Príspevky užívateľa

Zatímco Tenebris vymýšlela úkol, on měl čas přemýšlet. Prve myslel na to, jak bude úkol vypadat. Samozřejmě. Očekával něco jako simulaci. Teambuilding i se základním kurzem sebeobrany a boje by se jemu a nepochybně i celé smečce hodil, ale chápal, že alfa nechce riskovat jistou... Kontaminaci už ze začátku. Dávat mu zvláštní privilegia by bylo také neférové, i kdyby byl třeba z tramtárie. Už tak mohl odhadovat, jakou reakci v kolektivu jeho příchod vyvolá. Ne, že by si myslel, že to způsobí změny. Ale vizi měl. Nebo aspoň cíl. I na tom bude však moci pracovat teprve až bude oficiálně přijat. Co se týkalo přijímacího řízení... Neznal všechny nástrahy zdejšího procesu. Věděl jen to, co se doslechl od druhých, či co získal během splynutí myslí se zdejšími obyvateli. Že Přízrační si svou rodinu vybírají pečlivě. Rodinu. Jakou tam asi on bude mít roli? Bude takový... Otecko učitel? Ten rejpal? Nebo jen přeháňka, která přišla, vnesla jim do duší zamyšlení a odešla? Pár věcí bylo jistých. Ostatní budou mít problém ho pochopit, stejně jako on bude mít problém pochopit je. Ne jejich životy či činy, ale tu... Emocionální stránku osoby. Důvody. Třeba ale bude nakonec prospěšný, proto tu taky byl. Aby jim přinesl svůj náhled na věc, posouval jejich hranice dál či se jen účastnil jejich každodenního života. Chtěl svůj klid. Proč ho hledám na takovém místě? Ve smečce? Tam klid mít rozhodně nebude. Klid měl jen na cestách, pokud zrovna bylo co jíst a pít. Možná ještě nejsem tak starý, abych neuměl pomoci.
Přikývl. "Samozřejmě. Mohu-li vám povědět něco z mých zkušeností - nenechte sebe ani smečku zbytečně ožehnout žárem většího konfliktu. Hodnota ztrát je vždycky větší, než hodnota výdělku," řekl ledovým hlasem. Každý život byl nevyčíslitelný. Zdvojnásobte to nevyčíslitelný, když je to váš přítel či příbuzný. Jaká pak byla cena ztrát, když jich v boji skončilo několik? Či víc jak několik - desítky, stovky? Větší, než by si kdo přál. Dalo se bez nich žít. S´Arik se to naučil velmi obratně. Proto došel tam, kde byl. Nebyl však tak ledový a netknutelný i uvnitř, i když tak zevnějšku působil. Pamatoval si každou tvář, kterou viděl umírat, do posledních detailů. Měl ve své mysli jejich vzpomínky. Jejich bolest, životy, duše, jizvy na srdci. A ta samá tvář, která kdysi spatřila desítky umírat v nesmyslné válce, která tu válku ukončila a která i po tom všem byla tvář docela obyčejného vlka, teď hleděla na Artemisiu a poslouchala zadání úkolu, kterým měla začít další kapitola jeho života.
Bájný tvor. Tvor, který nemusí existovat tak, jak je v bájích popisován. Byl to pokus ho odstrašit? Vyzkoušet jeho vytrvalost? Nedostal příliš informací, ale nechtěl se ptát. Bylo to jistě součástí úkolu, poradit si. Biotop, vzhled, strava... Mohl hledat v celém Norestu a nevědět, co hledá. I s málem si ale mohl vystačit. To byla ta, jak se tomu nadává, challenge. Křídla, hlasitý křik... No, jeho citlivé uši to nebudou mít jednoduché. "Rozumím," přikývl. Vypadalo to, že zadání dostal. Přemýšlel nad tím, kde začne hledat. "Vystrašený tvor. Někde jsem to slyšel. Či aspoň jazyk, kterým je nazýván. Kolik mám času?" Pokud věděl, přejít Norest diagonálně mu trvalo zhruba den, když volil trasu s jednoduchým terénem. Potřeboval vědět, kolik má času, aby upřednostnil některá místa. Znalost zdejšího prostředí se mu přeci jen bude hodit.

