Príspevky užívateľa

Že by S´Arikovi byl vesmír zrovna něčím známým, to se říct nedalo. Možná proto nepochopil význam jejích slov, a to byla chyba, které se tenhle jedinec nedopouští často. Teď se musel potýkat s jejím vysvětlováním, a docela ho dopalovalo, že mu někdo znovu líčí koloběh života, kterému se učil porozumět už když mu byl rok. Zachoval však klid, nedal nic najevo a tiše poslouchal, co měla na srdci. Byla to jeho chyba a on si ji uměl přiznat.
Druhá část jejího vyprávění mu však opět nedávala smysl. Pootočil hlavu, když zmizela zář jejích křídel a byla tu opět jen ona. I přes všechno, co řekla, však měl stále pochybnosti. "Jak můžeme my ovlivnit hvězdy?" Položil další otázku, na kterou neznal odpověď. Vlastně si docela rád rozšířil znalosti o vesmíru. Ne každý den jeden potká padlou hvězdu. Sledoval, jak se k němu přiblížila a pak hleděl na kus hlíny s klíčícím životem. "...Ale život zůstává, ačkoli byl časem zapovězen." Dokončí za ni. "Tady na zemi mají vlci své magie. Tou tvou jsou tedy zbytky hvězdné záře v podobě křídel, já mám jako zbytek mého rodu možnost zjistit, zda-li je všechno, co říkáš, pravdivé." Jeho záměr byl jediný - dostat její svolení k tomu, aby si bez dalších řečí doplnil informace.

Představa, že by jednou mohla nastat úplná tma, byla děsivá i pro S´Arika, který se nebál bezdůvodně. Zvedl "obočí" a zamyšleně přesměroval pohled jinam, rychle se však vrátil k vlčici s otázkou. "Kolik času máme? Všechno tady zemře, jestli nebude světla hvězd, aspoň to legendy říkají," podotkne. Jestli tu byla možnost vrátit téhle vlčici její světlo a dostat ji zpět na oblohu, pomohl by. Stále si však nebyl jistý, jestli její teorii úplně věří. "Poslední hvězda? Na obloze jich stále jsou statisíce. I když to vypadá jako prekérní situace, S´Arikův klid všechny ty obavy tak nějak... přebíjí. Jako kdyby je ignoroval.

Tmavý vyjádřil, že nemá důvod nevěřit, i když je pochopitelné, že může pochybovat o něčem, co se zdá býti neuvěřitelné. I přes tento fakt nechal vlčici, aby pověděla, co má na srdci. On neměl co ztratit, mohl jen získat další zajímavé informace. Když mluvila, poslouchal, aniž by vyjádřil jakékoli překvapení - jeho výraz se vlastně vůbec neměnil. Nechal pískovou vlčici, aby mu odvyprávěla příběh vesmíru a i on sám přemýšlel, jak málo toho Milaga nejspíš o vesmíru věděla. Existovaly různé teorie, ale žádná nemohla popisovat vesmír tak dobře, aby byla představa přesná. Jediné, co jeho rodné Společenstvo dobře vědělo, bylo to, že hvězdy jsou velmi velmi vzdálené od jejich planety. "Fascinující," zamrkal.
Když dokončila vyprávění, přesměroval svou pozornost k jejím křídlům. Zamrkal, když dostal do očí dávku světla, ale její schopnost to světlo vyvolat její slova jen potvrzovala. "Mí předci věřili, že vesmír je tvořen čísly," řekl svou zkušenost, ale věděl, že o tom sám pochybuje. "Jestliže jste dávala život ostatním hvězdám... Proč nezemřely, když jste ukončila život mezi nimi?" Položil otázku. V jejím vyprávění byla jedna rovnice špatně, ale on nemohl přijít na řešení. Přesto věděl, že mu chybí jedna neznámá, aby příklad vypočítal a uvěřil.

