Príspevky užívateľa

Hrozba z hor byla hmatatelná. S'Arik mohl být jen rád, že Beatrice svůj úkol přijala jak se od ní očekávalo. Dávalo mu to naději, že si dělá jen zbytečné starosti. "Děkuji," nezapomněl na ni vděčně kývnout, než začali čelit jiné záležitosti.
Lunary splnila svůj úkol lépe, než čekal. Měl za to, že jí zadal nesplnitelný úkol, onu bezvýchodnou situaci, ale zřejmě se v té šedé vlčici s výraznými tyrkysovými znaky spletl. Ačkoli tázal její motivy a charakter, byl si jistý, že přinosem pro smečku bude. On už byl starší, čerstvé mladé krve mezi jejich rodinou neuškodí. Po výměně pozdravů si spěšně prohlédl onoho medvěda. Než odpověděl na Lunarininu otázku, hodlal obě vlčice uvést do děje. Tedy... Spíše jejich novou členku. "Beatrice, tohle je Lunary, nová členka Přízračných. Lunary, tohle je Beatrice, náš Coelo Rimor." Obě je představil, než svižně navázal na důvod, proč tu obě byli. "Gratuluji, Lunary, splnila jsi mou zkoušku. Než tě však Přízrační budou moci zcela přijmout mezi sebe jako součást rodiny, čeká tě ještě jedna kulturní událost - Hvězdná jeskyně. Beatrice tě k ní odvede a vysvětlí ti, o co se jedná." Významně na šedou pohlédl svýma ledovýma očima. Nejhorší měla za sebou. Co měl být její osud, kam se její cesta bude ubírat, to už nebylo na něm, aby o tom rozhodl. Jeho úkol s přijímáním tímto skončil. "Hodně štěstí," popřál jí ještě, pak se obrátil na hnědou vlčici a kývl na ni, že teď už je to zcela v jejích tlapkách. Sám pak zamířil do tmavé jeskyně dopřát si trochu odpočinku, aby později mohl medvěda přemístit do skladu.

Schváleno

Schválené

Prosím o úpravu:
- Syntax a gramatika. Virus se nepíše s tvrdým y, ale jako vírus (pokud to není nějaký záměr). Před čárkou se nepíše mezera. Věta obvykle končí s tečkou, před kterou se také nepíše mezera. Přečti si to po sobě ještě jednou, lepší je v popisu povahy používat spisovný jazyk.
- V zajímavostech zmiňuješ - Rozpráva sa duchmi a niekedy z nich máva nočné mory - mluvit s duchy není bez magie možné. Pokud to chceš nějakou částí zachovat, můžeš upřesnit, že je to třeba jen další výmysl její mysli.
- U magie by se hodilo lépe popsat. Jaká je slabina? Záleží na něčem spuštění magie?
- Obrázky mohu do profilu nahrát jen 3.
- Zmínit hlavní charakter (ačkoli o něm vím, ale pro příště)

Opravenou registraci zašli sem.

Schváleno

Jak měla vlčice v plánu, medvěd padl. Jeho krev zůstala ještě nějakou dobu horká, ale lebka praskla a srst byla obalena bahnem, jak se velké těžké závaží sunulo celou cestu rozmáčeným krajem. Úkol však byl splněn... Zdálo se. Zájemkyni o členství už nezbývalo nic jiného, než počkat na rozsudek.
Nepřišel brzo. Až ráno se S'Arik v lese objevil a ne sám. Měl důležité věci na práci - cítil, že nad územím se snáší hrozba. Eliminovat jednoho medvěda byla jedna věc, úplně jiná byla zahrávat si s takovou strůrou, jakou byl ten přerostlý masožravý kopytník. Jakmile to bylo možné, Nox vyhledal svého Rimora. Ačkoli byla hnědá vlčice ve své funkci čerstvě, vkládal v ní plnou důvěru. Hned co ji seznámil s plánem ohledně nové členky a poprosil ji o ujmutí se úkolu u Hvězdné jeskyně, nezapomněl své obavy zmínit. "V údolí byl Mlžný jelen. Musíme varovat smečku a zajistit, aby se nemohl dostat ke skladu," seznámil ji s plánem. Smečkový úkryt byl plný jídla na zimu - pro masožravce by to byl zlatý důl. "Můžu se spolehnout na svého Rimora, že se pokusí tento problém vyřešit nebo minimálně předejít dalším problémům? K dispozici je ti samozřejmě každý, koho o pomoc požádáš." Bylo možné, že jelen ve skutečnosti v údolí nelovil. Možná ani neměl hlad, jen procházel. Stále to však byla hrozba a bylo nutno ho držet za hranicí.
Les byl po nočním dešti mokrý. Kapičky stékaly po jehlicích a jen díky popadanému starému jehličí nebyl podrost neprostupný. Brzy dorazili k místu, kde i šedá vlčice zastavila. "Dobré ráno," pozdravil ji a zastavil se, aby jí dal čas se vzpamatovat a prohlédnout si novou tvář.

