Príspevky užívateľa

Že v hierarchii se postupuje postupně? To dávalo smysl. Žádný vůdce by neznámému nemohl na krk hodit zodpovědnost a důvěru, když ho ani neznal. To chtělo čas a poznání, schopnost pohlédnout do duše na charakter jedince. Aesty byly stupeň pro věrného člena, pokud si dobře pamatoval. S´Arik jen kývl na její vysvětlení, které svědčilo hned o dvou věcech. O tom, že Přízrační tu nejsou dlouho a o tom, že sama Tenebris ve svou smečku nemá takovou víru a důvěru, jak říká. Možná o tom ani neví. Jako smečka si jistě prošli mnohým - několik pochybných rozpadů i jiných krizí, zažili i zradu vlastního Noxe. Nebylo by divu, kdyby to stále bylo nestabilní. Jak vůdce nemá respekt, nemají členi respekt u něho. Chtěl vůbec někdo vyšší postavení? Znamenalo to zodpovědnost za životy, osmnáct členů bylo na jednoho hodně. Opět uhnul myšlenkám - svou nepodloženou kritikou přece ničeho nedocílí, když má ve výpočtu stále příliš mnoho neznámých. Třeba ta smečka má dobrých bojovníků, i když by to bylo docela štěstí, jelikož v Norestu takových viděl, slyšel a potkal pomálu. Jen Tenebris jim nevěří. Nebo jsou tu příliš krátce.
"A povinnosti ostatních? Co vykonávají, nemají-li funkci?" I když už chtěl zůstat mlčet, tato otázka mu přišla na mysl docela automaticky. Potřeboval vědět, na čem je. Hádal, že v prvních týdnech bude sloužit spíše na výpomoc. Pomáhat tomu, kdo to potřeboval, seznamovat se s členy i s územím, učit se zdejším zásadám a porozumět situaci s nadhledem, aby se neztratil. Měl pocit, že mu něco uniká. Byla tu jedna otázka, na kterou potřeboval odpověď, jenže nevěděl, jaká otázka to je. Bylo to jako natahovat se po něčem do temnoty a vědět, že tam to něco je, ale bez informace, co to něco je. Proto zůstal mlčet, přemýšlejíc nad tím. Už se ptal dost. I Artemisia na svého nového člena bude mít jistě otázek. Modré oči bloudily po okolí a sledovaly každý vrchol, zatímco cesta se začala stáčet vlevo.

Po skalnatých pahorcích se z hor do údolí valila mlha. Obláčky bílé jako sníh klidně pluly z kopce po příkrých vršcích, jako hadi se proplétajíc mezi stromy. Byla zima. Mrazivý vzduch se opíral do těl každého živého tvora, který tudy prošel. Sníh se líně válel na loukách a občas i spadl z nebe, když se přehnal temnější mrak. Hrobové ticho. Ani zvířatům se nechtělo vylézt, jak melancholické toto prostředí právě bylo. Šedé, bez barvy, s jinovatkou. To ticho párkrát narušilo jen vzdálené krákání temného opeřence.
Tmavému vlku tohle ticho vyhovovalo. Jediné, co slyšel, byly jeho vlastní kroky a tiché cinkání řetízku, co držel rukojeť dlouhé čepele z tmavého kovu připevněnou na postroji. Měl čas přemýšlet a přebírat myšlenky. Měl by i prostor meditovat, kdyby bylo o trochu příjemnější počasí a nemusel se bát, že mu na záda skočí puma, jejíž stopy před pár chvílemi potkal. Hustá severská srst chránila jeho vysoké statné tělo před chladem, ale přesto dal přednost pohybu. Bylo to teprve nedávno, co se S´Arik přidal k Přízračným. Zatím svůj čas trávil sám prozkoumáváním území. I touto lokalitou už kdysi procházel, když byl v Norestu nový. Jak dávno to bylo? Rok? Dlouho se takovou dobu nezdržel na jednom místě. Už stárl, uznal, že se potřebuje usadit. Čas plyne jako ty mraky. Než se jeden naděje, rostou mu šediny. Jeho nynějším cílem kromě procházky byla i honba za důležitým kamenem.
Vyšel na skálu, co trčela kolmo směrem do údolí. Kdyby mraky opadly, byl by odtud krásný výhled. Na chvíli zavřel oči, aby se zhluboka nadechl a zaposlouchal se do klidu, který tato opuštěná část území nabízela.

