Príspevky užívateľa

Ráno bylo úžasné v tom, že se vše probouzelo. Všechno začalo kypět životem - flóra tiše zvučela svou němou píseň ve větru a zvířata pospíchala stejným směrem, jako včera, volajíc na sebe svá varování, bylo-li jich třeba. Na podzim toho všeho bylo méně. Když rostliny zpívaly, stěžovaly si na počasí, zatímco živé bytosti se častokrát už dávno přesunuly jižně. Chladné ráno. Větřík klidně vál mezi stromy, rozezníval hovor korun stromů a nechával šedou severskou srst vlka čepýřit se, plápolat. Byl tu docela nenápadný, jen jeho moudré modré oči jako havran na sněhu zářily z toho obyčejného dojmu. Rosa stékala po trávě a máčela půdu, která už promočená byla. Nasáklá houba hlíny, bahnitý řeky břeh - avšak i přesto potok zůstal čistý, nerušil zdravé přírody běh. Zářivé zraky do vody hleděly, odpovědi na své otázky v odrazu hledaly. Proč to dělám? Čí je život? Na chvíli oči zavřel, aby se sám do sebe zahleděl. Proč hledá odpověď takto složitě? Nechce se mu být na jednom místě? Norest už měl prozkoumaný, nová místa čekala. Co ho drželo na místě? Vždyť mohl jít dál, mohl dále sbírat znalosti o kultuře z mnoha zemí.
Z přemýšlení ho vyrušilo křupání větviček a šepot mokrého listí. Nakonec nečekal tak dlouho. Artemisia zřejmě opravdu dostála svého slova a zůstala, i když to znamenalo nocovat. Dobrý dojem to na něj udělalo. No, on nenocoval. Až bude mít toto za sebou, bude se muset prospat. "Dobré ráno přeji," pozdravil a poklonil se, i když modrá vlčice stála na druhé straně potoka. Modré stvoření mu leželo u nohou. "Splnil jsem vaši výzvu," oznámil, když se narovnal. Jeho hlas byl klidný, zrak ledový, jako štíplavý vzduch v okolí. A tak to mělo být.

<< jih

Najít, vystopovat a zabít zvíře, o kterém jeden pouze slyšel, je poněkud obtížné. Zní to jednoduše, no netrvá to pět minut, jak si někteří myslí a představují. I s tím však zkoušející jistě počítala. Ani zkušený stopař a lovec by se v prostranství, které má byť jen nad dvacet kilometrů čtverečních, nevyznal, když neví, co hledá. Zdejší území bylo ovšem ještě větší, čímž se stěžovaly podmínky nalézt toho vzácného tvora, pro kterého byl poslán. S´Arik sice nakonec s lovem pořídil, ale na smluvené místo se stihl vrátit až další den časně zrána. Jak kvůli tomu, že ulovil až k večeru na druhém konci Norestu a že během jeho cesty zpět byla tma a musel se vyhnou medvědovi, co si u říčky dělal zásoby na zimu, tak protože se na chvíli zasekl v bažinách a hledat ve tmě pevnou cestu z mazlavé hmoty je opravdu zábava. K tomu všemu už byl unavený a nechtěl se zdržovat spánkem, a tak si dal aspoň krátkou přestávku u jezera. Jakmile už v dálce začalo svítat, byl už v lese. Procházel kolem stromů s modrým zvířátkem na zádech a blížil se k místu, kde včera potkal Tenebris. Na břehu říčky se zastavil a složil stvoření na zem ke svým nohám. Zatím byl sám. Zůstala Artemisia? Pochyboval o tom. Bylo však na něm, jestli je dost trpělivý čekat. Mezitím měl čas znovu přemýšlet, proč se vlastně hodlá přidat k Přízračným. Nežil už dlouho sám? A vyhovovalo mu to. Jeho cílem ale bylo úplné porozumění světu, a toho nemohl dosáhnout, pokud se nenaučí vnímat vztahy mezi vlky. Byla to iracionální stránka vlčího chování, a tu stále nechápal. Pro teď mohl dělat jedinou věc - čekat.

