Príspevky užívateľa

I nadále jen klidně stál, pronikavé oči upřené na světlou vlčici. Vyslechl si její slova o šíření informací o Kultu mimo jejich území. Neznal, jak by takový ideální kulťan vypadal, ale mohl si to vyvodit z jejího chování. Bůh. Hati, pomyslel si. Kdyby narazil na někoho, kdo hledá víru, věděl, kam ho nasměrovat. Nemohl si však být jistý, že by udělal dobrou věc, kdyby bez důvodu náhodné kolemjdoucí směřoval do města. "Budu se řídit vaším přáním," kývl nevyjadřujíc svůj vnitřní nepokoj. Hodlal však svá slova dodržet. To, co mu Vulon řekla, bylo v bezpečí. Pokud na to vše tedy nebude myslet při příštím splynutí myslí, což dělat nehodlal.
Na jeho přání vskutku vlčice zareagovala. Dostal zkrácený názor o smečkách, ve zkratce mu však pověděla už to, co věděl. Nemusel se dlouho dívat, aby viděl, že tmy ustoupilo. Blížil se den. Ohlédl se směrem k východu a zase zpět na vlčici. "Děkuji," pokýval hlavou zamyšleně. Bylo zajímavé, že Ignis vskutku všichni vnímali jako bandu vrahů. Proč? Už na několika jedincích včetně samotné jejich alfy se přesvědčil, že jsou pouze... Ctižádostiví. Touha po moci, ale také touha po domově je spojovala. Jako každou smečku. "Přízrační," doplnil ji. Víc však říct nemohl, zavázal se Pandoře o tom pomlčet. Zatím žil venku, měl čas si udělat přehled. Momentálně vlastně díky své zvědavosti měl stejné podklady od všech smeček. Už stačilo se jen rozhodnout.
Na její poznámku o kovovém předmětu, co nese na zádech, se krátce zahleděl na to ostří. Měla právo to vědět, každý měl. "Iptar, Stín Henobu," řekl, jakoby o tom mluvil každý den, "zbraň, která je typická pro můj domov. Kov, ostří. Trénovat její ovládání bylo další z mých poslání. Přísaha mi brání ji použít jinak než při čestném jednání," možná se ji snažil ujistit, že se nemusí bát. No, snad jí to vysvětlení stačilo. Žádat víc... Asi by dostala přednášku na hodinu. I on si udržoval určitý odstup. "Mohu se ptát na vaši... Čelenku? Nikdy jsem neviděl takový vzor," zeptal se pro změnu on. Mnoho run z jeho domoviny občas zobrazovalo Měsíc, ale nikdy neviděl cetku, kterou by s jejím vzorem někdo nosil.

Stále měl hlavu vztyčenou, dlouhé uši směřujíc dopředu. I ten cizokrajný vzhled ukazoval na to, že o svém poslání a minulosti může mluvit pravdu. Ovšem, že mluvil pravdu. Neměl důvod lhát. Neměl důvod nic skrývat, a kdyby se vlčice snažila hledat jeho slabinu pro případný střet... Pravděpodobně by ji ani nenašla z pouhých slov. Znalost byla výhodná, ale nijak neomezovala jeho trénovanou osobu, která byla z války ještě stále připravena se bránit každému nebezpečí, ačkoli si přála mír. To bylo jeho primární poslání. Soustředěně poslouchal slova stříbřité vlčice, na kterou musel zírat nahoru. Kdyby ji potkal ve své úrovni, pravděpodobně by teď hleděl dolů on. I tak by se na jeho chování však nic nezměnilo. Dala mu najevo, že vlci, kteří neslouží Hatimu, nejsou vítáni. "Máte pravdu, nejsem, jak to nazýváte, synem Měsíce. Všechny informace, které jste mi řekla, si ponechám pro sebe, budete-li na tom trvat. Nemusíte odpovídat, omluvte mou zvědavost. Jen shledávám váš pohled na svět... Fascinujícím," pověděl zamyšleně. Pochopil, že by měl odejít, i když ho lákala možnost ještě zůstat a poslechnout si od stálého obyvatele Norestu něco víc i mimo Kult. "Již jsem navštívil jiné smečky, ale máte-li co říct, budu vděčný," kývl hlavou na znamení vděku. Měl dostatek názorů, ale přeci jen byl rád za každý další. Tato zvláštní osoba byla navíc tajemná. Cizí, a o to víc měl zájem se dozvědět víc. Kdyby odmítla, nezlobil by se. Stejně naznačila, že už by se měl vytratit. "Jen dobře. Ani tomuto skvostnému světu by globální rozpory neprospěly," už vzpomínka na zem zabarvenou krví byla nepříjemná. Jediné, co ho svým způsobem uspokojovalo, bylo to, že původce těch rozruchů... Byl mrtvý. Byl mrtvý ostřím zbraně, kterou tmavý nesl na zádech. "To byl jeden z jeho účelů," potvrdil její domněnku.

