Príspevky užívateľa

Nejen, že pokládala příliš otázek, kromě toho, že se přizpůsobila jeho formě odpočinku totiž nejspíš nepobrala ani tolik slušnosti. On nehodlal kritizovat její způsoby, ale občas mu ta hromada slov přišla nemístná. Vypadá to, že si neodpočineš. Šlo jí o přátelství. Nevěděl přesně, jak si to představuje, což mu vysvětlila. Stále však nepobíral důvod jejího přehnaného optimismu. Vůbec se neptala na jeho záměry. "Zábava nepatří k mým zálibám," namítne. On si nedělal přátele z minuty na minutu. Vlastně ani neznal pravé přátelství. "Mohu se ptát na vaše jméno?" Připomenul. Stále nevěděl, jak jí říkat. Přivalila se jako rychlá voda. "Jsem z dalekého Henobu. Je to má domovina, leží přes rok cesty na severo-východ. A váš rodný kraj?" Pokusil se přestoupit na její způsob komunikace, ale stále působil snad až příliš vážně.

Patrně byl jeho předpoklad správný. Už dle jejího výrazu pochopil, že i když onu pověst někteří to překousnou jednoduše, ne pro každého je Ignis tím vyvoleným. Bylo to opravdu jako pověst, které vlk nevěřil, dokud se nepřesvědčil na vlastní oči? Dost možná. S klidným výrazem ve tváři poslouchal její slova. První smečky? To měli společné. I on byl z úžasné smečky, která se možná lišila svými zvyky, zato mnohé získala v oblastech ostatních, a to převážně ve vědě a logice. Pro něj nebyl chaos díky magii ničím neznámým, ale tušil, že zachovat si své mínění a zvyky by v takovém kolektivu bylo těžké. Musel však zvážit i jiné možnosti, kde by případně mohl žít. Nihil, Přízrační, Kult... Nevěděl, co všechno se tu toulá, ale nechtěl se rozhodovat předem. Jeho tlapky se snad toulavé narodily, jeho hlava by ráda přilnula k jednomu místu. "Nedostatek běžného života? Musí to pro vás být unavující," vysloví s mírným zájmem. Přiměřeně k jeho výjevu, stále je vážný a chladný, ale ví, že mírnou... Jak tomu říkají... Empatii není na škodu dát najevo, i když on o ní mnoho nevěděl. Emoce samotné mu byly cizí. "A co klady? Smečka vám obvykle dává něco, co by život tuláka neposkytl," snaží se hledat pozitivní stránku věci. Vůbec mu nevadí, že se rozmluvila. Stejně si ony informace hodlal nechat pro sebe. V této zemi ještě nenalezl spojence.

Kdyby nebyl trénovaný na to potlačit emoce, nejspíše by jeho trpělivost s touto vlčici nebyla zrovna veliká. Neměl příliš v lásce rychlé rozhovory, on radši ticho prokládané občasným slovem. Tohle? To bylo naopak - slovo prokládané občasným tichem. Musel říct, že takové... Vlastně obdivuje. Jak dokážou mluvit a vlastně nic neříct. Nejspíše se dnes nebude nudit. Jeho "obočí" vystřelilo na chvíli překvapeně nahoru, no výraz se nezměnil, když mluvila o náladě. "Mám mnoho jmen, můžete si vybrat. Ovšem preferuji S´Arik," podíval se jí do očí. Mluvil... Možná až moc vážně. On se nedokázal uvolnit, on nedokázal zahodit tu tvrdě vychovávanou a trénovanou mysl oddanou logice. A nyní? Její upovídanost smysl nedávala. "Seznamování a přátelství je společenská aktivita vymykající se logice, potřebující k existenci prvky empatie, které já pro tyto události nejsem schopen," namítne. Nebyla to tak úplně pravda, on své emoce jen dobře skrýval. Přátelství? Nevěděl, čím se nazývá přátelství, ale pokud myslela spojence, mohl být užitečný.

