Príspevky užívateľa

<< hory

Tmavý vlk se vydal na západ. Měl základní informace o zdejších smečkách i o prostředí, ale hodlal se přesvědčit na vlastní oči. Nikdy nedával na jednu osobu - je lepší mít více zdrojů. Ignis vypadal jako dobré společenstvo pro vlka jeho rázu, ale nebyl si jistý, že jejich politika opravdu funguje. Hodlal si ověřit, co mu řekla Dione. Řetízky na jeho zádech cinkaly o tmavý kovový předmět připevněný na postroji, když překonával občasně členitý terén. Brzy se však dostal na lepší půdu a při cestě k Ignisým hranicím narazil na les. Když ucítil, že ve vzduchu je ještě něco, zastavil ve své pouti, aby se rozhodl o dalším postupu. Nebyl drzý, a tak se posadil hned na hranicích. Nebylo v jeho zájmu narušovat cizí území svou přítomností, a tak mohl jen počkat, jestli si jeho opatrná přítomnost vyžádá pozornost.

Ticho a klid byly příjemné podmínky na meditaci, ale to nebyl důvod, proč tu tmavý byl. Jeho smysly byly vycvičeny zachytit i nepatrný zvuk, i jen nepatrný signál, že není sám. Žil dlouho na to, aby ho někdo překvapil útokem ze zálohy. Už když jeho dlouhé uši zachytily tiché úpění kovových šroubů v kabině opuštěné aktrakce, bylo mu jasné, že není sám. To znamenalo jediné - opravdu bude na kraji smečkového území. Byl to vlastně kraj? Nemohl přesně určit, ale i když se držel stranou, jeho přítomnost si vyžádala pozornost šedého vlka. Hrdý postoj ano, ale nijak povýšenecký. S´Arik se rozhodl, že nejvhodnější bude neklást zbytečný odpor. Ano, byl na cizím území, ale neměl zlé úmysly. Slyšel blížícího se vlka v nočním tichu zřetelně, ale nekladl odpor, když jako tank přiběhl a srazil většího, staršího a pravděpodobně i silnějšího jedince na zem. Řetízky překvapeně zacinkaly o tmavou nebezpečnou zbraň na jeho zádech, ale vlk sám překvapen nebyl. Dostal otázku. Ovšem, pochopitelné. Pokud pán dovolil, přetočil se na záda, aby viděl svému přemožiteli do očí. Zároveň tak projevil svou podřízenost. "Čekal jsem na vás, mladý muži," odpoví na jeho varování. Jeho hlas... bez emocí. Jako kdyby mluvil pouze ve faktech. Stejně tak tvář - ledová maska. "Jste členem zdejší smečky. Nepřišel jsem škodit." Rvát se uměl i z nevýhodné pozice. Nehodlal k tomu však přistopit, pokud by to nebylo krajně nutné - to nebyl jeho styl. Přicházel v míru, a jelikož projevil slušnost a podřízenost, očekával, že mladík tomu bude věnovat pozornost.

