Príspevky užívateľa

Nevypadalo to, že nadhodili dobré téma. Tmavý se na chvíli zahleděl do dálky, aby uklidnil své vnitřní rozhořčení, brzy pohled však opět ukotvil na tváři černého vlka. I když by se vlček před ním mohl sesypat, s ním to navenek ani nehnulo. Ačkoli s myšlenkou, že vlk se po smrti stane hvězdou, nesouhlasil, nechtěl momentálně kazit jeho náladu ještě víc. "Život je jen dlouhá cesta ke smrti, mladíku," upozornil ho a posadil se vedle něj. Možná nevyjadřoval city, ale dokázal vyjádřit určitou podporu. "Vodí nás za nos od našeho narození a každý schod dolů, s kterým přichází smrt blízkého, je bolestivý. Není to však konec. I dole je cesta, i když ji přes slzy nemusíš vidět." Vypadalo to, že tady bude sedět nějakou chvíli. "Mí synové, otec i matka zemřeli ve válce. Oběti teroru, který bez varování zaútočil a vyprovokoval dlouhou a krvelačnou válku však stále žijí. Žijí v našich myšlenkách, i když nejsou hmotní."

K tomu chtěl Sarik něco dodat, a tak nečekal dlouho. Stejně se mu dostalo krátké odpovědi, ačkoli delší nepožadoval. "Ano. Občas funguje pouze požádat o vyvedení z hranic, když hlídka na něčem trvá, není slušné na jejich území neuposlechnout jejich pravidla. Alfa má ve smečce nejvyšší moc, a tak je běžně třeba se sklonit před jeho maličkostí k vyjádření dobrých záměrů," seznámil ji s teritorii. "Každopádně je nejlepší možností se území smečky vyhnout, i kdyby to znamenalo zacházku. Na zdejším území jsou čtyři smečky."

Starší zpozoroval na tváři mladého určité nepochopení. Nechal mu chvíli, aby se nad významem jeho slov zamyslel, ale místo otázek se Neron rozhodl vyptávat se dál. Sarikovi to bylo jedno. Mohl odpovídat, ale mladému by to pravděpodobně nic neřeklo. Nechtěl mu mást hlavu ještě více, ale tak nějak doufal, že jednou pochopí. "Ano. Měl jsem smečku, partnerku, sourozence. Je to však přes rok cesty od hranic zdejšího území," sdělí krátce. Nerozvádí, že polovina jeho rodiny byla vyvražděna ve válce. Ani se nezmínil o svých dvou mrtvých synech, na které teď při pohledu na černého vzpomínal. "Co tvá rodina? Žiješ v Norestu?"

"Správně," pochválil ji. Za celou dobu si však nevysloužila ani jeden jeho úsměv. Čím to bylo? Mohlo být patrné, že on se neusmívá. Jeho tvář by se dala přirovnat spíše ke kusu ledu. "Další: Zabloudila jsi na cizí území patřící smečce. Jak se zachováš, když narazíš na nepříjemnou hlídku?"

Že má zajímavé jméno? "Ne, děkuji. V mém rodném kraji jsou taková jména obvyklá. Je to kultura od kultury," vysvětlí a posadí se. Občas byl až překvapený, jak byla vlčata živá. Připomínalo mu to jeho samého. Proč se tady tolik vlčat toulá bez dozoru? Byl vykolejen zajímavým faktem, ale jeho obličej neodrážel ani špetku toho, o čem přemýšlel. Výraz bez emocí, pouze ledový pohled zabodávající se až do nitra cizího mladíka. A přesto na něm nebylo nic nepřátelského. "Svět je veliký jen pro fyzické tělo," nadnese, "nikoli pro mysl, ač ten svět se zdá být ještě větší. Objevuj dál, jen s rozvahou."

Něco z její tlamičky přece jen vyšlo, a i když toho Sarik nečekal moc, byl příjemně potěšen. "Ano. Jsou i další možnosti, ale žádná z tvých nebyla špatně. Co uděláš, když narazíš na rostlinu, která má červené bobule a vypadá jedle, ale ty ji neznáš?" Pokračuje ve zkoušení. Protáhne si přitom záda a pak se usadí.

Ignoroval fakt, že mohl mladého vylekat. Zahledění do myšlenek nebral jako výmluvu pro nepozornost. Jak se však mohl přesvědčit, tento jedinec se nezdál být duchem nepřítomný, ba naopak - překvapil staršího klidného muže svou vlčecí aktivitou. "Jsem S´Arik Dasurk Milaga, bývalý vládce Henobu, nositel přísahy Ret-Taag a válečník K´gonlash. Nenech se však mást mými jmény, říkej mi S´Arik." Ne, ani před tímto mladým mužem své jméno nechtěl příliš zkracovat. "Objevuješ krásy světa?" Položí otázku. Narážel na nepřítomnost staršího jedince, který by měl na mladšího dohlížet.

