Príspevky užívateľa

Čistě metaforicky, mluvil metaforicky. Ne doslova, ale šlo mu o to, aby se naučila i na tom, co nemusí dávat smysl, hledat pravdu. Zvážit každé slovo ze všech stran a až pak teprve ho shazovat. Šlo o citový vztah s neživou věcí, šlo o víru. Sarik věděl, že pro ni to musí být neuvěřitelné, a proto jí to také zadával. Sám měl k Iptaru vztah - byla to zbraň, která pomstila smrt jeho rodiny a která ukončila válku. Bral ji jako... Spasitele. Možná to byl kus kovu s ostrou hranou, ale měl svou historii, jako i každá živá bytost. Vznikal. Chránil, zabíjel. Cestoval. Nebyla to biologická osoba, ale spojenec jistě. Tahle lekce byla o víře. Byla o tom, jak moc Dione důvěřovala v sílu Iptaru a vlastní sílu, že dokáže i tu nezkrotnou energii minulosti ovládnout. Protože ona chtěla. Viděl její snahu. "Jsi na dobré cestě," řekl Sarik, když se podíval k hranicím. Neměl by ses tu zdržovat tak dlouho. Ještě však nedokončil lekci. Opět obrátil zrak na šedou mladou vlčici a postavil se. "Oči na mě. A zvedni hlavu," dal jí příkaz. Chtěl ji rozptýlit. Soustředit se na Iptar samotný už uměla, nyní chtěl však něco jiného. "A teď pusť." Ano, na zem. Přesně to po ní chtěl. Aby ho prostě pustila a nechala spadnout.

Ne, ve volnosti nebyl problém. Problém byl v něm, v tom, že špatně pochopil. Nebylo divu, když občas nechápal ani vlastní myšlenky a mátly ho výrazy v tváři. Otázky mu však pomohly pochopit. Neptal se na smečku, ptal se přece na její názor. Došlo mu tedy, že její nespokojenost nebude spokojena onou smečkou, nýbrž spíše steskem po pravém domově. Možná v tom bylo i více, ale Sarik se nehodlal pídit do jejích osobních důvodech, ty, které řekla, mu stačily jako vysvětlení. Místo toho trpělivě poslouchal, co měla na srdci. Nebylo toho málo, ale byl rád, že ty informace sdělovala s takovou upřímností a otevřeností. Mladá, krásná, příjemná a ještě brzy matka. Divil se, že to jde dohromady. Nepřiměřená cena za smečku to nebyla, jak potvrdila. Přízrační měli své výhody. Zajímavá myšlenka. Nejen, že ta značka vypadala hezky a označovala členy, ona ještě nesla magii? Vypadalo to jako výhodný obchod. "Zajímavé. Smečková magie? Slyšel jsem o tom, ale nikdy jsem se s tím nesetkal. Zrovna toto musí být efektivní ochrana členů," vyhodnotil to jako výhodný materiál. On ochranu nepotřeboval, na rozdíl od vlčice byl vytrénovaný a zbraň u jeho tlap také říkala své. Vlastně... To viděl jako příležitost. On sám by mohl chránit, vždyť to dělat chtěl a dokázal. Věděl však, že by si musel nejdříve získat přízeň alfy. Nebo to fungovalo ještě jinak? Kdyby se pídil, nejspíše by se dozvěděl. Nechal jí však čas na oddechnutí. Ona byla vypravěč, on věrný posluchač.
Jedenáct. Ano, to je dobrý počet. Když si to srovnal s Milagou, která čítala přes stovku jedinců, soubor smeček, obrovské sjednocené Společenstvo a on mu kdysi vládnul, byla by i tohle pro něj příjemná změna. Představa jen několika jedinců, se kterými by žil, byla vlastně vcelku pěkná. Záleželo by na tom, jestli by si sedli, ovšem. Sarik neměl se vztahy problém, nedělal si nepřátele, ale... Jeho neznalost emocí a empatie mu mnohdy komplikovala i hledání přátel. On byl jiný vlk, než na které byla většina vlků zvyklá a to mu občas komplikovalo život. Nad jejím přiznáním se sám maličko pousmál. Možná sám její radost nesdílel, ale bylo příjemné vidět, že někdo tu radost i přes různé nesnáze najde. Na ledové tváři bez emocí to byla docela vzácnost.
Všechno, co řekla, si pečlivě ukládal do paměti. Ať už byl její názor jakýkoli, tento podrobný výklad ho docela utvrdil v tom, že myšlenku má tahle smečka dobrou. Ještě potřeboval poznat zákony, alfy a členy samotné, aby se mohl pevně rozhodnout. A samozřejmě poslední smečku na tomto území. "Děkuji, Pandoro. Jsem vám vděčný za vaši sdílnost a informace o Přízračných. Rád se k vám podívám, pokud se ovšem cítíte na cestu," ohlédne se na její stav. Pokud bylo skryto, nenašel by ho sám, ale nechtěl ji nutit k delší cestě. On sám měl cestu jižně, ale kvůli slibné možnosti byl ochotný se vydat zcela jiným směrem. "Je možné někde zastihnout alfy? Neberte to zle, ale většinou nedávám na názor jedince, mít více zdrojů je spolehlivé," poví příjemnějším tónem. Možná trošku rozmrzl, když uviděl možnost, že přece jen někde najde místo.

