Príspevky užívateľa

Mladá vlčice před ním stále nechtěla přiznat, že potřebuje pomoc. Znal rozsah vlčí tvrdohlavosti a schopnosti nepřiznat si chybu, ale byl trpělivý. Věděl, že když si to přizná sama, příště stejnou chybu neudělí. Byl toho názoru, že každý mladý vlk by se měl naučit být upřímný k sobě i k ostatním. Nebylo třeba něco zatajovat či přemáhat své tělo kvůli vlastnímu přesvědčení. Jednou se to naučí. Pronikavé modré oči byly ukotveny na ní. Nejspíše se snažila uklidnit. Buď znovu zasáhl její ego, nebo vlastně věděla, že má pravdu, ale nechtěla to přiznat. Možná to byl důvod jejího dalšího postupu. Utíkala od matky. Takové on nikdy nezažil, ale měl pro to pochopení. Když byla válka, pořád musel utíkat, dokud nezačal bojovat. Farpoint. Ach ano, tam on viděl matku naposled. Živou. "Vlastní ego a mysl samotná je mnohdy nebezpečnější než nepřítel. Nepříteli se můžeš bránit i fyzicky, můžeš utéct, ale o pravdě se musíš přesvědčit sama," řekl namísto kárání. Nevypadalo to, že by s ním její nepřátelský tón hnul. Ne, byl klidný. Stále. "Až pak zjistíš, že nebezpečí není takové, jak ti ho mysl ukazuje. A pokud tě pronásleduje tobě nepřátelská osoba, se mnou si v bezpečí. Co se stalo?" Položil opatrně dotaz na její vztah s matkou. Možná mu do toho nic nebylo, ale chtěl předejít nepříjemné situaci, kdyby se ta osoba objevila a nárokovala si svoji dceru zpět. On by pak neměl žádné právo, kdyby neznal okolnosti. V jejím věku už dávno pobíhal s hlídkami, bojoval s Wara a organizoval část obrovské smečky. Na její poděkování přikývl. O špatnosti ega už ji informoval, a tak doufal, že příště už si to přizná i ráda. Možná si o pomoc i řekne, když zahodí svou hrdost. Přešel k ní a podepřel ji, a pak se rozešel směrem k potoku. "Jmenuji se S´Arik Dasurk Milaga, bývalý vládce Henobu, syn generála Arroka, nositel přísahy Ret-Taag a válečník K´gonlash. S´Arik postačí. A tvé jméno?" Představil se.

Ať už se cítila jakkoli, jeho výraz se nezměnil. Nevypadalo to, že by jí litoval, neprojevil žádnou soustrast. On jen čekal, kdy se vzchopí, nebo kdy uzná, že má dost. Kdyby byl on na jejím místě, zachoval by chladnou hlavu, nadechl se, vydechl, posadil se a meditoval. Dal by si čas na odpočinek a nenervoval své vystresované tělo tím, co vlastně nebezpečí není. Teď mohl jen čekat, jak se šedá vlčice před ním rozhodne. Buď vyslyší názor a radu staršího a zkušenějšího, nebo si dále bude mlít svou naivní pravdu. S mnohými přístupy k pomoci se už setkal, a tento nebyl výjimkou. Už zbývaly jen dvě možnosti - poslouchat ji, nebo jí i navzdory slovům poskytnout pomoc.
Ačkoli nečekal příliš slov, protože slyšel a pozoroval její ne příliš dobrý stav, i slušnosti se mu dostalo. "Ovšem." Seděl na místě téměř bez pohybu a sledoval její snahu. Nevypadalo to, že ho hodlá poslechnout, a taky předpokládal, že jestli opravdu nevidí, přeceňuje své schopnosti. Jestli však také nevidí, zřejmě nebude sto rozpoznat ani to, že nemá špatné záměry. Zřejmě to bude muset dokázat činy. Pohodil ocasem, když vyjádřila své znepokojení ocasem. Ale on? Ať už mluvila o čemkoli, stále byl ledově klidný. "Smím se ptát, kam tak spěcháte, že nemůžete nechat svému tělu oddychnout? Není to zdravé, pokud netrénujete," podotkl a sledoval, jak se snaží postavit. Roztomilé. Když byl mladý, také odmítal pomoc a bránil se všemu, čemu ho chtěli naučit. Později zjistil, že je to krajně nevýhodné. "Nevypadáte jako někdo schopný cesty," znovu zpochybnil její odvážná slova. Že vykal? Ach ano, je zvyklý. "Síla zvyku, mladá dámo. Pokud si však přeješ," bylo divné opět přejít do tykání. Tak hovořil jen ke známým, ale také bral v potaz, že většina vlků si mezi sebou tyká. V jeho zemi by to nazvali barbarským chováním, když tady ani pořádně neznali zbraně, on však věděl, že je to kraj od kraje. Ona pravděpodobně ani nebyla zdejší. "Pomohu ti dojít k potoku. Tam si odpočineš, zde se nemáš čeho bát." Ujistil ji pevnými slovy a postavil se, aby ji podepřel, kdyby se opravdu rozhodla jít. Nechtěl se spoléhat pouze na její slabé tlapky.