Pokud něco oceňoval, tak to byla snaha. Ať už to byli jeho synové, kteří se snažili ukázat otci to nejlepší, cizinci, kteří byli upřímní, neznámí, kteří se snažili zachovat si nějakou slušnost, či naopak mladí, kteří dali najevo svůj zájem a respekt. Od mladých totiž respektu příliš nemohl očekávat, i když si ho jistě zasloužil. Už jeho vzhled a chování na něj ukazovalo na autoritativní osobu, která však neklade ego před rozum. Vlastně se snažil být pro mladší generace vzorem, i když sám o sobě tak nepřemýšlel. Spokojeně proto pokýval hlavou a dále držel pomalé tempo a vyrovnával její váhu za chůze. I když pro něj nebyla nikterak těžká, stále to byla váha navíc a nejradši by už dorazil do cíle. I přes to, že cíl byl v dohlednu, tak si dával pozor na okolí. Pohledem mapoval okolí a uši čekaly na nějaký nepřirozený zvuk, který by nasvědčoval, že nejsou sami. Byl připravený bojovat, kdyby to bylo nutné - Iptar by v tlamě zkušeného válečníka vykonal své. Odpovědí na jeho obavy bylo však jen sílící zurčení potoka, a tak byl klidnější. Na její omluvu zastřihal ušima. Vypadalo to, že mu přece jen chtěla ukázat to dobré. Slušnost měla, a dokonce projevila i lítost, což on neudělal i přes vážnost svých slov. "Ze smrti blízkého není třeba zoufat. Je to jen varování od života, že... Něco bylo špatně. S jejich smrtí stejně už nic neudělám, neomlouvej se," podotkne téměř lhostejným tónem. Nechtěl zapomenout, ale byl nerad, když mu to na tomhle území každý druhý připomínal. Nehodlal se s tím dále zabývat a její omluvu přijal jen s pokýváním hlavy. Stejně na tom nesešlo. "Momentálně se rozhoduji o zdejších smečkách. Mluvil jsem se členy a zmapoval si polohy a sehnal informace, ale ještě mám možnost se vydat dál." Možná by mohl zůstat. "Nyní se však výhodným zdá ještě pár týdnů setrvat na území Norestu," dodal. "Co tvé plány? Měla jsi tušení, kam míříš, když jsi utekla před matkou?" Zeptá se. Pokud to bylo tak, jak si myslel a jak mu řekla, nejspíš bude mít ještě nejasné cíle. Musel to však zjistit od ní samotné, protože zatím mu Ria potvrdila, že je samé překvapení.

<< Hrby

Jeho tempo bývalo různé. Někdy byl schopný jít rychle nebo i dlouhé míle klusat, jindy se s nezájmem loudal krajem a prohlížel okolí. Poslední dobou měl tempo spíše pomalejší. Jeho cíl byl stejně neurčitý a věděl, že důkladná obhlídka ničemu neuškodí. Vždyť nikam nespěchal, i když jeho dlouhé nohy mu zajišťovaly nějakou rychlost i při pomalém tempu. Poslední půlrok nikam nespěchal. I proto byl nyní rád za změnu. Její slova svědčila o tom, že ve smečce nejspíše nějaký pátek už je. Gamma, to je slušné postavení. "Úctyhodné postavení i úloha, Coelo," pravil s respektem v hlase. Jestli měl jít přímo na území smečky, nechtěl být neslušný. Už chápal, proč se ho nebála zavést na území, ale stále nepochopil, proč mu věří, když ho příliš nezná. Právě proto se sám nabídl, že o sobě poví. Nechtěl se vychloubat, jen chtěl, aby věděla, čeho je schopný. Když si to vzal kolem a kolem... Vlastně by byl výhodným článkem smečky, kromě svého přesvědčení o striktně nastaveném fungování světa, které ho učili. Možná neměl smysl pro humor, byly mu cizí emoce a tvrdohlavě bránil zvyky své domoviny i daleko, daleko od domova, ale o to víc byla jeho věrnost pevná a schopnosti rozsáhlé. Pečlivě vážil, když se rozhodoval, a právě proto i kdyby se mu u Přízračných zalíbilo, stejně by šel navštívit poslední smečku, než by se zcela rozhodl pro některou z nich. Neměl ve zvyku nechávat okolnosti náhodě. Pandora ho kupodivu pobídla, ať se vykašle na své způsoby a tyká jí. Měl být přítel? Jak? Na chvíli nadzvedl překvapeně obočí. Občas nechápal její důvody. "Je-li to vaše - tvé přání, budiž ti vyhověno," odpověděl a nechal jí prostor k otázkám. Předpokládal, že zbytek jeho dotazů mu případně zodpoví sám Nox.
Kvantum otázek si uložil do paměti, aby mohl odpovědět na všechny. Nebylo to nic, na co by neznal odpověď, ale musel zvážit, jak to podat. Zrak přesměroval na Iptar. Ach ovšem, nejspíš byla z těch vlků, kteří zbraně nepoznali. "Toto je Iptar. Zbraň Wara, které byly pro mou domovinu typickou rituální i válečnou zbraní. Iptar je nazýván též Stín Henobu, díky své historii," shrnul krátce artefakt, který nesl na zádech. I když toho zažil hodně, stále byl jeho tmavý kov krásně lesklý. Nechal jí prostor k otázkám a pak pokračoval. "Můj domov se nazývá Henob. Je odtud rok a půl cesty na severo-východ. Přesněji bylo mým domovem Společenstvo Milaga. Sjednocená říše, mnoho smeček pod hlavním velením - mým otcem a matkou. Měl jsem šest sourozenců, já byl nejstarší. Po rodičích jsem Milagu vedl. Dařilo se, dokud nepřišel dávný nepřítel, který vyhlásil několikaměsíční válku, která si vyžádala mnoho obětí, včetně členů mé nejbližší rodiny," vysvětlil. Pokud nad tím přemýšlela, došlo by jí, že zrovna to byl důvod, proč se vydal na cestu. I navzdory smutku, který s opětovnými vzpomínkami na smrt jeho partnerky, rodičů a synů přišel, si zachoval chladnou tvář a neutrální tón. Naučil se to brát za pouhý fakt. "Na území Norestu se zdržuji posledních pár týdnů. Hledám zde místo, kde se usadit, jak už jsem naznačil. Zatím zkoumám jeho velikost a zdejší smečky - které jsou, pokud vím, čtyři. Mluvil jsem s členkou Ignisu, členkou Nihilu, nyní mluvím s vámi od Přízračných - poté mi už bude zbývat navštívit jen Kult, než padne rozhodnutí, jestli zůstanu." Seznámil ji se svými plány a opět se odmlčel. Na její omluvnou větu zavrtěl hlavou. "Neboj se ptát, nemám, co tajit," odpověděl. Musel říct, že její zvědavost je snad nenasytná, ale jeho trpělivost se jí zatím mohla rovnat.