Ačkoli tmavý mohl působit, že její vyprávění vůbec nevěnuje pozornost nebo pro něj není ničím cenné, opak byl pravdou. On si její slova ukládal. Stále byl však poněkud rozčarován její netrpělivostí a snahou si dokázat své. Musel však přiznat, že i když si uměl představit její situaci a nesouhlasil s ní, další informace ho mohly ujistit. "Nevypočitatelnost je silný protivník," v jednom s ní souhlasil. Chtěl ji ujistit, že její matku nepodceňuje, i když si stále myslel své. "Ale trénovaný klid a schopnost setvat bez naštvání dokáže být ještě lepším soudcem. Řešením sporu, i když ho druhá strana zprvu nepřijímá. Můžeš se vyhnout tomu "prokletí" jen když uvěříš sama v sebe a budeš se snažit být lepší osobou. Pak ani osoba neřídící se logikou nebude mít důvod zaútočit." Mohl jen doufat, že aspoň něco pochytí a že ji jeho ledový klid natolik inspiruje k tomu, aby také přestala vyšilovat. Sarik vnímal určitou hrozbu ze strany její matky, ale byl připravený zareagovat, kdyby se něco dělo. Přišlo mu to... Divné. Vlče, které uteklo, protože mu matka dává za vinu smrt muže, kterého si malá ani nepamatuje. Ta osoba nemůže být zdravá. V duchu nad tím pokrčil rameny. Musel se soustředit na vyvážení jejího těla na tom svém. Opírala se a on kráčel pomalu, aby to stíhala. Došlo mu, že se stále slabá. V jeho zájmu bylo ji uklidnit, ačkoli s ne příliš dobrou znalostí emocí byl trošku zmatený. Riu mu připomínala jeho samotného v mládí, a přesto viděl, jak moc je rozdílná. On si přiznával, když byl poražen. Klid zhojil energii i rány rychleji, obavy se naučil odbourat. V některých situacích samozřejmě i klid vyhodnocoval za nelogický, ale nikdy nenechal emoce převzít velení. Rozum je užitečnější. "Nemusíš se bát. Jestli se objeví, i já mám svá tajemství. Neublíží ti, nezatěžuj si s tím hlavu," ujistí ji naprosto klidně. Neměl strach, v lese cítil jen zdejší. Navíc znal pohoří za nimi, kde by se dokázali rychle schovat. "Jistě," málem zapomněl, jak ji stále poslouchal. "Jsem z Henobu. Říše ležící přes rok cesty na severo-východ odsud. Tamější smečka, Milaga, mi hodně dala. Každé štěně se tam učilo logice, základnímu fungování světa, řešit spory jinak, než silou a samozřejmě i bojovat s Wara - druh zbraně z kovu, můžeš ji vidět na mém postroji," vysvětlil. "Vědomosti jsou cenější, než schopnosti. To nás také učili. Byl jsem prvorozený syn vůdce té velké smečky, a když přišel čas, přebral jsem žezlo. Dnes jsem poutník. Hledám nový domov, přátele, vědomosti. Usiluji o nedosažitelné," seznámil ji ve zkratce se svým životem. Válku a syny nezmínil. "Ptej se, co tě zajímá," vyzval ji.