Ačkoli byl společensky ne příliš zdatný, tadá, opět byl ve společnosti. Zřejmě mu neměla být samota dopřána, tady se to všude hemžilo živými bytostmi. Překvapivě to byl však tentokrát on, kdo učinil první kontakt. Ne příliš nadšeně a jako vždycky s maskou bez emocí, ale cítil, že by ho ona osoba mohla potřebovat. Možná mu cizí životy byly lhostejné, i přes to byl však nápomocný. Patřilo to ke slušnosti, kterou mu cpali už od narození. I teď, po tolika letech, byl těm zásadám stále oddaný.
Když sledoval její chování, mohl si udělat analýzu. Ležela před ním ubohá hromádka neštěstí, která nesnesla vlastní bolest a zřejmě litovala každého kroku. Vlčice menší a drobnější jak on by se pravděpodobně ani nedokázala bránit, kdyby se ocitla v nebezpečí. On pro ni však nebyl nebezpečím, pokud by si o to neřekla. Hledal silné protivníky, když už měl bojovat. Jindy? Jindy byl sečtělý starší muž, který měl, co vyprávět. Nebyl konfliktní, z jeho osoby vyzařoval pevný klid, kdyby se na něj jeden zaměřil. Z jejího hlasu poznal určitou naléhavost a nenaplněnou potřebu. Možná ho zarazila nepřímá odpověď, ale všiml si jejího stavu. Ve vzduchu cítil svěžest, a tak musel zavětřit, aby oddělil vodní tok. Byl tu. Kousek cesty, ale byl tu potok, jako v každém lese. "Tudy," poskytl jí jednoduchou odpověď a pokynul směrem k východu. Sám tyto končiny neznal tak dobře. Ale od toho tu byl, ne? Aby je prozkoumal. Když se na něj vlčice dívala, všiml si jejích očí. Byly... Jiné. Zřejmě neviděla dobře, pokud ne vůbec. Sarik zaznamenal její třes a zpozorněl. Nebyl však dost rychlý na to, aby zabránil jejímu pádu, a tak zůstal stát a nenervovat ji přibližováním, prozatím. "Beru to jako ne," upozornil na nezodpovězenou otázku, ale nezlobil se. Posadil se. "Měla byste si odpočinout. Není dobré se přepínat. K vodě vás dovedu, budete-li chtít," nabídl jí a počkal, jestli sebere sílu. Neznal sice její okolnosti ani její maličkost, jeho postup byl však takový vždycky. Tón hlasu však nezměnil, aby prokázal svůj dobrý záměr, což mohlo být matoucí.

