Príspevky užívateľa

Modré oči se dívaly za mizejícím vlčetem s určitým strachem. Ano, bál se - bylo mnoho možností, které se mohly stát. Mohla zajít moc daleko. Mohla se kvůli terénu zranit. Mohla potkat medvěda či někoho ze zdejší smečky. Tolik scénářů se špatným koncem, a on tu ležel jen kvůli nakopnutému boku. Pak si uvědomil, že je mu divné být zase otcem, po tom, kolik ztratil. Lou byla nadějná jako jeho synové a Sarik věřil v její schopnosti, ale stále věděl, že není jeho. Nemá jeho krev, nemá psychické schopnosti jeho rodu. Má vůbec magii? Ze všech stran to vypadalo, že ji poslal do nebezpečí.
Přišlo mu to jako věčnost. Poslouchal zurčení pramene a rozpálený bok chladil. Měl pocit, že se to lepší, ale jeho srdce bylo tíženo zodpovědností. "Lou?" Ozval se, když uslyšel kroky. Doufal, že je v pořádku. O to jediné mu šlo.

Bez zátěže v podobě kovové zbraně a sevření postrojem se najednou odpočívalo mnohem líp. Tmavý vlk po chvíli sundal i zlatý náhrdelník, i když to nebylo nutné. "Myslím, že dnešek ještě zajímavý bude," podotkl, ale jinak s ní souhlasil. Naštěstí se ráno najedli na celý den, a tak měl aspoň o jednu starost méně. "Tak dobře. Mám pro tebe bojový úkol," řekl po chvíli, co u něj mladá ležela. "Potřebuju, abys našla jednu rostlinu. Je asi takhle vysoká, má delší listy s pilovitým okrajem a chloupky. Její květ je bílý a dlouhý, jako zrníčka na stéple. Říkám jí Žahavka, protože pálí. Jestli ji však najdeš, měla by být pravděpodobně někde dál podél vody. Budu ti vděčný," zaúkoloval ji. Věděl, že zatímco on potřebuje odpočívat, mladá vlčice potřebuje spíše pohyb, aby se nenudila. Navíc... Lekce bylinkářství taky neuškodí, i když v tom nebyl Sarik zběhlý příliš. "Ale nechoď daleko."

Za to, že se i přes jeho zranění držela za ním, za starším, byl rád. Mohlo to znamenat, že mu důvěřuje, že by mohl být vzorem. Nelíbilo se mu to ticho, které po cestě panovalo. Pravděpodobně by se mu hodil někdo se schopností léčit či aspoň zastavit bolest z nakřaplého žebra, ale společnosti se chtěl radši vyvarovat. Kvůli své malé společnici šel dál. Kdyby býval byl sám, zůstal by pod převisem a nepřemáhal se. Voda. Konečně. Dokonce ledový pramen. Tmavý vlk se přiblížil se svůj bok nastavil přímo pod proud. Potřeboval smýt tu krev, jinak by smrděl na celé území a dřív a nebo později by někdo přišel na jejich přítomnost, a to nechtěl riskovat. Neodpustil si zaskučení. Jakmile měl hotovo, dobelhal se na druhou stranu pramene a odepnul svůj postroj i s Iptarem, který spadl na zem. "Tak, procházku bychom měli," pokusil se nahodit téma, když si unaveně lehl do trávy.

Mohl jen doufat, že vydrží cestu. Lehce pajdal, ale i přes tento svůj nedostatek měl na tváři chladný výraz. Za žádnou cenu by nedal najevo slabost, to bylo jeho pravidlo. Měl dost starostí o Lou a teď se měl ještě starat o sebe? Ne, díky. "Nemusíš mi děkovat. Byl bych rád, kdybys žila svůj život lépe, jak já. Když ti to pomůže v životě, seznámím se s čímkoli, kam až dosáhnou mé zkušenosti, Lou," řekne jí a znovu zastaví a zavětří. Terén mu zrovna nepomáhal, zpomalovalo ho to. Musel se přemáhat, aby vůbec některé úseky zdolal. No jo, hory. Cesta naštěstí už klesala. Cítil vodu.

