Príspevky užívateľa

Pozorovatel. Právě teď byl pozorovatel. Tiše ležel mezi dlouhými stébly trávy a čekal, co se bude v okolí dít. Ke svému překvapení zjistil, že močál, který si vybral, je docela živý. Několikrát zahlédl ptáky plující po hladině či dokonce čerstvou kolonii žab. Přemýšlel, jak hluboké musí tahle jezírka být. Mohlo to být klidně pár metrů. Na některých místech bylo vidět dolů, kde rostla hradba z řas a chaluh, ale na dno už dohlédnout nešlo. V odrazu oné stojaté vody se odrážel stárnoucí cyklus dne. Poledne bylo dávno za ním, blížil se večer. Ačkoli hlasitý zvuk se už neopakoval, pozorovatel zůstával v pozoru. Všechny smysly měl na stopkách, připravené zareagovat. A pokud měl něco z chování živých tvorů vyvozovat, tak to, že jsou aktivní hlavně k ránu a večer, kdy jsou na lovu. Bohužel i ta nepříjemná část živočišné říše - hmyz. Začal ho otravovat hmyz. Zrovna se drbal na zádech, když se znovu ozval onen alarmující zvuk. Byl tišší, než posledně, ale byl tu. A byl blízko.

Kráčel vpřed pomalu a rozvážně. Čím blíže byl, tím jasnější mu bylo, že ačkoli tenhle zvuk zná, nikdy si ho nedokázal přiřadit k určitému zvířeti. Také si byl jistý, že ho slyšel jen tady. V Norestu. Docela slušně hlasitý zvuk to byl. Proto ho slyšel i z takové dálky. Měl teď směr, kam jít, ale brzy už opět tápal, protože zvuk ustal. Nezbývalo mu nic jiného, než čekal. Neměl jistotu, že tvůrce toho zvuku je zvíře, které hledá. Byl to jen tip, pouhá sázka. A jemu běželo o čas, ačkoli neměl daný limit. Artemisia na něj pravděpodobně čeká v lese, kde začínal, a on ji nechtěl nechat čekat dlouho. Musel však být trpělivý. V močálech byla dlouhá tráva. Snažil se jít po půdě, která nebyla zcela prosáklá vodou. Těžko tady na takovou narazit, na druhou stranu ani pevné zvíře nemohlo žít v takové půdě. Pokud by nebylo... Malé. To v popisu tvora bylo. A prý to má křídla. Tmavý vlk se dál procházel po vlhké půdě a tiše našlapoval, aby slyšel, co se děje v okolí. Ať ale poslouchal, jak chtěl, příliš toho nebylo. Zvuk byl pryč. Rozhodl se čekat. Dřepl si do trávy a vsadil na svou trpělivost.

Jeho úkolem byl lov. Honba za zvířetem jen s určitým počtem indicií. Chyběla mu informace, kde to zvíře hledat, ačkoli měl určitý odhad, obecnou statistiku. K čemu by mu však taková informace byla? Když hledá zajíce, může ho najít kdekoli. V lese, na louce, u vody. Nesměl zapomínat na to, že všechna ta zvířata mají také svou mysl. Jednají tak, jak to potřebují, co jim přikazují jejich životní nároky. Je ti zima? Přestěhuj se do teplejších krajů. Potřebuješ se skrýt? Najdi si místo, kde to půjde. Míst, kde se v tomhle světě skrýt, bylo mnoho. I on tu měl své skrýše. Místa, kde na cestách přespával, i když to nebyly zrovna pětihvězdičkové hotely. Zavřel své modré oči a poslouchal. Ptáci zpívali, stromy si něco povídaly ve větru. A on jen poslouchal, dokud nezaslechl vzdálené pískání. Jako hraboš nebo myš. Obrátil za tím zvukem hlavu a zjistil, že se dívá směrem k močálům. Nebylo, proč zůstávat - nic se tu nedělo. Bude hledat tam.

