Príspevky užívateľa

Tmavá srst s odlesky modré a fialové, oči pronikavé. Sarik hlavu držel vysoko, ale ne zas tak vysoko, aby působil namyšleně. On byl... Jen hrdý, ale rozhodně nepřišel se špatnými úmysly. Jeho tvář však zůstala ledově klidná při každém slově. "Copak tu děláte tak sama, smím-li se ptát?" Otázka je položena. V určitém ohledu má o tu malou starost, ale jeho výraz se nemění. Byl to vlastně výraz? Spíše maska bez emocí.

<< severo-západ

Zdejší kraj nebyl pro znalce ničím novým, ale rozhodně si nemohl být v neznámu jistý každým svým krokem. Jeho tmavé tlapky vkročily na travnatou planinu, kterou už jednou viděl z hor, tentokrát po ní však kráčel osobně. Na zádech měl na koženém postroji upevněný zvláštně tvarovaný kus kovu a na krku se v denním světle leskl zlatý náhrdelník. Sarik byl opět sám. Nevadilo mu to, to ticho měl rád.
Ani tentokrát mu samota nebyla dopřána. Zaznamenal zde několik pachů, ale vydal se k tomu nejmladšímu. Brzy si mohl prohlédnout tělo vlčice, s kterou má čest tentokrát. "Zdravím, mladá slečno," upozornil samici na svou přítomnost a čekal, jestli na jeho maličkost zareaguje.

Ať už byl vlk malý, velký, mladý či starý, barevný či obyčejný, S´Arik stejně tělesné proporce shledával pouze matoucími. Cesty ho naučily, že i ta nejméně očekávaná osoba může být největším nepřítelem. Zbarvení či to, jestli je osoba vůbec vlk nebo produkt dlouholeté mutace mu už bylo jedno, pokud osoba měla inteligenci schopnou aspoň nekonfliktního rozhovoru. "Zajímavé," vypustil z tlamy. To byla jeho jediná reakce. Hlavou mu prolétaly různé podoby, ale pravděpodobně měl střetnout víc, než mu mysl dokázala ukázat. Obrazovou fantazii, jo, tu trochu postrádal. Místo toho měl však v hlavě místo pro myšlenky a užitečné zkušenosti tuctu dalších vlků. "Norest. Nemůžu si být jist z jednoho zdroje, ale byl jsem tak informován," potvrdil její slova. "Dovolím si nesouhlasit. Svět je malý. Můžeme se dostat kamkoli a jediným omezením je naše fyzické tělo. Pro něj je svět velký, ne pro nás... Ne pro mě, ačkoli i hledání domova, v tomto případě sídelního místa, se může zdát býti nekonečným, dokud toho není dosaženo." Snad pochopila, co chce naznačit. Znalosti jsou v této době důležitější. Mnozí se jim vyhýbali právě tím, že se motali furt na jednom místě. Co tím získali? Časem vyčerpali, co pramen dal, a stejně dál žili na stejném místě, které už nemohlo dál sloužit. Poslechl si její povídání a jen si potvrdil informace, které dostal od vlka v horách. Bylo dobré o téhle možnosti vědět, ale on neměl v plánu vyvolávat války tak, aby se chodil schovávat do smečky, která ho bez ohledu na původ svých členů přijme. Měl nepříjemný pocit, že by to nemuselo fungovat. Poděkoval vlčici kývnutím. Pak se opět zahleděl na věc na jejích zádech. "Nevěděl jsem, že i váš rod tak daleko od našich hranic dospěl ke kultuře kovových zbraní," nadhodil nové téma.

