Príspevky užívateľa

Locutus x Dream

Schválené,
nahodím odpoledne.

Netušil, jestli měl malý dobrou paměť nebo mu to bylo řečeno, ale byl jeho vědomostí o místě narození udiven. Co k tomu, to nevěděl pořádně ani on, teď mu to však dávalo smysl, protože tehdy potkal matku těchto vlčat v lese, jak jde z tohoto směru. "Rád tě poznávám, Finne," kývl s obdivem nad faktem, že si pamatoval i ono komplikované rodové jméno. Většina mláďat na začátku jsou ráda, že mluví, natož aby se zabývali slovíčkařením, Finn byl nejspíš výjimkou. "Já jsem S'Arik. S'Arik Dasurk Milaga, zdejší Nox." Představil se. Nevytáhl své jméno se všemi tituly, to nebylo třeba, k čemu zahlcovat mladému mysl. Až bude starší, třeba se o alfovi dozví víc sám. "Půlnoční studánka slouží hlavně jako shromaždiště smečky. Slavnosti, převážně. V noci za čisté oblohy se v ní odráží obloha a lze odtud číst proroctví z hvězd." Ačkoli stále mluvil chladně, jistý úžas ke zdejší noční scenérii z jeho tónu poznat byl. Zrak z vzdáleného bodu obrátil zpět na malého společníka.

Jak dlouho to bylo, co se narodili jeho synové? Šest let? Sedm? Velmi dobře si pamatoval jejich první krůčky, první slova i tu naivní statečnost, ze které je musel přinutit vyrůst. Vychoval z nich dobré členy rodiny... A jak za to zaplatili. Cítil jistou vděčnost, že v Norestu byl život více pohodový. Sice měl o mladé obavy, ale věděl, že má za zády smečku, která je ochotna je chránit se stejnou vervou, jako byl on. To oni - ta vlčata, která se na podzim narodila, budou pokračovat v cestě svých předchůdců. "To ano," souhlasil tmavý velikán. Takový postřeh o klidném prostředí od vlčete nečekal. "I já jsem tu kvůli klidu a tichu, které toto místo přináší. Tato studánka je pro Přízračné důležitá." Ukázal tlapkou na čirou hladinu jezírka, aby zdůraznil její neviditelné kouzlo. Nebyl si vědom, jak moc je namodralý chlapec seznámen s kulturou své rodné smečky, ale neviděl důvod, proč právě toto nezjistit a případně ho s ní seznámit. "Jak ti říkají?"

Svět byl velký. Cesta z Milagy do Norestu přímou čarou bez větších zastávek by trvala zkušenému poutníkovi bezesporu i přes půl roku. Když S'Arik kdysi svůj domov opouštěl jako vysloužilý vůdce, válečník i diplomat s jizvami na duši, a nechal velké společenství po válce v tlapách sestry, ani nepředpokládal, že by se kdy vrátil, natož že by znovu potkal svou rodinu. Svá léta jako jejich vůdce měl za sebou, válka a smrt jeho synů ho dorazila. Život poutníka mu dlouho vyhovoval. A pak přišel do Norestu, kde původně své vědění chtěl sepsat a v klidu dožít jako poustevník. No... plány se trochu změnily.
Spíž smečky byla stále z posledního plná, a tak neměl důvod se do jara obávat o její obživu. V údolí byl klid a až na pach mlžného jelena v údolí, Nihilské rádiové ticho a podezřele mírumilovnou hranici s Ignisem neměl, čeho se obávat. Vyrazil tedy na procházku. Chtěl se pro jednou projít mimo území, na kterém od doby, co se stal Noxem, trávil devadesát pět procent svého času. Postroj, Iptar, náhrdelník i nedávno nalezenou tašku měl s sebou, a tak se mohlo zdát, že hodlá odejít na pěkných pár dní. To samozřejmě nepřicházelo v úvahu, večer se hodlal vrátit. Jeho cesta vedla přes Hráz. Ucítil cizí pach a nastražil uši. Asi to nebude tak lehké, jak si představoval. Po chvíli si uvědomil, že onen pach... Zná. Ta vzpomínka byla velmi stará a velmi hluboko v jeho mysli, ale dostatečně důležitá, aby pojal podezření. Snad se na chvíli i překvapeně zamračil, jestli není pod vlivem nějaké magie, než se jeho tvář vrátila k té staré dobré ledové neutralitě. Brzy uviděl, s kým měl a čest. A... Vzpomínky nelhaly. Zastavil se, upírajíc své modré oči před sebe, čekajíc, než tmavý vlk přijde blíže. Aikan. Jeho rodina, mladší bratr, dobrý a čestný válečník, se kterým si prošel dospíváním, sjednocením Vódvórů, konfliktu s Moroky i následující válkou, vytrvalou a devastující, byl zde. Tohle nečekal. Smysly ale nelhaly. A svět zřejmě až tak velký nebyl.

