Príspevky užívateľa

Ačkoli tudy S´Arik chodil dříve, nebylo chybou to obcházet znovu, když tu teď nyní i bydlel. Trávil na území spoustu času, vlastně příliš nevycházel, ale ani mu to nevadilo - měl čas odpočívat, rovnat si myšlenky v hlavě, hledat Skuthru a poznávat členy smečky, do které se tak ochotně přidal. Také už nebyl nejmladší, pod hustou srstí si nesl známky z četných bojů a i to, že s sebou nosil zbraň, o něm něco vypovídalo. Vždy připraven.
Jeho pátrání za tvrdým kamenem, který by naostřil jeho zbraň už pár týdnů trvalo. Nespěchal, byl trpělivý - však dlouhá čepel Iptaru stále na protivníka uměla vyzrát, stále bylo v její moci zabít i jelena, když bylo třeba. Ne, že by to dělala ráda. Už to byl spíš další z klenotů, protože tmavý vlk byl značný pacifista, avšak stále zbraně bylo k užití. Ani dnes při prozkoumávání hornin neuspěl, a tak se aspoň zašel napít dolů k jezeru. Táhlá vodní plocha se před jeho pronikavě modrými zraky rozprostírala už o míle dřív. Došel ke břehu a sestoupil k bahnitému břehu, který zřejmě nedávno brázdilo stádo žíznivých kopytnatců. Snad již ne těch masožravých. Vysoký vlk se nejdřív podíval přes hladinu a ujistil se, že je sám, než sklonil hlavu a napil se. Byla to jeho rutina. Nesl si své jizvy z války - ostražitý za každých okolností. Všiml by si přicházející společnosti.

Nevypadali, že by pomoc odmítli. Nedalo by se říct, že by se S´Arik cítil jako mezi svými, ale trpělivost mu radila vyčkat. Zřejmě se přidal ke skupince, která už společně nějakou dobu žila - a snad i sdílela nějakou společnou profesi. O to těžší bude mít začlenění. Nýbrž o to tady nešlo a už vůbec nešlo o něj. Nepřišel se kamarádit ani úsměvy rozdávat, přišel dělat to, co umí nejlíp - rozdávat moudra a chránit slabší. Tedy, nepochopte to špatně, ne že by je měl za slabší, ale... Fakt, že dva z nich byli beznozí prostě přehlédnout nemohl. Tmavého vlka si pamatoval. Jen trochu jinak, ještě se vším všudy, ještě s tou naivní zvědavostí. Teď vypadal jinak. Život se ho zřejmě snažil zlomit. Beatrice znal z jejich setkání také a jedinou záhadou tedy byla nazrzavělá vlčice, která mu někoho velmi připomínala, ačkoli si byl jistý, že ji ještě nepotkal. Chvíli mu šrotovalo v hlavě, zatímco větřík vál a nechával řetízek na majestátní zbrani upevněné za kožený postroj neslyšně cinkat. "S´Arik Dasurk Milaga. Máte pravdu, nejsem zdejší," zareagoval na slova nazrzlé, když narazila na jeho "diplomatičnost". Rozhlédl se po nich a ještě jednou, nahlas, si to zrekapituloval. "Neron, Beatrice... a vy musíte být náš Lex," pohledem se na Nadě ještě zastavil. Znal i její jméno, ale měl své informace o oslovování v rámci hierarchie. Možná zastaralé, protože je slyšel od Pandory, ale stejně to bral za slušnost. Jeho hlas zůstal chladný, jakoby na jménech nesešlo. A také nesešlo - šli dělat jiné věci, značně důležitější. Kdyby se však takto připojil k jiné skupince, o které nemá informace, zřejmě by ani nevěděl, jak na ně volat, až po nich ta bestie půjde.
Lex nebyla pro jeho plán, ačkoli na její styl mluvy nebyl úplně zvyklý a mohl se poplést. Pouze kývl. Měli to jít zahnat, ne? Těžko to ale zaženou někde, kde to nežije. Nejlepší by bylo, kdyby je poslala na průzkum, ale vysoký seveřan nehodlal její autoritu zpochybňovat. Do čela se zařadil čistě z důvodů bezpečnosti - aby on byl ten první, kdo to schytá, kdyby na tu údajnou nestvůru narazili. A jelikož už nebylo třeba úvodních slov, pohli se z místa. S´Arik na postroji rozepl plandavý řetízek a připevnil ho jinam, aby zbytečně nevydával zvuk. Sloužil Iptaru jako pojistka. Kdyby zde na pověstného Nimlóga přece jen narazili, i když to nebral za pravděpodobné, chtěl být připraven tasit zbraň. Mohla jim velmi ušetřit práci. Už nebyla nejostřejší, stále to však byla čepel u dobrého pána. Jeho tlapy vybraly směr les, nasadily tempo hodné třínohých a oči se začaly rozhlížet, zda-li se v trávě nemihne něco podezřelého.