Pronikavé modré oči značně vyčnívající z tmavé srsti si prohlížely tělo nové příchozí. Vlčice v nepřirozené barvě, dokonce v pláštíku. Co ho zaujalo? Kovová tlapa. Veklá část, možná celá. Její civilizace musela znát kov - dobrý první krok. Sledoval její kroky. Zřejmě poznala, že i když to má normálně ve zvyku, dnes nemá v plánu si stoupat. I proto bylo od ní slušné si lehnout také, což vyhodnotil jako dobrý zvyk. Co však jeho uším povídalo o složitém rozhovoru byla její řeč. Tolik otázek! No, dvě. I přesto je však vychrlila na něj příliš rychlým a netaktním tempem. No, aspoň byla přátelská. "Nyní? Právě teď se pokládám za tuláka," nepochopil tak úplně její dotaz. Vlastně ani ten druhý. Kdo byl? Nevěděl, jestli se ptá na jméno nebo na osobu, jeho společensky téměř neschopná mysl byla zmatena - zvenčí však zachovával stále ten samý nic neříkající neutrální výraz. Jak se vede? Jakože... Jak se mám? Na to se mě ptali tak... Jednou. "Pokud myslíte můj stav, ano, dobře," odpověděl s mírnou skrytou váhavostí. "Jsem S´Arik Dasurk Milaga, bývalý vládce Henobské říše, sjednotitel Milagy a Vódvóru, syn generála Arroka, nositel přísahy Ret-Taag a válečník K´gonlash. Co pro vás mohu udělat?"

Mít chvíli pro sebe bylo vítané. Dvakrát tolik, když jsou vám docela cizí běžné emoce a všechna ta sociální interakce, kterou Sarik v oblibě neměl, i když působil jinak. On také byl jiný. Vysoký vzrůst, silné tlapy, atletické tělo... A každému, kdo někdy poznal rozvahu, by bylo jasné, že tento jedinec rozhodně nějakou moudrost se vznešeností pochytil. Dále se věnoval odpočinku a dokonce opřel hlavu o kmen stromu, za kterým ležel. Pokud si však opravdu přál odpočinek, nebylo mu vyhověno. Nebyl totiž sám. Pomalu otevřel oči a zahnal negativní a otrávené myšlenky. Vlastně... Pokud ta osoba bude nekonfliktní a nechá ho odpočívat, bude za obyčejný rozhovor i rád. Nemohl si však být jistý, osud ho poslední dobou rád překvapoval. "Zdravím!" Pozdravil osobu už na dálku, aby ho našla. Nebyl zrovna na nejnápadnějším místě, jeho tmavá srst se mohla ztrácet. I když dal však najevo zájem, zůstal ležet na příjemné trávě. Snad neočekával nebezpečí, snad věděl, že by neprohrál v souboji. Na jeho tváři byla ledová maska.

<< somewhere

Další les. Příjemná změna, když dlouho chodíte. Ne, že by pro poutníka bylo těch pár kroků hodně, ale unavovala ho neustálá interakce s jinými vlky, kterou na území Norestu podstupoval každý den a občas i několikrát. Sociálně toho měl dost - tohle bylo nad jeho běžnou dávku. Opět si přál tu samotu, ten klid, a tak se vypravil do lesa tušíc příjemné místo k odpočinku. Snad utíkal před světem, aby nalezl klid. Když nezaznamenal v blízkosti žádnou živou duši, kterou by mohl být rušen, položil se pod jednu skálu za strom. Ne tak viditelné místo, ale měl aspoň malý přehled o lese i odtud. Spokojeně se nadechl čerstvého jarního vzduchu a sundal kovovou zbraň ze svých zad, aby se mu lépe leželo. Modré oči se zavřely. Nespal, měl se na pozoru, ale užíval si klidné ticho.

