Príspevky užívateľa

Vlastně byl spokojený, že se jeho společnice nepídila po dalších událostech z jeho života. Možná byl hrdý na některé své činy a stál si za svými rozhodnutími, ale ani on nebyl neporazitelný. Měl slabiny, které dobře skrýval, ale měl je. Ostatně jako každý vlk. Něco měli stejné. Vlastně víc vlků to mělo stejně. "Jsme společenské bytosti, mezi naše potřeby vskutku patří mít kam se vracet, mít ono zázemí," shrnul její slova. Nesouhlasil s jedním. Že se přidala kvůli jednomu vlkovi, ale když byla spokojená... Musel ten někdo velmi znamenat, protože on by nikdy nedal na jedinou osobu. "Já jsem na cestách přes rok. Také hledám... Nový domov," těžké to tak nazývat. Nikde už nebude jako Milage.

Ovšem, že mu bylo jasné, že každý vlk má mnoho tváří - a co teprve pak smečka, která se skládala z desítek vlků? Každý jí musel dávat jiné jméno a brát ji jako celek by mohlo být krapet... Zcestné, jistě. Však proto hledal kontakty. Proto nedal na prvního tuláka, který tvrdil, že Ignis jsou vlci prahnoucí po krvi. Překvapilo ho chování vlčice - už dlouho nepotkal někoho, kdo by byl slušný nebo dokonce přistoupil na jeho komunikaci, a to vykání. Ach ano, vykal už ze zvyku. Už od vlčete vykal starším a později i mladším, vykal i svým rodičům. "Zajímavé," podotkne k jejím slovům snad zamyšleně, no jeho výraz zůstává stejný. Posadí se. "Co jsem zatím viděl, obyvatelstvo Norestu se skládá převážně z vlků z cizích zemí, kteří se zde usídlili... A následně založili větší skupiny, smečky," odůvodnil jí důvod své zaujatosti. Přišla však otázka na jeho osobu. Proč opustil Henob? Tu otázku neměl rád a v mysli posmutnil, ale zvenčí vypadal, že rád vypráví. Nevadilo mu sdílet informace a ona nevypadala jako někdo, kdo by měl zlé úmysly. "Válka. Přišel dávný nepřítel, který nám ji vyhlásil. Boje mi vzaly rodinu a zpustošily domov, a tak jsem se vydal hledat moudrost na jiné místo," odpověděl. Nejmenoval své syny. Možná to bylo rok zpátky, jeho jasnozřivá mysl mu ty vzpomínky však rád předhazovala. "Co vás přimělo se k Igniské smečce přidat, smím-li se ptát?" Položil pro změnu otázku on, obratně odbočil od tématu a zaměřil se na to, proč přišel - informace. Chtěl znát zdejší situaci dobře a důvody se přidat mohly být důležité i pro něj, vzhledem k jeho cíli.

Většina vlků, které potkal, mu říkala jediným jménem. Tím jediným, které si zasloužil už narozením, tím prostým názvem pro jeho maličkost. To ostatní? Ta jména už nesla váhu, už o něm něco říkala. Dobrodružstvím jeho život zřejmě nešetřil, a proto dostal příležitost se o ta jména zasloužit. Chápal však, že v jiných krajích si za své skutky vlci jména nebrali. Nejspíše neměli tak bohatou kulturu. "Stačí S´Arik. Potěšení na mé straně, Tesso," kývl hlavou neměníc tón. Snad jen určitý respekt mohl vyznít. Vždy měl respekt, z vlčic dvojnásob. Nepřipadalo mu, že by tato vlčice byla bojovná. Neměli být náhodou Ignisané zabijáci a hrdí bojovníci? Začínal o tom pochybovat. Nebo jen vlčice? Nechtěl však zakřiknout neobjasněný fakt. "Měl jsem za to, že vaše smečka se drží za svými hranicemi," konstatuje s nevyřčenou otázkou. Nemyslel to nijak zle, spíše se ptal na to, jak ta údajně zabijácká smečka vrahů může držet spolu... A přesto nechat své členy létat všude možně bez kapky disciplíny.