Vydal se jihovýchodně. Ne přímo proto, protože by chtěl, ale spíš proto, že ho tam vedl proud řeky. Jeho prvním cílem při hledání bájného zvířete byly vodní toky, a to čistě z logického důvodu - každý živý tvor potřebuje k životu tekutiny. A pokud to mělo přenášet nemoci, tak to bude muset občas i do bažin, které byly nedaleko. Ty jsou plné svinstva, které může být vlku nebezpečné. A u řek se zdržuje většina zvířat, když hledají vodu. Ještě tu bylo moře. Asi hodinu - dvě hodiny cesty odsud, to byla jeho další místo, kam chtěl. Než by se tam ale dostal, projde ještě spoustou míst. Vlastně i ty močály by mohly být fajnové - je tam spousta vlhké trávy, jezírka... Spoustu místa, kam by se vystrašené zvíře mohlo schovat. Taky to ale mohl být lesní tvor. S´Arik nevěděl, kde zvíře, které hledá, skutečně žije. Pouze... Odhadoval.
Šel po pravém břehu říčky, která se postupně zvětšovala. Věděl, že všechny řeky tady stejně ústí do moře, takže by nemusel jít příliš dlouho, i kdyby šel až tam. Plán cesty tedy měl. Když vstoupil do lesa, zahlédl pár laní. Stádo, které procházelo. Nebyl na lovu, takže se neskrýval. Velká zvířata si ho sice všimla, ale tak nějak s respektem se vzájemně obešli, nestojíc o potíže. Když prošel lesem, zastavil se. Byl na začátku močálů. Rozhodl se tu chvíli počkat a pozorovat okolí.

Pohyboval se rychle, ale nespěchal. Bylo poledne, možná pár hodin po poledni, hodinky nenosil. Jako malý sice na jejich území bývaly sluneční hodiny, velké a majestátní, ale nikdy neviděl technologii, která by je vzala s sebou. Nyní měl jiný úkol. Byl na honbě za zvířetem, které nemuselo existovat. Jeho zkouška do řad Přízračných byla jasná - měl to zvíře najít, zneškodnit a donést Tenebris, aby uznala splnění. Zvláštní pravidla od ní neměl, ačkoli jeho vlastní morální hodnoty mu zakazovaly používat magii či zbraň, kterou nesl na zádech. Docela se těšil na den, kdy bude bydlet se smečkou. Asi si najde stálý úkryt, možná si i udělá spojence, přátele. Než se tak ale stane, musí se soustředit na úkol.
Došel k jezeru. Rozhlédl se kolem, ale nebylo to tu příliš živé. Zahlédl pár zajíců, ale to zajisté nebylo to, co hledal. Zopakoval si v hlavě popis, co dostal. Mohl hledat cokoli, co bylo malé a mělo křídla. Musel se dobře dívat. Pár minut pobyl na místě, jestli se ukáží i plaší tvorové, ale toto místo bylo víc mrtvé, než živé. Nezbývalo mu tedy nic jiného, než se vydat dál.

