Príspevky užívateľa

Otevřené údolí na území Přízračných bylo tiché. Jemný větřík čechral srst všeho živého, co zašlo na otevřenější prostranství. Zato občasné poryvy silnějšího větru už zamrazily každého, kdo nebyl pro podmínky blízké zimy stavěný - a mnohdy i takové severní vítr zasáhl. Brzy se však větrné podmínky uklidnily a nastalo opět to napínavé ticho, kdy clony mraků zasnínily poslední paprsky Slunce.
Nebylo pravdou, že by plnění zkoušky o členství mezi Přízračnými bylo Sarikovy lhostejné. Věci však šly jinak, než bylo očekáváno - Lunary jeho testovací otázku brala jako finální zkoušku. Chtěl jí dát šanci se předvést, ale zároveň nechtěl, aby si příliš ublížila - či nedejbože přišla o život - a vinila z toho pak jeho. To si nepřál. Hned jak se rozloučili, zamířil ke svému úkrytu, vzal si svůj postroj s Iptarem a jal se šedou vlčici nenápadně sledovat. Měl letité zkušenosti z lovů, hlídek i z války - nikdy nebyl příliš blízko ani po větru, aby byl odhalen, ale kdyby nastal problém, byl připraven zasáhnout. Když se Luna pohybovala kolem hor, sledoval ji z vyšších skal. Pozorně sledoval její plán a byl rád, že nechtěla jet na tuhou sílu. V lese pak našla, co hledala - medvěda. Když se její úprk s obrovskou šelmou za zády odebral zpět k údolí, napjatě je následoval a i nadále sledoval z povzdálí.
Už byla noc a počasí se zhoršilo. Tmavá srst vůdce byla vhodnou kamufláží, a tak si mohl dovolit se mírně přiblížit. Teď nastával osudný moment. Napjal svaly, připravený zasáhnout, když vlčice uklouzla. Vypadalo to, že je odsouzena k smrti, ale hvězdy pomohly. Má to nechat být? Udělal pár kroků zpět, stále přikrčen za houštím, které ho dostatečně skrývalo.
Déšť zesílil. Vzduch proťal blesk následovaný silným hromobitím.

Její zaváhání mu dávalo naději. Zadal jí nesplnitelný úkol. Nebo... Se tak aspoň zdálo. Čekal na její odpověď, která brzy přišla. Přijala složitý úkol, který jí zadal. Vypovídalo to hned o třech věcech: Zaprvé, nejvíce zkušeností s touto šelmou nejspíše nemá. Pochyboval, že by jinak přijala. Zadruhé, natolik jí chybí domov a rodina, že udělá pro připojení i k neznámé smečce téměř cokoli. Statečné a loajální. Sebeobětování ale nečekal ani od členů smečky, natož od nováčka. Měla něco, díky čemu jí medvěd nemusel dělat starosti? Zatřetí, bojí se odmítnutí. Těžko říct, jestli to bylo dobré znamení, nebo i zde platila předchozí věta. Nepochyboval o tom, že jeho dohady můžou být chybné. Všech těch hrdinských vlastností viděl v Lunary až příliš. Měl nutkání otevřít tlamu a otevřeně jí říct, jak moc by plnění takového úkolu bylo nezodpovědné a že nechce ve smečce vlky, co si hrají na hrdiny - což byla holá pravda, že takové individualisty nemohl ani vystát, jelikož byla úzká hranice mezi statečností a hloupostí - avšak... Nehodlal jí bránit. Je mladá a učí se, v případě neúspěchu si jen vezme zkušenost do života. Každý musí jednou čelit svému Kyobashi Maru. I taková zkouška, která končila porážkou, se dala považovat za splněnou.
"Buďte opatrná," řekl jen, nedávajíc na svém výrazu znát jedinou emoci či myšlenku, stejně jako po celý jejich rozhovor. Ještě chvíli čekal, jestli si to nerozmyslí, no už se zvedl na všechny čtyři a brzy se bude mít k odchodu. "Máte čas do úplňkové noci donést úlovek k úkrytu smečky ve Starém Hvozdě." Dodal a rozhodně mávl ocasem.