V nitru se usmíval. Drobní bezbranní potomci Kory mu tolik připomínali jeho syny. Ti by teď už byli otci, kdyby se toho bývali dožili. Doufal, že území Přízračných bude lepším prostředím k růstu a dospívání, než kdy byla Milaga. Bylo to tu klidnější, příjemnější. Bylo nemilé, že se vlčata narodila v zimě, na druhou stranu tento úkryt byl plně schopný poskytnout teplo i v chladných měsících. Tmavý vlk chvíli stál na místě, hledíc do rohu místnosti, jakoby o něčem přemýšlel. Možná na něco zapomněl. Nebo taky ne. Tohle bývala nora Medica. Měla by se jí zase stát. Když ho Kora oslovila, zvedl zrak a zaměřil své pronikavé zraky na ni. Kývl, nebylo třeba děkovat. "Nebudu tě rušit. Kdyby cokoli, jsem vedle. Nebo v lese." Rozhodl se nenatahovat tuto mírně trapnou chvíli. On nevěděl, co říct, a Kora byla jistě unavená. Nechal jí o samotě s vlčaty i se zajícem a sám zamířil zpátky ven.

Zima byla chladná, ale poklidná. Ve vzduchu bylo spoustu otázek, ale místo odpovědí se k Sarikově mysli dostávalo jen ticho. Měl obavy ohledně mlžného jelena v údolí, hranic s Ignisem a Nihilskému uzavření, kvůli kterému ani neměl možnost vidět Nihislého monarchu. Ve světě bylo ticho. Nic se nedělo, život šel dál. Nové přírustky rostly, další členi přicházeli a on mohl být jen vděčný, že to jde bez komplikací. V těchto dnech měl Nox Přízračných konečně trochu času pro sebe. Většinou byl zalezlý u sebe nebo na cestách, dnes však přišel k místu, kde jeho kariéra v této funkci začala - k Půlnoční studánce.
Dnes s sebou neměl Iptar, tašku ani postroj, jen svůj zlatý náhrdelník, jako obvykle. Seděl u lesklé hladiny jezírka se zavřenýma očima, ponořený do myšlenek. Nebýt vyrušení, klidně by ve stavu hlubokého zadumání na tomhle místě seděl až do hluboké noci. Právě onen mladý hlásek, co se náhle vmísil do zcela jiného obrazu, ho přiměl otevřít oči. Když tak udělal, zřel vlče, které nemohlo být nikoho jiného, než Kory. Vyrostlo. Pamatoval si ho jen jako slepou kuličku. "Dobrý den," opětoval mu pozdrav klidným, chladným tónem. Nezlobil se, že byl vyrušen, ačkoli to úplně nečekal. "Co tě přivádí k Půlnoční studánce, chlapče? Maminka tě pustila?" Nepochyboval o tom, že je Kora poblíž, ale stejně to nebral za nejlepší znamení. Aspoň měl ale možnost tohle vlče poznat.

