Príspevky užívateľa

<< Nekonečné pláně

Nést kovovou zbraň a ještě k tomu vlče, z toho jednoho všechno bolelo. Tmavý mohl jen doufat, že ji nevzbudí a postupovat dál do kopců, do kterých zamířil. Co hledal? Místo, které by nebylo tak nápadné. Nespěchal, aby ji neprobudil, ale věděl, že musí hledat rychle. Modré oči pátraly v kopcovité krajině a po nějaké době cesty se konečně zastavily na možném útočišti. Dolík ve skále, na dvou stranách kámen, nahoře převis. Jeskyně to nebyla, ale v tomhle terénu si nemohl přát lepší. Tmavý opatrně složil malé tělíčko pod převis a sám si lehl vedle. Usnul brzy.

Sarik trpělivě čekal, než se vlče odebere ke spánku. Nezaujatě sledoval postupující Měsíc a přemýšlel, co bude dál. Co má s Lou dělat? Měl by jí najít domov, nebo ji naučit svým zásadám a stát se jejím adoptivním otcem? Volba byla na ní. Nyní ji však nehodlal zatěžovat. Když už spala, pomalu vstal a svou zbraň, kterou nechal ležet kousek dál v trávě, opět připnul na postroj. Pak přistoupil k Lou, opatrně ji chytil za kůži na zátylku a zvedl do vzduchu. Když si byl jistý, že ji nevzbudil, rozešel se směrem, kterým tušil možné útočiště.

>> Klenovské kopce

Její zvědavost ho mírně vytáčela, ale nic, na co by nebyl zvyklý. Vlčata už střetl, ačkoli přesně nevěděl, jak se k nim chovat. Zaznamenal z její strany určitou nejistotu, možná strach z neznámého, ale nehodlal tomu věnovat pozornost. Jistě... Jeho jména. Někteří by je přijali bez řečí, někteří měli otázky. Nechtěl však říkat tolik, neměl potřebu mást její mladou mysl. "Mám mnoho jmen, ne jen tahle. To je však vedlejší. V mém kraji je to normální, mít mnoho jmen. Vypovídá to o našem životě a činech. Není nutné jim však rozumět, jsem z veliké dálky," odpoví na její pochyby. Kdyby se zajímala, klidně by jí vysvětlil jednotlivé významy, nebral to však jako nutné, kdyby o ty informace sama ze zvědavosti nepožádala. "Těší mne, Dione. Pověděla bys mi něco o Ignisu? Něco málo jsem slyšel, nepoznám však zdejší zákony a není v mém zájmu je porušit," odůvodní svou zvědavost. Všimne si, že její pozornost upoutají předměty na jeho těle. Hlavu otočí k postroji a stiskne řetízek, přičemž se uvolní ona zbraň. "Není to tyč. Jmenuje se Iptar, stín mé domoviny, Henobu - to protože s ním byl poražen nepřítel a skončena válka. Tento druh zbraní se jmenuje Wara. Ty však pravděpodobně zbraně nepoznáš, či?" Dlouhé ostří z tmavého kovu odepne. Jeden by řekl, že by mu stačil jediný výpad a vlče před sebou by tím dokázal bez problému zabít. On se však k ničemu zlému neměl. Kovový Iptar položil před sebe, aby si ho mohla mladá lépe prohlédnout.

K jeho štěstí se i vlčeti chtělo spát. Tedy... Snad. Unavenost neznamenala spánek, ale on v to mohl jen doufat. Rozhlédl se kolem. Na obloze už byly hvězdy, poslední paprsky Slunce osvěcovaly kraj. Noci i na jaře bývaly chladné, a tak ležel vedle Lou, aby ji svým tělem zahřál, bylo by-li potřeba. "Tak dobrou noc," popřál mladé vlčici pěkné sny a tím jí dal nepřímý příkaz k tomu jít spát. I jemu se spát chtělo, ale měl povinnost. Chtěl zajistit její bezpečí, a spát na otevřené planině nebral jako dobrý pelech.

Při jejím vypísknutí se neudržel a v duchu se nad tím zasmál. V téhle situaci bylo těžké udržet chladnou tvář, určitou radost neskrýval. Jeho samotného začaly bolet svaly od náhlé námahy, ale znovu se rozběhl a zastavil až u šedé vlčky, která zřejmě měla hry už dost. Sarik se rozvalil vedle a oddechoval. "Doufám, že jsi unavená, protože já ano," podotkl a zívl. Měl ještě energii na nějaké povídání či příběh, ale o pohyb už nyní nestál.

Vysoký, slušně živený, svaly pod tmavou srstí viditelné, ale nijak příliš. Ledový výraz, hrdý postoj. S předměty, které si nesl, musel vypadat spíš jak mudrc, než prostý pocestný. Pravda byla jednodušší, než by se mohla zdát. Sklonil hlavu k řece a napil se, a pak se usadil. Ačkoli nedal najevo přátelství, ani nepřátelství neprojevil. Byl... Klidný. Možná až moc."Ano, tulák. Jsem tu nový, přišel jsem ze severu. Mé jméno je S´Arik Dasurk Milaga, bývalý vládce Henobu, nositel přísahy Ret-Taag a válečník K´gonlash. Stačí S´Arik," představil se. Nikdy ho neomrzí vyjmenovávat svá jména. Vlastně si je s sebou rád nosí, ačkoli ostatní nemůžou vědět, čím si prošel. "Vy musíte být ze zdejší smečky," přešel k jinému tématu a vyřkl svůj předpoklad.