Ovšem, že emoce měl. Možná nebyly na povrchu vidět, ale i přes jeho chladné já tam byly. Byly, ale on byl naučen k tomu je potlačovat. Sám se během života několikrát přesvědčil, že emoce mohou být nežádoucí blokádou při plnění mise. Mohou mu zastínit zdravý rozum. Právě proto ho učili spoléhat se prioritně na logiku a reálie, které si pamatuje i teď, po pěti letech. Zpráva, že Brisa není zástupce Vódvórů ho nenadchla. Možná hledal domov až moc daleko. Uvědomoval si, že už to nikdy nebude jako v Milage. "Zajímavé. Myslím ona zbarvení. V tomto kraji je jich mnoho, v mé domovině se paleta srsti pohybuje převážně v tmavých a přírodních barvách," vyjádří slovy svůj údiv, tvář však už opět získala pod kontrolu ledová maska. "Je vaše rodina přítomna i na území Norestu?" Položil otázku. Dělat si spojence z větších rodů se mu už několikrát ukázalo býti užitečným. Nesměl však zapomenout na své vychování. "Několikrát jsem se na své pouti stavil, ale nikdy ne natolik, abych takový kraj nazval domovem." Jak to bude dál? I tady by se mohl na chvíli stavit. Nebyl však naivní, věděl, že kdyby mu zdejší prostředí nesedlo, stejně by se potřeboval vydat dál. Pořád věřil, že čím dál dojde, tím víc ho svět naučí. A to bylo jeho dlouhodobé poslaní - učit se. "Děkuji za informaci. Slyšel jsem o ní. Má nějaké vlastní zákony? Zdejší smečky jsou různorodé a ideologii některých jsem dosud nepochopil, proto se ptám," opravdu, taková myšlenka Kultu ho mírně vyváděla z míry.

Její poznámku přešel. Tušila, proč se tady mnoho tuláků staví? Možná byl Norest něčím kouzelný, a on chtěl přijít na to, proč. Co bylo tajemstvím? Věděla to snad tato vlčice? Čím déle s ní Sarik mluvil, tím více byl přesvědčený, že tu už nějakou dobu žije a její vědomosti o tomto místě by mohly být užitečné. Kdyby se mu podařilo získat její svolení, stačil by mu jeden dotek, a věděl by to samé. Nepotřeboval to však riskovat. Ne, dokud neměl plnou kontrolu nad cizími myšlenkami z posledního splynutí myslí. Nepořádek se uklidit dá... Chaos se jen tak pod koberec nezamete.
Jak tak snil o tom, co by mohl získat, málem by přeslechl její slova. "Ovšem. Mám mnoho jmen, jedno navíc je snesitelná daň za vaši přítomnost," konstatoval. Poté se představila. Daroval jí lehkou poklonu. Pandora, zopakoval si v mysli, Pandora od Přízračných. "Těší mne, Pandoro. Jste první od Přízračných, na koho jsem narazil." Ovšem, že si všiml, že narazil na členku další ze zdejších smeček. Tím se spektrum možných informací jen rozšiřovalo. Tmavý se pomalu posadil. Když zrovna nebylo třeba slov, otočil se ke svým zádům a odepnul svou zbraň z postroje. Dlouhý, tmavý a kovový předmět vzal za rukojeť a téměř až s ladností matky bojící se o své vlče jej položil do trávy. Celé dny a noci s tím pochodovat na zádech... To už i zkušeného a houževnatého cestovatele omrzí nosit takový kus kovu na zádech. Aniž by k tomu něco dodal, jeho pozornost opět plně zabrala vlčice.
Svůj původ již jmenoval, avšak pouhé názvy by nikomu neřekly konkrétně. V jeho případě však už i pouhý vzhled a předměty, které nesl, vypovídaly o mnohém. "Spíš kultura mé domoviny. Říše Henobu je odtud rok cesty na severo-východ. Rozlehlý kraj, tak šestkrát větší, jak Norest. Jsem pravděpodobně jediný, kdo sem z Henobu přišel, ale po válce, která v tam vypukla mi i logika občas klame," seznámil ji se svým původem. V jeho kraji nikdo neměl tak... Křiklavé barvy, jako někteří zdejší vlci. I s tím se zde musel vyrovnávat. Matka příroda je sice nemusela příliš vybavovat k lovu, protože pokrok byl jinde, ale pro hrdou odrůdu vlků se tmavší a nenápadnější zbarvení při nočních bitvách mohlo hodit. "Jmenovala jste smečku Přízračných? Mám otázky," v jeho hlasu byla určitá žádost, oči však zůstaly stejně ledové.