Vlci: Raymond, Null, Agony
Vlčice: Shantileare, Rameeza, Fores

Lov malého vřeštícího tvora byl u konce. Slunce se sklánělo k obzoru a před S´Arikovými tlapami leželo modré tělíčko bez života. Života ukončeného pro hloupou zkoušku. Ne, že by se štítil zabíjení. Ne, že by se kdy štítil boje, krve či smrti. Šlo spíš o ten princip. Zvíře bylo mrtvé. Pro co? Pro zkoušku. Pro hloupou zkoušku. A on se ani nepřesvědčil, že není poslední svého druhu. Nebo že to není člen větší rodiny. No, úkol byl úkol. Pokud však Artemisia chtěla u Přízračných pouze silné vlky schopné splnit rozkaz bez důvodu, nebyl takovým. On měl své zásady. Jako nezabíjet bezzbranné.
No, jeho uši trpěly ještě chvíli potom. Upevnil si postroj se svou zbraní a na jeden háček ověsil i mrtvé zvířátko, aby se ho nemusel příliš dotýkat tlamou. Mohlo přenášet nemoci a on nechtěl být tak hloupý, aby to riskoval. V přírodě bývají choroby divočejší. I takové během cest viděl. Teď se vydal na další cestu. Zpět k místu, kde úkol dostal. Během té cesty si může utřídit své poznatky o druhu Silacean Mera. Nebo jak to bylo.

>> močály, les, louka a Ňáká lesní říčka

Vyběhli na louku. Před černým vlkem se otevřela šance na úspěch, zatímco modrému tvorečkovi, který se teprve před krátkou dobou stal kořistí, nezbývalo příliš času. Bál se, běžel o život. Nebylo divu, že se snažil se vrátit zpět do bažin, kde byla vysoká tráva, ve které se mohl skrýt. Voda, ve které mohl zmizet pod hladinou. Lovec měl také co dělat, aby ho od močálů udržel dál. Jednou se mu modrák málem ztratil, když se dostal zpět mezi dlouhá stébla trávy, ale v tu chvíli lovec mrštil klackem tím samým směrem, a on si to domnění, že jsou tam lovci dva, opět zamířil zpět. Místo útěku ale nasadil silnější obranu - tmavý sebou trhl, když mu jeho uši málem vypověděly službu. Zvuk, který se šířil do okolí, byl velmi velmi hlasitý - a S´Arik pochopil, proč se říká, že ten zvuk zabíjí. Muselo to být hlasité jak obrovská diskotéka! Nic, co by bylo jeho citlivým uším příjemné. O to větší motivaci měl to už skončit. Skočil po modráčkovi, ale ten díky své velikosti znovu unikl. Byl obratnější, než vlk. Ten byl sice trénovaný, ale stále nebyl tak malý, aby se tvorečkovi vyrovnal. Uši si tiskl k hlavě, aby nemusel poslouchat ten strašný zvuk poslouchat. 3, 2, 1... Skočil a s otevřenou tlapou vskutku zasáhl tvorečkův krk v momentě, když se k němu obrátil zády. Nezbývalo už nic jiného, než to ukončit. A lovec to ukončil rychle. Škubnul a držel, dokud zvíře uplně neutichlo. Cítil, jak se mu železitá chuť krve šíří do tlamy. A když zvíře konečně utichlo a zápasící tělíčko povolilo, teprve pak pustil a posadil se. Potřeboval vydechnout.

