Príspevky užívateľa

Věřil tomu, že i on bude mít jednou u Přízračných vážené místo. Měl zkušenosti, mohl pomáhat, proč by ho někdo nechal jen tak pobíhat po lese? Jistě moudřejší bylo by ho zaměstnat měl co nabídnout, a i kdyby tomu tak jeden neudělal, on by si už ze zvyku nějakou práci prospěšnou smečce dobrovolně našel. Postavení nepostavení, sloužit smečce byla práce na plný úvazek a on by Artemisiu jistě neobtěžoval, kdyby s tím nepočítal. Nebál se nového, i když by mu to v minulosti ušetřilo pár jizev, které skrýval pod srstí. Ve smečce si však měli být všichni rovni, ačkoli pochyboval, že třeba v Ignisu tomu tak je. S vděčností vyslechl slova Tenebris, tentokrát už dostal, co chtěl. Alo-pé a Aaravos. Jména. Kdo by řekl, že si na nich tak zakládá. Důvod byl logický - kdyby slyšel tato jména v konverzaci padnout, chtěl rozumět, o koho se jedná. A vědět, kdo je léčitelem, by mělo přece i malé vlče. K tomu se chodí s problémy. A kam? To se dozví, jakmile budou na území, je kterému se jistě už blížili. Co tmavý nepochytil nebo nechápal bylo, že lovec mu byl představen jen jeden. Byl zvyklý na skupinu lovců, kteří pro smečku plní spíž. Nesměl však opomenout přítomnost magií. Modré oči přelétly po okolí, když zachytily nenápadný minerál. Sklonil hlavu před Artemisií s jasným "omluvte mě" a popošel ke skále, která byla místy rýhována jasným stříbrným nerostem Ne, to nebylo, co hledal. Mlčky se vrátil na cestu. "Tedy mnoho členů vysoce postaveno není," rozhodl se pokračovat v této konverzaci. "Jste malou smečkou?" Co je malé, to se lépe koriguje, živí i brání. Ovšem, jakýkoli spor je významnější a respekt je často zkoušen.

Kopce pomalu ubíhaly dál za jejich záda a jen jejich rozhovor spolu s tichým řinčením řetízku na Iptaru narušoval jejich mlčenlivou cestu. Prohodit pár slov bylo příjemným zpestřením cesty, i když by S´Arik nejraději jenom mlčel. Jeho sociální schopnosti nebyly na nejlepší úrovni. Uměl si dělat spojence, ale přátele? Ne. Možná nebylo divu, když jeho důraz na logiku mu bránil v emocionálních úsudcích, čímž se ostatním jevil jen jako starý morous. K jeho štěstí Artemisia také nevypadala, že by se chtěla zbytečně vypovídávat. Neodpověděla sice na jeho otázku tak, jak to myslel, ale i tak mu poskytla důležité informace. Více vlčic? To nebylo příliš strategická výhoda. Vlčice sice nebyly slabé, neodsuzoval je, ale jen z důvodu slušnosti to byli většinou samci, kdo chránili území. Aspoň tak to znal. Nadezhda. Zopakoval si to, aby nezapomněl. Rád by se dozvěděl i o dalších konkrétních členech, ale to zřejmě přinese čas. "Pandora se zmínila o funkcích, kterou by se každý člen měl zabývat. Jsou zde takoví, jejichž jména bych měl znát?" Měl by znát jména každého člena, ovšem. Ti hlavní, výše postavení, o těch by však rád věděl předem. Za kým jít s problémy. S kým je bezpečno. Koho obviňovat, když je prázdná spíž.