Odpověď mladíka nebyla nic nečekaného. Přes známosti se k Přízračným už mnoho vlků - byla to výhoda, vědět něco o smečkách, které se můžou stát vaším domovem. I sám S'Arik se o Přízračných kdysi dávno dozvěděl právě přes jejich členku, moudrou Pandoru. Bylo to téměř k neuvěření, že právě on teď stál v čele té rodiny, i když původně čekal, že tuto roli po čase převezme právě rodina Alo-peho. "Marielle Estrela do Norte, jistě," byl rád, že si ta fialová vlčice, kterou její rodina nechala v Norestu téměř samotnou, našla přátele. Potřebovala to. Ačkoli za ní stál jako učitel i alfa a snažil se jí poskytovat svou podporu, nemohl jí nahradit otce ani přátele. Ze smutku se musela vyhrabat sama za pomoci od nich. Měl hned důvod navíc hnědého přijmout. "Přízrační mezi sebe rádi uvítají známou tvář. Co ta tvář však může nabídnout jim výměnou za privilegia smečky?" Nejdříve musel zjistit, co ten hoch má v sobě, aby mohl zadat správnou zkoušku. To, že byl mladý ho z přijímacího procesu nevylučovalo. Ba naopak - chtěl, aby to pro něj mělo nějakou hodnotu. O jeho loajalitě ke kamarádce nepochyboval, otázkou bylo, jestli takovou loajalitu nabídne i smečce.

Hrozba z hor byla hmatatelná. S'Arik mohl být jen rád, že Beatrice svůj úkol přijala jak se od ní očekávalo. Dávalo mu to naději, že si dělá jen zbytečné starosti. "Děkuji," nezapomněl na ni vděčně kývnout, než začali čelit jiné záležitosti.
Lunary splnila svůj úkol lépe, než čekal. Měl za to, že jí zadal nesplnitelný úkol, onu bezvýchodnou situaci, ale zřejmě se v té šedé vlčici s výraznými tyrkysovými znaky spletl. Ačkoli tázal její motivy a charakter, byl si jistý, že přinosem pro smečku bude. On už byl starší, čerstvé mladé krve mezi jejich rodinou neuškodí. Po výměně pozdravů si spěšně prohlédl onoho medvěda. Než odpověděl na Lunarininu otázku, hodlal obě vlčice uvést do děje. Tedy... Spíše jejich novou členku. "Beatrice, tohle je Lunary, nová členka Přízračných. Lunary, tohle je Beatrice, náš Coelo Rimor." Obě je představil, než svižně navázal na důvod, proč tu obě byli. "Gratuluji, Lunary, splnila jsi mou zkoušku. Než tě však Přízrační budou moci zcela přijmout mezi sebe jako součást rodiny, čeká tě ještě jedna kulturní událost - Hvězdná jeskyně. Beatrice tě k ní odvede a vysvětlí ti, o co se jedná." Významně na šedou pohlédl svýma ledovýma očima. Nejhorší měla za sebou. Co měl být její osud, kam se její cesta bude ubírat, to už nebylo na něm, aby o tom rozhodl. Jeho úkol s přijímáním tímto skončil. "Hodně štěstí," popřál jí ještě, pak se obrátil na hnědou vlčici a kývl na ni, že teď už je to zcela v jejích tlapkách. Sám pak zamířil do tmavé jeskyně dopřát si trochu odpočinku, aby později mohl medvěda přemístit do skladu.