Jeho tempo se zpomalilo. Teď se téměř loudal. Snad chtěl další odpočinek pro stará kolena, snad nechtěl spadnout z kamenné hráze, snad... Neměl kam spěchat. Věděl, že tenhle svět je velký a má stále mnoho tajemství, která jen čekají na objevení. Poslední dobou zkoumal zvláštní fenomén. Zdobená vejce se objevovala na různých místech. Možná jsou vždycky... U zdroje vlhka, pomyslel si. I proto se rozhlížel i zde. A vida! Našel ho. Plavalo ve vodě. Špinavé, tentokrát nesymetrické. Zvláštní. Stále však viděl v jeho značení určitý smysl. Bylo to... Třetí, čtvrté? Čtvrté. Došel až ke břehu, ale voda byla hlubší, než předpokládal. Zrovna počasí na koupel nebylo, a tak se vydal dál.

Procházka. Nejspíše se vydal na procházku. Podél řeky došel až k vyvýšenějším polohám, k lesu. Příjemný vzduch a šum lesa byl příjemný, ale bylo tu něco... Prázdného, přesto tajemného. Zastavil se a rozhlédl se kolem. Kromě tichého řinčení řetízků na jeho zádech však neslyšel nic neobvyklého. Ale přece něco nehrálo - no vida! Oceánové oči spočinuly na oválném předmětu. Přišel blíž a sklonil hlavu. Vskutku, bylo to další vejce. Už si začínal myslet, že tyto podivné výsledky množení tu zanechal neobvyklý tvor. Pták? Plaz? Nic takového nikdy neviděl. Zároveň však nezaznamenal nic jako... Kořen. To znamenalo, že to není rostlina. Nechápavě od předmětu zvedl hlavu, ještě chvíli se na něj díval... A pak se vydal dál. Může přeci přemýšlet cestou. Neměl to rozbít? Nebo to byla nějaká forma magie?

Nepřál si potíže. Věděl, že tohle místo patří jiným, ale pouze procházel. A teprve tedy, když si byl jistý, že žádný ze zdejších tu není a že Slunce je na obloze, vydal se skrz. Opuštěné atrakce i za světla vypadaly... Děsivě. Tajemně, zrádně. Nedivil by se, kdyby tu na něj něco spadlo. Co ho však zaujalo víc, byl předmět válející se v roští u plotu. Naklonil hlavu na stranu a zastavil se. Podivný fenomén. Nejspíš nějaký druh plevele, pomyslel si. Rychle vejce prohlédl. Kvůli jeho barvě by si ho téměř nevšiml. Opět bylo souměrné, pravidelné. No, neměl by se tu zdržovat. Vydal se dál.

Měkký písek byl pro tlapy zvyklé na drsnější podmínky příjemný povrch. To nebyly ostré kameny, nebylo to nepříjemné jehličí. Písek byl hladký... studený, jemný. I tmavý vlk zakládající si na odbourávání emocí musel přiznat, že to bylo pohlazení pro jeho jinak cestou znavené tělo. Rozhodl se pro odpočinek. Nevšiml si, že je na cizím území. Sáhl si na záda a odepnul kovový předmět, který dopadl do písku, aniž by vydal ten klasický řinčivý zvuk. Tmavý se natáhl a zíral do dálky. Za moře. Poslouchal příjemné šumění vln dorážejících na břeh. Dlouho se necítil tak... Uvolněný, klidný. Bezstarostný. Jeho modré oči však spočinuly na předmětu. Malý, oválný. Téměř splýval s pěnící vodou, ve které se pohupoval. Nejdřív se jen nechápavě díval, pak vstal a vydal se blíž. Vskutku, bylo to vejce. Roztomilé malé vejce pomalované geometrickými obrazci. Pravidelné, souměrné. Nenápadné. S´Arik do něj zvědavě tlapkou šťouchl, ale nic se nestalo. Rozhlédl se, jestli někde není nablízku jeho matka. No, kdyby ano, neměl by tu být, až se vrátí. Proto se rozhodl odejít. Opět si vyhodil na záda své břemeno a rozešel se dál.