Měl ve zvyku být podezřívavý a všechno si ověřovat, ale když Tenebris o své smečce tvrdila, že by se zapojili všichni, chtěl jí věřit. Jen se trochu bál, že to myslí v jiném slova smyslu. Pokud mluvili o šarvátkách, nepochyboval, že Přízrační by se bránili ochotně a se vší odvahou. Co se ale týkalo větších a krvavějších konfliktů, ne každý tomu dokázal přihlížet. Vždycky se našel někdo, kdo radši stáhne ocas mezi nohy a uteče, než aby pozoroval své blízké umírat. Jako má sestra. A to nebylo špatně - byl to instinkt. Pak už leželo opět na vůdci, aby zhodnotil, jestli boj vůbec stojí za to. Byl ale Ignis opravdu takovou hrozbou? Norest nevyhodnocoval jako příliš konfliktní kraj. Vázly tu jak spory, tak diplomacie, o to radši viděl, že Přízrační a Nihil spojenectví uzavřeli. Stát se tu ale mohlo cokoli. Artemisia ještě válku či větší střet zřejmě nezažila, soudě dle jejího nezjizveného těla. Pokud nevěděla, jak by něco takového mohlo vypadat, bylo jen dobře, že tu byl. Setkal se s mnoha smečkami, které slepě následovaly vůdce - v tom byl trochu problémovým jedincem, abychom nelhali. Zpochybňovat úsudek vůdce mu šlo, když byl založený na osobní či emocionální reakci. Bylo ovšem lepší, aby zjistil, jak to vůdkyni myslí, než aby potom dělal unáhlené závěry. Proto bylo dobré ji teď vyzpovídat, než cesta skončí. "Přesto nemáte ve své rodině bojovníků," připomenul. Schopnost bojovat byla něco jiného, než samotná vůle.
Přešli už nějakou vzdálenost, les i s vřesovištěm zůstaly daleko za nimi. Slunce zářilo vysoko na obloze a on začal pociťovat svou únavu. Jistě však už nebyli daleko od území - možná už byli přímo u něj.

Když o tomto vlkovi slyšel poprvé, dostal informaci jen o jeho jméně, postavení a funkci. Nyní se mu už dostalo většího množství informací. Zrovna tak jako on sám, Alo-pé pocházel z váženého rodu. Zcela jistě nebyl zdejší, nosil známky cizí kultury. Přesto o něm nebo jeho rodu předtím neslyšel. A ani se nedivil - sám byl z větší dálky, než aby znal veškeré rodiny a společenské vrstvy tohoto světa. Proto se o ně tolik zajímal, prahl po vědění natolik, že hodlal vstoupit do zdejší smečky. Vlk před ním byl zřejmě poslední zkouškou. S´Arik neměl ve zvyku soudit a dělat si názory dle vzhledu či prvních slov, ale už kvůli postavení ho tento vlk zajímal. Co ho zajímalo, to studoval. Odlišoval se od toho, co tu potkával, snad i používal logiku. I přes svůj zájem se však kamenná tvář ani nepohla. Zůstávala ledová a jistě by každému došlo, že to se nezmění. "Je mi ctí Vás poznat, Alo-pé Estrela do Norte. Mám-li správnou informaci, jste zdejším Coelou a Medicem, není tomu tak?" Něco už věděl a uznal za vhodné tuto vědomost sdílet, snad aby vynikla jeho důslednost co se týče přehledu. Co chtěl znát, co si zjistil. To může znít neohleduplně - on ale věřil na společenské zásady, které ho dovedou k pravdě, je-li mu souzeno ji znát. Jen klidně stál, když si ho šedý vlk prohlížel. Při zmínce hvězd mu na chvíli myslí proběhla myšlenka na Kult. Nevěřil na nic, co by bylo mezí zemí a nebem, pokud pominul atmosféru, elektricky nabité částice a vesmír skrývající se za tím vším. Jeho filosofií byla věda a logika. Obojí z toho odporovalo možné skutečnosti, že hvězdy by mohly mluvit. To však neznamenalo, že by myšlenku poslů hvězd odsuzoval. Téměř každý kraj, který potkal, měl ve hvězdách určitou symboliku či aspoň místo, kam se obracejí, když si neví rady. Zrovna Norest byl ještě krajem magie a časových fluktuací. Jistě je tu možné mnohé.
Očekával zkoušku. Jelikož zadání neznal předem - Tenebris byla slušný tajnůstkář - nepřišla mu změna v programu divná. Kdyby o tom věděl, možná by nesouhlasil. Měl by být podroben stejné zkoušce, jako ostatní, i kdyby to znamenalo pouhý rituální krok. Jistě to však bude záživnější pro oba. Jen se ohlédl po jeskyni, kterou vlk zmínil, a rozešel se za ním. Zatím více nepromluvil. Byl spíše tichým jedincem, než tím užvaněným. Zatím nebylo slov třeba.