Hodně času trávil v horách. V chladu se narodil, v chladu žil a na horách byl chlad taky. Bylo to pro něj příjemné místo. Měl přehled, klid a s příchodem jara i dost potravy. To se změnilo, když se v těch krajních oblastech jejich území začaly dít divné věci. Mlha se tu zdržovala déle, ticho se prohloubilo a v okolí bylo vidět stop. Dlouho nebyl ve smečce. Snaha aklimatizovat se mezi Přízračné mu chvíli zabere. Některé už poznal, jiné nikoli. Když však i Artemisia z vlastního výzkumu prohlásila, že je čas činů, bral to jako příležitost. A mimo jiné také jako povinnost.
Co věděl, tak mezi Přízračnými příliš bojovníků nebylo. Uznal, že v této situaci můžou být jeho síla a zkušenosti užitečné. Dravá zvířata nejsou něčím, co by bral na lehkou váhu. Dokázala být nebezpečná a vyjednávat s nimi nešlo, zde platily pouze zákony přírody. Svým způsobem byla ironie, že tvorům, které měli vyhnat, se stále přezdívalo jeleni, ale nehodlal to podceňovat. Sám je ještě neviděl - zřejmě to byli tiší zabijáci. Jejich hrozba pro zdejší obyvatele však byla patrná, obzvláště teď, když se hned v lese pod horami otevírala cesta k mladému masu. Proč ale přišli?
Silní, draví, hladoví jeleni. nic pro beznohou skupinu. Rozhodl se k nim přidat. Jak kvůli tomu, že v tom viděl dobrý teambuilding, tak právě kvůli té neblahé myšlence, co by se stalo, kdyby třínohý utíkal z kopce před čtyřnožcem aniž by mu někdo kryl záda. Nic proti třem nohám. Beatrice už znal. Trošku. A Nerona si taky odněkud pamatoval. A zrzavou Lex? Jen od doslechu. Když za nimi došel, zdvořile pozdravil. "Doufám, že neruším. Jsem S´Arik, přišel jsem vám pomoci s vaší misí, bude-li má pomoc vítána," navázal. Tak neznámí si nebyli, ne? Tu jeho chladnou tvář a tón bez emoce by poznali. Za příliš společenského se zrovna teď nepovažoval, ale nebál se vložit do tématu. Vždyť měl, čím přispět. "Je patrné, že tito tvorové se zdržují u hor. Poblíž mého obydlí jsem našel známky přítomnosti predátora, který by seděl na popis. Možná by bylo vhodným krokem začít poblíž těch končin," navrhl a podíval se po rezce. Netušil, proč se skupina vydala tímhle směrem. To se jeleni dostali tak daleko? Nemyslel si. Proč by šli přes vodu, tady neměli úkryt. Oni měli výhodu ve skalách, od kterých teď byli slušně daleko. A navíc, i Artemisia je viděla v horách. Změna polohy by to možná vyřešila. Bylo nelogické se vzdálit od míst, která jsou klíčová pro smečku, což byla právě teď nora v lese. I když měli vlastní program, měli by být nablízku. I přes své pochyby zvedl S´Arik čumák do vzduchu a zavětřil, kdyby náhodou ucítil pach, který znal z okolí svého útočiště.

Měl ve zvyku při chůzi nemluvit. Už od dob kdy cestoval, protože tehdy bylo potřeba, aby dával pozor na okolí. Na každém rohu mohlo čekat nebezpečí nebo naopak příležitost, kterou si nechtěl nechat uniknout. Nepozornost mohla být osudnou. Ačkoli zde byly podmínky jiné - hodlal se usadit - stále měl nutkání při chůzi mlčet. Poslušně následoval šedého vlka v pláštíku do kopce. Ke hvězdám. Metry pod ním pomalu mizely do tmy, zatímco obloha se zbavovala siluet a stínů okolního lesa. Proč Přízrační tolik hledí do hvězd ho zajímalo, i když měl vlastní teorie. I on to dělal často, když byl mladší. Vrátit se k tomu by se mohlo ukázat jako příjemná změna, a tak tomu hodlal dát šanci.
Neslyšné řinčení řetízku na S´Arikově zbrani doprovázelo každý jeho krok. Udávalo to jeho tempo. Na otázku, kterou Coelo vyslovil, měl jasnou odpověď. Myšlenky mu na chvíli zabloudily k době, kdy byl sám vůdcem. Často porovnával své nynější abmice s těmi z dob minulých. Lišily se jen málo. Vlastně se vůbec nezměnil, až na to, že měl jinou roli ve společnosti. Nižší příčka mu však nevadila. Stejně jako sám býval respektován uměl i druhé respektovat. Nežli slepou hrdostí se tedy mohl pyšnit určitým druhem vznešenosti. Podobně jako Alo-pé. "Můj svět je znám svou touhou nabývat vědomostí," začal. Platilo to i pro něj. "Když jsem se před lety vydal na cestu za novým, šel jsem s cílem dosáhnout jisté formy moudrosti a dokonalosti. Vědění se neskrývá za hranicí jednoho území, je roztříštěno všude po světě. Chci porozumět podstatě fungování světa, odůvodnit jevy vědou." Samozřejmě věděl, že dokonalost je nedosažitelná. Mluvil o svých motivech, hádal, že jeho konzultant si i o tom rád vyslechne. Vypadal inteligentně. "Ovšem svět není složen jen z hmotných částic. Je utkán i z živých bytostí a jejich jedinečných ideálů, které nelze studovat na dálku, při cestě. Již se zde nějakou dobu zdržuji a dospěl jsem k závěru, že tento pobyt mi po pouti přes mnohé kraje poskytl náhled do další knihy znalostí. Norest jako takový je jen dalším krajem, který jsem potkal. Na oko obyčejný, ale skrývá mnohá tajemství a záležitostí, které si vyžadují čas. Je to další kultura, která si zaslouží být zachována." Před setkáním s Tenebris se byl podívat na jih. Břeh moře zakončoval pevninu svým nekonečným břehem. Tmavý vlk byl i za hranicí tohoto kraje, aby zjistil, jestli břeh pokračuje. Táhl se do dálky, kam až oko sahalo a dál už jen neklidná hladina vody. Jeho cesta ze severu už neměla, kam vést. "Chci se usadit. Zažil jsem a naučil se mnohé, ale má nejlepší léta jsou pryč. Život poutníka už mi není souzený. Je čas soustředit se na to, co znám a co ještě můžu poznat zde." Měl spoustu příběhů, které vyprávět. Ze zdejších měřítek tak stár nebyl, byl stále schopný se rvát se vší silou a běhat se vší rychlostí, avšak život byl unavující věc a pro jeho kraj už by jeho věk byl věkem, kdy se odchází do ústraní, kdy se vláda přenechává synům a pro starší začíná poustevnický život mudrce. Vždyť už měl i sem tam šediny. V jeho případě to aspoň nebylo příliš poznat, šedou srst měl celý jeho kožich zcela přirozeně. Podíval se na Alo-peho. Byl zvědav i na jeho příběh, když pocházel z rodu. Na to však snad přijde čas později. Nyní byl S´Arik ten, kdo odpovídá, a tak otázky nepokládal.

Kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem vlkem. Pro S´Arika byla jazykem i smečka a jejich kolektivní řeč. Sice býval vůdcem celého Společenství smeček a mnohokrát byl v situacích testujících jeho schopnosti, takže znal povahu smeček, navzdory tomu některé zvyklosti nepoznával. On byl zvyklý na tvrdou disciplínu, které vládla logika. Mír a harmonie mohli existovat jen když existovala pravidla. Ta byla třeba dodržovat. Skutečnost, že zdejší alfy berou tuto zodpovědnost jinak a vlky vlastně příliš nesdružují ani neudržují v úzkém kolektivu, kde každý zná každého a na každého je spoleh, ho krapet znepokojovala. Zde se nemohl klást důraz jen na dovednosti ani na zkušenosti, populace byla velmi rozmanitá. Mladší by zůstali pozadu. Co se týkalo jeho, svými otázkami se jen snažil více proniknout do zdejšího systému. Paměť měl dobrou, způsoby také, ale stejně byl ještě nedávno spíše hodně o samotě. Občas si dokonce říkal, že jeho osobní život umřel se syny, že na cestách zapomněl, jak se socializovat. Přemítat nad tím ho ale nikdy nikam nedostalo. Z dlouhodobého měřítka byl stále tím samým vlkem jako před lety. Nastupoval sice na jinou pozici, která prozatím nebyla vůdčí, no byl s tím smířený. Možná už byla jeho největší sláva pryč. To ovšem neznamenalo, že se přestane zajímat. Jeho odhodlání být Přízračným přínosem zatím nevyhaslo.
Pryč od složení smečky. Kývnutím Artemisie poděkoval za odpovědi a krátce jí pohled, který na něj upírala, opětoval. Ne příliš dlouho, aby to nebrala jako neúctu. Ironie, že vyšším vzrůstem se mohl pyšnit než ona a to byla nadřízená. Vzhled je však v tomto řešení irelevantní. Svým krátkým pohledem a mlčením jí daroval signál, že nyní ať mluví ona, o čem jí napadne. Třeba sama přijde na to, co vědět chtěl, když už začínala přicházet na typ informací, které si za dobu jejich konverzace žádal. I on jí mohl nabídnout lecjaké odpovědi.