Bylo logické, že měla pochybnosti. Také by měl na jejím místě pochybnosti o záhadném tulákovi, kdyby měl na starosti bránění hranic. Kromě jména o sobě vlastně... Nic neřekl. Dával však vlčici znatelný prostor, aby si o ty informace řekla. Také mu brzy naznačila, že má mnoho dotazů. Vlastně byl jeho dotaz prostý - jestli se dá za jejich pravidel a podmínek žít, aniž by vlk ztratil svou hrdost. Aniž by ztratil svou vlastní víru ve vlastní zásady někdo, jako je on. Co však pochopil bylo, že myšlenka této podivínské smečky se s jeho životní filosofií naprosto ruší. No... Nedal to najevo. Neměl právo zasahovat, avšak Vulonkrein mu naznačila, že není nucen věřit v jejich boha, když se nepřidá. A přidat se? Do toho se neměl. Stejně však sbíral informace, dokud to šlo. Otázky byly pochopitelné.
"Jsem poutník. I ve zdejším kraji však hledám vyhovující domov, nemusíte odpovídat, pokud vám to zákon zakazuje," pokusil se o vysvětlení svých záměrů. Byl poutník bez závazků. Jediné, čemu sloužil, byla kultura jeho domoviny a logika. Na její odpověď jen kývl. Poděkoval tím.
"Jistě. Henob, můj rodný kraj je odsud rok cesty. Tamější svět má zcela jiné zvyky, než jsem dosud viděl zde, proto se snažím pátrat po poznání - po informacích. Je to dědictví mého rodu, snažit se dosáhnout nedosažitelného. Jen skrz vědomosti a informace může svět jednou žít v míru," pokračoval ve vysvětlení. "Ne každý však chce mír. Můj svět byl zničen, ale nezemřel. Já již nesu jen zlomek z moci, kterou kdysi Milaga vládla." Nebyla to výhrůžka. Spíš fakt. Zasloužila si vědět, co je zač, a lhal by, kdyby řekl, že není nebezpečný. Jak se však mohla přesvědčit, měl své zásady. Slušnost, čest. I v jejích očích spatřoval ledový klid.

Ovšem, běžným vlkům jeho jména nikdy nic neřekla. Jakou logiku tedy nalézal v jejich vyjmenování? Bral to za slušnost, aby ostatní věděli, kdo je. Vlastně tím nabádal k pozornosti a u některých vzbouzel zájem. Byl to zvyk. Zvyk, snad i ta malá hrdost, kterou si s sebou nesl. Kdyby byl blíže domovu, každý by věděl, kdo je. A každý by poznal, jakou zbraň nosí na svých zádech. Už si však zvykl, že jeho jména ani jeho historie nemají v tomto světě žádnou váhu. A nestěžoval si, byl smířený. Nijak to s ním nehnulo, věděl, že svůj respekt si musí zasloužit. Vždycky to věděl.
I vlčice se představila. Předpokládal, že Věštec bude nějaký druh jejich postavení. Pravděpodobně vyšší, když jejich životní filosofií byl... Bůh. Hati, zřejmě. "Čest vás potkat, Vulonkrein," odpověděl krátce a zopakoval její jméno, aby si ho zapamatoval. Zdvořilosti. I když se nepotřeboval vetřít do její přízně, zakládal si na vychování. Vyslechl si její slova. Řekla v podstatě to, co už věděl. "Vaše smečka je jiná. Vzdálená od ostatních, mající vlastní pravidla. Založená na víře. Obdivuhodné," shrnul, co věděl, když domluvila. Procestoval mnoho světů, ale žádnou smečku slepě věřící v boha zatím nepotkal. Před Vulon svůj vztah k víře nevyjádřil. Věděl, že by to nebylo moudré a respektoval jejich pravidla. "Hati vám nakázal se stranit světa? Daroval vám toto místo?" Pokračoval klidným nic neříkajícím tónem. Dle jejích slov pochopil, že někdo jeho typu by tu zkrátka žít nemohl, ale chtěl zjistit víc. Skulinu v pravidlech, nedostatky. Prozkoumal každou smečku, a i když zrovna této nedával příliš nadějí, neodcházel, dokud neměl dost informací.