Tenebris ho ujistila, že jeho zkouška den zpátky nebyla tou poslední. Byl rád. Ať už ho k tomu přiměla osobní zkušenost s přijímáním vlků nebo myšlenka, že ho tak Přízrační lépe přijmou. Podle jedné zkoušce nejde poznat charakter a úmysly jedince a S´Arik zatím ani neočekával přílišnou vřelost a přijetí. To přijde časem, až si zvykne a ostatní si zvyknou na něj. Avšak věřil si, otázku neúspěchu nechával za hlavou, ačkoli si jí byl vědom. Území, kde hodlal strávit část života, už znal. Ne přesně takové, jaké bylo teď, ale když do Norestu přišel, byl tu v rámci mapování krajiny. Bude to dobrý domov. Možná tu stráví zbytek svého života. Už nebyl nejmladší. V jeho tmavé srsti se to ztrácelo, ale čas od času by jeden zachytil stářím zšedlý chlup.
Noční obloha ubíhala nad jeho hlavou. V posledních dnech se moc nevyspal. Únava se na něm podepisovala, ale jakmile spatřil místo, kam mířil, dal si záležet na tom, aby to všechno opět schoval za ledovou masku. Nebýt jasných očí, matného lesku tmavé zbraně a tichého řinčení řetízku držícího tu zbraň k postroji, toho vysokého vlka by jeden nezaregistroval přicházet. Do nosu mu zavanul nový pach. Už byl tu. Včas, odrážíme-li od faktu, že čas je relativní a S´Arik se nikdy nezpozdil. Stačilo vystoupit na vyšší úroveň a spatřil siluetu v měsíční záři. Byla zvláštní, živá. Místo úděsu či komentáře se při spatření dvou párů jasných očí jen narovnal a zastříhal dlouhýma ušima, ale jeho tvář zůstala ledově klidná. Zastavil se. Tohle musel být Alo-pé, o kterém mu Artemisia říkala. "Dobrý večer," promluvil zdvořile a nezapomněl sklonil úklonu. Úctě ho učili. Nezáleželo na postavení ani vzezření, tento respekt by projevil všem, bylo to vyryté v jeho morálním kodexu. "Mé jméno je S´Arik Dasurk Milaga, nositel přísahy Ret-Taag a válečník K´gonlash. Přináším Vám pozdravy z dálného kraje Henobu, kraje úsvitu. Přišel jsem splnit, co třeba jest k přijetí do vznešených řad Přízračných." Šedý vlk jistě věděl, proč tu S´Arik byl, ale představit se kompletně mohlo znamenat lepší pochopení, lepší poznání. Nyní modrooký jen vyčkával, co mu bude zadáno.

Pravda byla, že při soupeření a bojích záleželo převážně na počtech, zkušenostech a vybavení. Osmnáct proti větší smečce by mělo šanci zvítězit, pokud by jejich disciplína byla na dobré úrovni. Na jaké úrovni ale byli? Co věděl, Přízrační byli mírumilovná smečka. Neútočili, pomáhali, šířili mír, k sobě navzájem se chovali jako rodina. Jak moc byli schopni tu rodinu bránit, když žili tímto způsobem života? S´Arik ze zkušenosti mohl říct, že tento diplomatický a přátelský postoj je správný, ale nikdy by se nemělo zapomenout na ostražitost. Někteří měli vsugerováno, že mezi smečkou rváčů a smečkou, která je schopná se ubránit, je úzká hranice, ale tak to nebylo. Toto stanovoval úmysl, ne hodnota. Co se vybavení týkalo, v Norestu nenarazil na příliš vlků, kteří by nosili zbraň. Tato zem byla ještě barbarská, to ovšem neměnilo nic. Nejdůležitější složkou, ať už při obraně či útoku, však byla víra a loajalita.
Vysoký vlk otočil svou hlavu na Artemisiu a zachytil, jak pozoruje nebe. I on se tam krátce podíval. Mraky ze severu už nad nimi stínily Slunce a vítr zchladl. Ignis už zůstal kdesi za vrcholem za jejich zády.
Její odpověď jen potvrdila jeho domněnku. Hned dvě. Za A, nevěděla, jak na tom teď Ignis je. Za B, přikládala větší důležitost stavu druhé strany, než té své. Kývl, měla pravdu. Po několika sekundách mlčení se doplnil. "To jistě ano. Skutečnou otázkou je, zda-li by Přízrační měli sílu a vůli ubránit se, i kdyby to znamenalo jít proti jakémukoli nepříteli," Důležitější než stav protivníka bylo znát stav svůj. Jen tak bylo možné dělat závěry, jestli je racionální a logické vůbec bojovat. Pokud by nebylo morálky, nemělo by to smysl. Jak moc drželi Přízrační se svým vůdcem? "Jsou vám Přízrační věrní, Tenebris? Kolik z těch osmnácti by bylo schopno se případného střetu účastnit?" Teď se dotýkal temného tématu a věděl to. Ptal se na její znalost smečky, důvěru a respekt, který budila. Snad ji i nutil k zamyšlení o sobě samé a o tom, co zlepšovat. V něm respekt vzbuzovala už svou vznešenou mluvou a racionalitou. Sám sebe měl za inteligentního a uvědomělého, on by problémy nikdy nedělal, ale zatím neznal smečku, aby to samé mohl říct o nich. Její zmínka o Kultu byla na místě. Drželi se ve městě - nedělali problémy, dokud se tam někdo cizí neobjevil. Možná jen chtěli své soukromí. Jedno bylo jisté - pokud by se to změnilo, pokud by začali expandovat, tento úkol navázat kontakty by se stal důležitějším.