Vlastně bylo docela roztomilé poslouchat neustálé odporování. Kdyby Sarik nebyl vážný muž, asi by se nad tím minimálně usmál. Vlčecí tvrdohlavost občas neznala meze, ale on pro to měl pochopení. Nebral jí to za zlé, když vlastně ani nevěděl, o čem pořádně mluví. "Pochopíš, až na to přijde čas. Co se ti snažím říct, je, že by jsi se měla zamyslet nad tím, co říkáš," řekne pozitivním tónem. Pro něj netradiční tón, ale ji by mohl povzbudit ve snaze porozumět jeho slovům. Ovšem, měla čas. Vlastně to nebyla jeho starost, jakým směrem se vydá, ale zatím to nechával hvězdám. On nebyl její rodič, rozhodnutí o výchově nepřipadalo na něj. Vlastně nevěděl, jak se má k mladé chovat, a tak ji bral jako dospělou, i když věděl, že vývojově má od dospělého jedince daleko. Možná proto byla tak malá. Jo, to by dávalo smysl. Její i svou váhu pomalu vedl k potoku, a mezitím byl bombardován dotazy. Nevadilo mu to, měl trpělivosti dost. A času taky. Dokud měl odpovědi, tak mohl odpovídat. "Já... Míval jsem rodinu. Jenže pak přišla válka. Dávní nepřátelé se rozhodli pomstít se Milage a to znamenalo mnoho obětí na životech. Když skončila, odešel jsem, protože osud vzal život i mé rodině," i když ne všem. Jeho partnerka, jeho synové. Otec, matka. Všichni v krvi. Neočekával, že pro to bude mít pochopení. Nedal na sobě znát zármutek, i když toho dlouho litoval. I to se však časem naučil přijmout jako prostý fakt. Nad její připomínkou se mu koutek zkřivil do úsměvu. Ani to nebylo časté gesto. Škoda, že ani tu vzácnost na jeho tváři neviděla zřetelně. "Chápu, na co narážíš. Promiň," opět nabral vážného tónu. Bylo zajímavé, jak si dokázala ze svého zranění dělat defacto zábavu. To... Nechápal.