Obyčejnost mnohdy klame. Nebylo na škodu se v tomto ohledu naučit být poněkud ostražitý. I krasavec mohl být držka, stejně jako obyčejná osoba mohla mít srdce ze zlata. Často byli ti obyčejní lepší a měli dobré srdce, než ti, co zpyšněli kvůli svým přednostem a privilegiím. Důležité bylo nitro, ne vnějšek. Nakonec vzhled byl jen pouhá seschlá třešnička na dortu, kterou spravedlivý jedinec odložil na vedlejší talíř. Stejně tak to platilo se skupinou, že posuzovat dle prvního dojmu může být chybné. To mohl mluvit ze zkušenosti - příkladem mu byli jeho dávní spojenci, kteří se kvůli vlastní skrývané zášti obrátili proti jeho vlkům a uvedli celý kraj do války. Jeho svět byl odtud ale daleko. Své zásady si ale ponechal. Zmoudřel. Už nevěřil každému, názory si tvořil pomalu a informace si dvakrát ověřoval. Ani přes svou averzi ke společnosti ho to však v budování vztahů neomezovalo. Aspoň těch pracovních. Neměl příliš přátel, většina vlků jeho charakter neměla příliš v lásce. Byl chladný, odtažitý, přísný a už svým chováním každého odmítal. Jeden by i řekl, že je jen troskou snažící se vypadat důstojně, pravda byla jinde. Měl dlouhý příběh a mnoho jizev, ačkoli ty se skrývaly pod jeho hustou srstí hrající šedou, tmavší šedou, nenápadnými odlesky modré a občas i nějaká ta šedina. Měl čím se chlubit i na co chtít zapomenout. Vystupoval zdvořile, ke každému měl úctu, protože každý si ji zasloužil. I on sám jistě vyvolával jistou autoritu, ať už to bylo jeho nesením těla, vysokým vzrůstem, příběhem nebo morálním kodexem vštípeným až do morku jeho kostí. Přes temné i světlé stránky byl toho názoru, že svět je utkán z vědy a informací, a že když bude pátrat, nalezne skutečnou pravdu.
Ani malou vlčici nehodlal měřit podle jiného metru než obvykle. V tom mu nezáleželo ani na tom, že je s ní pod jedním společenským uskupením. Vlčice promluvila a on z ní vycítil určitou nervozitu, která každou emočně založenou bytost obvykle přepadla, když se v opuštěných horských lesích setkala s někým, kdo by ho možná vcelku rychle a efektivně mohl odpravit. Na takový podnět každý reagoval jinak - někdo utekl, někdo vrčel, někdo se pustil do řeči. V tomto případě bylo uklidňující to, že oba patřili k Přízračným. Na její pozdrav kývl hlavou. Měla i způsoby, když opětovala jeho zdvořilé gesto, dobré. "Těší mne že vás poznávám, Aesto Přízračných," pokračoval. Neřekla své jméno, aby ji mohl oslovit i s titulem, ale i jména tu byla přece vedlejší, stejně jako vzhled. Byla vyššího postavení. Dobré vědět. Hodlal zjistit a vypozorovat, čím si to zasloužila. On jako správný gentleman měl s představováním začít. "Správně. Tenebris mne přijala nedávno, jsem zde teprve pár nocí. Mé jméno je S´Arik Dasurk Milaga, nositel přísahy Ret-Taag a válečník K´gonlash. Pocházím ze vzdálené říše Henobu, ležící daleko na severu. Přišel jsem poznat zdejší kulturu. K vašim službám." Kývl hlavou, aby svá slova umocnil. Rozhodl se nejmenovat své minulé profese. Býval sice vládcem Milagy, ale zde byl pouhým tulákem, který procházel kolem. Měl stejné podmínky, nikdo ho neměl za důležitého, skoro nikdo tu neznal jeho jméno na rozdíl od místa, odkud pocházel. Nepřál si jiné zacházení. Bylo jen spravedlivé, že byl brán jako další prostá ovečka do stáda. Zapomenout na válku a rozhodnutí, která jako vůdce musel dělat, bylo také určitým relaxem. Své vědění a vědomosti chtěl předávat i dalším, kteří o ně stojí. Mohl být Přízračným velkým přínosem. Na své prokázání měl ale ještě čas.

Nebylo vidět. Mraky se i nadále valily z vršků a tmavý vlk je jen zamyšleně sledoval, jak obcházejí ten jeden skalní výběžek, na kterém stál. Šedé páry mu připomínaly řeku - tím, jak tekly, tím, jak se po každém kotrmelci z kopce rozplývaly. Za tím tajemným oparem se skrývaly tisíce a tisíce miniaturních kapiček, spojujících se dohromady, tvořících ten majestátní závoj. Kapiček, které by samotné nebyly ani vidět, ale společně tvořily ty hynoucí páry horských krajin, tvořily závoj vysokých oblastí, byli to jacísi neslyšní ačkoli stálí obyvatelé světa. Takový pohled připomněl i jemu ty časy, kdy býval doma. Tedy, v minulém doma. V kraji, kde se narodil, žil a vládl. Jako samotář se ale po válce vydal na cestu za poznáním a tam, kam se dosud nikdo nevydal. Sice si nebyl jistý, že Norest by kdy mohl být správným světem pro další roky jeho života a dostatečně důstojným místem jeho posledního odpočinku, ale jeho cesta po poznání nesahala jen na geografii a přírodu, ale i do nitra duše. Jen když se usídlí ve smečce a bude se smečkového života účastnit, ať už z povzdálí nebo z epicentra, získá si přehled pro potřebné studie. I proto byl nyní u Přízračných.
Během přemýšlení nad posláním a budoucností se posadil a zavřel oči. Toto místo bylo opuštěné, i když známky života tu byly. Chtěl si vychutnat chvíli o samotě. Kdyby se někdo přiblížil, zachytil by ho. V tichu se málokdo skryje a on měl díky dlouhých uším sluch na skvělé úrovni. Znovu se zhluboka nadechl a s vydechnutím poslal všechny ty rušivé myšlenky pryč. Pryč s posláním, pryč s jeho minulostí, studiem, historií vesmíru, pryč s teorií relativity i mechanikou času, nad kterými si lámal hlavu. Jeho mysl byla poslední dobou velmi hlučná. S příliš mnoha vlky už provedl splynutí myslí, že se mu některé věci motaly dohromady. V tomto klidu je jistě opět roztřídí do správných koutů.
Seděl pár minut nehnutě na místě ignorujíc své okolí. Teprve pak se mu mráz už vskutku začal opírat do těla a zbraň na zádech ztěžkla. Zaslechl sníh, což ho vyrušilo ze soustředění. Než se otočil, už mu místo toho mírumilovného prázdna a klidu na duši hlava opět mířila myšlenkami. Otočil se a spatřil vlčici. Byla drobná, hnědého zbarvení, oči zbarvené živou zelení. Nevypadala nebezpečně. Čichové buňky ho ujistily, že se jedná o člena Přízračných. "Buďte pozdravena, madam," vyřkl se svatou úctou a jakmile se dostal z vyvýšeného povrchu, aby na ni nekoukal ještě z větší výšky, složil před dámou poklonu. "Jistě patříte do vznešených řad Přízračných." Držel si vzdálenost i svůj slušný tón. Netvářil se, že by byl vyrušen. Setkat se se členy pokládal za důležitou část společenského života. Celou dobu jeho slova provázel ledový pohled bez známky emocí.