Stukhtra nebo-li korund nebylo něco, co by našel jen tak přes noc. A ani to nečekal. Bude si muset dát tu práci s hledáním až bude oficiálně ve smečce, a to jen když bude mít zrovna volno. Mít volno ve smečce je ovšem také relativní pojem, protože povinnost může přijít kdykoli. Zatím byl ovšem na nižším postavení, což mu nedává takovou zodpovědnost. Prostě pár dní stráví mimo území pobíháním po zdejších horách, než aby se vyspal. Při hledání se konec konců přemýšlelo skoro stejně dobře jako při chůzi, pokud zrovna nikdo nemluvil a nerušil jeho myšlenkové pochody. "Jistě," kývl na její point. Nyní konverzaci oceňoval. Tenebris jistě měla na jazyku spoustu informací, o kterých novému členu říct, jen se na ně zeptat. Z tohoto přístupu ovšem usuzoval, že buď není vůdcem příliš dlouho, nebo Přízrační nemají řád ani záležitosti, o kterých by se nováčkovi měla zmínit. Vlastně v její mlčenlivosti a pozdržování informací poznával sebe za mlada. On tu byl tím, kdo se školil, ale příliš mu jako školitelka nepomáhala.
Vyslechl si slova o druhých smečkách, přesně toto chtěl. Z každé zdejší smečky potkal aspoň jednoho člena, a tak věděl o kterých uskupeních mluví i kde sídlí. Tvrdil by si říci, že by dokázal vlky těch smeček spolehlivě poznat po pachu. Spojenecký vztah s Nihilem je dobrý, ovšem v případě Ignisského útoku nebude, co by nám nabídli, pomyslel si na základě toho, co mu říkala Brisa. Nejsou to bojovníci. Spíš spolek pro záchranu beznaděje. Ovšem aspoň někoho na pomoc Přízrační měli, když vlastním obranným komandem se Tenebris nechlubila. Co se týkalo známých agresorů, netušil, jak moc je vztah Přízračných s nimi vyhrocený. "Znám zdejší smečky z řečí i z osobních zkušeností. Dobré je míti spojence, ovšem Igniská smečka hrozbou přebíjí, Nihil odtud daleko jest. Je smečka dobře připravena v případě útoku?" Přistihl se, jak smýšlí nad válkou. Naučil se obezřetnosti, kterou chtěl šířit dál, přičemž mít jakýsi obranný perimetr by bylo jistě efektivnější, než čekat, co za situaci nastane. "Ovšem ještě jedno uskupení jste nezmínila - navázali jste vztah s Kultem, žijícím ve městě?" Nejspíš ne. Z vlastní zkušenosti a ze vzpomínek Taiyö věděl, že s nimi není velká řeč ani pro tuláka. Nejspíš podporovat další smečku, která nešíří jejich slepou víru nebudou.