Tmavý vlk se začal dlouhou trávou. Teď už nemohl zůstat nenápadný - stébla trávy okolo něj se pohybovala a tvoreček, kterého klacík plovoucí po hladině už nezajímal, si toho rychle všiml. Proto šel vlk oklikou. Směrem pryč, jakoby na něj ani nechtěl zaútočit. Musel se postavit na místo tak, aby jeho kořist stála mezi ním a loukou. Aby ho hnal pryč z bažin, až vyrazí. Na chvíli se zastavil na místě a stál, aby poslouchal. Nedivil se, že nemá, co poslouchat - v okolí bylo hrobové ticho. Ticho, kdy se kořist začíná strachovat o svůj život, i když všechno v okolí kromě onoho ticha napovídá, že se nic neděje. Jen paprsky zapadajícího Slunce zpívaly svou němou píseň. Píseň, do které se skoro až nehodil lov na nevinného tvora.
S´Arik nebyl typ, který by zabíjel pro radost. A příčilo se mu zabíjet i kvůli zkoušce, protože věděl, jaké to je, umírat. Během války se během smrti svých přátel mnohokrát napojil na jejich mysl, aby jim ulevil. Jejich pocity, jejich bolest a marnost už z jeho mysli však nikdy nezmizela. Mohl jen předpokládat, že zvěř to má stejně, jako oni. Pokud bude jeho lov úspěšný, doufal, že mrtvému zvířeti Artemisia najde i dobré využití, aby jeho smrt nebyla zbytečná. Zbytečná... Nutná jen kvůli jeho přijetí.
Během mžiku se otočil a rozběhl se. Na moment zahlédl, jak tvor vyděšeně vyskočil na nohy, ale vskutku se dal rychle na útěk. Jeho lovec měl co dělat, aby mu stačil. V jednu chvíli se mu modrý tvoreček docela ztratil v trávě. Musel vystartovat stranou, aby ho dostal tam, kde ho chtěl mít. Nakonec však konečně vyběhli na louku.

Dále nehnutě pozoroval, jak Sciaren Mera loví. Nedokázal sice poznat, jestli je to samice nebo samec, ale zato poznal, že tenhle jedinec má hlad. V chytání hmyzu byl dobrý, a vypadalo to, že se i docela baví, ale Sarik si uměl představit, jak dlouho musí lovit, aby svou velikost takovýmhle hmyzem nasytil. No, ještě chvíli to trvat bude. On měl zatím možnost zaútočit. Nebo aspoň sestavit plán, protože do zdejších vod za ním jít nechtěl. Nebál se sice plavání, ale chaluhy pod vodou nevypadaly zrovna přátelsky. Navíc, měl Iptar. Sice by ho tu mohl nechat, ale lepším nápadem mu přišlo vyhnat toho tvora pryč z močálů. Pokud by se dostal do lesa nebo aspoň na louku, kamkoli na otevřené prostranství, už by měl výhodu on. Potřeboval jen prostředí, kde mu tvoreček nemůže během mrknutí oka zmizet z dohledu. Pomalu vstal a zvedl klacík, který mu ležel u tlapek. Opatrně ho mrštil před sebe na vodní hladinu a sledoval, jak plující objekt dokonale upoutal pozornost jeho malého přítele. Přítele, který zemře jako kořist. Škoda. Třeba by se dobře pobavili. Vlk zatím neměl jistotu, jestli se mu podaří tvora dostat. Bylo to malé, jistě to bude rychlé. A ještě stále měl informaci, že uši vlků umírají, když je tvor v nebezpečí. On měl své uši docela rád.

Trpělivost se mu vyplatila. Čekal sice skoro hodinu a půl a poslední půl hodiny mu začínal stěžovat hmyz, ale na druhé straně močálu, poblíž kterého ležel, se vskutku objevilo zvíře, které znal jen z bájí a povídaček. Nechal hmyz být hmyzem a zaměřil se na ono stvoření. Bylo malé. Ne vyšší, jak zajíc. Mohlo to být mládě, ale i kdyby to byl dospělý, bez porovnání neměl šanci to poznat. Zvláštní na tom byla ta barva. Výrazná, nevšední modrá, a to i když to zřejmě žilo tady a nemělo to příliš rádo společnost, když se mu doteď neukázal. Šedý vlk mírně zvedl čumák a zavětřil. Měl štěstí, jeho větřík jeho polohu neprozrazoval. Mohl se dále věnovat analýze. Modrý tvoreček skočil do vody. Při plavání si pomáhal drobnými křídly. Ta určitě nemohla sloužit k aktivnímu letu, na to byla moc zakrnělá. Přistál na malém ostrůvku a když vylezl z vody, zrovna rozkousával nějakého brouka - musel si ho ulovit při plavání. A tak to modrookému došlo - ten tvor tu nejen bydlel. Právě teď se sem přišel navečeřet a on měl tu čest ho sledovat.

