Príspevky užívateľa


< návrat spät

Strana:  1 ... « späť  48 49 50 51 52 53 54 55 56   ďalej »

<< hory

Nový svět staršího vlka lákal hlouběji a hlouběji na jeho území. Šel směrem na západ, kde se hory snižovaly. Ačkoli mu zima nebyla, horské klima se odrazilo na jeho náladě. Vítr mu čepýřil srst a foukal ji do očí, zbraň z tmavého kovu na jeho zádech působila jakýsi odpor, a tak byl donucen zpomalit. Brzy však terén klesl, vítr se uklidnil a on ucítil svěžest řeky. Také si všiml směsice pachů, které zaznamenal na své pravici. Smečka. Sice nevěděl která, ale mohl počkat na hranici a získat informace. Brzy mu však cestu zkřížila řeka. Ani řeka tu však nebyla sama. Jeho pronikavé oči zřely přítomnost štěněte. Sešel k řece. "Zdravím, mladá dámo," dal vědět o své přítomnosti nic neříkajícím tónem. Jeho výraz? Ledový a bez emocí.

Takto se už dlouho nebavil. Prostá hra, ve které měl předem vyhráno, ale byla svým způsobem... Zábavná i pro něj, kus ledu. Snažil se Lou utéct, kličkoval, otáčel se a skákal, a když se nakonec zastavil, byl náhle dohoněn. "Raz, dva, tři..." Teď měl babu on a dával vlčici chvíli na útěk.

Ani on sám by od své maličkosti nečekal, že najde tu kapku hravosti, kterou tak pracně z mysli už před lety vytěsnil. Úsměv to sice nebyl, ale přátelské gesto rozhodně. Neběžel rychle a malá koule chlupů ho brzy dohnala. Máchal ocasem ze strany na stranu tak, aby představoval utíkající kořist. Pak se sám zmocnil žezla a udělal rychlý obrat. Lou povalil k zemi, obešel ji a znovu se dal na útěk.

Vypadá to, že dosáhl její hranice vnímání, protože odpověď nepřišla. Položí se vedle ní a zadívá se na oblohu. Večer. Měl by se vyspat. Nejdříve však musí unavit vlče. Nebo unavit sebe. Nebyl na hry a neznal jich moc, ale náhle se postavil a tlapkou strčil do Lou. "Máš ji," řekl a dal se na útěk. Vrtění ocasem prozrazovalo, že jde o hru, jeho ledová tvář stále mluvila v protikladech.

Neměl dobré svědomí z toho, že by nechal osamělé vlče napospas osudu na nepřátelském území. Dokázal svoje, když chtěl, ale vlastně sám nepoznal zdejší smečky natolik dobře, aby mohl některou doporučovat. "Jednou najdeš vhodnou rodinu, vhodnou smečku. Nikdy však nesmíš zapomenout na hrozby, kterým se budeš muset stavit na odpor. Není třeba výběr uspěchat, to by byla chyba," varuje ji.

Učit mládě, to už dlouho nedělal. Doufal, že si bude pamatovat aspoň něco, ale jak znal povahu vlčat, nemohl chtít přespříliš. Jednou dospějí a uvědomí si, co celou dobu dělala špatně, ale nyní byl čas chybám předejít. "Bývával jsem vládce smečky, Milagy, která je odtud vzdálena přes rok cesty. Zdejší smečky jsem poznal z doslechu či v konverzaci s členy. Nyní hledám domov. Ty by sis měla také nějaký najít, nemyslíš?" Přejde na jiné téma.

Trošku mu přišlo, že ho mladý nevnímá, ale nemohl se divit. Byl vlče, měl na zpracování dat ještě mnoho času. Zřejmě to musel být typ vlka, který radši koná, než mluví. Neměl mu to za zlé. Jednou dospěje. někdo by ho však měl vést správným směrem. Zajímalo ho, jestli má někoho, kdo se o něj stará. Dle pachu však soudil, že patří k jedné sektě tohoto světa. "Ovšem," odpověděl jednoduše. Volbu však nechal na mladém. Momentálně mu neviděl do mysli, i když by mohl. Starší měl o čem mluvit, zkušeností měl přespříliš, ale sám nebyl příliš komunikativní typ.

Tak trochu se opět dostával do role otce. Vysvětlovat, zodpovídat neustálé otázky a krotit mladému neznámé emoce, které ovlivňují zdravý úsudek. V tomto případě si však nepřipadal jako se svými syny. Věděl, že jednou odejde. Všichni ho nakonec opustili. "Jistě. Smečka Nihilská, která do svých řad přijme kohokoli. Je třeba však vvědět, že kdokoliv, znamená i možnou hrozbu. Smečka Ignisu, které by jsi se rozhodně měla vyhnout, dokud nebudeš připravena čelit pravému nebezpečí s odvahou a s rozmyslem. Přízrační, kteří poskytnou pomoc, ale straní se světa a Kult, ze kterého není návratu. Vyhni se městu, budeš-li někdy kráčet okolo," dá ji další radu a ukončí tak téma smeček. Nyní na ni hledí s otázkou, aby se nyní ptala ona sama.