Podle jejího chování to vypadalo, že není problémový jedinec, ale má svá tajemství. Tmavý mrkl, když se pokusila mu vysvětlit, že by ho mohl její příběh šokovat tak, že by jí nevěřil. Mohl by snad věřit, že bývala hvězdou? Pravděpodobně by nevěřil, protože logika, která uvnitř jeho já byla hluboce zakořeněna, to vyvrací. S´Arik ale mohl jen čekat na její odpověď. "Jak můžu soudit, jestli jste blázen? To je vaše pravomoc, aby jste rozhodla, jestli cítíte, že vaše představy jsou zkreslené. Jste-li si tím jistá, já vaše slova vyslechnu - logika říká, že můžete lhát, ale neznámá může být chybná až za předpokladu, že je pro její nesprávnost důkaz, který já dokážu rozpoznat," řekne vážně. Ačkoli uvnitř byl zvědavý, jeho výraz se nezměnil. Stále stejný vážný tón, stále ta samá ledová tvář bez jakéhokoli náznaku úsměvu... Mohlo to být matoucí, jeho úmysly však nebyly špatné.

Občas mu při pohledu na vlčata připadalo, že se dívá na sebe. Snaží se být lepší, jak ostatní, a přesto si život užívat s veselím vlastního myšlení. Kam se to podělo? S´Arik své veselé já, kterým jako vlče býval, dávno pohřbil. Nikdo, kdo by ho znal jako vlče, by ho teď už nepoznal. Byl starší, vysoký, sečtělý... A moudrost hledal s rozmyslem, i když se občas do problémů dostal. Naprostý opak toho, kým kdysi býval. A přesto se to něco uvnitř něho vzpínalo, když se na vlče díval. Ani on však nevěděl, jak z těmi emocemi naložit, a tak to všechno shrnul ze stolu a spoléhal se na to, čemu ho už dávno naučili.
Dle jejích slov poznal, že také není zdejší. Zvláštní, že i vlče stihlo prokráčet svět velikosti Norestu. "Opravdu? Jak je velké?" Položil otázku. Možná kontrolní, možná ho opravdu zajímalo, jestli mu vlče pomůže s velikostí této země. Očividně totiž v některém ohledu vzdělané bylo. A rozhodně o Norestu toho vědělo víc. Na její další slova jen přikývl. Seděl rovně, oči směřovaly jejím směrem, ale že by se jeho výraz nějak změnil? Ne-e. I přesto pozorně poslouchal její slova. "Možná je vhodný čas ho jít najít, mohu ti pomoci, pokud nemáš pro dnešek jiné plány," řekne tmavý a přehodí ocas na druhou stranu. "Jmenuji se S´Arik Dasurk Milaga, nositel přísahy Ret- Taag a válečník K´gonlash. S´Arik. Jaké je tvé jméno?" Představí se, málem by zapomněl. Je vhodné znát jméno toho, s kým mluví, i když je to mládě.

Už jen její slova mu řekla dost. Začínal mít pocit, že tady nikdy nenarazí na původního obyvatele. Pravděpodobně potkal někoho, kdo je na tom podobně, jako on, akorát tu už nějakou dobu pobývá. "I domov nás často vlivem osudu pošle do problémů a na místa, která nás mají vystavit zkoušce života," řekne jedno staré moudro pocházející z jeho domoviny. Věřil on na osud? Ne. Věděl, že se může spoléhat pouze na logiku a vnímání reality, které mu poskytuje jeho hmotné tělo.
Když se představila, kývl a uctivě naznačil úklon. Její jméno mu něco říkalo - tento jazyk už někdy slyšel, ale momentálně si nevybavoval přesný význam těch slov. "Těší mne, Tayiō de Fallen Star," zopakuje její jméno. "Jak jsem dosud poznal, mnoho zdejších obyvatel, snad většina vlků není odsud. Já sám jsem z dalekých krajů na severu, z kraje jménem Henob. Jaký je váš původ?" Optá se, jeho výraz ani tón se však nemění.

