Príspevky užívateľa

Nebylo od věci, když do smečky přicházeli členi, kteří už věděli, jak to chodí. Respekt, práce, ale i zázemí, to vše mohli nabídnout. Na druhou stranu to občas mohlo být i nevýhodou - nováček čekal, že to bude stejné jako v minulé smečce. I S´Arik takové znal, když zavzpomínal pár let do minulosti. Právě jeho Společenstvo čelilo takovému problému ve velkém. Nechtěl si z Přízračných vybudovat anarchii. Dvakrát měř, jednou řež - tím se řídil. Arthemis si zřejmě nějakou tu kulturu z rodné smečky nesla. Dokud to však nebyl zvyk jako třeba topení novorozenců, nedělal si z toho obavy. Její odpověď tedy akceptoval.
Když vyřkl její úkol pro přijetí, všiml si jejího váhání. Teď jistě uvažovala, jestli by jí za to riziko stálo - a toho přesně chtěl Nox docílit. K jeho potěšení byla její odpověď to, co chtěl slyšet. Žádný zbytečný risk. Tmavý velikán chvíli mlčel, jakoby byl její odpovědí zaražen. Ovšem jen čekal, jestli si to náhodou nerozmyslí. "Opravdu ne?" Mírně naklonil hlavu na stranu, jako by ho ta odpověď udivila, než znovu na chvíli ztichl. Pokud si za názorem stála, opět promluvil. "Budiž. Velmi dobře. Prošla jste první zkouškou. Jistě chápete, že mým záměrem není mít mezi svými chráněnci hlupáky a pošetilce - ne vždy je vhodný čas na hrdinství. Však rozum - rozum se cení."

Ačkoli byla slepá, podceňovat ji by zřejmě nebyl dobrý krok. Ať už byl tmavý velikán dříve jakkoli sžitý s tím, že beznozí, hluší a slepí nemohou být smečce prospěšní a jen zabírají místo jiným, poslední měsíce s Přízračnými ho přesvědčily o opaku. Nadhezdina jistota mu to vždycky připomněla. Proto ani teď vlčici s páskou přes oči nehodlal podceňovat. Mohla být klidně i docela nebezpečná, když bral v potaz, že existují různorodé magie. Poslechl si, v čem je dobrá, aby jí mohl vymyslet zkoušku na míru. Než-li se nad tím však zamyslel, její první věta ho zaujala. "Již jste byla ve smečce?" Než jí přijme oficiálně i u posvátné jeskyně, chtěl se dozvědět něco o její minulosti. Nechtěl přeci přijímat někoho, kdo nemá čisté rejstříky, pokud si nebude vskutku jistý jeho loajalitou. Nakonec nešlo o zkoušku samotnou, spíš o tu vytrvalost, která se tím dokazovala. Nebo o inteligenci. S´Arik hodlal nováčky na rozdíl od minulé Tenebris prověřit trochu jiným způsobem. Pamatoval si vlastní zkoušku, která nebyla ničím jiným než prověřením schopností. Dostat se k Přízračným nyní bylo možná delší, ale o to více solidarity mezi sebou měli. Jako rodina.
Kývl. Už měl v hlavě plán jak prověření docílit, jen ho napasoval na její obor. "Tak tedy, Arthemis - tvá zkouška. Do úsvitu mi přines mrtvého medvěda." Vyřkl. Nejspíš to znělo jako naprostá blbost. A taky to blbost byla. Sice byli stále méně nebezpeční než mlžní jeleni, které Přízrační už také zažili a s nemalými ztrátami, ale byla to zvířata, se kterými si není radno zahrávat. S´Arik zůstal sedět a čekal, co vlčice odpoví.

Nebyl si jistý, jestli se hodí v této době přijímat dalších členů, když se Přízrační ještě horko těžko vzpamatovávali z nové éry, která přišla. Artemisia byla mrtvá a on po nich nemohl chtít, aby se hned vzpamatovali a fungovali. Neměli tak chladné srdce jako on, aby její smrt tak brzy přijali jako fakt. Čím déle však sledoval Arthemis, tím více mu přišlo, že nové tváře v jejich rodině nebudou na škodu. Byla veselá, věcná a nebála se neznáma. Kdyby toto byla ochotna sdílet se smečkou, třeba by i dokázala pozvednout morálku. Její odhodlání ho přivedlo k otázce. "Dobrá. Jestli tvé srdce po místě mezi námi vskutku touží, dokáže to splněním zkoušky. Pověz, co nám můžeš nabídnout? V čem vynikáš?" Schválně jí zatím o Přízračných neřekl víc. Věděla, že jsou jako rodina a že nabízí místo - a to bylo vše, co zatím hodlal prozradit. Pokud obstojí, sám jí v budoucnu rád představí, proč jsou kolem smečky tyto tajnosti. Kolem informací nebylo opatrnosti nikdy dost. Zkouška potvrdí, že dokáže slovo vůdce respektovat... Ale také o něm přemýšlet.
Její dotaz ohledně řetízku ho nepřekvapil. Byla slepá, slyšet zvuk a nevědět ho identifikovat muselo být stresující. Cinkání způsoboval jistě spíše postroj než zlatý náhrdelník. Ten byl z pevného materiálu. "Toť řetízek poutající mou zbraň k postroji. Nemusíte se obávat, nosím ji pouze kvůli tradici," osvětlil jí krátce a vyvedl ji z omylu. Jak ale rozeznat krk od těla bez očí, že? Na to se hodlal také zeptat, jak vnímá okolí bez zraku. Nyní však nepokládal takové dotazy za vhodné.