Nalevo míjeli věžové hory, jejichž štíty sahaly do výšek daleko nad jejich hlavami. Tam už se nacházel Ignis. Když kolem té smečky prve procházel a zjišťoval, co mohl, pohled na to území mu připomínal ideální místo pro smečku asi nejvíce. Teprve s vědomostmi a informacemi si to zcela rozmyslel. Ta smečka nebyla nic pro něj, stejně jako kult ve městě. Údajně byli krvežízniví, netolerantní a násilničtí, a i když on se setkal s těmi lepšími, bylo by hloupé tato varování z éteru ignorovat, protože na každé pověsti byla špetka pravdy. Pro S´Arika však vál příznivý vítr z jiné strany. Ze severu, kde podle směru jejich chůze Přízrační sídlili. Přemýšlel nad tím, jak to tam vypadá, a uvědomil si, že ty končiny dlouho nenavštívil. Aspoň ne od té doby, co byla povodeň.
Na odpověď vlčice jen kývl. Čekal, že Pandora už odcestovala pryč. Vždyť se mu dokonce svěřila, že už pro ni ta rodina není rodinou. Avšak pokud si pamatoval, čekala vlčata. Čím to bylo, že vlčice vždy tak snadno odcházely? Možná i za to mohla zdejší mechanika času, ovlivňující všechny a všechno. On plánoval zůstat. Svět sice stále čekal na průzkum, ale většího úspěchu určitě dosáhne, když zůstane na jednom místě a své poznatky si sepíše, aby po sobě něco zanechal. Pro další generace. Bohužel se obával, že nebude mít potomka, který by jeho dílo převzal. Jeho synové byli mrtví. Kdyby nebylo války, byli by tu si ním. Nebo by spíš on byl doma na severu s nimi. Neron měl jistě štěstí, že měl smečku a že nezažil válku. Bylo povzbudivou zprávou, že zde stále je. Snad už měl více rozumu. Na mysl tmavého vlka v souvislosti s tím přišla další otázka. "Kdo tedy všechno patří pod vaše společenství?" Další obecná otázka. Měl takových plno. Sice by si to zjistil sám, netřeba s tím zatěžovat Tenebris, ale dostal příležitost. Informace ohledně přesného počtu členů bude mít ona stejně nejspolehlivější.

<< Lesní říčka

Mlčet na cestě bylo pro něj obvyklé. Vlastně i mlčení v jiných situacích u něj neznamenalo ani agresi, ignoranci či nevděk, ale pouhou úctu k tichu, které je všechny obklopuje. Ve skutečnosti nikdy nebylo ticho. Vždycky tu bylo kvílení větru, vzdálený šepot korun stromů, tiché kroky zvěře či snad jen neslyšné vlnění uvnitř hlavy, dotvářející to k dokonalosti. S´Arikovým břemenem bylo obrovské kvantum myšlenek, a žel ne všechny patřily jemu. Neznamenalo to, že by slyšel hlasy, ale že jeho mysl se měla neustále čím zaobírat. Často byl schopný si něco odvodit už jen podle malého vodítka, mluvit už nebylo třeba. To byla jen formální část, jeho špetka slušnosti, ke které byl vychován. Momentálně byl k tomu všemu ještě unavený, spánek mu jen prospěje, až bude mít vše za sebou. Pro jednou opět zažíval zápřah jako míval na cestách, kde občas nejedl a nespal, aby urazil větší vzdálenost. Nestěžoval si na to. Disciplína se musela udržovat, a jak vidno, přes chladnou masku se na jeho výrazu ani únava nepodepisovala.
Urazili další kus cesty. Slunce už bylo na obloze a do krajiny bylo dobře vidět, ačkoli ve vyšších nadmořských výškách se vrcholků kopců směrem ze severu zmocňovaly mraky. Brzy se zatáhne a vidět tak dobře už nebude. Tmavý válečník klidně kráčel, občas se rozhlédl či se zahleděl na nějakou rostlinu, aby si ji přidal do paměti. Zmapovat hory bylo těžší, než se zdá. Žil tu už nějaký ten pátek a stejně neznal každý kout pohoří. Z dumání nad mapami zdejších oblastí ho vytrhla slova Tenebris. Podíval se na ni, přehrál si svá setkání s ostatními a byl připraven s odpovědí, jakoby podobnou otázku čekal. "Bývalý Nox nebyl jediný, s kým jsem se z řad Přízračných setkal. Prve jsem se o vaší existenci dozvěděl od vlčice černobílé, když jsem procházel tyto kraje a sbíral informace o zdejších společenských uskupeních." Nevěděl, nakolik přísné bylo to utajování, které Přízrační dle jeho informací praktikovali. Ať to však bylo jakkoli, zasloužila si pravdu. Utajovat informace by bylo nelogické, když se snažil získat si její důvěru. "Jmenovala se Pandora. Od ní znám vaše postavení i dřívější polohu, ačkoli jsem ji nedostal přesně. Také jsem krátce měl tu čest mladým černým vlkem, Neronem. Ani jednoho z nich jsem dlouho neviděl. Jistě změny nastaly. Pokud si pamatuji, toto bylo v létě." Už výměna velení, natož území, znamená nové podmínky. Zatím neznal aktuální členy, byl však jistý, že všechny brzy pozná, pokud tato smečka fungovala stejně dobře, jako ty, které znal.