K jeho překvapení to vypadalo, že tohle mládě není až tak zkažené ideály veselého a šťastného života bez boje. Možná se usmívalo, ale dle jeho odpovědi na jeho otázku mohl S´Arik soudit, že tato mladá vlčka si už něčím prošla, a tak měla i přes jeho neměnný výraz šanci poznat, že nemá špatné úmysly. Tyhle vlky musel i on vždycky obdivovat, obzvláště pak mladá nezkušená vlčata. Setkat se se samotou v tak nízkém věku není příjemné, to on dobře znal. Ona ne, vypadala... Smířeně. Nejspíš už tu situaci vnímala jako prostý fakt, jako by to bral on. Vlk se posadil. Zbraň na svých zádech nesundaval jako obvykle při přestávkách, aby mládě nevyděsil. "Neměla bys sama kráčet po pláních, tento svět není tak malý, jak se zdá," střihl ušima. "Takže je tvým cílem je najít? Kde žije tvůj adoptivní otec?" Položí další otázku. Uvažoval, že by mohl pomoci, avšak pokud bylo toto mládě opravdu sirotkem a jeho pečovatelé byli nedbalí, nemuselo se mu to vyplatit.

Ne, tahle vlčice nevypadala, že by ublížila - ba naopak, spatřil v ní určitou něhu. Možná to bylo jejím úsměvem, to netušil. A on? On stál, narovnaný, klidný, a na jeho tváři se neobjevila ani známka úsměvu. Nebylo to proto, že by nebyl rád za společnost, to ne - bylo to kvůli jeho vychování. Už na pohled mohl působit jako vážná muž. "Jsou tyto louky málo frekventované, že jsem nebyla má přítomnost očekávaná?" Položil otázku ze zvědavosti, i když jeho tón se neměnil. Své pronikavé modré oči zaměřil do těch jejích a soustředěně si prohlížel její kostým. Vypadala jako šlechtična, ale její slova říkala opak. S´Arik předpokládal, že to byla prostá vlčice bez urozené rodiny, když se rozhodla staršímu jedinci tykat namísto slušnějšího vykání. "Zkoumám tento svět, procházím územím Norestu. Jsem poutník hledající místo, kde se usadit," seznámí vlčici se svými záměry."Dle vašeho pobavení předpokládám, že ani vy nebudete zdejší," konstatuje. Vypadalo to, že většina zdejších vlků budou cizinci, nemohl však soudit dle třech osob, které zatím potkal. "Málem bych se zapomněl představit, promiňte mi. S´Arik Dasurk Milaga, bývalý vládce Henobu, sjednotitel Vódvóru a Milagy, nositel přítahy Ret-Taag a válečník za čest - K´gonlash. S´Arik, k vašim službám," odříkal celé své jméno i se jmény, na která byl pyšný.

Nijak nereagoval, že vlče pravděpodobně překvapil - vždyť to bylo vlče, to se všemi možnostmi svých smyslů pravděpodobně ještě není obeznámeno. Ačkoli starší vlk zaznamenal jakési veselí ze strany toho mláděte, jeho tvář se ani nehnula. Žádný úsměv, žádná výhrůžka, žádná emoce ani překvapení, ba dokonce ani žádný konkrétní výraz, kromě přátelského klidu se v jeho tváři neobjevila. Uvnitř musel však obdivovat chování toho mláděte - pamatoval si, že sám býval veselý, ačkoli teď na ty časy díky svému vychování nahlížel s jakousi nechutí.
Jeho zkušenosti s vlčaty nebyly tak rozsáhlé. Na cestě sice pár jedinců potkal, ale nikdy se mu neukázaly jako příliš dobré zdroje informací. Vlčata, která vychovával, byla po smrti a ta, která v jeho rodné zemi válku přežila, byla vychována v přísných zákonech Milagy, kde úsměv nebyl součástí tréninku - naopak, jakákoli emoce překážela. Mělo cenu tu vůbec zůstávat? Ne, S´Arika sem táhly jiné důvody. Možná vzpomínal na své syny a něco z obětavého otce z něj zůstalo, když byl neklidný, že našel vlče samotné uprostřed planiny. "Není časté potkat vlče, jako jsi ty, samotné. Omluv mou zvědavost, ale jsi pouze na procházce? Kde máš rodiče?" Položil otázku stále stejným tónem. Jeho výraz mohl být matoucí, jediné, co vypovídalo o jeho starosti, byla právě slova.