Ačkoli mladý vlk projevil nějakou tu cílevědomost a znalost už jen tím, že vkročil na území smečky, zřejmě pořádně nevěděl, koho hledá. Ne, že by byl vykolejen, že se o něm neví - ba naopak, vážil si anonymity, a hlavně pak anonymity Přízračných. S'Arik přemýšlel, jak dlouho ho bude držet v té sladké nevědomosti. Znal mnoho příkladů, kdy se přesvědčil o tom, že přirozeně chovají spíše v případě, když neví, s kým mluví. Tak tedy ještě chvíli počká. S vděčným kývnutím přijal jméno hnědého, ale na jeho otázku již neodpověděl. Snad to považoval za zbytečnost odpovídat, když už byli na cestě. Oči tmavého vlka se na chvíli ztratily v oblacích, jakoby tam hledaly odpovědi na otázky. Má přijmout nového člena do rodiny i kdyby to mohlo být na úkor smečky? Nebo odmítnout a nechat Norestem čtyřmi tlapkami rozvířit ohně fámů a drbů? Ne, to druhé ho nezajímalo. Dojde k racionálnímu řešení, ale nesmí zapomenout na velkorysost, kterou post vůdce přináší.
"Mluvíš s ním," náhle promluvil, když své zraky od sivé oblohy opět přesměroval na cestu. "Jsem S'Arik Dasurk Milaga, současný Nox Přízračných. Rád vás poznávám." Na moment se odmlčel, aby dal novému známému šanci informaci vstřebat. "Není bytosti, kterou by k této zemi vítr a hvězdy poslaly nadarmo. Co vás přivádí právě k Přízračným, Miku?" Motivy a důvody. Vysoký se možná nevyznal v emocích, zato v přemýšlení strategickém velmi dobře. Chtěl slyšet slova, chtěl slyšet příběh - aby se přesvědčil, že nemíří na tenký led.

Vítej,
nemám poznámky. Pěkné, schválené!

Schváleno

Prosím o rozepsání magie. Zkonkretizuj vzdálenosti, více popiš následky + jestli exituje limit, za jak dlouho po sobě se může teleportovat.

Schválené

Pěkné, schváleno!
Příjemnou hru.

Vlčice: Sasha, Roo, Ryumee
Vlci: Abeille, Mike, Raymond

Prosím si za 6 bodů redesign Locuta. Děkuji za kalendář i za odměny!

Schválené

Odpověď byla pozitivní. Vlčata se narodila jak měla a ačkoli teď nejspíš spala, že tolik zvuků nevydávala, slovu matky věřil. Kdo jiný mohl vědět, jak se malým vede, než ona? V minulosti poznal protektivní chování samic k jejich potomkům. Občas až příliš přehnaně protektivní. Mohl být jen rád, že Kora ho neodehnala už když ho zahlédla. V tuto chvíli litoval odchodu Alo-peho, který by mu slova o zdraví vlčat potvrdil. Léčitelství nebyla jeho priorita. Dokázal sice pár desítek rostlin pojmenovat a využít v případě nouze, ale v této situaci ani jeho moudrost nestačila. Možná v paměti mohl zahrabat, aby našel, jak tomu kdysi dávno bylo v Milage. Přestaň nad tím tolik přemýšlet. Příroda si poradí. Vždy si najde cestu. Vydechl obláček páry. Už byli u úkrytu. Ujistil se, že je vchod prázdný a uvnitř nečekají nemilá překvapení, pak vstoupil. Kývnutím pokynul Koře, aby následovala.
Bylo znát, že uvnitř nějakou dobu nikdo nebyl. Sklenice s roztoky se leskly v rohu místnosti a vedle nich leželo pár svazků bylin. S'Arik zašel až dozadu, kde ležela prostorná kožešina mlžného jelena. Podivuhodná trofej, ale pro svou velikost velmi užitečná. Nox pustil čerstvého zajíce a podíval se na vlčici. "Kdybys byla hladová. Je celý tvůj." Poodešel trochu stranou, aby jí dal prostor.