Zbraň na jeho zádech zůstala v tomto setkání jako hrozba. Cizí, zvláštní, kovová a ostrá hrozba, která by v učených tlapách mohla rychle způsobit smrt. Proto však S´Arik nepřišel. Zbraň s sebou táhl... Z jiných důvodů. Nikdy ji nepoužíval, dokud jí nebylo třeba. A věřil, že s vlčicí se dokáže domluvit bez použití násilí. ON byl přece mírný muž. Přesto bylo zvláštní se vskutku ocitnout u hranic území Hatiho. Něco o něm slyšel, ale sám nevěřil. Jeho životní postoj silně zakořeněný v jeho chování, který vybudoval schopného a inteligentního vlka, kterým byl dnes. Logika. Logika mu bránila věřit v cokoli jiného než v to, co dává smysl a je to podložené návazností.
Zůstal stát dole a poslechl si její slova. "Fascinující," zareagoval spíše pro sebe. Zřejmě nebyl vítán. Ovšem, i s tím počítal. Musel však vyzkoušet všechny možnosti. "Jsem S´Arik Dasurk Milaga, bývalý vládce Henobu, sjednotitel Vódvóru, vítěz Morokské války a válečník K´gonlash. K vašim službám," předvedl mírnou poklonu, jak se na vlka jeho druhu slušelo. Měl respekt ke každému území i k jejím obyvatelům, ale uznával i vlastní smysl pro slušnost, se kterým... Nemusel souhlasit každý. "Přicházím v míru. Zvěsti o vaší smečce kolují Norestem jako zpráva o nákaze. Smím se ptát na důvod vaší popularity?" Mírně natočil hlavu na stranu, ale jeho výraz se nikterak nezměnil. V tmavé tváři jen ledové oči vypovídaly o tom, že ta tajemná bytost žije. Možná je nebezpečná... Ale má svou úctu.

Že mladého překvapilo jeho oslovování, tomu se nedivil. Byl to zvyk jeho rodiny a smečky, byl to zvyk jeho domoviny. Slušnost pro něj byla důležitá. Kývl na znamení, že přijal. Zdál se býti mlčenlivý. Tajemný cizinec s ne příliš zajímavou barvou, o to víc byla dramatická historie, kterou si nesl. Řetízky na postroji ve větru cinkaly o tmavý kov dlouhé zbraně, kterou nesl cizinec na zádech. Zlatý náhrdelník na slunečním světle vynikal. A nejvíc pozornost stahující předmět? Jeho oči a uši. Uši delší, jak normálních vlků. A modré oči na černém podkladu pronikaly hluboko do duše vlka, na kterém se ten ledový nic neříkající pohled zastavil. "Dobrá," odpověděl. Byl to mladý chlap, ale jak se k němu chovat? Možná byl Sarik vzdělaný, ale chování k mladším či socializaci... Nechápal. "Jsem S´Arik Dasurk Milaga, bývalý vládce Henobu, syn generála Arroka, sjednotitel Vódvóru a vítěz Morokské války. K vašim - k tvým službám," předvedl zrzounovi lehkou poklonu, posadil se a ocas obmotal okolo tlap. Až teď bylo patrné, jak se vlastně urostlý. "Procházím Norestem již pár dní. Smím mít otázky k tvé smečce?"

<< somewhere

Tlapy ho donesly až na planinu pokrytou vřesem. Výše položené míso, na kterém se dařilo leda tak menším rostlinám. Už na pohled bylo však krásné, kouzelné. Pro poutníka, který však prošel tucet takových, to nebylo nic nového. Tato krajina ho nijak neohromila a i kdyby, jeho výraz byl... Stálý, neměnný. Ledový a neutrální. Sálal z něj klid a zkušenost. Při cestě přes Vřesoviště nespěchal. Měl času dost. Stejně nevěděl, kam jde.
Brzy mu vítr přivál pachy. Zřejmě tu nebyl sám. Měl však náladu na rozpravy? No, stejně neměl nic na práci, a tak zamířil k nejbližšímu, jehož pach napovídal, že je člen smečky. Pravděpodobně Ignisu. Mohl získat další cenné informace, a takovou šanci si nechtěl nechat ujít. Zahlédl vlka. Samce, bílo-rezavého. Došel pár metrů před něj, než se zastavil. "Zdravím vás. Jste z Ignisu?" Rovnou položil kontrolní otázku. Chtěl vědět, s kým má tu čest.