<< sever

Sarik věděl, proč je tady. Měl tu informaci, že někde v těchto končinách žije poslední smečka, o které neměl téměř žádné informace kromě toho, že může být nebezpečná. Každá smečka mohla být nebezpečná. S klidným a hrdým postojem došel až k místu, kde se nacházel opuštěný lunapark. Slunce zapadlo a kdyby nevěděl, že je odpočatý, nejspíše by se klidil najít vhodné místo k přespání jinde. Tmavého vlka s nebezpečnou zbraní na zádech by nebylo lehké zachytit, kdyby nenosil i zlatý náhrdelník a neposadil se uprostřed cesty. Ne, nesnažil se být nenápadný. Tentokrát chtěl cizí přítomnost, tentokrát chtěl informace přilákat. I přes to však byl opatrný. Dlouhé uši poslouchaly ticho a pronikavé modré oči skenovaly tmu. Nebyl hloupý. Nezašel daleko na území lunaparku, držel se při kraji. Nebylo v jeho zájmu narušovat cizí území.

Byl zvědavý, proč Pandora vyjádřila svou nespokojenost s Přízračnými. Dlouho nepotkal smečku, která by ve skutečnosti nebyla spokojená. Vlastně dokud nepřekročil hranice Norestu, dlouho nepotkal smečku žádnou. Ach ano, někdy bylo lepší se spoléhat pouze na sebe, ale pokud šlo o něj, byl rád ve společnosti, kde si ho vážili. Potřeboval se cítit využitě, ne zbytečně. Během cest měl možnost mnohé poznat a měl to ticho, které tak potřeboval. Hledal nový domov, ale neměl představu o tom, jak má vypadat. Přesto nechtěl nic uspěchat. Věděl něco o Ignisu, věděl něco o Nihilu, a pokud počítal správně, po tomhle zajímavém setkání mu bude zbývat k prozkoumání už jen Kult. A co pak? Buď si vybere a pokusí se najít nejvhodnější domov zde, nebo bude pokračovat v pouti. Nyní měl možnost získat cenné informace o Přízračných, jejž myšlenka se mu docela zamlouvala. Rodina. Musel však prozkoumat všechno, aby nemusel později litovat.
"Chybí vám svoboda? Ubírá vám smečka hodně času?" Vyzval vlčici, aby to rozvedla. Pokud něco požadoval, tak to byla svoboda. Byl schopný se držet na území smečky, ale potřeboval pohyb. Volnost. Služby? Ty byl ochotný za přístřeší a příjemný kolektiv poskytnout. Bylo dobré mít místo, kam se vracet. "Značka Přízračných," předpokládal Sarik. Nepřipadala mu příliš nápadná, ale asi to bylo znamení, kterým se členi poznali. "I kdyby jste Přízračné opustila, chápu. Je to nepřiměřená cena za smečku?" Vlastně se pídil po jejím názoru. V jeho rodné smečce také nebylo nic zadarmo. Možná to bylo příjemné prostředí a pomoc se našla na každém kroku, ale každý musel mít disciplínu a pro tu potlačit emoce, které brání v logickém úsudku. Když mu dala prostor a položila se, také si lehl. Nechtěl být ten, kdo hledí z výšky, nechoval se povýšenecky. Ba naopak, ke každému členovi smečky by choval respekt. Byla pravda, že smečka má mnohé výhody, ale je to i starost. "Kolik má smečka členů, velikost území," nyní žádal prosté informace, "alfy?"