Nedalo se říci, že by byl za přítomnost další osoby rád. Když byl sám, měl prostor uspořádat své i cizí myšlenky - občas se mu v mysli samovolně tvořily problémy a hádanky, na které nevěděl nalézt odpověď, což pro jeho práci a poslání mohlo být rušivé. Problém byl, že jeho mysl opravdu nepatřila jen jemu. Za těch pět, skoro šest let jeho života potkal mnohé a občas jediná cesta porozumění vedla opravdu skrz mysl nevinných, kteří do jeho myšlenek nejednou zasely chaos. Co z toho měl? Informace. Informace, které sbíral od narození, které sbíral teď a které hodlal sbírat do konce svého života. Jeho duše byla jako knihovna mnoha kultur, a přesto se vyznačovala jen jednou - tou z jeho domoviny. Za život dostal mnoho darů, ale nejceněnější pro něj byly ty, které stále nosil na sobě - a právě těmi se pyšnil i dnes, při setkání s dalším obyvatelem Norestu.
Stál vzpřímeně, ocas klidně svěšený dole. Neměl v plánu nic zlého. Ačkoli v některých ohledech nevěděl a jeho vlastní myšlenky a obzvláště pak emoce ho mátly, první setkání s jinou nekonfliktní osobou pro něj většinou vypadalo stejně. "Jsem poutník. Aktuálně zkoumám území tohoto světa," odpověděl jednoduše. Jeho tělo vypovídalo o tom, že se na nějakou dobu už nezastavil. Srst na některých místech vlhla, tlapky měl z počasí panujícího na kopcích zablácené. To nebylo jako obvykle a zrovna před vlčicí si připadal trapně, i když by si toho jeden nevšiml. Jeho schopnost skrýt jakoukoli pochybnost tady však vítězila. Ať už si myslel cokoli, ať už nesouhlasil či dával najevo souhlas, ani v koutcích tlamy ho to nedonutilo se usmát. "Ovšem. Jmenuji se S´Arik Dasurk Milaga, bývalý vládce Henobu, vítěz Morokské války, syn vojvody Arroka, sjednotitel Vódvóru a Milagy, nositel přítahy Ret-Taag a válečník za čest - K´gonlash. S´Arik, k vašim službám." Ačkoli by to z tlamy jiných vyznělo vychloubačně, on všechny své tituly spíše odříkal jako fakta z dějepisu. Kdeco se k tomu vázalo, ale on o sobě nepřemýšlel jako o nadřazeném. Spíše si myslel, že vlčice si zaslouží vědět, s kým má tu čest. A její jméno? Zajímal se a čekal, až sama promluví, ale jako správný gentleman se nedoprošoval.

Modré oči mapovaly kraj. Nuda, nuda nuda. A ticho, se kterým i nuda stála za to. Po tolika letech dramatu byl Sarik vlastně rád za volný den. Mohl odpočívat, mohl se někam uklidit a spát... Ale on ne. On místo toho snad už ze zvyku cestoval dál, poznával neznámé a odhaloval roušku tajemství, která nepochopil. Vzdělanost a moudrost, to hledal. To hledal každý správně vychovaný člen Milagy.
Po nějaké době výzkumu jeho nos zaznamenal cizí přítomnost. To samé po chvíli tvrdily uši a k těm se brzy přidal i zrak. Opravdu, měl společnost. Uši se zvedly a oči si prohlížely vlčici, která se zatím odvážně přiblížila. Tmavý se zastavil. Díval se na mladší a nižší vlčici černé a bílé barvy. V její veselé tváři se leskly dva modré křišťály a zíraly přímo na něho. "Pozdrav i vám, madam," přikývl a zdvořile její přivítání opětoval. Její pach poukazoval na to, že patří do smečky. Které? Položil si v duchu otázku, na kterou mohla odpovědět jen ona. Na rozdíl od ní však přílišnou radostí nehořel. Vlastně... Jeho tvář byla ledová, bez emocí. Pečlivě vyšlechtěná maska, která kryje vše, co řekne. "Co přivádí vás do těchto končin?" Optá se. Jeho tón se však nemění.

<<

Tmavý vlk nesoucí kulturu dalekých krajů, přesněji výrazné rysy kultury říše Henobské, Společenstva Milagy, pobýval na území tohoto světa již několik dnů. Přišel ze severu a potkal pár osob, získal důležité informace o smečkách a rozlehlosti těchto končin a putoval dál. Když sám zjistil, kde tato země končí a začíná, už mu tyto kraje nepřipadaly tak rozlehlé. Vlastně byl Norest oproti jeho domovině malý a nemohl ho srovnávat ani s kraji, kterým prošel. Svým způsobem ho však fascinovalo, jak je i tento svět rozmanitý. Ke svému překvapení se domníval, že většina obyvatelů Norestu jsou právě cizinci. Cizinci, kteří si založili domovy v prvním kraji s dobrými podmínkami, na který narazili. Čím déle tu však S´Arik pobýval, tím více si uvědomoval důvody těchto vlků. Norest nebyl k zahození. I on by si dovedl najít své místo, ale z popisů, které dostal, si nebyl jistý, jestli by se mu zdejší smečky líbily.
Po území se pohyboval svižně. Neměl kam spěchat a neměl daný bod, do kterého chtěl dojít, a tak mohl jen čekat, kdy se objeví další dobrá duše. Chtěl společnost? Nějak o ni nestál, za to stál o informace, které mohla nezávazná komunikace přinést. Dlouhé uši poslouchaly ticho. Jen jeho kroky a občasné cinknutí řetězu o jeho zbraň se v kopcích ozvalo.