Ovšem že věděl, že žádné z jeho jmen, kterými se mohl pyšnit, jí nebude dávat nejmenší smysl. Byl to jen zvyk, který udržoval, když se s nimi všemi představoval. Nezamýšlel se předvádět nebo povyšovat, když je vyřkl, pouze byl hrdý na kulturu své domoviny. Nesl si ji v sobě, stejně jako teď měl nést i kulturu samotných Přízračných, kteří mu byli svěřeni do péče. Byla to vlastně jeho pozorovací pomůcka - když si někdo pamatoval celé jeho jméno, věděl, že je pozorný a dbá na detaily. I nejmenší detaily totiž mohly znamenat velký převrat, i malá vlna může nadělat velkou paseku, to věděl z četných zkušeností. "Ano. Alfa jedné ze zdejších smeček, chcete-li to slyšet v běžném názvosloví," odpověděl na její zmatené gesto. Takhle se neudržují smečky v tajnosti, ale nevadí. Arthemis byla možná slepá a zaslepená ještě dávkou toho pověstného parazitického humoru, ale zdála se být i docela inteligentní. Nebo jen dobrá herečka. Problém byl, že S´Arik, si nemohl být jistý, protože jí neviděl do očí.
Vyslechl si její přání. Toto bude jeden z těch momentů, kdy má nabídnout místo ve smečce, že? Sám si na to ještě nemohl zvyknout. Všechno je ale jednou poprvé a jestliže tohle bylo, jak to u Přízračných chodí vždy, respektoval to a nehodlal tradice bořit kvůli svému přesvědčení. "Toužíš-li po rodině, která ti bude stát za zády a která si povšimne tvých kvalit, skrytých i viditelných - pak možná i Přízrační pomohou docenit tvůj potenciál a přijmou tě mezi sebe. Můžu ti ukázat, jestli tvůj osud vede k jejich hvězdám, Arthemis, pokud o to místo budeš stát." Když dořekl, nechal tmavé vlčici prostor na to si rozmyslet odpověď. Mezitím se posadil, protože to začínalo být zajímavé.

Vlčice to byla. Mladá, s dávkou optimismu. Taková osobnost byla stále lepší než někdo, kdo by se s ním přes své ego ani nebavil. Berte to logicky - mluvka většinou víc ví a poví, protože se s ostatními opravdu baví. Nebo tak to aspoň fungovalo tady, uvnitř Norestu. Všichni tu byli tak přímočaří, jednodušší a s hloupým přesvědčením, že mnohdy ani nešlo prohlédnout na jejich motivy. Proto byl s Přízračnými rád - i když byl král diplomat a spíše samotářského, intelektuálního typu, hluboké myšlenky a určitý směr víry v osud s nimi sdílel natolik, že byl ochotný jej ​šířit. Došlo mu, že páska přes oči, kterou vlčice měla, nebude jen módní doplněk. Látka vždycky něco zakrývala a vzhledem k jeho umístění a její řeči těla si odvodil, co za tím bude. "Jistě že ne," odpověděl na její humornou poznámku, než si uvědomil, že to měl být humor. No, humor - ten on stále moc nepobíral. Dle jeho vážného a chladného tónu to mohla posoudit sama. Nehodlal se ale opravovat. Humor možná nechápal, ale stále se přece přišel bavit, ne? "Těší mne, Arthemis. Jsem S´Arik Dasurk Milaga, nositel přísahy Ret-Taag, válečník K´gonlash a současný Nox Přízračných," představil se a složil mírnou zdvořilostí poklonu před dámou, i když pochyboval, že by ji zaznamenala, ať už svět vnímala jakkoli. "Vy zde musíte nová býti, nemám pravdu? Zde na pláních jsem Váš pach ještě nepotkal," pryč od představování, chtěl se dozvědět také něco o ní. Přímo se ptát na její oči ale nehodlal. Musela to být otázka už vyřešená, když si dokázala udržet dobrou náladu.