Zkoušek už zažil mnoho. Když cestoval, občas se někde zastavil. Ne nadlouho, jen pozorovat. Poznávat zvyky. Většina z nich měla stejný základ. Fyzická síla, vytrvalost, rychlost, obratnost... Pak zkouška loajality a psychiky, když byla k dispozici vhodná magie či prostředí. Krizové situace, schopnost si poradit. Při cestě si všiml i další věci. Čím jižněji se vydával, tím menší požadavky na přijetí byly. Doufal, že tato smečka bude výjimkou. Zřejmě to nebude moci srovnávat se svým domovským impériem, zdejší smečky byly menší a spíše... podomácku zařízené. Žádné pyramidy, svatyně, obrovská území a mnohočlenství, majestátní tábory zřízené v terénu, mnoho jazyků či rituální zbraně. Zde to brali méně vážně. Co si všiml, tady se hodně podporovala individualita. Důraz na jednotlivce, až potom na celek samotný. Když si vyslechl slova modré vlčice, pochopil, co zamýšlí. Prozkoušet jednotlivce z toho, co umí, je vlastně docela fajn. Jen není norma. Hranice, kterou by každý splnit měl. Nebo je? To se dozví. Dělat si předčasné názory by mohla být chyba.
Neříkal jí už informace, v čem je dobrý? Ne, asi ne. To bylo shrnutí. Chtěla konkrétní věci, nejspíše. Artemisia mu naznačila, že by se jim hodil bojovník. Bylo by tedy jen logické, kdyby ho vyzkoušela z tohoto oboru. Odpověď měl rychle. "Bojoval jsem ve válce," řekl klidně. Tišeji, jako předzvěst. Vedl jsem armádu k vítězství. A taky vyhrál, ačkoli během toho ztratil syny. Už to byly roky, co se to stalo. Věděl, že to nebyla jeho vina. Ale byla to chyba. Takovou už by nikdy znovu neudělal. Proto si byl jistý, že už by nikdy nedal dopustit, že by se to stalo znovu. Chybami se učíme. A takové chyby se nezapomínají. "Strategie." Vybral jednu věc. Zafoukal vítr a řetízky připevňující Iptar k postroji o kovovou zbraň slabě zacinkaly. To my... To my.

Ačkoli byl S´Arik vlkem vcelku flexibilním, pravdou bylo, že většina smeček mu nevyhovovala. Aspoň ne ty zdejší. Vychovali z něho osobu, která měla své zásady zakořeněné až příliš hluboko, proto nedokázal žít mezi těmi, kteří měli naprosto odlišnou filosofii, aniž by jim nenápadně naznačoval, že jejich přístup není úplně správný. Nemohl by do Nihilu, protože nesdílel optimismus. Nemohl do Kultu, protože by nedokázal uvěřit v to, co prostě neexistuje. Nebyl slepý. A nemohl ani do Ignisu, protože neuznával tamější brutální metody. Není divu, že byl radši sám. Na severu, v jeho rodné zemi by našel mnohá společenství, která by ho přijala a ani by si nepřipadal odlišný, ale zde to bylo jiné. Jako v cizině, a přesto věděl, že jsou jeden druh. Mluvili stejným jazykem. Není divu, že se pro smečku rozhodoval tak dlouho, když věděl, že tu může strávit zbytek života. Mohl zůstat nebo se vydat dál. Dál za hranice Norestu, kde by nacházel další a další vlčí uskupení, kterým by se snažil porozumět. Jeho život byl vlastně jedna velká honba za věděním. Vždycky je ale třeba si udělat přestávku. Kdoví, třeba se mu tady bude i líbit. Třeba se naučí víc o vztazích a podobně. Pokud bude přijat.
To ovšem znamenalo zkoušku. Nepředpokládal, že by do takového uskupení brali kdekoho. Třeba ani on se nakonec nerozhodne pro. Nyní by ale přesvědčený a odhodlaný se toho zúčastnit, ať to měla být zkouška jakéhokoli druhu. Bylo by jen logické, kdyby se ho pokusila vyzkoušet z boje či obrany, když to jmenoval jako jednu ze svých schopností. "Tu jsem očekával. A jsem připravený ji podstoupit," přitakal modré vlčici. Něco za něco, žejo. Nechtěl to mít jednoduché. To by nebyla... Jak tomu říkali jiní... Zábava. Pro něj to bylo utvrzení, že se rozhodl správně, i když o svých rozhodnutích obvykle nepochyboval. Na toto místo už rozhodnutý přišel.

na Art (09/08)

