Príspevky užívateľa

Řeč se stočila k smečkovým záležitostem. Nic jiného ani nečekal jako první téma k hovoru. Jak lépe navázat kontakt, než komentovat děje v okolí? Nebylo v tom nic osobního a přesto se z toho dalo dozvědět něco o názorech toho druhého. Byla pravda, že o věcech osobních se mu mluvilo hůře, kdyby ale došlo i na to, tmavý vlk neměl, co skrývat. Ačkoli měl komplikovanou mysl, přetvářky nevyužíval. Vskutku byl tak chladný i uvnitř. Alo-pé však stále vzpomínal na zesnulou Tenebris s citovou odezvou, jak usuzoval z přestávky, kterou udělal před řečením jejího jména. "Sdílení hranice byla vždy jedna z věcí, které jsem na volbě nového území nepochopil. Kotlina za řekou," ukázal směrem k vzdálenému pohoří, "se v tomto ohledu zdá býti mnohem bezpečnějším místem," konstatoval. Nebral to za nejinteligentnější rozhodnutí, ale na druhou stranu chápal, proč bylo tak rozhodnuto. Bylo tu to krásné. Raději by se však stále přesunul na místo bezpečnější a trochu esteticky ošklivější, než riskovat životy svých svěřenců. Nemohl však nikoho nutit odtud odejít - Přízrační už si stěhování zažili dost. Tak to však bývalo i za starých časů, ne? "Už před lety jsem narazil na Přízračných. Kdysi neměli území, pouze tábor. Pro setrvání v anonymitě to byl nejlepší možný nástroj. Nyní se tato původní myšlenka ztrácí." Neříkal, že se měli vzdát území. Jen to, že nemohli chtít zůstat nezpozorováni, když se tu usídlili. Územní neshody prostě s teritoriem přicházely.

Poslechl si důvody své nové společnosti. "Je to tak," kývl. Byl rád, že není jediný, kdo na to myslí, a že má ve smečce vskutku i takové, kteří konají povinnosti i nad rámec své funkce. Ignis mu dělal starosti, to byla pravda. Neviděl zcela dovnitř té smečky, ale věděl, že se tam poslední dobou furt něco děje. V takových chvílích byl vděčný za to, že s Přízračnými takové zbytečné konflikty řešit nemusí - vlastně to byla ideální smečka k vedení, jeden udělal práci a pak měl ještě chvíli čas pro sebe, když zrovna nehrozila globální krize. Vedení bylo jak horská dráha - snad by se řeklo i to, že velmi záleželo na tom, jaký je zrovna den a jakou tlapou se vstane z pelechu. Na takové věci S'Arik samozřejmě nevěřil. Už dříve vedl a to mnohem větší smečku, přestal věřit v mnoho věcí. "Chvíle odpočinku, abych pravdu řekl. Nejsi jediný, komu situace v okolí dělá starosti," sdělil svůj důvod i on.

Ve své hlavě narazil na myšlenky a vzpomínky Arthemis, nové členky Přízračných. Získal je když použil svou magii, aby jí ukázal, kterým směrem smečka bydlí. A teď, když měl chvíli se jimi konečně zabývat, viděl, že ta tmavá slepá vlčice rozhodně nepotřebovala kvůli svému handicapu úlevy. Věřil, že bude smečce přínosem, protože její úmysly byly čisté. Znovu se hluboce nadechl a zjistil, že už není sám. Nebyl znepokojen - věděl, kdo přichází jeho směrem, a tak klidně zůstal sedět na hrázi s očima zavřenýma. Alo-peho znal a pokládal za vskutku užitečnou a inteligentní osobu. V jistých ohledech si byli podobní. Teprve když ticho narušil hlas šedého vlka, tmavý velikán otevřel své hluboké modré oči a pozdrav opětoval. "Období padajícího listí je již v plném proudu," pokračoval, "co přivádí Tě do chladu podzimního rána?" Tykání bylo pro Noxe stále něčím nezvyklým, ale u Přízračných se naučil tu formu mluvy ovládat. Přeci jen - tvořilo to přátelštější atmosféru mezi členy smečky, které by poslední dobou už byl schopen nazývat rodinou.

