Príspevky užívateľa

Zbraň na jeho zádech zůstala v tomto setkání jako hrozba. Cizí, zvláštní, kovová a ostrá hrozba, která by v učených tlapách mohla rychle způsobit smrt. Proto však S´Arik nepřišel. Zbraň s sebou táhl... Z jiných důvodů. Nikdy ji nepoužíval, dokud jí nebylo třeba. A věřil, že s vlčicí se dokáže domluvit bez použití násilí. ON byl přece mírný muž. Přesto bylo zvláštní se vskutku ocitnout u hranic území Hatiho. Něco o něm slyšel, ale sám nevěřil. Jeho životní postoj silně zakořeněný v jeho chování, který vybudoval schopného a inteligentního vlka, kterým byl dnes. Logika. Logika mu bránila věřit v cokoli jiného než v to, co dává smysl a je to podložené návazností.
Zůstal stát dole a poslechl si její slova. "Fascinující," zareagoval spíše pro sebe. Zřejmě nebyl vítán. Ovšem, i s tím počítal. Musel však vyzkoušet všechny možnosti. "Jsem S´Arik Dasurk Milaga, bývalý vládce Henobu, sjednotitel Vódvóru, vítěz Morokské války a válečník K´gonlash. K vašim službám," předvedl mírnou poklonu, jak se na vlka jeho druhu slušelo. Měl respekt ke každému území i k jejím obyvatelům, ale uznával i vlastní smysl pro slušnost, se kterým... Nemusel souhlasit každý. "Přicházím v míru. Zvěsti o vaší smečce kolují Norestem jako zpráva o nákaze. Smím se ptát na důvod vaší popularity?" Mírně natočil hlavu na stranu, ale jeho výraz se nikterak nezměnil. V tmavé tváři jen ledové oči vypovídaly o tom, že ta tajemná bytost žije. Možná je nebezpečná... Ale má svou úctu.

Že mladého překvapilo jeho oslovování, tomu se nedivil. Byl to zvyk jeho rodiny a smečky, byl to zvyk jeho domoviny. Slušnost pro něj byla důležitá. Kývl na znamení, že přijal. Zdál se býti mlčenlivý. Tajemný cizinec s ne příliš zajímavou barvou, o to víc byla dramatická historie, kterou si nesl. Řetízky na postroji ve větru cinkaly o tmavý kov dlouhé zbraně, kterou nesl cizinec na zádech. Zlatý náhrdelník na slunečním světle vynikal. A nejvíc pozornost stahující předmět? Jeho oči a uši. Uši delší, jak normálních vlků. A modré oči na černém podkladu pronikaly hluboko do duše vlka, na kterém se ten ledový nic neříkající pohled zastavil. "Dobrá," odpověděl. Byl to mladý chlap, ale jak se k němu chovat? Možná byl Sarik vzdělaný, ale chování k mladším či socializaci... Nechápal. "Jsem S´Arik Dasurk Milaga, bývalý vládce Henobu, syn generála Arroka, sjednotitel Vódvóru a vítěz Morokské války. K vašim - k tvým službám," předvedl zrzounovi lehkou poklonu, posadil se a ocas obmotal okolo tlap. Až teď bylo patrné, jak se vlastně urostlý. "Procházím Norestem již pár dní. Smím mít otázky k tvé smečce?"

<< somewhere

Tlapy ho donesly až na planinu pokrytou vřesem. Výše položené míso, na kterém se dařilo leda tak menším rostlinám. Už na pohled bylo však krásné, kouzelné. Pro poutníka, který však prošel tucet takových, to nebylo nic nového. Tato krajina ho nijak neohromila a i kdyby, jeho výraz byl... Stálý, neměnný. Ledový a neutrální. Sálal z něj klid a zkušenost. Při cestě přes Vřesoviště nespěchal. Měl času dost. Stejně nevěděl, kam jde.
Brzy mu vítr přivál pachy. Zřejmě tu nebyl sám. Měl však náladu na rozpravy? No, stejně neměl nic na práci, a tak zamířil k nejbližšímu, jehož pach napovídal, že je člen smečky. Pravděpodobně Ignisu. Mohl získat další cenné informace, a takovou šanci si nechtěl nechat ujít. Zahlédl vlka. Samce, bílo-rezavého. Došel pár metrů před něj, než se zastavil. "Zdravím vás. Jste z Ignisu?" Rovnou položil kontrolní otázku. Chtěl vědět, s kým má tu čest.