Zajímalo ho, jak dlouho tu Artemisia vlastně žila. Jistě odtud nepocházela, soudě dle způsobu mluvy i její fyzilogie, ačkoli to bylo pochybným vodítkem. Nedalo se říct, kdo je zdejší a kdo ne, rozmanitost zde nebrala konců. Snad jakoby byl Norest magnetem na podivná individua. Valná většina těch, které potkal, byla ze světa za hranicemi, málokdo se narodil přímo zde. Vždyť to tu bylo malé, pro delší bádání nezajímavé, i když spousta zákoutí to vylepšovala. Třeba hrad či město bylo pro dobrodruha jako on historickým artefaktem, bohužel nedostupným k bádání. S přírodou už byl zvyklý žít, nebylo, co na ní bádat, pokud nepotkal novou rostlinu či neznámý druh geologických materiálů. Sice stále obdivoval krásy zapadajícího Slunce či zrcadlení hladiny, ale nové životní formy byly zkrátka zajímavější. Třeba jako ta, kterou nesl na zádech. Jinde ji nepotkal. "Biologická diverzita je tu rozmanitá, avšak stále se drží přírodních podmínek," konstatoval. Aspoň něco tu dávalo smysl, když už fyzika ani dynamika času tu nefungovala. Možná to byl další důvod, proč tu zůstat. Jak se však stále častěji přesvědčoval, čas zde plynul na každém místě jinak. Pokud bude mít během své působnosti u Přízračných čas, plánoval tomuto záhadnému jevu věnovat svou energii, aby ho pochopil.
Z blátivého lesa vyšli a nechali ho za sebou, zatímco stoupali vzhůru. Vřesoviště byla pěkná oblast. Připomínala mu domov asi nejvíce. Taková předzvěst horských oblastí. Upíral své pronikavé zraky směrem k území Ignisu, o kterém samozřejmě věděl. Nebyla to zrovna přátelská oblast, ačkoli on měl na přátelské osoby docela štěstí. Snad těch pár nadějných nezkazila pověst té smečky. "Rozumím," kývl na slova modrého jednorožce. Druhá zkouška, tedy... Fromalita. Nějaký jejich rituál či kousek kultury. Snad bude mít možnost poznat celou smečku. Prozatím vysoký vlk mlčel. Na cestách většinou mlčel, aby si všímal detailů, a tak nechal Artemisiu, aby vyslovila své poznámky či otázky. V blízké době se musí porozhlédnout po nějakém tvrdém kamenu.