Ať už se bála jak chtěla, Sarik její obavy nesdílel. Nevěděl, co ji pronásleduje a nepodceňoval to, ale znal, jak moc dokáže mysl vlčete některé informace přikrášlit. Sám takový býval, i když to byl mnohem mladší, než ona. Tehdy pociťoval a projevoval obyčejné základní emoce jako denní chleba, a kvůli tomu ho málem odvrhli. Tmavého zajímalo, co se děje v její mladé mysli, ale nechtěl riskovat další chaos ve svých myšlenkách. Pokud sama přijde na způsob, jak se uklidnit, mohl jí předat část svého klidu a pomoci jí k rovnováze, která v tomto kraji - očividně - byla i pro cizince krapet cizí. Poslouchal její slova bez přerušování a čekal, jaké informace se dozví. "Jestli je tvou matkou, nebude ti chtít ublížit. Mohla se změnit, ale ať už se tváři jakkoli, jsi její potomek - a matky by si vyčítaly, pokud by sáhly na život vlastnímu výtvoru. Podvedly by tak všechno, co přírodní zákony přikazují, podvedly by i samy sebe, a každá zdravá osoba pozná, že je to nelogické," pověděl chladným tónem. Neodsuzoval její matku ani ji - pouze řekl, jak příroda funguje. On si potrpěl na logice, i když věděl, že existují určité výjimky. Rozhlédl se kolem, ale nikdo nikde. Ne, zuřivou smečku opravdu v patách neměli. Jen klidný les shlížel na ty dvě bytosti z korun stromů. "Život tě chtěl něco naučit," konstatoval, když domluvila. Co, na to měla přijít sama. Nebo o tom jen tiše přemýšlet a nediskutovat. Zášť mohla být nebezpečná. Když sebrala odvahu a rozhodla se přijmout jeho pomoc, přehodil ostří Iptaru na svých zádech na druhý bok, kde mladou vlčici nemohl zranit. Ne, nehodlal ho sundavat, v tlamě se nesl hůř, ale nechtěl riskovat. Dlouhá čepel musela počkat, toto bylo důležitější. Potěšení na mé straně, milá Riu," oplatil jí s kývnutím. Tón měl možná trochu příjemnější, ale úsměv? Ne. On se neusmíval. Už léta. A o její jméno? Nebyla to jeho věc, ať už se jmenovala jakkoli, hodlal ji říkat tak, jak se mu představila. Bylo na ní, jestli mu bude důvěřovat. "Jak daleko je tvůj domov?" Nadhodil téma, když se rozešel směrem k potoku. Nechtěl, aby vnímala možnou bolest.

Nejen soustředění, ale i vytrvalost. Jak fyzickou, tak psychickou. To mohl přinést správně provedený trénink, a vypadalo to, že Dione si vede dobře. A uznání od Sarika? To nemá jen tak někdo. Možná to neřekl přímo nahlas a pokračoval dále s radami, protože se zdálo, že štěně se učí rychle, ale v duchu byl s jejím výkonem spokojený. Viděl snahu, a tak to mělo být. Měla by předpoklady pro častější trénink s Wara, a kdyby se dařilo a nepřešla k hloupé puberťácké odmítavosti, jednou by to dotáhla na K´gonlash. Dokázala by to. A Sarik byl schopný ji učit, ale neměl na to právo. Nepatřil do Ignis, která měla u jeho prvního zdroje ne příliš dobré jméno. "Odhoď předstudky. Ta zbraň je živá, proto je tak dobrý nepřítel. Soustřeď se na energii," připomenul jí opět chladně a propaloval ji modrýma očima, aby viděl, jestli znervózní. Vlastně zkoumal, jestli to nevzdá. Takhle čekal ještě pár minut.