Nebylo novinkou, že byly jeho způsoby vlkům cizí. Vždyť také byl zdaleka, a i přesto i nesl kousíček té cizí kultury s sebou a nehodlal ho pustit. Její snahu o napodobení přijal pokývnutím. Úsměv však nikde, jeho tvář na rozdíl od té neznámé - ledový. Bez emoce, až mrazivě klidný. Jednomu by se zdál býti tento cizinec i nebezpečným, no jeho uvolněné tělo nečekalo nebezpečí. Jeho důvody? Proč vlastně zamířil sem a nešel dál? Vlastně nevěděl. Obvykle měl radši samotu, ale zdejší svět mu překvapivě často do cesty stavil cizí osoby. "Vy musíte být z Igniské smečky," konstatuje fakt, který si ověřil, když se přiblížila. Udělal pár kroků bokem, jakoby okolo ní kroužil, ale jeho důvod byl prostý - aby mu Slunce nepálilo do očí. Takhle na vlčici lépe viděl. "Jmenuji se S´Arik Dasurk Milaga, prvorozený syn Generála Arroka, bývalý vládce Milagy, nositel přísahy Ret-Taag a válečník K´gonlash. Přicházím z daleké říše, Henobu," představil se nikterak vychloubačně. Jeho tón by se nedal popsat jinak, než neutrálním... Překvapivě.

<< somewhere

Pomalejším až skoro loudavým krokem se tmavý vlk blížil k lesu. Bylo příjemné tu být teď, když začínalo jaro. Paprsky Slunce svítily skrz koruny stromů a ptáci v těch korunách zpívali. I přes tuto krásnou atmosféru to mrzout S´Arik jaksi kazil svým vzezřením. Kráčel lesem s maskou na tváři, ve které se nerozplývala radost, nebylo vidět potěšení a vlastně by nešlo zachytit žádnou emoci. A s takovým nic neříkajícím klidným výrazem našel osamělý vlk vlčici. Zachytil její pach už dříve a zjistil, že je pravděpodobně z jedné ze zdejších smeček, no hodlal se přesvědčit na vlastní pěst. Když konečně uviděl její bělostnou srst, odbočil z cestičky vyšlapané vysokou zvěří a vydal se k ní. Statné tělo, vysoká postava, zbraň na zádech. Už od pohledu zkušený starší jedinec. "Zdravím Vás, slečno," pozdravil zdvořile a zůstal stát. Nejspíše se nedávno probudila a on respektoval její prostor.

I když dával najevo určitou podřízenost vůči alfovi, jeho vzhled říkal, že by byl i většímu silným soupeřem. Nesl si určitou hrdost, přirozený respekt, který tento letitý cestovatel mohl vzbuzovat a určitý nádech neznáma, který ho zahaloval odérem tajemství. Vůdce smečky to nejspíše nebral na lehkou váhu. To cizince svým způsobem potěšilo. Bylo jasné, že ne všichni členi této smečky budou naivní, tento jedinec nejspíše patřil mezi ty... Silné. Ovšem, když byl alfa. "Mé jméno je S'Arik Dasurk Milaga, bývalý vůdce Milagy, nositel přísahy Ret-Taag a válečník K'gonlash. Pocházím z dalekého území Henobu a přicházím v míru," představil se se vší úctou, než mu byla položena otázka. Ovšem. "Mým cílem zde jsou prostá fakta. Kráčím Norestem krátce a hledám domov, a proto jsem uznal za vhodné si udělat o zdejších smečkách přehled," vysvětlí mu krátce svůj záměr. Nedělá si přílišné naděje, že by mu alfa povídal o Ignisu, ale bylo to na zvážení - možná mohl získat do své smečky cenného člena. "Již jsem potkal jednu z vašich mladších, avšak nikdy nedávám na jediný zdroj. Byl byste ochoten mi sdělit pár prostých informací? Pokud ne, okamžitě odejdu," řekl Sarik. Z jeho hlasu vyzněla pouze slova. Jakoby... Neměl emoce. A nebo je kryl velmi dobře. Schovával je za prostou slušnost, která je v tomto kraji zřejmě vzácným zbožím.