Stříbrná hornina nebyla to, co potřeboval, ačkoli tato část pohoří vypadala nadějně. Teprve když mu byla položena otázka, uvědomil si, že se o své myšlenky nepodělil. To by asi mohl, ačkoli otázka modré vlčice byla nejspíše pouhá zvědavost. "Nikoli," potvrdil její dohady. Kdyby našel, nevrátil by se na cestu tak rychle. "Hledal jsem nerost. Je vzácný, bylo by nelogické si jeho přítomnost nechat ujít. Má domovina ho nazývala Stukhtra. Bývá barevný a jest pro svou tvrdost ceněný, jediný ten dokáže zostřit hrany mé zbrani," pokusil se jí vysvětlit. Neznal slovo pro Stukhtru, které by odpovídalo zdejšímu jazyku. Barevných drahokamů bylo mnoho. A co ví? Možná se zde ani nevyskytují. Artemisia však jistě lépe věděla, zdali se zde ložiska takového či podobného kamene mohou vůbec nacházeti. Iptar už dlouho nebyl naostřen, jediný kus, který S´Arik měl ztratil při útěku z území Vládců. Zbraň z temného kovu nyní potřeboval ostrou. Byl by lépe vybaven, kdyby bylo potřeba sil.
Osmnáct jedinců už nebyla malá smečka, to musel přiznat. O to víc ho udivoval kontrovers, že lovec je jen jeden, no už se s tím nechtěl zabývat pokud mu to nebude objasněno samo. "To není malý počet, pravda. Na zdejší poměry." Zdejší poměry musel zmínit. Aspoň pro sebe, protože v podvědomí Artemisie záviděl, že vede jen tak malé uskupení, zatímco jeho břemenem ještě dva roky zpět bylo organizovat život smečky, která čítala bezmála nad padesát jedinců. "V takovém uskupení však už jistě máte kontakty s ostatními smečkami," podotkl, nabádajíc ji, aby mluvila o vztazích Přízračných s ostatními. I to bylo něco, o čem by měl vědět, pokud se měl chovat dle řádu a pravidel smečky a nezpůsobovat zbytečné potíže, i když takové chování zrovna od sebe neočekával.

Věřil tomu, že i on bude mít jednou u Přízračných vážené místo. Měl zkušenosti, mohl pomáhat, proč by ho někdo nechal jen tak pobíhat po lese? Jistě moudřejší bylo by ho zaměstnat měl co nabídnout, a i kdyby tomu tak jeden neudělal, on by si už ze zvyku nějakou práci prospěšnou smečce dobrovolně našel. Postavení nepostavení, sloužit smečce byla práce na plný úvazek a on by Artemisiu jistě neobtěžoval, kdyby s tím nepočítal. Nebál se nového, i když by mu to v minulosti ušetřilo pár jizev, které skrýval pod srstí. Ve smečce si však měli být všichni rovni, ačkoli pochyboval, že třeba v Ignisu tomu tak je. S vděčností vyslechl slova Tenebris, tentokrát už dostal, co chtěl. Alo-pé a Aaravos. Jména. Kdo by řekl, že si na nich tak zakládá. Důvod byl logický - kdyby slyšel tato jména v konverzaci padnout, chtěl rozumět, o koho se jedná. A vědět, kdo je léčitelem, by mělo přece i malé vlče. K tomu se chodí s problémy. A kam? To se dozví, jakmile budou na území, je kterému se jistě už blížili. Co tmavý nepochytil nebo nechápal bylo, že lovec mu byl představen jen jeden. Byl zvyklý na skupinu lovců, kteří pro smečku plní spíž. Nesměl však opomenout přítomnost magií. Modré oči přelétly po okolí, když zachytily nenápadný minerál. Sklonil hlavu před Artemisií s jasným "omluvte mě" a popošel ke skále, která byla místy rýhována jasným stříbrným nerostem Ne, to nebylo, co hledal. Mlčky se vrátil na cestu. "Tedy mnoho členů vysoce postaveno není," rozhodl se pokračovat v této konverzaci. "Jste malou smečkou?" Co je malé, to se lépe koriguje, živí i brání. Ovšem, jakýkoli spor je významnější a respekt je často zkoušen.