Mysl by málem tmavého odnesla zpět do minulosti. Stál tam sice déle, jak šedé vlče před ním nyní, stál tam s Wara dlouho, ale přesně si pamatoval, jak mu i Thorax dříve poručil po tolika dlouhých chvílích tak mocnou zbraň prostě pustit na zem i přes to, jak vyzvedával její význam. I to teď poručil od Dione. Bylo to vtipné. Byl skoro jako ten starý muž, který ho učil. Dokonce nosil i jeho náhrdelník. Dopadne jednou jako on? Zavřený v podzemí ve spojení pouze s vlastní myslí, která zesílí natolik, že otevře brány jinam? Nevěděl, jestli si to přeje. Každopádně věděl, že Thoraxe si cení i po tolika letech. Byl to moudrý vlk. Díky němu mohl část jeho učení šířit i tady, v Norestu. Proč si vybral Dione, to nechával za vinu osudu. Byla by dobrou bojovnicí. Na její odpověď přikývl. "Správně." Každá odpověď by byla správná. Sarik chtěl, aby si sama uvědomila význam tohoto cvičení. Nechal její mysl, ať podpoří informace. Rozešel se k čepeli ležící na zemi. "Čas. Ten dává Iptaru cenu. To, co jsi nyní slyšela spadnout, bylo skuto rok cesty na severo-východ. Zabil nepřítele, vyhrál válku. Má svou cenu, a proto se tak mocný," vysvětlí jí. "Ale s mocí přichází zodpovědnost. Ne každý zvládne pochopit jeho energii, význam a sžít se s jeho charakterem. Tobě toto šlo." Ach ano, pochvala. Ty on neuděluje často. Zvedl Iptar ze země s určitou lehkostí. Jako nic. Cvičil to roky. Ukázal jí postoj, aby ho srovnala s tím svým. Pak se přikrčil, přenesl váhu na zadní, poskočil dopředu a kovovou zbraň mrštil do blízkého pařezu. Dlouhá čepel se zasekla hluboko do kmene a zůstala v něm viset jako zuby odmítající pustit kořist.

Stále měl hlavu plnou onoho znaku, který jeho společnice nosila na těle. Znak Přízračných, ten je držel v rodině a v bezpečí. Znal mnoho magií manipulující s myšlenkami, sám vlastnil jednu z nich, a mocnou, ale nikdy neslyšel o spolehlivé komunikaci na dálku skrz mysl. Ať už to bylo varování či forma prostého signálu, byla možnost, že tato magie mu bude číst myšlenky na dálku, i když nebudou spjaty se stavem případného ohrožení? Tak by alfa mohl spolehlivě monitorovat svou smečku a vycítit případnou zradu. Pro něj by ani taková schopnost neznamenala nebezpečí. Neměl, co tajit. Byl jako otevřená kniha, jen si nalistovat kapitolu. "Ovšem. I tak však bylo stí vás poslouchat," dodá, aby ji ujistil, že to pro něj opravdu znamená víc než jen čas a trpělivost poslouchat. Každá informace byla cenná, každý fakt ještě cennější.
Nejspíše se opravdu měli vydat směrem k táboru Přízračných. "Já mám času dost, hlavní je, aby se vám šlo dobře," odpoví, "přizpůsobím se." Její výzvu vyslechne a obrátí se k Iptaru. Jeho tmavou čepel zvedne ze země a připevní k řetízkům, které zaklapnou a upevní tak zbraň na svém místě na jeho zádech. Zvědavě střihl ušima, když zachytil její jistotu, že vůdce bude v táboře. Nechal to však být a jen přikývl, přičemž se i se zbraní na zádech vyšvihl na dlouhé nohy. "Jistě," souhlasil a nechal ji, aby vybrala směr. Zachovával svou mlčenlivost a chladná maska byla opět bezpečně na místě, kde měla být. "Smím se vás ptát na vaše postavení u Přízračných?" Položil svůj poslední dotaz. To mu území neřekne, to mu mohla říct jen ona. Doufal, že nezasáhl výbušninu.
Následoval vlčici po boku a samozřejmě si držel odstup. Měl respekt, a i když empatik zrovna nebyl, nebyl hloupý a věděl, že slušnost se vyplatí. Proto nechtěl držet po cestě ticho. "Vy jste na mé dotazy odpověděla. Zajímá něco vás?" Mluvil o sobě. Neměl za sebou smečku, kterou by ji mohl představit, už ne, ale mohl jí pomoci si udělat přehled o jeho osobě. Bylo vhodné, aby věděla, koho vede na území.