Starší jedinec měl konečně čas na utřídění svých vlastních myšlenek. Vždycky měl co dělat, když svou mysl propojil s cizími myšlenkami, a proto potřeboval jen a jen čas a klid. Musel přijmout fakta pro něj nepředstavitelná - Taiyo mu však pomohla pochopit vesmír, a tak se jeho vědomosti opět rozšířily. Věděl o vesmíru víc, než všechny ty národy, se kterými se na svých cestách potkal. O to a další informace usiloval celý život - čím víc ví, tím je dokonalejší. Možná skutečné dokonalosti nikdy nedosáhne, ale ta snaha byla jednou z důležitých složek jeho života. Stále tu však byla jedna stránka knihy, kterou nedokázal přečíst. Emoce. Nechápal emoce. Možná byl schopný odříkat zákony logiky a převyprávět základní fungování světa, informovat o důležitosti některých postojů a charakterizovat každý detail, který potkal, ale emoce, to pro něj byl větší oříšek než složité rovnice. Důvod? Jednoduchý. Měl vychování, ale učili ho potlačit emoce. V jeho rodném kraji to bylo pravidlem, které mělo zabránit zaslepení mysli a pominutí.
Tmavý otevřel oči, když zaznamenal změnu. Všímal si cizích pachů, ale nebyly blízko, a tak je nechal být. Jeho pozornost upoutala čerstvá stopa - pravděpodobně vlčice. Zaměřil se na ni a zjistil, že má nejspíše naspěch. Ještě chvíli se spokojeně vyhříval ve slunečním světle, a pak se zvedl k odchodu. Vyhodil si svou zbraň na záda a připevnil ji k postroji, než se vydal za onou osobou.
Našel ji u stromu. Nebyla tak daleko. Držel si odstup a s ledovým výrazem ji sledoval. "Zdravím. Jste v pořádku?" Optal se na její stav.

<< somewhere

Vysoký tmavý vlk sešel z hor, aby pokračoval ve své pouti. Povrch se pod jeho tlapkami změnil na svěží mech a trávu, když vstoupil do lesa. Jaro. Blíží se jaro, pomyslel si. Kráčel lesem a spokojeně sledoval své okolí, poslouchal zpěv ptáků a jemné šustění větru. Dokonalé ráno, kdyby se mohl zastavit. Vlastně mohl. Nikam nespěchal. Jeho nynějším cílem bylo objevit hranice Norestu, aby je mohl následně obejít. Pokud nebude mít další zájem se zdržet, vyrazí dál. Při cestě lesem však usoudil, že další pěkné místo na odpočinek by nemusel potkat, a tak se rozhodl pro přestávku.
Kus kovu na jeho zádech zacinkal o řetízky, když je S´Arik odepínal od oné dlouhé tmavé čepele. Vzal ji do tlamy a odřel o strom, ke kterému se i on sám položil. Bez zátěže na zádech se odpočívalo lépe. Zavřel oči, ačkoli hlavu nepokládal. Spoléhal se na své ostatní smysly, které by ho v případě nebezpečí upozornily.

Takové téma vedlo Sarika do mnoha vzpomínek. Vzpomínek na boje, vzpomínek na zajetí za Morokskými hranicemi, vzpomínek na smrt milovaných. Celkově pro něj byla válka obavou. Obavou, kterou zanechal v Henobu, a také jedním z důvodů, proč odešel. Určitou sklíčenost si stále nesl s sebou. Válka pro něj však nebyla jen ztrátou, i když to byla většina následků. Získal cenné zkušenosti, prohloubil své schopnosti fyzické i magické a zocelil se ve vážnějšího vlka, i když byl obklopen jistým chladem. Dostal druhou šanci, a tak ji využil k cestě. A teď, tak daleko od domova... Bylo smutné vidět, že někteří vlci neznají sílu pravého teroru, který se může objevit v každém koutě toho prohnilého světa a jako had se plížit k nic netušící kořisti, která podlehne při první vlně vzdoru.
Vypadalo to, že nechce příliš. Tmavý čekal víc, zkušenosti z cizích končin byly... jiné. Byl zvyklý na přísné podmínky, kde porušení zákonu znamenalo nežrat, být odloučen od informací, nevědět, být degradován či vyhnán. Milaga sama netrestala příliš, spíše nechávala hříšníkům čas na utřídění si myšlenek. Klid ve spojení s myslí byl utišující pro každého, a když nepomohlo ani to, vykonali práci zkušenější, kteří navrátili do nedisciplinovaných myslí řád. Sarik se stal jedním z těch zkušenějších díky válce. Nevěděl, jaké to je, ztratit blízkého, dokud sám neokusil. Na Pandořin smích mu v mysli zavládl mírný zmatek. Neopodstatněná veselost? Jediné, co nechápal, byly stále emoce. Byly mu cizí. Nebo spíše nevěděl, jak s nimi nakládat. "To je samozřejmé," přikývl. Když požadovala mlčenlivost, měla ji mít. Tmavému nepřišla na mysl, protože se o svých zážitcích stejně většinou s nikým nesvěřoval. Neměl komu. Byl na cestě. Možná neměl nepřátele, ale ani přátele si dělat nedokázal. Když se položila, poznal, co je špatně. Na znak klidu si také lehl na bok a Iptar nechal před svými tlapami, nevěnujíc mu pozornost. Oči byly ukotveny na ní. Nevypadala však příliš nadšeně a on s mírnou nechápavostí střihl ušima. "Co je příčinou vašich obav?" Položil první dotaz. Tentokrát se nezajímal první o prostá fakta. Vlčice vyjádřila svůj nepokoj a jelikož ho nezatajila a byla k cizinci a potencionálnímu možnému členovi upřímná, Sarika zajímaly její důvody.