Vysoký tmavý vlk kráčel kotlinou a pozoroval, jak podzim pomalu padá mezi hory. Léto už bylo za nimi, zima brzy přijde. Bylo nepříjemné, že smečku musel převzít zrovna v této době, kdy jídla ubývalo, noci bývaly chladnější a chladnější a stromy pomalu měnily šat, nechávajíc zemi nekrytou. Nový Nox byl pryč z území Přízračných jen kvůli jednomu - podívat se, jestli nenajde vhodnější prostředí pro sídlo smečky. Kraj, který obsadili, byl sice krásný, ale sousedit s Ignisskou smečkou se mohlo zdát... Riskantní. Věděl, že musí navštívit i jejich alfu, aby nedošlo na nejhorší - Ignis se mohl domnívat, že Artemisiin odchod znamená značné oslabení smečky, a to nemohl dovolit. Teď zodpovídal za jejich bezpečí. Kotlina se zdála být pěkným místem, kam by se případně mohli stáhnout - avšak hodlal to ještě prověřit.
Pláně, které bývaly plné koní a stád dalších kopytníků, byly nyní prázdné. Tedy, ne tak docela. Jen co se S´Arik dostal ke stromům, všiml si nenápadné siluety, kterou prozrazoval jen bílý šátek přes oči. Chvíli uvažoval, jestli chce zkoumat, kdo to je, protože takhle narážel na někoho pořád, nakonec k oné osobě však zamířil. Mít informace z více zdrojů se vždy hodilo. "Buďte pozravena," oslovil ji už z dálky, když se klidným krokem přibližoval. Pokud poslouchala, musela o něm už vědět - to vánek si jemně pohrával s řetízkem, který pojil Temnou čepel Iptaru k postroji na velikánově těle. "Neruším?" Zeptal se projistotu, jelikož zaznamenal, že leží.

Okolí Půlnoční studánky, v níž se odrážela malebná noční obloha, se zaplnilo příchozími. Atmosféra byla tichá, tajemná, po nedávných událostech napjatá. Hvězdy byly dnes svědky další významné části historie Přízračných. Vlci se museli i přes přetrvávající žal ze ztráty milované Tenebris postavit na všechny čtyři a vykročit vstříc novým zítřkům, jejichž vrata tady a teď měli společně otevřít. Vše se mohlo zdát beznadějné a ztracené. Odešla významná osobnost a smečka zůstala bez vůdce a bez jasné vidiny budoucnosti. Co teď? Kam se ubírá naše cesta nyní? Proč je osud tak nespravedlivý? Takové otázky se všem jistě honily hlavou.
S'Arik už věděl, co se bude dít. Byl s tím obeznámen předem, ačkoli ne dopodrobna a ne zrovna s velkým předstihem. Artemisii uznával za schopného vůdce a cítil určité nelibé překvapení z jejího náhlého odchodu, nebylo to však nic, co by ho přimělo truchlit nebo měnit svůj nekompromisní a chladný pohled na svět. Zvykl si, že vlci odcházejí. Někteří dříve, jiní později. Nikdo si svůj osud nevybíral. Ani jeho se hvězdy neptaly, jestli chce být opět vůdcem. Pravdou bylo, že po tom nijak netoužil. Přišel do Norestu prožít svých pár posledních let v klidu s časem na studie, ne lámat rekordy ani se stavět do čela civilizace. Měl za sebou historii, kterou by mnozí považovali za krutou a zadostiučeníplnou. Zažil si vedení obrovského společenství, partnerství, otcovství i válku a těžké ztráty, a to nezmiňujeme samotu, se kterou se potýkal na cestách. Až nedávno všechno to dobrodružství pověsil na věšák. Po příchodu k Přízračným. Byly to však právě zkušenosti, co ho dělaly dostatečně kvalifikovaným pro pozici Noxe. Možná se se svou chladnou tváří bez úsměvu zdál býti chladným - a ono to tak bylo - ale logika ho vždy dovedla ke spravedlivému řešení, a tak ji považoval za spolehlivý ukazatel pravdy. Stejně tak se s věcmi dokázal rychle smířit a přijmout je jako fakt. Proto by jeho odpověď na otázku proč je osud tak nespravedlivý byla prostá: Protože prostě je. A že bude za pár momentů novým Noxem Přízračných, to už také stihl během té doby, kterou toto čtete, zpracovat. Nesoustředil se na nespravedlivost, že neměl volbu, nýbrž na to, co se spravedlností ve svých tlapkách nyní může udělat pro smečku, která mu bude svěřena.
Určitě ne všichni Přízrační vysokého seveřana znali, ale každý o něj určitě aspoň jednou někdy v minulosti zavadil očkem nebo znal jeho jméno, protože vlka jeho výzoru nebylo snadné přehlédnout. Možná nebyl příliš společenský a radši trávil čas sám přemýšlením a obcházením hranic, avšak když měl možnost se se smečkou poznat, neváhal a prohodil aspoň pár zdvořilostních slov.
Klidně seděl s hlavou vzpřímenou a poslouchal slova Nadezhdy. Slyšel, že se se slovníkem trochu pere, ale už ji nejednou slyšel nebo viděl vystupovat, a tak se ničemu nedivil. Byla od rány, budila autoritu. Proč nebyla novou alfou ona? Vskutku Přízračná, že se raději pro odpověď ponořila do naslouchání hvězdám, které nemluví. A ještě víc za to, že jim tu odpověď věřila, i když měla právo ji odmítnout. Její motiv byl ale při sledování její řeči těla S'Arikovi jasný - sama vést nechtěla. Nebo byla zarmoucená ze smrti Tenebris a celé toto svolání bylo opravdu jen z nutnosti. Členy bylo třeba uklidnit pevným vedením. A poučit, že souhvězdí na nebi mají smysl.
Když vyslovila jeho jméno, neváhal a došel k ní. Cítil, že pro ni musí být výzvou jmenovat Noxe čistě jen na základě vize, obzvlášť když se osobně příliš neznali. Nebo to jen špatně pobral, jelikož způsob humoru Lexe byl velmi... Vyhrožující. Nicméně přijal její oficiální slova i osobní požehnání zdvořilým kývnutím a symbolickým skloněním hlavy na důkaz respektu a vděku. Chtěl něco říct a poděkovat, ale usoudil, že by to uprostřed ceremonie nebylo vhodné. Věnuje tomu pár slov na konci. Jen co Nade odešla stranou, zvedl hlavu nahoru a stále s tím stejným kamenným výrazem přejel všechny přítomné významným pohledem. Následně se vydal na svou malou cestičku slávy - přijmout požehnání od všech Přízračných, co se zde dnes sešli.