Nechal zcela na její mysli, jak si s jeho radou poradí. Měla cítit energii historie, a i když Sarik momentálně neviděl do její mysli, byl jen spokojený, že k soustředění přidala další věc, aniž by si to vlastně uvědomila. Hned dvě věci. Držela zbraň, poslouchala ho a ještě se snažila vyslyšet energii času. Měla se na co soustředit a on mohl pozorovat její zlepšení. Byl spokojen. Vlastně jako naposled, když učil S´Aruuna a Sariela. Ach, jeho synové. Padli pro vítězství války. Pro dobro sporu, za který nemohli. Modré oči sledovaly, jak opravdu kov padá k zemi. Poslechla. Dobré. Iptar břinkl o zem, poskočil od jejích tlap a zůstal ležet jako kus balvanu. Tmavý vlk přikývl. "Dobrá. Nyní zhodnoť, co ti tohle dalo. Co ses naučila, cos cítila?" Vybídl ji k odpovědím. Nejhorší možností by bylo, kdyby nenašla odpověď. Chtěl, aby řekla, co si z tohoto malého tréninku odnese. Potom? Možná jí ukáže, co vlastně taková zbraň umí, když je její nositel cvičený válečník.

Čistě metaforicky, mluvil metaforicky. Ne doslova, ale šlo mu o to, aby se naučila i na tom, co nemusí dávat smysl, hledat pravdu. Zvážit každé slovo ze všech stran a až pak teprve ho shazovat. Šlo o citový vztah s neživou věcí, šlo o víru. Sarik věděl, že pro ni to musí být neuvěřitelné, a proto jí to také zadával. Sám měl k Iptaru vztah - byla to zbraň, která pomstila smrt jeho rodiny a která ukončila válku. Bral ji jako... Spasitele. Možná to byl kus kovu s ostrou hranou, ale měl svou historii, jako i každá živá bytost. Vznikal. Chránil, zabíjel. Cestoval. Nebyla to biologická osoba, ale spojenec jistě. Tahle lekce byla o víře. Byla o tom, jak moc Dione důvěřovala v sílu Iptaru a vlastní sílu, že dokáže i tu nezkrotnou energii minulosti ovládnout. Protože ona chtěla. Viděl její snahu. "Jsi na dobré cestě," řekl Sarik, když se podíval k hranicím. Neměl by ses tu zdržovat tak dlouho. Ještě však nedokončil lekci. Opět obrátil zrak na šedou mladou vlčici a postavil se. "Oči na mě. A zvedni hlavu," dal jí příkaz. Chtěl ji rozptýlit. Soustředit se na Iptar samotný už uměla, nyní chtěl však něco jiného. "A teď pusť." Ano, na zem. Přesně to po ní chtěl. Aby ho prostě pustila a nechala spadnout.