Bylo téměř až úsměvné, s jakým obdivem mladá Ignisanka hleděla na umění cizí kultury, a to i pro Sarika. Dlouho nepotkal nadějnou dušičku, ale věděl, že se už nemůže zdržovat dlouho. Zaznamenal ve vzduchu další pachy - a to pachy ze stejné smečky. Tak daleko od jejich hranice nebyl, a ne, že by se bál, ale nechtěl dělat problémy sobě, jim ani malé Dione. Sledoval její nadšení a vrtící ocas. Kdyby ještě dokázala uklidnit tohle... Měla by na to i teď přijít do Milagy a udělat ze sebe mnohem silnější osobu. Tato vlčice šla dobrou cestou, ale Sarik se bál, že by život ve smečce, obzvláště tohoto rázu, nemusel mít na výchově dobrý dopad. Přistoupil ke kmenu a postavil se za něj. Schválně tlapkou do zbraně trčící ze dřeva strčil tlapkou, aby viděla, že je tam pevně zaražený - a to jen správným chvatem. "Cvik," odpověděl snad příliš jednoduše vzhledem k jejímu úžasu. "Rok tréninku soustředění, trpělivosti a samotného zacházení a roky praxe přímo na bojišti. I ty bys byla schopná se jednou stát K´gonlash, kdybys trénovala," to byla defacto veřejná pochvala. Chytil zuby zbraň, vyndal ji z kmene jako pírko a udělal s ní kolečko. Snad aby ukázal, že to jde, a že to s pílí a snahou jde lehce. V mnoha případech se mu to umění vyplatilo. Pak popošel k řece.

Milovaní? Vždyť i on vlastně měl milované, ale nyní mu to bylo cizí, protože všichni zemřeli nebo je ponechal v trouchnivějícím světě Henobu. Již nepotřebovali jeho pomoc, proto byl tady. Oddaný jen vlastní mysli, rozhodnutý pokračovat v blokování nesmyslných emocí, které brání logickému úsudku. Ano, Tessa měla pravdu. Jeho milovaní však byli pryč, a tak potřeboval stavit na jiné půdě. On měl i jiné cíle, které ho držely ve hře s postupkou v tlapkách. "A tam, kde nám mají co dát," doplnil. Aspoň tak to cítil on. Tam, kde byly vědomosti a příležitosti vylepšit sebe samého, tam to byl jeho potencionální domov. Tam, kde mohl něco dokázat a být prospěšný. "Předpokládám, že vy nejste v této smečce plně spokojena," zachytil určitý výraz v její tváři a reagoval na základě pocitu.

Vlastně byl spokojený, že se jeho společnice nepídila po dalších událostech z jeho života. Možná byl hrdý na některé své činy a stál si za svými rozhodnutími, ale ani on nebyl neporazitelný. Měl slabiny, které dobře skrýval, ale měl je. Ostatně jako každý vlk. Něco měli stejné. Vlastně víc vlků to mělo stejně. "Jsme společenské bytosti, mezi naše potřeby vskutku patří mít kam se vracet, mít ono zázemí," shrnul její slova. Nesouhlasil s jedním. Že se přidala kvůli jednomu vlkovi, ale když byla spokojená... Musel ten někdo velmi znamenat, protože on by nikdy nedal na jedinou osobu. "Já jsem na cestách přes rok. Také hledám... Nový domov," těžké to tak nazývat. Nikde už nebude jako Milage.