<< somewhere

Město bylo vidět už z hor. Už z dálky za dne i za noci se rýsovaly jeho siluety jasně i na dalekém obzoru a přitahovaly pozornost nejednoho živáčka, který zvědavě chodil Norestem. Jako neobvyklý přírodní či umělý úkaz to uznal i S´Arik. Možná proto zamířil právě k tomu jedinému kdysi lidskému městu, které za život zpozoroval. Jeho zvídavý duch ho táhl vpřed, ale rozum radil se držet dál. Měl nějaké zprávy - a jednou z hlavních byla zpráva o údajně praštěné smečce, která ve městě sídlí. Opatrnost byla na místě, a tak se rozhodl zbytečně tamní obyvatele neprovokovat. V měsíční záři tmavý kov na jeho zádech házel odlesky a tmavě šedá srst se zdravě leskla. I tak nebyl urostlý poutník nijak zvlášť nápadný. Pohyboval se tiše, pravidelně. S hlavou nahoře, ale klidnou tváří. Měl tu zde jeden cíl, kvůli kterému vstoupil na most. Informace. Vždycky šlo o informace, které on uctíval jako nejlepší zdroj vědění, tudíž moudrost. Chtěl mít přehled, aby mohl rozhodovat o novém domovu.
Nebyl sám. Na tom místě byla i vlčice. Pravděpodobně právě ze smečky - hranice tedy nejspíš měli střežené. "Co v kouzelné záři hluboké noci dělá líbezná vlčice jako vy ve stavu bdělosti? Buďte pozdravena," první položí básnickou otázku, potom zdvořile přikývne na pozdrav. Zastaví se v určité vzdálenosti od ní, nechávajíc si dostatečný odstup. Měl respekt ke smečkám, nebyl hloupý. Nepřišel škodit a neměl zlé úmysly, o čemž vypovídal jeho klidný, uvolněný postoj. Jen ledový výraz bez emocí mohl působit matouce.

Její projev lítosti ho docela překvapil. Těžko říct, jestli ho to nějak uspokojilo či vyvolalo další otázky, no uvědomil si, že už mu toto téma nevadilo tolik, jako kdysi. Každý se přece ptal, proč odešel a tento důvod byl hlavní. Mohl si vymyslet lež, ale k ničemu by to nevedlo. Uměl si udržel chladnou tvář. Ta i nyní byla na rozdíl od té jeho společnice nehybná, bez emocí. Ostatně jako vždy. "Život není spravedlivý. To musíme být my," dodal k tomu. Líbilo se mu, když měl chvíli na oddech. "Co vaše... Důvody?" Optal se opatrně a pootočil hlavou. Chtěl, aby chvíli zase mluvila ona. On radši mlčel.

Patřit ke smečce mělo mnohé výhody. Některé z nich Tessa vyjmenovala a on kývl, že rozumí. Věděl, jak je složité zapadnout do kolektivu, který je vám cizí. Vždyť v rodné smečce máte rodinu, rodina je vaše primární smečka, no a bez podpory bratrů a sester, otce, matky, pradědečka a jiných členů jeho rozsáhlé rodiny by ani S´Arik nebyl tím, kým je dnes. Měl v životě to štěstí, že ho vychovávala logika. Kdyby ne, nedokázal by být za každé okolnosti tak klidný, snad by se ani nedokázal smířit s válkou a se ztrátou svých potomků. "Máte zázemí, kde se můžete ukrýt před světem," shrne její slova. "Myslím, že je to užitečné někam patřit. Já jsem domov dobrovolně opustil a od té doby jsem nenašel pravé místo, které by ho mohlo aspoň z poloviny nahradit," podělil se i o vlastní poznámky. Možná to nešlo ze srdce, ale byly to zkušenosti z dlouhých cest, kde se i on občas zastavil. "Jde... O tu rodinu."