Co se týkalo jeho, doufal, že odpověď bude mrtvý. Sice nerad zabíjel zvířata, pokud nebyl na lovu, ale zřejmě by musel použít magii, aby zvíře uklidnil a neohluchl, když má citlivý sluch. Neměl dlouhé uši proto, aby jim nějaký malý řvoun ubližoval. A neměl magii, která uměla ukonejšit mysl a vyčíst z ní vše potřebné, proto, aby plýtval své kapacity na prosté zkoušce do řad smečky, i když to byla jistě důležitá událost. Co se týkalo těch nemocí, nepřál si být nakažen hned na začátku své zdejší kariéry. Neměl rád, když se o něj někdo staral, na to byl moc velký samotář. Proto to nebral od Tenebris jako příliš logický krok při výběru kořisti, pokud to měla být jen zkouška jeho schopností a ne i imunity. No, tu on měl dobrou, nebo aspoň pokud by měl vycházet ze svých zkušeností s dřívější nákazou. Taková nákaza, to je ale nepěkná věc, žejo. Jednou ji má zvíře, pak civilizovaný vlk a pak už celý kraj. O to tu nestál nikdo. No, bude se snažit nenakazit, kdyby to náhodou hrozilo.
Informace dostal. Byl čas jít. Nechtěl ztrácet čas, protože to vypadalo, že Artemisia na něj hodlá čekat zde. No, snad nečeká, že bude hotov s hledáním bájného stvoření po celém rozlehlém území a s jeho ulovením za nepříznivých podmínek za pár hodin. Nechtěl odhadovat, protože na to jeho informace nebyly dost kompletní. "Dobrá," přijal úkol a naposledy se sklonil k potoku, aby se napil. Už věděl, kam půjde. Zamíří k jihu, kde je víc vod a světla, víc hojnosti. Kývl tedy modré vlčici na rozloučenou, urovnal si postroj se svou zbraní a začal sestupovat dál po proudu. Ten ho jistě dovede k většímu toku.
Stihl se ještě otočit za sebe. Musel něco uvést na pravou míru. "Nejsem voják, Artemisio. Nebojuji, když to není nutné," řekl. Věděl, co si o vojácích někteří myslí. Že je svazuje disciplína, zákon a ona... Ochota zabíjet. On byl jiný. Byl sice i válečník, ale měl titul K´gonlash, to v jeho zemi bylo něco jako jiné jméno pro "bojuj se ctí a s odvahou, nikoli se záští a krvežíznivostí." "Jsem jen diplomat, kterému dali do tlapek zbraň. S doprovodnými slovy: Braň svůj domov. A to jsem dělal. A budu to dělat i zde, ve vaší smečce, přijmete-li mne mezi sebe." S těmito slovy jen krátký vážný pohled Artemisie věnoval, ačkoli ten pohled byl výmluvný. Pak se vydal dál, aby byl k té obraně smečky o krok blíže.

Měl základní ponětí o tom, jak úkol splní. Každý lov byl tak trochu strategie, v tom s Tenebris souhlasil. Kde začne? Nejspíš někde, kde se zdržují i ostatní zvířata, na místě hojnosti. Smysly mu pomohou. Už tu viděl mnohé tvory, kteří byli zřejmě zdejší endemité. Koně s krystaly, co se potulovali na pláních, zdeformované vážky... Třeba natrefil i na Vyplašeného tvora, aniž by o tom věděl. Byl v tom risk, ale nestrachoval se, že by podle poskytnutých informací neuspěl, pokud to vskutku nebyla pouze báje ze starých časů. I chyták to mohl být. Mohla mu zadat nesplnitelný úkol a on by to musel co nejdříve odhalit. Přiznat, že nejde split všechno. Přiznat porážku byla jedna z nejtěžších věcí. Kdyby to vskutku byla báje ze starých časů, stroj času neměl. Zato měl dobrou paměť. Bude hledat. Dívat se okolo, zapojovat logiku přežití. Věděl, že kdyby potřeboval s tímto úkolem pomoci, dědictví jeho rodu by mohlo být užitečné. Magie. Mnohokrát však splynout s myslí zvířete nezkoušel. Snad jen jednou, ale mohlo to být nebezpečné. Čím více splynutí myslí provedl, tím těžší bylo všechny ty vzpomínky a vjemy oddělit od jeho vlastních a vzít si jen to, co potřebuje. Měl tak sice zkušenosti navíc, ale cheatování testy obvykle nepovolují. V tomto případě... Byla to jeho schopnost, jeho přirozenost. Další věc, co mohla být smečce prospěšná. Používat ji však nechtěl. Bylo to i o jeho cti, a tu on také nikdy nezklamal. Ne schválně.
Měl ještě pár otázek k zadání, ale nechtěl je valit naráz. Zároveň se však blížilo poledne, a tak neměl čas marnit čas, jestli nechce ty hodiny trávit i hledáním vhodného místa k přenocování. Těch pár měsíců zde mu naštěstí dalo dobrou příležitost tato vhodná místa zmapovat. Měl pár úkrytů, ve kterých se stavěl častěji. "Mám vám tvora přinést živého či mrtvého? A kde vás najdu, až budu hotov?" Řekl klidně. Pomalu, aby rozuměla, i když výslovnost měl skvělou. Až dostane odpověď, už bude jistě připraven vyrazit, pokud k tomu ještě nebude mít Artemisia co říct.