Ne, ve volnosti nebyl problém. Problém byl v něm, v tom, že špatně pochopil. Nebylo divu, když občas nechápal ani vlastní myšlenky a mátly ho výrazy v tváři. Otázky mu však pomohly pochopit. Neptal se na smečku, ptal se přece na její názor. Došlo mu tedy, že její nespokojenost nebude spokojena onou smečkou, nýbrž spíše steskem po pravém domově. Možná v tom bylo i více, ale Sarik se nehodlal pídit do jejích osobních důvodech, ty, které řekla, mu stačily jako vysvětlení. Místo toho trpělivě poslouchal, co měla na srdci. Nebylo toho málo, ale byl rád, že ty informace sdělovala s takovou upřímností a otevřeností. Mladá, krásná, příjemná a ještě brzy matka. Divil se, že to jde dohromady. Nepřiměřená cena za smečku to nebyla, jak potvrdila. Přízrační měli své výhody. Zajímavá myšlenka. Nejen, že ta značka vypadala hezky a označovala členy, ona ještě nesla magii? Vypadalo to jako výhodný obchod. "Zajímavé. Smečková magie? Slyšel jsem o tom, ale nikdy jsem se s tím nesetkal. Zrovna toto musí být efektivní ochrana členů," vyhodnotil to jako výhodný materiál. On ochranu nepotřeboval, na rozdíl od vlčice byl vytrénovaný a zbraň u jeho tlap také říkala své. Vlastně... To viděl jako příležitost. On sám by mohl chránit, vždyť to dělat chtěl a dokázal. Věděl však, že by si musel nejdříve získat přízeň alfy. Nebo to fungovalo ještě jinak? Kdyby se pídil, nejspíše by se dozvěděl. Nechal jí však čas na oddechnutí. Ona byla vypravěč, on věrný posluchač.
Jedenáct. Ano, to je dobrý počet. Když si to srovnal s Milagou, která čítala přes stovku jedinců, soubor smeček, obrovské sjednocené Společenstvo a on mu kdysi vládnul, byla by i tohle pro něj příjemná změna. Představa jen několika jedinců, se kterými by žil, byla vlastně vcelku pěkná. Záleželo by na tom, jestli by si sedli, ovšem. Sarik neměl se vztahy problém, nedělal si nepřátele, ale... Jeho neznalost emocí a empatie mu mnohdy komplikovala i hledání přátel. On byl jiný vlk, než na které byla většina vlků zvyklá a to mu občas komplikovalo život. Nad jejím přiznáním se sám maličko pousmál. Možná sám její radost nesdílel, ale bylo příjemné vidět, že někdo tu radost i přes různé nesnáze najde. Na ledové tváři bez emocí to byla docela vzácnost.
Všechno, co řekla, si pečlivě ukládal do paměti. Ať už byl její názor jakýkoli, tento podrobný výklad ho docela utvrdil v tom, že myšlenku má tahle smečka dobrou. Ještě potřeboval poznat zákony, alfy a členy samotné, aby se mohl pevně rozhodnout. A samozřejmě poslední smečku na tomto území. "Děkuji, Pandoro. Jsem vám vděčný za vaši sdílnost a informace o Přízračných. Rád se k vám podívám, pokud se ovšem cítíte na cestu," ohlédne se na její stav. Pokud bylo skryto, nenašel by ho sám, ale nechtěl ji nutit k delší cestě. On sám měl cestu jižně, ale kvůli slibné možnosti byl ochotný se vydat zcela jiným směrem. "Je možné někde zastihnout alfy? Neberte to zle, ale většinou nedávám na názor jedince, mít více zdrojů je spolehlivé," poví příjemnějším tónem. Možná trošku rozmrzl, když uviděl možnost, že přece jen někde najde místo.

Ačkoli tmavý mohl působit, že její vyprávění vůbec nevěnuje pozornost nebo pro něj není ničím cenné, opak byl pravdou. On si její slova ukládal. Stále byl však poněkud rozčarován její netrpělivostí a snahou si dokázat své. Musel však přiznat, že i když si uměl představit její situaci a nesouhlasil s ní, další informace ho mohly ujistit. "Nevypočitatelnost je silný protivník," v jednom s ní souhlasil. Chtěl ji ujistit, že její matku nepodceňuje, i když si stále myslel své. "Ale trénovaný klid a schopnost setvat bez naštvání dokáže být ještě lepším soudcem. Řešením sporu, i když ho druhá strana zprvu nepřijímá. Můžeš se vyhnout tomu "prokletí" jen když uvěříš sama v sebe a budeš se snažit být lepší osobou. Pak ani osoba neřídící se logikou nebude mít důvod zaútočit." Mohl jen doufat, že aspoň něco pochytí a že ji jeho ledový klid natolik inspiruje k tomu, aby také přestala vyšilovat. Sarik vnímal určitou hrozbu ze strany její matky, ale byl připravený zareagovat, kdyby se něco dělo. Přišlo mu to... Divné. Vlče, které uteklo, protože mu matka dává za vinu smrt muže, kterého si malá ani nepamatuje. Ta osoba nemůže být zdravá. V duchu nad tím pokrčil rameny. Musel se soustředit na vyvážení jejího těla na tom svém. Opírala se a on kráčel pomalu, aby to stíhala. Došlo mu, že se stále slabá. V jeho zájmu bylo ji uklidnit, ačkoli s ne příliš dobrou znalostí emocí byl trošku zmatený. Riu mu připomínala jeho samotného v mládí, a přesto viděl, jak moc je rozdílná. On si přiznával, když byl poražen. Klid zhojil energii i rány rychleji, obavy se naučil odbourat. V některých situacích samozřejmě i klid vyhodnocoval za nelogický, ale nikdy nenechal emoce převzít velení. Rozum je užitečnější. "Nemusíš se bát. Jestli se objeví, i já mám svá tajemství. Neublíží ti, nezatěžuj si s tím hlavu," ujistí ji naprosto klidně. Neměl strach, v lese cítil jen zdejší. Navíc znal pohoří za nimi, kde by se dokázali rychle schovat. "Jistě," málem zapomněl, jak ji stále poslouchal. "Jsem z Henobu. Říše ležící přes rok cesty na severo-východ odsud. Tamější smečka, Milaga, mi hodně dala. Každé štěně se tam učilo logice, základnímu fungování světa, řešit spory jinak, než silou a samozřejmě i bojovat s Wara - druh zbraně z kovu, můžeš ji vidět na mém postroji," vysvětlil. "Vědomosti jsou cenější, než schopnosti. To nás také učili. Byl jsem prvorozený syn vůdce té velké smečky, a když přišel čas, přebral jsem žezlo. Dnes jsem poutník. Hledám nový domov, přátele, vědomosti. Usiluji o nedosažitelné," seznámil ji ve zkratce se svým životem. Válku a syny nezmínil. "Ptej se, co tě zajímá," vyzval ji.