Co si vzpomínal, na půdě podobné této kdysi nalezl modré stvoření, které měl donést alfě. Byla to jeho zkouška. Pokládal ji sice za nepřesvědčivou a rozhodně nedostatečnou pro prokázání svých dovedností, ale Artemisie se více nevzpíral. Ona vybírala, kdo k Přízračným bude patřit. A nejspíš nevybírala tak špatně, protože vlci, které S'Arik potkal, nebyli úplně k zahození. Každý měl něco, čím druhé oslnil. A S'Arik? U něj to byla z vzezření hlavně obdivuhodná výška, jeho zkušené držení těla prokazující původ a majestátní zbraň, kterou si nesl na zádech i dnes. A jaký byl uvnitř? Logik, stratég a diplomat, který určitě budil nějakou autoritu.
Co dělal v močálech? Vlastně nic jiného, než že znovu obcházel území, hledal cizince a místa, která by byla nebezpečná, aby o nich následně informoval vyšší sféry. Ve smečce teď bylo mnoho mladých, kteří by se na taková místa neměli dostat. No a když už byl v močálech, poohlížel se právě po tom modrém stvoření s pisklavým hláskem. Už se plánoval vydat nazpět, když si mezí vší tou brčálovou zelení všiml barvy sem nezapadající - modré. Chvíli si myslel, že našel, co hledal, pak uviděl celé tělo a ke svému překvapení zjistil, že je to vlk. Byl velmi podobný Artemisie, až ho to zmátlo, jestli nezešedla. Zamířil k němu. "Přeji pěkný den," pozdravil a upřel na něj své jasné oči. "Zajímavá lokalita, nemyslíte?" Toho vlka neznal - musel to být někdo nový. Možná prozkoumával území a hledal, kde je nejlepší místo pro život. Protentokrát byla odpověd jasná - tady to nebude. Ani S'Arik, ač dokázal vydržet mnoho, neměl zdejší odér příliš v lásce.

Ačkoli tudy S´Arik chodil dříve, nebylo chybou to obcházet znovu, když tu teď nyní i bydlel. Trávil na území spoustu času, vlastně příliš nevycházel, ale ani mu to nevadilo - měl čas odpočívat, rovnat si myšlenky v hlavě, hledat Skuthru a poznávat členy smečky, do které se tak ochotně přidal. Také už nebyl nejmladší, pod hustou srstí si nesl známky z četných bojů a i to, že s sebou nosil zbraň, o něm něco vypovídalo. Vždy připraven.
Jeho pátrání za tvrdým kamenem, který by naostřil jeho zbraň už pár týdnů trvalo. Nespěchal, byl trpělivý - však dlouhá čepel Iptaru stále na protivníka uměla vyzrát, stále bylo v její moci zabít i jelena, když bylo třeba. Ne, že by to dělala ráda. Už to byl spíš další z klenotů, protože tmavý vlk byl značný pacifista, avšak stále zbraně bylo k užití. Ani dnes při prozkoumávání hornin neuspěl, a tak se aspoň zašel napít dolů k jezeru. Táhlá vodní plocha se před jeho pronikavě modrými zraky rozprostírala už o míle dřív. Došel ke břehu a sestoupil k bahnitému břehu, který zřejmě nedávno brázdilo stádo žíznivých kopytnatců. Snad již ne těch masožravých. Vysoký vlk se nejdřív podíval přes hladinu a ujistil se, že je sám, než sklonil hlavu a napil se. Byla to jeho rutina. Nesl si své jizvy z války - ostražitý za každých okolností. Všiml by si přicházející společnosti.