Stále byl zaražený její výřečností, no začínal si zvykat. V tomto byl přizpůsobivý, dokázal mluvit s kýmkoli, svůj způsob ale kvůli tomu měnit nehodlal. Měl vychování a ani při zcela jiném přístupu toho druhého ho nehodlal zrazovat. "Těší mne, Jack." Přes samá slova by téměř i představování zanedbal. Podle toho, co o sobě řekla a jak rychle přešla k jiné otázce předpokládal, že si stejně nic z toho nechce ve skutečnosti pamatovat. "Je to přes rok cesty," zopakoval. Jo, to bylo daleko. A on celý ten rok chodil, aby se dostal až sem. A tady? Mohl jít dál, ale zůstal. "Kvůli válce, ve které padla má nejbližší rodina," řekl jí. Předpokládal, že nějaké špatné události v jeho životě jí budou stejně ukradené, a tak si i přes vracející se myšlenky na jeho zesnulé syny schoval za ledový výraz. Mlčel. Chtěl, aby o sobě mluvila i ona a dal jí prostor.

Nejen, že pokládala příliš otázek, kromě toho, že se přizpůsobila jeho formě odpočinku totiž nejspíš nepobrala ani tolik slušnosti. On nehodlal kritizovat její způsoby, ale občas mu ta hromada slov přišla nemístná. Vypadá to, že si neodpočineš. Šlo jí o přátelství. Nevěděl přesně, jak si to představuje, což mu vysvětlila. Stále však nepobíral důvod jejího přehnaného optimismu. Vůbec se neptala na jeho záměry. "Zábava nepatří k mým zálibám," namítne. On si nedělal přátele z minuty na minutu. Vlastně ani neznal pravé přátelství. "Mohu se ptát na vaše jméno?" Připomenul. Stále nevěděl, jak jí říkat. Přivalila se jako rychlá voda. "Jsem z dalekého Henobu. Je to má domovina, leží přes rok cesty na severo-východ. A váš rodný kraj?" Pokusil se přestoupit na její způsob komunikace, ale stále působil snad až příliš vážně.

Patrně byl jeho předpoklad správný. Už dle jejího výrazu pochopil, že i když onu pověst někteří to překousnou jednoduše, ne pro každého je Ignis tím vyvoleným. Bylo to opravdu jako pověst, které vlk nevěřil, dokud se nepřesvědčil na vlastní oči? Dost možná. S klidným výrazem ve tváři poslouchal její slova. První smečky? To měli společné. I on byl z úžasné smečky, která se možná lišila svými zvyky, zato mnohé získala v oblastech ostatních, a to převážně ve vědě a logice. Pro něj nebyl chaos díky magii ničím neznámým, ale tušil, že zachovat si své mínění a zvyky by v takovém kolektivu bylo těžké. Musel však zvážit i jiné možnosti, kde by případně mohl žít. Nihil, Přízrační, Kult... Nevěděl, co všechno se tu toulá, ale nechtěl se rozhodovat předem. Jeho tlapky se snad toulavé narodily, jeho hlava by ráda přilnula k jednomu místu. "Nedostatek běžného života? Musí to pro vás být unavující," vysloví s mírným zájmem. Přiměřeně k jeho výjevu, stále je vážný a chladný, ale ví, že mírnou... Jak tomu říkají... Empatii není na škodu dát najevo, i když on o ní mnoho nevěděl. Emoce samotné mu byly cizí. "A co klady? Smečka vám obvykle dává něco, co by život tuláka neposkytl," snaží se hledat pozitivní stránku věci. Vůbec mu nevadí, že se rozmluvila. Stejně si ony informace hodlal nechat pro sebe. V této zemi ještě nenalezl spojence.

