Príspevky užívateľa

Schváleno, přeji příjemnou hru

Ty časy, kdy bezstarostně kráčel po světě, byly pryč. Časy, kdy byl tulákem a každý krok mohl vést jiným směrem za jiných poznáním. Lhal by, kdyby tvrdil, že mu nechybí. Na druhou stranu také nemohl říct, že vést Přízračné by se mu nelíbilo. Byla to relativně klidná úloha ve srovnání s vůdcem, kterým býval před lety. Tak akorát pro důchodový věk. Kráčel lesem, míříc ke hranicím zkontrolovat pachy. Kdo věděl, třeba se měly vrátit staré tváře? Nebo přijít nové.
Zastavil se, když jeho citlivé uši zaslechly rychlé tlapky běžící po povrchu. Tyhle tlapky nepatřily nikomu z Přízračných. Zkontroloval pachy, že je v okolí bezpečno, než se vydal za tím na pohled nevyřešeným případem. Došel k spadlému kmenu. Nevypadalo to, že tu někdo je. Ale... "Tady ti nebezpečí nehrozí, dítě," promluvil hlubokým, moudrým hlasem, upírajíc své pronikavé modré oči do okolí. Už mu byl nějaký ten rok a bylo to na něm znát. Tedy... Bylo by, kdyby jeho barva nebyla i přirozeně šedá. Záhy se vlčice vskutku ukázala. To, že nebyla mládětem, nebylo podstatné. Bylo to obrazně řečeno. Nox se narovnal a upřel ledový pohled na světlou vlčici. Nevadilo mu, že tu je. Přesto se rozhodl nenechat ji bez pozornosti. "Co přivádí tě do těchto končin skrytých? Snad hvězdy?" Chladný vzduch se zachvěl v mírném podzimním větru.

Lov | 2

Jeho samotu a ticho brzy přetl příchod vlků. Obavy z toho, že lov se nebude moct uskutečnit pominul. Bude jich dost i na kořist, kterou vybral. V ten moment, kdy začali Přízrační přicházet a bylo jich víc a víc pocítil malou hrdost, že se to tak dobře sebralo. Že se přecejen mohl na Přízračné spolehnout. Aspoň na vybrané jedince. Rád viděl Wayu, která se vždy ukázala, Montyho, kráčejícího sem i přes svůj věk, Kethira, i když zem nebyla jeho živlem, Beatrici, nově ve funkci, no a dokonce i Arthemis, novou tvář mezi smečkou, slepou, ale houževnatou. Bylo jich šest. Většinou menší, drobnější postavy. No, budou muset spoléhat na vytrvalost, nikoli na sílu. Přeměřil si skupinku a začal skládat strategii. "Dobré ráno i vám," pozdravil je všechny, "jsem rád, že jste přišli. Hvězdy vám to nezapomenou... A ani žaludky smečky v zimě, budeme-li úspěšní." Slova o hvězdách byla jen drobnou symbolikou. Sám v ty věci příliš nevěřil, to ale samozřejmě nepřiznával.Bude to náročné, ale zvládneme to. Na chvíli se odmlčel, pak vstal.
"Naším cílem je bizon. Stádo je přímo před námi. Strategie je následující: Volíme nejsnadnější kořist a naženeme ji k úpatí hor, bývá tam rozbahněná půda. Tam bude snadnější ji sundat." Byla to trochu změna od původního plánu, ale radši chtěl jet na jistotu než riskovat. Uštvou zvíře, zabijí ho, když se nebude moct zvednout z kluzkého bahna. "Monty s Wayou vyberou kořist," pokračoval a pohlédl na ně. "Zraněného nebo starého jedince, mladí budou pod kontrolou rodičů. Až najdete, informujete zavytím ostatní a začnete ho od stáda oddělovat. Tam se k vám přidáme my ostatní. Beatrice s Kethirem odeženou všechny bizony v okolí. Arthemis a Kethir pak budou rámovat pravobok, já a Beatrice levobok. Waya s Montym se mezitím připraví u bažiny, ve které už bude stačit udržet kořist, dokud se nesloží. Tam ji dorazíme." Domluvil a podíval se po skupině, jestli má nějaké otázky. Pokud jich nebylo, nezbývalo nic, než se do toho vrhnout. "Buďte opatrní, neriskujte. Nestojíme o zranění. Hodně štěstí." Teď už to bylo na nich - lov začal.