Tak dcera alfy. Stejně jako byl on kdysi syn alfa páru. Co ze zkušenosti znal a co platilo dle obecných zákonů přírody, potomci výše postavených většinou dostávali lepší trénink. Jestli to tak bylo i u Lunary, to si hodlal potvrdit. Měla za sebou trauma a snažila se vstát, znovu najít dovednosti blokované žalem či strachem - to byl na druhou stranu dobrý důvod jí dát šanci, být sobecký a zahrát si na toho hodného starce, který jí pomůže znovu zažehnout plamen, co povede její cestu. Ne, že by byl už starec. Tmavý před sebou ještě pár let měl, to si nemyslete. "Abys mezi Přízračné mohla být přijata, položím ti zkoušku vztahující se k dovednostem, které jsi mi nyní přednesla," na chvíli se odmlčel. Slova byla stále jen slova, chtěl vidět skutky, samozřejmě. Věrnost. Ale i důvtip a inteligenci. Nepotřeboval ve smečce vlky, kteří si hráli na hrdiny. Takové nepotřebuje nikdo. Ze zkušenosti věděl, že hrát trpělivě, ale bezpečně, je mnohem výhodnější. "Tvou úlohou je ulovit medvěda a donést ho smečce." Příliš dlouho nezahálel. Bylo jasné, že plány pro zkoušky měl v hlavě již předem přichystané. Vzhledem ke kontextu tato slova však zněla... Divně. Nesarikovsky. Každá živá bytost věděla (tedy snad kromě mlžných jelenů), že troufat si na medvěda v sedmi z osmi případů nekončí dobře, natož bez pomoci. Jestli si to šedá uvědomí než začne vymýšlet, jak toho docílit bez zranění, to už bylo na ní.

Hnědavý vlk měl jasné úmysly a nebál se je vyslovit před kýmkoli. Na jednu stranu se S'Arikovi líbila ta cílevědomost a kuráž, na druhou neznal vlčkovy úmysly, důvody ani minulost. Ačkoli si byl jistý, že pach tohohle mladého tuláka již někdy někde kolem cítil, s konkrétní osobou si ho nespojoval. Převládla v něm klasická prvotní nedůvěřivost, tu však vyjít na povrch ovšem nenechal. "Kdo se ptá?" Pokračoval klidným hlasem. Musel nad tím přemýšlet - zima přišla a vypadala, že na severu Norestu pod horami nebude příliš mírná. Pokud se jako Nox měl rozhodnout ohledně živení dalšího hladového krku, musel mít podklady a dobré důvody. Jestli mu je neznámý dokázal dát, to už byla otázka.

Tady se konala slavnost. Slavnost vlků z rodu Estrela do Norte, jejichž většina nad Norestem zanevřela a odešla. Jejich pach z většiny vymizel, ale příběh neskončil. Přízrační zůstali, dále trávíc svůj život v klidném koutu Norestu, skryti před problémy, skryti před tuláky. Nebylo to rozhodnutí nového Noxe, spíš to tak nějak vyplynulo z kontextu. Nový alfa měl rád svůj klid a obvykle sám příliš slov ke konverzaci nenacházel. Emoce mu byly cizí, stal se logickým vlkem už dávno. Strarého psa novým kouskům nenaučíš, řekli by. Zakládal si na racionalitě a na jeho tváři byste jen málokdy našli jiný výraz než tu chladnou, ledovou masku, propalující každého, kdo se na ni podívá, přísným pohledem hlubokých očí, zároveň však neříkajíc nic o sobě. Takovou měl S'Arik i dneska, stejně jako včera a předevčírem a stejně jako ji bude mít zítra a pozítří.
Kráčel po té louce, hledajíc něco k snědku. Zbraň nechal doma i s postrojem, jen zlatý náhrdelník se mu stále leskl na krku. Vrstvička sněhu mu křupala pod tlapami a zanechávala za sebou cestičku. Z hledání ho vyrušil blízký pach, co měl dokonce i hlas. Malý hnědý vlček, nejspíše stále poměrně mladý, se zjevil před severským velikánem, současným Noxem Přízračných, a to s docela jasnou prosbou. "Pěkný den přeji," opětoval pozdrav. Slušnost byla základem. "Jistě. Co mu potřebujete?" Neváhal a rozešel se směrem do středu území. Lov stejně vypadal marně.