Mladá vlčice před ním stále nechtěla přiznat, že potřebuje pomoc. Znal rozsah vlčí tvrdohlavosti a schopnosti nepřiznat si chybu, ale byl trpělivý. Věděl, že když si to přizná sama, příště stejnou chybu neudělí. Byl toho názoru, že každý mladý vlk by se měl naučit být upřímný k sobě i k ostatním. Nebylo třeba něco zatajovat či přemáhat své tělo kvůli vlastnímu přesvědčení. Jednou se to naučí. Pronikavé modré oči byly ukotveny na ní. Nejspíše se snažila uklidnit. Buď znovu zasáhl její ego, nebo vlastně věděla, že má pravdu, ale nechtěla to přiznat. Možná to byl důvod jejího dalšího postupu. Utíkala od matky. Takové on nikdy nezažil, ale měl pro to pochopení. Když byla válka, pořád musel utíkat, dokud nezačal bojovat. Farpoint. Ach ano, tam on viděl matku naposled. Živou. "Vlastní ego a mysl samotná je mnohdy nebezpečnější než nepřítel. Nepříteli se můžeš bránit i fyzicky, můžeš utéct, ale o pravdě se musíš přesvědčit sama," řekl namísto kárání. Nevypadalo to, že by s ním její nepřátelský tón hnul. Ne, byl klidný. Stále. "Až pak zjistíš, že nebezpečí není takové, jak ti ho mysl ukazuje. A pokud tě pronásleduje tobě nepřátelská osoba, se mnou si v bezpečí. Co se stalo?" Položil opatrně dotaz na její vztah s matkou. Možná mu do toho nic nebylo, ale chtěl předejít nepříjemné situaci, kdyby se ta osoba objevila a nárokovala si svoji dceru zpět. On by pak neměl žádné právo, kdyby neznal okolnosti. V jejím věku už dávno pobíhal s hlídkami, bojoval s Wara a organizoval část obrovské smečky. Na její poděkování přikývl. O špatnosti ega už ji informoval, a tak doufal, že příště už si to přizná i ráda. Možná si o pomoc i řekne, když zahodí svou hrdost. Přešel k ní a podepřel ji, a pak se rozešel směrem k potoku. "Jmenuji se S´Arik Dasurk Milaga, bývalý vládce Henobu, syn generála Arroka, nositel přísahy Ret-Taag a válečník K´gonlash. S´Arik postačí. A tvé jméno?" Představil se.

Ať už se cítila jakkoli, jeho výraz se nezměnil. Nevypadalo to, že by jí litoval, neprojevil žádnou soustrast. On jen čekal, kdy se vzchopí, nebo kdy uzná, že má dost. Kdyby byl on na jejím místě, zachoval by chladnou hlavu, nadechl se, vydechl, posadil se a meditoval. Dal by si čas na odpočinek a nenervoval své vystresované tělo tím, co vlastně nebezpečí není. Teď mohl jen čekat, jak se šedá vlčice před ním rozhodne. Buď vyslyší názor a radu staršího a zkušenějšího, nebo si dále bude mlít svou naivní pravdu. S mnohými přístupy k pomoci se už setkal, a tento nebyl výjimkou. Už zbývaly jen dvě možnosti - poslouchat ji, nebo jí i navzdory slovům poskytnout pomoc.
Ačkoli nečekal příliš slov, protože slyšel a pozoroval její ne příliš dobrý stav, i slušnosti se mu dostalo. "Ovšem." Seděl na místě téměř bez pohybu a sledoval její snahu. Nevypadalo to, že ho hodlá poslechnout, a taky předpokládal, že jestli opravdu nevidí, přeceňuje své schopnosti. Jestli však také nevidí, zřejmě nebude sto rozpoznat ani to, že nemá špatné záměry. Zřejmě to bude muset dokázat činy. Pohodil ocasem, když vyjádřila své znepokojení ocasem. Ale on? Ať už mluvila o čemkoli, stále byl ledově klidný. "Smím se ptát, kam tak spěcháte, že nemůžete nechat svému tělu oddychnout? Není to zdravé, pokud netrénujete," podotkl a sledoval, jak se snaží postavit. Roztomilé. Když byl mladý, také odmítal pomoc a bránil se všemu, čemu ho chtěli naučit. Později zjistil, že je to krajně nevýhodné. "Nevypadáte jako někdo schopný cesty," znovu zpochybnil její odvážná slova. Že vykal? Ach ano, je zvyklý. "Síla zvyku, mladá dámo. Pokud si však přeješ," bylo divné opět přejít do tykání. Tak hovořil jen ke známým, ale také bral v potaz, že většina vlků si mezi sebou tyká. V jeho zemi by to nazvali barbarským chováním, když tady ani pořádně neznali zbraně, on však věděl, že je to kraj od kraje. Ona pravděpodobně ani nebyla zdejší. "Pomohu ti dojít k potoku. Tam si odpočineš, zde se nemáš čeho bát." Ujistil ji pevnými slovy a postavil se, aby ji podepřel, kdyby se opravdu rozhodla jít. Nechtěl se spoléhat pouze na její slabé tlapky.