Chladné ráno. Slunce pomalu vycházelo a paprsky Slunce začínaly ohřívat planetu, bylo však ještě příliš brzo na lovnou zvěř. Mnohé mráz ještě držel v teple pelechu, S'Arik již byl na nohou. Díky své husté tmavé srsti severského původu neměl s tímto klimatem problém. Ba naopak, přicházela část roku, kdy mu bylo nejlépe. Procházel území, naslouchal tichu a přírodě. Hledal jakékoli zvěsti, že by mohlo být něco v nepořádku, že by něco mohlo ohrožovat Přízračné. A také se snažil užívat si klidu, dokud ho měl. V posledních dnech bylo velice náročné si najít čas a klid k meditaci. Musel si vyčistit mysl, uspořádat myšlenky své i cizí a sestavit plán dalších dnů. Pohled na stromy barvící se všemi barvami mu připomínaly, že co nevidět napadne sníh. Času bylo málo a bylo třeba co nejdříve naplnit zásoby. Došel až k hrázi, na které se posadil a pohlédl do dáli, směrem k moři. Ticho, jen zurčení vody. Nadechl se a vydechl, až se mu od čumáku odlepil obláček páry. Poté zavřel oči, noříc se do hloubi své mysli.

Říkala, že lov je její silná stránka, a tak jí věřil. Lovci se vždy hodili, obzvláště teď, před zimou, když si museli začít dělat zásoby. K tomu chtěl také její úlovky využít, až se s nimi dostaví na území. Hladových krků měli víc než dost. Vlčice se svou zkouškou zřejmě nehodlala příliš čekat, což bylo jen dobře. Za delší dobu toho víc uloví. Už zbývalo jediné - ukázat jí směr, kam má všechno odnést. Ovšem, že by to mohl udělat normálním způsobem, avšak příležitost si přečíst trochu víc v jejích myšlenkách a prověřit jejich čistotu ho téže lákala. Navíc si chtěl být jistý, že nebude ztrácet čas s hledáním cesty. Jak ale informace o cestě předat slepému? Rozhodl se své sdělení zaměřit hlavně na pachy, vůně a povrch. "Nelekněte se," varoval ji, když svolila. Nejspíš nevěděla, co S´Arik hodlá udělat.
Tmavý velikán přiložil tlapu k její hrudi. V momentě, kdy se jí dotkl, začala pravá magie. Musel to být pro vlčici šok, když se jí v mysli zčistajasna objevily obrazy. Žívé, barevné. S´Arik jí projektoval cestu k území. Do velkého, hlubokého a starého hvozdu za řekou. Předával jí skrze mysl vše, co si o té cestě pamatoval - povrch, pachy... I obraz z jeho pohledu. Mohla si při té projekci povšimnout i vzdálených hlasů. Povětšinou neurčitých, ale některé byly zcela konkrétní. Byly to myšlenky S´Arikovy, točící se teď převážně okolo otázky jejího přijímání. Celé to doprovázel jeho hlas: "Hvozd. Přijď do hvozdu. Severovýchodně odtud leží pod horami, kde vzduch je vlhký z močálů, borů a z dlouhého jezera, v Norestu jedinečného. Kde v noci slýcháš srnce štěkat. Kde Přízrační sídlí, však pachem není lehko rozeznat, nýbrž si svá tajemství dobře střeží. Jdi tudy - překroč velkou řeku v brodu v údolí, tak dostaneš se na levý břeh její. Pak jen proti proudu přímo za nosem pokračuj, než tráva pod nohami změkne a uslyšíš lesy ve větru šumět - tam se vydej. Však pozor dej - vyhni se smečce ohnivé, s námi sousedící." Mohla slyšet jeho myšlenky. Stejně jako on mohl slyšet ty její. Po tu krátkou dobu spojení o ní něco zjistil - třeba že její úmysly jsou vskutku dobré a že tajemství její dobré orientace v prostoru i přes handicap je v magii, která jí umožňuje cítit přes zem. I ona se o něm jistě mimo hlavní sdělení něco dozvěděla - náhodné útržky jeho myšlenek, vzpomínek, názorů. Jestli si je její netrénovaná paměť však zvládne uceleně spojit, to už bylo na ní.
Když tlapu z její hrudi opět sundal, spojení se rázem přerušilo. V mysli zůstal na pár momentů zmatek. Tmavý vlk couvl a na chvíli se posadil, protože ho rozbolela hlava. Neodpočíval však dlouho. "To je to. Uvidíme se až přijde čas - již s Vámi mezi Přízračnými," zakončil jednoduše. "Šťastnou cestu a hodně štěstí. Na shledanou." Směr jí ukázal, zkoušku zadal. Teď to bylo na ní.