Schváleno

Schválené

Prosím o úpravu:
- Syntax a gramatika. Virus se nepíše s tvrdým y, ale jako vírus (pokud to není nějaký záměr). Před čárkou se nepíše mezera. Věta obvykle končí s tečkou, před kterou se také nepíše mezera. Přečti si to po sobě ještě jednou, lepší je v popisu povahy používat spisovný jazyk.
- V zajímavostech zmiňuješ - Rozpráva sa duchmi a niekedy z nich máva nočné mory - mluvit s duchy není bez magie možné. Pokud to chceš nějakou částí zachovat, můžeš upřesnit, že je to třeba jen další výmysl její mysli.
- U magie by se hodilo lépe popsat. Jaká je slabina? Záleží na něčem spuštění magie?
- Obrázky mohu do profilu nahrát jen 3.
- Zmínit hlavní charakter (ačkoli o něm vím, ale pro příště)

Opravenou registraci zašli sem.

Schváleno

Jak měla vlčice v plánu, medvěd padl. Jeho krev zůstala ještě nějakou dobu horká, ale lebka praskla a srst byla obalena bahnem, jak se velké těžké závaží sunulo celou cestu rozmáčeným krajem. Úkol však byl splněn... Zdálo se. Zájemkyni o členství už nezbývalo nic jiného, než počkat na rozsudek.
Nepřišel brzo. Až ráno se S'Arik v lese objevil a ne sám. Měl důležité věci na práci - cítil, že nad územím se snáší hrozba. Eliminovat jednoho medvěda byla jedna věc, úplně jiná byla zahrávat si s takovou strůrou, jakou byl ten přerostlý masožravý kopytník. Jakmile to bylo možné, Nox vyhledal svého Rimora. Ačkoli byla hnědá vlčice ve své funkci čerstvě, vkládal v ní plnou důvěru. Hned co ji seznámil s plánem ohledně nové členky a poprosil ji o ujmutí se úkolu u Hvězdné jeskyně, nezapomněl své obavy zmínit. "V údolí byl Mlžný jelen. Musíme varovat smečku a zajistit, aby se nemohl dostat ke skladu," seznámil ji s plánem. Smečkový úkryt byl plný jídla na zimu - pro masožravce by to byl zlatý důl. "Můžu se spolehnout na svého Rimora, že se pokusí tento problém vyřešit nebo minimálně předejít dalším problémům? K dispozici je ti samozřejmě každý, koho o pomoc požádáš." Bylo možné, že jelen ve skutečnosti v údolí nelovil. Možná ani neměl hlad, jen procházel. Stále to však byla hrozba a bylo nutno ho držet za hranicí.
Les byl po nočním dešti mokrý. Kapičky stékaly po jehlicích a jen díky popadanému starému jehličí nebyl podrost neprostupný. Brzy dorazili k místu, kde i šedá vlčice zastavila. "Dobré ráno," pozdravil ji a zastavil se, aby jí dal čas se vzpamatovat a prohlédnout si novou tvář.

Počasí nepřálo. Déšť se stal otravným a kombinován se znovu příchozím větrem to nebyla nejlepší salva pro činnosti. Běžně by už byl v úkrtu, ale teď měl důležitější věci na práci. Náhlý paprsek světla mu osvětlil scenérii - vlčice proti medvědovi vypadala asi jako moucha proti slonovi. Už už se chystal, že vyrazí, když se Luna nakonec zvládla vyhoupnout zpět na skálu. V ten moment mu spadl kámen ze srdce. Zůstal i nadále v houští, dokud se pole nevyklidilo. Déšť neustával, ale po nějaké době aspoň zmírnil. Bouřka odešla, ráno se blížilo. Možná si tmavý dopřál i chvíle odpočinku, než se zvedl a zamířil tam, kde měla tahle možná až příliš obtížná zkouška formálně skončit.
Sešel do údolí, výšiny nechal za sebou. V tom vzdálený tón narušil uklidňující atmosféru. Zvířecí výkřik. Dominantní, skřípavý, děsivě zlověstný. I jinak necitlivému Sarikovi se zježila srst na zádech. Znal zvířata, kterým tento hlas patřil. Jestli byl někde v horách... Nesmí se dostat dále na území, jako kdysi. Návrat mlžných jelenů bylo to poslední, co Přízrační v zimě potřebovali.