Príspevky užívateľa

Už od pohledu nad něčím přemýšlel. O čem? O tom, co má udělat s Lou, samozřejmě. Během lovu si všiml, že jsou nebezpečně blízko území smečky, ba možná přímo na území, a tak nechtěl riskovat nepokoje. Kdyby došlo k boji... Možná by sám nedokázal vlče ochránit, a její život riskovat nechtěl. Znovu už ne. Znovu už nechtěl prožít smrt svého svěřence. Možná se obklopil ledem, ale jeho srdce k jeho nelibosti žhnulo starostí a dobrotou. Rval kusy kamzíka s chutí. Jedl a vychutnával si čerstvou krev, ale nechutnalo to tak dobře. Když se najedl dosyta, převalil se na bok. Lov neměl jednoduché podmínky a potřeboval chvíli, aby kompenzoval bolest na boku.

Sarik? Unavený. Ne fyzicky, spíše jeho psychika při každém pohledu do minulosti trpěla. na jeho výrazu to však nic neměnilo. Věděl, že se svou vlastní myslí se dokáže vypořádat sám, když umí ovládat i cizí mysl. Když se vrátil z lovu, srst měl ušpiněnou z té námahy. Jistá únava na něm byla znát, o to víc byl výrazný i jeho hlad. V koutcích úst mu cuklo, když uviděl Lou, živou a zdravou, dokonce vzhůru. Vlastně ji viděl rád. Emoce brání logickému úsudku, připomněl si a když znovu zvedl zrak, na tváři opět maska. "Jistě," přijal její díky a položil čerstvou kořist mezi ně. Stále ho bolelo žebro, do kterého schytal ránu kopytem. "Najez se, myslím, že budeme muset brzy zmizet," pokynul jí a sám si urval stehno. Měl hlad.

Zaznamenal její snažení, dělala dobrý krok vpřed. Někomu by připadal ten pohled vtipný - vlče s kovovou zbraní v tlamě, která je skoro větší, jak ono samo. S ním to nepohnulo, znal takové. Paměť mu vyhazovala jasné vzpomínky na to, jak sám neuměl Wara uchopit, jak nadával a jak strašně mu přišla ta věc zbytečná. Později? Dospěl, naučil se trpělivosti. Možná proto měl teď za sebou tolik, možná proto vlastnil mocnou zbraň, která by v nepravých tlapách způsobila mnoho škod. Jako Bratag. "Můj učitel mě s tím nechal stát hodiny, dokud jsem plně neuměl správně držet rovnováhu. Když mi Wara spadl... Půl dne jsem nesměl jíst," vzpomíná na dávné časy. Možná to byl krutý výcvik, za to ale účinný. V té podzemní kobce se naučil víc, než jeho rodiče očekávali. "Až pak přišlo trénování výpadu, propojení vlčích pohybů s charakterem zbraně a teprve po půl roce pravý trénink boje."
Jeho dojmy z její schopnosti zneviditelnit se? Měl obavy. Jak o to, že by ji náhle napadlo se i s Iptarem vypařit, protože smečku neměla daleko, tak se obával o její zdraví. Když pochopila držení, odhodil klacek a přešel k ní. "Soustředění je důležitá věc. Bez soustředění nejsi schopna správného úsudku, bez soustředění by nebylo trpělivosti, která otevírá brány," poví s mírným poetickým nádechem,"soustřeď se nejdříve na držení" Poradil. Rád radil. Obešel ji zezadu a opět se objevil na druhé straně. "Zkus tlapky zapřít směrem od břicha." Nejlépe se radilo, když chyby viděl zblízka.