Vysoký tmavý vlk měl namířeno z údolí do náhorních rovin. V lese na úpatí trávil nejvíce času už když k Přízračným sám přišel jako nováček. Bylo to klidné prostředí, ze kterého byl přehled na celý kraj a na území, co nazýval domovem už přes rok. Dokonce si právě zde našel jeskyni, kterou považoval za svou oázu klidu. Poslední dobou tu však tolik času netrávil. Ignis byl odtud blízko a on měl povinnosti hlavně dole v údolí, kde ho všichni jednoduše našli, když bylo třeba. Na svou novou funkci si již zvykl. Nezměnilo se toho tolik, jen měl více zodpovědnosti a byl hlavou té rodiny, která se v posledních měsících bohužel zúžila o několik dobrých vlků. Byl si vědom morálky, kterou jejich rodina zrovna nesla. Udělal vše, aby je povzbudil a dal jim čas se postavit zpět na nohy. Některé rány bohužel nezhojí ani čas, jak sám poznal v minulosti. Život však šel dál, a tak museli i oni.
Jeho hluboké oči zachytily fialovou srst mladé vlčice a vztyčil uši zvědavostí, co dělá tak sama na takovém místě. Dle řeči jejího těla musela zrovna procházet velkým steskem a smutkem. Chvíli přemýšlel, jestli s ní přijde prohodit pár slov nebo ji nechá se s tím srovnat samotnou. Nakonec usoudil, že času o samotě po odchodu jejích sourozenců musela mít až příliš. Zamířil k ní. "Marielle. Marielle Estrela do Norte," oslovil ji chladným hlasem. Nijak chladnějším než obvykle, prostě tak jako vždycky. Ovšem že znal její tvář i jméno. Musel mít přehled, když byl alfou. Jaká byla vlčice uvnitř však už nevěděl tak jistě. Možná bude mít možnost to zjistit. "Vzduch kolem tebe se zmítá v chladu a melancholii. Povíš mi, co tě trápí?" Došel až k ní a usadil se vedle, hledíc na kraj pod sebou. Nikdy by neřekl, že zrovna on by začínal takovou konverzaci. Vlastně by neřekl, že bude vůbec začínat konverzaci. Byla to pravda - i jeho měsíce strávené s Přízračnými něco naučily, i když už se mohl zdát býti osobou příliš starou pro studium.