>> Nízké hory

Území pro smečku byla diskutabilní otázka, ale vždycky zakládala na tom, že tam musí být vhodné klima a prostředí. Nejlépe izolované od přírodních katastrof - a to zdejší les nebyl, když už se tu taková katastrofa vyskytla. Rozhodl se neptat na směr, kterým míří, ale předpokládal, že to bude na výše položeném místě. Horské klima mu vyhovovalo, tedy to jistě bude vhodné místo k životu, ačkoli to jistě nebude stejné, jako jeho rodný svět. Nebude tam hor, které se při západu Slunce zbarví do žhnoucí rudé, ale v nastávající tmě se změní v led, nebude lesů divočiny, zakrslých vysokohorských porostů ani dlouhých plošin, nad kterou se starobylý Měsíc vznášel, jakoby na Zemi padal. Ani kamennou citadelu nebude moct spatřit, ani starodávné jeskyně vědění nebude moct navštívit. To byly časy minulé a on ani nečekal, že nějaké takové podobné místo by vůbec mohlo existovat. Urazil dlouhou cestu, byl v jiném pásmu. Přišly povodně, kdoví, co je ještě čeká. To je ve hvězdách. Nebo to říká osud. Ani na jedno bohužel S´Arik nevěřil. "Jistě. Procestoval jsem Norest v době, kdy jsem sem přišel, zdejší příroda je vskutku obdivuhodná," souhlasil. Bylo pravděpodobné, že zná i prostředí, ve kterém žijí Přízrační, ačkoli netušil, na kterém z těch území se nyní nachází. Možná šli dokonce dál na sever, za hranice kraje. Pak by však modrá vlčice byla docela daleko od své smečky. Byla náhoda, že na ni narazil. "Jak jsem se přesvědčil, mé informace o vašem uskupení již nejsou aktuální. S novým vůdcem mnohdy přicházejí nová pravidla, zrovna tak s územím, což je jen logické. Byl bych vděčný za vědomost, co bude mým právem a povinností, zda-li se vaše... metody změnily." Nechtěl říkat kultura. Kultura byla vždy pod vlivem území, tu pozná, až bude na místě. Zatím žádal pouze o to, co by měl znát každý.

Vskutku, jak včera řekla, tak udělala. Vždycky obdivoval každého, kdo dokázal dodržet slovo i přes to, že to znamenalo určitou formu sebeobětování. Obdivoval odvahu, loajalitu, respekt, racionalitu i smysl pro zodpovědnost, přičemž Tenebris mu všechny tyto vlastnosti zatím ukazovala. Jeho pohled zůstal nezměněn, když se rozhodla vydat přes potok. Nešla vodou, zřejmě si nechtěla namočit tlapky, což bylo v tomto počasí zcela pochopitelné. Opět měl možnost vidět někoho, kdo porušuje gravitační zákon a pochopil, že se nemůže jednat o nic jiného, než o magii. Element vzduchu nebo nějaká jeho forma, podle všeho. Artemisiina moc už mu tedy tajná nebyla. Ta jeho jí však stále ano, pokud si nepletl čas. Čas? Jo. Bylo mu známo, že tu ubíhá velmi zmateným způsobem. Někdy je rychlý, někdy ho zmrazí na pár dnů, občas se zpomalí a sekundy jsou dlouhé jako století. Možná už ho mátly cizí vzpomínky, o které se zasluhovala jeho magie. Cizí vzpomínky a znalosti ale byly také mnohdy užitečné. Díky tomu třeba věděl, že není radno si zahrávat s Kultem, pokud měl sdílet poznatky nabyté v Norestu. Na sdílení podobných informací byl však ještě čas. Hodlal si počkat, než se někdo zeptá sám. Jeho magie byla zaměřená na nitro, na duši, což pro něj bylo pro běžnou mluvu a sdílení s neznámými osobami nevhodné téma.
Zastřihal svýma dlouhýma ušima, když promluvila o cestě k Přízračným. Tak on se tedy stane jejich součástí. V duchu byl zvědavý, co všechno ho tam čeká. Prozatím si byl jist, že to není konec jeho zkoušky. To by byla laciná zkouška, kdyby se hledělo jen na schopnosti, nikoli na osobnost. Od moudré ženy čekal moudré věci, i když tu stále byla proměnná v podobě emocionální stránky, kterou vlčice měly většinou rozvinutou více. Kývl na známku díků a vykročil za ní. "Již nesídlíte zde v lese, není tomu tak?" Rozhodl se pokládat otázky už teď. Na cestu. Zastavil se po dvou krocích, kdy si uvědomil, že něco zapomněl. Modré zvířátko. Možná nebylo jedlé, ale když už bylo mrtvé, mělo by se využít. Nerad by měl na svědomí zbytečně zmařený život, i když to znamenalo jeho vstupenku do smečky. Vyhodil si tvorečka na záda, před svou zbraň, a počkal, kudy ho Artemisia povede.