Nevypadali, že by pomoc odmítli. Nedalo by se říct, že by se S´Arik cítil jako mezi svými, ale trpělivost mu radila vyčkat. Zřejmě se přidal ke skupince, která už společně nějakou dobu žila - a snad i sdílela nějakou společnou profesi. O to těžší bude mít začlenění. Nýbrž o to tady nešlo a už vůbec nešlo o něj. Nepřišel se kamarádit ani úsměvy rozdávat, přišel dělat to, co umí nejlíp - rozdávat moudra a chránit slabší. Tedy, nepochopte to špatně, ne že by je měl za slabší, ale... Fakt, že dva z nich byli beznozí prostě přehlédnout nemohl. Tmavého vlka si pamatoval. Jen trochu jinak, ještě se vším všudy, ještě s tou naivní zvědavostí. Teď vypadal jinak. Život se ho zřejmě snažil zlomit. Beatrice znal z jejich setkání také a jedinou záhadou tedy byla nazrzavělá vlčice, která mu někoho velmi připomínala, ačkoli si byl jistý, že ji ještě nepotkal. Chvíli mu šrotovalo v hlavě, zatímco větřík vál a nechával řetízek na majestátní zbrani upevněné za kožený postroj neslyšně cinkat. "S´Arik Dasurk Milaga. Máte pravdu, nejsem zdejší," zareagoval na slova nazrzlé, když narazila na jeho "diplomatičnost". Rozhlédl se po nich a ještě jednou, nahlas, si to zrekapituloval. "Neron, Beatrice... a vy musíte být náš Lex," pohledem se na Nadě ještě zastavil. Znal i její jméno, ale měl své informace o oslovování v rámci hierarchie. Možná zastaralé, protože je slyšel od Pandory, ale stejně to bral za slušnost. Jeho hlas zůstal chladný, jakoby na jménech nesešlo. A také nesešlo - šli dělat jiné věci, značně důležitější. Kdyby se však takto připojil k jiné skupince, o které nemá informace, zřejmě by ani nevěděl, jak na ně volat, až po nich ta bestie půjde.
Lex nebyla pro jeho plán, ačkoli na její styl mluvy nebyl úplně zvyklý a mohl se poplést. Pouze kývl. Měli to jít zahnat, ne? Těžko to ale zaženou někde, kde to nežije. Nejlepší by bylo, kdyby je poslala na průzkum, ale vysoký seveřan nehodlal její autoritu zpochybňovat. Do čela se zařadil čistě z důvodů bezpečnosti - aby on byl ten první, kdo to schytá, kdyby na tu údajnou nestvůru narazili. A jelikož už nebylo třeba úvodních slov, pohli se z místa. S´Arik na postroji rozepl plandavý řetízek a připevnil ho jinam, aby zbytečně nevydával zvuk. Sloužil Iptaru jako pojistka. Kdyby zde na pověstného Nimlóga přece jen narazili, i když to nebral za pravděpodobné, chtěl být připraven tasit zbraň. Mohla jim velmi ušetřit práci. Už nebyla nejostřejší, stále to však byla čepel u dobrého pána. Jeho tlapy vybraly směr les, nasadily tempo hodné třínohých a oči se začaly rozhlížet, zda-li se v trávě nemihne něco podezřelého.

Hodně času trávil v horách. V chladu se narodil, v chladu žil a na horách byl chlad taky. Bylo to pro něj příjemné místo. Měl přehled, klid a s příchodem jara i dost potravy. To se změnilo, když se v těch krajních oblastech jejich území začaly dít divné věci. Mlha se tu zdržovala déle, ticho se prohloubilo a v okolí bylo vidět stop. Dlouho nebyl ve smečce. Snaha aklimatizovat se mezi Přízračné mu chvíli zabere. Některé už poznal, jiné nikoli. Když však i Artemisia z vlastního výzkumu prohlásila, že je čas činů, bral to jako příležitost. A mimo jiné také jako povinnost.
Co věděl, tak mezi Přízračnými příliš bojovníků nebylo. Uznal, že v této situaci můžou být jeho síla a zkušenosti užitečné. Dravá zvířata nejsou něčím, co by bral na lehkou váhu. Dokázala být nebezpečná a vyjednávat s nimi nešlo, zde platily pouze zákony přírody. Svým způsobem byla ironie, že tvorům, které měli vyhnat, se stále přezdívalo jeleni, ale nehodlal to podceňovat. Sám je ještě neviděl - zřejmě to byli tiší zabijáci. Jejich hrozba pro zdejší obyvatele však byla patrná, obzvláště teď, když se hned v lese pod horami otevírala cesta k mladému masu. Proč ale přišli?
Silní, draví, hladoví jeleni. nic pro beznohou skupinu. Rozhodl se k nim přidat. Jak kvůli tomu, že v tom viděl dobrý teambuilding, tak právě kvůli té neblahé myšlence, co by se stalo, kdyby třínohý utíkal z kopce před čtyřnožcem aniž by mu někdo kryl záda. Nic proti třem nohám. Beatrice už znal. Trošku. A Nerona si taky odněkud pamatoval. A zrzavou Lex? Jen od doslechu. Když za nimi došel, zdvořile pozdravil. "Doufám, že neruším. Jsem S´Arik, přišel jsem vám pomoci s vaší misí, bude-li má pomoc vítána," navázal. Tak neznámí si nebyli, ne? Tu jeho chladnou tvář a tón bez emoce by poznali. Za příliš společenského se zrovna teď nepovažoval, ale nebál se vložit do tématu. Vždyť měl, čím přispět. "Je patrné, že tito tvorové se zdržují u hor. Poblíž mého obydlí jsem našel známky přítomnosti predátora, který by seděl na popis. Možná by bylo vhodným krokem začít poblíž těch končin," navrhl a podíval se po rezce. Netušil, proč se skupina vydala tímhle směrem. To se jeleni dostali tak daleko? Nemyslel si. Proč by šli přes vodu, tady neměli úkryt. Oni měli výhodu ve skalách, od kterých teď byli slušně daleko. A navíc, i Artemisia je viděla v horách. Změna polohy by to možná vyřešila. Bylo nelogické se vzdálit od míst, která jsou klíčová pro smečku, což byla právě teď nora v lese. I když měli vlastní program, měli by být nablízku. I přes své pochyby zvedl S´Arik čumák do vzduchu a zavětřil, kdyby náhodou ucítil pach, který znal z okolí svého útočiště.