Jeho dobrá informovanost musela nějak zapůsobit. Modrou vlčici ale neznal, a tak nevěděl, jestli ona znalost funguje dobře nebo ne. Měl schopnosti získat si to, co chtěl. Ne násilím a obvykle ani magiemi, ale prostou diplomacií a v rámci jeho bezemoční logiky i vřelým, nekonfliktním přístupem. Řídil se několika pravidly, která se mu v jeho dlouhém životě osvědčila. Ano, byl starší. Vlčice mohla pod jeho tmavou srstí zachytit jizvy, pokud se dívala pečlivě. Jizvy z války. Ze života. Byl sice diplomatem, ale věděl, jak se zachází s tím, co nosí na zádech. Se zbraní z kovu. Zbraní, která pomáhala zastavit válku a nastolit mír. Zbraň, kterou skuli z kusů starých Bath´lehů a měla v sobě kameny moudrosti. Zbraň, která vyhrála poslední bitvu u Farpointu. Jistě vám tyhle pojmy nic neříkají. O to víc si jistě uvědomujete, jak intenzivní život ten tajemný muž měl. Býval vládcem, ostříleným vojákem, diplomatem i poustevníkem. Teď? Byl za polovinou svého života. Další čas pro změnu. I vlk se učí celý život a on stále nechápal emotivní projevy, které se ve zdejších společnostech vyskytovaly všude. Vazby a vztahy, to chtěl pochopit. Jak lépe se o tom něco dozvědět, než držet si je přímo u boku?
Artemisia. Tak se jmenovala. Zajímavé, Pandora říkala, že jména minulých vůdců směli vyslovovat jen výše postavení. Pokud však bude přijat, neobával se, že by mu to a podobné věci nebyly sděleny. Do vnitřních formalit této malé "rodiny" neviděl. Potěšení na mé straně. Zrada vašeho Noxe je jistě věc nemilá," pokusil se o ekvivalent "hlasitého soucítění", ale stejně v tom neviděl smysl, a tak to zkrátil do jedné věty. Dostal zprávu, o které nevěděl, to bylo užitečné. O povodních věděl. Strávil je v severních končinách a cestou za hranice, aby nebyl na jednom místě. Tam bylo kupodivu slunečno. Co teď? Předpokládal, že Tenebris bude chtít slyšet nějaký důvod, proč ho přijmout. "Býval jsem válečníkem, ačkoli boj není můj styl vyjednávání. Urazil jsem dlouhou cestu, než jsem došel do tohoto kraje a zde a v okolí se zdržuji už téměř tři období. Mohu vám nabídnout své znalosti - z mého domova a ze zemí, které jsem za rok putování navštívil. Pomoc při diplomatických jednáních s ostatními smečkami či při ochraně tábora, potřebujete-li někoho zkušeného. Život a loajalitu, protože bez té smečka ani rodina nedrží." Nechtěl se chlubit. Ani neměl na co. Věděl, jak fungují smečky, které potkal. Tohle ale opět mohlo být jiné. Emotivní rodina. Opravdu hodlal opět vkročit na neznámou půdu? Samozřejmě. Jen tak ji lze pochopit. Stál na místě a čekal, co mu Artemisia na druhé straně potoka odpoví.

Poslouchat jemné zurčení potoka mu jen připomínalo, jak realita vlastně vypadá. Je jako voda. Její tok je definován časem a hmotou. A právě jeho uši, kterými ten mírumilovný proud vody narážející do kamínků a klacíků slyšel, ho informovaly i o přítomnosti někoho jiného. Prve hlavu nezvedl a dále si dopřával příjemně chladivého pití, dokud mu pach nesdělil identitu této neznámé osoby. Znal ji. Možná ne osobně, ale nebylo obtížné si dát dvě a dvě dohromady a odvodit si, jakou pozici tahle osoba zaujímá. Z pachů, držení těla, z toho, co se doslechl od druhých, z toho, co vypozoroval. Byla přízračná, nepochybně. Jejich modrá Tenebris, partnerka Santina. Dobře věděl, co mu Santino pověděl. Že může přijít, když bude mít zájem se přidat. Nabídl mu místo. Rodinu. Domov. Nelákala ho moc nebo sláva, lákala ho rodina. Ačkoli nebyl příliš empaticky založený vlk, uměl ocenit vřelé vztahy.
Zvedl hlavu a jeho pronikavé oči zřely převážně modrou vlčici. Docela urostlou. Pozdravila. "I vy přijměte můj pozdrav, Tenebris Přízračných." Pronesl to zdvořile a s úctou. Pokud by si ho prohlédla více, možná jí byl povědomý. Sice si dával pozor, aby se nepřiblížil k táboru Přízračných příliš a své "stalkování" prováděl profesionálně, ale sem tam nějaký pach nebo chuchvalec té jeho úžasné srsti někde zanechat mohl. "Je obdivuhodné, jak rychle jste s druhem dostala na pozici vůdce." Neřekl by to nahlas, ale vždycky si přál s touhle osobou promluvit. Byla... Zajímavá. "Jsem S´Arik Dasurk Milaga, syn Arroka Milagy, bývalý vládce sjednocených smeček severních zemí, vítěz Morokské války, nositel přísahy Ret-taag a válečník K'gonlash. Pocházím ze vzdálené říše Henobu. K vašim službám," mírně se uklonil a svůj pohled otočil na vlčici na druhé straně potoka. "Váš Nox mi zhruba před dvěma cykly Měsíce nabídl členství ve vaší... Smečce," řekl, aby nebylo ticho. Dlouho s nikým nemluvil. Ne, že by po tom toužil, ale právě teď chtěl mít společnost. A nechtěl udělat špatný dojem.