Ráno bylo úžasné v tom, že se vše probouzelo. Všechno začalo kypět životem - flóra tiše zvučela svou němou píseň ve větru a zvířata pospíchala stejným směrem, jako včera, volajíc na sebe svá varování, bylo-li jich třeba. Na podzim toho všeho bylo méně. Když rostliny zpívaly, stěžovaly si na počasí, zatímco živé bytosti se častokrát už dávno přesunuly jižně. Chladné ráno. Větřík klidně vál mezi stromy, rozezníval hovor korun stromů a nechával šedou severskou srst vlka čepýřit se, plápolat. Byl tu docela nenápadný, jen jeho moudré modré oči jako havran na sněhu zářily z toho obyčejného dojmu. Rosa stékala po trávě a máčela půdu, která už promočená byla. Nasáklá houba hlíny, bahnitý řeky břeh - avšak i přesto potok zůstal čistý, nerušil zdravé přírody běh. Zářivé zraky do vody hleděly, odpovědi na své otázky v odrazu hledaly. Proč to dělám? Čí je život? Na chvíli oči zavřel, aby se sám do sebe zahleděl. Proč hledá odpověď takto složitě? Nechce se mu být na jednom místě? Norest už měl prozkoumaný, nová místa čekala. Co ho drželo na místě? Vždyť mohl jít dál, mohl dále sbírat znalosti o kultuře z mnoha zemí.
Z přemýšlení ho vyrušilo křupání větviček a šepot mokrého listí. Nakonec nečekal tak dlouho. Artemisia zřejmě opravdu dostála svého slova a zůstala, i když to znamenalo nocovat. Dobrý dojem to na něj udělalo. No, on nenocoval. Až bude mít toto za sebou, bude se muset prospat. "Dobré ráno přeji," pozdravil a poklonil se, i když modrá vlčice stála na druhé straně potoka. Modré stvoření mu leželo u nohou. "Splnil jsem vaši výzvu," oznámil, když se narovnal. Jeho hlas byl klidný, zrak ledový, jako štíplavý vzduch v okolí. A tak to mělo být.

<< jih

Najít, vystopovat a zabít zvíře, o kterém jeden pouze slyšel, je poněkud obtížné. Zní to jednoduše, no netrvá to pět minut, jak si někteří myslí a představují. I s tím však zkoušející jistě počítala. Ani zkušený stopař a lovec by se v prostranství, které má byť jen nad dvacet kilometrů čtverečních, nevyznal, když neví, co hledá. Zdejší území bylo ovšem ještě větší, čímž se stěžovaly podmínky nalézt toho vzácného tvora, pro kterého byl poslán. S´Arik sice nakonec s lovem pořídil, ale na smluvené místo se stihl vrátit až další den časně zrána. Jak kvůli tomu, že ulovil až k večeru na druhém konci Norestu a že během jeho cesty zpět byla tma a musel se vyhnou medvědovi, co si u říčky dělal zásoby na zimu, tak protože se na chvíli zasekl v bažinách a hledat ve tmě pevnou cestu z mazlavé hmoty je opravdu zábava. K tomu všemu už byl unavený a nechtěl se zdržovat spánkem, a tak si dal aspoň krátkou přestávku u jezera. Jakmile už v dálce začalo svítat, byl už v lese. Procházel kolem stromů s modrým zvířátkem na zádech a blížil se k místu, kde včera potkal Tenebris. Na břehu říčky se zastavil a složil stvoření na zem ke svým nohám. Zatím byl sám. Zůstala Artemisia? Pochyboval o tom. Bylo však na něm, jestli je dost trpělivý čekat. Mezitím měl čas znovu přemýšlet, proč se vlastně hodlá přidat k Přízračným. Nežil už dlouho sám? A vyhovovalo mu to. Jeho cílem ale bylo úplné porozumění světu, a toho nemohl dosáhnout, pokud se nenaučí vnímat vztahy mezi vlky. Byla to iracionální stránka vlčího chování, a tu stále nechápal. Pro teď mohl dělat jedinou věc - čekat.