Toto opatření dělal zkušený starší vlk již dlouho - věděl, že pokud smečka stojí za to a funguje, brzy se někdo objeví. Co o Ignisu věděl? Dle výpovědi Aigira to byli zabijáci a bojovníci, kteří si cení síly a statečnosti, ale po setkání s velmi mladou vlčicí, která se jevila jako vskutku zmanipulovatelný optimista, byl na pochybách. Jeho vychování a instinkty mu radily si držet odstup. Nebyl zde pro konflikty, jeho úmysly byly... Mírumilovné.
Nestálé povahy by se nejspíše na cizí území vrhly, aby si získaly svou pozornost. Jemu tvrdá výchova dala určitou slušnost a trpělivost. Docela brzy ucítil a uviděl, že není sám. Tmavý vlk s rudými odznaky ho zaujal už z dálky a upoutal tak pozornost dvou ledových očí. Sarik? Seděl v otrvřeném prostoru nesnažíc se skrýt, postavení měl klidné se zvednutou hlavou, ale z jeho ledového výrazu by se jistě nedala vyčíst dominance. Možná pouze přirozená autorita, kterou tento vlk z dalekých končin nesoucí si odznaky cizí kultury byla zavádějící.
Postavil se, když se neznámý přiblížil. Teprve teď mohlo být znatelné tělo trénovaného válečníka. V jeho výrazu se nezobrazovala žádná emoce. Hlavu mírně sklonil a ocas nechal u nohou - tím projevoval úctu. "Zdravím Vás," pozdravil zdvořile. Pach mu napovídal, s kým má čest, "Alfo Igniské smečky, je mi ctí." Doplnil a ze zvyku sklonil mírnou úklonu.

<< hory

Tmavý vlk se vydal na západ. Měl základní informace o zdejších smečkách i o prostředí, ale hodlal se přesvědčit na vlastní oči. Nikdy nedával na jednu osobu - je lepší mít více zdrojů. Ignis vypadal jako dobré společenstvo pro vlka jeho rázu, ale nebyl si jistý, že jejich politika opravdu funguje. Hodlal si ověřit, co mu řekla Dione. Řetízky na jeho zádech cinkaly o tmavý kovový předmět připevněný na postroji, když překonával občasně členitý terén. Brzy se však dostal na lepší půdu a při cestě k Ignisým hranicím narazil na les. Když ucítil, že ve vzduchu je ještě něco, zastavil ve své pouti, aby se rozhodl o dalším postupu. Nebyl drzý, a tak se posadil hned na hranicích. Nebylo v jeho zájmu narušovat cizí území svou přítomností, a tak mohl jen počkat, jestli si jeho opatrná přítomnost vyžádá pozornost.

Ticho a klid byly příjemné podmínky na meditaci, ale to nebyl důvod, proč tu tmavý byl. Jeho smysly byly vycvičeny zachytit i nepatrný zvuk, i jen nepatrný signál, že není sám. Žil dlouho na to, aby ho někdo překvapil útokem ze zálohy. Už když jeho dlouhé uši zachytily tiché úpění kovových šroubů v kabině opuštěné aktrakce, bylo mu jasné, že není sám. To znamenalo jediné - opravdu bude na kraji smečkového území. Byl to vlastně kraj? Nemohl přesně určit, ale i když se držel stranou, jeho přítomnost si vyžádala pozornost šedého vlka. Hrdý postoj ano, ale nijak povýšenecký. S´Arik se rozhodl, že nejvhodnější bude neklást zbytečný odpor. Ano, byl na cizím území, ale neměl zlé úmysly. Slyšel blížícího se vlka v nočním tichu zřetelně, ale nekladl odpor, když jako tank přiběhl a srazil většího, staršího a pravděpodobně i silnějšího jedince na zem. Řetízky překvapeně zacinkaly o tmavou nebezpečnou zbraň na jeho zádech, ale vlk sám překvapen nebyl. Dostal otázku. Ovšem, pochopitelné. Pokud pán dovolil, přetočil se na záda, aby viděl svému přemožiteli do očí. Zároveň tak projevil svou podřízenost. "Čekal jsem na vás, mladý muži," odpoví na jeho varování. Jeho hlas... bez emocí. Jako kdyby mluvil pouze ve faktech. Stejně tak tvář - ledová maska. "Jste členem zdejší smečky. Nepřišel jsem škodit." Rvát se uměl i z nevýhodné pozice. Nehodlal k tomu však přistopit, pokud by to nebylo krajně nutné - to nebyl jeho styl. Přicházel v míru, a jelikož projevil slušnost a podřízenost, očekával, že mladík tomu bude věnovat pozornost.