Ačkoli byl společensky ne příliš zdatný, tadá, opět byl ve společnosti. Zřejmě mu neměla být samota dopřána, tady se to všude hemžilo živými bytostmi. Překvapivě to byl však tentokrát on, kdo učinil první kontakt. Ne příliš nadšeně a jako vždycky s maskou bez emocí, ale cítil, že by ho ona osoba mohla potřebovat. Možná mu cizí životy byly lhostejné, i přes to byl však nápomocný. Patřilo to ke slušnosti, kterou mu cpali už od narození. I teď, po tolika letech, byl těm zásadám stále oddaný.
Když sledoval její chování, mohl si udělat analýzu. Ležela před ním ubohá hromádka neštěstí, která nesnesla vlastní bolest a zřejmě litovala každého kroku. Vlčice menší a drobnější jak on by se pravděpodobně ani nedokázala bránit, kdyby se ocitla v nebezpečí. On pro ni však nebyl nebezpečím, pokud by si o to neřekla. Hledal silné protivníky, když už měl bojovat. Jindy? Jindy byl sečtělý starší muž, který měl, co vyprávět. Nebyl konfliktní, z jeho osoby vyzařoval pevný klid, kdyby se na něj jeden zaměřil. Z jejího hlasu poznal určitou naléhavost a nenaplněnou potřebu. Možná ho zarazila nepřímá odpověď, ale všiml si jejího stavu. Ve vzduchu cítil svěžest, a tak musel zavětřit, aby oddělil vodní tok. Byl tu. Kousek cesty, ale byl tu potok, jako v každém lese. "Tudy," poskytl jí jednoduchou odpověď a pokynul směrem k východu. Sám tyto končiny neznal tak dobře. Ale od toho tu byl, ne? Aby je prozkoumal. Když se na něj vlčice dívala, všiml si jejích očí. Byly... Jiné. Zřejmě neviděla dobře, pokud ne vůbec. Sarik zaznamenal její třes a zpozorněl. Nebyl však dost rychlý na to, aby zabránil jejímu pádu, a tak zůstal stát a nenervovat ji přibližováním, prozatím. "Beru to jako ne," upozornil na nezodpovězenou otázku, ale nezlobil se. Posadil se. "Měla byste si odpočinout. Není dobré se přepínat. K vodě vás dovedu, budete-li chtít," nabídl jí a počkal, jestli sebere sílu. Neznal sice její okolnosti ani její maličkost, jeho postup byl však takový vždycky. Tón hlasu však nezměnil, aby prokázal svůj dobrý záměr, což mohlo být matoucí.

Starší jedinec měl konečně čas na utřídění svých vlastních myšlenek. Vždycky měl co dělat, když svou mysl propojil s cizími myšlenkami, a proto potřeboval jen a jen čas a klid. Musel přijmout fakta pro něj nepředstavitelná - Taiyo mu však pomohla pochopit vesmír, a tak se jeho vědomosti opět rozšířily. Věděl o vesmíru víc, než všechny ty národy, se kterými se na svých cestách potkal. O to a další informace usiloval celý život - čím víc ví, tím je dokonalejší. Možná skutečné dokonalosti nikdy nedosáhne, ale ta snaha byla jednou z důležitých složek jeho života. Stále tu však byla jedna stránka knihy, kterou nedokázal přečíst. Emoce. Nechápal emoce. Možná byl schopný odříkat zákony logiky a převyprávět základní fungování světa, informovat o důležitosti některých postojů a charakterizovat každý detail, který potkal, ale emoce, to pro něj byl větší oříšek než složité rovnice. Důvod? Jednoduchý. Měl vychování, ale učili ho potlačit emoce. V jeho rodném kraji to bylo pravidlem, které mělo zabránit zaslepení mysli a pominutí.
Tmavý otevřel oči, když zaznamenal změnu. Všímal si cizích pachů, ale nebyly blízko, a tak je nechal být. Jeho pozornost upoutala čerstvá stopa - pravděpodobně vlčice. Zaměřil se na ni a zjistil, že má nejspíše naspěch. Ještě chvíli se spokojeně vyhříval ve slunečním světle, a pak se zvedl k odchodu. Vyhodil si svou zbraň na záda a připevnil ji k postroji, než se vydal za onou osobou.
Našel ji u stromu. Nebyla tak daleko. Držel si odstup a s ledovým výrazem ji sledoval. "Zdravím. Jste v pořádku?" Optal se na její stav.