Ovšem, že mu bylo jasné, že každý vlk má mnoho tváří - a co teprve pak smečka, která se skládala z desítek vlků? Každý jí musel dávat jiné jméno a brát ji jako celek by mohlo být krapet... Zcestné, jistě. Však proto hledal kontakty. Proto nedal na prvního tuláka, který tvrdil, že Ignis jsou vlci prahnoucí po krvi. Překvapilo ho chování vlčice - už dlouho nepotkal někoho, kdo by byl slušný nebo dokonce přistoupil na jeho komunikaci, a to vykání. Ach ano, vykal už ze zvyku. Už od vlčete vykal starším a později i mladším, vykal i svým rodičům. "Zajímavé," podotkne k jejím slovům snad zamyšleně, no jeho výraz zůstává stejný. Posadí se. "Co jsem zatím viděl, obyvatelstvo Norestu se skládá převážně z vlků z cizích zemí, kteří se zde usídlili... A následně založili větší skupiny, smečky," odůvodnil jí důvod své zaujatosti. Přišla však otázka na jeho osobu. Proč opustil Henob? Tu otázku neměl rád a v mysli posmutnil, ale zvenčí vypadal, že rád vypráví. Nevadilo mu sdílet informace a ona nevypadala jako někdo, kdo by měl zlé úmysly. "Válka. Přišel dávný nepřítel, který nám ji vyhlásil. Boje mi vzaly rodinu a zpustošily domov, a tak jsem se vydal hledat moudrost na jiné místo," odpověděl. Nejmenoval své syny. Možná to bylo rok zpátky, jeho jasnozřivá mysl mu ty vzpomínky však rád předhazovala. "Co vás přimělo se k Igniské smečce přidat, smím-li se ptát?" Položil pro změnu otázku on, obratně odbočil od tématu a zaměřil se na to, proč přišel - informace. Chtěl znát zdejší situaci dobře a důvody se přidat mohly být důležité i pro něj, vzhledem k jeho cíli.

Většina vlků, které potkal, mu říkala jediným jménem. Tím jediným, které si zasloužil už narozením, tím prostým názvem pro jeho maličkost. To ostatní? Ta jména už nesla váhu, už o něm něco říkala. Dobrodružstvím jeho život zřejmě nešetřil, a proto dostal příležitost se o ta jména zasloužit. Chápal však, že v jiných krajích si za své skutky vlci jména nebrali. Nejspíše neměli tak bohatou kulturu. "Stačí S´Arik. Potěšení na mé straně, Tesso," kývl hlavou neměníc tón. Snad jen určitý respekt mohl vyznít. Vždy měl respekt, z vlčic dvojnásob. Nepřipadalo mu, že by tato vlčice byla bojovná. Neměli být náhodou Ignisané zabijáci a hrdí bojovníci? Začínal o tom pochybovat. Nebo jen vlčice? Nechtěl však zakřiknout neobjasněný fakt. "Měl jsem za to, že vaše smečka se drží za svými hranicemi," konstatuje s nevyřčenou otázkou. Nemyslel to nijak zle, spíše se ptal na to, jak ta údajně zabijácká smečka vrahů může držet spolu... A přesto nechat své členy létat všude možně bez kapky disciplíny.

Nebylo novinkou, že byly jeho způsoby vlkům cizí. Vždyť také byl zdaleka, a i přesto i nesl kousíček té cizí kultury s sebou a nehodlal ho pustit. Její snahu o napodobení přijal pokývnutím. Úsměv však nikde, jeho tvář na rozdíl od té neznámé - ledový. Bez emoce, až mrazivě klidný. Jednomu by se zdál býti tento cizinec i nebezpečným, no jeho uvolněné tělo nečekalo nebezpečí. Jeho důvody? Proč vlastně zamířil sem a nešel dál? Vlastně nevěděl. Obvykle měl radši samotu, ale zdejší svět mu překvapivě často do cesty stavil cizí osoby. "Vy musíte být z Igniské smečky," konstatuje fakt, který si ověřil, když se přiblížila. Udělal pár kroků bokem, jakoby okolo ní kroužil, ale jeho důvod byl prostý - aby mu Slunce nepálilo do očí. Takhle na vlčici lépe viděl. "Jmenuji se S´Arik Dasurk Milaga, prvorozený syn Generála Arroka, bývalý vládce Milagy, nositel přísahy Ret-Taag a válečník K´gonlash. Přicházím z daleké říše, Henobu," představil se nikterak vychloubačně. Jeho tón by se nedal popsat jinak, než neutrálním... Překvapivě.