Arthemis se vskutku nedala a své rozhodnutí neodvolala, což bylo dobrým znamením. Chápala jeho jeho důvody, stejně jako on chápal důvody, proč nejít skolit medvěda jen pro hloupé členství ve smečce. Členství u Přízračných se nebralo na lehkou váhu. Byla to zodpovědnost a sounáležitost, byl to rodinný život, kde si jsou všichni rovní. Proto bylo třeba, aby členi měli to správné myšlení. Sebevědomí ano, ale ne přílišné. "Tak tak," kývl na její odpověď, než se postavil. Nyní měl už v plánu ji poslat na tu pravou, materiální zkoušku. Nehodlal po ní chtít nic složitého, měla volnost si určit rozsah svých schopností sama. Napřímil se a vydechl, než jí své myšlenky sdělil. "Tvým úkolem je ulovit tolik kořisti, kolik zvládneš unést. Dones své úlovky Přízračným k jeskyni. Tam na Tebe už bude čekat člen smečky, který Tě zavede k Hvězdné jeskyni. Více se dozvíte od něj." Jen co jí sdělil pravý předmět její zkoušky, přistoupil k ní. "Máte čas do zítřejšího večera, Arthemis. Nebudu vás více zdržovati. Dovolte mi jen ukázat Vám směr, kterým naleznete území Přízračných." Počkal si, než dostane povolení. Hodlal jí předat informaci ne formou slovní, nýbrž přes síly mysli - konkrétně svou magií. Někteří měli čtení mysli za neužitečnou či snad slabou formu magie, avšak S´Arik věděl, jaká moc v nich je. Sám si musel urovnat, co konkrétně chce vlčici předat, a tak své myšlenky brzy zaměřil už pouze na to.

Nebylo od věci, když do smečky přicházeli členi, kteří už věděli, jak to chodí. Respekt, práce, ale i zázemí, to vše mohli nabídnout. Na druhou stranu to občas mohlo být i nevýhodou - nováček čekal, že to bude stejné jako v minulé smečce. I S´Arik takové znal, když zavzpomínal pár let do minulosti. Právě jeho Společenstvo čelilo takovému problému ve velkém. Nechtěl si z Přízračných vybudovat anarchii. Dvakrát měř, jednou řež - tím se řídil. Arthemis si zřejmě nějakou tu kulturu z rodné smečky nesla. Dokud to však nebyl zvyk jako třeba topení novorozenců, nedělal si z toho obavy. Její odpověď tedy akceptoval.
Když vyřkl její úkol pro přijetí, všiml si jejího váhání. Teď jistě uvažovala, jestli by jí za to riziko stálo - a toho přesně chtěl Nox docílit. K jeho potěšení byla její odpověď to, co chtěl slyšet. Žádný zbytečný risk. Tmavý velikán chvíli mlčel, jakoby byl její odpovědí zaražen. Ovšem jen čekal, jestli si to náhodou nerozmyslí. "Opravdu ne?" Mírně naklonil hlavu na stranu, jako by ho ta odpověď udivila, než znovu na chvíli ztichl. Pokud si za názorem stála, opět promluvil. "Budiž. Velmi dobře. Prošla jste první zkouškou. Jistě chápete, že mým záměrem není mít mezi svými chráněnci hlupáky a pošetilce - ne vždy je vhodný čas na hrdinství. Však rozum - rozum se cení."