Pokud něco oceňoval, tak to byla snaha. Ať už to byli jeho synové, kteří se snažili ukázat otci to nejlepší, cizinci, kteří byli upřímní, neznámí, kteří se snažili zachovat si nějakou slušnost, či naopak mladí, kteří dali najevo svůj zájem a respekt. Od mladých totiž respektu příliš nemohl očekávat, i když si ho jistě zasloužil. Už jeho vzhled a chování na něj ukazovalo na autoritativní osobu, která však neklade ego před rozum. Vlastně se snažil být pro mladší generace vzorem, i když sám o sobě tak nepřemýšlel. Spokojeně proto pokýval hlavou a dále držel pomalé tempo a vyrovnával její váhu za chůze. I když pro něj nebyla nikterak těžká, stále to byla váha navíc a nejradši by už dorazil do cíle. I přes to, že cíl byl v dohlednu, tak si dával pozor na okolí. Pohledem mapoval okolí a uši čekaly na nějaký nepřirozený zvuk, který by nasvědčoval, že nejsou sami. Byl připravený bojovat, kdyby to bylo nutné - Iptar by v tlamě zkušeného válečníka vykonal své. Odpovědí na jeho obavy bylo však jen sílící zurčení potoka, a tak byl klidnější. Na její omluvu zastřihal ušima. Vypadalo to, že mu přece jen chtěla ukázat to dobré. Slušnost měla, a dokonce projevila i lítost, což on neudělal i přes vážnost svých slov. "Ze smrti blízkého není třeba zoufat. Je to jen varování od života, že... Něco bylo špatně. S jejich smrtí stejně už nic neudělám, neomlouvej se," podotkne téměř lhostejným tónem. Nechtěl zapomenout, ale byl nerad, když mu to na tomhle území každý druhý připomínal. Nehodlal se s tím dále zabývat a její omluvu přijal jen s pokýváním hlavy. Stejně na tom nesešlo. "Momentálně se rozhoduji o zdejších smečkách. Mluvil jsem se členy a zmapoval si polohy a sehnal informace, ale ještě mám možnost se vydat dál." Možná by mohl zůstat. "Nyní se však výhodným zdá ještě pár týdnů setrvat na území Norestu," dodal. "Co tvé plány? Měla jsi tušení, kam míříš, když jsi utekla před matkou?" Zeptá se. Pokud to bylo tak, jak si myslel a jak mu řekla, nejspíš bude mít ještě nejasné cíle. Musel to však zjistit od ní samotné, protože zatím mu Ria potvrdila, že je samé překvapení.