Vlci: Raymond, Null, Agony
Vlčice: Shantileare, Rameeza, Fores

Lov malého vřeštícího tvora byl u konce. Slunce se sklánělo k obzoru a před S´Arikovými tlapami leželo modré tělíčko bez života. Života ukončeného pro hloupou zkoušku. Ne, že by se štítil zabíjení. Ne, že by se kdy štítil boje, krve či smrti. Šlo spíš o ten princip. Zvíře bylo mrtvé. Pro co? Pro zkoušku. Pro hloupou zkoušku. A on se ani nepřesvědčil, že není poslední svého druhu. Nebo že to není člen větší rodiny. No, úkol byl úkol. Pokud však Artemisia chtěla u Přízračných pouze silné vlky schopné splnit rozkaz bez důvodu, nebyl takovým. On měl své zásady. Jako nezabíjet bezzbranné.
No, jeho uši trpěly ještě chvíli potom. Upevnil si postroj se svou zbraní a na jeden háček ověsil i mrtvé zvířátko, aby se ho nemusel příliš dotýkat tlamou. Mohlo přenášet nemoci a on nechtěl být tak hloupý, aby to riskoval. V přírodě bývají choroby divočejší. I takové během cest viděl. Teď se vydal na další cestu. Zpět k místu, kde úkol dostal. Během té cesty si může utřídit své poznatky o druhu Silacean Mera. Nebo jak to bylo.

>> močály, les, louka a Ňáká lesní říčka

Vyběhli na louku. Před černým vlkem se otevřela šance na úspěch, zatímco modrému tvorečkovi, který se teprve před krátkou dobou stal kořistí, nezbývalo příliš času. Bál se, běžel o život. Nebylo divu, že se snažil se vrátit zpět do bažin, kde byla vysoká tráva, ve které se mohl skrýt. Voda, ve které mohl zmizet pod hladinou. Lovec měl také co dělat, aby ho od močálů udržel dál. Jednou se mu modrák málem ztratil, když se dostal zpět mezi dlouhá stébla trávy, ale v tu chvíli lovec mrštil klackem tím samým směrem, a on si to domnění, že jsou tam lovci dva, opět zamířil zpět. Místo útěku ale nasadil silnější obranu - tmavý sebou trhl, když mu jeho uši málem vypověděly službu. Zvuk, který se šířil do okolí, byl velmi velmi hlasitý - a S´Arik pochopil, proč se říká, že ten zvuk zabíjí. Muselo to být hlasité jak obrovská diskotéka! Nic, co by bylo jeho citlivým uším příjemné. O to větší motivaci měl to už skončit. Skočil po modráčkovi, ale ten díky své velikosti znovu unikl. Byl obratnější, než vlk. Ten byl sice trénovaný, ale stále nebyl tak malý, aby se tvorečkovi vyrovnal. Uši si tiskl k hlavě, aby nemusel poslouchat ten strašný zvuk poslouchat. 3, 2, 1... Skočil a s otevřenou tlapou vskutku zasáhl tvorečkův krk v momentě, když se k němu obrátil zády. Nezbývalo už nic jiného, než to ukončit. A lovec to ukončil rychle. Škubnul a držel, dokud zvíře uplně neutichlo. Cítil, jak se mu železitá chuť krve šíří do tlamy. A když zvíře konečně utichlo a zápasící tělíčko povolilo, teprve pak pustil a posadil se. Potřeboval vydechnout.