Kopce pomalu ubíhaly dál za jejich záda a jen jejich rozhovor spolu s tichým řinčením řetízku na Iptaru narušoval jejich mlčenlivou cestu. Prohodit pár slov bylo příjemným zpestřením cesty, i když by S´Arik nejraději jenom mlčel. Jeho sociální schopnosti nebyly na nejlepší úrovni. Uměl si dělat spojence, ale přátele? Ne. Možná nebylo divu, když jeho důraz na logiku mu bránil v emocionálních úsudcích, čímž se ostatním jevil jen jako starý morous. K jeho štěstí Artemisia také nevypadala, že by se chtěla zbytečně vypovídávat. Neodpověděla sice na jeho otázku tak, jak to myslel, ale i tak mu poskytla důležité informace. Více vlčic? To nebylo příliš strategická výhoda. Vlčice sice nebyly slabé, neodsuzoval je, ale jen z důvodu slušnosti to byli většinou samci, kdo chránili území. Aspoň tak to znal. Nadezhda. Zopakoval si to, aby nezapomněl. Rád by se dozvěděl i o dalších konkrétních členech, ale to zřejmě přinese čas. "Pandora se zmínila o funkcích, kterou by se každý člen měl zabývat. Jsou zde takoví, jejichž jména bych měl znát?" Měl by znát jména každého člena, ovšem. Ti hlavní, výše postavení, o těch by však rád věděl předem. Za kým jít s problémy. S kým je bezpečno. Koho obviňovat, když je prázdná spíž.

Nalevo míjeli věžové hory, jejichž štíty sahaly do výšek daleko nad jejich hlavami. Tam už se nacházel Ignis. Když kolem té smečky prve procházel a zjišťoval, co mohl, pohled na to území mu připomínal ideální místo pro smečku asi nejvíce. Teprve s vědomostmi a informacemi si to zcela rozmyslel. Ta smečka nebyla nic pro něj, stejně jako kult ve městě. Údajně byli krvežízniví, netolerantní a násilničtí, a i když on se setkal s těmi lepšími, bylo by hloupé tato varování z éteru ignorovat, protože na každé pověsti byla špetka pravdy. Pro S´Arika však vál příznivý vítr z jiné strany. Ze severu, kde podle směru jejich chůze Přízrační sídlili. Přemýšlel nad tím, jak to tam vypadá, a uvědomil si, že ty končiny dlouho nenavštívil. Aspoň ne od té doby, co byla povodeň.
Na odpověď vlčice jen kývl. Čekal, že Pandora už odcestovala pryč. Vždyť se mu dokonce svěřila, že už pro ni ta rodina není rodinou. Avšak pokud si pamatoval, čekala vlčata. Čím to bylo, že vlčice vždy tak snadno odcházely? Možná i za to mohla zdejší mechanika času, ovlivňující všechny a všechno. On plánoval zůstat. Svět sice stále čekal na průzkum, ale většího úspěchu určitě dosáhne, když zůstane na jednom místě a své poznatky si sepíše, aby po sobě něco zanechal. Pro další generace. Bohužel se obával, že nebude mít potomka, který by jeho dílo převzal. Jeho synové byli mrtví. Kdyby nebylo války, byli by tu si ním. Nebo by spíš on byl doma na severu s nimi. Neron měl jistě štěstí, že měl smečku a že nezažil válku. Bylo povzbudivou zprávou, že zde stále je. Snad už měl více rozumu. Na mysl tmavého vlka v souvislosti s tím přišla další otázka. "Kdo tedy všechno patří pod vaše společenství?" Další obecná otázka. Měl takových plno. Sice by si to zjistil sám, netřeba s tím zatěžovat Tenebris, ale dostal příležitost. Informace ohledně přesného počtu členů bude mít ona stejně nejspolehlivější.