Z její strany se mu také dostalo slušnosti. Mohl být jen rád, že narazil na někoho, kdo nejspíše ještě nepodlehl degradaci z hlediska slušného chování. Připadalo mu, že čím dál je od domova, tím jsou vědomosti, zkušenosti a věk vzácnější. Ne, že by to bylo přímo věkem... Ale mnoho vlků, kteří si zakládali na způsobech, už nepotkal. Ani teď na území Norestu, i když náznaky zde byly. Zdálo se mu, že jeho chování nikdo nepochopí, dokud nenastane Splynutí myslí. Možná ani pak. V přítomnosti Pandory se však domníval, že tyto šance jsou vyšší.
Povídání o Henobu ho přivádělo do mírných rozpaků, ty však samozřejmě nedal najevo. Jak se vlastně vedlo jeho sourozencům na trůně? Zvládli znovu sehnat všechno, co Milaga ztratila? Opět mu to připomínalo jeho zklamání, jeho syny. Byl si však vědom rizika. Nebylo jiné cesty. Válka. Právě za tu se občas tak nenáviděl. "Válka změní všechno, vždycky. Kraj i vlky," dokončil jednoduše. Však proto tu také byl. On se nechtěl změnit. Proto nezůstal v kraji, který změna postihla. Na její tváři pozoroval jiný výraz. Musela nad něčím přemýšlet. Připomněl jí snad něco zlého?
Na rozdíl od minulých zkušeností to vypadalo, že ochota se podělit o informace o smečce bude menší. Sarik sice nechápal její pohnutky, ale měl pocit, že ti, kdo zlákají vlka do svých řad, a pak ho nepustí, jsou spíše ti... Kulťané. O Přízračných věděl jen to, že jsou rodina. Podle Pandořina přístupu předpokládal, že ta rodina si opravdu kryje záda. "Mohu vám zaručit, že nebudu pro vaši smečku nebezpečím," navrhl. Pro něj to znamenalo, že si dá pozor na hranice a když bude třeba pomoci a on bude nablízku, podá pomocnou tlapu. Zřejmě ho však čekalo vyjednávání, a to se mu líbilo. Měl dost, co nabídnout, i když začal na malé ceně. Problém byl, že forma vyšší platby by se jí nemusela líbit.