Velmi přemýšlel, co se nyní dělo na území Ignisu. Pach na hranicích se změnil a on se obával, že kdyby se nestabilní smečka rozhodla zaútočit na Přízračné, nedopadlo by to dobře. Ne, že by nevěřil svým svěřencům. Spíše nerad vzpomínal na dobu, kdy sám musel do takových bojů válečníky vést, a to, co s boji přicházelo byla jen zkáza. Krveprolití, kterého si bez Alo-peho nemohl dovolit. Ani s vlky z Estrela do Norte by si ho nemohl dovolit, ale aspoň by se nemusel obávat toho, že to změní v chaos. Nyní měl pod sebou o tři životy navíc a zrovna byl na cestě se na ně podívat. Než se však vydal směrem k úkrytu, rozhodl se jim něco přinést - nebo spíše jejich matce. Vlčata ve smečce mu možná až příliš připomínala jeho syny.
Vystopoval zajíce a připravil se na sprint. Dnes na sobě neměl postroj, takže ani Iptar nenesl, a tak by bylo velmi náročné ho v tmavém podrostu Starého hvozdu zaznamenat. Rozběhl se a brzy malého tvora chytil. Sám hlad neměl, a tak rovnou zamířil k úkrytu.

Lov | 1

V roli Noxe už S'Arik dokázal chodit. Byl to pro něj nezvyk být zase v čele, nemyslel si, že po Morokské válce by dokázal znovu vést. Ale... Byl tady. Na místě, které pár dní zpátky představil Přízračným jako místo, kde se bude konat lov. A on ho hodlal vést. Jen protentokrát, aby si udělal lepší přehled o schopnostech členů a sám jim ukázal, že je dobrým vůdcem, který stojí za obhajobu. Musel je motivovat, aby se někdo chtěl ujmout role lovce. Zima klepala na dveře a on si byl jistý, že bude třeba naplnit spižírny. Dvojnásob, když teď měli v řadách zcela mladé, slabé přírůstky. Snad hvězdy mu našeptávaly, že tahle zima může být jednou z těch krutějších, a tak chtěl být připraven. Loviště zvolil logicky - dál od smečky, aby potrava na území v zimě byla snadno dostupná, no taky na pláni, kde poslední měsíce sledoval aktivitu stád kopytníků. Bylo ráno. Chladné, ale nebál se, že se při té honbě nezahřejí. Na zádech nesl na postroji připnutý Iptar, připravený pro rychlé použití, až přijde jeho čas. Nad plání se vznášelo ticho, zatímco mraky se pomalu zvedaly od země a odkrývaly nic netušící cíl. Posadil se, trpělivě čekajíc, kteří věrní z Přízračných se přidají.

Společenské akce. Téma, do kterého by se S'Arik za normálních okolností příliš nehrnul, ale rozhodně s ním měl zkušenosti, jako správný vůdce. Patřilo to k smečkovému životu, občas bylo třeba přijít, popovídat se a poznat jeden druhého. Zrovna tu část poznávací rád vynechával. Mělo to ale i výhody - nové informace, nové vlivy, či jen spojenci. Jak by mnozí nazvali - "přátelé". Nyní to bral jako prostou slušnost se ukázat, když byl pozván. Byla to událost patřící členům Alo-peho rodiny a on si nechtěl nechat ujít příležitost, při které by se o nich dozvěděl něco nového. Bylo dobré znát členy vaší smečky. Velice ho lákalo představení o historii a ještě víc ho zajímali další vlci z rodu z Estrela do Norte, žijící mimo Přízračné. Procházel po louce vlčích máků a už z dálky poznával, že je na správném místě. Svou zbraň dnes zanechal v jeskyni i s postrojem, proto dnes jeho příchod nebyl doprovázen tichým řinčením řetízku. Zlatý náhrdelník, který kdysi obdržel od svého učitele, mu však stále visel na krku. Brzy už spatřil Venatora, Medika i Marielle. A i tvář ne příliš známou - Ryumee. "Buďte pozdraveni," oslovil je chladným tónem, když přišel blíže. Takovým, jako vždy. Nic nového. Rozhlédl se kolem, aby zjistil, že z Přízračných mimo rod je tu první. Zato spatřil jiné tváře, dosud neznámé. "Doufám, že nepřicházím pozdě," střihl ušima.