Tmavý vlk s fialovými a modrými odlesky v srsti se po setkání s bílou vlčicí vydal severním směrem. Překročil hory a opět klesl pod hory, když se před ním rozprostřela další pláň. Stálým tempem se vydal vpřed, přemýšlíc nad tím, jak je tento svět opravdu veliký. Už kdeco prošel, zatím se mu území Norestu zdálo docela malé, ale to ještě nevěděl, že by měl své kroky směřovat i k jižní hranici.
Na planině nebylo příliš, co dělat. Mohl by lovit, ale hlad neměl, mohl by běžet, na zátěž zbraně na jeho zádech byl zvyklý, ale neměl důvod. Nemusel spěchat, celý svět měl před sebou a jeho cíle mohly být zanedbány, když byl na průzkumné misi. Poslouchal ticho a nechal větřík čechrat jeho srst. Netrvalo to však příliš dlouho, když znovu ucítil cizí pach. Zavětřil a spatřil osobu. S nadějí vztyčil své dlouhé uši a vydal se směrem k vlčeti, které sem přišlo samo. Proč? To nevěděl. Možná to byla zanedbatená informace, ale to mohl zjistit. Urostlý S´Arik se vydal přímo k němu a zastavil se až když byl dostatečně blízko. "Zdravím tě, mládě," pozdravil a kývl hlavou. Jeho tvář byla ledová, bez emocí, ale i přesto by jeden poznal, že jeho úmysly nejsou zlé.

Srst tmavého vlka se v raním Slunci v některých místech leskla odstíny modré a fialové. Jeho zbraň se na místě ani nepohnula, jen občas házela prasátky a jeho ledově klidný výraz se nezměnil ani když modrými zraky skenoval vlčici, na kterou narazil tentokrát. Vypadalo to, že světlá vlčice jeho přítomnost nečekala. Na to však S´Arik nedbal, protože nevypadala, že by mu hodlala ublížit. "Zdravím vás, madam. Neruším?" Pozdravil zdvořile a pokýval hlavou. Kdyby rušil, už ze svých zásad by se radši vydal dál.

<< západ

Tmavý vlk se zbraní na zádech a zlatým náhrdelníkem na hrudi kráčel krajinou dál a dál. Pozoroval, jak se okolí mění a směřoval svou stopu tak, aby nevkročil na území, kde by nebyl vítán. Poslouchal jen vítr, své vlastní kroky a občasné zachřestění řetízku, který jeho zbraň připevňoval ke koženému postroji. Byly to další hodiny cesty, co měly zkušené tlapky nachozené a vypadalo to, že S´Arik je připraven dále putovat územím Norestu, aby si o něm něco zjistil.
Na jedné z luk, kterými prošel, se rozhodl pro krátkou přestávku. Vyhledal malý vodní tok, napil se a posadil se. Po chvíli zaznamenal společnost, a tak se vydal jejím směrem.