Zatímco Tenebris vymýšlela úkol, on měl čas přemýšlet. Prve myslel na to, jak bude úkol vypadat. Samozřejmě. Očekával něco jako simulaci. Teambuilding i se základním kurzem sebeobrany a boje by se jemu a nepochybně i celé smečce hodil, ale chápal, že alfa nechce riskovat jistou... Kontaminaci už ze začátku. Dávat mu zvláštní privilegia by bylo také neférové, i kdyby byl třeba z tramtárie. Už tak mohl odhadovat, jakou reakci v kolektivu jeho příchod vyvolá. Ne, že by si myslel, že to způsobí změny. Ale vizi měl. Nebo aspoň cíl. I na tom bude však moci pracovat teprve až bude oficiálně přijat. Co se týkalo přijímacího řízení... Neznal všechny nástrahy zdejšího procesu. Věděl jen to, co se doslechl od druhých, či co získal během splynutí myslí se zdejšími obyvateli. Že Přízrační si svou rodinu vybírají pečlivě. Rodinu. Jakou tam asi on bude mít roli? Bude takový... Otecko učitel? Ten rejpal? Nebo jen přeháňka, která přišla, vnesla jim do duší zamyšlení a odešla? Pár věcí bylo jistých. Ostatní budou mít problém ho pochopit, stejně jako on bude mít problém pochopit je. Ne jejich životy či činy, ale tu... Emocionální stránku osoby. Důvody. Třeba ale bude nakonec prospěšný, proto tu taky byl. Aby jim přinesl svůj náhled na věc, posouval jejich hranice dál či se jen účastnil jejich každodenního života. Chtěl svůj klid. Proč ho hledám na takovém místě? Ve smečce? Tam klid mít rozhodně nebude. Klid měl jen na cestách, pokud zrovna bylo co jíst a pít. Možná ještě nejsem tak starý, abych neuměl pomoci.
Přikývl. "Samozřejmě. Mohu-li vám povědět něco z mých zkušeností - nenechte sebe ani smečku zbytečně ožehnout žárem většího konfliktu. Hodnota ztrát je vždycky větší, než hodnota výdělku," řekl ledovým hlasem. Každý život byl nevyčíslitelný. Zdvojnásobte to nevyčíslitelný, když je to váš přítel či příbuzný. Jaká pak byla cena ztrát, když jich v boji skončilo několik? Či víc jak několik - desítky, stovky? Větší, než by si kdo přál. Dalo se bez nich žít. S´Arik se to naučil velmi obratně. Proto došel tam, kde byl. Nebyl však tak ledový a netknutelný i uvnitř, i když tak zevnějšku působil. Pamatoval si každou tvář, kterou viděl umírat, do posledních detailů. Měl ve své mysli jejich vzpomínky. Jejich bolest, životy, duše, jizvy na srdci. A ta samá tvář, která kdysi spatřila desítky umírat v nesmyslné válce, která tu válku ukončila a která i po tom všem byla tvář docela obyčejného vlka, teď hleděla na Artemisiu a poslouchala zadání úkolu, kterým měla začít další kapitola jeho života.
Bájný tvor. Tvor, který nemusí existovat tak, jak je v bájích popisován. Byl to pokus ho odstrašit? Vyzkoušet jeho vytrvalost? Nedostal příliš informací, ale nechtěl se ptát. Bylo to jistě součástí úkolu, poradit si. Biotop, vzhled, strava... Mohl hledat v celém Norestu a nevědět, co hledá. I s málem si ale mohl vystačit. To byla ta, jak se tomu nadává, challenge. Křídla, hlasitý křik... No, jeho citlivé uši to nebudou mít jednoduché. "Rozumím," přikývl. Vypadalo to, že zadání dostal. Přemýšlel nad tím, kde začne hledat. "Vystrašený tvor. Někde jsem to slyšel. Či aspoň jazyk, kterým je nazýván. Kolik mám času?" Pokud věděl, přejít Norest diagonálně mu trvalo zhruba den, když volil trasu s jednoduchým terénem. Potřeboval vědět, kolik má času, aby upřednostnil některá místa. Znalost zdejšího prostředí se mu přeci jen bude hodit.