<< Somewhere

V posledních dnech a týdnech se S´Arik toulal. Chodil po území Norestu a občas zabloudil i dále za jeho území. Snad bloudil myslí zpátky na území své domoviny, snad uvažoval nad tím, že už je moc starý, než aby pokračoval v cestě dál neznámým směrem. Pravdou bylo, že byl za všudypřítomný klid rád, i když se občas přehnala nějaká nehezká přeháňka. Občas pršelo i dlouho. Někdy v období před červencem, ale ten strávil zkoumáním hor. Jeden by se divil, proč se ještě někde neusadil, když už dávno věděl o zdejších smečkách to, co vědět chtěl.
Možná nechtěl. Možná jo.
Ne, že by si nedokázal vybrat. Ne, že by si s tím příliš lámal hlavu.
Spíše jeho mysl ho neustále nutila obracet svou pozornost na věci, které prožil. Jeho rodina. Tradice Milagy. Válka, synové. I na to, jak všechny z těchto věcí ztratil, vzpomínal jako na událost, která ho mnohé naučila. V životě přišel o mnohé. Ale jedno mu ani on sebrat nedokázal. Jedno mu nevzal nikdo.
Jeho způsob života.
Vždycky se snažil hledat moudrost. Učenost, schopnosti. Ale nikdy nepropadl jejich moci, právě díky své odměřenosti dokázal rozeznat, kdy je nutno učinit touze přítrž. Protože všechno má své meze. Protože život je organizovaný. A může být významný, když se jeden kouká na správnou realitu.

A nad stejnou otázkou přemýšlel i teď, když došel k menší lesní říčce. S´Arik byl vždycky muž, který ví, co chce. Měl cíl, ačkoli se zdál být pro krátkozraké marný. Jeho nynější cíl byl však jiný. O smečce se už dávno rozhodl. A i když se jeho postava zdála být v tomto příběhu dosud docela anonymní, nenápadná, věřte, že Přízračné sledoval. Sledoval, když ze svého tábora prchali do hor. Sledoval, jak vlčata z jejich velké rodiny rostou. Možná je neznal jménem a neznal jejich příběhy, ale byl schopen odhadnout, jak by se s nimi mělo zacházet. Co ale na tom... Stejně se všemi zachází stejně. S úctou. Podle svých ideálů.
S´Arik sklonil hlavu k říčce, aby se napil. Řetízky na jeho postroji tiše zařinčely o kovovou zbraň, kterou držely na vlkových zádech.

Vůdce se nebál vyzradit pozici smečky. Zvláštní, když ještě s jistotou neřekl, že se přidá. Pokud věděl, Přízrační žili v utajení, a kdyby se rozhodl pro jinou smečku, byly by tyto informace nebezpečné. On věděl, kde leží tábor Přízračných. I Pandora ho tam nasměrovala. Byli tedy připravení k případné obraně? Brát to na lehkou váhu, to by mohla být slabina tohohle vůdce. Nejspíš byl čerstvý, pomyslel si Sarik. "Děkuji. Bylo mi ctí," kývl hlavou bez dalších řečí a vydal se dál směrem k městu, aby našel, co hledá. Zbývá poslední. Pak už jen rozhodnutí... Které asi bude těžší, než jsem čekal. Měl na to tři dny.