Počasí nepřálo. Déšť se stal otravným a kombinován se znovu příchozím větrem to nebyla nejlepší salva pro činnosti. Běžně by už byl v úkrtu, ale teď měl důležitější věci na práci. Náhlý paprsek světla mu osvětlil scenérii - vlčice proti medvědovi vypadala asi jako moucha proti slonovi. Už už se chystal, že vyrazí, když se Luna nakonec zvládla vyhoupnout zpět na skálu. V ten moment mu spadl kámen ze srdce. Zůstal i nadále v houští, dokud se pole nevyklidilo. Déšť neustával, ale po nějaké době aspoň zmírnil. Bouřka odešla, ráno se blížilo. Možná si tmavý dopřál i chvíle odpočinku, než se zvedl a zamířil tam, kde měla tahle možná až příliš obtížná zkouška formálně skončit.
Sešel do údolí, výšiny nechal za sebou. V tom vzdálený tón narušil uklidňující atmosféru. Zvířecí výkřik. Dominantní, skřípavý, děsivě zlověstný. I jinak necitlivému Sarikovi se zježila srst na zádech. Znal zvířata, kterým tento hlas patřil. Jestli byl někde v horách... Nesmí se dostat dále na území, jako kdysi. Návrat mlžných jelenů bylo to poslední, co Přízrační v zimě potřebovali.

Otevřené údolí na území Přízračných bylo tiché. Jemný větřík čechral srst všeho živého, co zašlo na otevřenější prostranství. Zato občasné poryvy silnějšího větru už zamrazily každého, kdo nebyl pro podmínky blízké zimy stavěný - a mnohdy i takové severní vítr zasáhl. Brzy se však větrné podmínky uklidnily a nastalo opět to napínavé ticho, kdy clony mraků zasnínily poslední paprsky Slunce.
Nebylo pravdou, že by plnění zkoušky o členství mezi Přízračnými bylo Sarikovy lhostejné. Věci však šly jinak, než bylo očekáváno - Lunary jeho testovací otázku brala jako finální zkoušku. Chtěl jí dát šanci se předvést, ale zároveň nechtěl, aby si příliš ublížila - či nedejbože přišla o život - a vinila z toho pak jeho. To si nepřál. Hned jak se rozloučili, zamířil ke svému úkrytu, vzal si svůj postroj s Iptarem a jal se šedou vlčici nenápadně sledovat. Měl letité zkušenosti z lovů, hlídek i z války - nikdy nebyl příliš blízko ani po větru, aby byl odhalen, ale kdyby nastal problém, byl připraven zasáhnout. Když se Luna pohybovala kolem hor, sledoval ji z vyšších skal. Pozorně sledoval její plán a byl rád, že nechtěla jet na tuhou sílu. V lese pak našla, co hledala - medvěda. Když se její úprk s obrovskou šelmou za zády odebral zpět k údolí, napjatě je následoval a i nadále sledoval z povzdálí.
Už byla noc a počasí se zhoršilo. Tmavá srst vůdce byla vhodnou kamufláží, a tak si mohl dovolit se mírně přiblížit. Teď nastával osudný moment. Napjal svaly, připravený zasáhnout, když vlčice uklouzla. Vypadalo to, že je odsouzena k smrti, ale hvězdy pomohly. Má to nechat být? Udělal pár kroků zpět, stále přikrčen za houštím, které ho dostatečně skrývalo.
Déšť zesílil. Vzduch proťal blesk následovaný silným hromobitím.