Zachovat klid v krizových situacích, na to býval S´Arik odborník. Změkl si, chlape. Díky svému výcviku a učení od mistra se učil nezaslepovat se emocemi. Vrátil se z myšlenek zpět do reality a zavrávoral, když se snažil jít. "Neplač, tohle není konec světa. Zranění patří k životu, a i když mohou být riskantní, jednoho to poučí. Prostě jsem šlápl mimo cestu," vysvětlil jí klidně a znovu se nadechl. Zaťal zuby a došel pro Iptar. Vyhodit si ho na záda a připnout ho k postroji bylo kupodivu těžší, jak normálně. Pravý bok - dříve krásná srst byla slepena krví ve vodorovném směru. Tmavý si olízl pysky, aby smyl poslední zbytky jídla. "Tak dobře, aspoň ti ukážu, co se má v situacích, kdy se zraníš, dělat. Doufám, že ses najedla, asi ti chvíli... Nic neulovím," zaťal zuby na pícháním v boku a vyšel zpod převisu. Bolest mu občas zkřivila obličej, ale jinak se snažil tvářit neutrálně. "První potřebujeme najít řeku, potůček, jezírko... Prostě čistý vodní tok,"seznámil ji se svým plánem. Trochu se mu točila hlava, ale doufal, že to rozchodí.

Byl to špatný nápad. Ne ten, jít lovit, byl špatný nápad se za tím hodit po horách a nevzít Iptar. Teď se mu to vymstilo. Dýchal zhluboka. Bývalo to i horší. Byl zvyklý na svou krev, ale nestrpěl být zraněný před vlčetem. "Není to tvoje vina... Neměl jsem být idiot. Tohle si zapamatuj. Prověř si kořist lépe předem a nic neriskuj, i kdyby to znamenalo, že se nenajíš," zatvářil se kysele, když vstával, ale bolest potlačoval. Možná měl plné břicho... Ale kdyby to bylo zlomené žebro, v tom horším případě by to znamenalo jeho smrt. Notak, přežil si i přímý zásah Wara, nechcípneš při škrábanci.

Bylo mu líto, že nebyl zrovna komunikace schopný tvor. Jeho chování mu opět připomínalo sebe a syny. Choval se k nim také takhle, lhostejně. Jako kdyby byli samozřejmostí, jen dalšími žáky, které musí vyškolit. Ani nesledoval, jak se Lou živí jeho úlovkem, což by za normálu dělal. Konec. Ne, necháváš emoce vládnout. To je špatně! Pomalu se narovnal, ale náhlou bolestí zaskučel. Bok se spíše zhoršoval, než že by to bylo lepší. I starý kamzík měl sílu zlomit žebro dospělého vlka. To naštěstí nebyl tento případ, ačkoli od toho nebylo daleko. Podíval se před jejich provizorní doupě a uviděl Lou. Byla v bezpečí? Nevěděl. "Jsi v pořádku?" Zeptal se, sám však nenašel odvahu ještě vstát. Bok? Na tlapkách měl krev. Ne jen kamzíkovu, i svoji vlastní a zpozoroval to až teď. Shit.

Už od pohledu nad něčím přemýšlel. O čem? O tom, co má udělat s Lou, samozřejmě. Během lovu si všiml, že jsou nebezpečně blízko území smečky, ba možná přímo na území, a tak nechtěl riskovat nepokoje. Kdyby došlo k boji... Možná by sám nedokázal vlče ochránit, a její život riskovat nechtěl. Znovu už ne. Znovu už nechtěl prožít smrt svého svěřence. Možná se obklopil ledem, ale jeho srdce k jeho nelibosti žhnulo starostí a dobrotou. Rval kusy kamzíka s chutí. Jedl a vychutnával si čerstvou krev, ale nechutnalo to tak dobře. Když se najedl dosyta, převalil se na bok. Lov neměl jednoduché podmínky a potřeboval chvíli, aby kompenzoval bolest na boku.

Sarik? Unavený. Ne fyzicky, spíše jeho psychika při každém pohledu do minulosti trpěla. na jeho výrazu to však nic neměnilo. Věděl, že se svou vlastní myslí se dokáže vypořádat sám, když umí ovládat i cizí mysl. Když se vrátil z lovu, srst měl ušpiněnou z té námahy. Jistá únava na něm byla znát, o to víc byl výrazný i jeho hlad. V koutcích úst mu cuklo, když uviděl Lou, živou a zdravou, dokonce vzhůru. Vlastně ji viděl rád. Emoce brání logickému úsudku, připomněl si a když znovu zvedl zrak, na tváři opět maska. "Jistě," přijal její díky a položil čerstvou kořist mezi ně. Stále ho bolelo žebro, do kterého schytal ránu kopytem. "Najez se, myslím, že budeme muset brzy zmizet," pokynul jí a sám si urval stehno. Měl hlad.