Vypadalo to, že základy počtů zvládala. V jejím věku to stačilo, tohle nehodlal rozvádět. Nepřítomně přikývl a po chvíli se obrátil ke svým zádům. Odepnul svou zbraň z tmavého kovu z postroje a položil ji do trávy. "Dobře. Pravděpodobně v tomhle světě narazíš na různá nebezpečí, s něčím tě seznámím. Jaké formy nebezpečí mi můžeš vyjmenovat? Aspoň pět." Zkouší ji. Neví, jestli něco pochytí, ale třeba se jí jeho znalosti budou jednou hodit.

<< severo-západ

Vysoký tmavý vlk se zbraní na zádech a zlatým náhrdelníkem na hrudi opustil území Kotliny a vydal se podél řeky k jihu. Doufal, že bude konečně sám. Potřeboval si utřídit všechny nasbírané informace o území, na které narazil. Stále nechápal, proč ho neprošel hned na začátku - nezabralo by mu to dlouhou dobu. Teď už mohl být dávno někde na druhém břehu moře.
Sarik při cestě podél řeky narazil na další osůbku. První přemýšlel, že tentokrát setkání vynechá, bude pokračovat a někde se posadí a bude se věnovat meditaci, ale nechtěl prošvihnout další možný zdroj informací. Zamířil proto k černému mláděti. "Buď pozdraven, mladý muži," kývl vlkovi na pozdrav a přešel řece, ze které se několika doušky napil.

Tmavý vysoký vlk mohl jen doufat, že si jeho rady vzala k srdci. Jen kývl na její díky a zrak upřel jinam, kamsi do dáli. Vydechl, a pak se obrátil k malé vlčici. "Kdy jsi se narodila?" Položil otázku. Netipoval ji na víc jak půl roku, ale zdání ho mohlo klamat. Přemýšlel, nakolik by bylo toto mládě schopné obrany.

Její loveckou taktiku soustředěně sledoval. Vzpomínal, když se tohle učili jeho synové. Kdyby věděli, že přijde válka... Mohli se učit více bojovat, než taktizovat, přiznával si svoji chybu. Nyní však nebyl čas na výčitky svědomí. Smrt svých potomků bral po tolika letech už jen jako pouhý fakt. Když se Lou vrátila i s hrabošem, prohlédl si její úlovek. "Pro příště - obzvláště hrabavá zvířata je lehčí lovit nad zemí, v podzemí ti mohou uprchnout. Jinak dobrá práce, dobrou chuť," pochválil ji a pokýval uznale hlavou. A on? On by si taky mohl něco ulovit, když už měl možnost. Jeho oběd však mohl počkat, přednější byla tato mladá vlčice a její bezpečí.

I přes vzdálenost od jeho domova uctíval kulturu a zvyklosti, které byly v jeho rodné smečce na denním pořádku. Nebyl si jist, že má právo převychovávat cizí vlče, a tak mu chtěl poskytnout aspoň ochranu před dravci a vyčkat, jestli se nedostaví jeho rodiče. Zavětřil ve vzduchu. Srna, pár zajíců a menší zvířata. "Dobrá. Pak jistě zvládneš ulovit hraboše," zadal jí výzvu a nechal ji, ať se mu předvede.

Podle toho, co mu Lou pověděla, se Sarik mohl domnívat, že přišla o paměť při útoku. Nemohl si být z jedné věty, ale jednou tento popis už slyšel, ačkoli tu rasu sám nikdy nestřetl. Kývl. Jestliže neměla rodiče... Mohl jí býti otcem. "Strach je pouhá emoce vyvolaná pro naši mysl nevysvětlenými jevy. Nezatěžuj si hlavu nepotvrzenými fakty, čas přinese vysvětlení," pronesl a sehnul se k ní. Jeho tón... Už nebyl tak chladný. Sice nezměnil výraz, ale dal najevo vůli pomoci. Vzal malou vlčici za kůži na zátylku a vyzdvihl ji tak, aby se postavila na nohy. "Jistě budeš mít hlad. Umíš lovit?"

Pohled na vlče Sarika vracel zpět do doby, kdy byl otcem. Každé vlče mu připomínalo jeho selhání, každé žijící mládě mu připomínalo válku a cenu, kterou zaplatil za vítězství. Deptalo ho to, ale navenek to nikdy neřekl. Neprokázal by slabost. "Já jsem S´Arik. Mám mnoho jmen, ale říkej mi tímhle," zkrátil velmi své rody, nechtěl zatěžovat mládě informacemi, které nyní nebyly potřebné. "Tak dobře, Lou. Jak se jmenují tví rodiče či opatrovatelé? Kde naposledy jsi je viděla? Můžu ti je pomoci najít," rozhlédl se kolem.

To, co odpověděla, si domyslel už předem. Pro jeho mysl bylo však její zjevení zde nelogické. On přišel, jiní přišli... Ona se objevila. Zdejší magie ho nepřestávala udivovat. "Jsi na území Norestu. Já sám ti tvůj přírod nedokážu vysvětlit, avšak je zřejmé, že zdejší svět je vlky z ciziny, ke kterým patříš i ty, frekventovaný. Jak se jmenuješ? Mohu ti být nápomocný?" Vyvalil starší hromadu slov. Ačkoli byl jeho záměr dobrý, jeho tón ani výraz se nijak nezměnily, což mohlo obzvlášť pro vlče působit matouce.