Její zaváhání mu dávalo naději. Zadal jí nesplnitelný úkol. Nebo... Se tak aspoň zdálo. Čekal na její odpověď, která brzy přišla. Přijala složitý úkol, který jí zadal. Vypovídalo to hned o třech věcech: Zaprvé, nejvíce zkušeností s touto šelmou nejspíše nemá. Pochyboval, že by jinak přijala. Zadruhé, natolik jí chybí domov a rodina, že udělá pro připojení i k neznámé smečce téměř cokoli. Statečné a loajální. Sebeobětování ale nečekal ani od členů smečky, natož od nováčka. Měla něco, díky čemu jí medvěd nemusel dělat starosti? Zatřetí, bojí se odmítnutí. Těžko říct, jestli to bylo dobré znamení, nebo i zde platila předchozí věta. Nepochyboval o tom, že jeho dohady můžou být chybné. Všech těch hrdinských vlastností viděl v Lunary až příliš. Měl nutkání otevřít tlamu a otevřeně jí říct, jak moc by plnění takového úkolu bylo nezodpovědné a že nechce ve smečce vlky, co si hrají na hrdiny - což byla holá pravda, že takové individualisty nemohl ani vystát, jelikož byla úzká hranice mezi statečností a hloupostí - avšak... Nehodlal jí bránit. Je mladá a učí se, v případě neúspěchu si jen vezme zkušenost do života. Každý musí jednou čelit svému Kyobashi Maru. I taková zkouška, která končila porážkou, se dala považovat za splněnou.
"Buďte opatrná," řekl jen, nedávajíc na svém výrazu znát jedinou emoci či myšlenku, stejně jako po celý jejich rozhovor. Ještě chvíli čekal, jestli si to nerozmyslí, no už se zvedl na všechny čtyři a brzy se bude mít k odchodu. "Máte čas do úplňkové noci donést úlovek k úkrytu smečky ve Starém Hvozdě." Dodal a rozhodně mávl ocasem.

Ačkoli mladý vlk projevil nějakou tu cílevědomost a znalost už jen tím, že vkročil na území smečky, zřejmě pořádně nevěděl, koho hledá. Ne, že by byl vykolejen, že se o něm neví - ba naopak, vážil si anonymity, a hlavně pak anonymity Přízračných. S'Arik přemýšlel, jak dlouho ho bude držet v té sladké nevědomosti. Znal mnoho příkladů, kdy se přesvědčil o tom, že přirozeně chovají spíše v případě, když neví, s kým mluví. Tak tedy ještě chvíli počká. S vděčným kývnutím přijal jméno hnědého, ale na jeho otázku již neodpověděl. Snad to považoval za zbytečnost odpovídat, když už byli na cestě. Oči tmavého vlka se na chvíli ztratily v oblacích, jakoby tam hledaly odpovědi na otázky. Má přijmout nového člena do rodiny i kdyby to mohlo být na úkor smečky? Nebo odmítnout a nechat Norestem čtyřmi tlapkami rozvířit ohně fámů a drbů? Ne, to druhé ho nezajímalo. Dojde k racionálnímu řešení, ale nesmí zapomenout na velkorysost, kterou post vůdce přináší.
"Mluvíš s ním," náhle promluvil, když své zraky od sivé oblohy opět přesměroval na cestu. "Jsem S'Arik Dasurk Milaga, současný Nox Přízračných. Rád vás poznávám." Na moment se odmlčel, aby dal novému známému šanci informaci vstřebat. "Není bytosti, kterou by k této zemi vítr a hvězdy poslaly nadarmo. Co vás přivádí právě k Přízračným, Miku?" Motivy a důvody. Vysoký se možná nevyznal v emocích, zato v přemýšlení strategickém velmi dobře. Chtěl slyšet slova, chtěl slyšet příběh - aby se přesvědčil, že nemíří na tenký led.

Vítej,
nemám poznámky. Pěkné, schválené!

Schváleno

Prosím o rozepsání magie. Zkonkretizuj vzdálenosti, více popiš následky + jestli exituje limit, za jak dlouho po sobě se může teleportovat.

Schválené

Pěkné, schváleno!
Příjemnou hru.