Zaznamenal její snažení, dělala dobrý krok vpřed. Někomu by připadal ten pohled vtipný - vlče s kovovou zbraní v tlamě, která je skoro větší, jak ono samo. S ním to nepohnulo, znal takové. Paměť mu vyhazovala jasné vzpomínky na to, jak sám neuměl Wara uchopit, jak nadával a jak strašně mu přišla ta věc zbytečná. Později? Dospěl, naučil se trpělivosti. Možná proto měl teď za sebou tolik, možná proto vlastnil mocnou zbraň, která by v nepravých tlapách způsobila mnoho škod. Jako Bratag. "Můj učitel mě s tím nechal stát hodiny, dokud jsem plně neuměl správně držet rovnováhu. Když mi Wara spadl... Půl dne jsem nesměl jíst," vzpomíná na dávné časy. Možná to byl krutý výcvik, za to ale účinný. V té podzemní kobce se naučil víc, než jeho rodiče očekávali. "Až pak přišlo trénování výpadu, propojení vlčích pohybů s charakterem zbraně a teprve po půl roce pravý trénink boje."
Jeho dojmy z její schopnosti zneviditelnit se? Měl obavy. Jak o to, že by ji náhle napadlo se i s Iptarem vypařit, protože smečku neměla daleko, tak se obával o její zdraví. Když pochopila držení, odhodil klacek a přešel k ní. "Soustředění je důležitá věc. Bez soustředění nejsi schopna správného úsudku, bez soustředění by nebylo trpělivosti, která otevírá brány," poví s mírným poetickým nádechem,"soustřeď se nejdříve na držení" Poradil. Rád radil. Obešel ji zezadu a opět se objevil na druhé straně. "Zkus tlapky zapřít směrem od břicha." Nejlépe se radilo, když chyby viděl zblízka.

Manipulace s Iptarem nemusela být pro malou zrovna jednoduchá. Ona byla menší, mladá a nezkušená, zbraň byla navržena přímo pro něj, pro Sarika. Zkušenější by se s tím také naučili zacházet, ale typ pohybu, který jeho držení vyžadovalo, bylo specifické. Na rozdíl od jiných Wara byl však Iptar dynamičtější. Byl tvář pokroku ve výrobě zbraní. Kov byl tmavý, na světle se leskl. Ačkoli mladé to nepřišlo, právě tato zbraň byla jedna z těch lehčích, což zajišťovalo lepší ovládání. Tvar? Dynamický a úzký, představit si jeho čepel v něčí hrudi nebylo těžké. Vyhlazený, perfektně vyvážený, když se chytl na správném místě. Sem tam škrábanec z pozdějších bojů, ale jinak třída. Tmavý vlk s určitým zájmem sledoval, jak se mladá vlčice opravdu snaží. Nedával Iptar jen tak někomu. Ta zbraň k němu patřila, bral ji jako... Součást sebe sama. Další věc, která drží rovnováhu tím, že si nese kulturu své domoviny i do krajů neznámých. Dával ji jen těm, ve kterých viděl upřímnost, inteligenci a určitou formu pozitivního vzdoru.
Tato zbraň měla jednou připadnout S´Aruunovi. Následníkovi trůnu. Jeho krev na čepeli utkvěla... Špiní mé vlastní tlapy, posmutněl. Bylo těžké se dívat do očí jinému mláděti, které dostalo šanci na život. Proč mí synové ne? Byla to opravdu má chyba? Měl jsem je poslat pryč, když jsem mohl. Jeho mysl mu opět zobrazovala obrazy jeho selhání. Nebyl tak dokonalým otcem, jakým si přál být. "Nohy dej trošku od sebe, získáš stabilitu," poradil, když po tom zasnění opět otevřel oči a na jeho tváři se opět ustálila maska. Vzal blízký klacek a čapl ho uprostřed. Přikrčil se a předvedl jí základní postoj.
Pak se stalo něco divného. Střihl ušima, když se znovu vrátila. Natočil hlavu na stranu. Zvláštní. "Působivá forma magie," konstatoval a čekal, jestli bude chtít pokračovat, nebo ho seznámí se svou schopností, kterou mu ukázala možná trošku... Náhodou.