<< sever

Sarik věděl, proč je tady. Měl tu informaci, že někde v těchto končinách žije poslední smečka, o které neměl téměř žádné informace kromě toho, že může být nebezpečná. Každá smečka mohla být nebezpečná. S klidným a hrdým postojem došel až k místu, kde se nacházel opuštěný lunapark. Slunce zapadlo a kdyby nevěděl, že je odpočatý, nejspíše by se klidil najít vhodné místo k přespání jinde. Tmavého vlka s nebezpečnou zbraní na zádech by nebylo lehké zachytit, kdyby nenosil i zlatý náhrdelník a neposadil se uprostřed cesty. Ne, nesnažil se být nenápadný. Tentokrát chtěl cizí přítomnost, tentokrát chtěl informace přilákat. I přes to však byl opatrný. Dlouhé uši poslouchaly ticho a pronikavé modré oči skenovaly tmu. Nebyl hloupý. Nezašel daleko na území lunaparku, držel se při kraji. Nebylo v jeho zájmu narušovat cizí území.

Byl zvědavý, proč Pandora vyjádřila svou nespokojenost s Přízračnými. Dlouho nepotkal smečku, která by ve skutečnosti nebyla spokojená. Vlastně dokud nepřekročil hranice Norestu, dlouho nepotkal smečku žádnou. Ach ano, někdy bylo lepší se spoléhat pouze na sebe, ale pokud šlo o něj, byl rád ve společnosti, kde si ho vážili. Potřeboval se cítit využitě, ne zbytečně. Během cest měl možnost mnohé poznat a měl to ticho, které tak potřeboval. Hledal nový domov, ale neměl představu o tom, jak má vypadat. Přesto nechtěl nic uspěchat. Věděl něco o Ignisu, věděl něco o Nihilu, a pokud počítal správně, po tomhle zajímavém setkání mu bude zbývat k prozkoumání už jen Kult. A co pak? Buď si vybere a pokusí se najít nejvhodnější domov zde, nebo bude pokračovat v pouti. Nyní měl možnost získat cenné informace o Přízračných, jejž myšlenka se mu docela zamlouvala. Rodina. Musel však prozkoumat všechno, aby nemusel později litovat.
"Chybí vám svoboda? Ubírá vám smečka hodně času?" Vyzval vlčici, aby to rozvedla. Pokud něco požadoval, tak to byla svoboda. Byl schopný se držet na území smečky, ale potřeboval pohyb. Volnost. Služby? Ty byl ochotný za přístřeší a příjemný kolektiv poskytnout. Bylo dobré mít místo, kam se vracet. "Značka Přízračných," předpokládal Sarik. Nepřipadala mu příliš nápadná, ale asi to bylo znamení, kterým se členi poznali. "I kdyby jste Přízračné opustila, chápu. Je to nepřiměřená cena za smečku?" Vlastně se pídil po jejím názoru. V jeho rodné smečce také nebylo nic zadarmo. Možná to bylo příjemné prostředí a pomoc se našla na každém kroku, ale každý musel mít disciplínu a pro tu potlačit emoce, které brání v logickém úsudku. Když mu dala prostor a položila se, také si lehl. Nechtěl být ten, kdo hledí z výšky, nechoval se povýšenecky. Ba naopak, ke každému členovi smečky by choval respekt. Byla pravda, že smečka má mnohé výhody, ale je to i starost. "Kolik má smečka členů, velikost území," nyní žádal prosté informace, "alfy?"