Zkoušek už zažil mnoho. Když cestoval, občas se někde zastavil. Ne nadlouho, jen pozorovat. Poznávat zvyky. Většina z nich měla stejný základ. Fyzická síla, vytrvalost, rychlost, obratnost... Pak zkouška loajality a psychiky, když byla k dispozici vhodná magie či prostředí. Krizové situace, schopnost si poradit. Při cestě si všiml i další věci. Čím jižněji se vydával, tím menší požadavky na přijetí byly. Doufal, že tato smečka bude výjimkou. Zřejmě to nebude moci srovnávat se svým domovským impériem, zdejší smečky byly menší a spíše... podomácku zařízené. Žádné pyramidy, svatyně, obrovská území a mnohočlenství, majestátní tábory zřízené v terénu, mnoho jazyků či rituální zbraně. Zde to brali méně vážně. Co si všiml, tady se hodně podporovala individualita. Důraz na jednotlivce, až potom na celek samotný. Když si vyslechl slova modré vlčice, pochopil, co zamýšlí. Prozkoušet jednotlivce z toho, co umí, je vlastně docela fajn. Jen není norma. Hranice, kterou by každý splnit měl. Nebo je? To se dozví. Dělat si předčasné názory by mohla být chyba.
Neříkal jí už informace, v čem je dobrý? Ne, asi ne. To bylo shrnutí. Chtěla konkrétní věci, nejspíše. Artemisia mu naznačila, že by se jim hodil bojovník. Bylo by tedy jen logické, kdyby ho vyzkoušela z tohoto oboru. Odpověď měl rychle. "Bojoval jsem ve válce," řekl klidně. Tišeji, jako předzvěst. Vedl jsem armádu k vítězství. A taky vyhrál, ačkoli během toho ztratil syny. Už to byly roky, co se to stalo. Věděl, že to nebyla jeho vina. Ale byla to chyba. Takovou už by nikdy znovu neudělal. Proto si byl jistý, že už by nikdy nedal dopustit, že by se to stalo znovu. Chybami se učíme. A takové chyby se nezapomínají. "Strategie." Vybral jednu věc. Zafoukal vítr a řetízky připevňující Iptar k postroji o kovovou zbraň slabě zacinkaly. To my... To my.