Manipulace s Iptarem nemusela být pro malou zrovna jednoduchá. Ona byla menší, mladá a nezkušená, zbraň byla navržena přímo pro něj, pro Sarika. Zkušenější by se s tím také naučili zacházet, ale typ pohybu, který jeho držení vyžadovalo, bylo specifické. Na rozdíl od jiných Wara byl však Iptar dynamičtější. Byl tvář pokroku ve výrobě zbraní. Kov byl tmavý, na světle se leskl. Ačkoli mladé to nepřišlo, právě tato zbraň byla jedna z těch lehčích, což zajišťovalo lepší ovládání. Tvar? Dynamický a úzký, představit si jeho čepel v něčí hrudi nebylo těžké. Vyhlazený, perfektně vyvážený, když se chytl na správném místě. Sem tam škrábanec z pozdějších bojů, ale jinak třída. Tmavý vlk s určitým zájmem sledoval, jak se mladá vlčice opravdu snaží. Nedával Iptar jen tak někomu. Ta zbraň k němu patřila, bral ji jako... Součást sebe sama. Další věc, která drží rovnováhu tím, že si nese kulturu své domoviny i do krajů neznámých. Dával ji jen těm, ve kterých viděl upřímnost, inteligenci a určitou formu pozitivního vzdoru.
Tato zbraň měla jednou připadnout S´Aruunovi. Následníkovi trůnu. Jeho krev na čepeli utkvěla... Špiní mé vlastní tlapy, posmutněl. Bylo těžké se dívat do očí jinému mláděti, které dostalo šanci na život. Proč mí synové ne? Byla to opravdu má chyba? Měl jsem je poslat pryč, když jsem mohl. Jeho mysl mu opět zobrazovala obrazy jeho selhání. Nebyl tak dokonalým otcem, jakým si přál být. "Nohy dej trošku od sebe, získáš stabilitu," poradil, když po tom zasnění opět otevřel oči a na jeho tváři se opět ustálila maska. Vzal blízký klacek a čapl ho uprostřed. Přikrčil se a předvedl jí základní postoj.
Pak se stalo něco divného. Střihl ušima, když se znovu vrátila. Natočil hlavu na stranu. Zvláštní. "Působivá forma magie," konstatoval a čekal, jestli bude chtít pokračovat, nebo ho seznámí se svou schopností, kterou mu ukázala možná trošku... Náhodou.

Jaký měl důvod tu s ní trávit čas? Dala mu informace, o které požádal. Víc nechtěl od vlčete požadovat. Tím byla primární mise splněna. V druhé řadě ho však uklidňovalo, když mohl mladší generaci něco předat. I učení ze světů vzdálených přes rok mělo něco do sebe, i když mohlo být pro některé obyvatele Norestu tak neznámé a nebezpečné. Jeden by řekl, že by bylo až riskantní nad tím spekulovat, pro Sarika to však byl denní chleba. Měl v hlavě vzpomínky a zkušenosti tuctů, učil se od nejlepších a když pochopil teorii, sám poznával sílu informací v terénu, kde okusil i tvrdou tíhu emocí. Ano, emoce. Jedna z primitivních součástí vlka, o kterých nevěděl příliš. Proč? Jeho smečka ho naučila emoce potlačit.
Vypadalo to, že s názornými příklady se jí dařilo lépe pochopit význam jeho slov. Nedivil se jejímu zaváhání, sám kdysi býval takový, ale na ty časy nevzpomínal rád. Potlačení emocí a vytvoření rovnováhy ho učinilo stabilnějším. Díky tomu sjednotil Vódvóry s Milagou, díky tomu vyhrál Morokskou válku, i když za nemalou cenu. Dalo by se říct, že jen díky tomu zde stojí a nezavraždil každého Moroka, kterého potkal od doby, kdy mu jejich vůdce zabil syny. "Každý má zlo. Tvá dobrá stránka je milosrdenství, dobrota, inteligence. Tvé zlo v kombinaci s dobrem z tebe činí funkčního vlka - odvaha, ctižádost, schopnost vést, ublížit. Jedno bez druhého by nemohlo existovat. Rovnováha nastane jen tehdy, když jsou obě strany vyrovnané." Složité téma. Na její poděkování jen přikývl. Nejspíše už nebylo třeba toto téma rozvádět, aby jí v tom neudělal guláš, a tak se rozhodl pro jinou činnost.
Pozoroval její nadšení s určitým vděkem. Uvnitř, samozřejmě. Jeho synové se tak netvářili, když brali do tlamy nejlepší zbraně tehdejší Milagy. Bratag, Nothal. Vzpomínal na ty legendární čepele. "Váhu dej dozadu, hlavu vzhůru," poradil jí v lepším držení. Sám vzal svůj první Wara do tlamy, když byl ještě mladší. Nebylo divu, že neví, jak se s tím zachází. Rozhodl se však sledovat její vynalézavost. Hlavou jí pokynul k blízkému pařezu.

