se později," oznámil stručně. Smečková kosa neměla název dlouho, ale vzhledem k tomu, že se s ní učilo bojovat, pojmenoval ji cvičitel. Obě zbraně byly uloženy v noře. Ordo se ani nezastavil, ani se neohlédl. Mířil hlouběji do nory ke svým psacím potřebám. Na místo, kde by byl stále v dohledu i doslechu, ale bokem od ostatních. Přehraboval se ve svitcích a když našel ten s Milagovskou pečetí, položil se ke své práci.