V tuto chvíli pocítil návrat trochy té otcovství, co v něm zbyla, ukrytá a nevyužitá z doby, kdy měl sám potomky. Nyní na ně mohl jen vzpomínat, protože byli mrtví. Neměl tehdy času se jim věnovat kvůli vůdcovství Společenství Milaga, pouze je vychoval ve světle rodu. A pak přišla válka. Hloupá, dlouhá, krutá. A jeho synové, se kterými se nesblížil tak, jak by si chtěl, v ní podlehli. Nepřál žádnému dalšímu mladému vlku, aby musel žít v takovém světě. A nepřál žádnému rodiči, aby přišel o své potomky. A teď, když tu seděl s Mari a viděl, jak nešťastná z života je, připomínalo mu to jeho dávné selhání. Ovšem zde nebyl až tak problém v rodičovství, pokud nepočítal Aaravosovu zaměstnanost a Sayeřin depresivní stav. Problém byl v tom, že ten depresivní stav se podepisoval i na jejich dcerce, budoucnosti smečky. Chyběli jí sourozenci. Smrt. Přichází nečekaně... A bere, co se jí zlíbí, nehledě na citové vazby. Další ze situací, kdy byl rád, že se emocí zřekl. Proto ho nevzala smrt Tenebris ani jiných členů smečky, i když s nimi třeba pár dnů před jejich posledním výdechem mluvil. Mohl sledovat bouřlivou hádku mezi partnery, ale totálně nechápat důvod. Doufal, že bude schopný Marielle pomoct. Svým způsobem, samozřejmě. Byl si však vědom, že kvůli Estrelácké výchově se musí pokusit nebýt tak bezemočním. To znamená... Nevychrlit na ni, že žal je hloupý klam, a že by ho neměla cítit, jako by to řekl kdysi svým synům.
Svěřit se se svými problémy byl začátek. Jen ať se vymluví - mnohdy bylo vskutku lepší příčinu svého smutku někomu vlepit do tváře. Dostat ji ze sebe, protože dusit to v sobě nemělo smysl. Fialové vlčici to šlo stěží. "Kráčet s hlavou svěšenou není ta cesta, kterou hledáš, dítě," vydechl. Nedíval se na ni, ale někam do dáli. Nechtěl, aby se cítila provinile za to, že v jeho přítomnosti pláče. "Život je jen chodící stín. Chudák, který se naparuje a trápí na jevišti, aby se o něm vzápětí už neslyšelo. Je to příběh vyprávěný idiotem, naplněný zvukem a zuřivostí, jež neznamená nic. Vždy přijde čas, kdy na té scéně zůstaneš stát sama, protože všichni ostatní už padli. Samota, které čelíš, je jen tvá. Nikdo ti jí neveme." Odmlčel se, aby jí dal čas jeho slova vstřebat. Ne, že by mluvil rychle nebo nesrozumitelně, ale možná používal jiný jazyk než ten, na který byla zvyklá. "Však zamysli se - ve skutečnosti nejsi tak sama, jak se můžeš domnívat. Pozvedni hlavu, povznes se nad situaci, a okusíš, že ten prostý život není vším. Smysl je to, co ho dělá snesitelným. Něco, co tě učiní jedinečnou. Něco, co po sobě zanecháš. Možná to nyní hledáš, Marielle." A to bylo něco, co jí mohl jakožto alfa docela snadno zajistit. Zvednout se a jít něco dělat byla nejlepší věc, kterou v téhle chvíli mohla udělat. Přijít na jiné myšlenky. Byl ochotný jít s ní, aby jí v tom podpořil. Spižírna před zimou potřebovala pořádně naplnit. "Netrap se nad rozlitým mlékem. Nemá to cenu. Zato smečka by v těchto dobách jistě využila tvé pomoci," pohlédl na ni. Úsměv na jeho tváři sice nespatřila, ale jisté povzbuzení a podporu vyjadřoval. Tedy, aspoň se pokusil.