Věděl, že jeho cíle jsou v tomhle světě vedlejší. Neměl důvod se montovat do cizích záležitostí a taky to nedělal, ale bylo zajímavé po tolika letech se cítit obdivován. Možná i chtěný. Nebyl však natolik velký optimista, aby si myslel, že i zbytek její smečky bude takový. Chování vrahů a zabijáků nechápal. On měl pod tlapkou logiku, vzdělání a nejrůznější zkušenosti ho dělaly odolnějším v krizových situacích, ale nechápal motivy takových charakterů, které pravděpodobně Ignis hromadil. "Perfektní místa neexistují, klad se neobejde bez záporu, jinak by nastala nerovnováha," pronesl pesimisticky, ale pochopil její sdělení. Nejspíš mu to přála. Její optimismus... Ho mírně zarážel. Věděl, že optimisté se nejvíce změní, když narazí na ztrátu. "Zlo nelze vymazat. Je v každém z nás, a každý zlem nazývá jiný předmět. Kdyby jsi chtěla vymazat všechno zlo, svět by zanikl. Jako světlo a tma. Kdyby neexistovalo světlo, nebyl by život. Ale kdyby nebyla tma, život by neměl čas regenerovat. Jedno bez druhého nemůže existovat, stejně jako dobro a zlo. Mezi těmi elementy je vazba, jako mezi bratrem a sestrou, jen silnější," pokusil se jí přiblížit svou idei. "Dokonalost neexistuje. Je to pojmenování pro něco, co mít nemůžeme. Něco, co zákony logiky vylučují. Vlk se může snažit jít cestou dokonalosti, jako já, ale nikdy ji neovlivní natolik, aby dosáhl nedosažitelného." Dlouhá slova. Mohl by o tom mluvit věčně. Strávil tímto studiem první rok svého života, aby pochopil. Nyní už si to nesl v paměti vyryté.
Jejím slovům nemohl věřit. Bude moci, jestli ji potká za pár let. To však nepředpokládal, nechtěl se v Norestu zdržet na dlouho. Na nový fakt pouze přikývl. Bylo dobré mít přehled, i když se mohl zdát být pro tuláka bezdůvodný. Vzal ze země Iptar a popošel k mladé vlčici. Možná se tvářil jako kus kamene, srdce však měl. Nepřál jí nic zlého, jen doufal, že ji společnost nezkazí. "Chceš ho zkusit? Pozor, je těžký," Iptar si v tlamě posunul tak, aby ho mohla vzít za rukojeť. Jeden by neřekl, že se s tím dá bojovat... On by díky tréninku s takovou zbraní však nepotřeboval ani minutu, aby zabil sobě rovného.

Že by její náhlé nadšení a obdiv změnilo jeho tvrdě neutrální výraz, to se říct nedalo. Ačkoli se to však mohlo zdát býti neuvěřitelné vzhledem k jeho chování, vlastně ho to potěšilo. Věděl o sobě, že si zaslouží uznání, ale nečekal by to od neznámé vlčice. Bral však v potaz i to, že Dione byla vlče. Jednou si uvědomíš význam slov. Představa, že i tohle vlče jednou dospěje a změní názor na všechno, co znala, už nebyla tak růžová. Znepokojoval ho i fakt, že ji vychovával Ignis - co z ní mohlo vyrůst? Nemohl však soudit dle povídaček, musel poznat tuhle údajně prokletou smečku sám. Zatím mu však nepřipadalo, že to, co řekl Aigir, je pravda. Žijící legenda? Tak bych to nenazval. "Nenazval bych to tak, ačkoli v některých ohledech by se můj příběh dal nazvat takovým. A co tu dělám? Procházím, cestuji - hledám nový domov, nový začátek," vysvětlí jednoduše, detaily opět vynechá. Bylo by to na celovečerní povídání, kdyby měl svůj život popsat, a to by vyjmenoval jen hlavní body. Na její poznámku překvapeně vydechl. "Veškeré zlo? Ne, zlo je relativní pojem. Musel bych vyhubit i dobro, kdyby nemělo být zlo, protože jedno bez druhého se neobejde." Filosofické otázky, to on miloval. Nemohl si však být jistý, že pochopí.
I on však požadoval odpovědi. Poslouchal její výklad s určitým očekáváním. Nevadilo by mu víc, ale získané informace byly dostačující. Ovšem, že by se raději ujistil i setkáním s dospělým členem této smečky. Mladí... Byli ještě nevinní. "Očekával jsem, že pohybovat se na území by bylo nebezpečné. Proto jsem šel podél hranic a ne dovnitř, abych se s tebou setkal," vysvětlil, "obrana je jedna věc, agresivita druhá. Nezapomeň na to, že i při obraně je třeba jednat s rozvahou a neriskovat, i když nejde přímo o životy." Ach ano, rady. Ty uměl dávat, i když ne každý je musel pochopit. Často mluvil polopatě. "Jak se jmenuje váš alfa?"