Kdyby nebyl trénovaný na to potlačit emoce, nejspíše by jeho trpělivost s touto vlčici nebyla zrovna veliká. Neměl příliš v lásce rychlé rozhovory, on radši ticho prokládané občasným slovem. Tohle? To bylo naopak - slovo prokládané občasným tichem. Musel říct, že takové... Vlastně obdivuje. Jak dokážou mluvit a vlastně nic neříct. Nejspíše se dnes nebude nudit. Jeho "obočí" vystřelilo na chvíli překvapeně nahoru, no výraz se nezměnil, když mluvila o náladě. "Mám mnoho jmen, můžete si vybrat. Ovšem preferuji S´Arik," podíval se jí do očí. Mluvil... Možná až moc vážně. On se nedokázal uvolnit, on nedokázal zahodit tu tvrdě vychovávanou a trénovanou mysl oddanou logice. A nyní? Její upovídanost smysl nedávala. "Seznamování a přátelství je společenská aktivita vymykající se logice, potřebující k existenci prvky empatie, které já pro tyto události nejsem schopen," namítne. Nebyla to tak úplně pravda, on své emoce jen dobře skrýval. Přátelství? Nevěděl, čím se nazývá přátelství, ale pokud myslela spojence, mohl být užitečný.

Pronikavé modré oči značně vyčnívající z tmavé srsti si prohlížely tělo nové příchozí. Vlčice v nepřirozené barvě, dokonce v pláštíku. Co ho zaujalo? Kovová tlapa. Veklá část, možná celá. Její civilizace musela znát kov - dobrý první krok. Sledoval její kroky. Zřejmě poznala, že i když to má normálně ve zvyku, dnes nemá v plánu si stoupat. I proto bylo od ní slušné si lehnout také, což vyhodnotil jako dobrý zvyk. Co však jeho uším povídalo o složitém rozhovoru byla její řeč. Tolik otázek! No, dvě. I přesto je však vychrlila na něj příliš rychlým a netaktním tempem. No, aspoň byla přátelská. "Nyní? Právě teď se pokládám za tuláka," nepochopil tak úplně její dotaz. Vlastně ani ten druhý. Kdo byl? Nevěděl, jestli se ptá na jméno nebo na osobu, jeho společensky téměř neschopná mysl byla zmatena - zvenčí však zachovával stále ten samý nic neříkající neutrální výraz. Jak se vede? Jakože... Jak se mám? Na to se mě ptali tak... Jednou. "Pokud myslíte můj stav, ano, dobře," odpověděl s mírnou skrytou váhavostí. "Jsem S´Arik Dasurk Milaga, bývalý vládce Henobské říše, sjednotitel Milagy a Vódvóru, syn generála Arroka, nositel přísahy Ret-Taag a válečník K´gonlash. Co pro vás mohu udělat?"

Mít chvíli pro sebe bylo vítané. Dvakrát tolik, když jsou vám docela cizí běžné emoce a všechna ta sociální interakce, kterou Sarik v oblibě neměl, i když působil jinak. On také byl jiný. Vysoký vzrůst, silné tlapy, atletické tělo... A každému, kdo někdy poznal rozvahu, by bylo jasné, že tento jedinec rozhodně nějakou moudrost se vznešeností pochytil. Dále se věnoval odpočinku a dokonce opřel hlavu o kmen stromu, za kterým ležel. Pokud si však opravdu přál odpočinek, nebylo mu vyhověno. Nebyl totiž sám. Pomalu otevřel oči a zahnal negativní a otrávené myšlenky. Vlastně... Pokud ta osoba bude nekonfliktní a nechá ho odpočívat, bude za obyčejný rozhovor i rád. Nemohl si však být jistý, osud ho poslední dobou rád překvapoval. "Zdravím!" Pozdravil osobu už na dálku, aby ho našla. Nebyl zrovna na nejnápadnějším místě, jeho tmavá srst se mohla ztrácet. I když dal však najevo zájem, zůstal ležet na příjemné trávě. Snad neočekával nebezpečí, snad věděl, že by neprohrál v souboji. Na jeho tváři byla ledová maska.