<< somewhere

Vysoký tmavý vlk sešel z hor, aby pokračoval ve své pouti. Povrch se pod jeho tlapkami změnil na svěží mech a trávu, když vstoupil do lesa. Jaro. Blíží se jaro, pomyslel si. Kráčel lesem a spokojeně sledoval své okolí, poslouchal zpěv ptáků a jemné šustění větru. Dokonalé ráno, kdyby se mohl zastavit. Vlastně mohl. Nikam nespěchal. Jeho nynějším cílem bylo objevit hranice Norestu, aby je mohl následně obejít. Pokud nebude mít další zájem se zdržet, vyrazí dál. Při cestě lesem však usoudil, že další pěkné místo na odpočinek by nemusel potkat, a tak se rozhodl pro přestávku.
Kus kovu na jeho zádech zacinkal o řetízky, když je S´Arik odepínal od oné dlouhé tmavé čepele. Vzal ji do tlamy a odřel o strom, ke kterému se i on sám položil. Bez zátěže na zádech se odpočívalo lépe. Zavřel oči, ačkoli hlavu nepokládal. Spoléhal se na své ostatní smysly, které by ho v případě nebezpečí upozornily.

Takové téma vedlo Sarika do mnoha vzpomínek. Vzpomínek na boje, vzpomínek na zajetí za Morokskými hranicemi, vzpomínek na smrt milovaných. Celkově pro něj byla válka obavou. Obavou, kterou zanechal v Henobu, a také jedním z důvodů, proč odešel. Určitou sklíčenost si stále nesl s sebou. Válka pro něj však nebyla jen ztrátou, i když to byla většina následků. Získal cenné zkušenosti, prohloubil své schopnosti fyzické i magické a zocelil se ve vážnějšího vlka, i když byl obklopen jistým chladem. Dostal druhou šanci, a tak ji využil k cestě. A teď, tak daleko od domova... Bylo smutné vidět, že někteří vlci neznají sílu pravého teroru, který se může objevit v každém koutě toho prohnilého světa a jako had se plížit k nic netušící kořisti, která podlehne při první vlně vzdoru.
Vypadalo to, že nechce příliš. Tmavý čekal víc, zkušenosti z cizích končin byly... jiné. Byl zvyklý na přísné podmínky, kde porušení zákonu znamenalo nežrat, být odloučen od informací, nevědět, být degradován či vyhnán. Milaga sama netrestala příliš, spíše nechávala hříšníkům čas na utřídění si myšlenek. Klid ve spojení s myslí byl utišující pro každého, a když nepomohlo ani to, vykonali práci zkušenější, kteří navrátili do nedisciplinovaných myslí řád. Sarik se stal jedním z těch zkušenějších díky válce. Nevěděl, jaké to je, ztratit blízkého, dokud sám neokusil. Na Pandořin smích mu v mysli zavládl mírný zmatek. Neopodstatněná veselost? Jediné, co nechápal, byly stále emoce. Byly mu cizí. Nebo spíše nevěděl, jak s nimi nakládat. "To je samozřejmé," přikývl. Když požadovala mlčenlivost, měla ji mít. Tmavému nepřišla na mysl, protože se o svých zážitcích stejně většinou s nikým nesvěřoval. Neměl komu. Byl na cestě. Možná neměl nepřátele, ale ani přátele si dělat nedokázal. Když se položila, poznal, co je špatně. Na znak klidu si také lehl na bok a Iptar nechal před svými tlapami, nevěnujíc mu pozornost. Oči byly ukotveny na ní. Nevypadala však příliš nadšeně a on s mírnou nechápavostí střihl ušima. "Co je příčinou vašich obav?" Položil první dotaz. Tentokrát se nezajímal první o prostá fakta. Vlčice vyjádřila svůj nepokoj a jelikož ho nezatajila a byla k cizinci a potencionálnímu možnému členovi upřímná, Sarika zajímaly její důvody.