Pozorovatel. Právě teď byl pozorovatel. Tiše ležel mezi dlouhými stébly trávy a čekal, co se bude v okolí dít. Ke svému překvapení zjistil, že močál, který si vybral, je docela živý. Několikrát zahlédl ptáky plující po hladině či dokonce čerstvou kolonii žab. Přemýšlel, jak hluboké musí tahle jezírka být. Mohlo to být klidně pár metrů. Na některých místech bylo vidět dolů, kde rostla hradba z řas a chaluh, ale na dno už dohlédnout nešlo. V odrazu oné stojaté vody se odrážel stárnoucí cyklus dne. Poledne bylo dávno za ním, blížil se večer. Ačkoli hlasitý zvuk se už neopakoval, pozorovatel zůstával v pozoru. Všechny smysly měl na stopkách, připravené zareagovat. A pokud měl něco z chování živých tvorů vyvozovat, tak to, že jsou aktivní hlavně k ránu a večer, kdy jsou na lovu. Bohužel i ta nepříjemná část živočišné říše - hmyz. Začal ho otravovat hmyz. Zrovna se drbal na zádech, když se znovu ozval onen alarmující zvuk. Byl tišší, než posledně, ale byl tu. A byl blízko.

Kráčel vpřed pomalu a rozvážně. Čím blíže byl, tím jasnější mu bylo, že ačkoli tenhle zvuk zná, nikdy si ho nedokázal přiřadit k určitému zvířeti. Také si byl jistý, že ho slyšel jen tady. V Norestu. Docela slušně hlasitý zvuk to byl. Proto ho slyšel i z takové dálky. Měl teď směr, kam jít, ale brzy už opět tápal, protože zvuk ustal. Nezbývalo mu nic jiného, než čekal. Neměl jistotu, že tvůrce toho zvuku je zvíře, které hledá. Byl to jen tip, pouhá sázka. A jemu běželo o čas, ačkoli neměl daný limit. Artemisia na něj pravděpodobně čeká v lese, kde začínal, a on ji nechtěl nechat čekat dlouho. Musel však být trpělivý. V močálech byla dlouhá tráva. Snažil se jít po půdě, která nebyla zcela prosáklá vodou. Těžko tady na takovou narazit, na druhou stranu ani pevné zvíře nemohlo žít v takové půdě. Pokud by nebylo... Malé. To v popisu tvora bylo. A prý to má křídla. Tmavý vlk se dál procházel po vlhké půdě a tiše našlapoval, aby slyšel, co se děje v okolí. Ať ale poslouchal, jak chtěl, příliš toho nebylo. Zvuk byl pryč. Rozhodl se čekat. Dřepl si do trávy a vsadil na svou trpělivost.

Jeho úkolem byl lov. Honba za zvířetem jen s určitým počtem indicií. Chyběla mu informace, kde to zvíře hledat, ačkoli měl určitý odhad, obecnou statistiku. K čemu by mu však taková informace byla? Když hledá zajíce, může ho najít kdekoli. V lese, na louce, u vody. Nesměl zapomínat na to, že všechna ta zvířata mají také svou mysl. Jednají tak, jak to potřebují, co jim přikazují jejich životní nároky. Je ti zima? Přestěhuj se do teplejších krajů. Potřebuješ se skrýt? Najdi si místo, kde to půjde. Míst, kde se v tomhle světě skrýt, bylo mnoho. I on tu měl své skrýše. Místa, kde na cestách přespával, i když to nebyly zrovna pětihvězdičkové hotely. Zavřel své modré oči a poslouchal. Ptáci zpívali, stromy si něco povídaly ve větru. A on jen poslouchal, dokud nezaslechl vzdálené pískání. Jako hraboš nebo myš. Obrátil za tím zvukem hlavu a zjistil, že se dívá směrem k močálům. Nebylo, proč zůstávat - nic se tu nedělo. Bude hledat tam.