<< Hrby

Jeho tempo bývalo různé. Někdy byl schopný jít rychle nebo i dlouhé míle klusat, jindy se s nezájmem loudal krajem a prohlížel okolí. Poslední dobou měl tempo spíše pomalejší. Jeho cíl byl stejně neurčitý a věděl, že důkladná obhlídka ničemu neuškodí. Vždyť nikam nespěchal, i když jeho dlouhé nohy mu zajišťovaly nějakou rychlost i při pomalém tempu. Poslední půlrok nikam nespěchal. I proto byl nyní rád za změnu. Její slova svědčila o tom, že ve smečce nejspíše nějaký pátek už je. Gamma, to je slušné postavení. "Úctyhodné postavení i úloha, Coelo," pravil s respektem v hlase. Jestli měl jít přímo na území smečky, nechtěl být neslušný. Už chápal, proč se ho nebála zavést na území, ale stále nepochopil, proč mu věří, když ho příliš nezná. Právě proto se sám nabídl, že o sobě poví. Nechtěl se vychloubat, jen chtěl, aby věděla, čeho je schopný. Když si to vzal kolem a kolem... Vlastně by byl výhodným článkem smečky, kromě svého přesvědčení o striktně nastaveném fungování světa, které ho učili. Možná neměl smysl pro humor, byly mu cizí emoce a tvrdohlavě bránil zvyky své domoviny i daleko, daleko od domova, ale o to víc byla jeho věrnost pevná a schopnosti rozsáhlé. Pečlivě vážil, když se rozhodoval, a právě proto i kdyby se mu u Přízračných zalíbilo, stejně by šel navštívit poslední smečku, než by se zcela rozhodl pro některou z nich. Neměl ve zvyku nechávat okolnosti náhodě. Pandora ho kupodivu pobídla, ať se vykašle na své způsoby a tyká jí. Měl být přítel? Jak? Na chvíli nadzvedl překvapeně obočí. Občas nechápal její důvody. "Je-li to vaše - tvé přání, budiž ti vyhověno," odpověděl a nechal jí prostor k otázkám. Předpokládal, že zbytek jeho dotazů mu případně zodpoví sám Nox.
Kvantum otázek si uložil do paměti, aby mohl odpovědět na všechny. Nebylo to nic, na co by neznal odpověď, ale musel zvážit, jak to podat. Zrak přesměroval na Iptar. Ach ovšem, nejspíš byla z těch vlků, kteří zbraně nepoznali. "Toto je Iptar. Zbraň Wara, které byly pro mou domovinu typickou rituální i válečnou zbraní. Iptar je nazýván též Stín Henobu, díky své historii," shrnul krátce artefakt, který nesl na zádech. I když toho zažil hodně, stále byl jeho tmavý kov krásně lesklý. Nechal jí prostor k otázkám a pak pokračoval. "Můj domov se nazývá Henob. Je odtud rok a půl cesty na severo-východ. Přesněji bylo mým domovem Společenstvo Milaga. Sjednocená říše, mnoho smeček pod hlavním velením - mým otcem a matkou. Měl jsem šest sourozenců, já byl nejstarší. Po rodičích jsem Milagu vedl. Dařilo se, dokud nepřišel dávný nepřítel, který vyhlásil několikaměsíční válku, která si vyžádala mnoho obětí, včetně členů mé nejbližší rodiny," vysvětlil. Pokud nad tím přemýšlela, došlo by jí, že zrovna to byl důvod, proč se vydal na cestu. I navzdory smutku, který s opětovnými vzpomínkami na smrt jeho partnerky, rodičů a synů přišel, si zachoval chladnou tvář a neutrální tón. Naučil se to brát za pouhý fakt. "Na území Norestu se zdržuji posledních pár týdnů. Hledám zde místo, kde se usadit, jak už jsem naznačil. Zatím zkoumám jeho velikost a zdejší smečky - které jsou, pokud vím, čtyři. Mluvil jsem s členkou Ignisu, členkou Nihilu, nyní mluvím s vámi od Přízračných - poté mi už bude zbývat navštívit jen Kult, než padne rozhodnutí, jestli zůstanu." Seznámil ji se svými plány a opět se odmlčel. Na její omluvnou větu zavrtěl hlavou. "Neboj se ptát, nemám, co tajit," odpověděl. Musel říct, že její zvědavost je snad nenasytná, ale jeho trpělivost se jí zatím mohla rovnat.