Že v hierarchii se postupuje postupně? To dávalo smysl. Žádný vůdce by neznámému nemohl na krk hodit zodpovědnost a důvěru, když ho ani neznal. To chtělo čas a poznání, schopnost pohlédnout do duše na charakter jedince. Aesty byly stupeň pro věrného člena, pokud si dobře pamatoval. S´Arik jen kývl na její vysvětlení, které svědčilo hned o dvou věcech. O tom, že Přízrační tu nejsou dlouho a o tom, že sama Tenebris ve svou smečku nemá takovou víru a důvěru, jak říká. Možná o tom ani neví. Jako smečka si jistě prošli mnohým - několik pochybných rozpadů i jiných krizí, zažili i zradu vlastního Noxe. Nebylo by divu, kdyby to stále bylo nestabilní. Jak vůdce nemá respekt, nemají členi respekt u něho. Chtěl vůbec někdo vyšší postavení? Znamenalo to zodpovědnost za životy, osmnáct členů bylo na jednoho hodně. Opět uhnul myšlenkám - svou nepodloženou kritikou přece ničeho nedocílí, když má ve výpočtu stále příliš mnoho neznámých. Třeba ta smečka má dobrých bojovníků, i když by to bylo docela štěstí, jelikož v Norestu takových viděl, slyšel a potkal pomálu. Jen Tenebris jim nevěří. Nebo jsou tu příliš krátce.
"A povinnosti ostatních? Co vykonávají, nemají-li funkci?" I když už chtěl zůstat mlčet, tato otázka mu přišla na mysl docela automaticky. Potřeboval vědět, na čem je. Hádal, že v prvních týdnech bude sloužit spíše na výpomoc. Pomáhat tomu, kdo to potřeboval, seznamovat se s členy i s územím, učit se zdejším zásadám a porozumět situaci s nadhledem, aby se neztratil. Měl pocit, že mu něco uniká. Byla tu jedna otázka, na kterou potřeboval odpověď, jenže nevěděl, jaká otázka to je. Bylo to jako natahovat se po něčem do temnoty a vědět, že tam to něco je, ale bez informace, co to něco je. Proto zůstal mlčet, přemýšlejíc nad tím. Už se ptal dost. I Artemisia na svého nového člena bude mít jistě otázek. Modré oči bloudily po okolí a sledovaly každý vrchol, zatímco cesta se začala stáčet vlevo.

Po skalnatých pahorcích se z hor do údolí valila mlha. Obláčky bílé jako sníh klidně pluly z kopce po příkrých vršcích, jako hadi se proplétajíc mezi stromy. Byla zima. Mrazivý vzduch se opíral do těl každého živého tvora, který tudy prošel. Sníh se líně válel na loukách a občas i spadl z nebe, když se přehnal temnější mrak. Hrobové ticho. Ani zvířatům se nechtělo vylézt, jak melancholické toto prostředí právě bylo. Šedé, bez barvy, s jinovatkou. To ticho párkrát narušilo jen vzdálené krákání temného opeřence.
Tmavému vlku tohle ticho vyhovovalo. Jediné, co slyšel, byly jeho vlastní kroky a tiché cinkání řetízku, co držel rukojeť dlouhé čepele z tmavého kovu připevněnou na postroji. Měl čas přemýšlet a přebírat myšlenky. Měl by i prostor meditovat, kdyby bylo o trochu příjemnější počasí a nemusel se bát, že mu na záda skočí puma, jejíž stopy před pár chvílemi potkal. Hustá severská srst chránila jeho vysoké statné tělo před chladem, ale přesto dal přednost pohybu. Bylo to teprve nedávno, co se S´Arik přidal k Přízračným. Zatím svůj čas trávil sám prozkoumáváním území. I touto lokalitou už kdysi procházel, když byl v Norestu nový. Jak dávno to bylo? Rok? Dlouho se takovou dobu nezdržel na jednom místě. Už stárl, uznal, že se potřebuje usadit. Čas plyne jako ty mraky. Než se jeden naděje, rostou mu šediny. Jeho nynějším cílem kromě procházky byla i honba za důležitým kamenem.
Vyšel na skálu, co trčela kolmo směrem do údolí. Kdyby mraky opadly, byl by odtud krásný výhled. Na chvíli zavřel oči, aby se zhluboka nadechl a zaposlouchal se do klidu, který tato opuštěná část území nabízela.