Vydal se jihovýchodně. Ne přímo proto, protože by chtěl, ale spíš proto, že ho tam vedl proud řeky. Jeho prvním cílem při hledání bájného zvířete byly vodní toky, a to čistě z logického důvodu - každý živý tvor potřebuje k životu tekutiny. A pokud to mělo přenášet nemoci, tak to bude muset občas i do bažin, které byly nedaleko. Ty jsou plné svinstva, které může být vlku nebezpečné. A u řek se zdržuje většina zvířat, když hledají vodu. Ještě tu bylo moře. Asi hodinu - dvě hodiny cesty odsud, to byla jeho další místo, kam chtěl. Než by se tam ale dostal, projde ještě spoustou míst. Vlastně i ty močály by mohly být fajnové - je tam spousta vlhké trávy, jezírka... Spoustu místa, kam by se vystrašené zvíře mohlo schovat. Taky to ale mohl být lesní tvor. S´Arik nevěděl, kde zvíře, které hledá, skutečně žije. Pouze... Odhadoval.
Šel po pravém břehu říčky, která se postupně zvětšovala. Věděl, že všechny řeky tady stejně ústí do moře, takže by nemusel jít příliš dlouho, i kdyby šel až tam. Plán cesty tedy měl. Když vstoupil do lesa, zahlédl pár laní. Stádo, které procházelo. Nebyl na lovu, takže se neskrýval. Velká zvířata si ho sice všimla, ale tak nějak s respektem se vzájemně obešli, nestojíc o potíže. Když prošel lesem, zastavil se. Byl na začátku močálů. Rozhodl se tu chvíli počkat a pozorovat okolí.

Pohyboval se rychle, ale nespěchal. Bylo poledne, možná pár hodin po poledni, hodinky nenosil. Jako malý sice na jejich území bývaly sluneční hodiny, velké a majestátní, ale nikdy neviděl technologii, která by je vzala s sebou. Nyní měl jiný úkol. Byl na honbě za zvířetem, které nemuselo existovat. Jeho zkouška do řad Přízračných byla jasná - měl to zvíře najít, zneškodnit a donést Tenebris, aby uznala splnění. Zvláštní pravidla od ní neměl, ačkoli jeho vlastní morální hodnoty mu zakazovaly používat magii či zbraň, kterou nesl na zádech. Docela se těšil na den, kdy bude bydlet se smečkou. Asi si najde stálý úkryt, možná si i udělá spojence, přátele. Než se tak ale stane, musí se soustředit na úkol.
Došel k jezeru. Rozhlédl se kolem, ale nebylo to tu příliš živé. Zahlédl pár zajíců, ale to zajisté nebylo to, co hledal. Zopakoval si v hlavě popis, co dostal. Mohl hledat cokoli, co bylo malé a mělo křídla. Musel se dobře dívat. Pár minut pobyl na místě, jestli se ukáží i plaší tvorové, ale toto místo bylo víc mrtvé, než živé. Nezbývalo mu tedy nic jiného, než se vydat dál.