<< somewhere

Další les. Příjemná změna, když dlouho chodíte. Ne, že by pro poutníka bylo těch pár kroků hodně, ale unavovala ho neustálá interakce s jinými vlky, kterou na území Norestu podstupoval každý den a občas i několikrát. Sociálně toho měl dost - tohle bylo nad jeho běžnou dávku. Opět si přál tu samotu, ten klid, a tak se vypravil do lesa tušíc příjemné místo k odpočinku. Snad utíkal před světem, aby nalezl klid. Když nezaznamenal v blízkosti žádnou živou duši, kterou by mohl být rušen, položil se pod jednu skálu za strom. Ne tak viditelné místo, ale měl aspoň malý přehled o lese i odtud. Spokojeně se nadechl čerstvého jarního vzduchu a sundal kovovou zbraň ze svých zad, aby se mu lépe leželo. Modré oči se zavřely. Nespal, měl se na pozoru, ale užíval si klidné ticho.

Bylo téměř až úsměvné, s jakým obdivem mladá Ignisanka hleděla na umění cizí kultury, a to i pro Sarika. Dlouho nepotkal nadějnou dušičku, ale věděl, že se už nemůže zdržovat dlouho. Zaznamenal ve vzduchu další pachy - a to pachy ze stejné smečky. Tak daleko od jejich hranice nebyl, a ne, že by se bál, ale nechtěl dělat problémy sobě, jim ani malé Dione. Sledoval její nadšení a vrtící ocas. Kdyby ještě dokázala uklidnit tohle... Měla by na to i teď přijít do Milagy a udělat ze sebe mnohem silnější osobu. Tato vlčice šla dobrou cestou, ale Sarik se bál, že by život ve smečce, obzvláště tohoto rázu, nemusel mít na výchově dobrý dopad. Přistoupil ke kmenu a postavil se za něj. Schválně tlapkou do zbraně trčící ze dřeva strčil tlapkou, aby viděla, že je tam pevně zaražený - a to jen správným chvatem. "Cvik," odpověděl snad příliš jednoduše vzhledem k jejímu úžasu. "Rok tréninku soustředění, trpělivosti a samotného zacházení a roky praxe přímo na bojišti. I ty bys byla schopná se jednou stát K´gonlash, kdybys trénovala," to byla defacto veřejná pochvala. Chytil zuby zbraň, vyndal ji z kmene jako pírko a udělal s ní kolečko. Snad aby ukázal, že to jde, a že to s pílí a snahou jde lehce. V mnoha případech se mu to umění vyplatilo. Pak popošel k řece.

Milovaní? Vždyť i on vlastně měl milované, ale nyní mu to bylo cizí, protože všichni zemřeli nebo je ponechal v trouchnivějícím světě Henobu. Již nepotřebovali jeho pomoc, proto byl tady. Oddaný jen vlastní mysli, rozhodnutý pokračovat v blokování nesmyslných emocí, které brání logickému úsudku. Ano, Tessa měla pravdu. Jeho milovaní však byli pryč, a tak potřeboval stavit na jiné půdě. On měl i jiné cíle, které ho držely ve hře s postupkou v tlapkách. "A tam, kde nám mají co dát," doplnil. Aspoň tak to cítil on. Tam, kde byly vědomosti a příležitosti vylepšit sebe samého, tam to byl jeho potencionální domov. Tam, kde mohl něco dokázat a být prospěšný. "Předpokládám, že vy nejste v této smečce plně spokojena," zachytil určitý výraz v její tváři a reagoval na základě pocitu.