Měl ve zvyku být podezřívavý a všechno si ověřovat, ale když Tenebris o své smečce tvrdila, že by se zapojili všichni, chtěl jí věřit. Jen se trochu bál, že to myslí v jiném slova smyslu. Pokud mluvili o šarvátkách, nepochyboval, že Přízrační by se bránili ochotně a se vší odvahou. Co se ale týkalo větších a krvavějších konfliktů, ne každý tomu dokázal přihlížet. Vždycky se našel někdo, kdo radši stáhne ocas mezi nohy a uteče, než aby pozoroval své blízké umírat. Jako má sestra. A to nebylo špatně - byl to instinkt. Pak už leželo opět na vůdci, aby zhodnotil, jestli boj vůbec stojí za to. Byl ale Ignis opravdu takovou hrozbou? Norest nevyhodnocoval jako příliš konfliktní kraj. Vázly tu jak spory, tak diplomacie, o to radši viděl, že Přízrační a Nihil spojenectví uzavřeli. Stát se tu ale mohlo cokoli. Artemisia ještě válku či větší střet zřejmě nezažila, soudě dle jejího nezjizveného těla. Pokud nevěděla, jak by něco takového mohlo vypadat, bylo jen dobře, že tu byl. Setkal se s mnoha smečkami, které slepě následovaly vůdce - v tom byl trochu problémovým jedincem, abychom nelhali. Zpochybňovat úsudek vůdce mu šlo, když byl založený na osobní či emocionální reakci. Bylo ovšem lepší, aby zjistil, jak to vůdkyni myslí, než aby potom dělal unáhlené závěry. Proto bylo dobré ji teď vyzpovídat, než cesta skončí. "Přesto nemáte ve své rodině bojovníků," připomenul. Schopnost bojovat byla něco jiného, než samotná vůle.
Přešli už nějakou vzdálenost, les i s vřesovištěm zůstaly daleko za nimi. Slunce zářilo vysoko na obloze a on začal pociťovat svou únavu. Jistě však už nebyli daleko od území - možná už byli přímo u něj.

Když o tomto vlkovi slyšel poprvé, dostal informaci jen o jeho jméně, postavení a funkci. Nyní se mu už dostalo většího množství informací. Zrovna tak jako on sám, Alo-pé pocházel z váženého rodu. Zcela jistě nebyl zdejší, nosil známky cizí kultury. Přesto o něm nebo jeho rodu předtím neslyšel. A ani se nedivil - sám byl z větší dálky, než aby znal veškeré rodiny a společenské vrstvy tohoto světa. Proto se o ně tolik zajímal, prahl po vědění natolik, že hodlal vstoupit do zdejší smečky. Vlk před ním byl zřejmě poslední zkouškou. S´Arik neměl ve zvyku soudit a dělat si názory dle vzhledu či prvních slov, ale už kvůli postavení ho tento vlk zajímal. Co ho zajímalo, to studoval. Odlišoval se od toho, co tu potkával, snad i používal logiku. I přes svůj zájem se však kamenná tvář ani nepohla. Zůstávala ledová a jistě by každému došlo, že to se nezmění. "Je mi ctí Vás poznat, Alo-pé Estrela do Norte. Mám-li správnou informaci, jste zdejším Coelou a Medicem, není tomu tak?" Něco už věděl a uznal za vhodné tuto vědomost sdílet, snad aby vynikla jeho důslednost co se týče přehledu. Co chtěl znát, co si zjistil. To může znít neohleduplně - on ale věřil na společenské zásady, které ho dovedou k pravdě, je-li mu souzeno ji znát. Jen klidně stál, když si ho šedý vlk prohlížel. Při zmínce hvězd mu na chvíli myslí proběhla myšlenka na Kult. Nevěřil na nic, co by bylo mezí zemí a nebem, pokud pominul atmosféru, elektricky nabité částice a vesmír skrývající se za tím vším. Jeho filosofií byla věda a logika. Obojí z toho odporovalo možné skutečnosti, že hvězdy by mohly mluvit. To však neznamenalo, že by myšlenku poslů hvězd odsuzoval. Téměř každý kraj, který potkal, měl ve hvězdách určitou symboliku či aspoň místo, kam se obracejí, když si neví rady. Zrovna Norest byl ještě krajem magie a časových fluktuací. Jistě je tu možné mnohé.
Očekával zkoušku. Jelikož zadání neznal předem - Tenebris byla slušný tajnůstkář - nepřišla mu změna v programu divná. Kdyby o tom věděl, možná by nesouhlasil. Měl by být podroben stejné zkoušce, jako ostatní, i kdyby to znamenalo pouhý rituální krok. Jistě to však bude záživnější pro oba. Jen se ohlédl po jeskyni, kterou vlk zmínil, a rozešel se za ním. Zatím více nepromluvil. Byl spíše tichým jedincem, než tím užvaněným. Zatím nebylo slov třeba.