Ačkoli byl S´Arik vlkem vcelku flexibilním, pravdou bylo, že většina smeček mu nevyhovovala. Aspoň ne ty zdejší. Vychovali z něho osobu, která měla své zásady zakořeněné až příliš hluboko, proto nedokázal žít mezi těmi, kteří měli naprosto odlišnou filosofii, aniž by jim nenápadně naznačoval, že jejich přístup není úplně správný. Nemohl by do Nihilu, protože nesdílel optimismus. Nemohl do Kultu, protože by nedokázal uvěřit v to, co prostě neexistuje. Nebyl slepý. A nemohl ani do Ignisu, protože neuznával tamější brutální metody. Není divu, že byl radši sám. Na severu, v jeho rodné zemi by našel mnohá společenství, která by ho přijala a ani by si nepřipadal odlišný, ale zde to bylo jiné. Jako v cizině, a přesto věděl, že jsou jeden druh. Mluvili stejným jazykem. Není divu, že se pro smečku rozhodoval tak dlouho, když věděl, že tu může strávit zbytek života. Mohl zůstat nebo se vydat dál. Dál za hranice Norestu, kde by nacházel další a další vlčí uskupení, kterým by se snažil porozumět. Jeho život byl vlastně jedna velká honba za věděním. Vždycky je ale třeba si udělat přestávku. Kdoví, třeba se mu tady bude i líbit. Třeba se naučí víc o vztazích a podobně. Pokud bude přijat.
To ovšem znamenalo zkoušku. Nepředpokládal, že by do takového uskupení brali kdekoho. Třeba ani on se nakonec nerozhodne pro. Nyní by ale přesvědčený a odhodlaný se toho zúčastnit, ať to měla být zkouška jakéhokoli druhu. Bylo by jen logické, kdyby se ho pokusila vyzkoušet z boje či obrany, když to jmenoval jako jednu ze svých schopností. "Tu jsem očekával. A jsem připravený ji podstoupit," přitakal modré vlčici. Něco za něco, žejo. Nechtěl to mít jednoduché. To by nebyla... Jak tomu říkali jiní... Zábava. Pro něj to bylo utvrzení, že se rozhodl správně, i když o svých rozhodnutích obvykle nepochyboval. Na toto místo už rozhodnutý přišel.

na Art (09/08)

Jeho dobrá informovanost musela nějak zapůsobit. Modrou vlčici ale neznal, a tak nevěděl, jestli ona znalost funguje dobře nebo ne. Měl schopnosti získat si to, co chtěl. Ne násilím a obvykle ani magiemi, ale prostou diplomacií a v rámci jeho bezemoční logiky i vřelým, nekonfliktním přístupem. Řídil se několika pravidly, která se mu v jeho dlouhém životě osvědčila. Ano, byl starší. Vlčice mohla pod jeho tmavou srstí zachytit jizvy, pokud se dívala pečlivě. Jizvy z války. Ze života. Byl sice diplomatem, ale věděl, jak se zachází s tím, co nosí na zádech. Se zbraní z kovu. Zbraní, která pomáhala zastavit válku a nastolit mír. Zbraň, kterou skuli z kusů starých Bath´lehů a měla v sobě kameny moudrosti. Zbraň, která vyhrála poslední bitvu u Farpointu. Jistě vám tyhle pojmy nic neříkají. O to víc si jistě uvědomujete, jak intenzivní život ten tajemný muž měl. Býval vládcem, ostříleným vojákem, diplomatem i poustevníkem. Teď? Byl za polovinou svého života. Další čas pro změnu. I vlk se učí celý život a on stále nechápal emotivní projevy, které se ve zdejších společnostech vyskytovaly všude. Vazby a vztahy, to chtěl pochopit. Jak lépe se o tom něco dozvědět, než držet si je přímo u boku?
Artemisia. Tak se jmenovala. Zajímavé, Pandora říkala, že jména minulých vůdců směli vyslovovat jen výše postavení. Pokud však bude přijat, neobával se, že by mu to a podobné věci nebyly sděleny. Do vnitřních formalit této malé "rodiny" neviděl. Potěšení na mé straně. Zrada vašeho Noxe je jistě věc nemilá," pokusil se o ekvivalent "hlasitého soucítění", ale stejně v tom neviděl smysl, a tak to zkrátil do jedné věty. Dostal zprávu, o které nevěděl, to bylo užitečné. O povodních věděl. Strávil je v severních končinách a cestou za hranice, aby nebyl na jednom místě. Tam bylo kupodivu slunečno. Co teď? Předpokládal, že Tenebris bude chtít slyšet nějaký důvod, proč ho přijmout. "Býval jsem válečníkem, ačkoli boj není můj styl vyjednávání. Urazil jsem dlouhou cestu, než jsem došel do tohoto kraje a zde a v okolí se zdržuji už téměř tři období. Mohu vám nabídnout své znalosti - z mého domova a ze zemí, které jsem za rok putování navštívil. Pomoc při diplomatických jednáních s ostatními smečkami či při ochraně tábora, potřebujete-li někoho zkušeného. Život a loajalitu, protože bez té smečka ani rodina nedrží." Nechtěl se chlubit. Ani neměl na co. Věděl, jak fungují smečky, které potkal. Tohle ale opět mohlo být jiné. Emotivní rodina. Opravdu hodlal opět vkročit na neznámou půdu? Samozřejmě. Jen tak ji lze pochopit. Stál na místě a čekal, co mu Artemisia na druhé straně potoka odpoví.