Z její strany se mu také dostalo slušnosti. Mohl být jen rád, že narazil na někoho, kdo nejspíše ještě nepodlehl degradaci z hlediska slušného chování. Připadalo mu, že čím dál je od domova, tím jsou vědomosti, zkušenosti a věk vzácnější. Ne, že by to bylo přímo věkem... Ale mnoho vlků, kteří si zakládali na způsobech, už nepotkal. Ani teď na území Norestu, i když náznaky zde byly. Zdálo se mu, že jeho chování nikdo nepochopí, dokud nenastane Splynutí myslí. Možná ani pak. V přítomnosti Pandory se však domníval, že tyto šance jsou vyšší.
Povídání o Henobu ho přivádělo do mírných rozpaků, ty však samozřejmě nedal najevo. Jak se vlastně vedlo jeho sourozencům na trůně? Zvládli znovu sehnat všechno, co Milaga ztratila? Opět mu to připomínalo jeho zklamání, jeho syny. Byl si však vědom rizika. Nebylo jiné cesty. Válka. Právě za tu se občas tak nenáviděl. "Válka změní všechno, vždycky. Kraj i vlky," dokončil jednoduše. Však proto tu také byl. On se nechtěl změnit. Proto nezůstal v kraji, který změna postihla. Na její tváři pozoroval jiný výraz. Musela nad něčím přemýšlet. Připomněl jí snad něco zlého?
Na rozdíl od minulých zkušeností to vypadalo, že ochota se podělit o informace o smečce bude menší. Sarik sice nechápal její pohnutky, ale měl pocit, že ti, kdo zlákají vlka do svých řad, a pak ho nepustí, jsou spíše ti... Kulťané. O Přízračných věděl jen to, že jsou rodina. Podle Pandořina přístupu předpokládal, že ta rodina si opravdu kryje záda. "Mohu vám zaručit, že nebudu pro vaši smečku nebezpečím," navrhl. Pro něj to znamenalo, že si dá pozor na hranice a když bude třeba pomoci a on bude nablízku, podá pomocnou tlapu. Zřejmě ho však čekalo vyjednávání, a to se mu líbilo. Měl dost, co nabídnout, i když začal na malé ceně. Problém byl, že forma vyšší platby by se jí nemusela líbit.

Její poblikávání zmizelo. Když od ní cítil určitý respekt a poslušnost, uklidnilo ho to. Neznal zdejší poměry, zato přetvářku by poznal. Snad, díky zkušenostem a své schopnosti nahlížet do duše, kterou v tomto případě nevyužíval. Mást mladou dámu složitostmi duše by nebylo něco, co by pochopila. Byla tak rozdílná... V takovém případě by to bylo riskantní a neuvážené. On by si možná vytřídil důležité, ona by však získala jen chaos. Docela na něj zapůsobilo, jak se snaží i přes to, že neměla důvod. Představoval si, co právě probíhá v její mysli. Co z ní jednou bude. Může ji setkání s ním ovlivnit, dát jí něco k vnitřní stabilitě? Jemu dal výcvik hodně a držel si to víc jak pět let. Kruté podmínky ho naučily poradit si, zákony ho naučily poslouchat a tresty respektovat a pochopit.
Postavil se po jejím boku a spokojeně kývl. "Správně. A teď si představ, jak tvá energie protéká Iptarem. Protéká až do jeho ostří, kde se odráží nazpět a dodává ti sílu. Iptar má svůj... Temperament, moc, energii. Jen se ji musíš snažit najít," postoupil k dalšímu kroku. Kdyby měl svolení smečky a další Wara, dokázal by z ní vyškolit stejně dobrého bojovníka, jakým byl on sám. Měla na to vůli. On však neměl motivaci, dělal to spíše z dobroty. Mladí rádi zkouší nové věci. Opět se vzdálil od jejího boku a posadil se před ni, nespouštějíc z jejího snažení oči.