Tenebris ho ujistila, že jeho zkouška den zpátky nebyla tou poslední. Byl rád. Ať už ho k tomu přiměla osobní zkušenost s přijímáním vlků nebo myšlenka, že ho tak Přízrační lépe přijmou. Podle jedné zkoušce nejde poznat charakter a úmysly jedince a S´Arik zatím ani neočekával přílišnou vřelost a přijetí. To přijde časem, až si zvykne a ostatní si zvyknou na něj. Avšak věřil si, otázku neúspěchu nechával za hlavou, ačkoli si jí byl vědom. Území, kde hodlal strávit část života, už znal. Ne přesně takové, jaké bylo teď, ale když do Norestu přišel, byl tu v rámci mapování krajiny. Bude to dobrý domov. Možná tu stráví zbytek svého života. Už nebyl nejmladší. V jeho tmavé srsti se to ztrácelo, ale čas od času by jeden zachytil stářím zšedlý chlup.
Noční obloha ubíhala nad jeho hlavou. V posledních dnech se moc nevyspal. Únava se na něm podepisovala, ale jakmile spatřil místo, kam mířil, dal si záležet na tom, aby to všechno opět schoval za ledovou masku. Nebýt jasných očí, matného lesku tmavé zbraně a tichého řinčení řetízku držícího tu zbraň k postroji, toho vysokého vlka by jeden nezaregistroval přicházet. Do nosu mu zavanul nový pach. Už byl tu. Včas, odrážíme-li od faktu, že čas je relativní a S´Arik se nikdy nezpozdil. Stačilo vystoupit na vyšší úroveň a spatřil siluetu v měsíční záři. Byla zvláštní, živá. Místo úděsu či komentáře se při spatření dvou párů jasných očí jen narovnal a zastříhal dlouhýma ušima, ale jeho tvář zůstala ledově klidná. Zastavil se. Tohle musel být Alo-pé, o kterém mu Artemisia říkala. "Dobrý večer," promluvil zdvořile a nezapomněl sklonil úklonu. Úctě ho učili. Nezáleželo na postavení ani vzezření, tento respekt by projevil všem, bylo to vyryté v jeho morálním kodexu. "Mé jméno je S´Arik Dasurk Milaga, nositel přísahy Ret-Taag a válečník K´gonlash. Přináším Vám pozdravy z dálného kraje Henobu, kraje úsvitu. Přišel jsem splnit, co třeba jest k přijetí do vznešených řad Přízračných." Šedý vlk jistě věděl, proč tu S´Arik byl, ale představit se kompletně mohlo znamenat lepší pochopení, lepší poznání. Nyní modrooký jen vyčkával, co mu bude zadáno.

Pravda byla, že při soupeření a bojích záleželo převážně na počtech, zkušenostech a vybavení. Osmnáct proti větší smečce by mělo šanci zvítězit, pokud by jejich disciplína byla na dobré úrovni. Na jaké úrovni ale byli? Co věděl, Přízrační byli mírumilovná smečka. Neútočili, pomáhali, šířili mír, k sobě navzájem se chovali jako rodina. Jak moc byli schopni tu rodinu bránit, když žili tímto způsobem života? S´Arik ze zkušenosti mohl říct, že tento diplomatický a přátelský postoj je správný, ale nikdy by se nemělo zapomenout na ostražitost. Někteří měli vsugerováno, že mezi smečkou rváčů a smečkou, která je schopná se ubránit, je úzká hranice, ale tak to nebylo. Toto stanovoval úmysl, ne hodnota. Co se vybavení týkalo, v Norestu nenarazil na příliš vlků, kteří by nosili zbraň. Tato zem byla ještě barbarská, to ovšem neměnilo nic. Nejdůležitější složkou, ať už při obraně či útoku, však byla víra a loajalita.
Vysoký vlk otočil svou hlavu na Artemisiu a zachytil, jak pozoruje nebe. I on se tam krátce podíval. Mraky ze severu už nad nimi stínily Slunce a vítr zchladl. Ignis už zůstal kdesi za vrcholem za jejich zády.
Její odpověď jen potvrdila jeho domněnku. Hned dvě. Za A, nevěděla, jak na tom teď Ignis je. Za B, přikládala větší důležitost stavu druhé strany, než té své. Kývl, měla pravdu. Po několika sekundách mlčení se doplnil. "To jistě ano. Skutečnou otázkou je, zda-li by Přízrační měli sílu a vůli ubránit se, i kdyby to znamenalo jít proti jakémukoli nepříteli," Důležitější než stav protivníka bylo znát stav svůj. Jen tak bylo možné dělat závěry, jestli je racionální a logické vůbec bojovat. Pokud by nebylo morálky, nemělo by to smysl. Jak moc drželi Přízrační se svým vůdcem? "Jsou vám Přízrační věrní, Tenebris? Kolik z těch osmnácti by bylo schopno se případného střetu účastnit?" Teď se dotýkal temného tématu a věděl to. Ptal se na její znalost smečky, důvěru a respekt, který budila. Snad ji i nutil k zamyšlení o sobě samé a o tom, co zlepšovat. V něm respekt vzbuzovala už svou vznešenou mluvou a racionalitou. Sám sebe měl za inteligentního a uvědomělého, on by problémy nikdy nedělal, ale zatím neznal smečku, aby to samé mohl říct o nich. Její zmínka o Kultu byla na místě. Drželi se ve městě - nedělali problémy, dokud se tam někdo cizí neobjevil. Možná jen chtěli své soukromí. Jedno bylo jisté - pokud by se to změnilo, pokud by začali expandovat, tento úkol navázat kontakty by se stal důležitějším.