Vlastně bylo docela roztomilé poslouchat neustálé odporování. Kdyby Sarik nebyl vážný muž, asi by se nad tím minimálně usmál. Vlčecí tvrdohlavost občas neznala meze, ale on pro to měl pochopení. Nebral jí to za zlé, když vlastně ani nevěděl, o čem pořádně mluví. "Pochopíš, až na to přijde čas. Co se ti snažím říct, je, že by jsi se měla zamyslet nad tím, co říkáš," řekne pozitivním tónem. Pro něj netradiční tón, ale ji by mohl povzbudit ve snaze porozumět jeho slovům. Ovšem, měla čas. Vlastně to nebyla jeho starost, jakým směrem se vydá, ale zatím to nechával hvězdám. On nebyl její rodič, rozhodnutí o výchově nepřipadalo na něj. Vlastně nevěděl, jak se má k mladé chovat, a tak ji bral jako dospělou, i když věděl, že vývojově má od dospělého jedince daleko. Možná proto byla tak malá. Jo, to by dávalo smysl. Její i svou váhu pomalu vedl k potoku, a mezitím byl bombardován dotazy. Nevadilo mu to, měl trpělivosti dost. A času taky. Dokud měl odpovědi, tak mohl odpovídat. "Já... Míval jsem rodinu. Jenže pak přišla válka. Dávní nepřátelé se rozhodli pomstít se Milage a to znamenalo mnoho obětí na životech. Když skončila, odešel jsem, protože osud vzal život i mé rodině," i když ne všem. Jeho partnerka, jeho synové. Otec, matka. Všichni v krvi. Neočekával, že pro to bude mít pochopení. Nedal na sobě znát zármutek, i když toho dlouho litoval. I to se však časem naučil přijmout jako prostý fakt. Nad její připomínkou se mu koutek zkřivil do úsměvu. Ani to nebylo časté gesto. Škoda, že ani tu vzácnost na jeho tváři neviděla zřetelně. "Chápu, na co narážíš. Promiň," opět nabral vážného tónu. Bylo zajímavé, jak si dokázala ze svého zranění dělat defacto zábavu. To... Nechápal.

Mysl by málem tmavého odnesla zpět do minulosti. Stál tam sice déle, jak šedé vlče před ním nyní, stál tam s Wara dlouho, ale přesně si pamatoval, jak mu i Thorax dříve poručil po tolika dlouhých chvílích tak mocnou zbraň prostě pustit na zem i přes to, jak vyzvedával její význam. I to teď poručil od Dione. Bylo to vtipné. Byl skoro jako ten starý muž, který ho učil. Dokonce nosil i jeho náhrdelník. Dopadne jednou jako on? Zavřený v podzemí ve spojení pouze s vlastní myslí, která zesílí natolik, že otevře brány jinam? Nevěděl, jestli si to přeje. Každopádně věděl, že Thoraxe si cení i po tolika letech. Byl to moudrý vlk. Díky němu mohl část jeho učení šířit i tady, v Norestu. Proč si vybral Dione, to nechával za vinu osudu. Byla by dobrou bojovnicí. Na její odpověď přikývl. "Správně." Každá odpověď by byla správná. Sarik chtěl, aby si sama uvědomila význam tohoto cvičení. Nechal její mysl, ať podpoří informace. Rozešel se k čepeli ležící na zemi. "Čas. Ten dává Iptaru cenu. To, co jsi nyní slyšela spadnout, bylo skuto rok cesty na severo-východ. Zabil nepřítele, vyhrál válku. Má svou cenu, a proto se tak mocný," vysvětlí jí. "Ale s mocí přichází zodpovědnost. Ne každý zvládne pochopit jeho energii, význam a sžít se s jeho charakterem. Tobě toto šlo." Ach ano, pochvala. Ty on neuděluje často. Zvedl Iptar ze země s určitou lehkostí. Jako nic. Cvičil to roky. Ukázal jí postoj, aby ho srovnala s tím svým. Pak se přikrčil, přenesl váhu na zadní, poskočil dopředu a kovovou zbraň mrštil do blízkého pařezu. Dlouhá čepel se zasekla hluboko do kmene a zůstala v něm viset jako zuby odmítající pustit kořist.