Ať už byl v tu dobu Alo-pé s Přízračnými nebo ne, on měl poznatky pouze od Pandory a ze svých pozorování. Měl za to, že takové anonymní uskupení by mohlo fungovat - a vlastně by bylo neskutečně výhodné - ale mohlo to držet při sobě jen s pevným vedením, které Přízrační tehdy neměli. Reinu nepotkal, ale Santina už poznal, no neudělal na něj přílišný dojem. Artemisia to dala do pohybu. A ačkoli z konceptu Přízračných vytáhla onu anonymitu a přiblížila je klasické smečce, bylo to lepší, než dřív. Zaujatě si poslechl Lopeho pohled na věc. "Město, jistě, sídlo kultu. Měl jsem tu čest mluvit s některými jejich členy. Velmi různorodé povahy. Jedni jsou roztěkaní a agresivní, s druhými je i řeč. Varovali mne, že do města je nevěřícím vstup zakázán, však nemyslím si, že zde nebo v kotlině by byli nebezpečím. Jejich místo je ve městě, nemají důvod jej opouštět." Nebylo to tak, že by je bral na lehkou váhu, ale dokud byl aspoň pár kilometrů od města, neobával se těch iracionálních fanatiků. Možná měl však staré informace. Měl bych zvážit návštěvu. Či spíše... Audit s jejich vůdcem. Mimo město. Otázkou bylo, jestli v kontaktu s kultem vůbec začínat, když prosazovali politiku přesně opačnou té, ve kterou věřil S'Arik. Neřídili se logikou, jen svou vírou, které absolutně nerozuměl. Možná bylo lepší zůstat tiše. "Neříkám, že nové myšlenky jsou špatné. Však přináší i riziko. Někteří se změně budou snažit zabránit, aby udrželi staré pořádky. A někteří se budou cítit ohroženi. Tak či tak... Strach není dobrým pánem." Bylo možné, že příchod Přízračných k hranicím Ignisu v ohnivé smečce ve skutečnosti vyvolal strach? Nebo závist? Každá smečka už mohla být brána za hrozbu. Při pohledu z druhé strany i Přízrační se mohli pro neznalé či paranoidní vůdce zdát být hrozbou.

Řeč se stočila k smečkovým záležitostem. Nic jiného ani nečekal jako první téma k hovoru. Jak lépe navázat kontakt, než komentovat děje v okolí? Nebylo v tom nic osobního a přesto se z toho dalo dozvědět něco o názorech toho druhého. Byla pravda, že o věcech osobních se mu mluvilo hůře, kdyby ale došlo i na to, tmavý vlk neměl, co skrývat. Ačkoli měl komplikovanou mysl, přetvářky nevyužíval. Vskutku byl tak chladný i uvnitř. Alo-pé však stále vzpomínal na zesnulou Tenebris s citovou odezvou, jak usuzoval z přestávky, kterou udělal před řečením jejího jména. "Sdílení hranice byla vždy jedna z věcí, které jsem na volbě nového území nepochopil. Kotlina za řekou," ukázal směrem k vzdálenému pohoří, "se v tomto ohledu zdá býti mnohem bezpečnějším místem," konstatoval. Nebral to za nejinteligentnější rozhodnutí, ale na druhou stranu chápal, proč bylo tak rozhodnuto. Bylo tu to krásné. Raději by se však stále přesunul na místo bezpečnější a trochu esteticky ošklivější, než riskovat životy svých svěřenců. Nemohl však nikoho nutit odtud odejít - Přízrační už si stěhování zažili dost. Tak to však bývalo i za starých časů, ne? "Už před lety jsem narazil na Přízračných. Kdysi neměli území, pouze tábor. Pro setrvání v anonymitě to byl nejlepší možný nástroj. Nyní se tato původní myšlenka ztrácí." Neříkal, že se měli vzdát území. Jen to, že nemohli chtít zůstat nezpozorováni, když se tu usídlili. Územní neshody prostě s teritoriem přicházely.