Už věděl, kde tábor Přízračných leží. Pandora mu toho mnoho přiblížila, a za to jí byl velmi vděčný. Zatím to vypadalo jako nejklidnější místo, kde by mohl v klidu dožít, ale stále nenavštívil poslední zdejší smečku. Přikývl, že rozumí. Klid byla nejdůležitější věc. "Vaší nabídky si cením," zareagoval a uctivě kývl hlavou. "Jsem na cestě k poslední zdejší smečce. Pokud se rozhodnu pro Přízračné, dozvíte se to do tří dnů," vyslovil své rozhodnutí. Nikdy nespěchal. Zvedl svůj zadek a když zvedal Iptar ze země, sledoval, co dělají jeho kameny. Musely být mocné. Jeho nabídku k pití neodmítl. Čekala ho cesta přes poušť a předpokládal, že tady toho moc nenajde. Jen co svou zbraň opět pevně připevnil k řetízkům na postroji, sklonil se, aby se napil. "Kde vás mohu najít?" Naklonil hlavu na stranu v otázce.

Na jeho otázku měl vlk odpověď. On měl odpověď snad na všechno. Nebo plnou tlamu keců, jen aby ho získal, ale pokud to nezkusí, nebude se moct o tom přesvědčit. Co dá za zkoušku? Asi jen značku na srsti, to mu přišlo v pořádku. Neměl málo jizev, jen všechny zakrývala jeho tmavá srst. Rodinu? Rodinu ztratil a pochyboval, že by našel ženu podobnou jeho bývalé partnerce. Přátelství? Nechápal ho tak, jak ostatní, ale hodilo se, stejně jako pomoc, i když si vystačil sám už rok, co je na cestách. "Najdu na vaší straně i klid?" Položil otázku. Jeho postoj byl stále hrdý, ale nic nepřátelského byste nezpozorovali. Ani povýšenost, na kterou by měl právo. Ne, byl skromný vlk zakládající si na logice a klidu. Živící se ze síly své mysli. "Umím mnoho věcí," řekl, ale nechlubil se. "Jsem válečník K´gonlash. Dokážu bojovat s Iptarem, znám strategie soubojů i diplomacie, řídím se logikou. Umím zjistit informace," seznámil Noxe se svými schopnostmi. Ve zkratce, ovšem. O své magii se jen zmínil.

Dle slov rudého vlka mohl starší jen předpokládat, že soudí od pohledu. Zřejmě to byl vlk důvěřivý, ten Santino. Nic, co by mu S´Arik vyčítal, ale život ho naučil opatrnosti. Měl za sebou mnohé a zde hledal vhodný přístav pro klidný zbytek života. Zde nebo dál, to už bylo ve hvězdách. "Zajímavá úvaha," zareagoval zamyšleně. Být zástupcem, na to ho lákal? Po letech už netoužil po bůhvíjakém postavení, ale touha pomáhat slabším, ta ho stále definovala. Vedl mnohem větší smečku, nebylo pochyb, že by se našel i tady. "Co mi Přízrační mohou nabídnout naoplátku?" Zeptal se na druhou otázku, kterou pokládal za důležitou.

Vypadalo to, že Santino nechtěl rozvádět a vysvětlit mu pojem "potomek ohně". V duchu nad tím pokrčil rameny, pravděpodobně to vskutku bylo přirovnání. No, každopádně tenhle cizák vypadal jako zajímavá osoba. Také cizokrajná, něčím podobná jemu. Co se mu zdálo zvláštní, bylo jeho postavení. Byl si jistý, že o Přízračných věděl dost. "Je mi ctí se setkat s vůdcem takové rodiny," kývl se zdvořilostí a slovy dal najevo, že Přízračné už zná. Zná některé členy, zná místo jejich tábora. "Dle čeho soudíte, že bych vám byl dobrým členem?" Optal se opatrně. Znali se chvíli, zajímalo ho, dle čeho ho shledal užitečným.

Bylo poznat, že přichází z dalekých krajů. Uši, postoj, cetky... a právě zbraň byla jeho největší chloubou, co se týkalo hmotného bohatství, řekl by. Mnohem víc nabízela jeho mysl. Toto však nebyl vhodný čas, aby ji poznal i Santino. "Oheň je forma hoření, energie tepla a světla spojená v jedno, za normálních podmínek neslučitelná se životem," podotkl s mírnou zvědavostí. Nechápal, jak se může považovat za jejího potomka, když je to očividně neživá věc. Nevěřil na pohádky, věřil jen logice. Možná magie? Nebo přirovnání? Krátce pohlédl tam, kde měl meč. A zase zpět do barevných očí. Nechápal některé z vlčích nutkání projevovat emoce i ve své řeči. Podle Santinových slov by se mu hodil do smečky. Jistě ano, pomyslel si. "V jaké smečce?" Nehodlal kývnout na tak očividnou nabídku. Neznal toho, s kým mluví, i když mu něco předvedl. Chladný muž s rozvážnou myslí čekal na bližší informace. Neodmítl. Ze slov rudého však mohl předpokládat, že tento vlk chce založit smečku.