Stále měl hlavu plnou onoho znaku, který jeho společnice nosila na těle. Znak Přízračných, ten je držel v rodině a v bezpečí. Znal mnoho magií manipulující s myšlenkami, sám vlastnil jednu z nich, a mocnou, ale nikdy neslyšel o spolehlivé komunikaci na dálku skrz mysl. Ať už to bylo varování či forma prostého signálu, byla možnost, že tato magie mu bude číst myšlenky na dálku, i když nebudou spjaty se stavem případného ohrožení? Tak by alfa mohl spolehlivě monitorovat svou smečku a vycítit případnou zradu. Pro něj by ani taková schopnost neznamenala nebezpečí. Neměl, co tajit. Byl jako otevřená kniha, jen si nalistovat kapitolu. "Ovšem. I tak však bylo stí vás poslouchat," dodá, aby ji ujistil, že to pro něj opravdu znamená víc než jen čas a trpělivost poslouchat. Každá informace byla cenná, každý fakt ještě cennější.
Nejspíše se opravdu měli vydat směrem k táboru Přízračných. "Já mám času dost, hlavní je, aby se vám šlo dobře," odpoví, "přizpůsobím se." Její výzvu vyslechne a obrátí se k Iptaru. Jeho tmavou čepel zvedne ze země a připevní k řetízkům, které zaklapnou a upevní tak zbraň na svém místě na jeho zádech. Zvědavě střihl ušima, když zachytil její jistotu, že vůdce bude v táboře. Nechal to však být a jen přikývl, přičemž se i se zbraní na zádech vyšvihl na dlouhé nohy. "Jistě," souhlasil a nechal ji, aby vybrala směr. Zachovával svou mlčenlivost a chladná maska byla opět bezpečně na místě, kde měla být. "Smím se vás ptát na vaše postavení u Přízračných?" Položil svůj poslední dotaz. To mu území neřekne, to mu mohla říct jen ona. Doufal, že nezasáhl výbušninu.
Následoval vlčici po boku a samozřejmě si držel odstup. Měl respekt, a i když empatik zrovna nebyl, nebyl hloupý a věděl, že slušnost se vyplatí. Proto nechtěl držet po cestě ticho. "Vy jste na mé dotazy odpověděla. Zajímá něco vás?" Mluvil o sobě. Neměl za sebou smečku, kterou by ji mohl představit, už ne, ale mohl jí pomoci si udělat přehled o jeho osobě. Bylo vhodné, aby věděla, koho vede na území.

Nechal zcela na její mysli, jak si s jeho radou poradí. Měla cítit energii historie, a i když Sarik momentálně neviděl do její mysli, byl jen spokojený, že k soustředění přidala další věc, aniž by si to vlastně uvědomila. Hned dvě věci. Držela zbraň, poslouchala ho a ještě se snažila vyslyšet energii času. Měla se na co soustředit a on mohl pozorovat její zlepšení. Byl spokojen. Vlastně jako naposled, když učil S´Aruuna a Sariela. Ach, jeho synové. Padli pro vítězství války. Pro dobro sporu, za který nemohli. Modré oči sledovaly, jak opravdu kov padá k zemi. Poslechla. Dobré. Iptar břinkl o zem, poskočil od jejích tlap a zůstal ležet jako kus balvanu. Tmavý vlk přikývl. "Dobrá. Nyní zhodnoť, co ti tohle dalo. Co ses naučila, cos cítila?" Vybídl ji k odpovědím. Nejhorší možností by bylo, kdyby nenašla odpověď. Chtěl, aby řekla, co si z tohoto malého tréninku odnese. Potom? Možná jí ukáže, co vlastně taková zbraň umí, když je její nositel cvičený válečník.