<< Lesní říčka

Mlčet na cestě bylo pro něj obvyklé. Vlastně i mlčení v jiných situacích u něj neznamenalo ani agresi, ignoranci či nevděk, ale pouhou úctu k tichu, které je všechny obklopuje. Ve skutečnosti nikdy nebylo ticho. Vždycky tu bylo kvílení větru, vzdálený šepot korun stromů, tiché kroky zvěře či snad jen neslyšné vlnění uvnitř hlavy, dotvářející to k dokonalosti. S´Arikovým břemenem bylo obrovské kvantum myšlenek, a žel ne všechny patřily jemu. Neznamenalo to, že by slyšel hlasy, ale že jeho mysl se měla neustále čím zaobírat. Často byl schopný si něco odvodit už jen podle malého vodítka, mluvit už nebylo třeba. To byla jen formální část, jeho špetka slušnosti, ke které byl vychován. Momentálně byl k tomu všemu ještě unavený, spánek mu jen prospěje, až bude mít vše za sebou. Pro jednou opět zažíval zápřah jako míval na cestách, kde občas nejedl a nespal, aby urazil větší vzdálenost. Nestěžoval si na to. Disciplína se musela udržovat, a jak vidno, přes chladnou masku se na jeho výrazu ani únava nepodepisovala.
Urazili další kus cesty. Slunce už bylo na obloze a do krajiny bylo dobře vidět, ačkoli ve vyšších nadmořských výškách se vrcholků kopců směrem ze severu zmocňovaly mraky. Brzy se zatáhne a vidět tak dobře už nebude. Tmavý válečník klidně kráčel, občas se rozhlédl či se zahleděl na nějakou rostlinu, aby si ji přidal do paměti. Zmapovat hory bylo těžší, než se zdá. Žil tu už nějaký ten pátek a stejně neznal každý kout pohoří. Z dumání nad mapami zdejších oblastí ho vytrhla slova Tenebris. Podíval se na ni, přehrál si svá setkání s ostatními a byl připraven s odpovědí, jakoby podobnou otázku čekal. "Bývalý Nox nebyl jediný, s kým jsem se z řad Přízračných setkal. Prve jsem se o vaší existenci dozvěděl od vlčice černobílé, když jsem procházel tyto kraje a sbíral informace o zdejších společenských uskupeních." Nevěděl, nakolik přísné bylo to utajování, které Přízrační dle jeho informací praktikovali. Ať to však bylo jakkoli, zasloužila si pravdu. Utajovat informace by bylo nelogické, když se snažil získat si její důvěru. "Jmenovala se Pandora. Od ní znám vaše postavení i dřívější polohu, ačkoli jsem ji nedostal přesně. Také jsem krátce měl tu čest mladým černým vlkem, Neronem. Ani jednoho z nich jsem dlouho neviděl. Jistě změny nastaly. Pokud si pamatuji, toto bylo v létě." Už výměna velení, natož území, znamená nové podmínky. Zatím neznal aktuální členy, byl však jistý, že všechny brzy pozná, pokud tato smečka fungovala stejně dobře, jako ty, které znal.

Zajímalo ho, jak dlouho tu Artemisia vlastně žila. Jistě odtud nepocházela, soudě dle způsobu mluvy i její fyzilogie, ačkoli to bylo pochybným vodítkem. Nedalo se říct, kdo je zdejší a kdo ne, rozmanitost zde nebrala konců. Snad jakoby byl Norest magnetem na podivná individua. Valná většina těch, které potkal, byla ze světa za hranicemi, málokdo se narodil přímo zde. Vždyť to tu bylo malé, pro delší bádání nezajímavé, i když spousta zákoutí to vylepšovala. Třeba hrad či město bylo pro dobrodruha jako on historickým artefaktem, bohužel nedostupným k bádání. S přírodou už byl zvyklý žít, nebylo, co na ní bádat, pokud nepotkal novou rostlinu či neznámý druh geologických materiálů. Sice stále obdivoval krásy zapadajícího Slunce či zrcadlení hladiny, ale nové životní formy byly zkrátka zajímavější. Třeba jako ta, kterou nesl na zádech. Jinde ji nepotkal. "Biologická diverzita je tu rozmanitá, avšak stále se drží přírodních podmínek," konstatoval. Aspoň něco tu dávalo smysl, když už fyzika ani dynamika času tu nefungovala. Možná to byl další důvod, proč tu zůstat. Jak se však stále častěji přesvědčoval, čas zde plynul na každém místě jinak. Pokud bude mít během své působnosti u Přízračných čas, plánoval tomuto záhadnému jevu věnovat svou energii, aby ho pochopil.
Z blátivého lesa vyšli a nechali ho za sebou, zatímco stoupali vzhůru. Vřesoviště byla pěkná oblast. Připomínala mu domov asi nejvíce. Taková předzvěst horských oblastí. Upíral své pronikavé zraky směrem k území Ignisu, o kterém samozřejmě věděl. Nebyla to zrovna přátelská oblast, ačkoli on měl na přátelské osoby docela štěstí. Snad těch pár nadějných nezkazila pověst té smečky. "Rozumím," kývl na slova modrého jednorožce. Druhá zkouška, tedy... Fromalita. Nějaký jejich rituál či kousek kultury. Snad bude mít možnost poznat celou smečku. Prozatím vysoký vlk mlčel. Na cestách většinou mlčel, aby si všímal detailů, a tak nechal Artemisiu, aby vyslovila své poznámky či otázky. V blízké době se musí porozhlédnout po nějakém tvrdém kamenu.