Ačkoli byla slepá, podceňovat ji by zřejmě nebyl dobrý krok. Ať už byl tmavý velikán dříve jakkoli sžitý s tím, že beznozí, hluší a slepí nemohou být smečce prospěšní a jen zabírají místo jiným, poslední měsíce s Přízračnými ho přesvědčily o opaku. Nadhezdina jistota mu to vždycky připomněla. Proto ani teď vlčici s páskou přes oči nehodlal podceňovat. Mohla být klidně i docela nebezpečná, když bral v potaz, že existují různorodé magie. Poslechl si, v čem je dobrá, aby jí mohl vymyslet zkoušku na míru. Než-li se nad tím však zamyslel, její první věta ho zaujala. "Již jste byla ve smečce?" Než jí přijme oficiálně i u posvátné jeskyně, chtěl se dozvědět něco o její minulosti. Nechtěl přeci přijímat někoho, kdo nemá čisté rejstříky, pokud si nebude vskutku jistý jeho loajalitou. Nakonec nešlo o zkoušku samotnou, spíš o tu vytrvalost, která se tím dokazovala. Nebo o inteligenci. S´Arik hodlal nováčky na rozdíl od minulé Tenebris prověřit trochu jiným způsobem. Pamatoval si vlastní zkoušku, která nebyla ničím jiným než prověřením schopností. Dostat se k Přízračným nyní bylo možná delší, ale o to více solidarity mezi sebou měli. Jako rodina.
Kývl. Už měl v hlavě plán jak prověření docílit, jen ho napasoval na její obor. "Tak tedy, Arthemis - tvá zkouška. Do úsvitu mi přines mrtvého medvěda." Vyřkl. Nejspíš to znělo jako naprostá blbost. A taky to blbost byla. Sice byli stále méně nebezpeční než mlžní jeleni, které Přízrační už také zažili a s nemalými ztrátami, ale byla to zvířata, se kterými si není radno zahrávat. S´Arik zůstal sedět a čekal, co vlčice odpoví.

Nebyl si jistý, jestli se hodí v této době přijímat dalších členů, když se Přízrační ještě horko těžko vzpamatovávali z nové éry, která přišla. Artemisia byla mrtvá a on po nich nemohl chtít, aby se hned vzpamatovali a fungovali. Neměli tak chladné srdce jako on, aby její smrt tak brzy přijali jako fakt. Čím déle však sledoval Arthemis, tím více mu přišlo, že nové tváře v jejich rodině nebudou na škodu. Byla veselá, věcná a nebála se neznáma. Kdyby toto byla ochotna sdílet se smečkou, třeba by i dokázala pozvednout morálku. Její odhodlání ho přivedlo k otázce. "Dobrá. Jestli tvé srdce po místě mezi námi vskutku touží, dokáže to splněním zkoušky. Pověz, co nám můžeš nabídnout? V čem vynikáš?" Schválně jí zatím o Přízračných neřekl víc. Věděla, že jsou jako rodina a že nabízí místo - a to bylo vše, co zatím hodlal prozradit. Pokud obstojí, sám jí v budoucnu rád představí, proč jsou kolem smečky tyto tajnosti. Kolem informací nebylo opatrnosti nikdy dost. Zkouška potvrdí, že dokáže slovo vůdce respektovat... Ale také o něm přemýšlet.
Její dotaz ohledně řetízku ho nepřekvapil. Byla slepá, slyšet zvuk a nevědět ho identifikovat muselo být stresující. Cinkání způsoboval jistě spíše postroj než zlatý náhrdelník. Ten byl z pevného materiálu. "Toť řetízek poutající mou zbraň k postroji. Nemusíte se obávat, nosím ji pouze kvůli tradici," osvětlil jí krátce a vyvedl ji z omylu. Jak ale rozeznat krk od těla bez očí, že? Na to se hodlal také zeptat, jak vnímá okolí bez zraku. Nyní však nepokládal takové dotazy za vhodné.