Poslouchat jemné zurčení potoka mu jen připomínalo, jak realita vlastně vypadá. Je jako voda. Její tok je definován časem a hmotou. A právě jeho uši, kterými ten mírumilovný proud vody narážející do kamínků a klacíků slyšel, ho informovaly i o přítomnosti někoho jiného. Prve hlavu nezvedl a dále si dopřával příjemně chladivého pití, dokud mu pach nesdělil identitu této neznámé osoby. Znal ji. Možná ne osobně, ale nebylo obtížné si dát dvě a dvě dohromady a odvodit si, jakou pozici tahle osoba zaujímá. Z pachů, držení těla, z toho, co se doslechl od druhých, z toho, co vypozoroval. Byla přízračná, nepochybně. Jejich modrá Tenebris, partnerka Santina. Dobře věděl, co mu Santino pověděl. Že může přijít, když bude mít zájem se přidat. Nabídl mu místo. Rodinu. Domov. Nelákala ho moc nebo sláva, lákala ho rodina. Ačkoli nebyl příliš empaticky založený vlk, uměl ocenit vřelé vztahy.
Zvedl hlavu a jeho pronikavé oči zřely převážně modrou vlčici. Docela urostlou. Pozdravila. "I vy přijměte můj pozdrav, Tenebris Přízračných." Pronesl to zdvořile a s úctou. Pokud by si ho prohlédla více, možná jí byl povědomý. Sice si dával pozor, aby se nepřiblížil k táboru Přízračných příliš a své "stalkování" prováděl profesionálně, ale sem tam nějaký pach nebo chuchvalec té jeho úžasné srsti někde zanechat mohl. "Je obdivuhodné, jak rychle jste s druhem dostala na pozici vůdce." Neřekl by to nahlas, ale vždycky si přál s touhle osobou promluvit. Byla... Zajímavá. "Jsem S´Arik Dasurk Milaga, syn Arroka Milagy, bývalý vládce sjednocených smeček severních zemí, vítěz Morokské války, nositel přísahy Ret-taag a válečník K'gonlash. Pocházím ze vzdálené říše Henobu. K vašim službám," mírně se uklonil a svůj pohled otočil na vlčici na druhé straně potoka. "Váš Nox mi zhruba před dvěma cykly Měsíce nabídl členství ve vaší... Smečce," řekl, aby nebylo ticho. Dlouho s nikým nemluvil. Ne, že by po tom toužil, ale právě teď chtěl mít společnost. A nechtěl udělat špatný dojem.