Sarikovi se i přes veškerou únavu nespalo dobře. Sny měl a nebyly klidné - znovu si prožil smrt svých synů. Díky jeho schopnosti byly jeho sny i po probuzení jasné, izolované od nevědomí. Otevřel oči a starostlivě se podíval na Lou, která stále podřimovala. Jak zareaguje, až zjistí, ne nejsme na pláni? Nebylo to jeho vlče, ale cítil za něj zodpovědnost. Měl otázky, spoustu otázek, ale široko daleko nebyl nikdo, kdo by je mohl zodpovědět. Musel si poradit sám. Ať už byla Lou číkoliv, nyní se o ni staral on.
Když si byl jistý, že stále ještě spí, zvedl se, tiše odložil svou zbraň na hliněný povrch a vydal se před doupě. Nemusel větřit dlouho, aby zachytil kořist. Starý kamzík. Toho by měl zvládnout. Vydal se proto za pachem a dával si pozor, aby se pohyboval potichu. Aspoň při lovu měl možnost si vymýt hlavu, odpočinout si od toho nekonečného dilema. Kořist na dohled. Ještě chvíli se plížil a snažil se dostat do pozice, ze které mohl potom odříznout jeho cestu od strmých svahů, na které on nemohl. Když si byl jistý svou taktikou, vyrazil. Starý kamzík mu neutekl daleko, ale honička to byla. I zkušený lovec schytal kopanec a musel se rvát, ale nakonec mohl vydechnout a uklidnit své napjaté svaly, když svíral v zubech krk své kořisti.
Chvíli to trvalo, než se vrátil. Když se vracel, doufal, že se ho Lou nevydala hledat. Proto tam nechal svou zbraň, ovšem, že by se pro ni vrátil. Před jejich provizorním doupětem se ukázal s celým kamzíkem. "Doufám, že máš hlad," promluvil a pustil mrtvé zvíře na zem.

<< Nekonečné pláně

Nést kovovou zbraň a ještě k tomu vlče, z toho jednoho všechno bolelo. Tmavý mohl jen doufat, že ji nevzbudí a postupovat dál do kopců, do kterých zamířil. Co hledal? Místo, které by nebylo tak nápadné. Nespěchal, aby ji neprobudil, ale věděl, že musí hledat rychle. Modré oči pátraly v kopcovité krajině a po nějaké době cesty se konečně zastavily na možném útočišti. Dolík ve skále, na dvou stranách kámen, nahoře převis. Jeskyně to nebyla, ale v tomhle terénu si nemohl přát lepší. Tmavý opatrně složil malé tělíčko pod převis a sám si lehl vedle. Usnul brzy.

Sarik trpělivě čekal, než se vlče odebere ke spánku. Nezaujatě sledoval postupující Měsíc a přemýšlel, co bude dál. Co má s Lou dělat? Měl by jí najít domov, nebo ji naučit svým zásadám a stát se jejím adoptivním otcem? Volba byla na ní. Nyní ji však nehodlal zatěžovat. Když už spala, pomalu vstal a svou zbraň, kterou nechal ležet kousek dál v trávě, opět připnul na postroj. Pak přistoupil k Lou, opatrně ji chytil za kůži na zátylku a zvedl do vzduchu. Když si byl jistý, že ji nevzbudil, rozešel se směrem, kterým tušil možné útočiště.