Její poblikávání zmizelo. Když od ní cítil určitý respekt a poslušnost, uklidnilo ho to. Neznal zdejší poměry, zato přetvářku by poznal. Snad, díky zkušenostem a své schopnosti nahlížet do duše, kterou v tomto případě nevyužíval. Mást mladou dámu složitostmi duše by nebylo něco, co by pochopila. Byla tak rozdílná... V takovém případě by to bylo riskantní a neuvážené. On by si možná vytřídil důležité, ona by však získala jen chaos. Docela na něj zapůsobilo, jak se snaží i přes to, že neměla důvod. Představoval si, co právě probíhá v její mysli. Co z ní jednou bude. Může ji setkání s ním ovlivnit, dát jí něco k vnitřní stabilitě? Jemu dal výcvik hodně a držel si to víc jak pět let. Kruté podmínky ho naučily poradit si, zákony ho naučily poslouchat a tresty respektovat a pochopit.
Postavil se po jejím boku a spokojeně kývl. "Správně. A teď si představ, jak tvá energie protéká Iptarem. Protéká až do jeho ostří, kde se odráží nazpět a dodává ti sílu. Iptar má svůj... Temperament, moc, energii. Jen se ji musíš snažit najít," postoupil k dalšímu kroku. Kdyby měl svolení smečky a další Wara, dokázal by z ní vyškolit stejně dobrého bojovníka, jakým byl on sám. Měla na to vůli. On však neměl motivaci, dělal to spíše z dobroty. Mladí rádi zkouší nové věci. Opět se vzdálil od jejího boku a posadil se před ni, nespouštějíc z jejího snažení oči.

Modré oči se dívaly za mizejícím vlčetem s určitým strachem. Ano, bál se - bylo mnoho možností, které se mohly stát. Mohla zajít moc daleko. Mohla se kvůli terénu zranit. Mohla potkat medvěda či někoho ze zdejší smečky. Tolik scénářů se špatným koncem, a on tu ležel jen kvůli nakopnutému boku. Pak si uvědomil, že je mu divné být zase otcem, po tom, kolik ztratil. Lou byla nadějná jako jeho synové a Sarik věřil v její schopnosti, ale stále věděl, že není jeho. Nemá jeho krev, nemá psychické schopnosti jeho rodu. Má vůbec magii? Ze všech stran to vypadalo, že ji poslal do nebezpečí.
Přišlo mu to jako věčnost. Poslouchal zurčení pramene a rozpálený bok chladil. Měl pocit, že se to lepší, ale jeho srdce bylo tíženo zodpovědností. "Lou?" Ozval se, když uslyšel kroky. Doufal, že je v pořádku. O to jediné mu šlo.

Bez zátěže v podobě kovové zbraně a sevření postrojem se najednou odpočívalo mnohem líp. Tmavý vlk po chvíli sundal i zlatý náhrdelník, i když to nebylo nutné. "Myslím, že dnešek ještě zajímavý bude," podotkl, ale jinak s ní souhlasil. Naštěstí se ráno najedli na celý den, a tak měl aspoň o jednu starost méně. "Tak dobře. Mám pro tebe bojový úkol," řekl po chvíli, co u něj mladá ležela. "Potřebuju, abys našla jednu rostlinu. Je asi takhle vysoká, má delší listy s pilovitým okrajem a chloupky. Její květ je bílý a dlouhý, jako zrníčka na stéple. Říkám jí Žahavka, protože pálí. Jestli ji však najdeš, měla by být pravděpodobně někde dál podél vody. Budu ti vděčný," zaúkoloval ji. Věděl, že zatímco on potřebuje odpočívat, mladá vlčice potřebuje spíše pohyb, aby se nenudila. Navíc... Lekce bylinkářství taky neuškodí, i když v tom nebyl Sarik zběhlý příliš. "Ale nechoď daleko."

Za to, že se i přes jeho zranění držela za ním, za starším, byl rád. Mohlo to znamenat, že mu důvěřuje, že by mohl být vzorem. Nelíbilo se mu to ticho, které po cestě panovalo. Pravděpodobně by se mu hodil někdo se schopností léčit či aspoň zastavit bolest z nakřaplého žebra, ale společnosti se chtěl radši vyvarovat. Kvůli své malé společnici šel dál. Kdyby býval byl sám, zůstal by pod převisem a nepřemáhal se. Voda. Konečně. Dokonce ledový pramen. Tmavý vlk se přiblížil se svůj bok nastavil přímo pod proud. Potřeboval smýt tu krev, jinak by smrděl na celé území a dřív a nebo později by někdo přišel na jejich přítomnost, a to nechtěl riskovat. Neodpustil si zaskučení. Jakmile měl hotovo, dobelhal se na druhou stranu pramene a odepnul svůj postroj i s Iptarem, který spadl na zem. "Tak, procházku bychom měli," pokusil se nahodit téma, když si unaveně lehl do trávy.