Měl ve zvyku při chůzi nemluvit. Už od dob kdy cestoval, protože tehdy bylo potřeba, aby dával pozor na okolí. Na každém rohu mohlo čekat nebezpečí nebo naopak příležitost, kterou si nechtěl nechat uniknout. Nepozornost mohla být osudnou. Ačkoli zde byly podmínky jiné - hodlal se usadit - stále měl nutkání při chůzi mlčet. Poslušně následoval šedého vlka v pláštíku do kopce. Ke hvězdám. Metry pod ním pomalu mizely do tmy, zatímco obloha se zbavovala siluet a stínů okolního lesa. Proč Přízrační tolik hledí do hvězd ho zajímalo, i když měl vlastní teorie. I on to dělal často, když byl mladší. Vrátit se k tomu by se mohlo ukázat jako příjemná změna, a tak tomu hodlal dát šanci.
Neslyšné řinčení řetízku na S´Arikově zbrani doprovázelo každý jeho krok. Udávalo to jeho tempo. Na otázku, kterou Coelo vyslovil, měl jasnou odpověď. Myšlenky mu na chvíli zabloudily k době, kdy byl sám vůdcem. Často porovnával své nynější abmice s těmi z dob minulých. Lišily se jen málo. Vlastně se vůbec nezměnil, až na to, že měl jinou roli ve společnosti. Nižší příčka mu však nevadila. Stejně jako sám býval respektován uměl i druhé respektovat. Nežli slepou hrdostí se tedy mohl pyšnit určitým druhem vznešenosti. Podobně jako Alo-pé. "Můj svět je znám svou touhou nabývat vědomostí," začal. Platilo to i pro něj. "Když jsem se před lety vydal na cestu za novým, šel jsem s cílem dosáhnout jisté formy moudrosti a dokonalosti. Vědění se neskrývá za hranicí jednoho území, je roztříštěno všude po světě. Chci porozumět podstatě fungování světa, odůvodnit jevy vědou." Samozřejmě věděl, že dokonalost je nedosažitelná. Mluvil o svých motivech, hádal, že jeho konzultant si i o tom rád vyslechne. Vypadal inteligentně. "Ovšem svět není složen jen z hmotných částic. Je utkán i z živých bytostí a jejich jedinečných ideálů, které nelze studovat na dálku, při cestě. Již se zde nějakou dobu zdržuji a dospěl jsem k závěru, že tento pobyt mi po pouti přes mnohé kraje poskytl náhled do další knihy znalostí. Norest jako takový je jen dalším krajem, který jsem potkal. Na oko obyčejný, ale skrývá mnohá tajemství a záležitostí, které si vyžadují čas. Je to další kultura, která si zaslouží být zachována." Před setkáním s Tenebris se byl podívat na jih. Břeh moře zakončoval pevninu svým nekonečným břehem. Tmavý vlk byl i za hranicí tohoto kraje, aby zjistil, jestli břeh pokračuje. Táhl se do dálky, kam až oko sahalo a dál už jen neklidná hladina vody. Jeho cesta ze severu už neměla, kam vést. "Chci se usadit. Zažil jsem a naučil se mnohé, ale má nejlepší léta jsou pryč. Život poutníka už mi není souzený. Je čas soustředit se na to, co znám a co ještě můžu poznat zde." Měl spoustu příběhů, které vyprávět. Ze zdejších měřítek tak stár nebyl, byl stále schopný se rvát se vší silou a běhat se vší rychlostí, avšak život byl unavující věc a pro jeho kraj už by jeho věk byl věkem, kdy se odchází do ústraní, kdy se vláda přenechává synům a pro starší začíná poustevnický život mudrce. Vždyť už měl i sem tam šediny. V jeho případě to aspoň nebylo příliš poznat, šedou srst měl celý jeho kožich zcela přirozeně. Podíval se na Alo-peho. Byl zvědav i na jeho příběh, když pocházel z rodu. Na to však snad přijde čas později. Nyní byl S´Arik ten, kdo odpovídá, a tak otázky nepokládal.

Kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem vlkem. Pro S´Arika byla jazykem i smečka a jejich kolektivní řeč. Sice býval vůdcem celého Společenství smeček a mnohokrát byl v situacích testujících jeho schopnosti, takže znal povahu smeček, navzdory tomu některé zvyklosti nepoznával. On byl zvyklý na tvrdou disciplínu, které vládla logika. Mír a harmonie mohli existovat jen když existovala pravidla. Ta byla třeba dodržovat. Skutečnost, že zdejší alfy berou tuto zodpovědnost jinak a vlky vlastně příliš nesdružují ani neudržují v úzkém kolektivu, kde každý zná každého a na každého je spoleh, ho krapet znepokojovala. Zde se nemohl klást důraz jen na dovednosti ani na zkušenosti, populace byla velmi rozmanitá. Mladší by zůstali pozadu. Co se týkalo jeho, svými otázkami se jen snažil více proniknout do zdejšího systému. Paměť měl dobrou, způsoby také, ale stejně byl ještě nedávno spíše hodně o samotě. Občas si dokonce říkal, že jeho osobní život umřel se syny, že na cestách zapomněl, jak se socializovat. Přemítat nad tím ho ale nikdy nikam nedostalo. Z dlouhodobého měřítka byl stále tím samým vlkem jako před lety. Nastupoval sice na jinou pozici, která prozatím nebyla vůdčí, no byl s tím smířený. Možná už byla jeho největší sláva pryč. To ovšem neznamenalo, že se přestane zajímat. Jeho odhodlání být Přízračným přínosem zatím nevyhaslo.
Pryč od složení smečky. Kývnutím Artemisie poděkoval za odpovědi a krátce jí pohled, který na něj upírala, opětoval. Ne příliš dlouho, aby to nebrala jako neúctu. Ironie, že vyšším vzrůstem se mohl pyšnit než ona a to byla nadřízená. Vzhled je však v tomto řešení irelevantní. Svým krátkým pohledem a mlčením jí daroval signál, že nyní ať mluví ona, o čem jí napadne. Třeba sama přijde na to, co vědět chtěl, když už začínala přicházet na typ informací, které si za dobu jejich konverzace žádal. I on jí mohl nabídnout lecjaké odpovědi.

Obyčejnost mnohdy klame. Nebylo na škodu se v tomto ohledu naučit být poněkud ostražitý. I krasavec mohl být držka, stejně jako obyčejná osoba mohla mít srdce ze zlata. Často byli ti obyčejní lepší a měli dobré srdce, než ti, co zpyšněli kvůli svým přednostem a privilegiím. Důležité bylo nitro, ne vnějšek. Nakonec vzhled byl jen pouhá seschlá třešnička na dortu, kterou spravedlivý jedinec odložil na vedlejší talíř. Stejně tak to platilo se skupinou, že posuzovat dle prvního dojmu může být chybné. To mohl mluvit ze zkušenosti - příkladem mu byli jeho dávní spojenci, kteří se kvůli vlastní skrývané zášti obrátili proti jeho vlkům a uvedli celý kraj do války. Jeho svět byl odtud ale daleko. Své zásady si ale ponechal. Zmoudřel. Už nevěřil každému, názory si tvořil pomalu a informace si dvakrát ověřoval. Ani přes svou averzi ke společnosti ho to však v budování vztahů neomezovalo. Aspoň těch pracovních. Neměl příliš přátel, většina vlků jeho charakter neměla příliš v lásce. Byl chladný, odtažitý, přísný a už svým chováním každého odmítal. Jeden by i řekl, že je jen troskou snažící se vypadat důstojně, pravda byla jinde. Měl dlouhý příběh a mnoho jizev, ačkoli ty se skrývaly pod jeho hustou srstí hrající šedou, tmavší šedou, nenápadnými odlesky modré a občas i nějaká ta šedina. Měl čím se chlubit i na co chtít zapomenout. Vystupoval zdvořile, ke každému měl úctu, protože každý si ji zasloužil. I on sám jistě vyvolával jistou autoritu, ať už to bylo jeho nesením těla, vysokým vzrůstem, příběhem nebo morálním kodexem vštípeným až do morku jeho kostí. Přes temné i světlé stránky byl toho názoru, že svět je utkán z vědy a informací, a že když bude pátrat, nalezne skutečnou pravdu.
Ani malou vlčici nehodlal měřit podle jiného metru než obvykle. V tom mu nezáleželo ani na tom, že je s ní pod jedním společenským uskupením. Vlčice promluvila a on z ní vycítil určitou nervozitu, která každou emočně založenou bytost obvykle přepadla, když se v opuštěných horských lesích setkala s někým, kdo by ho možná vcelku rychle a efektivně mohl odpravit. Na takový podnět každý reagoval jinak - někdo utekl, někdo vrčel, někdo se pustil do řeči. V tomto případě bylo uklidňující to, že oba patřili k Přízračným. Na její pozdrav kývl hlavou. Měla i způsoby, když opětovala jeho zdvořilé gesto, dobré. "Těší mne že vás poznávám, Aesto Přízračných," pokračoval. Neřekla své jméno, aby ji mohl oslovit i s titulem, ale i jména tu byla přece vedlejší, stejně jako vzhled. Byla vyššího postavení. Dobré vědět. Hodlal zjistit a vypozorovat, čím si to zasloužila. On jako správný gentleman měl s představováním začít. "Správně. Tenebris mne přijala nedávno, jsem zde teprve pár nocí. Mé jméno je S´Arik Dasurk Milaga, nositel přísahy Ret-Taag a válečník K´gonlash. Pocházím ze vzdálené říše Henobu, ležící daleko na severu. Přišel jsem poznat zdejší kulturu. K vašim službám." Kývl hlavou, aby svá slova umocnil. Rozhodl se nejmenovat své minulé profese. Býval sice vládcem Milagy, ale zde byl pouhým tulákem, který procházel kolem. Měl stejné podmínky, nikdo ho neměl za důležitého, skoro nikdo tu neznal jeho jméno na rozdíl od místa, odkud pocházel. Nepřál si jiné zacházení. Bylo jen spravedlivé, že byl brán jako další prostá ovečka do stáda. Zapomenout na válku a rozhodnutí, která jako vůdce musel dělat, bylo také určitým relaxem. Své vědění a vědomosti chtěl předávat i dalším, kteří o ně stojí. Mohl být Přízračným velkým přínosem. Na své prokázání měl ale ještě čas.