Poslechl si důvody své nové společnosti. "Je to tak," kývl. Byl rád, že není jediný, kdo na to myslí, a že má ve smečce vskutku i takové, kteří konají povinnosti i nad rámec své funkce. Ignis mu dělal starosti, to byla pravda. Neviděl zcela dovnitř té smečky, ale věděl, že se tam poslední dobou furt něco děje. V takových chvílích byl vděčný za to, že s Přízračnými takové zbytečné konflikty řešit nemusí - vlastně to byla ideální smečka k vedení, jeden udělal práci a pak měl ještě chvíli čas pro sebe, když zrovna nehrozila globální krize. Vedení bylo jak horská dráha - snad by se řeklo i to, že velmi záleželo na tom, jaký je zrovna den a jakou tlapou se vstane z pelechu. Na takové věci S'Arik samozřejmě nevěřil. Už dříve vedl a to mnohem větší smečku, přestal věřit v mnoho věcí. "Chvíle odpočinku, abych pravdu řekl. Nejsi jediný, komu situace v okolí dělá starosti," sdělil svůj důvod i on.

Ve své hlavě narazil na myšlenky a vzpomínky Arthemis, nové členky Přízračných. Získal je když použil svou magii, aby jí ukázal, kterým směrem smečka bydlí. A teď, když měl chvíli se jimi konečně zabývat, viděl, že ta tmavá slepá vlčice rozhodně nepotřebovala kvůli svému handicapu úlevy. Věřil, že bude smečce přínosem, protože její úmysly byly čisté. Znovu se hluboce nadechl a zjistil, že už není sám. Nebyl znepokojen - věděl, kdo přichází jeho směrem, a tak klidně zůstal sedět na hrázi s očima zavřenýma. Alo-peho znal a pokládal za vskutku užitečnou a inteligentní osobu. V jistých ohledech si byli podobní. Teprve když ticho narušil hlas šedého vlka, tmavý velikán otevřel své hluboké modré oči a pozdrav opětoval. "Období padajícího listí je již v plném proudu," pokračoval, "co přivádí Tě do chladu podzimního rána?" Tykání bylo pro Noxe stále něčím nezvyklým, ale u Přízračných se naučil tu formu mluvy ovládat. Přeci jen - tvořilo to přátelštější atmosféru mezi členy smečky, které by poslední dobou už byl schopen nazývat rodinou.

Chladné ráno. Slunce pomalu vycházelo a paprsky Slunce začínaly ohřívat planetu, bylo však ještě příliš brzo na lovnou zvěř. Mnohé mráz ještě držel v teple pelechu, S'Arik již byl na nohou. Díky své husté tmavé srsti severského původu neměl s tímto klimatem problém. Ba naopak, přicházela část roku, kdy mu bylo nejlépe. Procházel území, naslouchal tichu a přírodě. Hledal jakékoli zvěsti, že by mohlo být něco v nepořádku, že by něco mohlo ohrožovat Přízračné. A také se snažil užívat si klidu, dokud ho měl. V posledních dnech bylo velice náročné si najít čas a klid k meditaci. Musel si vyčistit mysl, uspořádat myšlenky své i cizí a sestavit plán dalších dnů. Pohled na stromy barvící se všemi barvami mu připomínaly, že co nevidět napadne sníh. Času bylo málo a bylo třeba co nejdříve naplnit zásoby. Došel až k hrázi, na které se posadil a pohlédl do dáli, směrem k moři. Ticho, jen zurčení vody. Nadechl se a vydechl, až se mu od čumáku odlepil obláček páry. Poté zavřel oči, noříc se do hloubi své mysli.