Ovšem že věděl, že žádné z jeho jmen, kterými se mohl pyšnit, jí nebude dávat nejmenší smysl. Byl to jen zvyk, který udržoval, když se s nimi všemi představoval. Nezamýšlel se předvádět nebo povyšovat, když je vyřkl, pouze byl hrdý na kulturu své domoviny. Nesl si ji v sobě, stejně jako teď měl nést i kulturu samotných Přízračných, kteří mu byli svěřeni do péče. Byla to vlastně jeho pozorovací pomůcka - když si někdo pamatoval celé jeho jméno, věděl, že je pozorný a dbá na detaily. I nejmenší detaily totiž mohly znamenat velký převrat, i malá vlna může nadělat velkou paseku, to věděl z četných zkušeností. "Ano. Alfa jedné ze zdejších smeček, chcete-li to slyšet v běžném názvosloví," odpověděl na její zmatené gesto. Takhle se neudržují smečky v tajnosti, ale nevadí. Arthemis byla možná slepá a zaslepená ještě dávkou toho pověstného parazitického humoru, ale zdála se být i docela inteligentní. Nebo jen dobrá herečka. Problém byl, že S´Arik, si nemohl být jistý, protože jí neviděl do očí.
Vyslechl si její přání. Toto bude jeden z těch momentů, kdy má nabídnout místo ve smečce, že? Sám si na to ještě nemohl zvyknout. Všechno je ale jednou poprvé a jestliže tohle bylo, jak to u Přízračných chodí vždy, respektoval to a nehodlal tradice bořit kvůli svému přesvědčení. "Toužíš-li po rodině, která ti bude stát za zády a která si povšimne tvých kvalit, skrytých i viditelných - pak možná i Přízrační pomohou docenit tvůj potenciál a přijmou tě mezi sebe. Můžu ti ukázat, jestli tvůj osud vede k jejich hvězdám, Arthemis, pokud o to místo budeš stát." Když dořekl, nechal tmavé vlčici prostor na to si rozmyslet odpověď. Mezitím se posadil, protože to začínalo být zajímavé.

Vlčice to byla. Mladá, s dávkou optimismu. Taková osobnost byla stále lepší než někdo, kdo by se s ním přes své ego ani nebavil. Berte to logicky - mluvka většinou víc ví a poví, protože se s ostatními opravdu baví. Nebo tak to aspoň fungovalo tady, uvnitř Norestu. Všichni tu byli tak přímočaří, jednodušší a s hloupým přesvědčením, že mnohdy ani nešlo prohlédnout na jejich motivy. Proto byl s Přízračnými rád - i když byl král diplomat a spíše samotářského, intelektuálního typu, hluboké myšlenky a určitý směr víry v osud s nimi sdílel natolik, že byl ochotný jej ​šířit. Došlo mu, že páska přes oči, kterou vlčice měla, nebude jen módní doplněk. Látka vždycky něco zakrývala a vzhledem k jeho umístění a její řeči těla si odvodil, co za tím bude. "Jistě že ne," odpověděl na její humornou poznámku, než si uvědomil, že to měl být humor. No, humor - ten on stále moc nepobíral. Dle jeho vážného a chladného tónu to mohla posoudit sama. Nehodlal se ale opravovat. Humor možná nechápal, ale stále se přece přišel bavit, ne? "Těší mne, Arthemis. Jsem S´Arik Dasurk Milaga, nositel přísahy Ret-Taag, válečník K´gonlash a současný Nox Přízračných," představil se a složil mírnou zdvořilostí poklonu před dámou, i když pochyboval, že by ji zaznamenala, ať už svět vnímala jakkoli. "Vy zde musíte nová býti, nemám pravdu? Zde na pláních jsem Váš pach ještě nepotkal," pryč od představování, chtěl se dozvědět také něco o ní. Přímo se ptát na její oči ale nehodlal. Musela to být otázka už vyřešená, když si dokázala udržet dobrou náladu.