Možná nechal Lou únikovou cestu, ale jeho trénované maličkosti neměla šanci uniknout. Toto jeho syny neučil. Proč tak najednou? Kdybys ji chtěl vychovat, učil bys jí logice. Ne hloupým hrám, které podporují emoce bránící ve zdravém úsudku, káral sám sebe, když se za ní rozběhl. Svým pohybem nyní představoval lišku - vystartoval rychle, ale pak zpomalil a vyskočil do vzduchu, aby svou kořist uzemnil. Ovšem, že dopadl vedle, nechtěl hru ihned skončit. Jen ať se unaví... Snad dřív, než já.

<< hory

Nový svět staršího vlka lákal hlouběji a hlouběji na jeho území. Šel směrem na západ, kde se hory snižovaly. Ačkoli mu zima nebyla, horské klima se odrazilo na jeho náladě. Vítr mu čepýřil srst a foukal ji do očí, zbraň z tmavého kovu na jeho zádech působila jakýsi odpor, a tak byl donucen zpomalit. Brzy však terén klesl, vítr se uklidnil a on ucítil svěžest řeky. Také si všiml směsice pachů, které zaznamenal na své pravici. Smečka. Sice nevěděl která, ale mohl počkat na hranici a získat informace. Brzy mu však cestu zkřížila řeka. Ani řeka tu však nebyla sama. Jeho pronikavé oči zřely přítomnost štěněte. Sešel k řece. "Zdravím, mladá dámo," dal vědět o své přítomnosti nic neříkajícím tónem. Jeho výraz? Ledový a bez emocí.

Takto se už dlouho nebavil. Prostá hra, ve které měl předem vyhráno, ale byla svým způsobem... Zábavná i pro něj, kus ledu. Snažil se Lou utéct, kličkoval, otáčel se a skákal, a když se nakonec zastavil, byl náhle dohoněn. "Raz, dva, tři..." Teď měl babu on a dával vlčici chvíli na útěk.

Ani on sám by od své maličkosti nečekal, že najde tu kapku hravosti, kterou tak pracně z mysli už před lety vytěsnil. Úsměv to sice nebyl, ale přátelské gesto rozhodně. Neběžel rychle a malá koule chlupů ho brzy dohnala. Máchal ocasem ze strany na stranu tak, aby představoval utíkající kořist. Pak se sám zmocnil žezla a udělal rychlý obrat. Lou povalil k zemi, obešel ji a znovu se dal na útěk.

Vypadá to, že dosáhl její hranice vnímání, protože odpověď nepřišla. Položí se vedle ní a zadívá se na oblohu. Večer. Měl by se vyspat. Nejdříve však musí unavit vlče. Nebo unavit sebe. Nebyl na hry a neznal jich moc, ale náhle se postavil a tlapkou strčil do Lou. "Máš ji," řekl a dal se na útěk. Vrtění ocasem prozrazovalo, že jde o hru, jeho ledová tvář stále mluvila v protikladech.

Neměl dobré svědomí z toho, že by nechal osamělé vlče napospas osudu na nepřátelském území. Dokázal svoje, když chtěl, ale vlastně sám nepoznal zdejší smečky natolik dobře, aby mohl některou doporučovat. "Jednou najdeš vhodnou rodinu, vhodnou smečku. Nikdy však nesmíš zapomenout na hrozby, kterým se budeš muset stavit na odpor. Není třeba výběr uspěchat, to by byla chyba," varuje ji.

Učit mládě, to už dlouho nedělal. Doufal, že si bude pamatovat aspoň něco, ale jak znal povahu vlčat, nemohl chtít přespříliš. Jednou dospějí a uvědomí si, co celou dobu dělala špatně, ale nyní byl čas chybám předejít. "Bývával jsem vládce smečky, Milagy, která je odtud vzdálena přes rok cesty. Zdejší smečky jsem poznal z doslechu či v konverzaci s členy. Nyní hledám domov. Ty by sis měla také nějaký najít, nemyslíš?" Přejde na jiné téma.

Trošku mu přišlo, že ho mladý nevnímá, ale nemohl se divit. Byl vlče, měl na zpracování dat ještě mnoho času. Zřejmě to musel být typ vlka, který radši koná, než mluví. Neměl mu to za zlé. Jednou dospěje. někdo by ho však měl vést správným směrem. Zajímalo ho, jestli má někoho, kdo se o něj stará. Dle pachu však soudil, že patří k jedné sektě tohoto světa. "Ovšem," odpověděl jednoduše. Volbu však nechal na mladém. Momentálně mu neviděl do mysli, i když by mohl. Starší měl o čem mluvit, zkušeností měl přespříliš, ale sám nebyl příliš komunikativní typ.

Tak trochu se opět dostával do role otce. Vysvětlovat, zodpovídat neustálé otázky a krotit mladému neznámé emoce, které ovlivňují zdravý úsudek. V tomto případě si však nepřipadal jako se svými syny. Věděl, že jednou odejde. Všichni ho nakonec opustili. "Jistě. Smečka Nihilská, která do svých řad přijme kohokoli. Je třeba však vvědět, že kdokoliv, znamená i možnou hrozbu. Smečka Ignisu, které by jsi se rozhodně měla vyhnout, dokud nebudeš připravena čelit pravému nebezpečí s odvahou a s rozmyslem. Přízrační, kteří poskytnou pomoc, ale straní se světa a Kult, ze kterého není návratu. Vyhni se městu, budeš-li někdy kráčet okolo," dá ji další radu a ukončí tak téma smeček. Nyní na ni hledí s otázkou, aby se nyní ptala ona sama.