Mohl jen doufat, že vydrží cestu. Lehce pajdal, ale i přes tento svůj nedostatek měl na tváři chladný výraz. Za žádnou cenu by nedal najevo slabost, to bylo jeho pravidlo. Měl dost starostí o Lou a teď se měl ještě starat o sebe? Ne, díky. "Nemusíš mi děkovat. Byl bych rád, kdybys žila svůj život lépe, jak já. Když ti to pomůže v životě, seznámím se s čímkoli, kam až dosáhnou mé zkušenosti, Lou," řekne jí a znovu zastaví a zavětří. Terén mu zrovna nepomáhal, zpomalovalo ho to. Musel se přemáhat, aby vůbec některé úseky zdolal. No jo, hory. Cesta naštěstí už klesala. Cítil vodu.

Zachovat klid v krizových situacích, na to býval S´Arik odborník. Změkl si, chlape. Díky svému výcviku a učení od mistra se učil nezaslepovat se emocemi. Vrátil se z myšlenek zpět do reality a zavrávoral, když se snažil jít. "Neplač, tohle není konec světa. Zranění patří k životu, a i když mohou být riskantní, jednoho to poučí. Prostě jsem šlápl mimo cestu," vysvětlil jí klidně a znovu se nadechl. Zaťal zuby a došel pro Iptar. Vyhodit si ho na záda a připnout ho k postroji bylo kupodivu těžší, jak normálně. Pravý bok - dříve krásná srst byla slepena krví ve vodorovném směru. Tmavý si olízl pysky, aby smyl poslední zbytky jídla. "Tak dobře, aspoň ti ukážu, co se má v situacích, kdy se zraníš, dělat. Doufám, že ses najedla, asi ti chvíli... Nic neulovím," zaťal zuby na pícháním v boku a vyšel zpod převisu. Bolest mu občas zkřivila obličej, ale jinak se snažil tvářit neutrálně. "První potřebujeme najít řeku, potůček, jezírko... Prostě čistý vodní tok,"seznámil ji se svým plánem. Trochu se mu točila hlava, ale doufal, že to rozchodí.

Byl to špatný nápad. Ne ten, jít lovit, byl špatný nápad se za tím hodit po horách a nevzít Iptar. Teď se mu to vymstilo. Dýchal zhluboka. Bývalo to i horší. Byl zvyklý na svou krev, ale nestrpěl být zraněný před vlčetem. "Není to tvoje vina... Neměl jsem být idiot. Tohle si zapamatuj. Prověř si kořist lépe předem a nic neriskuj, i kdyby to znamenalo, že se nenajíš," zatvářil se kysele, když vstával, ale bolest potlačoval. Možná měl plné břicho... Ale kdyby to bylo zlomené žebro, v tom horším případě by to znamenalo jeho smrt. Notak, přežil si i přímý zásah Wara, nechcípneš při škrábanci.

Bylo mu líto, že nebyl zrovna komunikace schopný tvor. Jeho chování mu opět připomínalo sebe a syny. Choval se k nim také takhle, lhostejně. Jako kdyby byli samozřejmostí, jen dalšími žáky, které musí vyškolit. Ani nesledoval, jak se Lou živí jeho úlovkem, což by za normálu dělal. Konec. Ne, necháváš emoce vládnout. To je špatně! Pomalu se narovnal, ale náhlou bolestí zaskučel. Bok se spíše zhoršoval, než že by to bylo lepší. I starý kamzík měl sílu zlomit žebro dospělého vlka. To naštěstí nebyl tento případ, ačkoli od toho nebylo daleko. Podíval se před jejich provizorní doupě a uviděl Lou. Byla v bezpečí? Nevěděl. "Jsi v pořádku?" Zeptal se, sám však nenašel odvahu ještě vstát. Bok? Na tlapkách měl krev. Ne jen kamzíkovu, i svoji vlastní a zpozoroval to až teď. Shit.