Vysoký tmavý vlk kráčel kotlinou a pozoroval, jak podzim pomalu padá mezi hory. Léto už bylo za nimi, zima brzy přijde. Bylo nepříjemné, že smečku musel převzít zrovna v této době, kdy jídla ubývalo, noci bývaly chladnější a chladnější a stromy pomalu měnily šat, nechávajíc zemi nekrytou. Nový Nox byl pryč z území Přízračných jen kvůli jednomu - podívat se, jestli nenajde vhodnější prostředí pro sídlo smečky. Kraj, který obsadili, byl sice krásný, ale sousedit s Ignisskou smečkou se mohlo zdát... Riskantní. Věděl, že musí navštívit i jejich alfu, aby nedošlo na nejhorší - Ignis se mohl domnívat, že Artemisiin odchod znamená značné oslabení smečky, a to nemohl dovolit. Teď zodpovídal za jejich bezpečí. Kotlina se zdála být pěkným místem, kam by se případně mohli stáhnout - avšak hodlal to ještě prověřit.
Pláně, které bývaly plné koní a stád dalších kopytníků, byly nyní prázdné. Tedy, ne tak docela. Jen co se S´Arik dostal ke stromům, všiml si nenápadné siluety, kterou prozrazoval jen bílý šátek přes oči. Chvíli uvažoval, jestli chce zkoumat, kdo to je, protože takhle narážel na někoho pořád, nakonec k oné osobě však zamířil. Mít informace z více zdrojů se vždy hodilo. "Buďte pozravena," oslovil ji už z dálky, když se klidným krokem přibližoval. Pokud poslouchala, musela o něm už vědět - to vánek si jemně pohrával s řetízkem, který pojil Temnou čepel Iptaru k postroji na velikánově těle. "Neruším?" Zeptal se projistotu, jelikož zaznamenal, že leží.

Okolí Půlnoční studánky, v níž se odrážela malebná noční obloha, se zaplnilo příchozími. Atmosféra byla tichá, tajemná, po nedávných událostech napjatá. Hvězdy byly dnes svědky další významné části historie Přízračných. Vlci se museli i přes přetrvávající žal ze ztráty milované Tenebris postavit na všechny čtyři a vykročit vstříc novým zítřkům, jejichž vrata tady a teď měli společně otevřít. Vše se mohlo zdát beznadějné a ztracené. Odešla významná osobnost a smečka zůstala bez vůdce a bez jasné vidiny budoucnosti. Co teď? Kam se ubírá naše cesta nyní? Proč je osud tak nespravedlivý? Takové otázky se všem jistě honily hlavou.
S'Arik už věděl, co se bude dít. Byl s tím obeznámen předem, ačkoli ne dopodrobna a ne zrovna s velkým předstihem. Artemisii uznával za schopného vůdce a cítil určité nelibé překvapení z jejího náhlého odchodu, nebylo to však nic, co by ho přimělo truchlit nebo měnit svůj nekompromisní a chladný pohled na svět. Zvykl si, že vlci odcházejí. Někteří dříve, jiní později. Nikdo si svůj osud nevybíral. Ani jeho se hvězdy neptaly, jestli chce být opět vůdcem. Pravdou bylo, že po tom nijak netoužil. Přišel do Norestu prožít svých pár posledních let v klidu s časem na studie, ne lámat rekordy ani se stavět do čela civilizace. Měl za sebou historii, kterou by mnozí považovali za krutou a zadostiučeníplnou. Zažil si vedení obrovského společenství, partnerství, otcovství i válku a těžké ztráty, a to nezmiňujeme samotu, se kterou se potýkal na cestách. Až nedávno všechno to dobrodružství pověsil na věšák. Po příchodu k Přízračným. Byly to však právě zkušenosti, co ho dělaly dostatečně kvalifikovaným pro pozici Noxe. Možná se se svou chladnou tváří bez úsměvu zdál býti chladným - a ono to tak bylo - ale logika ho vždy dovedla ke spravedlivému řešení, a tak ji považoval za spolehlivý ukazatel pravdy. Stejně tak se s věcmi dokázal rychle smířit a přijmout je jako fakt. Proto by jeho odpověď na otázku proč je osud tak nespravedlivý byla prostá: Protože prostě je. A že bude za pár momentů novým Noxem Přízračných, to už také stihl během té doby, kterou toto čtete, zpracovat. Nesoustředil se na nespravedlivost, že neměl volbu, nýbrž na to, co se spravedlností ve svých tlapkách nyní může udělat pro smečku, která mu bude svěřena.
Určitě ne všichni Přízrační vysokého seveřana znali, ale každý o něj určitě aspoň jednou někdy v minulosti zavadil očkem nebo znal jeho jméno, protože vlka jeho výzoru nebylo snadné přehlédnout. Možná nebyl příliš společenský a radši trávil čas sám přemýšlením a obcházením hranic, avšak když měl možnost se se smečkou poznat, neváhal a prohodil aspoň pár zdvořilostních slov.
Klidně seděl s hlavou vzpřímenou a poslouchal slova Nadezhdy. Slyšel, že se se slovníkem trochu pere, ale už ji nejednou slyšel nebo viděl vystupovat, a tak se ničemu nedivil. Byla od rány, budila autoritu. Proč nebyla novou alfou ona? Vskutku Přízračná, že se raději pro odpověď ponořila do naslouchání hvězdám, které nemluví. A ještě víc za to, že jim tu odpověď věřila, i když měla právo ji odmítnout. Její motiv byl ale při sledování její řeči těla S'Arikovi jasný - sama vést nechtěla. Nebo byla zarmoucená ze smrti Tenebris a celé toto svolání bylo opravdu jen z nutnosti. Členy bylo třeba uklidnit pevným vedením. A poučit, že souhvězdí na nebi mají smysl.
Když vyslovila jeho jméno, neváhal a došel k ní. Cítil, že pro ni musí být výzvou jmenovat Noxe čistě jen na základě vize, obzvlášť když se osobně příliš neznali. Nebo to jen špatně pobral, jelikož způsob humoru Lexe byl velmi... Vyhrožující. Nicméně přijal její oficiální slova i osobní požehnání zdvořilým kývnutím a symbolickým skloněním hlavy na důkaz respektu a vděku. Chtěl něco říct a poděkovat, ale usoudil, že by to uprostřed ceremonie nebylo vhodné. Věnuje tomu pár slov na konci. Jen co Nade odešla stranou, zvedl hlavu nahoru a stále s tím stejným kamenným výrazem přejel všechny přítomné významným pohledem. Následně se vydal na svou malou cestičku slávy - přijmout požehnání od všech Přízračných, co se zde dnes sešli.