Nebylo vidět. Mraky se i nadále valily z vršků a tmavý vlk je jen zamyšleně sledoval, jak obcházejí ten jeden skalní výběžek, na kterém stál. Šedé páry mu připomínaly řeku - tím, jak tekly, tím, jak se po každém kotrmelci z kopce rozplývaly. Za tím tajemným oparem se skrývaly tisíce a tisíce miniaturních kapiček, spojujících se dohromady, tvořících ten majestátní závoj. Kapiček, které by samotné nebyly ani vidět, ale společně tvořily ty hynoucí páry horských krajin, tvořily závoj vysokých oblastí, byli to jacísi neslyšní ačkoli stálí obyvatelé světa. Takový pohled připomněl i jemu ty časy, kdy býval doma. Tedy, v minulém doma. V kraji, kde se narodil, žil a vládl. Jako samotář se ale po válce vydal na cestu za poznáním a tam, kam se dosud nikdo nevydal. Sice si nebyl jistý, že Norest by kdy mohl být správným světem pro další roky jeho života a dostatečně důstojným místem jeho posledního odpočinku, ale jeho cesta po poznání nesahala jen na geografii a přírodu, ale i do nitra duše. Jen když se usídlí ve smečce a bude se smečkového života účastnit, ať už z povzdálí nebo z epicentra, získá si přehled pro potřebné studie. I proto byl nyní u Přízračných.
Během přemýšlení nad posláním a budoucností se posadil a zavřel oči. Toto místo bylo opuštěné, i když známky života tu byly. Chtěl si vychutnat chvíli o samotě. Kdyby se někdo přiblížil, zachytil by ho. V tichu se málokdo skryje a on měl díky dlouhých uším sluch na skvělé úrovni. Znovu se zhluboka nadechl a s vydechnutím poslal všechny ty rušivé myšlenky pryč. Pryč s posláním, pryč s jeho minulostí, studiem, historií vesmíru, pryč s teorií relativity i mechanikou času, nad kterými si lámal hlavu. Jeho mysl byla poslední dobou velmi hlučná. S příliš mnoha vlky už provedl splynutí myslí, že se mu některé věci motaly dohromady. V tomto klidu je jistě opět roztřídí do správných koutů.
Seděl pár minut nehnutě na místě ignorujíc své okolí. Teprve pak se mu mráz už vskutku začal opírat do těla a zbraň na zádech ztěžkla. Zaslechl sníh, což ho vyrušilo ze soustředění. Než se otočil, už mu místo toho mírumilovného prázdna a klidu na duši hlava opět mířila myšlenkami. Otočil se a spatřil vlčici. Byla drobná, hnědého zbarvení, oči zbarvené živou zelení. Nevypadala nebezpečně. Čichové buňky ho ujistily, že se jedná o člena Přízračných. "Buďte pozdravena, madam," vyřkl se svatou úctou a jakmile se dostal z vyvýšeného povrchu, aby na ni nekoukal ještě z větší výšky, složil před dámou poklonu. "Jistě patříte do vznešených řad Přízračných." Držel si vzdálenost i svůj slušný tón. Netvářil se, že by byl vyrušen. Setkat se se členy pokládal za důležitou část společenského života. Celou dobu jeho slova provázel ledový pohled bez známky emocí.