>> Nízké hory

Území pro smečku byla diskutabilní otázka, ale vždycky zakládala na tom, že tam musí být vhodné klima a prostředí. Nejlépe izolované od přírodních katastrof - a to zdejší les nebyl, když už se tu taková katastrofa vyskytla. Rozhodl se neptat na směr, kterým míří, ale předpokládal, že to bude na výše položeném místě. Horské klima mu vyhovovalo, tedy to jistě bude vhodné místo k životu, ačkoli to jistě nebude stejné, jako jeho rodný svět. Nebude tam hor, které se při západu Slunce zbarví do žhnoucí rudé, ale v nastávající tmě se změní v led, nebude lesů divočiny, zakrslých vysokohorských porostů ani dlouhých plošin, nad kterou se starobylý Měsíc vznášel, jakoby na Zemi padal. Ani kamennou citadelu nebude moct spatřit, ani starodávné jeskyně vědění nebude moct navštívit. To byly časy minulé a on ani nečekal, že nějaké takové podobné místo by vůbec mohlo existovat. Urazil dlouhou cestu, byl v jiném pásmu. Přišly povodně, kdoví, co je ještě čeká. To je ve hvězdách. Nebo to říká osud. Ani na jedno bohužel S´Arik nevěřil. "Jistě. Procestoval jsem Norest v době, kdy jsem sem přišel, zdejší příroda je vskutku obdivuhodná," souhlasil. Bylo pravděpodobné, že zná i prostředí, ve kterém žijí Přízrační, ačkoli netušil, na kterém z těch území se nyní nachází. Možná šli dokonce dál na sever, za hranice kraje. Pak by však modrá vlčice byla docela daleko od své smečky. Byla náhoda, že na ni narazil. "Jak jsem se přesvědčil, mé informace o vašem uskupení již nejsou aktuální. S novým vůdcem mnohdy přicházejí nová pravidla, zrovna tak s územím, což je jen logické. Byl bych vděčný za vědomost, co bude mým právem a povinností, zda-li se vaše... metody změnily." Nechtěl říkat kultura. Kultura byla vždy pod vlivem území, tu pozná, až bude na místě. Zatím žádal pouze o to, co by měl znát každý.

Vskutku, jak včera řekla, tak udělala. Vždycky obdivoval každého, kdo dokázal dodržet slovo i přes to, že to znamenalo určitou formu sebeobětování. Obdivoval odvahu, loajalitu, respekt, racionalitu i smysl pro zodpovědnost, přičemž Tenebris mu všechny tyto vlastnosti zatím ukazovala. Jeho pohled zůstal nezměněn, když se rozhodla vydat přes potok. Nešla vodou, zřejmě si nechtěla namočit tlapky, což bylo v tomto počasí zcela pochopitelné. Opět měl možnost vidět někoho, kdo porušuje gravitační zákon a pochopil, že se nemůže jednat o nic jiného, než o magii. Element vzduchu nebo nějaká jeho forma, podle všeho. Artemisiina moc už mu tedy tajná nebyla. Ta jeho jí však stále ano, pokud si nepletl čas. Čas? Jo. Bylo mu známo, že tu ubíhá velmi zmateným způsobem. Někdy je rychlý, někdy ho zmrazí na pár dnů, občas se zpomalí a sekundy jsou dlouhé jako století. Možná už ho mátly cizí vzpomínky, o které se zasluhovala jeho magie. Cizí vzpomínky a znalosti ale byly také mnohdy užitečné. Díky tomu třeba věděl, že není radno si zahrávat s Kultem, pokud měl sdílet poznatky nabyté v Norestu. Na sdílení podobných informací byl však ještě čas. Hodlal si počkat, než se někdo zeptá sám. Jeho magie byla zaměřená na nitro, na duši, což pro něj bylo pro běžnou mluvu a sdílení s neznámými osobami nevhodné téma.
Zastřihal svýma dlouhýma ušima, když promluvila o cestě k Přízračným. Tak on se tedy stane jejich součástí. V duchu byl zvědavý, co všechno ho tam čeká. Prozatím si byl jist, že to není konec jeho zkoušky. To by byla laciná zkouška, kdyby se hledělo jen na schopnosti, nikoli na osobnost. Od moudré ženy čekal moudré věci, i když tu stále byla proměnná v podobě emocionální stránky, kterou vlčice měly většinou rozvinutou více. Kývl na známku díků a vykročil za ní. "Již nesídlíte zde v lese, není tomu tak?" Rozhodl se pokládat otázky už teď. Na cestu. Zastavil se po dvou krocích, kdy si uvědomil, že něco zapomněl. Modré zvířátko. Možná nebylo jedlé, ale když už bylo mrtvé, mělo by se využít. Nerad by měl na svědomí zbytečně zmařený život, i když to znamenalo jeho vstupenku do smečky. Vyhodil si tvorečka na záda, před svou zbraň, a počkal, kudy ho Artemisia povede.