Chápal, že ostatní jí její řeči o hvězdách nevěřili. On měl také zprvu pochybnosti, díky své moci se však mohl přesvědčit o tom, že mluví pravdu. "Tvůj život ve vlčím těle musí být složitý. Má však i své výhody, věřím, že jsi potkala i příjemné vlky," Vinqinna, nebo jak se ten kultský mesiáš jmenoval, ale v jejích vzpomínkách neslyšel říkat něco o tom, že by jejímu původu věřil. Každopádně něco na Kultu také viděl, ti vlci měli svůj cíl. I přesto však izoloval ve své mysli svůj názor a nemohl s Hatim souhlasit. Posadil se a zvedl Iptar, který si opět připevnil na záda. "Nevěřím, že existuje posmrtný život," vysloví zcela upřímně, "logika drží svět pohromadě. Tvůj původ má smysl, je v něm logika, ale ve víře v bohy a v to, že po smrti je něco dalšího, není nic smysluplného. Každý má ovšem jiný názor." Ne, upřímností opravdu nešetří. Svůj názor Tay však nevnucuje. "Myslím, že je čas se rozloučit. Budu pokračovat v cestě. Těšilo mne, Tayiō de Fallen Star." S těmi slovy se zvedl, naposledy se uklonil a vydal se dál.

>> somewhere

A přece jen tohle štěně mohlo být užitečné. Tmavý byl otevřený jejím otázkám, a i když úplně nevěděl, jak se k tomuhle mláděti chovat, shledával její přítomnost užitečnou. "Děkuji," kývl hlavou. Takže den? Kdybych býval šel rovně, už bych tento kraj měl daleko za zády. To však nevadilo - vždyť času měl dost. Nějaké útočiště si na noc zatím vždycky našel.
Ve tváři štěněte zaznamenal jakýsi druh nelibosti. Nevěděl, co se odehrávalo uvnitř její malé hlavičky a neznal její vztahy s její adoptivní rodinou, neznal ani její přátele, a přesto ji tu nechtěl nechat samotnou. On vlastně nikdy neměl dceru a do ženské hlavy pro něj bylo těžší vidět bez použití jeho magie, než se zdálo. "Máš pravdu, možná by to bylo vhodné. Mohu tě doprovodit, budeš-li si přát mou přítomnost," nabídl jí, protože věděl, že vlčata jsou radši ve společnosti, ale také věděl, že je to pro dnešní vlčata jiné.
Své jméno pro ni zkrátil. Vynechal jejich plný význam, vynechal svůj původ a řeči o své vládě, ale přesto nečekal, že by pochopila významy těch slov. Nechal na ní, aby vybrala správné jméno a sám si poslechl to její. "Těší mne, Suzu. Jistě, můžeš, budu rád," odpověděl s náznakem vděku, ale na jeho tváři se stále neobjevila žádná emoce.