Říkala, že lov je její silná stránka, a tak jí věřil. Lovci se vždy hodili, obzvláště teď, před zimou, když si museli začít dělat zásoby. K tomu chtěl také její úlovky využít, až se s nimi dostaví na území. Hladových krků měli víc než dost. Vlčice se svou zkouškou zřejmě nehodlala příliš čekat, což bylo jen dobře. Za delší dobu toho víc uloví. Už zbývalo jediné - ukázat jí směr, kam má všechno odnést. Ovšem, že by to mohl udělat normálním způsobem, avšak příležitost si přečíst trochu víc v jejích myšlenkách a prověřit jejich čistotu ho téže lákala. Navíc si chtěl být jistý, že nebude ztrácet čas s hledáním cesty. Jak ale informace o cestě předat slepému? Rozhodl se své sdělení zaměřit hlavně na pachy, vůně a povrch. "Nelekněte se," varoval ji, když svolila. Nejspíš nevěděla, co S´Arik hodlá udělat.
Tmavý velikán přiložil tlapu k její hrudi. V momentě, kdy se jí dotkl, začala pravá magie. Musel to být pro vlčici šok, když se jí v mysli zčistajasna objevily obrazy. Žívé, barevné. S´Arik jí projektoval cestu k území. Do velkého, hlubokého a starého hvozdu za řekou. Předával jí skrze mysl vše, co si o té cestě pamatoval - povrch, pachy... I obraz z jeho pohledu. Mohla si při té projekci povšimnout i vzdálených hlasů. Povětšinou neurčitých, ale některé byly zcela konkrétní. Byly to myšlenky S´Arikovy, točící se teď převážně okolo otázky jejího přijímání. Celé to doprovázel jeho hlas: "Hvozd. Přijď do hvozdu. Severovýchodně odtud leží pod horami, kde vzduch je vlhký z močálů, borů a z dlouhého jezera, v Norestu jedinečného. Kde v noci slýcháš srnce štěkat. Kde Přízrační sídlí, však pachem není lehko rozeznat, nýbrž si svá tajemství dobře střeží. Jdi tudy - překroč velkou řeku v brodu v údolí, tak dostaneš se na levý břeh její. Pak jen proti proudu přímo za nosem pokračuj, než tráva pod nohami změkne a uslyšíš lesy ve větru šumět - tam se vydej. Však pozor dej - vyhni se smečce ohnivé, s námi sousedící." Mohla slyšet jeho myšlenky. Stejně jako on mohl slyšet ty její. Po tu krátkou dobu spojení o ní něco zjistil - třeba že její úmysly jsou vskutku dobré a že tajemství její dobré orientace v prostoru i přes handicap je v magii, která jí umožňuje cítit přes zem. I ona se o něm jistě mimo hlavní sdělení něco dozvěděla - náhodné útržky jeho myšlenek, vzpomínek, názorů. Jestli si je její netrénovaná paměť však zvládne uceleně spojit, to už bylo na ní.
Když tlapu z její hrudi opět sundal, spojení se rázem přerušilo. V mysli zůstal na pár momentů zmatek. Tmavý vlk couvl a na chvíli se posadil, protože ho rozbolela hlava. Neodpočíval však dlouho. "To je to. Uvidíme se až přijde čas - již s Vámi mezi Přízračnými," zakončil jednoduše. "Šťastnou cestu a hodně štěstí. Na shledanou." Směr jí ukázal, zkoušku zadal. Teď to bylo na ní.