Co se týkalo jeho, doufal, že odpověď bude mrtvý. Sice nerad zabíjel zvířata, pokud nebyl na lovu, ale zřejmě by musel použít magii, aby zvíře uklidnil a neohluchl, když má citlivý sluch. Neměl dlouhé uši proto, aby jim nějaký malý řvoun ubližoval. A neměl magii, která uměla ukonejšit mysl a vyčíst z ní vše potřebné, proto, aby plýtval své kapacity na prosté zkoušce do řad smečky, i když to byla jistě důležitá událost. Co se týkalo těch nemocí, nepřál si být nakažen hned na začátku své zdejší kariéry. Neměl rád, když se o něj někdo staral, na to byl moc velký samotář. Proto to nebral od Tenebris jako příliš logický krok při výběru kořisti, pokud to měla být jen zkouška jeho schopností a ne i imunity. No, tu on měl dobrou, nebo aspoň pokud by měl vycházet ze svých zkušeností s dřívější nákazou. Taková nákaza, to je ale nepěkná věc, žejo. Jednou ji má zvíře, pak civilizovaný vlk a pak už celý kraj. O to tu nestál nikdo. No, bude se snažit nenakazit, kdyby to náhodou hrozilo.
Informace dostal. Byl čas jít. Nechtěl ztrácet čas, protože to vypadalo, že Artemisia na něj hodlá čekat zde. No, snad nečeká, že bude hotov s hledáním bájného stvoření po celém rozlehlém území a s jeho ulovením za nepříznivých podmínek za pár hodin. Nechtěl odhadovat, protože na to jeho informace nebyly dost kompletní. "Dobrá," přijal úkol a naposledy se sklonil k potoku, aby se napil. Už věděl, kam půjde. Zamíří k jihu, kde je víc vod a světla, víc hojnosti. Kývl tedy modré vlčici na rozloučenou, urovnal si postroj se svou zbraní a začal sestupovat dál po proudu. Ten ho jistě dovede k většímu toku.
Stihl se ještě otočit za sebe. Musel něco uvést na pravou míru. "Nejsem voják, Artemisio. Nebojuji, když to není nutné," řekl. Věděl, co si o vojácích někteří myslí. Že je svazuje disciplína, zákon a ona... Ochota zabíjet. On byl jiný. Byl sice i válečník, ale měl titul K´gonlash, to v jeho zemi bylo něco jako jiné jméno pro "bojuj se ctí a s odvahou, nikoli se záští a krvežíznivostí." "Jsem jen diplomat, kterému dali do tlapek zbraň. S doprovodnými slovy: Braň svůj domov. A to jsem dělal. A budu to dělat i zde, ve vaší smečce, přijmete-li mne mezi sebe." S těmito slovy jen krátký vážný pohled Artemisie věnoval, ačkoli ten pohled byl výmluvný. Pak se vydal dál, aby byl k té obraně smečky o krok blíže.

Měl základní ponětí o tom, jak úkol splní. Každý lov byl tak trochu strategie, v tom s Tenebris souhlasil. Kde začne? Nejspíš někde, kde se zdržují i ostatní zvířata, na místě hojnosti. Smysly mu pomohou. Už tu viděl mnohé tvory, kteří byli zřejmě zdejší endemité. Koně s krystaly, co se potulovali na pláních, zdeformované vážky... Třeba natrefil i na Vyplašeného tvora, aniž by o tom věděl. Byl v tom risk, ale nestrachoval se, že by podle poskytnutých informací neuspěl, pokud to vskutku nebyla pouze báje ze starých časů. I chyták to mohl být. Mohla mu zadat nesplnitelný úkol a on by to musel co nejdříve odhalit. Přiznat, že nejde split všechno. Přiznat porážku byla jedna z nejtěžších věcí. Kdyby to vskutku byla báje ze starých časů, stroj času neměl. Zato měl dobrou paměť. Bude hledat. Dívat se okolo, zapojovat logiku přežití. Věděl, že kdyby potřeboval s tímto úkolem pomoci, dědictví jeho rodu by mohlo být užitečné. Magie. Mnohokrát však splynout s myslí zvířete nezkoušel. Snad jen jednou, ale mohlo to být nebezpečné. Čím více splynutí myslí provedl, tím těžší bylo všechny ty vzpomínky a vjemy oddělit od jeho vlastních a vzít si jen to, co potřebuje. Měl tak sice zkušenosti navíc, ale cheatování testy obvykle nepovolují. V tomto případě... Byla to jeho schopnost, jeho přirozenost. Další věc, co mohla být smečce prospěšná. Používat ji však nechtěl. Bylo to i o jeho cti, a tu on také nikdy nezklamal. Ne schválně.
Měl ještě pár otázek k zadání, ale nechtěl je valit naráz. Zároveň se však blížilo poledne, a tak neměl čas marnit čas, jestli nechce ty hodiny trávit i hledáním vhodného místa k přenocování. Těch pár měsíců zde mu naštěstí dalo dobrou příležitost tato vhodná místa zmapovat. Měl pár úkrytů, ve kterých se stavěl častěji. "Mám vám tvora přinést živého či mrtvého? A kde vás najdu, až budu hotov?" Řekl klidně. Pomalu, aby rozuměla, i když výslovnost měl skvělou. Až dostane odpověď, už bude jistě připraven vyrazit, pokud k tomu ještě nebude mít Artemisia co říct.