Netrvalo to dlouho a na neho tvář se vrátil ten starý dobrý ledový výraz bez emocí. I on, zkušený jedinec byl zmaten novými myšlenkami ve své hlavě, které neustále vyskakovaly do jeho vědomí. On se je snažil jen potlačit na jiný okamžik a přesunout do podvědomí. "Vypadá to, že Kult je zrádný... Smečku, která by nutila vlky se přidat jsem sice už viděl, ale náboženský kult ještě ne. Není to uctivé k zákonům svobody... Tobě to nevadí?" Položil otázku, i když tušil odpověď. Chtěl to slyšet od ní. Byl však i čas, aby začal odpovídat on, což hodlal udělat. "Je to... Fascinující. Je až neuvěřitelné, že obrovská energie, která stojí v nekonečnu nad námi vznikla již před miliardami miliardami let pouhou reakcí a následnou explozí." Ano, docela ho vesmír okouzlil. Ne natolik, aby tam klidně po těch pár milionů let zářil, ale dost na to, aby věděl, jak méněcenný je život jedinců na téhle maličké planetě. "Mí synové... Padli ve válce. S'Aruuna popravili Morokové hned na začátku, když ovládli náš tábor. Mělo to být varování. V háku měli i Sariela, který však utekl a dal mi tak příležitost k úderu. Jeho tělo, pokud to bylo jeho tělo, jsme našli třetí měsíc války kousek od hranic skomírající Milagy." Že by to bylo lehké vyprávět, to ne. Ale S'Arik kupodivu všechna ta slova o tom, že už nemá své potomky, odříkal bez jakékoli emoce v hlasu. Jako kdyby veškerá tato minulost byla pouhým faktem, který bere na vědomí, ale nikdy ho nechce vstřebávat znovu.

Když se na ni podíval, opravdu vypadala zmateně. Její myšlenky sice už s těmi jeho propojené nebyly, pár užitečných znalostí ale ve své mysli dokázal udržet. Díky tomuhle kontaktu ani nebyl překvapen, když se jala mu upravit srst. Položil se vedle ní a jen ji mlčky pozoroval a pokusil se ji napodobit, ale nějaký dobrý pečovatel v tomhle ohledu S´Arik nebyl. Navíc... Mu přišlo nehygienické se dotýkat toho druhého. "Ano. Děkuji ti. Snad jsem do tvé mysli nezasel příliš chaosu," potvrdil její slova a podíval se vzhůru. Začínalo se smrákat a on měl před sebou ještě cestu. Kam však měl jít? Vždyť měl čas. "Nevím, jestli je Kult správné místo pro život," vyjádřil svůj nepokoj. Byl teď po kontaktu s tolika otevřenými emocemi trošku rozhozený a pohled mu těkal na předměty v dálce, jak se snažil své i cizí emoce znovu potlačit.

Vypadala... Odevzdaně. Tmavý se divil, že ho nechala jeho magii použít, když nevěděla, co ji čeká, nevěděla, jak hluboko může se svou cvičenou a silnou myslí vidět. On by byl k cizincům ostražitější. Nechápal to. Ostatně... I tyto jeho pocity mohla vlčice o pár sekund později, když S´Arik vstoupil do její mysli, zachytit.
Jakmile dořekl, ucítil první náznak, že je ho magie se úspěšně spustila. To je až moc myšlenek... ucítil, jako kdyby si to myslel on sám. Myšlenky jsou nehmotné, je jich mnoho. Čím víc myslí, tím víc myšlenek, pomyslel si on, aby v tom všem šíleném zmatku informací, který musela Tayio pociťovat, slyšela jeho sdělení - aby aspoň něco slyšela jasně a nedělal jí tento kontakt v mysli takový zmatek. Nesnaž se to pochopit, zopakoval jí znovu, zatímco on útržkovitě pozoroval všechno, co zažila. Obrazy se míhaly před očima a on se dostal až k době, kdy tato vlčice byla hvězdou. Přesvědčil se, že je to pravda a viděl, jak vesmír vzniká, viděl hvězdy v souhvězdí Lupus, viděl rodící se hvězdy a planety, a cítil, jaké to bylo, když žhnoucí záře téhle hvězdy zhasínala. Byla to dlouhá doba. Prožíval, jaké to bylo, když si poprvé stoupla na vlastní tlapy ve hmotném těle. I to, jak na území Norestu potkala prvního vlka - Thora di Blackfire, i jeho jméno slyšel. Viděl tvář Mesiáše Kultu v mrtvém městě, a slyšel slova o bohu Hatim. Nyní však už měl to, co chtěl. Znalosti o vesmíru, ale její myšlenky, pocity a zážitky se hrnuly dál, stejně jako trocha těch jeho pomalu tvořila chaos v její mysli. Mohla vidět, čím si prošel u Thoraxe, mohla cítit, co pociťoval on, když ho učili logice, mohla vidět, že dostal partnerku a že vládl obrovské smečce, že vedl válku a že přišel o syny. Konkrétní obrazy a soubory informací, které se hrnuly rychlostí vyšší jak rychlostí světla, však nedokázala pochopit. Informací, které o něm získala ona, bylo značně méně, než ty, které zvládl za pětisekundový kontakt s její myslí získat on. I přesto, že se jí v realitě dotkl jen na tak krátký čas, ona to mohla cítit jako věčnost.
Když S´Arik oddálil tlapu, kontakt byl přerušen. Zhluboka se nadechl, aby tíhu nových informací ustál. Doufal, že neviděl něco, co by pro ni bylo příliš osobní. A co jí ukázal on? Teď mohla pochopit, proč je jeho chování tak chladné a odtažité. Byl tak vychován. Chvíli mlčel a snažil se vstřebat co nejvíc z toho, co viděl. Když to pochopil, posadil se a zvedl hlavu. Během kontaktu mohl poznat i její charakter. "Věřím ti, žes byla hvězdou," přesvědčený výraz to potvrzoval. Na chvíli se podíval do země a pak zrak opět zvedl. "Ale nevěděl jsem, že patříš do Kultu. Něco jsem o něm slyšel, ale nevěděl jsem, že Hati má takový vliv." Doufal, že to nebylo tajné. Zprvu totiž neměl v úmyslu hledat jinde než u hvězd, ale tok informací ve vlčí mysli byl nezastavitelný, a tak to nedokázal kontrolovat.