Co si vzpomínal, na půdě podobné této kdysi nalezl modré stvoření, které měl donést alfě. Byla to jeho zkouška. Pokládal ji sice za nepřesvědčivou a rozhodně nedostatečnou pro prokázání svých dovedností, ale Artemisie se více nevzpíral. Ona vybírala, kdo k Přízračným bude patřit. A nejspíš nevybírala tak špatně, protože vlci, které S'Arik potkal, nebyli úplně k zahození. Každý měl něco, čím druhé oslnil. A S'Arik? U něj to byla z vzezření hlavně obdivuhodná výška, jeho zkušené držení těla prokazující původ a majestátní zbraň, kterou si nesl na zádech i dnes. A jaký byl uvnitř? Logik, stratég a diplomat, který určitě budil nějakou autoritu.
Co dělal v močálech? Vlastně nic jiného, než že znovu obcházel území, hledal cizince a místa, která by byla nebezpečná, aby o nich následně informoval vyšší sféry. Ve smečce teď bylo mnoho mladých, kteří by se na taková místa neměli dostat. No a když už byl v močálech, poohlížel se právě po tom modrém stvoření s pisklavým hláskem. Už se plánoval vydat nazpět, když si mezí vší tou brčálovou zelení všiml barvy sem nezapadající - modré. Chvíli si myslel, že našel, co hledal, pak uviděl celé tělo a ke svému překvapení zjistil, že je to vlk. Byl velmi podobný Artemisie, až ho to zmátlo, jestli nezešedla. Zamířil k němu. "Přeji pěkný den," pozdravil a upřel na něj své jasné oči. "Zajímavá lokalita, nemyslíte?" Toho vlka neznal - musel to být někdo nový. Možná prozkoumával území a hledal, kde je nejlepší místo pro život. Protentokrát byla odpověd jasná - tady to nebude. Ani S'Arik, ač dokázal vydržet mnoho, neměl zdejší odér příliš v lásce.