Tmavý vlk se začal dlouhou trávou. Teď už nemohl zůstat nenápadný - stébla trávy okolo něj se pohybovala a tvoreček, kterého klacík plovoucí po hladině už nezajímal, si toho rychle všiml. Proto šel vlk oklikou. Směrem pryč, jakoby na něj ani nechtěl zaútočit. Musel se postavit na místo tak, aby jeho kořist stála mezi ním a loukou. Aby ho hnal pryč z bažin, až vyrazí. Na chvíli se zastavil na místě a stál, aby poslouchal. Nedivil se, že nemá, co poslouchat - v okolí bylo hrobové ticho. Ticho, kdy se kořist začíná strachovat o svůj život, i když všechno v okolí kromě onoho ticha napovídá, že se nic neděje. Jen paprsky zapadajícího Slunce zpívaly svou němou píseň. Píseň, do které se skoro až nehodil lov na nevinného tvora.
S´Arik nebyl typ, který by zabíjel pro radost. A příčilo se mu zabíjet i kvůli zkoušce, protože věděl, jaké to je, umírat. Během války se během smrti svých přátel mnohokrát napojil na jejich mysl, aby jim ulevil. Jejich pocity, jejich bolest a marnost už z jeho mysli však nikdy nezmizela. Mohl jen předpokládat, že zvěř to má stejně, jako oni. Pokud bude jeho lov úspěšný, doufal, že mrtvému zvířeti Artemisia najde i dobré využití, aby jeho smrt nebyla zbytečná. Zbytečná... Nutná jen kvůli jeho přijetí.
Během mžiku se otočil a rozběhl se. Na moment zahlédl, jak tvor vyděšeně vyskočil na nohy, ale vskutku se dal rychle na útěk. Jeho lovec měl co dělat, aby mu stačil. V jednu chvíli se mu modrý tvoreček docela ztratil v trávě. Musel vystartovat stranou, aby ho dostal tam, kde ho chtěl mít. Nakonec však konečně vyběhli na louku.

Dále nehnutě pozoroval, jak Sciaren Mera loví. Nedokázal sice poznat, jestli je to samice nebo samec, ale zato poznal, že tenhle jedinec má hlad. V chytání hmyzu byl dobrý, a vypadalo to, že se i docela baví, ale Sarik si uměl představit, jak dlouho musí lovit, aby svou velikost takovýmhle hmyzem nasytil. No, ještě chvíli to trvat bude. On měl zatím možnost zaútočit. Nebo aspoň sestavit plán, protože do zdejších vod za ním jít nechtěl. Nebál se sice plavání, ale chaluhy pod vodou nevypadaly zrovna přátelsky. Navíc, měl Iptar. Sice by ho tu mohl nechat, ale lepším nápadem mu přišlo vyhnat toho tvora pryč z močálů. Pokud by se dostal do lesa nebo aspoň na louku, kamkoli na otevřené prostranství, už by měl výhodu on. Potřeboval jen prostředí, kde mu tvoreček nemůže během mrknutí oka zmizet z dohledu. Pomalu vstal a zvedl klacík, který mu ležel u tlapek. Opatrně ho mrštil před sebe na vodní hladinu a sledoval, jak plující objekt dokonale upoutal pozornost jeho malého přítele. Přítele, který zemře jako kořist. Škoda. Třeba by se dobře pobavili. Vlk zatím neměl jistotu, jestli se mu podaří tvora dostat. Bylo to malé, jistě to bude rychlé. A ještě stále měl informaci, že uši vlků umírají, když je tvor v nebezpečí. On měl své uši docela rád.

Trpělivost se mu vyplatila. Čekal sice skoro hodinu a půl a poslední půl hodiny mu začínal stěžovat hmyz, ale na druhé straně močálu, poblíž kterého ležel, se vskutku objevilo zvíře, které znal jen z bájí a povídaček. Nechal hmyz být hmyzem a zaměřil se na ono stvoření. Bylo malé. Ne vyšší, jak zajíc. Mohlo to být mládě, ale i kdyby to byl dospělý, bez porovnání neměl šanci to poznat. Zvláštní na tom byla ta barva. Výrazná, nevšední modrá, a to i když to zřejmě žilo tady a nemělo to příliš rádo společnost, když se mu doteď neukázal. Šedý vlk mírně zvedl čumák a zavětřil. Měl štěstí, jeho větřík jeho polohu neprozrazoval. Mohl se dále věnovat analýze. Modrý tvoreček skočil do vody. Při plavání si pomáhal drobnými křídly. Ta určitě nemohla sloužit k aktivnímu letu, na to byla moc zakrnělá. Přistál na malém ostrůvku a když vylezl z vody, zrovna rozkousával nějakého brouka - musel si ho ulovit při plavání. A tak to modrookému došlo - ten tvor tu nejen bydlel. Právě teď se sem přišel navečeřet a on měl tu čest ho sledovat.