<< somewhere

Město bylo vidět už z hor. Už z dálky za dne i za noci se rýsovaly jeho siluety jasně i na dalekém obzoru a přitahovaly pozornost nejednoho živáčka, který zvědavě chodil Norestem. Jako neobvyklý přírodní či umělý úkaz to uznal i S´Arik. Možná proto zamířil právě k tomu jedinému kdysi lidskému městu, které za život zpozoroval. Jeho zvídavý duch ho táhl vpřed, ale rozum radil se držet dál. Měl nějaké zprávy - a jednou z hlavních byla zpráva o údajně praštěné smečce, která ve městě sídlí. Opatrnost byla na místě, a tak se rozhodl zbytečně tamní obyvatele neprovokovat. V měsíční záři tmavý kov na jeho zádech házel odlesky a tmavě šedá srst se zdravě leskla. I tak nebyl urostlý poutník nijak zvlášť nápadný. Pohyboval se tiše, pravidelně. S hlavou nahoře, ale klidnou tváří. Měl tu zde jeden cíl, kvůli kterému vstoupil na most. Informace. Vždycky šlo o informace, které on uctíval jako nejlepší zdroj vědění, tudíž moudrost. Chtěl mít přehled, aby mohl rozhodovat o novém domovu.
Nebyl sám. Na tom místě byla i vlčice. Pravděpodobně právě ze smečky - hranice tedy nejspíš měli střežené. "Co v kouzelné záři hluboké noci dělá líbezná vlčice jako vy ve stavu bdělosti? Buďte pozdravena," první položí básnickou otázku, potom zdvořile přikývne na pozdrav. Zastaví se v určité vzdálenosti od ní, nechávajíc si dostatečný odstup. Měl respekt ke smečkám, nebyl hloupý. Nepřišel škodit a neměl zlé úmysly, o čemž vypovídal jeho klidný, uvolněný postoj. Jen ledový výraz bez emocí mohl působit matouce.

Její projev lítosti ho docela překvapil. Těžko říct, jestli ho to nějak uspokojilo či vyvolalo další otázky, no uvědomil si, že už mu toto téma nevadilo tolik, jako kdysi. Každý se přece ptal, proč odešel a tento důvod byl hlavní. Mohl si vymyslet lež, ale k ničemu by to nevedlo. Uměl si udržel chladnou tvář. Ta i nyní byla na rozdíl od té jeho společnice nehybná, bez emocí. Ostatně jako vždy. "Život není spravedlivý. To musíme být my," dodal k tomu. Líbilo se mu, když měl chvíli na oddech. "Co vaše... Důvody?" Optal se opatrně a pootočil hlavou. Chtěl, aby chvíli zase mluvila ona. On radši mlčel.

Patřit ke smečce mělo mnohé výhody. Některé z nich Tessa vyjmenovala a on kývl, že rozumí. Věděl, jak je složité zapadnout do kolektivu, který je vám cizí. Vždyť v rodné smečce máte rodinu, rodina je vaše primární smečka, no a bez podpory bratrů a sester, otce, matky, pradědečka a jiných členů jeho rozsáhlé rodiny by ani S´Arik nebyl tím, kým je dnes. Měl v životě to štěstí, že ho vychovávala logika. Kdyby ne, nedokázal by být za každé okolnosti tak klidný, snad by se ani nedokázal smířit s válkou a se ztrátou svých potomků. "Máte zázemí, kde se můžete ukrýt před světem," shrne její slova. "Myslím, že je to užitečné někam patřit. Já jsem domov dobrovolně opustil a od té doby jsem nenašel pravé místo, které by ho mohlo aspoň z poloviny nahradit," podělil se i o vlastní poznámky. Možná to nešlo ze srdce, ale byly to zkušenosti z dlouhých cest, kde se i on občas zastavil. "Jde... O tu rodinu."

Stále byl zaražený její výřečností, no začínal si zvykat. V tomto byl přizpůsobivý, dokázal mluvit s kýmkoli, svůj způsob ale kvůli tomu měnit nehodlal. Měl vychování a ani při zcela jiném přístupu toho druhého ho nehodlal zrazovat. "Těší mne, Jack." Přes samá slova by téměř i představování zanedbal. Podle toho, co o sobě řekla a jak rychle přešla k jiné otázce předpokládal, že si stejně nic z toho nechce ve skutečnosti pamatovat. "Je to přes rok cesty," zopakoval. Jo, to bylo daleko. A on celý ten rok chodil, aby se dostal až sem. A tady? Mohl jít dál, ale zůstal. "Kvůli válce, ve které padla má nejbližší rodina," řekl jí. Předpokládal, že nějaké špatné události v jeho životě jí budou stejně ukradené, a tak si i přes vracející se myšlenky na jeho zesnulé syny schoval za ledový výraz. Mlčel. Chtěl, aby o sobě mluvila i ona a dal jí prostor.