Ať už se bála jak chtěla, Sarik její obavy nesdílel. Nevěděl, co ji pronásleduje a nepodceňoval to, ale znal, jak moc dokáže mysl vlčete některé informace přikrášlit. Sám takový býval, i když to byl mnohem mladší, než ona. Tehdy pociťoval a projevoval obyčejné základní emoce jako denní chleba, a kvůli tomu ho málem odvrhli. Tmavého zajímalo, co se děje v její mladé mysli, ale nechtěl riskovat další chaos ve svých myšlenkách. Pokud sama přijde na způsob, jak se uklidnit, mohl jí předat část svého klidu a pomoci jí k rovnováze, která v tomto kraji - očividně - byla i pro cizince krapet cizí. Poslouchal její slova bez přerušování a čekal, jaké informace se dozví. "Jestli je tvou matkou, nebude ti chtít ublížit. Mohla se změnit, ale ať už se tváři jakkoli, jsi její potomek - a matky by si vyčítaly, pokud by sáhly na život vlastnímu výtvoru. Podvedly by tak všechno, co přírodní zákony přikazují, podvedly by i samy sebe, a každá zdravá osoba pozná, že je to nelogické," pověděl chladným tónem. Neodsuzoval její matku ani ji - pouze řekl, jak příroda funguje. On si potrpěl na logice, i když věděl, že existují určité výjimky. Rozhlédl se kolem, ale nikdo nikde. Ne, zuřivou smečku opravdu v patách neměli. Jen klidný les shlížel na ty dvě bytosti z korun stromů. "Život tě chtěl něco naučit," konstatoval, když domluvila. Co, na to měla přijít sama. Nebo o tom jen tiše přemýšlet a nediskutovat. Zášť mohla být nebezpečná. Když sebrala odvahu a rozhodla se přijmout jeho pomoc, přehodil ostří Iptaru na svých zádech na druhý bok, kde mladou vlčici nemohl zranit. Ne, nehodlal ho sundavat, v tlamě se nesl hůř, ale nechtěl riskovat. Dlouhá čepel musela počkat, toto bylo důležitější. Potěšení na mé straně, milá Riu," oplatil jí s kývnutím. Tón měl možná trochu příjemnější, ale úsměv? Ne. On se neusmíval. Už léta. A o její jméno? Nebyla to jeho věc, ať už se jmenovala jakkoli, hodlal ji říkat tak, jak se mu představila. Bylo na ní, jestli mu bude důvěřovat. "Jak daleko je tvůj domov?" Nadhodil téma, když se rozešel směrem k potoku. Nechtěl, aby vnímala možnou bolest.

Nejen soustředění, ale i vytrvalost. Jak fyzickou, tak psychickou. To mohl přinést správně provedený trénink, a vypadalo to, že Dione si vede dobře. A uznání od Sarika? To nemá jen tak někdo. Možná to neřekl přímo nahlas a pokračoval dále s radami, protože se zdálo, že štěně se učí rychle, ale v duchu byl s jejím výkonem spokojený. Viděl snahu, a tak to mělo být. Měla by předpoklady pro častější trénink s Wara, a kdyby se dařilo a nepřešla k hloupé puberťácké odmítavosti, jednou by to dotáhla na K´gonlash. Dokázala by to. A Sarik byl schopný ji učit, ale neměl na to právo. Nepatřil do Ignis, která měla u jeho prvního zdroje ne příliš dobré jméno. "Odhoď předstudky. Ta zbraň je živá, proto je tak dobrý nepřítel. Soustřeď se na energii," připomenul jí opět chladně a propaloval ji modrýma očima, aby viděl, jestli znervózní. Vlastně zkoumal, jestli to nevzdá. Takhle čekal ještě pár minut.