Jaký měl důvod tu s ní trávit čas? Dala mu informace, o které požádal. Víc nechtěl od vlčete požadovat. Tím byla primární mise splněna. V druhé řadě ho však uklidňovalo, když mohl mladší generaci něco předat. I učení ze světů vzdálených přes rok mělo něco do sebe, i když mohlo být pro některé obyvatele Norestu tak neznámé a nebezpečné. Jeden by řekl, že by bylo až riskantní nad tím spekulovat, pro Sarika to však byl denní chleba. Měl v hlavě vzpomínky a zkušenosti tuctů, učil se od nejlepších a když pochopil teorii, sám poznával sílu informací v terénu, kde okusil i tvrdou tíhu emocí. Ano, emoce. Jedna z primitivních součástí vlka, o kterých nevěděl příliš. Proč? Jeho smečka ho naučila emoce potlačit.
Vypadalo to, že s názornými příklady se jí dařilo lépe pochopit význam jeho slov. Nedivil se jejímu zaváhání, sám kdysi býval takový, ale na ty časy nevzpomínal rád. Potlačení emocí a vytvoření rovnováhy ho učinilo stabilnějším. Díky tomu sjednotil Vódvóry s Milagou, díky tomu vyhrál Morokskou válku, i když za nemalou cenu. Dalo by se říct, že jen díky tomu zde stojí a nezavraždil každého Moroka, kterého potkal od doby, kdy mu jejich vůdce zabil syny. "Každý má zlo. Tvá dobrá stránka je milosrdenství, dobrota, inteligence. Tvé zlo v kombinaci s dobrem z tebe činí funkčního vlka - odvaha, ctižádost, schopnost vést, ublížit. Jedno bez druhého by nemohlo existovat. Rovnováha nastane jen tehdy, když jsou obě strany vyrovnané." Složité téma. Na její poděkování jen přikývl. Nejspíše už nebylo třeba toto téma rozvádět, aby jí v tom neudělal guláš, a tak se rozhodl pro jinou činnost.
Pozoroval její nadšení s určitým vděkem. Uvnitř, samozřejmě. Jeho synové se tak netvářili, když brali do tlamy nejlepší zbraně tehdejší Milagy. Bratag, Nothal. Vzpomínal na ty legendární čepele. "Váhu dej dozadu, hlavu vzhůru," poradil jí v lepším držení. Sám vzal svůj první Wara do tlamy, když byl ještě mladší. Nebylo divu, že neví, jak se s tím zachází. Rozhodl se však sledovat její vynalézavost. Hlavou jí pokynul k blízkému pařezu.

Věděl, že jeho cíle jsou v tomhle světě vedlejší. Neměl důvod se montovat do cizích záležitostí a taky to nedělal, ale bylo zajímavé po tolika letech se cítit obdivován. Možná i chtěný. Nebyl však natolik velký optimista, aby si myslel, že i zbytek její smečky bude takový. Chování vrahů a zabijáků nechápal. On měl pod tlapkou logiku, vzdělání a nejrůznější zkušenosti ho dělaly odolnějším v krizových situacích, ale nechápal motivy takových charakterů, které pravděpodobně Ignis hromadil. "Perfektní místa neexistují, klad se neobejde bez záporu, jinak by nastala nerovnováha," pronesl pesimisticky, ale pochopil její sdělení. Nejspíš mu to přála. Její optimismus... Ho mírně zarážel. Věděl, že optimisté se nejvíce změní, když narazí na ztrátu. "Zlo nelze vymazat. Je v každém z nás, a každý zlem nazývá jiný předmět. Kdyby jsi chtěla vymazat všechno zlo, svět by zanikl. Jako světlo a tma. Kdyby neexistovalo světlo, nebyl by život. Ale kdyby nebyla tma, život by neměl čas regenerovat. Jedno bez druhého nemůže existovat, stejně jako dobro a zlo. Mezi těmi elementy je vazba, jako mezi bratrem a sestrou, jen silnější," pokusil se jí přiblížit svou idei. "Dokonalost neexistuje. Je to pojmenování pro něco, co mít nemůžeme. Něco, co zákony logiky vylučují. Vlk se může snažit jít cestou dokonalosti, jako já, ale nikdy ji neovlivní natolik, aby dosáhl nedosažitelného." Dlouhá slova. Mohl by o tom mluvit věčně. Strávil tímto studiem první rok svého života, aby pochopil. Nyní už si to nesl v paměti vyryté.
Jejím slovům nemohl věřit. Bude moci, jestli ji potká za pár let. To však nepředpokládal, nechtěl se v Norestu zdržet na dlouho. Na nový fakt pouze přikývl. Bylo dobré mít přehled, i když se mohl zdát být pro tuláka bezdůvodný. Vzal ze země Iptar a popošel k mladé vlčici. Možná se tvářil jako kus kamene, srdce však měl. Nepřál jí nic zlého, jen doufal, že ji společnost nezkazí. "Chceš ho zkusit? Pozor, je těžký," Iptar si v tlamě posunul tak, aby ho mohla vzít za rukojeť. Jeden by neřekl, že se s tím dá bojovat... On by díky tréninku s takovou zbraní však nepotřeboval ani minutu, aby zabil sobě rovného.