Na jeho tváři se objevil určit zájem, i když jen malý náznak. Vypadalo to, že mají něco společného - on domov hledá dlouho a ne a ne ho dohnat, i když by v té roční cestě už rád přestal. Už to byla dlouhá doba, kdy naposledy viděl známé kraje, a přesto si stále pamatoval všechno, čemu ho učili a co si zažil. Pořád pamatoval na rodinu, o kterou přišel, a stále před očima viděl svou zbraň potříštěnou krví nepřátel. "To vaše zbarvení. Mí přátelé ze smečky, kterou se podařilo sjednotit s mým rodným Společenstvem mívali podobné zbarvení. Ale vím, že je nelogické tak daleko od toho území hledat známé tváře. Avšak - není to nemožné, omluvte mou zvědavost," vysvětlil své dotazy. Možná trochu posmutněl, že Brisa není jedna z přeživších Morokské války, ale na jeho výrazu se to stejně příliš neodrazilo. Vážný a zdvořilý, jako vždycky. "Mým cílem bylo také najít domov," srovnal svou cestu s tou její, i když předpokládal, že podmínky její cesty byly jiné. Kývl, když se mu představila. Snažil se zapamatovat se její jména. "Potěšení na mé straně, Briso. Dle pachu soudím, že patříte do jedné ze zdejších smeček, není tomu tak?" Položil otázku a své zářivé ledové oči nespouštěl z těch jejích.

Co se zatím jeho zkušeností s tímto krajem týkalo, potkával tu zatím docela přátelské tváře. Aigir, takhle... Jak se vlastně jmenuje? Uvědomil si, že ji nezná jménem. Třeba mu jméno napoví, odkud tahle kráska pochází. Třeba ji zná... A ani o tom neví. Ten vlk v horách mu přece řekl, že zbraně typu Wara v téhle zemi nenašel, a to tu žil roky. Ale ona tu nová nebyla - něco nesedělo. "Přijdou lepší dny pro lov," řekl jen. Věděl, že možná mají šanci něco ulovit spolu a pak se podělit - získat více pro oba - ale jeho zajímaly jiné věci. Jídlo mohlo počkat, to nebylo to, proč sem přišel. Poslechl si její slova o tom, jak se sem dostala ona. Vypadalo to, že tahle země bude mít obyvatelstvo složené z větší části z cizinců. Jeho zajímalo jediné - jestli tu i on najde místo, nebo bude lepší pokračovat dál v té nekonečné cestě. "Našla jste domov," vyvodil černý a pokýval hlavou. "Jste z daleka? Znáte kraj s jménem Henob? Říká vám něco Svatyně Vódvóru a Morokská válka?" Položil otázku. V jeho hlase byl pouhý klid. Nespěchal. On měl času dost. "Správně. Jmenuji se S´Arik Dasurk Milaga, bývalý vládce Henobu, sjednotitel Vódvóru a Milagy, nositel přítahy Ret-Taag a válečník za čest - K´gonlash. S´Arik, k vašim službám," představil se konečně, věnoval vlčici mírnou poklonu a posadil se. Iptar ze svých zad nesundaval.

Že by tmavý vlk se srstí v odlescích modré a fialkové zrovna oplýval schopností vést živou ukecanou diskusi, to se říct nedalo. On měl radši diskusi, která někam vedla. Nezajímaly ho nudné kecy o počasí, pokud to nepomohlo dokázat jeho nestrannost. Když vlčice přišla blíže, měl možnost si ji lépe prohlédnout. Zbarvení bylo jednoduché, ale zaujal ho její pach. "Nikoli. Jsem poutník. Avšak vy jste na lovecké výpravě, nemám pravdu?" S´Arik znovu promluvil, ale jeho výraz ani tón se nezměnil. Vypadalo to, že jestli nějaké emoce má, tak se mu daří je všechny držet na řetězu. Na zádech samice zpozoroval jakýsi předmět. Vypadalo to jako hůl, nejspíš kovová. To mohlo znamenat, že také není zdejší - byla snad z rodu Vódvórů? Potom by poznala Wara a poklonila se vládci, to nemůže být... Její srst vypadala podobně, ale S´Arik si nemohl být jistý jen podle pohledu. "Vy jste zdejší?" Zeptal se zdvořile.