<< somewhere

Pomalejším až skoro loudavým krokem se tmavý vlk blížil k lesu. Bylo příjemné tu být teď, když začínalo jaro. Paprsky Slunce svítily skrz koruny stromů a ptáci v těch korunách zpívali. I přes tuto krásnou atmosféru to mrzout S´Arik jaksi kazil svým vzezřením. Kráčel lesem s maskou na tváři, ve které se nerozplývala radost, nebylo vidět potěšení a vlastně by nešlo zachytit žádnou emoci. A s takovým nic neříkajícím klidným výrazem našel osamělý vlk vlčici. Zachytil její pach už dříve a zjistil, že je pravděpodobně z jedné ze zdejších smeček, no hodlal se přesvědčit na vlastní pěst. Když konečně uviděl její bělostnou srst, odbočil z cestičky vyšlapané vysokou zvěří a vydal se k ní. Statné tělo, vysoká postava, zbraň na zádech. Už od pohledu zkušený starší jedinec. "Zdravím Vás, slečno," pozdravil zdvořile a zůstal stát. Nejspíše se nedávno probudila a on respektoval její prostor.

I když dával najevo určitou podřízenost vůči alfovi, jeho vzhled říkal, že by byl i většímu silným soupeřem. Nesl si určitou hrdost, přirozený respekt, který tento letitý cestovatel mohl vzbuzovat a určitý nádech neznáma, který ho zahaloval odérem tajemství. Vůdce smečky to nejspíše nebral na lehkou váhu. To cizince svým způsobem potěšilo. Bylo jasné, že ne všichni členi této smečky budou naivní, tento jedinec nejspíše patřil mezi ty... Silné. Ovšem, když byl alfa. "Mé jméno je S'Arik Dasurk Milaga, bývalý vůdce Milagy, nositel přísahy Ret-Taag a válečník K'gonlash. Pocházím z dalekého území Henobu a přicházím v míru," představil se se vší úctou, než mu byla položena otázka. Ovšem. "Mým cílem zde jsou prostá fakta. Kráčím Norestem krátce a hledám domov, a proto jsem uznal za vhodné si udělat o zdejších smečkách přehled," vysvětlí mu krátce svůj záměr. Nedělá si přílišné naděje, že by mu alfa povídal o Ignisu, ale bylo to na zvážení - možná mohl získat do své smečky cenného člena. "Již jsem potkal jednu z vašich mladších, avšak nikdy nedávám na jediný zdroj. Byl byste ochoten mi sdělit pár prostých informací? Pokud ne, okamžitě odejdu," řekl Sarik. Z jeho hlasu vyzněla pouze slova. Jakoby... Neměl emoce. A nebo je kryl velmi dobře. Schovával je za prostou slušnost, která je v tomto kraji zřejmě vzácným zbožím.

Toto opatření dělal zkušený starší vlk již dlouho - věděl, že pokud smečka stojí za to a funguje, brzy se někdo objeví. Co o Ignisu věděl? Dle výpovědi Aigira to byli zabijáci a bojovníci, kteří si cení síly a statečnosti, ale po setkání s velmi mladou vlčicí, která se jevila jako vskutku zmanipulovatelný optimista, byl na pochybách. Jeho vychování a instinkty mu radily si držet odstup. Nebyl zde pro konflikty, jeho úmysly byly... Mírumilovné.
Nestálé povahy by se nejspíše na cizí území vrhly, aby si získaly svou pozornost. Jemu tvrdá výchova dala určitou slušnost a trpělivost. Docela brzy ucítil a uviděl, že není sám. Tmavý vlk s rudými odznaky ho zaujal už z dálky a upoutal tak pozornost dvou ledových očí. Sarik? Seděl v otrvřeném prostoru nesnažíc se skrýt, postavení měl klidné se zvednutou hlavou, ale z jeho ledového výrazu by se jistě nedala vyčíst dominance. Možná pouze přirozená autorita, kterou tento vlk z dalekých končin nesoucí si odznaky cizí kultury byla zavádějící.
Postavil se, když se neznámý přiblížil. Teprve teď mohlo být znatelné tělo trénovaného válečníka. V jeho výrazu se nezobrazovala žádná emoce. Hlavu mírně sklonil a ocas nechal u nohou - tím projevoval úctu. "Zdravím Vás," pozdravil zdvořile. Pach mu napovídal, s kým má čest, "Alfo Igniské smečky, je mi ctí." Doplnil a ze zvyku sklonil mírnou úklonu.