Že by její náhlé nadšení a obdiv změnilo jeho tvrdě neutrální výraz, to se říct nedalo. Ačkoli se to však mohlo zdát býti neuvěřitelné vzhledem k jeho chování, vlastně ho to potěšilo. Věděl o sobě, že si zaslouží uznání, ale nečekal by to od neznámé vlčice. Bral však v potaz i to, že Dione byla vlče. Jednou si uvědomíš význam slov. Představa, že i tohle vlče jednou dospěje a změní názor na všechno, co znala, už nebyla tak růžová. Znepokojoval ho i fakt, že ji vychovával Ignis - co z ní mohlo vyrůst? Nemohl však soudit dle povídaček, musel poznat tuhle údajně prokletou smečku sám. Zatím mu však nepřipadalo, že to, co řekl Aigir, je pravda. Žijící legenda? Tak bych to nenazval. "Nenazval bych to tak, ačkoli v některých ohledech by se můj příběh dal nazvat takovým. A co tu dělám? Procházím, cestuji - hledám nový domov, nový začátek," vysvětlí jednoduše, detaily opět vynechá. Bylo by to na celovečerní povídání, kdyby měl svůj život popsat, a to by vyjmenoval jen hlavní body. Na její poznámku překvapeně vydechl. "Veškeré zlo? Ne, zlo je relativní pojem. Musel bych vyhubit i dobro, kdyby nemělo být zlo, protože jedno bez druhého se neobejde." Filosofické otázky, to on miloval. Nemohl si však být jistý, že pochopí.
I on však požadoval odpovědi. Poslouchal její výklad s určitým očekáváním. Nevadilo by mu víc, ale získané informace byly dostačující. Ovšem, že by se raději ujistil i setkáním s dospělým členem této smečky. Mladí... Byli ještě nevinní. "Očekával jsem, že pohybovat se na území by bylo nebezpečné. Proto jsem šel podél hranic a ne dovnitř, abych se s tebou setkal," vysvětlil, "obrana je jedna věc, agresivita druhá. Nezapomeň na to, že i při obraně je třeba jednat s rozvahou a neriskovat, i když nejde přímo o životy." Ach ano, rady. Ty uměl dávat, i když ne každý je musel pochopit. Často mluvil polopatě. "Jak se jmenuje váš alfa?"

Sarikovi se i přes veškerou únavu nespalo dobře. Sny měl a nebyly klidné - znovu si prožil smrt svých synů. Díky jeho schopnosti byly jeho sny i po probuzení jasné, izolované od nevědomí. Otevřel oči a starostlivě se podíval na Lou, která stále podřimovala. Jak zareaguje, až zjistí, ne nejsme na pláni? Nebylo to jeho vlče, ale cítil za něj zodpovědnost. Měl otázky, spoustu otázek, ale široko daleko nebyl nikdo, kdo by je mohl zodpovědět. Musel si poradit sám. Ať už byla Lou číkoliv, nyní se o ni staral on.
Když si byl jistý, že stále ještě spí, zvedl se, tiše odložil svou zbraň na hliněný povrch a vydal se před doupě. Nemusel větřit dlouho, aby zachytil kořist. Starý kamzík. Toho by měl zvládnout. Vydal se proto za pachem a dával si pozor, aby se pohyboval potichu. Aspoň při lovu měl možnost si vymýt hlavu, odpočinout si od toho nekonečného dilema. Kořist na dohled. Ještě chvíli se plížil a snažil se dostat do pozice, ze které mohl potom odříznout jeho cestu od strmých svahů, na které on nemohl. Když si byl jistý svou taktikou, vyrazil. Starý kamzík mu neutekl daleko, ale honička to byla. I zkušený lovec schytal kopanec a musel se rvát, ale nakonec mohl vydechnout a uklidnit své napjaté svaly, když svíral v zubech krk své kořisti.
Chvíli to trvalo, než se vrátil. Když se vracel, doufal, že se ho Lou nevydala hledat. Proto tam nechal svou zbraň, ovšem, že by se pro ni vrátil. Před jejich provizorním doupětem se ukázal s celým kamzíkem. "Doufám, že máš hlad," promluvil a pustil mrtvé zvíře na zem.