Jeho ledový zrak spočinul na rudo-bílé srsti vlka a pozorně sledoval každý jeho krok. Když se usadil, jeho ostražitý podtext se nezměnil. Jak předpokládal, vlk si přišel jen... Povídat. Neřekl nic k tomu, že vlk narušil jeho meditaci. Může ji dokončit později, i když by byl raději, kdyby měl pro jednou chvíli klidu o samotě. Vedle. Pokud jsem chtěl mít klid, bylo jednodušší najít méně otevřené místo, uvědomil si svou chybu, ale neprotestoval. Jen kývl a beze slova sledoval, jak se vlk všímavě rozhodl předvést svoji zbraň. Trochu ho to zneklidnilo a ocasem po své zbrani, která ležela na zemi, přejel, ale jinak stále klidně a uvolněně seděl a poslouchal, co má vlk na srdci. Brzy se to dozvěděl. "Fascinující," řekl uznale a zvedl zrak z čepele, která zářila barvami elementů. Slyšel teorie a viděl, co dokáží, ale magie mu byly stále trošku cizí. Trošku. Natáhl se po zbrani ležící na zemi a pobral ho za rukojeť. Zbraň vskutku dlouhá, dynamicky tvarovaná, tmavý kov lesklý, jen občas nepatrný škrábanec z boje. Rozhodně dokázala zabít. Po vzoru rudáka zapíchl jednu stranu jeho čepele do země. "Iptar. Stín Henobu, legenda mé domoviny," krátce svou zbraň představil také a pak ho stejně jako neznámý vyndal a odsunul zpět ke svým tlapám. "S´Arik Dasurk Milaga, syn generála Arroka, bývalý vládce Milagy, říše Henobu. Nositel přísahy Ret-Taag a válečník K´gonlash, k vašim službám," s poslední větou předvedl mírnou zdvořilou úklonu. "Těší mne," dodal.

Společná společnost... Jednota v jednotě. Logika vládne, rozum předává, myšlenka se uskutečňuje. Tak je to správné, pomyslel si soustředěně. Měl čas uklidnit svou mysl, která se v tomto světě musela občas přepínat, aby zvládla nápor nových osobností. Všechny si zapamatovat, o všech si udělat objektivní názor. A teď? Teď měl ještě na práci rozhodování, jestli některá ze smeček, které poznal, stojí za to zůstat na území tohoto světa. Než se však rozhodne, bude muset navštívit poslední vlčí společenství. Nikdy nejsi sám... Ačkoli samota je příjemná. Z toku myšlenek ho vyrušily kroky. Jeho dlouhé cizokrajně strukturované uši se naklonily směrem k neznámému tvoru. Tmavý vlk pomalu otevřel oči a stejně tak pomalu otočil hlavou ve směru k příchozímu. "Zdravím," promluvil, jakmile se barevně zbarvený vlk přiblížil. Pronikavé oči zaznamenaly kovovou zbraň. No vida, Brisa nebyla poslední. "Mohu vám nějak pomoci?" Zeptal se. Hruď měl vypnutou, ale jinak zůstal klidně sedět. Žádná napjatost, vlastně... Jen nic neříkající ledový výraz.

<< idk

Tmavý vlk kráčel po trávě už nějakou chvíli. Mraky nad ním pluly a házely na kraj stín, který byl vlkovi příjemný. Sledoval, jak mu pod tlapami žloutne tráva a jeho čich zachytil bahnitou jílovitou půdu v blízkosti. Čase měl dost, a tak se rozhodl to prozkoumat. Pomalu zamířil k onomu objektu a cítil, jak půda vskutku ztrácí vodu. Až když byl dost blízko, tak si však všiml vyschlého prostoru. Rozhlédl se kolem a rozhodl se pro odpočinek. Natáhl se ke svým zádům a tlamou uvolnil řetízky, které držely jeho kovovou zbraň. Ta tiše dopadla na suchou půdu. Modrooký se klidně posadil, zavřel oči a tvář namířil k nebi, užívajíc si ticha.