Byla cizinka, ostatně jako on. Její schopnosti posoudit objektivně situaci však nejspíš nebyly tak dobré, on v tom naopak uměl být dobrý. "Já jsem zde pouze pár dní. Byl jsem na severu, na západě a potkal několik osob. A ať potkáte cokoli, kohokoli... Každé bezpečí skrývá i svou zrádnou a nebezpečnou stránku. Je třeba se mít na pozoru," pronesl. Jakoby ji tím odrazoval od sebe samého, jakoby ji varoval. Byl vidět podstatný rozdíl mezi nimi a S´Arik věděl, že je rizikové se někomu takovému dívat do mysli, ale on to uměl ovládat. Dlouho však své schopnosti nepoužil, a tak se potřeboval chvíli soustředit. Na její odpověď pokýval. Ačkoli byl za tuhle odpověď rád, opět nehnul ani brvou. "Na chvíli uslyšíte mé vlastní myšlenky, jako i já ty vaše. Necvičená mysl bude zmatena, nesnažte se těm útržkům porozumět," informoval ji předem a obrátil se ke svému postroji, na které byl pořád připnut Iptar. Stiskl řetízky a kus kovu ozdobený kameny spadl do trávy. S´Arik ho nechal ležet na zemi a přistoupil k vlčici beze zbraně, aby ji ujistil, že není hrozbou. Pak k ní natáhl tlapu, položil ji na její krk a začal odříkával slova, která mu měla pomoci probudit jeho moc. "Moje mysl do tvé mysli, moje myšlenky tvým myšlenkám. Moje mysl do tvé mysli, moje myšlenky do tvých myšlenek..."

Vlčice se snažila odpovědět na jeho otázku a on jen čekal, jestli bude vědět i toto. Jak se sám přesvědčil, vypadalo to, že ani znalosti hvězdy, která musela žít mnoho mnoho let nejsou neomezené. Ovšem, každý svět má své hranice. A i když on se celý život snažil být lepším a lepším vlkem a dotáhnout to k dokonalosti, věděl, že dokonalost je dokonalá proto, protože je nedosažitelná. "Vaše znalosti o hvězdách jsou obdivuhodné," zhodnotí, když chvíli po tom, co dokončí svůj proslov, mlčí. Musí říct, že by to dávalo smysl, ale pro něj jakožto pozemského vlka to všechno bylo stále... jaksi nepřirozené. Stále nevěděl, jestli mu tady neříká jen skvěle promyslenou lež - to byl on, nikomu slepě nevěřil. "Je až zvláštní, že toho víte tolik." Střihne ušima. "V mém rodném kraji se říká, že znalosti jsou cennější než zlato. Nevím, jak to máte vy, ale... Rád bych se přesvědčil, že vše, co říkáte, je pravda. Jediným zcela jistým důkazem je vaše mysl," pomalu směřuje k otázce. Ví, že ne každý dovolí náhodnému poutníkovi, který se chová velice odtažitě, na zádech nosí železnou a nebezpečnou zbraň a za celé setkání se ani jednou neusměje, aby se díval hluboko do jeho duše.