<< Somewhere

V posledních dnech a týdnech se S´Arik toulal. Chodil po území Norestu a občas zabloudil i dále za jeho území. Snad bloudil myslí zpátky na území své domoviny, snad uvažoval nad tím, že už je moc starý, než aby pokračoval v cestě dál neznámým směrem. Pravdou bylo, že byl za všudypřítomný klid rád, i když se občas přehnala nějaká nehezká přeháňka. Občas pršelo i dlouho. Někdy v období před červencem, ale ten strávil zkoumáním hor. Jeden by se divil, proč se ještě někde neusadil, když už dávno věděl o zdejších smečkách to, co vědět chtěl.
Možná nechtěl. Možná jo.
Ne, že by si nedokázal vybrat. Ne, že by si s tím příliš lámal hlavu.
Spíše jeho mysl ho neustále nutila obracet svou pozornost na věci, které prožil. Jeho rodina. Tradice Milagy. Válka, synové. I na to, jak všechny z těchto věcí ztratil, vzpomínal jako na událost, která ho mnohé naučila. V životě přišel o mnohé. Ale jedno mu ani on sebrat nedokázal. Jedno mu nevzal nikdo.
Jeho způsob života.
Vždycky se snažil hledat moudrost. Učenost, schopnosti. Ale nikdy nepropadl jejich moci, právě díky své odměřenosti dokázal rozeznat, kdy je nutno učinit touze přítrž. Protože všechno má své meze. Protože život je organizovaný. A může být významný, když se jeden kouká na správnou realitu.

A nad stejnou otázkou přemýšlel i teď, když došel k menší lesní říčce. S´Arik byl vždycky muž, který ví, co chce. Měl cíl, ačkoli se zdál být pro krátkozraké marný. Jeho nynější cíl byl však jiný. O smečce se už dávno rozhodl. A i když se jeho postava zdála být v tomto příběhu dosud docela anonymní, nenápadná, věřte, že Přízračné sledoval. Sledoval, když ze svého tábora prchali do hor. Sledoval, jak vlčata z jejich velké rodiny rostou. Možná je neznal jménem a neznal jejich příběhy, ale byl schopen odhadnout, jak by se s nimi mělo zacházet. Co ale na tom... Stejně se všemi zachází stejně. S úctou. Podle svých ideálů.
S´Arik sklonil hlavu k říčce, aby se napil. Řetízky na jeho postroji tiše zařinčely o kovovou zbraň, kterou držely na vlkových zádech.

Vůdce se nebál vyzradit pozici smečky. Zvláštní, když ještě s jistotou neřekl, že se přidá. Pokud věděl, Přízrační žili v utajení, a kdyby se rozhodl pro jinou smečku, byly by tyto informace nebezpečné. On věděl, kde leží tábor Přízračných. I Pandora ho tam nasměrovala. Byli tedy připravení k případné obraně? Brát to na lehkou váhu, to by mohla být slabina tohohle vůdce. Nejspíš byl čerstvý, pomyslel si Sarik. "Děkuji. Bylo mi ctí," kývl hlavou bez dalších řečí a vydal se dál směrem k městu, aby našel, co hledá. Zbývá poslední. Pak už jen rozhodnutí... Které asi bude těžší, než jsem čekal. Měl na to tři dny.

Už věděl, kde tábor Přízračných leží. Pandora mu toho mnoho přiblížila, a za to jí byl velmi vděčný. Zatím to vypadalo jako nejklidnější místo, kde by mohl v klidu dožít, ale stále nenavštívil poslední zdejší smečku. Přikývl, že rozumí. Klid byla nejdůležitější věc. "Vaší nabídky si cením," zareagoval a uctivě kývl hlavou. "Jsem na cestě k poslední zdejší smečce. Pokud se rozhodnu pro Přízračné, dozvíte se to do tří dnů," vyslovil své rozhodnutí. Nikdy nespěchal. Zvedl svůj zadek a když zvedal Iptar ze země, sledoval, co dělají jeho kameny. Musely být mocné. Jeho nabídku k pití neodmítl. Čekala ho cesta přes poušť a předpokládal, že tady toho moc nenajde. Jen co svou zbraň opět pevně připevnil k řetízkům na postroji, sklonil se, aby se napil. "Kde vás mohu najít?" Naklonil hlavu na stranu v otázce.