Vysoký tmavý vlk měl namířeno z údolí do náhorních rovin. V lese na úpatí trávil nejvíce času už když k Přízračným sám přišel jako nováček. Bylo to klidné prostředí, ze kterého byl přehled na celý kraj a na území, co nazýval domovem už přes rok. Dokonce si právě zde našel jeskyni, kterou považoval za svou oázu klidu. Poslední dobou tu však tolik času netrávil. Ignis byl odtud blízko a on měl povinnosti hlavně dole v údolí, kde ho všichni jednoduše našli, když bylo třeba. Na svou novou funkci si již zvykl. Nezměnilo se toho tolik, jen měl více zodpovědnosti a byl hlavou té rodiny, která se v posledních měsících bohužel zúžila o několik dobrých vlků. Byl si vědom morálky, kterou jejich rodina zrovna nesla. Udělal vše, aby je povzbudil a dal jim čas se postavit zpět na nohy. Některé rány bohužel nezhojí ani čas, jak sám poznal v minulosti. Život však šel dál, a tak museli i oni.
Jeho hluboké oči zachytily fialovou srst mladé vlčice a vztyčil uši zvědavostí, co dělá tak sama na takovém místě. Dle řeči jejího těla musela zrovna procházet velkým steskem a smutkem. Chvíli přemýšlel, jestli s ní přijde prohodit pár slov nebo ji nechá se s tím srovnat samotnou. Nakonec usoudil, že času o samotě po odchodu jejích sourozenců musela mít až příliš. Zamířil k ní. "Marielle. Marielle Estrela do Norte," oslovil ji chladným hlasem. Nijak chladnějším než obvykle, prostě tak jako vždycky. Ovšem že znal její tvář i jméno. Musel mít přehled, když byl alfou. Jaká byla vlčice uvnitř však už nevěděl tak jistě. Možná bude mít možnost to zjistit. "Vzduch kolem tebe se zmítá v chladu a melancholii. Povíš mi, co tě trápí?" Došel až k ní a usadil se vedle, hledíc na kraj pod sebou. Nikdy by neřekl, že zrovna on by začínal takovou konverzaci. Vlastně by neřekl, že bude vůbec začínat konverzaci. Byla to pravda - i jeho měsíce strávené s Přízračnými něco naučily, i když už se mohl zdát býti osobou příliš starou pro studium.

Arthemis se vskutku nedala a své rozhodnutí neodvolala, což bylo dobrým znamením. Chápala jeho jeho důvody, stejně jako on chápal důvody, proč nejít skolit medvěda jen pro hloupé členství ve smečce. Členství u Přízračných se nebralo na lehkou váhu. Byla to zodpovědnost a sounáležitost, byl to rodinný život, kde si jsou všichni rovní. Proto bylo třeba, aby členi měli to správné myšlení. Sebevědomí ano, ale ne přílišné. "Tak tak," kývl na její odpověď, než se postavil. Nyní měl už v plánu ji poslat na tu pravou, materiální zkoušku. Nehodlal po ní chtít nic složitého, měla volnost si určit rozsah svých schopností sama. Napřímil se a vydechl, než jí své myšlenky sdělil. "Tvým úkolem je ulovit tolik kořisti, kolik zvládneš unést. Dones své úlovky Přízračným k jeskyni. Tam na Tebe už bude čekat člen smečky, který Tě zavede k Hvězdné jeskyni. Více se dozvíte od něj." Jen co jí sdělil pravý předmět její zkoušky, přistoupil k ní. "Máte čas do zítřejšího večera, Arthemis. Nebudu vás více zdržovati. Dovolte mi jen ukázat Vám směr, kterým naleznete území Přízračných." Počkal si, než dostane povolení. Hodlal jí předat informaci ne formou slovní, nýbrž přes síly mysli - konkrétně svou magií. Někteří měli čtení mysli za neužitečnou či snad slabou formu magie, avšak S´Arik věděl, jaká moc v nich je. Sám si musel urovnat, co konkrétně chce vlčici předat, a tak své myšlenky brzy zaměřil už pouze na to.