>> Klenovské kopce

Její zvědavost ho mírně vytáčela, ale nic, na co by nebyl zvyklý. Vlčata už střetl, ačkoli přesně nevěděl, jak se k nim chovat. Zaznamenal z její strany určitou nejistotu, možná strach z neznámého, ale nehodlal tomu věnovat pozornost. Jistě... Jeho jména. Někteří by je přijali bez řečí, někteří měli otázky. Nechtěl však říkat tolik, neměl potřebu mást její mladou mysl. "Mám mnoho jmen, ne jen tahle. To je však vedlejší. V mém kraji je to normální, mít mnoho jmen. Vypovídá to o našem životě a činech. Není nutné jim však rozumět, jsem z veliké dálky," odpoví na její pochyby. Kdyby se zajímala, klidně by jí vysvětlil jednotlivé významy, nebral to však jako nutné, kdyby o ty informace sama ze zvědavosti nepožádala. "Těší mne, Dione. Pověděla bys mi něco o Ignisu? Něco málo jsem slyšel, nepoznám však zdejší zákony a není v mém zájmu je porušit," odůvodní svou zvědavost. Všimne si, že její pozornost upoutají předměty na jeho těle. Hlavu otočí k postroji a stiskne řetízek, přičemž se uvolní ona zbraň. "Není to tyč. Jmenuje se Iptar, stín mé domoviny, Henobu - to protože s ním byl poražen nepřítel a skončena válka. Tento druh zbraní se jmenuje Wara. Ty však pravděpodobně zbraně nepoznáš, či?" Dlouhé ostří z tmavého kovu odepne. Jeden by řekl, že by mu stačil jediný výpad a vlče před sebou by tím dokázal bez problému zabít. On se však k ničemu zlému neměl. Kovový Iptar položil před sebe, aby si ho mohla mladá lépe prohlédnout.

K jeho štěstí se i vlčeti chtělo spát. Tedy... Snad. Unavenost neznamenala spánek, ale on v to mohl jen doufat. Rozhlédl se kolem. Na obloze už byly hvězdy, poslední paprsky Slunce osvěcovaly kraj. Noci i na jaře bývaly chladné, a tak ležel vedle Lou, aby ji svým tělem zahřál, bylo by-li potřeba. "Tak dobrou noc," popřál mladé vlčici pěkné sny a tím jí dal nepřímý příkaz k tomu jít spát. I jemu se spát chtělo, ale měl povinnost. Chtěl zajistit její bezpečí, a spát na otevřené planině nebral jako dobrý pelech.

Při jejím vypísknutí se neudržel a v duchu se nad tím zasmál. V téhle situaci bylo těžké udržet chladnou tvář, určitou radost neskrýval. Jeho samotného začaly bolet svaly od náhlé námahy, ale znovu se rozběhl a zastavil až u šedé vlčky, která zřejmě měla hry už dost. Sarik se rozvalil vedle a oddechoval. "Doufám, že jsi unavená, protože já ano," podotkl a zívl. Měl ještě energii na nějaké povídání či příběh, ale o pohyb už nyní nestál.

Vysoký, slušně živený, svaly pod tmavou srstí viditelné, ale nijak příliš. Ledový výraz, hrdý postoj. S předměty, které si nesl, musel vypadat spíš jak mudrc, než prostý pocestný. Pravda byla jednodušší, než by se mohla zdát. Sklonil hlavu k řece a napil se, a pak se usadil. Ačkoli nedal najevo přátelství, ani nepřátelství neprojevil. Byl... Klidný. Možná až moc."Ano, tulák. Jsem tu nový, přišel jsem ze severu. Mé jméno je S´Arik Dasurk Milaga, bývalý vládce Henobu, nositel přísahy Ret-Taag a válečník K´gonlash. Stačí S´Arik," představil se. Nikdy ho neomrzí vyjmenovávat svá jména. Vlastně si je s sebou rád nosí, ačkoli ostatní nemůžou vědět, čím si prošel. "Vy musíte být ze zdejší smečky," přešel k jinému tématu a vyřkl svůj předpoklad.

Možná nechal Lou únikovou cestu, ale jeho trénované maličkosti neměla šanci uniknout. Toto jeho syny neučil. Proč tak najednou? Kdybys ji chtěl vychovat, učil bys jí logice. Ne hloupým hrám, které podporují emoce bránící ve zdravém úsudku, káral sám sebe, když se za ní rozběhl. Svým pohybem nyní představoval lišku - vystartoval rychle, ale pak zpomalil a vyskočil do vzduchu, aby svou kořist uzemnil. Ovšem, že dopadl vedle, nechtěl hru ihned skončit. Jen ať se unaví... Snad dřív, než já.