Stukhtra nebo-li korund nebylo něco, co by našel jen tak přes noc. A ani to nečekal. Bude si muset dát tu práci s hledáním až bude oficiálně ve smečce, a to jen když bude mít zrovna volno. Mít volno ve smečce je ovšem také relativní pojem, protože povinnost může přijít kdykoli. Zatím byl ovšem na nižším postavení, což mu nedává takovou zodpovědnost. Prostě pár dní stráví mimo území pobíháním po zdejších horách, než aby se vyspal. Při hledání se konec konců přemýšlelo skoro stejně dobře jako při chůzi, pokud zrovna nikdo nemluvil a nerušil jeho myšlenkové pochody. "Jistě," kývl na její point. Nyní konverzaci oceňoval. Tenebris jistě měla na jazyku spoustu informací, o kterých novému členu říct, jen se na ně zeptat. Z tohoto přístupu ovšem usuzoval, že buď není vůdcem příliš dlouho, nebo Přízrační nemají řád ani záležitosti, o kterých by se nováčkovi měla zmínit. Vlastně v její mlčenlivosti a pozdržování informací poznával sebe za mlada. On tu byl tím, kdo se školil, ale příliš mu jako školitelka nepomáhala.
Vyslechl si slova o druhých smečkách, přesně toto chtěl. Z každé zdejší smečky potkal aspoň jednoho člena, a tak věděl o kterých uskupeních mluví i kde sídlí. Tvrdil by si říci, že by dokázal vlky těch smeček spolehlivě poznat po pachu. Spojenecký vztah s Nihilem je dobrý, ovšem v případě Ignisského útoku nebude, co by nám nabídli, pomyslel si na základě toho, co mu říkala Brisa. Nejsou to bojovníci. Spíš spolek pro záchranu beznaděje. Ovšem aspoň někoho na pomoc Přízrační měli, když vlastním obranným komandem se Tenebris nechlubila. Co se týkalo známých agresorů, netušil, jak moc je vztah Přízračných s nimi vyhrocený. "Znám zdejší smečky z řečí i z osobních zkušeností. Dobré je míti spojence, ovšem Igniská smečka hrozbou přebíjí, Nihil odtud daleko jest. Je smečka dobře připravena v případě útoku?" Přistihl se, jak smýšlí nad válkou. Naučil se obezřetnosti, kterou chtěl šířit dál, přičemž mít jakýsi obranný perimetr by bylo jistě efektivnější, než čekat, co za situaci nastane. "Ovšem ještě jedno uskupení jste nezmínila - navázali jste vztah s Kultem, žijícím ve městě?" Nejspíš ne. Z vlastní zkušenosti a ze vzpomínek Taiyö věděl, že s nimi není velká řeč ani pro tuláka. Nejspíš podporovat další smečku, která nešíří jejich slepou víru nebudou.

Stříbrná hornina nebyla to, co potřeboval, ačkoli tato část pohoří vypadala nadějně. Teprve když mu byla položena otázka, uvědomil si, že se o své myšlenky nepodělil. To by asi mohl, ačkoli otázka modré vlčice byla nejspíše pouhá zvědavost. "Nikoli," potvrdil její dohady. Kdyby našel, nevrátil by se na cestu tak rychle. "Hledal jsem nerost. Je vzácný, bylo by nelogické si jeho přítomnost nechat ujít. Má domovina ho nazývala Stukhtra. Bývá barevný a jest pro svou tvrdost ceněný, jediný ten dokáže zostřit hrany mé zbrani," pokusil se jí vysvětlit. Neznal slovo pro Stukhtru, které by odpovídalo zdejšímu jazyku. Barevných drahokamů bylo mnoho. A co ví? Možná se zde ani nevyskytují. Artemisia však jistě lépe věděla, zdali se zde ložiska takového či podobného kamene mohou vůbec nacházeti. Iptar už dlouho nebyl naostřen, jediný kus, který S´Arik měl ztratil při útěku z území Vládců. Zbraň z temného kovu nyní potřeboval ostrou. Byl by lépe vybaven, kdyby bylo potřeba sil.
Osmnáct jedinců už nebyla malá smečka, to musel přiznat. O to víc ho udivoval kontrovers, že lovec je jen jeden, no už se s tím nechtěl zabývat pokud mu to nebude objasněno samo. "To není malý počet, pravda. Na zdejší poměry." Zdejší poměry musel zmínit. Aspoň pro sebe, protože v podvědomí Artemisie záviděl, že vede jen tak malé uskupení, zatímco jeho břemenem ještě dva roky zpět bylo organizovat život smečky, která čítala bezmála nad padesát jedinců. "V takovém uskupení však už jistě máte kontakty s ostatními smečkami," podotkl, nabádajíc ji, aby mluvila o vztazích Přízračných s ostatními. I to bylo něco, o čem by měl vědět, pokud se měl chovat dle řádu a pravidel smečky a nezpůsobovat zbytečné potíže, i když takové chování zrovna od sebe neočekával.