Nevypadalo to, že nadhodili dobré téma. Tmavý se na chvíli zahleděl do dálky, aby uklidnil své vnitřní rozhořčení, brzy pohled však opět ukotvil na tváři černého vlka. I když by se vlček před ním mohl sesypat, s ním to navenek ani nehnulo. Ačkoli s myšlenkou, že vlk se po smrti stane hvězdou, nesouhlasil, nechtěl momentálně kazit jeho náladu ještě víc. "Život je jen dlouhá cesta ke smrti, mladíku," upozornil ho a posadil se vedle něj. Možná nevyjadřoval city, ale dokázal vyjádřit určitou podporu. "Vodí nás za nos od našeho narození a každý schod dolů, s kterým přichází smrt blízkého, je bolestivý. Není to však konec. I dole je cesta, i když ji přes slzy nemusíš vidět." Vypadalo to, že tady bude sedět nějakou chvíli. "Mí synové, otec i matka zemřeli ve válce. Oběti teroru, který bez varování zaútočil a vyprovokoval dlouhou a krvelačnou válku však stále žijí. Žijí v našich myšlenkách, i když nejsou hmotní."

K tomu chtěl Sarik něco dodat, a tak nečekal dlouho. Stejně se mu dostalo krátké odpovědi, ačkoli delší nepožadoval. "Ano. Občas funguje pouze požádat o vyvedení z hranic, když hlídka na něčem trvá, není slušné na jejich území neuposlechnout jejich pravidla. Alfa má ve smečce nejvyšší moc, a tak je běžně třeba se sklonit před jeho maličkostí k vyjádření dobrých záměrů," seznámil ji s teritorii. "Každopádně je nejlepší možností se území smečky vyhnout, i kdyby to znamenalo zacházku. Na zdejším území jsou čtyři smečky."

Starší zpozoroval na tváři mladého určité nepochopení. Nechal mu chvíli, aby se nad významem jeho slov zamyslel, ale místo otázek se Neron rozhodl vyptávat se dál. Sarikovi to bylo jedno. Mohl odpovídat, ale mladému by to pravděpodobně nic neřeklo. Nechtěl mu mást hlavu ještě více, ale tak nějak doufal, že jednou pochopí. "Ano. Měl jsem smečku, partnerku, sourozence. Je to však přes rok cesty od hranic zdejšího území," sdělí krátce. Nerozvádí, že polovina jeho rodiny byla vyvražděna ve válce. Ani se nezmínil o svých dvou mrtvých synech, na které teď při pohledu na černého vzpomínal. "Co tvá rodina? Žiješ v Norestu?"

"Správně," pochválil ji. Za celou dobu si však nevysloužila ani jeden jeho úsměv. Čím to bylo? Mohlo být patrné, že on se neusmívá. Jeho tvář by se dala přirovnat spíše ke kusu ledu. "Další: Zabloudila jsi na cizí území patřící smečce. Jak se zachováš, když narazíš na nepříjemnou hlídku?"

Že má zajímavé jméno? "Ne, děkuji. V mém rodném kraji jsou taková jména obvyklá. Je to kultura od kultury," vysvětlí a posadí se. Občas byl až překvapený, jak byla vlčata živá. Připomínalo mu to jeho samého. Proč se tady tolik vlčat toulá bez dozoru? Byl vykolejen zajímavým faktem, ale jeho obličej neodrážel ani špetku toho, o čem přemýšlel. Výraz bez emocí, pouze ledový pohled zabodávající se až do nitra cizího mladíka. A přesto na něm nebylo nic nepřátelského. "Svět je veliký jen pro fyzické tělo," nadnese, "nikoli pro mysl, ač ten svět se zdá být ještě větší. Objevuj dál, jen s rozvahou."

Něco z její tlamičky přece jen vyšlo, a i když toho Sarik nečekal moc, byl příjemně potěšen. "Ano. Jsou i další možnosti, ale žádná z tvých nebyla špatně. Co uděláš, když narazíš na rostlinu, která má červené bobule a vypadá jedle, ale ty ji neznáš?" Pokračuje ve zkoušení. Protáhne si přitom záda a pak se usadí.

Ignoroval fakt, že mohl mladého vylekat. Zahledění do myšlenek nebral jako výmluvu pro nepozornost. Jak se však mohl přesvědčit, tento jedinec se nezdál být duchem nepřítomný, ba naopak - překvapil staršího klidného muže svou vlčecí aktivitou. "Jsem S´Arik Dasurk Milaga, bývalý vládce Henobu, nositel přísahy Ret-Taag a válečník K´gonlash. Nenech se však mást mými jmény, říkej mi S´Arik." Ne, ani před tímto mladým mužem své jméno nechtěl příliš zkracovat. "Objevuješ krásy světa?" Položí otázku. Narážel na nepřítomnost staršího jedince, který by měl na mladšího dohlížet.


Strana:  1 ... « späť  48 49 50 51 52 53 54 55 56   ďalej »